Poslanec Oldřich Vrcha: Dámy a pánové,
pane předsedo, vážený pane předsedající,
vládo, nejdříve - nežli začnu
číst názor občanů - na pana
Václava Havla - chtěl jsem se ho zeptat, jak to
bývá zvykem v demokratických zemích,
zda nehodlá odstoupit od kandidatury na funkci prezidenta
ČR. Jestliže toto mně není umožněno,
dovolte, abych vám řekl pár slov a názorů
občanů, jak učil Václav Havel československý
lid lžím a nenávisti.
Jeden můj dobrý přítel, lékař
- psychiatr říká: alkoholicus semper menda
pokud správně překládám, znamená
to: alkoholik vždy lže. Alkoholik i léčený
v roli politického vůdce je daleko nebezpečnější
než epileptik, o kterém se to ví. Vždycky
podlehne jako narkoman, vždy lže a znovu selže.
Tolik jeho citace. Nyní však k samotné kandidatuře
Václava Havla.
Ještě než nastoupil do funkce prezidenta, prohlašoval
a kritizoval na Letenské pláni bývalou komunistickou
vládu, že ministři berou nehorázné
peníze 15.000 Kčs měsíčně
a prezident Gustáv Husák, že bere dokonce 50.000
měsíčně. Dnes, kdy bývalý
soudruh Komunistické strany a nynější
pan z ODS, ministr Kočárník, rozpočítal
ve státním rozpočtu plat prezidenta ve výši
3 miliony a 60 tisíc Kčs ročně, klidně
Václav Havel tento milodar přijímá
formou své kandidatury. Jaká je tedy pravda, že
50.000 Kčs pro prezidenta je dostatek peněz? Je
to logické, že kandiduje na prezidenta. Z následujících
důvodů. Tzv. sametová revoluce 17. 11. 1989
byla jen pouhou zástěrkou inovace tehdejšího
řídícího komunistického režimu
a jejich prospěchářů, kteří
byli ukryti zejména na Prognostickém ústavu
řízeného Valtrem Komárkem, na nový
politický systém, změnou červené
hvězdy za rozpláclé kolečko Občanského
fóra. Všichni tito komunisté, ať už
ti váhající, kteří si ještě
ponechávali komunistické legitimace, či ti,
kteří je přes noc 17. listopadu odhodili,
a za to tito rychle posbírali stranické peníze
ve svůj prospěch. Aby o ně nepřišli
a nebyli perzekuováni za své zločiny velice
rychle zvolili 29. 12. 1989 za prezidenta tehdejší
ČSSR Václava Havla, neboť byl nejpodatelnější
osobou, která skýtala záruku, že se
nikomu nic nestane. Byli to všichni ti, kteří
byli také v tehdejším ÚV KSČ.
Zvolením Václava Havla za prezidenta si tímto
činem zajistili všichni, kteří řídili
náš stát v období totality, poklidný
život a realizaci svých nahromaděných
prostředků a peněz. Proto na návrh
tehdejšího prezidenta Václava Havla dne 23.
1. 1990 urychleně schválili poslanci ještě
tehdejšího komunistického parlamentu Federálního
shromáždění zákon č. 15/1990
Sb., o politických stranách, jen proto, aby byla
zajištěna legitimita KSČ. Což zdůvodňoval
Václav Havel národním porozuměním,
humanitou, lidskými právy a láskou k bližnímu.
Snad tedy i ke Komunistické straně?
Jaká byla však jeho humanita lidské právo?
Hned po svém zvolení na post prezidenta vydal amnestii
několikanásobným vrahům, zločincům
a zlodějům, aby tito mohli holdovat svým
rozmarům, tj. vraždám našich dětí,
příbuzných, spoluobčanů a cizinců.
