První bod zní
K tomuto bodu vám byly rozdány sněmovní
tisky 1551, 1552 a dále 1566 až 1570. Uvedené
sněmovní tisky obsahují návrhy organizačního
výboru na výjimečné upuštění
od projednávání zásad zákonů.
Má někdo k předloženým návrhům
nějakou připomínku nebo dotaz? Nevidím
žádnou přihlášku, končím
rozpravu. Budeme hlasovat. Doporučuji hlasovat o každém
podaném návrhu zvlášť. Jsou námitky
proti takovému způsobu hlasování?
Nevidím projev námitek.
Budeme tedy hlasovat o návrhu uvedeném ve sněmovním
tisku 1551, který se týká vládního
návrhu novely zákona o komoditních burzách.
13. hlasování na této schůzi. Kdo
tento návrh podporujete, stiskněte tlačítko
a zvedněte ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? Kdo
se zdržel hlasování? Hlasování
skončilo. Ze 169 přítomných bylo 100
pro, 9 proti, 45 se zdrželo a 15 nehlasovalo. Návrh
byl přijat.
Ve 14. hlasování budeme hlasovat o návrhu
uvedeném ve sněmovním tisku 1552. Je to vládní
návrh novely zákona o státním podniku.
14. hlasování. Táži se, kdo tento návrh
podporujete. V případě, že podporujete,
stiskněte tlačítko a zvedněte ruku.
Kdo je proti tomuto návrhu? Kdo se zdržel hlasování?
Hlasování skončilo.
Ze 169 přítomných bylo 129 pro, 7 proti,
21 se zdrželo, 12 nehlasovalo. Návrh byl přijat.
Budeme nyní hlasovat o návrhu uvedeném ve
sněmovním tisku 1566. Je to vládní
návrh novely zákona o civilní službě.
15. hlasování. Kdo podporujete předložený
návrh, stiskněte tlačítko a zvedněte
ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? Kdo se zdržel hlasování?
15. hlasování skončilo.
Ze 170 přítomných bylo 73 pro, 27 proti,
56 se zdrželo a 14 nehlasovalo. Návrh nebyl přijat.
Dále budeme hlasovat o návrhu uvedeném ve
sněmovním tisku 1567. Je to vládní
návrh novely zákona o změně zákona
36/1960 Sb., o územním členění
státu.
16. hlasování na této schůzi. Kdo
podporujete předložený návrh, stiskněte
prosím tlačítko a zvedněte ruku. Kdo
je proti tomuto návrhu? Kdo se zdržel hlasování?
Hlasování skončilo. Ze 169 přítomných
bylo 132 pro, 1 proti, 22 se zdrželo, 14 nehlasovalo. Návrh
byl přijat.
Dále budeme hlasovat o návrhu uvedeném ve
sněmovním tisku 1568. Je to vládní
návrh novely zákona o ochraně spotřebitele.
17. hlasování rozhodne o osudu tohoto návrhu.
Kdo jej podporujete, stiskněte prosím tlačítko
a zvedněte ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? Kdo
se zdržel hlasování? Hlasování
skončilo.
Ze 171 přítomných bylo 87 pro, 10 proti,
57 se zdrželo, 17 nehlasovalo. Návrh byl přijat.
Dále budeme hlasovat o návrhu uvedeném ve
sněmovním tisku 1569. Je to vládní
návrh novely zákona o působnosti orgánů
ve věcech převodu majetku a o Fondu národního
majetku.
18. hlasování na této schůzi. Kdo
podporujete tento návrh, stiskněte tlačítko
a zvedněte ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? Kdo
se zdržel hlasování? 18. hlasování
skončilo.
Ze 170 přítomných bylo 95 pro, 6 proti, 55
se zdrželo a 14 nehlasovalo. Návrh byl přijat.
A konečně budeme hlasovat o návrhu uvedeném
ve sněmovním tisku 1570. Týká se návrhu
poslance Pavla Hirše a dalších na novelu zákona
o silniční dopravě.
Kdo podporujete tento návrh, stiskněte prosím
tlačítko a zvedněte ruku. Kdo je proti tomuto
návrhu? Kdo se zdržel hlasování? Hlasování
skončilo.
