Zásada č. 1
Vyšším územním samosprávným
celkem je kraj.
Kraj je územním společenstvím občanů
obcí v územním obvodu kraje s právem
na samosprávu, které je vymezeno jeho samostatnou
působností.
Kraje uplatňují svou samostatnou působnost
pod vlastní odpovědností v zájmu hospodářského,
sociálního a kulturního rozvoje svého
územního obvodu v souladu se zájmy obcí
i celostátními potřebami.
Odůvodnění
l Hlava sedmá Ústavy ČR spolu s čl.
8 stanoví základní principy územní
samosprávy v České republice. Tyto základní
principy a ustanovení by měli být ústavním
zákonem o vyšších územních
samosprávných celcích konkretizovány.
Přitom by se měly vyřešit otázky,
které nemohly být řešeny při
schvalování Ústavy a jejichž neřešení
by zbytečně vytváření vyšších
územně samosprávních celků
(VÚSC) komplikovalo. Takovou otázkou je rozdílný
název VÚSC. Návrh se proto přiklání
k názvu kraj. Tento název podporuje jak dlouhodobá
historická tradice krajského zřízení
v uspořádání veřejné
správy v českém státě, tak
základní přístup VÚSC jako
racionálnímu střednímu článku
vhodnému k decentralizaci veřejné správy
v rámci unitárního státu, nikoliv
k federativnímu uspořádání
na základě zemského zřízení.
Návrh definuje v souladu s Ústavou ČR kraj
jako územní společenství občanů
obci sdružených územním obvodu kraje,
které se vyznačuje právem na samosprávu.
Zásada č. 1 zároveň stanoví,
že právo kraje na samosprávu je vyjádřeno
a konkretizováno v jeho samostatné působnosti.
Tato zásada zároveň objasňuje, že
tato samosprávná působnost kraje v duchu
principu subsidiarity nezasahuje do samostatné působnosti
obcí, protože se týká širších
zájmů rozvoje územních obvodů
krajů a uskutečňuje se v souladu se. zájmy
a potřebami obcí. Kraje jsou tak chápány
jako racionální nástroj demokratické
decentralizace veřejné správy, respektující
obce jako základní článek územní
samosprávy. Souladnost uplatňování
samosprávných práv kraje se zájmy
(samosprávnými kompetencemi) obcí i potřebami
celého státu tu zároveň vychází
ze systémového pojetí demokratické
decentralizace veřejné správy.
Zásada č. 2
Samostatnou působnost kraje tvoří všechny
záležitosti veřejné správy kraje,
které se týkají zájmů a potřeb
územního společenství občanů
kraje, přesahují rozsah a potřeby jednotlivých
obcí a nemají celostátní význam.
Samostatná působnost krajů může
být podrobněji upravena jen zákonem, a to
v souladu s tímto ústavním zákonem
a jeho principy.
Krajská zastupitelstva a jejich orgány spravují
záležitosti v samostatné působnosti
kraje řídíce se jen ústavou a zákony.
Odůvodnění:
V zásadě č. 2 je v souladu se západoevropskou
tradicí i naší předválečnou
demokratickou tradicí územní správy
a samosprávy uplatněn princip generální,
univerzální kompetence kraje a to souladu s všeobecné
v zemích Evropského společenství uznávaným
principem subsidiarity, podle něhož vyšší
článek územní správy a samosprávy
vykonává jen kompetence, které není
s to zajistit vlastními silami a pod vlastní odpovědností
článek základní nebo nižší.
Při definici samostatné působnosti kraje
je využito zkušeností z právní
úpravy působnosti zemí v předmnichovské
republice. Stát má respektovat a chránit
vlastní okruh působnosti obcí a vyšších
územních samosprávných celků.
Podle principu subsidiarity musí kompetence územních
samosprávných celků obsahovat všechny
záležitosti, které se přímo dotýkají
zájmů občanů daného územního
společenství a co zároveň může
být efektivně jeho orgány obstaráváno.
Uplatnění tohoto principu zajišťuje tak
územním samosprávným orgánům
vlastní okruh kompetence, odpovídající
jejich výkonnostním možnostem a potřebám
jimi spravovaného územního obvodu. Podle
principu subsidiarity zásadně primární
je působnost základní nebo nižší
jednotky. Vyšší článek veřejné
správy je povolán jen tehdy, když základní
či nižší jednotka není schopna
určitý úkol splnit.