Snad ne pro jejich lásku a humánnost k bližnímu
svému? Prosadil také možnost jejich účasti
v tzv. demokratických volbách 1990 jen a jen proto,
aby jako tehdejší představitel Občanského
fóra mohl ve volbách zvítězit za takovouto
krutou cenu. Jaká je jeho pravda. Nebál se Václav
Havel ani toho, jak sliboval, že Československo dovede
ke svobodným volbám a tím končí
s funkcí prezidenta, neboť jak sám řekl,
na tuto nemá schopnosti, musel by se prezidentování
učit, a proto by se rád věnoval spisovatelské
činnosti. Tato lživá slova, tzv. jeho pravda
potvrzuje, že kandidoval znovu a nyní zase. Snad ne
proto, že volby nebyly ještě dosud svobodné?
Další lživá slova, která přednesl,
že jestli se Československo rozpadne odstoupí
z funkce prezidenta. Vraťme se ještě zpět
k počátkům jeho prezidentování.
Sliboval, že do konce května 1990 zajistí zveřejnění
všech pracovníků Státní bezpečnosti,
kteří byli zodpovědni za násilí
v období let 1948-1989. Toto dodneška však neudělal,
a kdyby, tak dnes je toto bezvýznamné. Někdo
z občanů namítá, že Václav
Havel je uznávanou osobností ve světě.
Posuďte sami. Fotografie Václava Havla z jednoho z
pařížských podniků mezi ženami
pochybné pověsti, zveřejněná
i v našem časopise Květy, odradila důvěru
dokonce francouzského prezidenta F. Mitterranda. Tento
při návštěvě Václava Havla
se raději věnoval černošskému
občanu než čs. prezidentu Václavu Havlovi
a také, jak to bylo vidět v televizi, se k němu
otočil zády.
Jelikož před volbami 1992 hrozila aféra prozrazení
spolupráce Václava Havla s StB a jeho členství
v KSČ, raději tuto skutečnost oznámil
sám. Aby zamezil prozrazení dalších
mu podobných osob ze spolupráce, odcestoval do Ruska,
aby získal od pana prezidenta Jelcina schránku z
let 1968-1969, která při řádném
zveřejnění by řekla všechno.
Další důkaz toho, jak Václav Havel je
populární v zahraničí, píše
o jeho podvratné činnosti americký deník
Nedělní hlasatel ze dne 2. srpna 1992, v článku
pod názvem "Klan rodiny Havlů", ze kterého
cituji: Přes halasné sliby, že se v rámci
privatizace převede významná část
národního majetku do rukou občanů,
zůstal ze slibovaných 600 mld. Kčs pouze
zlomek, a to asi 160 mld. Kčs. Přes sliby, že
se v přímém odprodeji zahraničním
zájemcům zachová tzv. rodinné stříbro,
to je podniky, které jsou spojeny s národní
tradicí, se právě tyto podniky zahraničním
zájemcům prodávají. Po zlých
zkušenostech lidu Československa s germánskou
expanzí se uzavírá přes odpor občanů
nedůstojná smlouva se SRN, která je horší
než ta, kterou uzavřel v roce 1974 komunistický
režim. Otevírá se tak pro zboží
většinou pochybné kvality trh z Německa
a Rakouska, které je vysoce dotované, zatím
co dotování čs. výrobků se
zastavuje. Uměle se komplikuje schvalování
státoprávního uspořádání,
přesto, že je občanům zřejmé,
že jde o zahraniční zájmy. Rozpad SSSR
odstraňuje jedinou překážku pro Německo
- pokračovat v tradiční expanzi, tentokrát
ekonomické, na východ a na jih. Proč se jednostranně
vládou i hlavou státu upřednostňuje
Německo je jasné z následujícího.
Deník dále píše: Ze svazku StB - SEO
(registr svazků StB) vyplývají tato fakta:
Výslechem Klause Wiefera rezidenta II. oddělení
pražské SD (Sücherheitsdienst) bylo zjištěno,
že:
Za prvé Miloš Havel, strýc prezidenta Václava
Havla a za druhé Václav Havel senior, otec Václava
Havla spolupracovali za války s gestapem a Sicherheistdienstem.