Ze 170 přítomných bylo 92 pro, 11 proti,
56 se zdrželo, 11 nehlasovalo. I tento návrh byl přijat.
Ukončili jsme bod první a já v souladu s
úvodním oznámením sděluji,
že budeme pokračovat bodem druhým.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dámy
a pánové, dalším bodem pořadu
je
K tomuto bodu pořadu vám byl rozdán sněmovní
tisk 1550. Protože podle § 75 jednacího řádu
hlasuje Poslanecká sněmovna o návrhu na zkrácení
zákonné lhůty k projednání
zákonů bez rozpravy, přejdeme ihned k hlasování.
Kdo podporuje návrh, který vám byl předložen,
ať zvedne ruku a stiskne tlačítko v hlasování
č. 20. Kdo je proti? Kdo se zdržel hlasování?
Tento návrh byl přijat poměrem hlasů
110 pro, 1 proti, 30 se zdrželo.
Dámy a pánové, tím jsme projednali
druhý bod našeho pořadu a já bych si
dovolil nyní vyhlásit přestávku do
15.00 hodin. Prosím, abychom na místech byli ve
14.55 hodin.
(Jednání přerušeno ve 14.42 hodin.)
(Schůze opět zahájena v 15.02 hodin.)
Předseda PSP Milan Uhde: Vážené
paní poslankyně, páni poslanci, vážené
dámy, vážení pánové, srdečně
mezi námi vítám prezidenta České
republiky pana Václava Havla a jeho choť paní
Olgu Havlovou. (Potlesk.)
Zahajuji přerušené jednání. Oznamuji
vám, že pan prezident využil svého ústavního
práva, požádal o slovo, a já mu toto
slovo rád udílím.
Prezident České republiky Václav Havel:
Vážený pane předsedo, vážené
poslankyně a poslanci, vážená vládo,
vážení hosté, touha překračovat
horizont dané chvíle, vztahovat se k budoucnosti,
hledat v ní určité cíle a pojímat
ji nejen jako osud, ale i jako úkol, vyrůstá
ze samé podstaty lidského ducha. A jestli v naší
společnosti dnes sílí potřeba pojmenovat
nějak bod, v němž se ocitáme, a snad
i potřeba nového výhledu a nové motivace,
pak to rozhodně není náhoda.
Určitá etapa skutečně končí.
Ale co vlastně končí? Proč je otázka
po budoucnosti kladena dnes častěji, než třeba
před rokem?
Odhlédneme-li na chvíli od všech přirozených
rozdílů mezi různými politickými
subjekty a osobnostmi, které artikulovaly společenské
úkoly posledních pěti let a které
je uskutečňovaly, snadno u nich nalezneme poměrně
širokou shodu v některých základních
věcech, shodu odpovídající většinové
vůli našich občanů. Těmito obecně
přijatými úkoly byla obnova všech osvědčených
demokratických institucí, obnova prostoru svobodné
občanské realizace, obnova tržní ekonomiky
a soukromého podnikání. Dík této
shodě byly během pěti let, které nás
dělí od listopadu 1989, skutečně vytvořeny
základní - tak říkajíc hrubozrnné
- systémové předpoklady této obnovy:
máme novou demokratickou ústavu, svobodně
zvolený Parlament, vládu, která se těší
jeho důvěře, nezávislou justici, pluralitní
politický systém, svobodu slova, shromažďování,
cestování; máme desítky tisíc
soukromých podnikatelů a milióny akcionářů,
rozhodující část podniků má
už své konkrétní vlastníky.
Základní makroekonomické ukazatele, jako
je míra inflace či míra nezaměstnanosti,
jsou přitom velmi příznivé a poprvé
od zahájení reformy byl zaznamenán opět
hospodářský růst. Toho všeho
se naší společnosti podařilo dosáhnout
velmi rychle a bez zásadních otřesů.
Jsou to výsledky nepochybně dobré a uznání
za to zasluhují všichni naši občané
a samozřejmě i jejich politická reprezentace,
to znamená vy, poslanci, současná vláda
i vlády předchozí, jakož i všichni
ostatní, kteří vstoupili po listopadu do
politického života.
