Bohužel ani první presidentské volby v nově
vzniklé republice konané dne 26. ledna 1993 se neobešly
bez manipulace a prapodivných incidentů. Podívejme
se na tuto situaci podrobněji:
Před volbou byla otevřena rozprava, v níž
se poslanci vyjadřovali k jednotlivým kandidátům:
Václavu Havlovi, Miroslavu Sládkovi a Marii Stiborové.
Moje vystoupení a vystoupení některých
mých kolegů přineslo věcné
fakta z období nacistické okupace, týkající
se kolaborace rodiny kandidáta Havla s nacismem i některé
skutečnosti z nedávné minulosti, mj. upozornění
na Václava Havla na něm. Tedy skutečnosti,
které je zvykem při podobných případech
uvádět k ohodnocení rozpravy byla schůzka
přerušena, protože neznámý terorista
prý telefonicky upozornil, že v jednacím sále
je umístěna bomba. Asi po hodinové přestávce,
kdy byl sál prohlédnut, ale bomba nebyla nalezena,
schůze pokračovala a presidentem byl zvolen Václav
Havel. Ten se po několika dnech ujal presidentské
funkce složením slibu v souhlase s článkem
55 Ústavy.
Celý jeden poslanecký klub (ODS) se stal spoluviníkem
tohoto teroristického útoku když vyzval k vytvoření
sbírky na podporu jeho pachatele. Jak může
parlament dovést zemi k demokracii, když celý
jeden poslanecký klub se tímto aktem stal organizovatnou
teroristickou skupinou? Jak pokračuje trestní stíhání
této skupiny?
Teroristický útok na Parlament během volby
presidenta vyšetřovala policie a podařilo se
odhalit pachatele. Potrestán však nebyl, protože
na příkaz zvoleného presidenta Václava
Havla bylo vyšetřování zastaveno v souladu
se článkem 62 odst. g) Ústavy.
Takový přístup pokládám za
otevřenou podporu terorismu. Jak by se byli v takovém
případě asi zachovaly skutečně
demokratické a kulturní země? Jak by se asi
např. zachovali např. Američané při
teroristickém útoku na americký kongres?
Určitě ne pardonováním pachatele.
Pouze člověk s narušeným kriminálním
myšlením může soucítit s teroristou!
Dovoluji si uvést srovnání s požárem
berlínského Říšského sněmu
v roce 1933, který ve svých následcích
vedl k rozpoutání největšího
světového válečného požáru
v lidské historii.
Česká republika převzala závazky Československé
republiky plynoucí z dokumentů Konference o bezpečnosti
a spolupráce v Evropě včetně závazků
pro bol proti terorismu: konkrétní závazky
obsahuje závěrečný dokument schůzky
z Madridu (kapitola ?) a z Vídně (kapitola ?).
Obávám se, že presidentská amnestie
pachatele teroristického útoku na Parlament je naprostým
popřením přijatých mezinárodních
závazků, zejména bodu 10.1 vídeňského
protokolu KBSE. Amnestováním teroristického
útoku na Parlament se ČR postavila po bok takových
států, jako je Libye, a její president Václav
Havel po bok Muammara Kaddáfího.
Další mezinárodní smlouvou zavazující
ČR v této oblasti je Evropská úmluva
o potlačování terorismu i vyhlášená
pod číslem 552/1992 Sb., platná od 15. července
1992.
Česká republika je již tak spojována
s mezinárodním terorismem díky plastické
trhavině Semtex naší provenience. Pokud jsou
navíc naši představitelé natolik tolerantní
k pachatelům teroristických útoků
(podle běžných konvencí je i podobná
hrozba takto klasifikována), potom pověst naší
republiky bude ještě horší. Chceme snad,
aby náš vstup do Evropy byl spojován s permanentní
hrozbou teroristických útoků, třeba
na její parlamentní orgány?
Za zmínku stojí i podivná okolnost, že
činitel zvolený na základě voleb ovlivněných
teroristickým útokem posléze amnestoval jeho
pachatele. Vzniká přirozeně podezření,
zda útok nebyl předem objednán, dokonce jsem
slyšel i názor (nepříliš podložený
důkazy), že přestávka způsobená
hrozbou byla využita k ovlivnění či
zmanipulování výsledku voleb.