V pražském rodinném podniku Lucerna, vlastnictví
Havlů, ustanovili rezidenturu Sicherheistdienstů
a zřídili konspirativní byty, kde získávali
občany ke spolupráci s SD a s gestapem. Miloš
Havel pracoval zpočátku jako agent a pak jako řádný
úředník pražského gestapa. V
protokolech Klause Wiefera se objevují jména osob,
které Miloš Havel dostal do koncentračního
tábora nebo do vězení. Po válce byl
zařazen na listinu válečných zločinců
pod německým jménem. Roku 1945 uprchl do
Bavorska, kde žil pod cizím jménem a spolupracoval
s organizací sudetských Němců. Svazek
státní bezpečnosti - pomlčka SEO -
byl prvně spatřen v roce 1976. Dále deník
píše: československá rozvědka
zjistila od Stasi - tj. tajná policie bývalé
NDR, že Václav Havel udržoval kontakt se svým
strýcem Milošem nepřímo - via Österreich
až do jeho smrti v Mnichově. Mezinárodní
image Václava Havla byla zajišťována německou
rozvědkou Bundesnachrichtendienst - promiňte -.
Vydíratelnost a ovladatelnost Václava Havla byla
kromě kolaborace s fašistickým Německem
zabezpečena též tím, že Václav
Havel byl do roku 1967 členem Komunistické strany
Československa. Dále deník píše:
Havel byl pověřen uskutečnit řízenou
destabilizaci Československé federativní
republiky a rozdělení státu. Po navozené
krizi určila BND Schwarzenberga za předsedu úřednické
vlády v Československé federativní
republice. Schvalováním pro Československou
federativní republiku, nevyhověním zákonů
a jejich soustavnou novelizací se zajišťuje inverzibilní
ekonomická a politická vazba na Spolkovou republiku
Německo.
Zajištění kontinuity politiky státu
výhodné pro Spolkovou republiku Německo je
pojištěno dosažením většího
počtu agentů BND, ze kterých se podařilo
18 dosadit do federálních a národních
vlád, do Federálního shromáždění
a republikových parlamentů. Větší
počet agentů je v mimoparlamentních stranách
a počítá se s nimi s jejich využitím
v politických orgánech po volbách. Tolik
citace deníku Nedělní hlasatel.
Vraťme se ale zpět do Československa, na začátek
prezidentské činnosti Václava Havla. Co udělal
sám nejdříve? Posadil na politická
a řídící místa ve státě
bývalého generálního tajemníka
ÚV KSČ Alexandra Dubčeka, který s
celým ústředním výborem rozhodoval
o činnosti státní bezpečnosti, v padesátých
letech se jako krajský tajemník též
podílel na totalitním řízení
ve státě. Na druhou stranu prosadil do funkce federální
vlády bývalého místopředsedu
komunistické vlády a předního člena
ÚV KSČ Mariana Čalfu. Tito zabezpečovali
dosazení dalších postkomunistů na čelná
místa ve státě. Dále Václav
Havel ubezpečoval občany našeho státu,
že před volbami budou m ít jednotlivé
strany v masmédiích tzv. předvolební
guláš, avšak zaručil 48 hodin před
volbami klid a mlčenlivost o volbách, aby se každý
občan mohl v klidu rozmyslet koho má volit. Co však
sám Václav Havel učinil pro svůj slib?
Tehdy nevydržel, jelikož měl pochybnosti o tom,
že ve volbách roku 1990 by mohla tehdy vyhrát
Československá strana lidová a jeho post
prezidenta byl silně ohrožen, včetně
jeho spolusoudruhů, sám ve spolupráci Rumla
a Rychetského rozpoutal v předvečer voleb
1990 aféru Bartončík, jen a jen proto, aby
voliči byli dezorientováni a hlasovali pro jeho
pokrytecké myšlenky a ideje. V den po vyhlášení
voleb, kdy vyhrálo Občanské fórum,
si na tuto aféru ani nevzpomněl.
