Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Richard Mandelík: Pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, navrhnu dva pozměňovací návrhy.

Za prvé - čl. III se doplňuje o bod 6, který zní: "Středisko je povinno započít s plněním povinností uvedených v § 87 c) odst. 3 a 4 nejpozději do 60 dnů ode dne účinnosti tohoto zákona." V návrhu, který máte, je poněkud tvrdý termín. Z povahy věci vyplývá, že je třeba dát středisku přece jen poněkud delší čas na přizpůsobení.

Druhý návrh: V § 73 odst. 2 b) za slovy "na zahraničním veřejném trhu" se vypouštějí slova "nebo jeho části". Jde o jazykovou úpravu, která koresponduje s předchozími.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Do rozpravy se nikdo již nehlásí, proto ji končím a současně končím druhé čtení tohoto návrhu. Děkuji panu kolegovi Mandelíkovi.

Přistoupíme k dalšímu bodu, kterým je

Vládní návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 2110. O úvodní slovo prosím místopředsedu vlády a ministra financí pana Ivana Kočárníka.

Místopředseda vlády a ministr financí ČR Ivan Kočárník: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, nebudu rovněž dlouho uvádět Dohodu mezi Českou republikou a státem Kuvajt o podpoře a ochraně investic. Chtěl bych jednom dodat, že dohoda obsahuje všechny záruky, které jsou upravovány v tomto typu mezinárodních smluv a které zde byly několikrát opakovány při podobných příležitostech, kdy jsme schvalovali smlouvy, a staly se tak obecně známými.

Doporučuji vám proto, abyste vyslovili s předloženou dohodou souhlas.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Tento vládní návrh jsme přikázali k projednání zahraničnímu výboru. Usnesení výboru bylo rozdáno jako sněmovní tisk 2110/1. Prosím nyní zpravodaje výboru pana poslance Jana Deckera, aby se ujal slova.

Poslanec Jan Decker: Pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, zahraniční výbor na své 69. schůzi přijal usnesení č. 614 ze dne 27. března 1996, ve kterém zahraniční výbor doporučuje Poslanecké sněmovně vyslovit souhlas s vládním návrhem, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu Dohoda mezi Českou republikou a státem Kuvajt o podpoře a ochraně investic, podepsaná dne 8. ledna 1996 v Kuvajtu - sněmovní tisk 2110.

Toto usnesení je zároveň sněmovním tiskem 2110/1, který máte k dispozici.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji a k předloženému vládnímu návrhu otvírám podle § 108 odst. 6 jednacího řádu rozpravu. Nikdo se do ní nehlásí, rozpravu končím. Budeme hlasovat o návrhu usnesení Poslanecké sněmovny, který je součástí předloženého vládního návrhu. Prosím, abyste se znovu zaregistrovali, budeme hlasovat o návrhu usnesení. Zahájil jsem 9. hlasování.

Kdo tento návrh podporuje? Kdo je proti?

Návrh usnesení byl schválen. Pro hlasovalo 90 poslanců, nikdo nebyl proti.

Děkuji panu místopředsedovi vlády a ministru financí, děkuji společným zpravodajům.

Dámy a pánové, nyní podle schváleného programu se máme zabývat třemi, resp. dvěma ústavními zákony a ratifikací úmluv Mezinárodní organizace práce. Dovolte mi, abych vzhledem k tomu, že se jedná o závažné hlasování - vyhlásil desetiminutovou přestávku s tím, že se sejdeme v 15.30 a zahájíme hlasování.

(Schůze přerušena v 15.22 hodin.)

(Jednání opět zahájeno v 15.32 hodin.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, čas určený pro přestávku vypršel, takže nyní budeme projednávat bod č. 19. Máme tedy na pořadu schůze

Jedná se o pokračování 2. čtení.

K uvedenému vládnímu návrhu jsme obdrželi usnesení výboru pro sociální politiku a zdravotnictví - jedná se o sněmovní tisk 2032/2.