Se zřetelem k tomu, že čl. 8 Ústavy
ČR obecné zaručuje samosprávu územních
samosprávných celků a v čl. 87 odst.
1 písm. c) chrání toto právo pravomoci
Ústavního soudu rozhodovat o ústavní
stížnosti orgánů územní
samosprávy proti nezákonnému zásahu
státu je nezbytné, aby právo na samosprávu
kraje a z něho vyplývající samostatnou
(tj. samosprávnou) působnost ústavní
zákon blíže specifikoval, aby tak byl zákonodárce
při úpravě samostatné působnosti
krajů vázán určitými základními
ústavními pravidly.
Logickým důsledkem samosprávné povahy
samostatné působnosti kraje je též ustanovení,
podle něhož se při uplatňování
této působnosti krajská zastupitelstva a
jejich orgány budou řídit jen ústavou
a zákony.
Zásada č. 3
a) do samostatné (samosprávné) působnosti
kraje náleží zejména.
- schvalování programu hospodářského,
sociálního a kulturního rozvoje kraje a opatření
k jeho uskutečňování a kontrole,.
- schvalování územních plánů
vyšších územních celků,
opatření vlastní regionální
hospodářské politiky, opatření
v záležitostech dopravy a spojů, zemědělství,
lesního a vodního hospodářství,
školství, zdravotnictví, tvorby a ochrany životního
prostředí, včetně odpadového
hospodářství, zaměstnanosti a sociální
péče, k zajišťování sociálních
a kulturních zájmů národnostních
menšin a ochrany spotřebitelů,
- hospodaření s majetkem kraje,
- sestavování rozpočtu kraje, hospodaření
podle něj a schvalování závěrečného
účtu kraje,
- zřizování peněžních
fondů kraje,
- zakládání, zřizování
a rušení právnických osob a zařízení
krajského významu,
- volba, zřizování a ustavování
orgánů kraje,
- krajské záležitosti veřejného
pořádku a civilní ochrany,
- rozhodování o účasti kraje v obchodních
společnostech a nadacích,
- rozhodování o vyhlášení referenda
na území kraje a realizace jeho výsledků
podle zvláštního zákona,
- uzavírání dohod s jiným krajem o
dílčí změně hranic kraje.
b) Do samostatné působnosti kraje náleží
vydáváni obecně závazných vyhlášek
ve věcech samostatné působnosti kraje,
- obecně závazná vyhláška kraje
musí být v souladu se zákony a vyhlašuje
se způsobem stanoveným zákonem,
- obecně závaznou vyhláškou se stanoví
statut kraje, zejména organizace jeho orgánů,
jím zřízených právnických
osob a zařízeni a podrobně upraví
jejich působnost a vztahy,
- obecně závaznou vyhláškou kraje může
být zřízen krajský ochránce
základních práv a svobod a upraven způsob
jeho činnosti,
- obecně závaznou vyhláškou kraje se
zřizuje nezávislý krajský kontrolní
orgán pro kontrolu hospodaření s majetkem
kraje a s finančními prostředky.
Odůvodnění:
Tato zásada blíže vymezuje okruh samostatné
(tj. samosprávné) působnosti. Předpokládá
se, že ústavní vymezení samostatné
působnosti krajů bude podrobně vymezeno zákonem.
Bude však významnou zárukou územní
samosprávy, že zákonodárce bude při
stanovení samostatné (samosprávné)
působnosti krajů vázán ústavním
rámcem této kompetence.
Svým způsobem je samostatná (samosprávná)
působnost analogická samostatné působnosti
obce. Samostatná (samosprávná) působnost
kraje týká se všech širších
regionálních záležitostí, které
nelze řešit jen dílčím sdružováním
obcí, které však nemají celostátní
dosah a význam. Základním smyslem těchto
krajských samosprávných kompetencí
je vytvoření kompetenčních předpokladů
pro samostatné hospodaření s majetkem a rozpočtovými
prostředky kraje a pro aktivní programování
a uskutečňování regionální
hospodářské, sociální a kulturní
politiky.
Samostatně je v této zásadě uvedena
kompetence kraje vydávat krajské právní
předpisy formou obecně závazných vyhlášek
kraje.
Touto formou se tu též předvídá
vydání organizačního statutu kraje
a institucionalizace krajského ochránce základních
práv a svobod (ombudsmana), se kterým v oblasti
územní správy a samosprávy jsou např.
velmi dobré zkušenosti v Nizozemí, jakož
i institucionalizace nezávislého krajského
kontrolního orgánu pro kontrolu hospodaření
s majetkem kraje a s rozpočtovými prostředky
kraje.
