(pokračuje Langer)
V tuto chvíli zahajuji hlasování č. 64.Táži se, kdo je pro předložený návrh na usnesení, nechť stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
V hlasování s pořadovým číslem 64 se z přítomných 176 poslanců pro vyslovilo 134, proti 36. Návrh byl přijat.
Tím jsme se vyrovnali s bodem č. 18 schváleného pořadu schůze.
Před námi je bod
19.
Senátní návrh na vydání zákona o svobodném přístupu k informacím
a o změně dalších zákonů (zákon o svobodě informací)
/sněmovní tisk 16/ - první čtení
Senátní návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 16 a stanovisko vlády k němu jako tisk 16/1. Z pověření Senátu předložený návrh odůvodní senátor Michael Žantovský, kterého mezi námi jako zástupce horní komory Parlamentu České republiky srdečně vítám. Prosím ho, aby se v tuto chvíli ujal slova.
Senátor Michael Žantovský: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, historie návrhu zákona o svobodě informací, který máte před sebou jako senátní návrh zákona, je dlouhá, složitá, ale svým způsobem zajímavá. Proto mi dovolte, abych se o ní krátce zmínil.
Na zákonu jsme začali společně s panem poslancem Kužílkem pracovat v lednu 1997. V září 1997 jsme principy tohoto zákona shrnuli do publikace a představili.
V říjnu 1997 se konalo internetové auditorium, na kterém se vyjádřila k návrhu zákona řada odborníků v této zemi, řada občanských iniciativ i politiků.
20. listopadu 1997 uspořádal petiční výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR seminář k tomuto zákonu, opět za účasti renomovaných osobností, soudců Nejvyššího soudu a dalších odborníků.
20. ledna 1998 byl ve sněmovně i v Senátu podán totožný návrh podepsaný poslanci řady politických stran v celém politickém spektru.
18. února 1998 přijala vláda premiéra Tošovského souhlasné stanovisko s tím, že ještě doporučuje některé změny. Tou dobou už jednaly poslanecké výbory a návrhy některých změn vlády byly již zapracovány do práce výborů.
Na jaře 1998 prošel zákon výbory ve sněmovně, byl zjednodušen a očištěn. Zároveň tento návrh procházel paralelně v Senátu senátními výbory.
21. května 1998 sněmovna návrh schválila a postoupila do Senátu.
11. června 1998 Senát neschválil poslanecký návrh zákona většinou dvou hlasů a vrátil návrh sněmovně s pozměňovacími návrhy, které měly formu komplexního pozměňovacího návrhu ústavně právního výboru. Poslanecká sněmovna nemohla již tento vrácený návrh projednat vzhledem k nastávajícím volbám, a proto Senát o týden později 18. června přijal senátní návrh zákona o svobodě informací, přičemž do tohoto návrhu recipoval formou komplexního pozměňovacího návrhu všechny změny a úpravy, ke kterým došlo při projednávání v Poslanecké sněmovně v jejích výborech a připojil pouze komplexní návrh ústavně právního výboru, což je jediná oblast, kde se senátní návrh zákona od původního poslaneckého návrhu zákona liší.
Zdůrazňuji tyto skutečnosti proto, aby bylo jasné, že i když formálně jde o senátní návrh zákona, nemenší kus práce na něm vykonala Poslanecká sněmovna. Je to v podstatě návrh Poslanecké sněmovny, tak jak ho Senát obdržel, s několika drobnými změnami. Nechceme se hlásit k práci, na které měl podíl také někdo jiný, jmenovitě tato ctěná sněmovna.
Význam samotného zákona je v zavedení principu publicity veřejné správy. Tento princip je opakem zděděného principu diskrétnosti správy, který se až dosud v České republice uplatňoval. Je stanovený v čl. 17 Listiny základních práv a svobod a nemá dosud odpovídající realizaci na úrovni zákona. Současně je zcela v souladu s trendem, který se uplatňuje ve správách vyspělých evropských zemí, vyspělých demokracií v Evropě a jinde, ve Švédsku již od konce 18. století. Zde jde dokonce o ústavní zákon o svobodě projevu a veřejné povaze úředních listin, v USA od r. 1967, ve Francii od r. 1978 a 1979, ve Velké Británii zatím platí kodex zásad přístupu k vládním informacím, ale vláda premiéra Blaira připravuje návrh zákona o svobodě informací. V Kanadě, v Austrálii a na Novém Zélandu platí zákon od r. 1982, v Holandsku od r. 1991.
Návrh zákona je v souladu s mezinárodními závazky, jako je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992, i doporučení výboru ministrů Rady Evropy 81.19.
Vzhledem k tomu, že zákon zasahuje celou oblast správy, je zároveň novelizací celé řady zákonů, které tvořily do této chvíle rozptýlenou právní úpravu, a sjednocuje postup přístupu k informacím ve státní správě v celém jejím rozsahu.
Cíle předkladatelů nebyly nijak zvlášť ambiciózní, šlo především o to, převzít už osvědčené zahraniční zkušenosti, navrhovat standardní řešení, neexperimentovat s inovacemi, ale převzít ze zahraničních řešení především principy, přičemž samotnou literu jsme se snažili přizpůsobit českému způsobu vyjádření právních norem a stávajícím institutům našeho právního řádu.
Vážené poslankyně, vážení poslanci, považujeme tento návrh zákona za společné dílo obou sněmoven a za důležitou právní normu, která v českém právním řádu chybí. Z těchto důvodů vás žádám, abyste tento zákon propustili do druhého čtení. Děkuji, pane předsedající.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji vám, pane senátore. Kolegyně a kolegové, věřím, že i vaším jménem mohu zde přivítat našeho bývalého kolegu a jednoho ze spoluautorů předmětného zákona pana Oldřicha Kužílka.
V tuto chvíli dávám slovo zpravodajce pro první čtení, kterou je paní poslankyně Zdeňka Horníková.
Poslankyně Zdeňka Horníková: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, před sněmovnou leží sněmovní tisk, který nám byl rozdán pod č. 16. Je to tisk návrhu zákona o svobodném přístupu k informacím. Dále máte tisk 16/1, kde je stanovisko vlády.
Jen na okraj. Pokud jste zjistili, že v tomto stanovisku jsou faktické chyby týkající se špatného číslování paragrafů, nemýlili jste se, je tomu tak. Můžete si to opravit.
Pan kolega Žantovský zde přednesl ve své zprávě a vysvětlil nám, jakým vývojem prošel tento zákon. Tak jako mají knihy své osudy, tak mají své osudy i zákony. I já bych si teď dovolila velice krátce zopakovat, jaký vývoj měl tento zákon.
Na konci minulého období předložil návrh zákona pan poslanec Kužílek - návrh zákona o svobodě informací. Po prvním čtení, které proběhlo v březnu, byl zákon přikázán do druhého a třetího čtení, které proběhlo na 25. schůzi sněmovny v květnu a zákon byl Poslaneckou sněmovnou schválen.
***