(pokračuje Kočárník)
Tady odbočím a připomínám, že vláda současná se tímto problémem zabývala a v novém zákoně o tzv. povinně smluvním pojištění se počítá se zřízením garančního fondu, přes který by vlastně byl řešen tento deficit.
Deklaraci resp. prohlášení o připravenosti státu řešit tento problém vydalo Ministerstvo financí pro potřeby auditu jak za rok 1996, tak i za rok 1997, to znamená nyní. V obou těchto prohlášeních se konstatuje, že Ministerstvo financí je si vědomo existence problému spočívajícího v nedostatku rezerv na pojistná plnění a že je připraveno tento problém řešit po předchozím souhlasu vlády, neboli se explicitně předpokládá, že vláda se tímto problémem bude zabývat a že tento problém bude řešit.
Nyní jenom stručně ještě k tomuto prohlášení. Zazněl takový výrok, ze kterého se potom odvinuly v podstatě všechny další výroky spojené s prohlášením ve vztahu k České pojišťovně: "Kočárník podepsal České pojišťovně tři dny před svým příchodem záruku za 4,7 miliard korun." Tento výrok je nepravdivý. Především prohlášení jsem nepodepsal já, ale tehdejší první náměstek Klak. Tím nezpochybňuji jeho věcnou platnost, jak jsem se pokusil odůvodnit.
Za druhé prohlášení je datováno koncem května 1997, já jsem do České pojišťovny přišel až v červenci 1997. Za třetí v prohlášení není uvedena žádná částka. Česká pojišťovna vykázala deficit v těchto rezervách ze zákonného pojištění ke konci roku 1996 zhruba 2,6 miliardy korun, a nikoliv 4,7 miliardy korun, jak je mylně uváděno. Konečně to klíčové, co už jsem řekl, ve zmíněném prohlášení je navíc jakékoliv plnění ze strany státu vázáno na předchozí projednání ve vládě. Tolik k záruce nebo k tzv. prohlášení ve vztahu k České pojišťovně, o kterém - jak sami snadno nahlédnete - lze konstatovat, že není žádnou zárukou.
Nyní mi dovolte, abych se vyjádřil k problematice záruky ve prospěch České spořitelny. Budu možná maličko něco opakovat z toho, co zde řekl pan premiér Tošovský, nicméně byl bych velmi rád, aby celá situace byla sněmovnou nahlédnuta v celé své komplexnosti.
Jaká byla situace na konci roku 1995, protože k té době se vztahuje výše uvedená záruka. Proběhl první důkladný audit v České spořitelně od roku 1991. Zdůrazňuji první důkladný audit. Tento audit odhalil poměrně značnou ztrátu. Zveřejnění výsledků tohoto auditu by vedlo k ohrožení důvěry občanů vkladatelů v největší peněžní ústav, pokud jde o primární vklady. Česká spořitelna historicky drží největší objem primárních vkladů do našich občanů. Celkové vklady v té době se pohybovaly ve výši téměř 300 miliard korun v České spořitelně. Nebyla to tedy žádná malá banka. Navíc vedle ohrožení těchto vkladů a důvěry v Českou spořitelnu by zveřejnění tohoto auditu spojené s pravděpodobným hromadným výběrem vkladů vedlo i k ohrožení majetku státu, protože stát vlastnil v té době a vlastní dosud 45 % akcií České spořitelny. Vedle toho 15 % akcií vlastní obce a ti z vás, kteří jste starostovali nebo působili na místní úrovni, víte také, že drtivá většina obcí měla své účty u České spořitelny, neboli své příjmy měla soustředěny u České spořitelny.
Jaké byly příčiny této ztráty? Byly dvě základní. První spočívala v tom, že Česká spořitelna - jak už jsem zdůraznil - měla největší objem primárních vkladů. Tyto vklady umísťovala do nově vznikajících bank. Ukládala je do těchto nově vznikajících bank. Jakmile začaly některé z těchto bank kolabovat, Česká spořitelna začala mít ztráty z těchto vkladů. To byla jedna velká příčina ztrát České spořitelny v roce 1995.
Druhá velká příčina byla spojena s poskytováním úvěrů Českou spořitelnou, zejména do podnikatelského sektoru. Určitě si všichni pamatujete, nebo většina z nás si pamatuje, že Česká spořitelna do roku 1989 byla, pokud jde o úvěrování, specializována zejména na poskytování spotřebitelských půjček a neúvěrovala v zásadě podnikatelský sektor. Začala jej úvěrovat po roce 1990 a stejně tak jako jiné banky i spořitelna udělala některé špatné úvěry, úvěry, které se ukázaly být nenávratné. To byla druhá velká příčina vzniku ztrát. Byly to dvě základní příčiny.
Kdo byl kompetentní věcně za stát o těchto otázkách jednat. Byla to tzv. bankovní čtyřka, což tady již bylo zmíněno, ve složení předseda prezidia Fondu národního majetku Jiří Skalický, guvernér České národní banky Josef Tošovský, ministr financí Ivan Kočárník a předseda výkonného výboru Fondu národního majetku pan Roman Češka.
Jaké byly možnosti řešení v té době. První nestarat se o to, ale to v žádném případě nešlo. To bylo nepřijatelné, protože - jak už jsem uvedl - drtivá většina vkladů občanů, 70 % všech vkladů občanů, byla v České spořitelně a stát byl rozhodujícím vlastníkem České spořitelny. Nebo druhé možné řešení bylo pokusit se nalézt řešení, které vyvede Českou spořitelnu z potíží, aniž by byla ohrožena důvěra v Českou spořitelnu, a přitom aby případné náklady státu spojené s řešením byly co nejnižší.
Na zmíněném zasedání bankovní čtyřky za účasti bankovní čtyřky a generálního ředitele České spořitelny a šéfa bankovního dohledu pana Klapala bylo přijato následující řešení.
***