Jaké humánní pocity a pravdu měl v
sobě Václav Havel, když do Budmeric na jednání
přizval jako pořadatel, jak sliboval, po jednom
členu - zástupce politických stran a hnutí,
za HZD-SMS však slib nedodržel a přizval pana
docenta filosofie doktora Boleslava Bártu a Vysloužila.
Proč asi? Aby jako představitel hlavy státu
a současně pořadatel posadil tyto vedle sebe
s vědomím, že docent Bárta měl
slabší srdce. Po poskytnutí pomoci, jak víme,
která byla nedostatečná, byla smrt docenta
Bárty. Vraťme se znovu k počátku jeho
tzv. prezidentování. Místo toho, aby se Václav
Havel zajímal o obnovení Československa tak,
jak bylo vytvořeno T. G. Masarykem a dalšími
tvůrci Československa v roce 1918, tj. v původní
podobě hranic, včetně Podkarpatské
Rusi, začal prosazovat jeho zprofanovanou federaci, mezi
Česko a Slovensko zavádět pomlčku,
sliboval slovenskému národu jejich identitu a suverenitu
a mezitím jezdit místo poslušného služebníka
na východ jako za totality, nyní poslušný
služebník na západ a utrácet zbytky
těžce nabytého jmění československého
státu ve formě letadel a zahraničních
aut. Jeho humanita zastavit zbrojní výrobu na Slovensko
a tím také přivést do krize nejen
slovenské podniky, ale také české
podniky vedla zejména Slovensko k vysoké nezaměstnanosti,
zatímco jeho cesty do Spolkové republiky Německo
vedly k umožnění vstupu západních,
zejména německých zbrojařských
podniků na náš stálý trh. Ministr
Spolkové republiky Německo pan Genscher podal ihned
demisi jakmile byl prozrazen tento vstup německých
zbrojních podniků na trh Dálného východu,
zatímco pan Václav Havel seděl na postu prezidenta
dále a dále pořádal nákladné
recepce s Jásirem Arafatem, přítelem soudruha
Gustava Husáka, Dalajlámou, papežem a jinými
mezinárodně zneuznávanými politickými
nevýraznými osobnostmi.
Nesmyslné a záměrné prosazování
jmenování pana Vladimíra Mečiara na
post premiéra Slovenské republiky a později
jeho suspendování bylo položením základního
kamene k rozšiřování nenávisti
mezi českým a slovenským národem.
Rovněž jmenování soudruha Jiřího
Kantůrka do funkce ředitele Československé
televize bylo jasnou zárukou jednostranného a zkresleného
vysílání demagogie postkomunistických
pohlavárů, zejména pořadem Co týden
dal. Nepomohly ani republikánské demonstrace u Československé
televize proti hroší kůži Kantůrka,
Černého a dalších. Tuto skutečnost
ve vysílání federální televize
poznali i samotní Slováci, ale až později,
kdy situace ve státě byla na rozpad.
Nemusím snad znovu zdůrazňovat nesmyslnou
smlouvu se Spolkovou republikou Německo, kterou podepsal
proti vůli občanů státu. Tato smlouva
vede k porobě našeho státu, což v Československé
televizi potvrdil sám premiér české
vlády Václav Klaus po návratu ze Spolkové
republiky Německo, svými slovy - cituji: "Bavorsko
je branou pro vstup České republiky do Německa."
V době, kdy Československo bylo v největší
krizi, jak hospodářské, tak politické,
Václav Havel abdikoval, což je ukázkou zbabělého
charakteru člověka. Tak jako kapitán na moři
opouští loď jako poslední i za cenu svého
vlastního života, byla abdikace Václava Havla
pravým opakem, kdy nechal téměř 16
miliónů obyvatel Československa bez hlavy
státu svou zbabělou abdikací, Jeho halasné
sliby prostřednictvím masmédií, že
občany našeho státu dovede ke svobodným
volbám, neboť jak sám říkal,
že není na funkci prezidenta stvořen a prý
by se musel v prezidentování mnoho učit,
kandiduje znovu, jsou pouhé fráze dramatika absurdní
komedie.
