Ve smyslu § 112 odst. 4 zákona č. 90/1995 Sb.,
o jednacím řádu Poslanecké sněmovny,
předkládám poslancům následující
interpelaci poslance Pavla Dostála na ministra kultury
Jaromíra Talíře a odpověď ministra
kultury Jaromíra Talíře na tuto interpelaci.
Pan poslanec Pavel Dostál požádal o zařazení
uvedené odpovědi na pořad schůze Poslanecké
sněmovny, Interpelace a odpověď jsou přílohami
sněmovního tisku.
Příloha
Evidenční číslo interpelace: 346
Pavel Dostál Poslanecká sněmovna Parlament ČR |
V Praze dne 1. 7. 1997
poslance Pavla DOSTÁLA (ČSSD) na ministra kultury Jaromíra TALÍŘE
ve věci Náboženské matice
Vážený pane ministře,
rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 17. 2. 1995 byl
vydán nový statut Náboženské
matice, pod kterým je podepsán ředitel odboru
církví MK ČR. Tento statut, přes ustanovení
čl. 2, odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, ve kterém se praví, že: "Stát
je založen na demokratických hodnotách a nesmí
se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na
náboženské vyznání", ve
svém čl. 2, odst. A/1 uvádí: "Ředitel
matice jmenuje a odvolává ministra kultury ČR
na společný návrh České biskupské
konference a konference vyšších řeholních
představitelů mužských a ženských
řeholí v ČR. Návrh na odvolání
ředitele může podat též dozorčí
rada matice". Pokud jde o tuto dozorčí radu
matice, čl. 2, odst. B/2 statutu říká:
"Členství v dozorčí radě
vzniká jmenováním na dobu 5-ti let a zaniká
skončením funkčního období
nebo vzdáním s členství. Členy
dozorčí rady jmenuje a odvolává ředitel
odboru církví MK ČR v součinnosti
s Českou biskupskou konferencí, Konferencí
vyšších řeholních představených
v ČR a Konferencí vyšších řeholních
představených ženských řeholí
v ČR... Každá z uvedených institucí
římskokatolické církve navrhne po
jednom členovi dozorčí rady. Ředitel
odboru církví Ministerstva kultury ČR dále
jmenuje dle svého uvážení zbývající
dva členy dozorčí rady".
Z čl. 3 tohoto statutu pak vyplývá, že
na rozdíl od Veškerých předchozích
úprav, že Náboženská matice může
provádět jakékoliv úkony při
nakládání se svým i spravovaným
majetkem a nepotřebuje k tomu žádný
souhlas jiného státního orgánu.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že římskokatolická
církev přímo zasahuje do státní
správy a jejím prostřednictvím, bez
dalšího omezení může nakládat
s majetkem, neboť tři členové dozorčí
rady a ředitel Náboženské matice podle
tohoto statutu jsou lidé především odpovědní
římskokatolické církvi, jejíž
zájmy hájí, a tyto zájmy jsou v mnoha
případech v naprostém rozporu se zájmy
státu jako takového.
Předávat tedy nyní jakýkoliv majetek
Náboženské matici, jejíž statut
byl MK ČR vypracován jednoznačně ve
prospěch římskokatolické církve
je v této souvislosti velice sporné.
V této souvislosti si Vás dovoluji upozornit na
usnesení vlády č. 84 ze 24. 1. 1996, ve kterém
uvažuje vláda zrušit Náboženskou
matici bez náhrady. Nechápu, jak může
být v této souvislosti Náboženské
matici nyní naopak převáděn státní
majetek.
Žádám Vás laskavě o laskavou
odpověď v této věci a přikládám
právně historický rozbor "Postavení
Náboženské matice".
Srdečně Vás zdravím.
Vážený pan ministr
Ing. Jaromír Talíř
Milady Horákové 134
160 00 Praha 6
| Telefon: 29 12 17
24 91 43 26-7 |
Vyšehradská 21, 128 00 PRAHA 2 | Fax: 29 82 21 |
Naše zn.:
k rukám poslance | |
Pavla Dostála | |
V Praze dne 27. června 1997 |
Postavení Náboženské matice - právně
historický rozbor
Náboženská matice - náboženský
fond byla založena kabinetními listy Josefa II. v
r.1782. Její poslání je zřejmé
především z příkazu, který
je obsažen v prvém bodě kabinetního
listu ze dne 11. 3. 1782. Dovolím si citovat: "Ve
všech městech mají býti klášterní
budovy prodány nejvíce nabízejícímu,
nemohou-li býti upotřebeny bez velkých výloh
ke zvláště prospěšnému použití
pro stát. V této věcí podá
z každé země zemský úřad
své dobré zdání o užití
a upotřebení klášterních budov."