Snad ale právě fakt, že se tyto základní
systémové změny tak rychle a dobře
podařily, vyvolává otázku, co bude
dál. Co tedy bude dál?
Zřejmě vstupujeme do fáze, kdy se musíme
velmi odpovědně a důkladně zabývat
mnoha jemnějšími, ale nikoli proto méně
důležitými úkoly, než jakými
jsme se zabývali dosud. Úkoly, u nichž bude
nepoměrně těžší hledat obecnou
shodu. Je-li už nezvratným faktem, že jsme demokratickým
státem s tržní ekonomikou, pak se před
námi otevírá jemnější
otázka, jaký charakter bude v budoucnu náš
demokratický stát mít, jakým směrem
se bude ubírat, jakou roli sám sobě přisoudí,
co bude podporovat a proti čemu bude zasahovat.
Dosud jsme se zabývali základními formami
politického, duchovního, občanského
a hospodářského života. Teď se
budeme muset daleko víc zabývat jeho skutečnou
náplní a jeho dlouhodobými výhledy
a hledat způsoby, jak vytvořené formy s ohledem
na stav jejich náplně - zlepšovat.
Odpověď na otázku, co bude dál, by měl
hledat každý, kdo se k tomu cítí být
povolán a žádný rozumný hlas
by neměl být okřiknut či neprozkoumán.
Dovolte mi, abych se tu dnes zamyslel nad některými
vybranými náměty ze světa úkolů,
které jsou před námi.
Základem každého státu či jeho
ideou je soubor hodnot, na nichž se jeho občané
shodnou jako na principech svého soužití v
něm. Hodnoty, na nichž je dnešní Česká
republika založena, jsou obecně známy a jsou
definovány naší ústavou. To ale neznamená,
že tím vše končí. Naopak: je třeba
si je znovu a znovu připomínat, nově a důkladněji
promýšlet, promítat do výchovy a vzdělávání
a vůbec do veřejného povědomí
a mít je v patrnosti při výkonu moci zákonodárné,
výkonné, soudní a v politické praxi
obecně.
Jestli dosud převažoval z pochopitelných důvodů
v politické práci zájem o tvorbu či
rekonstrukci základních institucí, mechanismů
a technik fungující demokracie a tržní
ekonomiky, pak dnes jsme povinni se daleko důkladněji
zabývat jejich samotným smyslem, totiž hodnotami,
jimž tyto instituce a mechanismy mají sloužit.
Měla by skončit doba zjednodušených
ideologických floskulí, nebo dokonce dogmat, a začít
doba skutečné diskuse o duchovních kořenech,
tradicích, principech a perspektivách naší
nové státnosti a o tom, jak jim nejlépe sloužit.
Jedním z pilířů moderní demokracie
a občanského státu, a tudíž i
našeho ústavního, právního a
politického pořádku, je respekt k lidským
právům. Nebylo náhodou, že to byla právě
idea lidských práv, která u nás -
podobně jako v dalších zemích bývalého
sovětského bloku - spojovala ty, kteří
otevřeně vzdorovali komunistické moci. Boj
za lidská práva byl bojem za demokracii. A listopadový
pád totalitního režimu byl především
vítězstvím obecné touhy po těchto
právech. Úcta k nim se stala i základem obecné
shody v době polistopadové a určila směr
rekonstrukce našeho právního řádu.
Přesto by bylo nesmírně nebezpečné,
kdybychom z toho vyvodili, že je vyhráno a že
nadále se o lidská práva už nemusíme
starat, protože je všechna máme. Respekt k lidským
právům není akce, jejíž konec
lze určit v čase, jako např. privatizace,
ale trvalý stav obecného ducha, který je
třeba soustavně pěstovat a kultivovat. O
žádné zemi na světě nelze říct,
že je v ní porušování lidských
práv vyloučeno, a nelze to říct ani
o České republice. Ano, máme Listinu základních
práv a svobod. Vy, zákonodárci, se snažíte
uvádět všechny zákony do souladu s touto
Listinou. Nad tím, jak to činíte, bdí
ještě Ústavní soud. To všechno
je dobré, ale stále to nestačí. Když
pro nic jiného, tak proto, že smyslem zákona
je, aby platil, byl dodržován, respektován
a aplikován. Tak ale může působit jen
v prostředí, které je tomu příznivé.