O úvodní slovo k tomuto bodu prosím pana poslance Josefa Janečka a prosím pana ministra Jindřicha Vodičku, aby i on zaujal místo v lavici zpravodajů.

Poslanec Josef Janeček: Vážené dámy a pánové, při hlasování o vládním návrhu na ratifikaci úmluv Mezinárodní organizace práce č. 105, 108, 132 a 171 došlo k tomu, že o těchto smlouvách bylo hlasováno en bloc, přičemž o smlouvě č. 105 je třeba hlasovat ústavním kvórem, tj. třemi pětinami všech poslanců.

Proto dávám procedurální návrh, aby ve smyslu usnesení výboru pro sociální politiku a zdravotnictví bylo hlasováno odděleně, aby se tedy zvlášť hlasovalo o smlouvě č. 105, a to ústavním kvórem, a ve druhém bodě aby se hlasovalo o ostatních smlouvách prostou většinou poslanců. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Janečkovi. Slyšeli jsme procedurální návrh, který vzešel z výboru pro sociální politiku a zdravotnictví.

Dámy a pánové, ptám se, zdali se chce někdo vyjádřit k vystoupení pana poslance Josefa Janečka. Zdá se, že tomu tak není.

Nyní jsem vás odhlásil, prosím, abyste se znovu přihlásili.

V hlasování č. 10 rozhodneme o procedurálním návrhu, který před chviličkou zazněl, tedy, aby se o úmluvě 105 hlasovalo zvlášť a o dalších třech úmluvách dohromady jedním hlasováním, přičemž bylo konstatováno - v souladu s ústavou -, že o úmluvě 105 se musí hlasovat tak, aby - má-li být tato úmluva přijata - bylo dosaženo kvóra tří pětin poslanců Poslanecké sněmovny.

Nyní v zahájeném hlasování č. 10 rozhodneme o procedurálním návrhu pana poslance Janečka.

Kdo je pro? Děkuji. Kdo je proti? Děkuji.

Hlasování skončilo výsledkem pro 147, nikdo proti.

Pokusím se změnit kvórum sám, protože se zdá, že jinak to nepůjde - je potřeba nastavit kvórum 120. Právě se mi to podařilo, takže si mohu blahopřát ke své schopnosti vypořádat se s tímto přístrojem. (Potlesk.) Děkuji, paní kolegyně a páni kolegové.

Zahájím hlasování pořadového čísla 11 a táži se:

Kdo souhlasí s vládním návrhem na ratifikaci úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 105 o odstranění nucené práce, dle sněmovního tisku 2032? Zahájil jsem hlasování pořadového č. 11, ptám se, kdo je pro? Děkuji. Kdo je proti? Děkuji.

Hlasování skončilo výsledkem pro 158, nikdo proti.

Konstatuji tedy, že s návrhem byl vysloven souhlas.

Rozhodli jsme v hlasování o návrhu pana poslance Janečka, že o dalších třech úmluvách budeme hlasovat najednou. Námitky proti tomu nejsou, takže rozhodneme o tom hlasováním č. 12, které jsem právě zahájil.

Táži se, kdo je pro? Děkuji. Kdo je proti? Děkuji.

Hlasování skončilo výsledkem 158 pro, nikdo proti.

Vyslovili jsme tedy souhlas s vládním návrhem na ratifikaci úmluv Mezinárodní organizace práce č. 108 o průkazech totožnosti námořníků, č. 132 o placené dovolené a č. 171 o noční práci, podle sněmovního tisku 2032.

Dámy a pánové, já vám děkuji a přistoupíme ke 3. čtení

Jedná se o sněmovní tisk č. 1912. Zahajuji 3. čtení tohoto návrhu. Prosím, aby místo u stolku zpravodajů zaujal zástupce skupiny navrhovatelů pan poslanec Josef Ježek. Pozměňovací návrhy a jiné návrhy, přednesené ve 2. čtení, jsme obdrželi jako sněmovní tisk 1912/4. Zpravodaji výboru ve 2. čtení byli poslanci Jan Litomiský a Marek Benda. Prosím, aby pan poslanec Jan Litomiský zaujal rovněž místo u stolku zpravodajů a sledoval rozpravu, kterou nyní v souladu s § 95, odst. 2 otevírám.