S volbou presidenta ČR souvisí i politický
proces "Matoušek", který bude rozebrán
později v kapitole 2.1.
Svým postojem k volbám se jasně ukázala
i demokratičnost některých společenských
organizací. Místo aby reagovali na nelidskost projevenou
např. proti křesťanskému politikovi
dr. Bartončíkovi, projevili svou vstřícnost
ke zločinnému režimu napadením poslanců,
kteří si dovolili udělat to za ně.
Jako příklad uveďme "Prohlášení
České biskupské konference k volbě
presidenta" doručené sekretariátu
předsedy PSP ČR 27. ledna 1993 pod čj. 385/93:
Biskupové Čech a Moravy, shromáždění
na svém plenárním zasedání
v Praze, vítají volbu Václava Havla prvním
presidentem České republiky.
Zároveň vyjadřují hluboké
politování nad nedůstojným průběhem
parlamentního jednání před volbou
prezidenta. Projevy nízké politické kultury,
nactiutrhání a porušování základních
etických principů skupinou poslanců jsou
znepokojující jevy, ohrožující
autoritu státu i mravní úroveň společnosti.
Zřejmě podobně jako za časů
Mistra Jana z Husi je pro ně důstojnost důležitější
než pravda a morálka.
Jedním ze základních lidských práv
je svoboda přesvědčení, právo
svobodně vyhledávat a šířit informace.
Právo, které je zpravidla trnem v očích
všech totalitních systémů, včetně
toho současného. Tato práva zaručují
zejména tyto předpisy:
Základní listina práv a svobod, čl.
17:
(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat
své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem
nebo jiným způsobem, jakož i svobodně
vyhledávat, přijímat a rozšiřovat
ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit
informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření
v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu
práv a svobod druhých, bezpečnost státu,
veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného
zdraví a mravnosti.
Mezinárodní pakt o občanských a
politických právech, čl. 19
(1) Každý má právo zastávat
svůj názor bez překážky.
(2) Každý má právo na svobodu projevu:
toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat
a rozšiřovat informace a myšlenky všeho
druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně
nebo tiskem, prostřednictvím umění
nebo jakýmikoliv jinými prostředky podle
vlastní volby.
(3) Užívání práv uvedených
v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní
povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat
určitým omezením, avšak tato omezení
budou pouze taková, jaká stanoví zákona
a jež jsou nutná:
a) k respektování práv nebo pověsti
jiných:
b) k ochraně národní bezpečnosti
nebo veřejného pořádku nebo veřejného
zdraví nebo morálky.
Úmluva o ochraně lidských práv
Rady Evropy, čl. 10:
(1) Každý má právo na svobodu projevu.
Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory
a přijímat a rozšiřovat informace nebo
myšlenky bez zasahování státních
orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek
nebrání státům, aby vyžadovaly
udělování povolení rozhlasovým,
televizním nebo filmovým společnostem.
(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje
i povinnosti i odpovědnost, může podléhat
takovým formalitám, podmínkám, omezením
nebo sankcím, které stanoví zákon
a které jsou nezbytné v demokratické
společnosti v zájmu národní bezpečnosti,
územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti,
předcházení nepokojům a zločinnosti,
ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti
nebo práv jiných, zabránění
úniku důvěrných informací nebo
zachování autority a nestrannosti soudní
moci.
Bohužel právní řád ČR
není s těmito principy v souladu. Jako
příklad uvedu pouze § 160/1961 Sb. v platném
znění:
Kdo veřejně hanobí prezidenta republiky
pro výkon jeho pravomoci nebo vůbec pro jeho činnost
v životě politickém, bude potrestán
odnětím svobody až na dvě léta.
Ráno po televizním přenosu z volby presidenta
ČR 27. ledna 1993 pan Jiří Matoušek
z Třebíče umístil do vývěsní
skříňky své politické strany
oznámení o volbě prezidenta obsahující
informace z projevů poslanců Parlamentu na
jeho veřejném zasedání, zejména
faktické informace o kolaborantské minulosti rodiny
Havlů v době nacistické okupace. Ještě
týž den byla rozzuřeným policistou zabavena
nejdříve vývěsní skříňka,
posléze byl pan Matoušek předveden na policejní
stanici a obviněn z hanobení republiky a jejího
představitele podle § 103 tr. zákona.
