(20.40 hodin)
(pokračuje Koháček)
Vzbouření zaměstnanci České televize podle mého názoru zneužili tohoto základního znaku demokracie k získání podpory mezi občany této země, kteří jsou přirozeně na ohrožení svobody slova velmi citliví. Připojí-li se k tomu i někteří politici čtyřkoalice, sociální demokracie a některé tzv. nezávislé a veřejně známé osobnosti, je to alarmující a nemohu v tom nevidět nic jiného než snahu o prosazení politického vlivu na Českou televizi, i když říkají pravý opak.
Naštěstí svoboda slova a projevu je v naší zemi již pevně zakotvena a odstranit ji lze jen totalitním násilným pučem. Svobodu slova a projevu však nelze vykládat tak, že k šíření svých názorů budu používat prostředky, které mi nepatří nebo jejichž vedením jsem nebyl oprávněnými orgány pověřen. Použití metody převzetí moci pracujícím lidem tady už jednou bylo a já byl bohužel nucen pod jeho knutou strávit většinu svého dosavadního života.
Protože se nechci dožít návratu těchto časů, vyzývám vzbouřené zaměstnance České televize a jejich příznivce, aby si nehráli s ohněm a aby nezneužívali nezpochybnitelné atributy demokracie pro své privátní cíle. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Koháčkovi. Faktická poznámka pan poslanec Křeček.
Poslanec Stanislav Křeček: Paní předsedající, kolegyně a kolegové, připadá mi pro naši debatu typické, že ti, kteří se dovolávají dodržování zákona, současně v téže větě konstatují, že někdo jiný podle jejich názoru porušuje zákon. Kdyby jim opravdu šlo o dodržování zákona, museli by konstatovat, že jediný, kdo to může učinit, jediný, kdo může konstatovat, že byl zákon porušen, je nezávislý soud. Nikdo jiný, ani poslanec této ctihodné sněmovny.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Faktická poznámka pan poslanec Koháček.
Poslanec Petr Koháček: Vážená paní předsedající, vaším prostřednictvím bych chtěl kolegovi Křečkovi říci, že jsem neřekl, že někdo porušuje zákon, protože vím, že o tom může rozhodnout jedině soud. Já jsem řekl, že nerespektuje platný zákon.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Faktická poznámka pan poslanec Zahradil.
Poslanec Jan Zahradil: Paní předsedající, dovolte mi, abych vaším prostřednictvím sdělil panu poslanci Křečkovi, že s ním samozřejmě hluboce souhlasím. Je to skutečně pravda, že pouze nezávislý soud může konstatovat, zda byl nebo nebyl porušen zákon.
Ale v tom případě se musím tázat dále, proč např. senátor Ruml nebo někteří další senátoři poskakovali ve velíně České televize jako jojo s pěnou u úst a vykřikovali, že byla porušována ústava. Já myslím, že to má asi tak stejnou logiku jako tady říkat, že byl porušen zákon z té nebo z oné strany. (Potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan poslanec Miloslav Kučera st., připraví se pan poslanec Vilém Holáň.
Poslanec Miloslav Kučera st.: Vážená paní předsedající, vážení zbylí členové vlády, kolegyně a kolegové, hosté. Dovolte mi, abych před své vystoupení vytkl před závorku poznámku, ke které mě inspiroval jeden z našich kolegů ve chvíli, kdy jsme tady vzrušeně diskutovali o tom, zda máme nebo nemáme pokračovat v naší rozpravě ve chvíli, kdy byl přerušen přímý televizní přenos. Tento kolega mi totiž řekl, že jsem živým důkazem projevu předsedy vlády ve smyslu: "Mámo, dívej se, budu v televizi."
Chtěl tohoto svého kolegu ubezpečit, že jsem si za čtyři a půl roku pobytu v Poslanecké sněmovně v souvislosti s vystupováním v nejrůznějších médiích a předtím za řadu let pobytu v profesionálním i amatérských divadlech užil oněch proslulých pět minut warholovské slávy tolik, že vím, že všechna sláva je v tuto chvíli polní tráva a že tento můj projev není určen ani mé manželce, ani mým sourozencům, ani mé tchyni, ani mým dětem, resp. je jim určen, ale z úplně jiných důvodů, než si můj kolega myslí. Já budu rád, když všichni tito moji blízcí budou vědět, že to, co říkám doma, nebojím se říkat také na veřejnosti.