Zásada č. 4
Zastupitelstvo kraje je oprávněno podat Poslanecké
sněmovně návrh zákona.
Poslanecká sněmovna si vyžádá
stanovisko krajů k návrhům zákonů,
které upravují záležitosti územní
správy a územní samosprávy a týkají
se uplatňování zájmů a potřeb
rozvoje krajů. Vláda si vyžádá
stanovisko krajů k návrhům vládních
nařízení a usnesení týkající
se uvedených záležitostí. Obdobně
tak učiní v těchto věcech ministři
i vedoucí ústředních orgánů
státní správy před vydáním
vyhlášky nebo opatření.
Odůvodnění:
Tato pravomoc zastupitelstva kraje je již zakotvena v Ústavě
ČR (čl. 41 odst. 2). V zájmu oboustranné
demokratické komunikace mezi Parlamentem, vládou
a ministry (vedoucími ústředních orgánů
státní správy) a příslušnými
orgány krajů je však vhodné zakotvit
i povinnost těchto orgánů vyžádat
si stanovisko krajů k návrhům zákonů
a jiných právních předpisů,
jakož i opatření, která se bezprostředně
týkají územní správy a samosprávy
a zájmů rozvoje krajů.
Zásada č. 5
Kraje jsou veřejnoprávními korporacemi, které
mají vlastní majetek. Mohou nabývat vlastního
majetku a rozhodovat o své majetkové účasti
v obchodních společnostech a nadacích podle
zákona. Kraje mohou zřizovat vlastní peněžní
fondy a nadace v souladu se zákonem.
Části majetku státu nezbytné pro hmotné
zabezpečení samosprávných funkcí
kraje a jeho úkolů ve veřejné správě,
zejména část státních lesů,
které nejsou nezbytné pro plnění úkolů
státu, komunikace regionálního významu,
budovy a zařízení nezbytné pro činnost
krajských orgánů, státní kulturní
zařízení a památkové objekty
regionálního významu, státní
sociální a zdravotní zařízení
regionálního významu, které přejdou
do majetku krajů určí zákon.
Zákon může svěřit krajům
část svého majetku i k zajištění
přenesených působností státní
správy.
Kraje jsou oprávněny zřizovat podniky a zařízení
veřejných služeb a dozírat zákonem
stanoveným způsobem na jejich hospodaření.
Odůvodnění:
Jednou ze základních podmínek reálné
územní samosprávy je její majetková
báze. Tu je třeba vzhledem k dosaženému
rozsahu privatizace a převodu části státního
majetku do majetku obcí, vytvořit z části
zbývajícího státního majetku.
V této zásadě demonstrativně uvedený
výpočet částí státního
majetku, který přejde do majetku krajů, bude
konkretizován zákonem.
K rozšiřování hospodářského
potenciálu krajů by měla přispět
i aktivita v zakládaní vlastních peněžních
fondů, nadací, ve zřizování
podniků veřejných služeb i v účtu
na soukromém podnikání významném
pro regionální rozvoj.
Zásada č. 6
Hospodaření kraje se řídí vlastním
rozpočtem schváleným zastupitelstvem v souladu
se zákonem o rozpočtových pravidlech.
Státním rozpočtem se poskytují do
rozpočtu krajů prostředky k zajištění
přenesených úkolů státní
správy a k finančnímu vyrovnání
meziregionálních rozdílů.
Krajům přísluší výnos
z daní a poplatků, které jsou oprávněny
stanovit v rozsahu stanoveném zákonem a podíl
na výnosech daňové soustavy státu.
Rozpočet kraje zahrnuje i prostředky státního
rozpočtu určené k finančnímu
vyrovnání hospodářsky slabých
obcí. O jejich použití rozhodují kraje
podle zákonem stanovených pravidel.
Odůvodnění:
Územní samospráva je reálná
jen za předpokladu, že je garantována potřebnou
příjmovou základnou obcí i vyšších
samosprávných celků, zejména přímými
daněmi, podíly na daních a samostatným
rozpočtovým hospodařením. Základní
normy podle příkladu vyspělých západoevropských
zemí musí být obsaženy v ústavě
tak, aby jimi bylo vázáno běžné
zákonodárství. Do těchto ústavních
předpisů patří i právní
základ finančního vyrovnávání
hospodářských rozdílů meziregionálních
i rozdílů hospodářsky slabých
obcí.