Písemné přihlášky do rozpravy nemám. Zdá se, že nechce nikdo vystoupit, takže rozpravu končím. - Pan poslanec Ježek se hlásí do rozpravy? - (Posl. Ježek: ano.) - Promiňte, pane poslanče, že jsem vám nedal včas slovo, nicméně vystupujete ještě v rozpravě ke 3. čtení.

Poslanec Josef Ježek: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych nejprve zpřesnit pozměňovací návrhy, které jsem přednesl.

Pozměňovací návrh č. 3 by se měl změnit takto:

Článek I. by měl začínat: "Na území České republiky se vytvářejí územní samosprávné celky; jako první hlavní město Praha".

Potom čl. II. se vypouští a ostatní články se přečíslují.

Dále pozměňovací návrh označený číslicí 4 by se měl změnit tak, že první dvě věty v textu (v tisku 1912/IV na str. 3) by byly spojeny ve větu jednu, která by zněla takto: "Vyšší územně samosprávné celky mohou uzavírat mezi sebou dohody ve věcech společného zájmu spadajících do jejich vlastní působnosti a odpovědnosti za podmínek a způsobem, které stanoví zákon".

Tedy místo prvních dvou vět by měla být věta jedna.

Dále mi dovolte ještě znovu připomenout Poslanecké sněmovně důvody, proč by měl být návrh ústavního zákona schválen, a to nyní.

Již v rámci prací na přípravě Ústavy v roce 1992 byla daná otázka otevřena. Tehdy došlo k určitému politickému kompromisu, který znamená, že Česká republika je jednotný stát, s tím ovšem, že právo na samosprávu je zaručeno na úrovni obcí a také na úrovni zemí nebo krajů.

Dále připomínám, že v těchto poměrech unitárního státu, krajská nebo zemská zastupitelstva mají právo předkládat návrhy zákonů.

Dále bych si dovolil připomenout, že do jisté míry je ČR vázána respektovat zásadu subsidiarity, díky tomu, že platí Evropská dohoda o přidružení k Evropským společenstvím. Též chci připomenout, že byla předložena žádost o přijetí do Evropské unie.

Tato zásada subsidiarity je obsažena v preambuli Maastrichtské dohody, kde se píše: Rozhodnutí pokračovat v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy, v němž jsou rozhodnutí činěna co nejblíže k občanům v souladu s principem subsidiarity.

Dále chci připomenout čl. 3 b smlouvy o založení Evropského společenství, který zní takto: Společenství jedná v mezích pravomocí svěřených mu touto smlouvou a cílů v ní stanovených. V oblastech, které nespadají do jeho výlučné působnosti, vyvíjí společenství činnost v souladu se zásadou subsidiarity jen tehdy a potud, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy a mohou být z důvodů rozsahu či účinku navrhované účinnosti lépe dosaženy společenstvím. (Předsedající: Paní a pánové, prosím, abyste věnovali vystoupení pana poslance Ježka náležitou pozornost.)

Chtěl bych připomenout, že tato zásada je v samých základech konzervativního myšlení. Princip subsidiarity není žádným prázdným slovem, principem, nedokonalým politickým heslem, jak se někdy nezasvěcenému může zdát.

Princip sám o sobě byl poprvé vyhlášen v Encyklice papeže Pia XI. Podle ní se jedná o velkou nespravedlnost a špatnost, jestliže větší a vyšší organizace na sebe přebírají funkce, které mohou být efektivně vykonávány nižšími organizacemi, nebo i občany samými.

Na tomto základě je založena politika rozdělení kompetencí mezi Evropskou unii, členské státy, nižší územní celky a občany.

Jde o další posilování demokratického rozhodování Evropské unie, neboť jakákoliv centrální moc, která brání dialogu s nižšími úrovněmi, dříve či později pozná, že v její komunikaci se společností jsou určité problémy.