Čili: péče o zákon musí být
provázena péčí o prostředí,
v němž má působit. Domnívám
se, že jde o jednu z těch oblastí, kam bychom
právě dnes měli upnout zesílenou pozornost.
Lidská práva by se měla opět stát
a už natrvalo zůstat živým politickým
tématem. To znamená, že všichni politici
by se měli o ně starat a tuto starost promítat
do svého politického konání. Vytratí-li
se tato starost z politiky, bude to mít nedobrý
vliv na klima veřejného života a sama společnost
- tedy subjekt nejdůležitější -
začne v této věci lhostejnět, což
by se nutně začalo dříve či
později zpětně promítat do výkonu
státní správy i justice a posléze
by se to možná odrazilo i v samotné tvorbě
práva. Žádný kritický hlas, ať
přichází odkudkoli, bychom tedy neměli
předem nervózně odmítat, ale měli
bychom se mu naopak se vší vážností
a nepředpojatě věnovat a zjistíme-li,
že je oprávněný, měli bychom
ihned hledat cestu k nápravě.
Pěstování úcty k lidským právům
jako základnímu předpokladu důstojného
lidského života by se mělo stát integrální
součástí celého našeho výchovného
a vzdělávacího systému.
Musíme vážně a nepředpojatě
přemýšlet i o možnostech systémového
či institucionálního zlepšení
péče o lidská práva. Spoléhat
pouze na osvícené učitele, státní
úředníky, policisty, státní
zástupce či soudce podle mého názoru
nestačí. Měla by existovat instituce, která
by komplexně monitorovala stav v této oblasti a
zavčas upozorňovala nejrůznější
orgány, včetně Parlamentu, na sféry
možného ohrožení lidských práv
a dávala těmto orgánům impulsy či
náměty. Taková instituce by rovněž
přezkoumávala konkrétní stížnosti
občanů. Vím z praxe Kanceláře
prezidenta republiky, že mnoho lidí se dostává
do téměř bezvýchodné situace,
v které jim nemůže v rámci svých
rozhodovacích možností pomoci kterýkoli
existující státní orgán, byť
by pracoval sebelépe, protože jde často o problematiku,
která se ocitá kdesi v průsečíku
oblasti sociální, morální, právní,
administrativní a psychologické.
Proto vás prosím, abyste znovu zvážili
možnost zřízení úřadu
ombudsmana či jiné instituce, která by plnila
tento úkol. Všichni přece víme, že
se u nás bohužel stále setkáváme
s projevy rasismu, antisemitismu, byrokratické přezíravosti
k občanům, asociálního jednání,
šikany, útisku a mnoha dalších nedobrých
věcí, jejichž společným jmenovatelem
je pohrdání lidskými právy. Smiřovat
se s tím a doufat, že se situace samočinně
uklidní, by bylo neodpustitelným selháním
politiky.
Dalším rozměrem onoho souboru hodnot, na nichž
dnes stavíme, je idea právního státu.
Celý náš právní systém
se dramaticky proměňuje, musíme rychle dohánět
zpoždění, které způsobil komunismus,
navíc musí naše zákony umožňovat
bezprecedentní transformační proces, především
ve sféře hospodářské, ale zdaleka
ne jenom v ní. To všechno klade velké nároky
na vládu a především na vás,
kteří zákony přijímáte,
a způsobuje, že nejednou musíte pod tlakem
života týž zákon několikrát
novelizovat. Každý to chápe, nicméně
přece jen bychom neměli zapomínat na jednu
věc: platí-li zásada, že neznalost zákona
neomlouvá a že co není zakázáno,
je dovoleno, pak to znamená, že právní
systém musí být přehledný a
srozumitelný. Jak vláda, tak poslanci by se proto
měli v budoucnu ve zvýšené míře
soustřeďovat na otázku, jak náš
právní systém zpřehlednit, aby se
v něm občan vůbec mohl vyznat.