Takovéhoto kandidáta na úřad prezidenta
republiky nemůže vůbec nikdo v žádném
případě ani s pomyšlením podpořit
a navrhnout, natož vůbec pro něj hlasovat.
Totéž platí i pro postkomunisty, kteří
slibovali věrnost Komunistické straně Československa,
a také to, že budou vždy pracovat v duchu idejí
marxismu-leninismu. Tato skvrna od třešní vám,
soudruzi, nezmizí nikdy. Na tu neplatí ani Ariel,
ani OMO, ani bílý obr. Ani v případu
soudružky Stiborové, soudružky Kristkové,
soudruhů bývalých Stráského,
Dyby, Kočárníka, Dlouhého, Dienstbiera
a dalších, nyní tzv. pánů, zakrývajících
svoji minulost nejdříve plackou rozpláclého
kolečka Občanského fóra, kterého
tito nebyli schopni kolektivně se touhou po moci udržet
a v podobě rozpadu Občanského fóra
se ukryli do dalších politických stran - Občanské
demokratické strany, Občanské demokratické
aliance a Občanského hnutí a dalších
- jen a jen proto, aby mohli udržet své posty ať
již ve vládě či politických stranách.
Pokud se stalo, do čela státu by byl zvolen některý
z bývalých komunistů, pak by se náš
stát jako jediný v Evropě mohl rovnat takovým,
jako je Kuba, kde je komunistický představitel Fidel
Castro, a případně komunistické Číně.
Ještě se vrátím k Václavu Havlovi.
(Smích.) Tento sliboval rovnocenné postavení
Moravy a Slezska a nic pro to neudělal, což jako muž
i prezident se před občany zdiskreditoval. K této
problematice se vyjádřil v Brně a Ostravě
slovy "Morava a Slezsko si musí svoji svébytnost
vybojovat sama." Ale jak, to neřekl. Snad nemyslel
násilné vojenské vybojování?
Vraťme se opět trochu do minulosti práce Václava
Havla v Chartě 77. Z prvních 217 signatářů
chátry pardon, promiňte, chat, charty 77 z 1. ledna
1977 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimiž
se nalézají jména osob výrazně
zkompromitovaných přímou či nepřímou
účastí teroru komunistů v 50. letech,
jako například František Kriegel, Ladislav
Lis, Ludmila Jankovcová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová,
Jiří Hájek, Miloš Hájek, Oldřich
Hromádka, Karel Šiktanc, Ludvík Vaculík,
Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Jaroslav Šabata,
Luděk Pachmann a další. Chartu řídilo
přibližně 70 až 85 lidí. Jejich
jádrem bylo 42 mluvčích, kteří
se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali.
Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami
navzájem spoutanými rodinnými příbuzenskými
a podobnými svazky, zájmové a finanční
nevyjímaje. Jsou to především rodiny
Havlových, Dienstbierových, Šabatových,
Němcových, Paloušových, Hromádkových,
Rumlových, Marvanových, Šternových a
dalších. Všechny tyto rozvětvené
rodiny jsou nebo byli komunisté nebo jejich potomci.
Když se ministr dr. Sacher dostal v únoru a březnu
do styku s některými materiály, týkajícími
se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik
některých jejich vůdců, vzniklo akutní
nebezpečí odhalení spojení mezi Chartou
77 a vedením komunistického státu. Prezident
Václav Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla náměstkem
federálního ministra vnitra. Po šesti týdnech
jeho působení na federálním ministerstvu
vnitra se ztratilo přes 15 000 osobních svazků,
tj. osobních materiálů občanů,
kteří byli z jakýchkoliv důvodů
předmětem zájmu StB. Prezident si současně
vynutil předání některých osobních
materiálů, které byly z federálního
ministerstva vnitra předány Chartě, jako
Uhl, Urban. Je pravděpodobné, že nejdůležitější
materiály, týkající se Charty a jejích
prominentů, byly z federálního ministerstva
vnitra odstraněny ještě před 17. listopadem
1989, jako například magnetofonové pásky,
nahrávky mluvčích, vedení z jednání
zahraničních diplomatů, které vedení
Charty předávalo Státní bezpečnosti.