Občané musí rozhodovat o věcech jim vlastních, vyšší územní celky o věcech vztahujících se k co nejlepšímu zabezpečení rozvoje regionů. Centrum musí dozírat na rovnoměrný vývoj v celém státě.

Praktická realizace principu subsidiarity zabraňuje v Unii upřednostňování velkých států na úkor malých, protože se skrze subsidiaritu důsledně upřednostňuje princip občanský na úkor principu národnostního. (Předsedající: Dámy a pánové, ještě jednou prosím, abyste zachovali patřičný klid, abychom mohli sledovat vystoupení pana poslance Josefa Ježka.)

Možná, že se někomu zdá, že je toto zcela zbytečné a odtažité. Domnívám se, že tomu tak není, protože předseda vlády této země napsal, že slovo "subsidiarita" je zvláště půvabný termín z dnešní evropské novořeči, aniž by se jedním dechem přiznalo, že je to termín stejně prázdný (z předchozího textu vyplývá, jako demokratický centralismus). Dále je věta: "Kdyby někdo tento termín nabídl před čtvrt stoletím Brežněvovi, určitě by ho také hned začal používat."

Ptám se tedy, zda naše přihláška do Evropské unie je míněna vážně.

Chtěl bych připomenout, že diskuse o ústavním zákonu probíhala fakticky nepřetržitě od roku 1993. Počátkem roku 1994 byly k dispozici zásady. V červnu návrh ústavního zákona. V srpnu 1994 návrh zákona o kompetencích. V září 1994 koncepční materiál vlády o záměrech této vlády v oblasti reformy veřejné správy.

Návrh ústavního zákona není nic, co by bylo vytrženo z jakéhokoliv kontextu. Jedná se o návrh na doplnění hlavy VII. Ústavy, která je nazvána "Územní samospráva".

Zároveň schválením ústavního zákona by mohla být uzavřena diskuse o státoprávním uspořádání, která začala slavnou "pomlčkovou válkou" na začátku roku 1990.

Dále bych se odvážil ještě připomenout moravskou otázku. Moravská otázka znamená, že je zde položen problém rovnoprávného postavení Moravy a Slezska a požadavek zemské, tj. obecně řečeno, regionální, nikoliv jen lokální samosprávy.

Tento problém bych na místě všech poslanců sněmovny zdaleka nepodceňoval. Dovolil bych si odcitovat konec článku profesora Jaroslava Mezníka z časopisu Proglas, který své pojednání na téma - Konec moravanství - ovšem s otazníkem, uzavírá takto: "V žádném případě neznamená současný stav konec moravanství. I nadále se budou pokládat za Moravany jak lidé žijící na Moravě, tak i lidé z Moravy pocházející. Většina z nich se bude přitom samozřejmě hlásit k české národnosti. Nadále budou vycházet práce o moravských dějinách a Morava zůstane objektem bádání i dalších věd. Moravský zemský archiv zůstane Moravským zemským archivem a Moravské zemské muzeum Moravským zemským muzeem. Budou vznikat i umělecké celomoravské aktivity. Můžeme tedy mluvit spíš o konci radikálního moravanství a radikálního moravského nacionalismu, tedy jevů, pro něž se ujal termín "moravismus". Jde o konec definitivní? Stane se zase někdy problém Moravy jedním z významných témat naší politiky? Bude zase někdy idea moravského národa oslovovat statisíce nadšených stoupenců? Nelze znát budoucnost, ale i to je možné. Sotva lze však s něčím počítat v nejbližší době". Souhlasím s profesorem Mezníkem, ovšem domnívám se, že právě neschválení tohoto ústavního zákona může znamenat určitou nestabilitu.

Myslím si, že velmi necitlivé jsou úvahy opět pana premiéra Klause na téma názvu státu jednoslovného, a sice "Česko". Je to vrchol necitlivosti a vlastně stejný postup, který použili naši bolševici v roce 1948/1949, kdy názvy historických zemí Čechy, Morava, Slezsko i Slovensko nesměly být používány a místo toho se smělo používat pouze názvů "České kraje" nebo "Slovenské kraje".