Základním zákonem je pochopitelně
ústava. Vy, kteří tu sedíte, vstoupíte
do paměti našeho společenství jako náš
ústavodárný parlament. Pochybuji, že
do ní chcete vstoupit i jako parlament, který nedokázal
naplnit ústavu, kterou sám přijal. Proto
se znovu přimlouvám za to, abyste se dohodli na
volebním zákoně, který by umožňoval
zvolit Senát.
Samo ústavní postavení Senátu, jakož
i fakt, že se do něho volí podle většinového
principu, vybízí k tomu, aby strany či volební
koalice navrhly do Senátu různé důvěryhodné
představitele našeho veřejného, hospodářského
i duchovního života, kteří sice nemusí
být v obecném povědomí s těmito
stranami bezprostředně svázáni a kteří
se třeba ani nechtějí stát profesionálními
politiky, jejichž výkony však budí obecný
respekt. To by umožnilo vytvořit sbor lidí,
kteří mají zájem na dobrém
rozvoji naší republiky a jsou ochotni pro něj
i něco dělat, aniž by kvůli tomu museli
zpřetrhat své spojení se sférami,
v nichž působí. Šlo by tedy o osobnosti,
které by propojovaly každodenní občanský
život s tímto svým politickým působením
a které by dávaly šanci, že náš
politický život nebude neprodyšně sevřen
jen přísně stranickým principem.
Senát by se tak mohl stát - smím-li se tak
vyjádřit, "druhým svědomím"
Parlamentu, schopným vnášet čas od času
do parlamentní práce jiný pohled, než
na jaký jsou ze samé podstaty věci odkázáni
ti, kdo byli zvoleni především jako představitelé
své strany. Mám stále intenzivnější
pocit, že takovýto typ obohacení našeho
politického systému by mohl významně
posílit jeho obecnou důvěryhodnost.
Páteří každého dobře fungujícího
a stabilního státu je dobře fungující,
stabilní a efektivní státní správa.
Jaká by měla být, víme všichni
- nestranná, spolehlivá, výkonná,
spravedlivá, nezkorumpovatelná, nepřebujelá,
ochotná, protože založená na vědomí,
že si ji občané platí proto, aby jim
sloužila, a nikoli proto, aby se k nim chovala jako vrchnost;
přitom by se ale měla těšit obecné
vážnosti. Pevně věřím,
že dlouho chystaný zákon o státní
službě bude významným krokem tímto
směrem. Úctyhodnější a lepší
státní správu však automaticky ještě
nezajistí. Její vývoj od stavu, který
jsme zdědili, ke stavu, který by byl žádoucí,
si vyžádá asi velmi dlouhou dobu, velkou pozornost
a mnoho péče. Důležité je myslet
i na budoucnost a vytvořit takové podmínky,
které by způsobovaly, že nikdo nebude považovat
povolání státního úředníka
za něco méněcenného nebo veskrze nevýhodného,
ale naopak za svého druhu vyznamenání, tak
jak je tomu už v mnoha vyspělých zemích.
Mimo civilní státní správu má
každý demokratický stát ještě
dva další pilíře - policii a armádu.
Trvalá důvěra občanů ve stát
je tudíž závislá do značné
míry na jejich důvěře v tyto tři
jeho složky. Ale nejen to: důvěryhodnost kterékoli
z těchto složek podmiňuje či ovlivňuje
důvěryhodnost ostatních. Chceme-li proto
dělat něco pro celkové posílení
důvěry občanů ve stát, pak
musíme souběžně posilovat důvěryhodnost
všech těchto tří složek.
Vyšší kriminalita způsobuje, že je
dnes z pochopitelných důvodů největší
pozornost věnována policii. Rád bych se proto
zmínil o armádě, která - obávám
se - zůstává pořád trochu ve
stínu ostatních. Domnívám se, že
za vskutku demokratickou společnost lze považovat
pouze takovou, která je odhodlána v případě
nutnosti svou svobodu i bránit. Základním
nástrojem této obrany je armáda. Její
stav a její bojeschopnost však nezávisejí
jen na ní a bylo by krajně pošetilé,
kdybychom se domnívali, že stačí přidělit
armádě příslušnou částku
ze státního rozpočtu a tím je naše
povinnost starat se o svou obranu splněna.