K tomu stojí za to uvést tři okolnosti.
Za prvé citovaný paragraf je v rozporu s platnými
citovanými závazky ČR v oblasti lidských
práv, za druhé 27. ledna 1993 mohl těžko
pan Matoušek urazit hlavu nově vzniklé České
republiky, protože v té době ani nikdy
předtím tento nově vzniklý stát
hlavu neměl, tou se stal Václav Havel až po
několika dnech složením prezidentského
slibu podle článku 55 Ústavy. Za třetí
odmítám akceptovat, že uvedením pravdivých
skutečností se někdo může dopustit
urážky či hanobení kohokoliv.
Nově vytvořený stát si pospíšil
dokázat svůj totalitní charakter uspořádáním
politického procesu. Prvé stání se
konalo dne 24. března 1993 a bylo konstatováno,
že obžalovaný Jiří Matoušek
je vinen, že 27. ledna 1993 v ranních hodinách
umístil do vývěsní skříňky
politické strany Sdružení pro republiku - Republikánské
strany Československa, umístěné na
Komenského nám. v Třebíči,
ručně psanou stránku, obsahující
výroky, které hanobí osobu prezidenta republiky
Václava Havla, tedy veřejně hanobil prezidenta
republiky pro jeho činnost v životě politickém.
Tím spáchal trestný čin hanobení
republiky a jejího představitele podle § 103
trestního zákona a odsuzuje se podle § 103
trestního zákona k trestu odnětí
svobody v trvání jednoho měsíce.
Podle § 58 a dalších paragrafů se výkon
uloženého trestu podmíněně odkládá
na zkušební dobu jednoho roku.
Česká republika se tímto rozsudkem zařadila
mezi totalitní státy, kde je možno s libovůle
zfanatizovaných byrokratů odsoudit člověka
proti všem zdravým zásadám práva
a zásadám lidských práv. Obvinění
je navíc v rozporu s článkem 36
Ústavy: Schůze komor jsou veřejné.
Veřejnost může být vyloučena
jen za podmínek stanovených zákonem.
Těžko potom někoho vinit z šíření
informací pocházejících z takové
veřejné schůze.
Pan Matoušek se odvolal a v novém procesu 28.
ledna 1994 byl v novém procesu šťastně
osvobozen. Ovšem okolnosti procesu, citované v mé
interpelaci z 21. 3. 1994 na ministra spravedlnosti, stojí
za zmínku. Podobně jako za komunistů nestál
nový režim o publikum, zvláště
když před soudní síň se dostavilo
nemalé množství obecenstva, dokonce si dovolili
přinést transparenty požadující
dodržování lidských práv. Proto
uspořádali proces v co nejmenší
soudní síni a na volná místa rozdali
předem vstupenky klace svých příznivců.
Mezi publikem bylo přítomno i několik poslanců
Parlamentu, mezi nimi poslanec Bohuslav Kuba. Ani ty do soudní
síně nevpustili: když se pan Kuba vykázal
poslaneckým průkazem a snažil se dostat do
soudní síně, bylo mu v tom násilně
zabráněno soudní stráží.
Stojí za to zmínit se o osobě Bohuslava Kuby.
Těsně před volbami měl vážnou
autonehodu (dodneška neví, zda neměla nějaké
politické pozadí), nějakou dobu potom marodil,
pak chodil o berlích, jednak zpočátku, potom
opět po ortopedické operaci, chodil o berlích
i v době procesu. Seděl vedle mne v Parlamentu,
proto situaci znám poměrně přesně,
bez berlí nebyl pohyblivý, nehrál určitě
žádné divadlo. Potom byl obviněn z napadení
soudní stráže! Mandátový a imunitní
výbor zcela ignoroval podivné okolnosti případu
i absurdnost obvinění a souhlasil vydat ho přes
poslaneckou imunitu soudnímu stíhání:
teprve plenární zasedání sněmovny
toto rozhodnutí odmítlo potvrdit. Přitom
se jednalo o typický případ zastrašování
poslance Parlamentu při normálním výkonu
jeho poslanecké funkce, když si dovolil požadovat
od státu dodržování smluvních
závazků v oblasti lidských práv.