Zásada č. 7
Kraje mají právo sdružovat se s obcemi, svazky
obcí a jinými kraji k plnění úkolů
náležejících do samostatné (samosprávní)
kompetence.
Kraje mohou též spolupracovat se samosprávnými
územními celky jiných států
a jejich orgány a být členy mezinárodních
sdružení orgánů územní
správy a samosprávy, jakož i členy právnických
osob s mezinárodním prvkem.
Odůvodnění:
Jde a standardní oprávnění VÚSC
sdružovat se regionálně k efektivnímu
plnění samosprávných kompetencí,
jakož i vstupovat do vnitrostátních mezinárodních
sdružení obcí a regionů a mezinárodních
organizací územních správních
orgánů.
Zásada č 8
Zákon může stanovit, v kterých věcech
jsou krajům svěřeny záležitosti
státní správy a které orgány
krajů vykonávají přenesenou správní
působnost. Tyto orgány jsou povinny se při
výkonu této působnosti řídit
též směrnicemi vyšších orgánů
státní správy.
Zákonem stanovené působnosti státní
správy je kraj povinen vykonávat jen za předpokladu
úhrady finančních nákladů s
tím spojených ze státního rozpočtu.
Odůvodnění:
Jde o rozvedení čl. 105 Ústavy ČR.
Navrhovanou úpravu vyžaduje jednak uplatnění
principu zákonnosti, jednak zamezení toho, aby mohly
být na orgány územní samosprávy
přesouvány úkoly státní správy,
aniž by byla úroveň jejich provádění
zajištěna úhradou zvýšených
nákladů odpovídající dotaci
regionálních rozpočtů ze státního
rozpočtu.
Zásada č. 9
Zastupitelstvo kraje tvoří 40-70 poslanců,
kteří jsou voleni na dobu 4 let.
Volby do krajských zastupitelstev se konají ve lhůtě
počínající třicátým
dnem před uplynutím volebního období
a končící dnem jeho uplynut(.
Volby do krajského zastupitelstva se konají tajným
hlasováním na základě všeobecného,
rovného a přímého volebního
práva podle zásad poměného zastoupení
a volby osobnosti (nezávislých kandidátů).
Právo volit má každý občan starší
18 let. Zvolen může být každý občan
České republiky, který má právo
volit a dosáhl věku 21 let.
Mandát poslance krajského zastupitelstva vzniká
zvolením. Poslanec krajského zastupitelstva skládá
slib ve znění var. a) platném pro poslance
a senátory; var. b) stanoveném zákonem.
Mandát poslance krajského zastupitelstva zaniká
podle čl. 25 Ústavy.
Krajské zastupitelstvo zřízuje pa.k své
orgány, výbory a komise. Způsob jejich zřizování
a ustavování, jakož i jejich organizaci upravuje
zákon.
V čele krajského úřadu je krajský
prezident. Krajský prezident je volen krajským zastupitelstvem
a vykonává svou funkci až do ustavení
nově zvoleného krajského zastupitelstva.
Z výkonu správy ve věcech samostatné
působnosti kraje je odpovědný krajskému
zastupitelstvu.
Politické strany a politická hnutí zastoupená
na základě voleb v krajském zastupitelstvu
mají nárok na odpovídající
zastoupení v orgánech zřizovaných
zastupitelstvem.
Zákon stanoví neslučitelnost mandátu
poslance krajského zastupitelstva s jinými funkcemi
a činnostmi.
Každý, kdo se uchází o poslanecký
mandát v krajském zastupitelstvu má nárok
pro účast na přípravě voleb
na potřebnou dovolenou..
Nikomu nesmí být bráněno, aby vykonával
mandát poslance krajského zastupitelstva. Výpověď
nebo propuštění ze služebního nebo
pracovního poměru z tohoto důvodu je nepřípustná.
Podrobnou úpravu voleb do krajských zastupitelstev
a náhrady poslancům stanoví zákon.
Zákon stanoví, které otázky patřící
do samostatné působnosti kraje mohou být
předloženy k lidovému hlasování
voličům kraje, jakož i způsob jeho provedení.
Zákon též stanoví, které věci
patřící do samostatné působnosti
kraje přísluší rozhodovat výlučně
krajskému zastupitelstvu.