Armáda je tvořena našimi spoluobčany
a neocitá se někde mimo prostor a čas. Její
stav je tudíž jen zrcadlem stavu společnosti,
a chová-li se společnost ke své obranyschopnosti
lhostejně, pak to nemůže mít jiný
následek než i lhostejnou armádu.
My lhostejnou armádu nemáme. Zvládla téměř
nepozorovaně mnoho nesmírně obtížných
úkolů, od rozdělení armády
federální, přes rozsáhlou změnu
své dislokace, vycházející z mnohých
zájmů našeho demokratického státu,
až po svou strukturální transformaci. Svým
působením v zahraničí získala
naší republice větší prestiž,
než si většina našich spoluobčanů
uvědomuje. Provedla rozsáhlou personální
obměnu svého velitelského sboru. Domnívám
se, že by za to všechno zasluhovala zřetelnější
veřejné uznání, než jakého
se jí dnes dostává. Vždyť téměř
jediné, co dnes o armádě slyšíme,
jsou stížnosti na to, že se v ní šikanuje,
krade a že většina důstojníků
sloužila i za komunismu. Nelze chtít od armády
divy a zároveň jí dávat najevo, že
je trpěna jen z nutnosti. Nezapomínejme, že
i když nás v tuto dobu nikdo aktuálně
neohrožuje, mohla by být apatie k obraně naší
země právě v této době obzvlášť
nebezpečná. Žijeme přece v čase,
kdy se rozhoduje o našem bezpečnostním zakotvení
v Evropě a ve světě na dlouhá desítiletí
- a nikdo nám žádné bezpečnostní
záruky nedá, neprojevíme-li sami vůli
ke své obraně a vůli podílet se i
na širší obraně hodnot, které sdílíme
se světem, k němuž se cítíme
patřit.
Rád bych vás tedy požádal, abyste věnovali
ve své práci příslušnou pozornost
i naší armádě a především
novým zákonným normám, na něž
netrpělivě čeká a které jí
v mnoha ohledech usnadní její nepříliš
lehkou situaci.
Je-li páteří státu státní
správa, pak páteří politického
systému či jeho základním instrumentem
v podmínkách politické plurality jsou politické
strany. Nejsem žádným odpůrcem politických
stran, jak se o mně občas tvrdí, domnívám
se jen, že strany by měly hrát pouze tu roli,
která jim přísluší: být
prostředím, jež vstřebává
nejrozmanitější impulsy a formuluje na jejich
základě svůj politický program, který
pak nabízí voličům ve volbách,
a tím jim usnadňuje rozhodování. Zároveň
to je prostředí profilace politických osobností
a nástroj domluvy podobně politicky orientovaných
členů zastupitelských sborů mezi sebou
i s jinými, nástroj významně usnadňující
především parlamentní práci.
Proti čemu vystupuji, je něco jiného: neprůhledné
a nadměrné prorůstání stran
a státní správy nebo stran a hospodářského
života či veřejného života vůbec.
Stát je jedna struktura a politický systém
je struktura druhá, spíš jen podpůrná,
totiž umožňující, aby politické
vedení státu bylo v rukou lidí reprezentujících
názory, jimž dávají voliči přednost.
Každý pokus postavit strany nad stát či
pojímat stát jako pouhou kořist stranického
boje o moc považuji za nebezpečný a nevím,
proč by slepá loajalita k vedení určité
strany či zištná příchylnost
k ní měla obecně a automaticky kohokoli zvýhodňovat
před jinými. Netvrdím, že takové
poměry u nás panují. Varuji jen před
jejich hrozbou. Existuje přece dost příkladů
z minulosti i přítomnosti, které ukazují,
kam až může vést přebujelé
"zestraničtění" veřejného
života.