Pan Matoušek byl nakonec osvobozen, dokonce i pan poslanec
Kuba unikl nesmyslnému pronásledování.
Dobrá věc se podařila, věrná
láska zvítězila. (Karel Sabina: Prodaná
nevěsta). Přesto mi v mysli zůstává
znepokojení nad tím hrůzným řáděním
rozzuřené totalitní bestie. Co udělá
ČR pro to, aby příště podobné
řádění nemohlo opakovat? Obvinění
pana Matouška bylo přece zcela absurdní a protizákonné.
Dokonce ono "zatčení" vývěsní
skříňky bylo vlastně majetkovým
trestným činem! Kdo je za tento čin zodpovědný
a jaká opatření budou přijata, aby
se takový zločin již nikdy neopakoval?
Základním předpokladem demokratického
vývoje společnosti je svoboda projevu a tedy i svoboda
tisku. Svoboda, která chrání společnost
před diktátem primitivní politické
propagandy, která umožňuje rozvoj a volnou
soutěž i menšinových názorů,
z nichž některé se v budoucnu mohou
stát názory většinovými, projevem
jiné nezávislé kultury či posloužit
jako impuls pro budoucí vývoj společnosti.
Takovou svobodu zaručuje i článek (15) Listiny
základních práv a svobod:
(1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského
vyznání je zaručena. Každý má
právo změnit své náboženství
nebo víru anebo být bez náboženského
vyznání.
(2) Svoboda vědeckého bádání
a umělecké tvorby je zaručena.
Stejné právo zaručuje
i článek (15) Mezinárodního paktu
o hospodářských, sociálních
a kulturních právech:
(1) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají
právo každého:
a) účastnit se kulturního života:
b) užívat plodů vědeckého
pokroku a jeho využití:
c) požívat ochrany morálních a materiálních
zájmů, které vyplývají z jeho
vědecké, literární nebo umělecké
tvorby.
(2) Opatření, která mají být
učiněna státy smluvními stranami Paktu,
k dosažení plného uskutečnění
tohoto práva, budou zahrnovat i ta, jež jsou nutná
pro zachování, rozvoj a šíření
vědy a kultury.
(3) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají
prospěch, plynoucí z povzbuzování
a rozvoje mezinárodních styků a spolupráce
ve vědecké a kulturní oblasti.
(4) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají
prospěch, plynoucí z povzbuzování
a rozvoje mezinárodních styků a spolupráce
ve vědecké a kulturní oblasti.
Přitom časopisy, které nevzbudí zájem
veřejnosti a nenajdou své čtenáře
většinou zanikají z ekonomických důvodů,
tím vzniká přirozená regulace jejich
vzniku nezávislá na libovůli vládnoucího
systému: naopak některé státy takové
menšinové publikace podporují pro zvýšení
kulturní a názorové různorodosti.
Náš národ zažil několik kritických
momentů, kdy nastupující totalita se snažila
udusit jeho přirozenou potřebu svobodného
myšlení. Ať už totalita byla reprezentována
katolickou církví, v době husitské,
pohusitské, bělohorské či pobělohorské,
kdy Čechy byly prohlášeny za kacířskou
zemi a Evropa na ní posílala křížové
výpravy, loupežná vojska, represivní
kněžské řády či inkvizici
a cenzory a totalitu reprezentovaly církevní koncily,
jména Sizikmunda Lucemburského, rodu Habsburků,
Jana Sarkandera, Antonína Koniáše, Alexandra
Bacha, či později, kdy totalita na sebe vzala podobu
fašismu či komunismu, diktát stranických
ideologů, cenzorů a represivního aparátu.
Proto nesmíme připustit, aby i současnou
dobu poznamenal stín nové inkvizice: je na čase,
aby národ mohl opět myslet svobodně.
V totalitních státech založených na
vedoucí úloze jediné totalitní ideologie
je naopak svoboda trnem v oku vládnoucí garnitury
a její logickou snahou je jakékoliv svobodné
projevy jiných pohledů na svět nekompromisně
potlačit. Důsledkem těchto snah je i pronásledování
nezávislého tisku, např. zákaz týdeníku
Politika a pozdější politický proces
proti jejímu šéfredaktorovi Josefu Tomášovi.