Odůvodnění:
Tato zásada stanoví základní ústavní
pravidla pro volby do krajských zastupitelstev a pro vytváření
orgánů krajských zastupitelstev.
Pokud jde o volební systém a krajský poslanecký
mandát navazuje se na platnou ústavní úpravu
poslaneckého mandátu a na celkem osvědčené
zásady volebního práva do obecních
zastupitelstev. Základem volební soustavy do krajských
zastupitelstev má být princip poměného
zastoupení, který se má důsledně
promítnout i do krajským zastupitelstvem zřizovaných
orgánů. Volební zákon má stanovit
záruky i pro svobodnou účast kandidátů
na. poslance ve volebním procesu..
Zřizováni a ustavování orgánů,
výborů a komisí krajského zastupitelstva
je jeho výsostnou pravomocí. Podrobnosti o tom a
jejich organizaci stanoví zákon.
Výsostnou pravomocí krajského zastupitelstva
bude též volba krajského prezidenta, který
bude přednostou krajského úřadu. Při
výkonu správy ve věcech samostatné
působnosti kraje bude odpovědný krajskému
zastupitelstvu. Záležitosti vyhrazené do výlučné
kompetence krajského zastupitelstva vymezí zákon.
Zásada předpokládá též
uplatněni přímé demokracie v krajském
měřítku. Které věci mohou být
předloženy k lidovému hlasování
- krajskému referendu však musí stanovit zákon.
Zásada č. 10
Dohled na činnost samosprávy obcí zásadně
vykonávají orgány krajů. Tento dohled
se může týkat jen dodržování
zákonů a k jejich provádění
přijatých právních předpisů.
Stát může ústředními orgány
státní správy zasahovat do činnosti
územních samosprávných celků
jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem
stanoveným zákonem.
Dohled na hospodařeni obcí a krajů se může
týkat jen hospodárnosti vynakládání
finančních prostředků přidělených
státním rozpočtem. Obcím a krajům
je přitom zachováno vůči dohlédacím
aktům právo ústavní stížnosti
Ústavnímu soudu podle čl. 87 odst. 1 písm.
c)
Odůvodnění:
Tato zásada sleduje úpravu dohlédací
pravomoci vyšších a ústředních
orgánů veřejné správy vůči
místní správě a samosprávné
podle západoevropského standardu. Zajišťuje
přitom i odpovídající kompetence vůči
obcím na krajské úrovni.
Zásada č. 11
Česká republika se skládá z těchto
krajů:
Varianta č. I:
l. Kraj se sídlem v Praze
2. Kraj se sídlem v Českých Budějovicích
3. Kraj se sídlem v Plzni
4. Kraj se sídlem v Ústí nad Labem
5. Kraj se sídlem Hradci Králové 6. Kraj
se sídlem v Brně
7. Kraj se sídlem v Olomouci
8. Kraj se sídlem v Ostravě
Varianta č. 2:
l. Kraj se sídlem v Praze
2. Kraj se sídlem v Českých Budějovicích
3. Kraj se sídlem v Plzni
4. Kraj se sídlem v Chebu (Karlových Varech)
5. Kraj se sídlem v Ústí nad Labem
6. Kraj se sídlem v Liberci
7. Kraj se sídlem v Hradci Králové 8. Kraj
se sídlem v Pardubicích
9. Kraj se sídlem v Jihlavě 10. Kraj se sídlem
v Brně
11. Kraj se sídlem ve Zlíně
12. Kraj se sídlem Olomouci
13. Kraj se sídlem v Ostravě.
V příloze k tomuto zákonu je publikován
seznam okresů tvořících jednotlivé
kraje. Jiné změny území krajů
mohou být provedeny dohodou mezi sousedními kraji
s přihlédnutím ke stanovisku okresů
a obcí. Tyto změny musí být publikovány
ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění:
Sídlo kraje a jeho území vymezené
dnešními okresy, publikované v ústavním
zákoně, dává záruku stability
územněsprávní uspořádání
a právních i ekonomických vztahů,
které, tento územněsprávní
celek vytváří. Název kraje a případné
jeho dílčí změny vyplývající
z potřeb občanů některých obcí
v okrese je možné upravit podle návrhu zastupitelstva
kraje zákonem, který bude publikován ve Sbírce
zákonů.
Zásada č. 12
Zákon o pravidlech hospodaření s rozpočtovými
prostředky České republiky upraví
způsob financování obcí a krajů
se zásadou č. 6.