Rovněž byly odstraněny osobní materiály
vůdců Charty, tj. Václava Havla, Jiřího
Dienstbiera, Zuzany Dienstbierové, Petra Uhla, Jaroslava
Šabaty, Šabatové, Bendy, Kantůrka, Kantůrkové,
Kubišové, Jičínského, Rychetského,
Pitharta, Urbana, Rumla, Slánského, Komára,
Komárka, Zemana, Klause a dalších. Dále
byly odstraněny všechny materiály z listopadu
1989 z jednání politických sil o převzetí
moci v zemi. Existuje velmi mnoho dalších důkazů
o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní
komunistickou mocí. Většina z nich však
není vhodná k zveřejnění pro
rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by
zdaleka překročil únosný rámec
této zprávy.
To, že existují tajné gangy, jsme se přesvědčili
na republikánské demonstraci, pořádané
dne 28. října 1992, kdy rota uniformovaných
mladíků, tak jako byla hitlerjugend, 14 až
17 roků starých, narušovala republikánskou
demonstraci provoláváním hesel "Ať
žije Klaus", "Ať žije Havel". Tito
mladíci - bylo jich asi 35 - v podnapilém stavu,
uniformovaní a ostříhaní jako pank,
se srocovali do vojenského šiku, jak ukazují
fotografie, což mohou jen lidé, kteří
mají vojenský nebo policejní výcvik.
Tito mladíci házeli nejen vajíčka
a banány, ale také rozbušky a bouchavé
kapsle, což je projev násilí a brutality. Tito
Havlovi a Klausovi příznivci v podnapilém
stavu pokojné občany napadli řetězy,
kde došlo k ublížení na zdraví.
Nejen k ublížení na zdraví republikánů,
ale napadení některých poslanců opozičních
stran vyvrcholilo pokusem o vraždu předsedy KSČM
Jiřího Svobody. Takto si ti, kteří
podporují Václava Havla, Václava Klause,
představují humánnost a lásku k bližnímu
svému. Takto tedy to bude pokračovat dále,
jestliže poslanci zvolí Václava Havla.
Předseda Sdružení pro republiku - Republikánské
strany Československa napsal v úvodu "Analýzy
17. listopadu 1989" pana Miroslava Dolejšího
tato slova: "Československo prožívá
jedno z nejvýznamnějších a zároveň
z nejbolestivějších údobí ve
své historii. My všichni se nacházíme
na skutečném rozcestí. Na jedné straně
máme možnost po letech poroby vytvořit opět
svobodný stát, zemi prosperující,
vlast pro všechny naše občany. Na druhé
straně se však můžeme zřítit
do propasti zmaru a stát se cizinci ve vlastní zemi,
která nám nebude patřit. V tom případě
bychom se stali jen pasívními diváky přetváření
naší země v přívěšek,
v nejlepším případě zábavní
centrum sjednocené Evropy.
Já jsem toho názoru, že bychom měli
všichni věnovat své síly tomu, aby se
z Československa stal opět pojem, aby se naše
země stala významnou politickou a ekonomickou silou
nejen v Evropě, ale i ve světě. Proč
by měly například evropské instituce
sídlit na periferii Evropy, když mohou sídlit
v jejím srdci. To však předpokládá,
že se přestaneme krčit a bát, že
už jednou provždy ze sebe setřeseme ponížení
minulých desetiletí, že se nikdy neskloníme.
A k tomu je nezbytné mít možnost vidět
věci z rubu i líce, z obou stran. Mít volný
přístup ke všem informacím. Nestat se
jen manipulovanou loutkou a pasívním příjemcem
oficiálních informací. Proto je zapotřebí
prezentovat i jiné než oficiální názory.