Týdeník Politika byl typickým představitelem
nezávislého opozičního tisku, který
publikovat do roku 1992 zejména kritické články
lidí nejrůznějších politických
orientací i proměnné úrovně.
I já jsem občas četl tento týdeník
a přiznám se, že i já jsem nedokázal
dočíst do konce všechny uveřejněné
články, zejména pokud se týkaly katolického
fundamentalismu a rozboru starých židovských
textů. Přesto jsem v každém čísle
našel několik zajímavých pohledů,
které stály za to, abych si často koupil.
Články týkající se problémů
sionismu, alespoň ty které jsem četl, měly
obecně charakter politologické úvahy, často
zjednodušující hodnocení společenských
jevů na vliv sionistů (posuzováno podle příslušnosti
k určité komunitě, ne podle národnostních
či rasových hledisek), ale žádný
z nich nevyzýval k rasové či národnostní
nenávisti. Nechci obhajovat, že takový pohled
je oprávněný, ale domnívám
se, že úvahy takového typu mohou ve svobodné
společnosti být publikovány. Plně
totiž souhlasím s názorem Henryho Forda, že
"veřejné projednávání
židovské otázky není antisemitismem."
Výjimkou je snad seznam kulturních pracovníků
židovského původu v posledním čísle
"Politiky", ale ten nemohl být příčinou
trestního stíhání, které již
v té době bylo zahájeno.
Konečně některé takové projevy
jsou oprávněnou reakcí na některé
problematické projevy sionistů, např. jejich
kampaní prohlašující všechny oběti
nacismu a koncentračních táborů na
židovské občany či přehlížení
obětí jiného původu. Mám doma
několik dopisů rozhořčených
občanů, jejichž příbuzenstvo
skončilo v nacistických věznicích
či koncentračních táborech, často
jako aktivní příslušníci odboje,
a s židovskou komunitou neměli nic společného.
Navíc u nás (na rozdíl třeba od varšavského
ghetta) žádný odboj organizovaných židovskou
komunitou neexistoval, i když samozřejmě někteří
její členové se podíleli na odboji
v jiných skupinách, spolu s jinými spoluobčany
nežidovského původu.
Na rozdíl od některých extrémistů
na západě tito lidé nepopírají
židovské oběti nacismu, konečně
snad všichni víme od očitých svědků,
že jejich postavení během nacistické
okupace nebylo lehké a obětí bylo mnoho.
Ale argumentace založená na počtu obětí
(kterých bylo v Evropě celkem asi 50 milionů)
je nedůstojné. Každý národ, jehož
alespoň jeden příslušník byl
postižen nacismem, se takovým postojem může
cítiti uražen. Konečně většina
z nás bere československé oběti nacismu
židovského původu stejně jako své
ostatní spoluobčany, často ani nevíme
kdo jakého původu byl. Vždyť starat se
o něčí původ či antropologické
znaky, jako to činily nacistické norimberské
zákony, je právě začátkem projevů
rasismu či podobných jevů. Právě
podobné kampaně sionistů vzbuzují
odpor u prostých lidí, kteří dříve
této komunity a jejich obětí velice vážili,
ale nyní jsou stále více znepokojeni. A takové
znepokojení často může přerůst
i do otevřených projevů nesouhlasu. Musím
bohužel konstatovat, že za některé projevy
antisemitismu si mohou jeho subjekty sami a měli by se
nad tím vážně zamyslet. Konečně
administrativní zákaz týdeníku "Politika"
a politický proces proti jejímu šéfredaktorovi
vzbudil více antisemitismu, než všechny materiály
v něm publikované.
Konečně snad i redakce "Politiky" začala
chápat, že pokud repertoár publikovaných
myšlenek bude stále užší, bude klesat
náklad a časopis zanikne. Takový by byl normální
a nelze proti němu činit výhrady. Ale způsob
byrokratického zákazu jeho další publikace
a následný politický proces, který
tak připomíná pokusy rakouského ministra
vnitra Alexandra Bacha a místodržícího
svobodného pána Mecséryho o likvidaci Havlíčkova
časopisu "Slovan" po publikaci Kutnohorských
epištol v roce 1851, vzbuzuje oprávněné
rozhořčení. Proč asi bývá
období vlády pana ministra Bacha nazýváno
Bachovým absolutismem?