Domnívám se, že to všechno jsou velice vážné důvody pro to, aby ústavní zákon byl schválen. Obávám se, že ti, kteří jsou proti návrhu ústavního zákona, mají program, který lze charakterizovat takto. Jedná se o ignorování Ústavy, což není nic jiného než hledání třetí cesty k autoritativnímu režimu s jedním vůdcem a jednou stranou nebo snaha skloubit marxleninský demokratický centralismus s tržním hospodářstvím. To myslím vážně, protože nejsem baron Prášil. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Josefu Ježkovi a prosím, aby se slova ujal místopředseda vlády a poslanec Jan Kalvoda. Vidím zdviženou ruku pana poslance Františka Kačenky.

Místopředseda vlády ČR Jan Kalvoda: Pane předsedo, milé kolegyně, vážení kolegové, jistě mi přiznáte jistou odvahu, když ne hroší kůži, že v této téměř prázdninové atmosféře si dovoluji vystoupit s krátkým příspěvkem. Ne technickým, ale krátkým, aspoň doufám. Neručím za to.

Chtěl bych říci, jak jsem oprávněn v třetím čtení, že jsem pamětníkem, a neříkám to zde poprvé a nechci vás obtěžovat vzpomínkami pamětníka. Někteří z vás si vzpomínají na rok 1990, na léto, kdy poslanci z různých stran zvolení za Moravu, přednesli tomuto parlamentu návrh na usnesení, kterým se odsoudí znásilnění moravské identity v roce 1949 a vyzývali k rehabilitaci. Byl jsem - myslím, pokud se nemýlím - jediný v této sněmovně, který hlasoval proti tomuto usnesení. Hlasoval jsem proti tomuto usnesení proto, že se mi zdálo nebezpečné pokoušet se křísit jakýkoli nacionalismus. Zdá se, že doba, která uplynula od této doby, mne posunula kamsi jinam, neboť myslím, že není tajné, že jsem zastáncem decentralizace a krajské regionalizace. Myslím, že je to zdánlivé.

Kladl jsem si v této době mnoho otázek, proč vůbec máme tři roky po přijetí Ústavy diskutovat ne o tom, jak krajská samospráva, ale zda vůbec a proč tuto polemiku musím vést s těmi, kteří pro tuto věc v Ústavě hlasovali. Zdá se mi, a věřte mi, že nechci vést žádný volební útok na kohokoliv, že nám nikdo nevezme nutnost projít dost klikatou cestou a zažít sami své zkušenosti, ačkoliv jsem se vždycky domníval, že je možno některým chybám se vyhnout. Zdá se, že nám to souzeno nebude a možná i to je k něčemu dobré.

Teď, před hlasováním o ústavním zákonu, který je logickým pokračováním kdysi výrazné ústavní vůle a kdy tento ústavní zákon má velmi malé naděje na přijetí, jsme v takové chvíli, kdy - myslím - není marné se trochu zamyslet, co to vlastně děláme. V době, kdy téměř letní a prázdninově klima v této sněmovně vypadá, že všechno, co se zde přednáší, je přijímáno s netrpělivostí, mně nicméně dovolte tři argumenty pro to, proč si myslím, že není možné upustit od prosazování krajské samosprávy jako jednoho dílčího prvku toho, čemu říkáme oslabování velmi centralistického státu, toho státu, který jsme zdědili a ještě o něco více, byť pod krásnou vlajkou transformace jsme ho zcentralizovali.

Jedním z důvodů je fakt, že já osobně nepřiznávám žádnému státotvornému politickému elementu, žádné straně právo respektovat právní řád své země výběrově, selektivně. Nepřiznávám nikomu právo se těžko rozvzpomínat na dobu, kdy jsme přijímali Ústavu a některé z jejích hlav ignorovat s tím, že byl tehdy takový zmatek. Tehdy jsme to ještě nezvážili. Přiznávám právo v příštích volbách vytyčit program zásadní změny ústavního pořádku, ale nikoli cestu mimochodem ignorovat to, co nám Ústava předepisuje.