Přesto, že s některými názory
a informacemi, obsaženými v předkládané
brožuře, nesouhlasím, cítím jako
svoji povinnost, a je pro mne svrchovaně důležité
dát prostor těmto názorům. Zvláště
proto, že byla proti "Analýze" podniknuta
tak ostrá desinformační kampaň. Proč
by jinak nebyla alespoň částečně
pravdivá? Byla dokonce organizovaná akce, směřující
k odsouzení "Analýzy" velmi podobné
těm z nedávné minulosti. Odsuzovat něco,
co jsem nečetl, s čím jsem se neměl
možnost seznámit, až příliš
zavání totalitními metodami. A to je také
důvod, proč považuji toto vydání
za významné a přímo nutné.
Od napsání zprávy uplynulo již několik
měsíců, přesto jsou její závěry
natolik prozíravé, že dosud neztratily svoji
platnost. Mnohé se třeba změnilo, některá
fakta jako by zdánlivě neplatila. Jsou to však
jen vnější projevy skrytých procesů,
které dnes u nás probíhají, Není
příliš důležité, jak se
dnes seskupují politické síly, jaký
si která strana dala název, ani ve které
je více nebo méně lidí, zkompromitovaných
z minulostí. Je důležité prosazovat
každého podle jeho činu, podle nich se nejlépe
pozná, kdo to s touto zemí a s našimi lidmi
myslí dobře a kdo je v cizím žoldu.
Neboť jen ten, kdo drží svoje slovo, je zárukou
pro dnešek i budoucnost. Na okraj jen několik poznámek.
Pan prezident před více než rokem slíbil,
že zveřejní zápisy z jednání
u kulatého stolu na přelomu listopadu a prosince
1989. V době, kdy píši tyto řádky,
není daný slib dodržen. Byly stanoveny tři
vyšetřovací komise a ani jedna z nich nedošla
k žádnému závěru. A tak bychom
mohli pokračovat dál. Těchto nejasností
a nesplněných slibů je až příliš.
To, co je však dnes nejdůležitější,
je podle mého názoru zabránit morální
zkáze národa a devastaci země.
Všichni bychom si měli uvědomit, že v
Československu dneška již pomalu neplatí
desatero přikázání, neplatí
křesťanská pravidla morálky. Zvláště
mladá generace a po zkušenostech z minulého
roku, bych se jí nedivil, začíná přemýšlet
o tom, že ten, kdo kradl, dělal dobře, ten,
kdo odhodil všechny morální zábrany
a bezohledně šplhal v komunistické hierarchii,
asi také. Neboť všem pohlavárům
minulého režimu byla zaručena beztrestnost.
Všichni kdo kradli, měli dostatek času na to,
aby svůj majetek legalizovali.
Ale takto pesimisticky bych nechtěl končit. Věřím
v budoucnost naší země, vitalitu našich
národů. S nejčistšími úmysly
předkládám tyto řádky a doufám,
že přispějí k tomu, abychom si opět
začali vážit sami sebe, své svobody
a abychom si již nikdy nenechali vzít kontrolu věcí
veřejných ze svých rukou." Tolik citace.
Dr. Miroslav Sládek, v Brně dne 29. prosince 1990.
Závěrem bych chtěl požádat poslance
sněmovny ČR, aby nevolili Václava Havla ze
zde přednesených důvodů, které
jsou jen nepatrnou částí toho, co se za jeho
prezidentské činnosti v minulém období
stalo, zejména z důvodů nesmyslné
amnestie vrahů a zločinců, zlodějů,
pro podporu krytí reformních komunistů, jeho
slibů, které se rozcházejí s činy,
za neustálé zasahování do činnosti
masových sdělovacích prostředků,
zejména v poslední době Janem Rejžekem,
bývalým poradcem Kanceláře prezidenta
pro vnitřní sekci, pro přímou i nepřímou
korupci příbuzenských vztahů, jako
v případě rodinného příslušníka
Langoše na akci Mošnov, Zvolen a dalších,
případ rodinného příslušníka
Dienstbiera na podpisu Československo - německé
smlouvy apod.