Na podzim 1992 bylo proti šéfredaktorovi časopisu
Politika panu Josefu Tomášovi zahájeno trestní
stíhání a byl obviněn z šíření
poplašné zprávy podle § 199 tr. zákona,
projevu sympatií k fašismu podle § 231 tr. zákona
a podněcování k národnostní
a rasové nenávisti podle § 198a tr. zákona:
posléze se ukázalo, že obvinění
podle prvých dvou paragrafů je neudržitelné
a bylo zrušeno. Podobně jako Havlíček
pan Tomáš po vydání několika
čísel časopis zastavil.
Trestní stíhání vedl zpočátku
kpt. Pravda: po prozkoumání důkazů
a znaleckých posudků stíhání
jako nepodložené zastavil. Trestní stíhání
mu bylo odebráno, kpt. Pravda byl degradován, soudní
znalec PhDr. Rudolf Jičín vzápětí
přišel o zaměstnání v Ústavu
pro soudobé dějiny ČSAV. Zřejmě
kdo nezpívá píseň nového režimu,
přestane vbrzku jíst i jeho chléb: překrásný
příklad nezávislosti vyšetřovatele
a znalců. Jak vypadá taková pomlouvačná
kampaň "nezávislého a svobodného
tisku" lze ilustrovat z článku kpt. Pravdy
z deníku Práce:
Lidové noviny ve svých článcích
sdělovaly řadu nepravdivých údajů,
které značnou měrou ohrozily moji vážnost
u občanů, zejména pak mě poškodily
v zaměstnání a narušily i vztahy v mé
rodině. Konkrétně, manželka se obává,
že bych mohl být vyhozen ze zaměstnání,
moji synové mají obavy, že by mohli být
vyloučeni ze střední školy. Spolubydlící
v domě a moji známí se mi začínají
vyhýbat ... Lépe by to nesvedl ani Josef Goebbels!
Zatímco autoři politologických analýz
jsou obviňováni nesmyslně z podněcování
rasové nenávisti a pogromů, autoři
obvinění sami takovou tupou nenávist a pogromy
rozněcují! Vždyť podobné pocity
prožívali právě naši židovští
spoluobčané v době nacistické okupace,
my sami jsme je tak důvěrně poznali za komunistického
režimu. Přesně stejně moje okolí
reagovalo, když mne minulý režim chtěl
zatáhnout do politického procesu, naprosto stejné
metody zastrašování používali jejich
pohůnci z StB.
Posléze za pomoci jiného kádrově spolehlivějšího
vyšetřovatele a soudního znalce samosoudkyně
JUDr. Helena Králová vydává podle
§ 314e trestního řádu soudní
příkaz, na základě kterého
byl obžalovaný odsouzen v nepřítomnosti
(!) na 1 rok odnětí svobody s podmíněným
odkladem na 5 let, zákaz činnosti na 3 roky a trest
propadnutí věci - zbylých čísel
časopisu Politika.
Podle citovaného paragrafu tr. řádu lze vydat
trestní příkaz, jestliže skutkový
stav je spolehlivě prokázán opatřenými
důkazy. Podivné, jestliže první
vyšetřovatel na jejich základě zastavil
stíhání. Podle § 314e odst. 1 písmeno
f) tr. řádu musí takový příkaz
obsahovat i poučení o právu podat odpor:
samozřejmě u politicky motivovaného procesu
tato podmínka nebyla splněna. Skutečně
kardinální příklad právního
státu. Po odvolání pana Tomáše
byl inscenován nechutný politický proces,
který 22. září 1994 odsoudil obžalovaného
na 7 měsíců s podmíněným
odkladem na 2 roky, k zákazu publikační činnosti
na 2 roky a propadnutí věci a byl potvrzen 25. listopadu
1994 městským soudem.