Odůvodnění:
Pravidla rozpočtového hospodaření
je třeba důsledně přizpůsobit
ústavním zárukám samostatného
hospodaření obcí a VÚSC a jejich přímým
příjmům z daní nebo zákonem
stanovených jejich části.
Ústava ČR v Hlavě sedm týkající
se územní samosprávy oproti ostatním
částem ústavy pouze obecně vymezuje
poslání územního samosprávného
celku jako územní společenství občanů,
které mají právo na samosprávu. Pokud
tato samospráva má však svůj výkon
funkce vykonávat nezávisle a řídit
se pouze zákonem je nutné, aby ústavní
zákon vymezil základní práva a povinnosti
územní samosprávy počet a základní
území jednotlivých krajských samospráv,
kde svou působnost vykonávají. Proto je nutné,
aby ústavní zákon zejména
a) vymezil přesné postavení tohoto samosprávného
orgánu ve státoprávním uspořádání
ČR, b) ve vazbě na působnost obcí,
parlamentu a státní správy, soudní
moci i Nejvyšší kontrolní orgán
určit rámec i funkce této. samosprávy
občanů, tj.: především ústavní
rámec samostatné působnosti krajů,
c) vymezil zásadní principy způsobu výkonu
územní samosprávy včetně způsobu
volby samosprávných orgánů,
d) vymezil v příloze zákona základní
území krajů prostřednictvím
dnešních okresních území státní
správy s tím, že upřesnění
hranic jednotlivých krajů by bylo umožněno
konkrétním jednáním sousedních
krajských zastupitelstev tak, aby plně vyhovovalo
po všech stránkách zájmům občanů,
e) vymezil zásady finanční samostatnosti
krajských zastupitelstev s tím, že převážná
část finančních zdrojů vyplývajících
z daňových povinností občanů
a fyzických a právnických osob bude poskytnuta
pro potřeby území a o jejich užití
bude samostatně rozhodovat rozpočtová politika
kraje. Tato zásada samozřejmě vyžaduje
zásadní změnu zákona o rozpočtových
pravidlech, který bude nezbytné upravit v souladu
s navrhovaným ústavním zákonem.
Pokud ústavní zákon některé
z těchto záruk územní samosprávy
opomine, lze očekávat nestabilnost a rovněž
sníží odpovědnost samosprávy
za rozvoj daného území nedůvěře
občanů k vývoji v nově budovaném
demokratickém státě.
Pokud systém samosprávy občanů na
úrovni krajů při respektování
samosprávných kompetencí obcí bude
vybaven základními právy a povinnostmi ústavním
zákonem lze očekávat, že
a) centrální rozhodování prostřednictvím
územních dekoncentrátů státní
správy bude omezeno pouze na oblasti, ve kterých
je státní správa nezbytná a je upravena
zvláštním zákonem,
b) o zdrojích použitelných pro rozvoj území
nebude globálně rozhodovat státní
správa, včetně složitého systému
účasti státního rozpočtu na
rozvojových záměrech obcí prostřednictvím
okresních úřadů státní
správy; v projektech udržitelného rozvoje života
území, dopravy, telekomunikací, školství,
zdravotnictví a kultury právě volení
zástupci občanů mohou velmi konkrétně
reagovat na potřeby území, pokud si budou
dlouhodobě vědomi dostupných finančních
zdrojů pro tuto činnost,
c) vlastní rozpočtová politika území
bude rovněž pro občany žijící
v kraji snáze pochopitelná (transparentní)
než centrálně přerozdělované
zdroje v současném systému,
d) samosprávné územní uspořádání
státu by rovněž mělo částečně
zamezit korupčním vlivům u státních
úředníků, kteří se občanu
ze svých rozhodnutí a jednání nemusí
přímo zodpovídat, zvýší
se odpovědnost na výkon veřejné správy
a používání veřejných
prostředků před občany,
e) možnost přípravy a realizace společných
projektů obcí v daném území
by bez územní samosprávy byla velmi obtížná
jak legislativně a institucionálně, tak i
ekonomicky (včetně možnosti přijímání
dlouhodobých úvěrů na tyto projekty).
Již dnes se ukazuje, že podle statistiky za období
1.11.1993 jsou v zásadě všechna území,
v kterých budou samosprávné celky vytvářeny
finančně samostatná, jejich příjmy
od právnických a fyzických osob a příjmy
od občanů převyšují v současné
době vynaložené náklad na rozvoj území.
