(11.50 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Dvakrát je tam zdůrazněno, že jde o vazbu na státní občanství. Třeba v České republice žije velká komunita Vietnamců, kteří tu žijí dlouhodobě, plní všechny právní předpisy, jsou aktivní ve svém životě a nemohou požívat tato práva, protože mají třeba povolení k dlouhodobému pobytu a nejsou občany České republiky. V tom vidím rozpor, když listina říká "všem", a tady se to zužuje na občany.
To je jeden rozpor, který považuji za zásadní a chtěl bych, aby tato věc byla objasněna.
Druhá věc - tento zákon má dva charaktery. Za prvé se tam opakují některá práva, která jsou již v jiných právních předpisech, a jen některá se uchopují nově, a přitom problematicky. Poukazuji na § 9, kde se zakládá právo užívání jazyka národnostní menšiny v úředním styku. Rozumím tomu, když je to před soudem. Tam je dokonce pod čarou odkaz na příslušné předpisy. Ale co je to definice úředního styku? Znamená to, že se budou používat tlumočníci při jakémkoliv styku s jakýmkoliv úřadem v České republice nebo že naše úředníky budeme muset naučit všechny jazyky národnostních menšin, aby byli schopni komunikovat v cizím jazyce v úředním styku? Protože to je zákonný nárok, a já si dovedu představit, že kdekoliv na úřadu práce nebo kdekoliv jinde se ho někdo bude domáhat a bude požadovat, aby v úředním styku byl používán jeho jazyk. Tady to není ani vázáno na písemný nebo ústní projev, to znamená, že jak v písemném, tak v ústním projevu budeme spolu komunikovat různými jazyky. Zdá se mi, že to je právo dotaženo někam dále, než je únosné. Rozumím tomu, že před soudem musí mít každý právo mluvit ve svém mateřském jazyce. To souvisí s principem ochrany základních práv a svobod, ale obecně to vidím jako velký problém.
Nechci jít do detailů, protože rozprava je obecná. Poukazuji na to, že tento zákon bude vyžadovat velmi dlouhou debatu. Bude-li podán návrh na prodloužení lhůty, tak jej maximálně podpořím.
Když už mluvíme o této otázce, nezbývá mi, než se zmínit o aktivitě zmocněnce pro lidská práva pana Ing. Petra Uhla. Ten napsal dopis místopředsedovi vlády Slovenské republiky, ve kterém mu zdůvodňuje, že Moravané, kteří se na Slovensku hlásí k menšině, žádnou národnostní menšinou nejsou. Zdůvodňuje to různě. Říká, že Moravané jsou české národnosti, popřípadě slovenské, německé a polské, protože se v ohromné většině za Čechy, Slováky, Němce a Poláky považují. Potom tam píše, že Moravané včetně těch, kteří se hlásí k moravské národnosti, nejsou na Moravě menšinou, nýbrž jsou tam většinou, resp. totalitou obyvatelstva. Vyzývá místopředsedu vlády sousední země, aby vyškrtl tyto Moravany z Rady pro národnosti. Říká tam "prosazování moravské národnosti je politickým postupem, v němž se snaží někteří lidé na Moravě a Slovensku získat nějaké postavení, peníze či vliv". Dále tam píše, že toto by bylo politickým gestem, a vyzývá místopředsedu vlády jiného státu, aby s těmito Moravany jakožto s menšinou nenakládal.
Chci ještě říci, že to píše na hlavičkovém papíru zmocněnce vlády České republiky pro lidská práva, byť v úvodu píše, že je to jeho svobodný osobní názor.
Dostal pozitivní odpověď od místopředsedy vlády. Odpověděl mu slovensky, tedy užívá jazyk národnostní menšiny. V dopise vyzývá místopředsedu vlády sousední země, aby jeho názor publikoval ve slovenských a cizojazyčných periodikách, a jenom ho prosí, pokud to bude publikovat, aby to publikoval ve zkráceném znění.
Zdá se mi, že toto je absolutní překročení pravomoci někoho, kdo je úředníkem vlády České republiky, psát osobní názory na hlavičkovém papíru a vyzývat místopředsedu vlády sousední země, aby se takto choval.