V poslední době se hodně mluví o otázce
financování politických stran. Dávám
vám k úvaze jeden námět: zda by neměl
být zákonem zřízen zvláštní
fond - něco jako fond politické kultury - jehož
prostřednictvím by strany dostávaly jak příspěvek
ze státního rozpočtu, tak sponzorské
dary konkrétně určené té které
z nich. Takový systém by zajistil veřejnou
průhlednost zdrojů stranických peněz
a zároveň by mohl fungovat jako profesionální
nástroj ověřování jejich důvěryhodnosti,
který by zbavil strany nutnosti plnit funkce, k nimž
nejsou určeny.
Dovolte mi, abych závěrem této pasáže
vyjádřil jednu svou vážnou starost.
Mám pocit, že v našem politickém životě
se začíná příliš rychle
rozmáhat něco, bez čeho se politika asi stěží
obejde, co by však přece jen mělo být
v obecném zájmu udržováno v patřičných
mezích. Mám na mysli zápas o osobní
či stranickou prestiž, zápas o publicitu, vzájemnou
řevnivost a žárlivost, apriorní neochotu
přijmout myšlenku jiného jen proto, že
ji vyslovil první, nedostatek džentlmenské
spolupráce. Tím nenarážím pouze
na nepříliš dobré vztahy uvnitř
vládní koalice, ale i na vzájemný
vztah koalice a opozice. Je naprosto v pořádku,
že na mnoho věcí mají různé
strany a různí politici různé názory.
Není ale vůbec v pořádku, když
je mají různé jen proto, aby se navzájem
odlišily.
Dámy a pánové, vedle toho, co zajišťuje
pro společnost přímo stát a co patří
do klasicky rozpočtové sféry a stěží
může patřit jinam, jako je obranyschopnost
země, vnitřní bezpečnost či
výkon státní správy, je velká
oblast veřejného zájmu či veřejných
statků, které ve větší či
menší míře sice zaručuje rovněž
stát, které však nezaručuje přímo,
ale tím, že určité funkce svěřuje
jiným subjektům, či deleguje na ně,
přičemž tyto subjekty mu jsou pak příslušným
způsobem odpovědny za jejich plnění.
Je to osvědčený princip moderní demokracie,
mezi jehož četné výhody patří
především to, že umožňuje
společnosti podílet se daleko svobodněji,
pestřeji a iniciativněji na veřejných
věcech, než jak jí to umožňuje
stát autoritativní, a že tudíž
prohlubuje vztah občanů k celému společenství
a jejich spoluodpovědnost za jejich život. Navíc
umožňuje, aby různé veřejné
zájmy byly naplňovány daleko pružněji,
rychleji a povolaněji než kdyby je všechny musela
plnit státní správa. Je-li tento princip
spojen i s přenesením určitých přerozdělovacích
procesů na jiné úrovně, než je
centrální rozpočet, přináší
i nemalé úspory prostředků. Čím
centralističtější stát je, tím
je i dražší a tím méně je
citlivý k potřebám občanů.
Jinými slovy: může-li kdokoli vykonávat
něco lépe než stát, mělo by mu
to být svěřeno. Poté, co byly provedeny
zásadní systémové změny v celém
hospodářství, jehož rozvoj byl vrácen
do rukou svobodných jednotlivců, měli bychom
jim daleko zřetelněji otevřít i tento
prostor. Půjde už o ony jemnější
změny, jejichž potřeby sice nemusí být
na první pohled tak zřejmé, které
však dlouhodobě ovlivní charakter státu
možná stejně jako změny provedené
v hospodářství.
Do této sféry patří především
územní samospráva. O nutnosti reformovat
veřejnou správu, posílit samosprávu,
jasněji ji oddělit od státní správy
a zřídit vyšší územní
samosprávné celky se mluví několik
let, a tuto reformu předpokládá i naše
ústava. Každý ví, že jsou věci,
které svým významem přesahují
hranice okresu a o nichž by navíc měl rozhodovat
spíš samosprávný orgán než
orgán státní správy. Mnoho věcí
je dosud spravováno či vyřizováno
centrem, ačkoli by mohly být lépe spravovány
na nižší úrovni.