Následují další a další
příkazy jak a kterak s majetkem nakládat,
ponejvíce však prodat, prodat za co nejvyšší
cenu. Nechtějme tedy dnes z tohoto veřejnoprávního
fondu dělat cosi jiného, než co zamýšlel
jeho zakladatel. (K tomu např. prof. dr. Antonín
Hobza, "Úvod do církevního práva"
Praha - Typus, str 271: "Náboženský
fond patří do kategorie veřejných
fondů státem spravovaných. Je samostatným
právním subjektem (Bohuslav 2316/23). Právní
zastupování jeho náleží finanční
prokuratuře."). Záměrem Josefa II.
tedy bylo sekularizovány klášterní majetek
použít pro zvlášť prospěšně
státní potřeby (Využití Kláštera
sv. Jiří či Šternberského paláce
pro umístění sbírek uměleckých
předmětů Národní galerie by
naprosto přesně odpovídalo záměrům
tohoto osvíceneckého panovníka). Teprve tehdy,
když stát nedokázal tento majetek rádně
využít, měl byt prodáván za co
nejvyšší cenu. Výtěžek z tohoto
prodeje směřoval do duchovní nikoliv řeholní
složky církve římskokatolické.
Josef II. zcela správně při své reformě
církve římskokatolické rozpoznal,
že řeholní stav se přežil a je
zapotřebí posílit stav duchovní, ponejvíce
nejchudší diecéze. Zde je třeba předeslat,
že katolicismus byl státní ideologií
Habsburků a církev byla zcela podřízena
státu. Církevní hodnostáři
byli zároveň státními úředníky
a plnili na náklady státu státní úkoly.
Při svém veřejnoprávním charakteru
pak církev byla závislá na státu na
rozdíl od dneška (viz. zák. č. 308/1991
Sb.) jak v personálních tak majetkových otázkách.
Státního souhlasu či dokonce jmenování
bylo zapotřebí při jmenování
či volbě církevních hodnostářů
včetně představitelů řeholí
a stát uděloval souhlas prakticky k jakémukoliv
převodu, zástavě či pronájmu
tzv. církevního majetku. Stát tedy v Náboženském
fondu dlouhodobě spravoval majetek, který nebyl
využit pro účely státní či
se jej nepodařilo prodat. Dále do Náboženského
fondu připadal majetek zrušených církevních
institucí (viz § 53 zák. č. 50/1874
říš. zák. - zákona, jímžto
se vydávají ustanovení, kterými se
upravují zevnitřní právní poměry
církve římskokatolické.) Náboženský
fond byl spravován prostřednictvím státních
institucí - zemských úřadů
a při jednáních jej zastupovala finanční
prokuratura. Až do roku 1950 neměl Náboženský
fond - náboženská matice žádný
svůj vlastní personální substrát.
Teprve statut Náboženského fondu - matice z
11. 11. 1950, vydaný na základě vyhlášky
č. 352/1950 Úř. 1. hovoří o
zaměstnancích fondu a v čl. IV tohoto statutu
je výslovně uvedeno, že jde o státní
zaměstnance. Státními úředníky
jsou zaměstnanci Náboženské matice i
nyní, ředitele jmenuje a odvolává
ministr kultury (viz statut platný od 20.2.1995).
Předávat nyní jakýkoliv majetek Náboženské
matici z majetku státního je více než
absurdní. Ve zprávě o Náboženské
matici a návrhu věcného záměru
její transformace, která byla předložena
na základě usnesení vlády ze dne 24.
1. 1996 č. 84 se za nejadekvátnější
řešení problému této instituce
považuje její zrušení bez náhrady.
Ve zprávě se hovoří, že jde o
instituci anachronickou, která v odlukovém pojetí
stát/církev ztrácí jakýkoliv
smysl. Zůstává naprosto nezodpovězenou
otázkou, proč nyní ministr kultury navrhuje
vydání některých významných
nemovitostí Náboženské matici, proč
připustí aby úředník jím
jmenovaný - ředitel Náboženské
matice - vedl se státem spory o státní majetek.
(Viz např. spor o baziliku sv. Jiří, která
byla obrovským nákladem ze státních
prostředků rekonstruována do dnešní
podoby. Jenom přestěhování Národní
galerie z kláštera sv. Jiří do náhradních
prostor by představovalo miliardové náklady
pro statní rozpočet). Církev zákonem
č. 308/1991 Sb. ztratila své veřejnoprávní
postavení a po právní stránce je postavena
naroveň kterémukoliv jinému občanskému
sdružení. Zůstává však přímo
napojena na státní rozpočet bez možnosti
kontroly státu, tak jak tomu je např. u rozpočtových
či příspěvkových organizací
a jak tomu bylo u církevních institucí před
únorem 1948.