Nezbylo mi nic jiného, když jsem tady slyšel něco o moravské národnosti, než abych o tom Poslaneckou sněmovnu informoval.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. Hovořit bude pan poslanec František Pejřil, připraví se pan poslanec Vilém Holáň.
Poslanec František Pejřil: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené poslankyně, vážení poslanci, návrh zákona, který dnes probíráme, je zákon o toleranci. Neměl jsem to napsané, tak nějak jsem si to rozmyslel v posledních pěti minutách, než jsem sem přišel. Po vyslechnutí předřečníků jsem trochu na tento návrh zákona změnil názor.
Přípravu vládního návrhu zákona o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, sněmovní tisk 778, provázela v průběhu roku 1999 i v letošním roce široká diskuse. Petiční výbor Poslanecké sněmovny uspořádal v této souvislosti seminář na téma "zákon o ochraně práv národnostních menšin". Diskuse, které probíhaly nejen na tomto semináři, průběžně za poslední dva roky, byly o tom, zda zákon o právech příslušníků národnostních menšin má být buď kodexem práv národnostních menšin, nebo zákonem, který upraví ty oblasti národnostních práv, jež ve stávajícím právním řádu nejsou upraveny, a v případě, že již upraveny jsou, bude na ně pouze odkázáno.
Pokud si přečteme sněmovní tisk 778, je evidentní, že se tento vládní návrh zákona vydal cestou odkazů a prakticky kopíruje Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin.
Vládnímu návrhu zákona chybí konkrétnost. Ptám se, zdali je to zapotřebí. Jazyk zákona není právní, ale více literární. Je to také otázka toho, zdali to tak má být, či ne. Tento návrh zákona nikoho neurazí, ale také nikomu nepomůže. To mi v této fázi připadá málo. Nepomůže v praktických problémech příslušníkům národnostních menšin.
Dovolte mi, i když nejsme v podrobné rozpravě, obecně některé paragrafy komentovat.
§ 1 obsahuje obecné proklamace.
§ 2 definuje, kdo je národnostní menšina. Tato definice je obecná, neurčitá a povede k řadě sporů a problémů. Na druhé straně si myslím, že taxativní výčet by byl ještě problematičtější.
V § 3 se upravuje jakýsi výkon práv příslušníků národnostních menšin. Příslušníci menšin mají práva, těch se mohou dovolávat, ale nemohou vykonávat žádné právo. Navíc je toto právo pojímáno jako kolektivní a to není uznáno v žádném mezinárodně právním dokumentu. Nejsem ale právník, zde se mohu mýlit.
V § 4 se neříká nic nového. V ústavě je zakotveno, že příslušnost k menšinám nemůže být nikomu na újmu.
V 5 - příslušníci menšin se mohou sdružovat v politických stranách - to mohou i teď.
§ 6 - tento paragraf má smysl, upravuje postavení Rady pro národnosti.
§ 7 upravuje právo na užívání menšinového jména odkazem na zákon o matrikách.
§ 8 upravuje možnost užívání menšinových místních názvů odkazem na zákon o obcích. Stačí tedy pozměnit tyto dva zákony.
§ 9 upravuje užívání menšinového zákona(jazyka?) před soudy a úřady. To je dnes možné podle občanského soudního řádu.
V § 10 je nová myšlenka. Příslušníci menšin by měli být informováni o volbách ve vlastním jazyce. Nevím, zdali to někomu dosud chybělo. Bylo by to drahé, bylo by to technicky obtížné, ale nebylo by to nemožné.
§ 11 - právo na vzdělávání v menšinovém jazyce dodnes není upraveno a tato úprava chybí. V tomto paragrafu není ale konkretizováno, za jakých podmínek a při jakém počtu příslušníků národnostních menšin je povinen stát zřizovat menšinové školy.
§ 12 a 13 jsou obecné proklamace, konstatování toho, co se dnes děje.
V úpravách dílčích zákonů se počítá s kontroverzní menšinovou správou, se zřizováním tzv. menšinových výborů při zastupitelstvech.
***