Volme toho, který je neustále zatracován
a hanoben, tj. pana dr. Miroslava Sládka, dejme mu příležitost
k tomu, aby všechny chyby z minulosti byly napraveny a jednou
konečně náš stát se z čal
sjednocovat, ekonomicky a politicky jít kupředu.
Jedno staré přísloví praví:
"Odříkaného hleba bude jednou největší
krajíc." Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Milan Uhde: Registruji přihlášku
paní poslankyně Buzkové, ale o slovo požádal
místopředseda vlády pan Jan Kalvoda. Protože
má právo promluvit mimo pořadí, je
třeba mu toto právo přiznat. Prosím,
pane místopředsedo.
Místopředseda vlády ČR Jan Kalvoda:
Vážený pane předsedo, vážené
dámy, vážení pánové, budu
nepochybně slušnější než pan
kolega, který právě opustil toto místo,
ale přece jen přicházím pozdě.
Chci totiž říci, že po počáteční
zvláštnosti některých projevů
poslanců jedné parlamentní strany se žánr,
který zvolili, do jisté míry opakuje a poněkud
unavuje. Leč i to je demokracie, zejména parlamentní,
a chraňme její svobodu na úkor vlastní
nudy.
Chci ale říci ještě jednu věc.
Než vystoupí další republikán (potlesk)
se složkou dvaceti popsaných listů o tom, jak
jeden prezidentský kandidát v 8 letech ukradl kyblíček
na písku, nebo týral kotě nebo trhal mouše
nohy, tak chci upozornit, že úkolem této sněmovny,
jejímž jsem poslancem, je zvolit prezidenta, nikoliv
nechat veřejnosti nahlížet do více méně
pochybného politického nitra jedné politické
strany.
Navrhuji tedy - a proto jsem řekl, že přicházím
pozdě jako poslanec této sněmovny, aby sněmovna
rozhodla omezit diskusi, příspěvek či
diskusní vystoupení každého z nás
poslanců na 15 minut a aby pan předseda využíval
svého práva, kterého díky blahovůli
zmíněné parlamentní demokracie dosud
nevyužíval, a upozornil, případně
odňal slovo tomu, který se bude zřejmě
odchylovat od předmětu projednávané
věci. Nebudu vás dále nabádat, já
osobně si dále již zmíněný
žánr našich kolegů republikánů
provždy nechám ujít, tuto sněmovnu opustím
a přestože chápu emoce, které vedly
mé kolegy z nerepublikánských stran, aby
se přihlásili do debaty a polemizovali, já
bych republikánům tuto benevolenci neposkytl a dále
již nepolemizoval. (Potlesk.)
Předseda PSP Milan Uhde: O slovo dále požádal
pan ministr Petr Piťha a právem přednosti toto
slovo dostává. Po jeho projevu dám okamžitě
hlasovat o procedurálním návrhu na zkrácení
lhůty na 15 minut pro řečníky.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy
ČR Petr Piťha: Vážený pane
předsedo, vážená česká
sněmovno, jako již starší muž mluvím
zřídka, krátce a nevstupuji do hádek
s lidmi zkaženými. Musím však učinit
dvě svou povahou varovné poznámky k projevu
pana poslance Vrchy.
Prvá: jako křesťan jsem povinen jednat trpělivě,
snášet křivdy, ale také do poslední
chvíle hájit spravedlnost a tedy hájit nespravedlivě
napadaného, zvláště není-li přítomen.
Spravedlnost v tomto smyslu musíme pevně střežit,
protože dnešní odpoledne nám ukázalo,
že v naší společnosti existuje určitá
část, která zvolila poslance, kteří
zde celé odpoledne mluvili tak, jak jsme slyšeli.
Druhá poznámka: jako vzdělaný člověk,
znalý křivek dějinného vývoje,
musím prostě konstatovat, že pan poslanec Vrcha
mluvil týmž způsobem, touž dikcí,
touž rétorickou stavbou, jakým nastupoval německý
fašismus. Kroky, zdůrazňuji, formálně
demokratickými tehdy i zde. Děkuji za pozornost.
(Dlouhotrvající potlesk.)