Shrnutí - Náboženský fond byl a je veřejnoprávním
fondem vždy státem spravovaným. Při
ztrátě charakteru veřejnoprávnosti
u tzv. církevního majetku a při provedené
odluce po stránce právní (zák. 308/1991
Sb.) státu a církve, ztratila Náboženská
matice jakýkoliv smysl. Převádění
majetku na tuto právnickou osobu je pouze nesmyslným
mrháním se státním majetkem nad kterým
by se zakladatel matice Josef II. v hrobě obracel.
Ministr kultury České republiky
Ing. Jaromír Talíř
V Praze dne 24. července 1997 Č. j.: 8 251/97
Vážený pane předsedo,
v příloze Vám zasílám svou
odpověď na interpelaci poslance Pavla Dostála
ve věci Náboženské matice (evidenční
číslo 346), kterou jsem Vašim prostřednictvím
obdržel.
V úctě
Příloha
Vážený pan
Ing. Miloš Zeman
předseda Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR
Praha
Ministr kultury České republiky
Ing. Jaromír Talíř
V Praze dne 24. července 1997
Č. j.: 8 251/97
Vážený pane poslanče,
k Vaší interpelaci ve věci Náboženské
matice (evidenční číslo 346), předané
mně prostřednictvím předsedy Poslanecké
sněmovny, uvádím následující.
Především musím konstatovat, že
Vaše vývody ohledně právního
charakteru Náboženské matice (dále jen
matice) a jejího majetku vycházejí z doložitelně
chybných, resp. nepřesných premis, které
se zřejmě opírají o Vámi přiložený
právně historický rozbor "Postavení
Náboženské matice". Nehodlám polemizovat
s tímto osobitým rozborem, místo toho se
pokusím seznámit Vás alespoň z nejpodstatnějšími
relevantními skutečnostmi ohledně této
velmi specifické a bezpochyby složité záležitosti.
K objasnění Věci si nejprve dovolím
uvést v autentických překladech citace z
právních předpisů, jimiž byla
roku 1782 matice (resp. její právní předchůdce),
konstituována a které jsou dosud platnou součástí
základu jejího právního postavení.
Kabinetními listem z 28. února 1782 (v literatuře
datován též 27. února) císař
Josef II. stanovil: "Když nyní byly zrušeny
kláštery obojího pohlaví, vedoucí
kontemplativní život, shledává Jeho
c. k. Veličenstvo na čase, aby vám bylo oznámeno,
co Jeho Veličenstvo zamýšlí dělat
s veškerým jejich majetkem; vzdáleno toho,
aby se byť to nejmenší použilo k cizímu,
pouze světskému užitku, chce jej řečené
Jeho Veličenstvo celý věnovat ke zřízení
náboženské a farní pokladny, ze které
budou nyní jednotlivým osobám vypláceny
vyměřené penze, přebytek však
a postupně pak po jejich vymření nakonec
celý příjem bude použit pouze a Výhradně
k podpoře náboženství…".
V navazujícím kabinetním listu z 11. března 1782 byly úvodem a v závěru stanoveny tyto zásadní císařské direktivy:
"Vzhledem ke zrušení klášterů
a blížící se době jich vyklizení,
musí se na to pomýšleti, aby jich bydliště
a svršky k dobru farní a náboženské
kasy byly použity a upotřebeny. (…) Mimo to má
býti v důsledku mého rozkazu ustavena v každé
zemi administrační kasa oddělená od
komorní a nadřízená jí komise
s přibráním zástupců nebo výboru
ze stavu prelátů, a jak má býti uvedena
v činnost."
Specifické účelové určení
zřízeného náboženského
fondu představující povinnost zachovat výnos
jeho majetku a veškeré do něho plynoucí
příjmy výhradně pro kultové
účely katolické církve (v praxi zejména
na platy a důchody duchovenstva) bylo v průběhu
složitého organizačního vývoje
tohoto fondu vícekráte potvrzeno, dokonce i obecně
závaznými právními předpisy
komunistického státu (viz vyhlášky Státního
úřadu pro věci církevní č.
351 a 352/1950 Ú. 1., vydané bezprostředně
po násilném záboru majetku klášterů
přepadených v akci K).
Pokud jde o právní povahu matice, jednalo se vždy,
včetně určitého excesu v době
nesvobody, o samostatnou právnickou osobu, která
nebyla právně definována nebo chápána
jako orgán či součást státní
správy a jejíž majetek (ať už získaný
josefínskou sekularizací klášterů
nebo jinak) byl vždy důsledně veden odděleně
od majetku státního (kamerální, komorní,
kasy v dikci původních předpisů).