Nechci se dotýkat všech prapodivných faktorů,
které poznamenaly celý proces ani kvality soudních
znalců, kteří s kvalifikací historiků
dělnického hnutí suverénně
analyzují staré židovské texty. Nechci
ani rozebírat situaci, kdy "veřejný"
proces je konán za zavřenými dveřmi
soudní síně, která je údajně
přeplněná, protože jediná větší
jednací síň v budově soudu je předána
obchodnímu rejstříku. To jsem již udělal
v předchozích interpelacích a odpovědi
členů vlády byly neuspokojivé. Chci
se vyjádřit zejména k otázce omezování
svobody tisku z politických příčin.
Takové omezení se totiž nedotýká
pouze šéfredaktora, takové omezení potlačuje
práva všech potencionálních čtenářů
na informace. Nemusím ani přemýšlet
o vhodných formulacích, ty za mne udělal
již dr. Jičín v posudku ke knize Henryho Forda
"Mezinárodní žid" (podle měsíčníku
"Dnešek" z června 1993, strana 5-6):
Je nepochopitelné, proč by kniha, která
více než 70 let vychází téměř
všude na světě, u nás vyjít neměla,
a proč by právě českému čtenáři
mělo být upíráno právo, aby
si ji sám přečetl a sám si na ni utvořil
svůj názor. Zakazování jakéhokoliv
filozofického, sociologického, historiografického
či politologického díla nelze nazvat jinak
než porušováním základního
lidského práva a odsuzováním občana
do role nesvéprávného individua, kterému
musí někdo moudřejší určovat,
co má číst a co si má myslet.
Stanovisko demokraticky smýšlejících
odpůrců díla by mělo být následující:
Jsme přesvědčeni, že kniha je antisemitská.
Zde je přečtěte si ji a učiňte
si o tom sami svůj názor.
.....
Masmédia v demokratické společnosti
údajně obrážejí nebo tlumočí
veřejné mínění. Kdo se ale
věcí blíže zabývá ví,
že masmédia toto veřejné mínění
ve značné míře naopak vytvářejí,
a to nikoliv náhodně. Veřejné mínění
není obecné mínění, ale mínění
relativně malé skupiny žurnalistů, kteří
jsou někým, např. zaměstnavatelem
nebo politickou stranou, řízeni.
Tomu se právě říká manipulace.
A pokud je zde manipulace, jsou zde také manipulátoři,
a to manipulátoři pečlivě utajení.
Je zde tedy určitá forma spiknutí.
.....
V demokratickém státě by mělo být
zbytečné připomínat, že vydáním
knihy vydavatel nepředkládá názor
svůj, ale autora, a že je na čtenáři
- svéprávném čtenáři
- aby si sám přebral, s čím hodlá
souhlasit a s čím nesouhlasit. Svoboda myšlení
je základní podmínka demokracie. Její
omezování má také většinou
opačný výsledek, než se předpokládá.
Popularitu Fordovy knihy vytvářejí do značné
míry její odpůrci sami utajováním
její existence, diskreditací různými
přívlastky a frázemi, až po snahy po
její zákaz a pokusy trestně stíhat
její vydavatele.
Může Fordova kniha "ohrožovat společnost"?
S touto totalitní frází snad není
třeba polemizovat. Je to jen trapný strašák,
který má sloužit jako záminka k omezování
občanských svobod. Společnost ohrožují
zcela jiné věci než knihy, o které se
zajímá jen nepatrné procento občanů.
Na závěr si dovolím uvést pro ilustraci
dopis českého místodržícího,
uvedený v posledním čísle "Slovana"
ze 14. srpna 1851:
Č. 6382 |
Panu redaktoru Karlovi Havlíčkovi v Kutných
Horách.
Z posledních sešitků časopisu Slovana
č. 53-56 vidím, že připomenutí
ode mne dne 20. min. měsíce zůstalo bez účinku.
Opětuji tedy výstrahu, jížto jsem Vám
dle § 1. císařského nařízení
od 6. min. m. dal, s tím doložením, že
nebudete-li jí šetřiti, vydávání
tohoto listu zastavím.
V Praze, dne 9. srpna 1851
Místodržící: Macséry. |
Nutno konstatovat, že tehdy nenašel totalitní
systém vhodný soud (v té době porotní),
který by Havlíčkův list zastavil,
a musel proto rozšířit stanné právo
na celé Čechy. To je ono citované nařízení
z 6. července.