Za druhé systém veřejné správy je systémem, který je dnes velmi neefektivní. Říkám to jako jeden z těch, kteří za to nesou svoji spoluzodpovědnost. Je neefektivní proto, že od roku 1990 se nestalo vůbec nic po začátku a rozpačitém začátku reformy veřejné správy. Co se stalo, je to, že systém si poradil po svém. Systém, kde mezi obcí a centrem, centrální politickou úrovní, není žádná samosprávná úroveň, si samozřejmě poradí po svém a samozřejmě z centra se rozlézají do všech možných koutů této země všemožné centrální výhonky. Jen pro pořádek konstatuji, že k dnešnímu dni jich máme 52 druhů, myslím tím dekoncentráty a 10 druhů detašovaných pracovišť. Je to dost málo obvyklé a je to logické, protože jak jsem řekl, systém si poradí po svém. Má-li centrální systém čistě lokální či regionální úkoly, pak je musí plnit tímto způsobem. To mu nevyčítejte, ale kdo s tím může něco dělat, když už to občana nezajímá, jak se nám občas předestírá. Ti, kteří mají možnost to změnit, to je politika, centrální politika, tento parlament. Ona by ovšem musela odolat pokušení věci řídit a spolehnout se na to, že stabilnější společnost je společnost, která je decentralizovaná.

Aspekt efektivity účinnosti veřejné správy je druhým aspektem ze tří, které jsem navrhl ve svém úvodu. Zde neplatí žádné argumenty o tom, že bude dražší ještě další samosprávný stupeň, protože za prvé bude levnější, neboť nepřibude, on nahradí a za druhé finanční argument ve věcech demokracie, jak se zmíním ještě dále, je vždycky ten podružný.

Třetím důvodem, pro který jsem se rozhodl vystoupit před hlasováním o ústavním zákonu o zřízení vyšších samosprávných územních celků, je důvod podle mého názoru nejdůležitější. Tím důvodem je demokracie.

Je tomu totiž tak, že na poli hospodářské transformace, která začala jako transformace vlastnických vztahů, jsme nyní ve fázi, kdy to nejsou vlastníci, slabí a rozptýlení, kteří vykonávají svou vlastnickou moc, ale jakési propletence manažerských uskupení těch, kteří či které neodpovídají z titulu svého vlastnictví, ale své nájemní smlouvy. To rozhodně není způsobilé vytvořit zdravé klima pro svobodný trh.

Ve věcech veřejné správy je tomu tak, že ve všech věcech vyjma vysloveně obecních, lokálních, místních rozhodují byrokraté, rozhodují úředníci. Neříkám, že úředník je a priori horším než samosprávný politik, ale samosprávný politik vůči úředníkovi má jednu jedinou výhodu z hlediska demokracie, totiž tu, že je zřetelně politicky odpovědný. Úředník není a ani nesmí být.

Teď se dostávám k tomu zásadnímu, co mě vede k jistému pocitu trpělivé hořkosti, že už potřetí se stávám pamětníkem situace, kdy svobodně zvolený parlament je jakoby nenakloněn tomuto odvážnému, nepochybně odvážnému, a významnému kroku, kterým je decentralizace.

Takže, dámy a pánové, omlouvám se za to, že jsem pokoušel vaši trpělivost, a řeknu, že budu samozřejmě hlasovat pro adekvátní model decentralizace státu v podobě územní decentralizace, tj. krajské samosprávy. Budu o tom hlasovat s vědomím, že, pokud ne teď, pak se tato věc nesmí nikdy ztratit z české politiky a jednou musí zvítězit. Protože český stát bude tím stabilnější, čím bude decentralizovanější, čím méně moci bude v rukou ústřední politické elity. Že to rozhodování, které nás teď čeká, a možná - to neskrývám svůj odhad - nás bude ještě čekat za další rok, dva nebo tři nebo deset, je rozhodováním mezi vládou zvláštního propletence hospodářské a politické ústřední moci a rozhodováním mezi mocí těch, kteří jsou politicky odpovědni. Tedy, dámy a pánové, rozhodujeme mezi vládou byrokratů, vládou neodpovědných a vládou občanské společnosti. Omlouvám se za ten pathos a děkuji za trpělivost. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Kalvodovi, prosím, aby se slova ujal pan poslanec Kačenka, připraví se pan poslanec Jan Kryčer.