Tyto skutečnosti jsou celkem snadno doložitelné,
nejen z respektované předúnorové odborné
literatury (např. Henner: Základy práva kanonického,
1921, Bušek, Hendrych, Laštovka, Müller: Československé
církevní zákony, 1931 nebo Slovník
veřejného práva československého,
1932). Dokonce i organizační řád matice
schválený Sekretariátem pro věci církevní,
účinný od 1. 1. 1986 a nahrazený od
20. 2. 1995 aktuálně platným organizačním
řádem, uvádí, že matice je "samostatnou
právnickou osobou soukromoprávní povahy (§
488 věta 1 občan. zákoníka vyhl. v
úplném znění pod č. 70/1983
Sb.), která vystupuje v právních vztazích
svým jménem, může nabývat práv
a zavazovat se a má vlastní majetkovou odpovědnost."
Tento předpis mj. stanovil i možnost matice disponovat
svým majetkem, i když v duchu politicky účelově
interpretovaných a aplikovaných ustanovení
tehdy platných konfesněprávních předpisů
v praxi byl u majetkoprávních dispozic matice vyžadován
souhlas Sekretariátu pro věci církevní.
Tento požadavek se přitom opíral o ustanovení
§ 10 zákona č. 218/1949 Sb. a § 27 vládního
nařízení č. 219/1949 Sb., upravujících
dozor státu nad majetkem církve, ačkoli se
ve skutečnosti nejednalo o majetek církve ani státu,
ale náboženského fondu. Uvedená ustanovení,
o něž Sekretariát pro věci církevní
opíral svou ingerenci vůči matici, byla spolu
s dalšími represivními nástroji totalitní
moci v rámci novelizace zákona č. 218/1949
Sb. zrušena. Nastala tak situace, kdy případné
majetkoprávní dispozice matice by teoreticky mohly
být zcela věcí libovůle jejího
vedení bez toho, že by bylo možno legálně
zaručit řádné plnění
výlučně vymezeného účelu
těchto dispozic. Tato situace vedla kompetentní
ministerstvo k vydání nového statutu, který
by reflektoval uvedené a další legislativní
změny (zejm. záruky autonomie církví),
a přitom zajistil určitou přiměřenou
ingerenci konfesně neutrálního státu
vůči matici, respektující zároveň
specifický účel jejího založení
a dohled nad ním (smíšená dozorčí
rada podle vzoru historické josefínské komise).
Pokud jde o možnost církevních grémií
navrhovat ředitele matice a část členů
dozorčí rady, nejde samozřejmě o jakoukoli
rozhodovací pravomoc církve, protože jejich
jmenování i odvolávání zůstává
plně v rukou představitelů státní
správy, jimž také jmenovaní za řádný
výkon funkce odpovídají.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, vážený
pane poslanče, rozhodně nesdílím Vaši
pochybnost ohledně respektování ustanovení
čl. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dalo by se naopak dovodit, že z konfesní neutrality
státu vyplývá nejen zákaz preference
určité církve, ale též povinnost
státu dbát, aby žádná z církví
nedocházela neoprávněně újmy
na svých právech a legálních nárocích.
Právě k tomu by snadno mohlo dojít, kdyby
se při koncipování nového statutu
matice vycházelo namísto z původních
záměrů definovaných jejím historickým
zřizovatelem ze zcela smyslem převrácených
záměrů předlistopadové státní
moci. Obecně tak mohu k platnému statutu konstatovat,
že nečiní více, než jen navrací
postavení této archaické instituce do původní
polohy v nových podmínkách demokratického
právního státu.
Dosavadní nedořešenost vztahu mezi státem
a církvemi a snaha o vyjasnění majetkoprávních
poměrů zcela logicky vedla k tomu, že vláda
akceptovala matici jako jednoho z žadatelů o převod
majetku podle usnesení vlády č. 498 z 25.
září 1996. Otázka další
existence či transformace matice je v této souvislosti,
alespoň v dané chvíli, irelevantní.
Vláda dosud žádné rozhodnutí
v této věci, závislé na komplexním
vyřešení vztahu stát/církve,
nepřijala. Návrh na zrušení matice je
zatím pouze jednou z možných alternativ, jakkoli
pro mne osobně patrně nejpřijatelnější.
Závěrem mi dovolte ještě zapochybovat
o vámi jednoznačně formulovaném tvrzení
o apriorním zásadním (nechci užít
výrazu "antagonistickém") rozporu mezi
zájmy státu a římskokatolické
církve. Domnívám se, že pro tento výrok
neexistují žádné reálné
podklady, pokud ovšem nechceme za zájem státu
vydávat názory různých více
či méně okrajových zájmových
skupin. Osobně si však troufám říci,
že zájmem státu je mimo jiné též
zpřehlednění majetkoprávních
poměrů, tak důkladně zkomplikovaných
za doby totality. Neshledal jsem zatím, že by zájem
římskokatolické církve byl v tomto
směru odlišný.
S úctou
Vážený pan
Pavel Dostál
poslanec Parlamentu ČR.