Před více než rokem jste si vyžádali
od vlády celkovou koncepci této reformy, jakož
i základní zákony, které ji umožní.
Nechci teď hodnotit předlohy, které vám
vláda poskytla. Chci jen říci, že nechápu,
proč celá tato nesmírně důležitá
věc není projednávána s intenzitou,
kterou si zaslouží.
To se má znovu stát předmětem volební
kampaně? To se mají znovu rozvířit
vášnivé a nepříliš věcné
debaty o tom, zda máme mít tři země
nebo 30 krajů, když se už zdálo, že
politické strany dospěly i v této věci
k jakés takés shodě? Jsou oblasti, v nichž
nemohou být mnohé věci dořešeny,
dokud nebudou přijaty zákony související
s touto reformou, neboť na ní závisejí
statut a vlastnictví mnoha veřejných statků,
od silnic přes velké nemocnice až po různé
kulturní instituce. Nepovažuji za dobré, že
poté, co byla víceméně dovršena
privatizace, zdá se mnohým, že další
změny v jiných oblastech už nejsou zapotřebí,
protože jejich příprava by znamenala nové
komplikace, nové spory, nové úkoly. Buď
je reforma veřejné správy nutná -
a já osobně jsem o tom přesvědčen
- nebo nutná není a vše má zůstat
tak, jak je. Pak je to ale třeba jasně říci
a zdůvodnit, případně novelizovat
ústavu. Prodlužování dnešního
nevyjasněného stavu a pouhé odkládání
všech rozhodnutí je tou nejhorší a politicky
nejnebezpečnější variantou. Prosím
vás proto, abyste i k tomuto souboru úkolů
znovu upnuli svou pozornost.
Zdá se, že živým tématem se dnes
stává problematika profesní samosprávy,
respektive profesních komor. Jsem přesvědčen,
že i v této oblasti lze nalézt vyvážený
model, který by komorám svěřoval přesně
ty kompetence, jež mohou plnit lépe než stát,
a který by zároveň zajišťoval přiměřený
způsob jejich odpovědnosti vůči státu
za výkon těchto pravomocí. Neexistuje sice
řešení jednotné a pro všechny komory
stejné, některé věci jsou však
jasné. Nedovedu si například představit,
že by státní úředník měl
rozhodovat o tom, který advokát smí vykonávat
advokátskou praxi a který nikoliv. Advokáti,
kteří nejednou hájí své klienty
proti státu, musí být na státu nezávislí
a je věcí jejich vlastního zájmu i
profesionální cti, aby si sami hlídali, jací
lidé jejich profesi vykonávají. Stejně
tak si neumím představit, že by rozhodování
o tom, kteří lékaři jsou způsobilí
samostatně vykonávat lékařskou praxi
mělo být výhradně v rukou státního
úředníka. Ano, stát je za základní
a dostupnou zdravotní péči odpovědný.
To ale neznamená, že sám léčí.
A tak jako deleguje léčení na lékaře,
měl by na ně logicky delegovat i rozhodování
- pochopitelně na základě přesně
stanovených kritérií - o tom, kdo je schopen
samostatně léčit a kdo nikoliv. Samozřejmě,
že stát by měl nad tímto rozhodováním
bdít a působit i jako eventuální druhá
instance. Ostatně stát má v této věci
i jiné nástroje, jimiž může zabránit
případnému omezování konkurence.
Celkově se tedy domnívám, že by se mělo
využít zkušeností ostatních zemí,
přiklonit se k tomu, co se osvědčuje, a neexperimentovat
na základě jakéhosi apriorního úsudku,
že komory chtějí dezintegrovat stát.
Odhlédneme-li od bezpočtu praktických důvodů,
včetně důvodů ekonomických,
které mluví ve prospěch ponechání
určitých funkcí v rukou profesní samosprávy,
pak pro to mluví i důvod zcela zásadní
a veskrze politický: Loajalitu ke státu nelze natrvalo
zajistit tím, že se mu všechno podřídí,
ale naopak tím, že se projeví co největší
důvěra občanům. (Potlesk v levé
části sálu.) Kdo totiž vidí,
že mu stát důvěřuje, důvěřuje
i státu.