Poslanec František Kačenka: Já bych mohl mnohé k problematice vyšších územně samosprávných celků dlouho mluvit, ale nebudu. Zatím zde zněla materialistická hodnocení, rád bych zhodnotil VÚSC i z jiného hlediska a řekl, proč pro ně hlasovat nebudu.

Jedna dávná pověst říká, že je tomu již mnoho staletí, kdy z rozhodnutí Lóže světla, která řídí vývoj na Zemi, přišli k nám ze slunného Orientu naši předci Noah a Sidi Bayové, aby zde vytvořili podmínky a připravili prostor pro setkání "čistých", kteří na konci železného věku se mají sejít v místě zvaném Praga Albha a společně s potomky dávných Bayů zahájit éru zlatého věku či další vývojovou epochu Arja - epochu slovanskou.

Tolik dávná pověst. A skutečnost nedávno minulá? Stejná lóže zaslala v roce 1977 poselství občanům Československa. Připomíná se v něm poslání našeho národa a úloha, která má sloužit k rozpoznávání kladů a záporů světového názoru a vlasteneckých kvalit a konstatuje, že přichází doba, kdy prestiž té či oné strany či velmoci se stává druhořadou a motorem vývoje se má stát láska a úcta člověka k člověku, doba, kdy hlavy státníků by neměly zdobit světské hodnoty, ale hodnoty duchovní, doba, kdy má být nastolen zákon bratrství a demokracie v jiné podobě. Dosud se tak nestalo. Moci se opět chopily síly temna.

A je slušné na poselství odpovídat. Odpověď tedy zní: Současná generace potomků dávných Bayů není připravena a nemá vůdce, kteří by byli schopni naplnit naše historické poslání. Proto nezvládla nástup nové doby. Politici přicházejí a odcházejí, způsobené křivdy musí odčinit. Naše poslání trvá, ale k jeho naplnění dojde později a s jinými vůdci. Věřím, že se tak stane brzy a oči celého světa se ku Praze budou upírat jako ke svému duchovnímu srdci.

To je vše, co zde mělo zaznít, a co jsem chtěl říci. Možná, že se někomu zdá, že to nemá souvislost s projednávaným zákonem. Chtěl bych ubezpečit, že tomu tak není, jen nerozumí. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Kačenkovi. Dámy a pánové, já jsem v obtížné situaci, protože stejně tak jako drtivá většina z vás si uvědomuji, že to, co předvedl v tuto chvíli pan poslanec Kačenka, zřejmě není záměrem zákonodárce jednacího řádu pro diskusi ve třetím čtení. Ta totiž může vyústit např. v podání návrhu na opakování druhého čtení. Tudíž já nemohu dopředu vědět, jestli František Kačenka nebo někdo jiný nehodlá svou úvodní řečí dospět k tomuto návrhu, a proto jsem více méně, řekl bych, v situaci, která mi neumožňuje, abych kohokoliv omezoval. To na vysvětlení.

Viděl jsem řadu zdvižených rukou s faktickými poznámkami a můj postoj v tuto chvíli je takovýto: Konstatuji, že v tuto chvíli je ještě jeden písemně přihlášený, je to pan poslanec Jan Kryčer. Další přihlášky do rozpravy nemám, ale byl bych rád, kdyby všichni ti, kteří ještě hodlají vystoupit, měli na paměti ustanovení § 95 jednacího řádu.

Hlásí se s faktickou poznámkou pan poslanec Jozef Wagner.

Poslanec Jozef Wagner: To jste právě řekl.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji, takže pan poslanec Jan Kryčer.