Teď k vlastnímu projevu. A omlouvám se těm, kteří byli přítomni na včerejším společném zasedání mediální komise a školského a kulturního výboru, že mnohé z těchto myšlenek uslyší ještě jednou. Abych byl přesnější, já jsem dokonce vyhověl přání některých z nich, kteří mi říkali, že by bylo dobré, aby tento projev byl pronesen nejenom na společném zasedání komise a výboru, ale v tomto plénu sněmovny.
Dovolte mi tedy, abych především jako již několikátý v řadě zahájil své dnešní vystoupení volným citátem z první schůze Poslanecké sněmovny, této sněmovny, vzniklé ze svobodných a demokratických voleb v roce 1998. Tato schůze se konala 15. července 1998.
Paní předsedající, já to klidně zvládnu, ale myslím si, že by bylo možná dobré v rámci korektnosti požádat kolegy po pravici od tohoto pultu, jestli, pokud nechtějí sledovat mé vystoupení, jestli by nešli diskutovat do kuloárů.
(Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Prosím o klid.)
Ale nebojím se, myslím si, že můj školený hlas to zvládne. Tedy, na této schůzi jsem v těsnopiseckém záznamu u svého jména, jakož i jména všech z vás, dámy a pánové, kteří zde sedíte, nalezl zhruba tento následující text: "Slibuji, že budu vždy a za všech okolností zachovávat ústavu a zákony této země."
Byl jsem včera jednou z kolegyň upozorněn, že následuje ještě také věta, že budu hlasovat podle svého vědomí a svědomí tak, abych se zodpověděl všemu lidu této země. Zdůrazňuji, že v celé kauze České televize se chovám naprosto jednoznačně podle svého vědomí a svědomí, a samozřejmě bych rád hlasoval tak, abych vyjádřil přání všeho lidu této země. S tím mám ale trochu potíž, protože i podle sociologických průzkumů, jak nás tu dnes upozornil kolega Matějů, který je sociologickým expertem, není v tuto chvíli vůle všeho lidu stoprocentní.
Pokud jsem se včera stačil dívat na jeden z pořadů České televize, tak i do chvíle, než jim vypadlo ono telefonovací zařízení, byl poměr zhruba 25 : 75 procentům, a protože mám jistou sociologickou povědomost o tom, že také existuje mlčící většina, která obvykle netelefonuje do rozhlasu, do televize, nepíše do novin, nepíše do divadel, dokážu si tedy připočítat ještě také nějaké další občany této země k 25 procentům, a když k nim přidám ty, kteří mi telefonují, posílají faxy, SMS a E-maily, tak zdaleka nevím, jak mám zařídit to, abych se zodpovídal v tuto chvíli všem občanům této země, protože bohužel kauza Česká televize rozdělila občany této země naprosto razantním způsobem, a to zcela napříč politickým spektrem, jak míváme ve zvyku říkat v této Poslanecké sněmovně.
Nicméně, vlastním slovem slíbil, vlastní rukou podepsal, já a vy všichni. Veškerá má vystoupení v průběhu posledních zhruba tří týdnů, která se týkají kauzy České televize, byla mnou vždy měřena vzpomínkou na tento 15. červenec 1998. A pokud tady hovoříme o tom, že nebo zda mají zákony jakýsi vnitřní smysl, ducha, ideu, kterou nelze v zákoně vyjádřit, je to nepochybně hezké filozofické uvažování a čtení, já si v něm také rád čtu, ale z hlediska Poslanecké sněmovny je pro mne zákon zákonem a nic než zákonem. To tedy za prvé.
Z tohoto zorného pohledu si vždy úvahy(?) o situaci, jež nyní v České republice je, kladu tři otázky. Co bylo, co je a co bude. A v této souvislosti bych byl velmi rád, kdybychom se naučili ještě jedné věci, která patří ke všem základním logickým a filozofickým úvahám na podobná témata, a dnes to tu zaznělo mnohokrát, mimo jiné třeba také v souvislosti směrem k tzv. hodačovskému vysílání České televize, tedy byl bych velmi rád, kdybychom uměli rozlišovat příčiny od následků a kdybychom rozmotávali klubíčko od toho správného konce, kde to všechno začalo, a nikoli od konce, kde to končí, nebo od prostředku, kde je to všechno zašmodrcháno tak, že už se v tom pomalu nikdo nevyzná.
***