Je ovšem nutno konstatovat, že investiční
rozvoj, podpora zdravotnictví, školství a kultury
i řešení sociálních problémů
je minimální. Stát však by mohl i po
vytvoření krajských samosprávných
území ve veřejnému zájmu se
účastnit na vybraných projektech a právě
způsob účelového využití
prostředků státního rozpočtu
by měl přispět k zlepšení finanční
situace státu.
Samostatnost rozpočtové politiky daného území
povede k větší transparentnosti využití
zdrojů vzniklých z daňového zatížení
občana.
Vytvoření samostatného hospodaření
krajských územních celků umožní
i osamostatnění nezávislých kontrolních
orgánů v krajích (dnes dislokovaná
pracoviště Nejvyššího kontrolního
úřadu, jejichž činnost není vymezena
zákonem o NKÚ) a jejich odpovědnost pouze
krajskému zastupitelstvu a nikoliv prostřednictví
NKÚ Parlamentu ČR bude rovněž zárukou
správného nakládání s majetkem
a finančními prostředky kraje. Zákon
krajských samosprávných zastupitelstvech
však může vymezit rozsah spolupráce mezi
územními kontrolními orgány a NKÚ.
Jedním z důležitých občanských
práv je i vytvoření kontrolních orgánů
územní samosprávy ze zákona o ochraně
spotřebitele. Právě pravomoce tohoto institutu,
které zákon předpokládá, ale
dosud nejsou realizována, mohou vést k ochraně
práv občanů tam, kde samostatně je
velmi obtížné se takových práv
dožadovat (např. dodržování kvality
výrobků a služeb, a to i v dopravě,
na poštách, v telekomunikacích, ve zdravotnictví,
ve školství financovaném ze státního
rozpočtu, apod.). V tomto směru legislativní
úprava ústavního zákona umožní
rychleji harmonizovat naši legislativu s právem EU.
Vzhledem k rozsáhlým diskusím o činnosti
OMBUDSMANA v ČR (často je tato funkce zaměňována
se správním soudem) je vhodné ponechat v
pravomoci krajského zastupitelství i rozhodnutí
o vytvoření institutu krajského ochránce
základních práv a svobod - krajského
OMBUDSMANA pro územní obvod kraje.
Nově vytvořená územní samospráva
nutně musí být vybavena pravomocí
vydávat obecně závazné vyhlášky
platné pro dané území a upřesňující
postup krajských institucí a zastupitelstva při
dodržování platných zákonů
a současně umožňuje i vybavit kraje
zákonodárnou iniciativou na novely zákonů
a nové zákony vztahující se ke správě
daného území.
Ústavní zákon o krajském uspořádání
státu musí i stanovit základní principy
opravňující samosprávu k nakládání
s majetkem kraje. Zákon o státním majetku
pak musí stanovit formy spolupráce mezi obcemi a
krajem při správě majetku území,
včetně funkce samospráv jako zřizovatele
právnických osob sloužících pro
potřeby kraje
Ústavní zákon tak vymezuje jen ta práva
a povinnosti krajů, která jež z hlediska občana
je výhodnější zabezpečovat územní
samosprávou a nikoliv státní správou
a Parlamentem. Kraje jsou nedílnou součástí
stát; a nevytváří v tom to pojetí
postupně předpoklady separace území,
jak jsme tomu byli svědky při federativním
uspořádání státu.
Příloha zákona vymezuje variantně
počet krajů na území ČR. Návrh
vychází ze zásady respektovat přirozená
území, jejich hospodářskou i geopolitickou
samostatnost. Předkladatelé považují
za nejdůležitější najít
konsensuální řešení počtu
krajů mezi koalicí a opozicí tak, aby spory
o velikost a počet území nezatlačily
do pozadí důvod, pro který v právním
státě územní samospráva je
zřizována.
Pokud budou uvedené zásady respektovány komplexně,
nebude zřízení vyšších územně
samosprávných celků mít negativní
vliv na státní rozpočet.
Předloženo skupinou poslanců
V. Grulich v. r.
K. Hrdý v. r.
Z. Trojan v. r.
V. Sochor v. r.
S. Gross v.r.
P. Buzková v. r.
E. Zeman v. r.
I. Bláha v. r.
F. Boržík v. r.
E. Fischerová v.r.
M. Kraus v. r.