Česká národní rada 1992 – 1992

(1) Ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy vydané orgány České a Slovenské Federativní Republiky platné v den zániku České a Slovenské Federativní Republiky na území České republiky zůstávají nadále v platnosti. Nelze však použít ustanovení podmíněná toliko existencí České a Slovenské Federativní Republiky a příslušností České republiky k ní.

(2) Pokud ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy přijaté před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky spojují práva a povinnosti s územím České a Slovenské Federativní Republiky a státním občanstvím České a Slovenské Federativní Republiky, rozumí se tím území České republiky a státní občanství České republiky, pokud zákon nestanoví jinak.

V případě rozporu mezi právními předpisy České republiky vydanými před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky a předpisy uvedenými v Čl. 1 odst. 1 téže právní síly, se postupuje podle právního předpisu České republiky.

(1) Působnost Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a jeho předsednictva podle předpisů uvedených v Čl. 1 odst. 1 zánikem České a Slovenské Federativní Republiky přebírá Česká národní rada a její předsednictvo.

(2) Působnost vlády České a Slovenské Federativní Republiky podle předpisů uvedených v Čl. 1 odst. 1 zánikem České a Slovenské Federativní Republiky přebírá vláda České republiky.

(3) Působnost ústředních orgánů státní správy České a Slovenské Federativní Republiky zánikem České a Slovenské Federativní Republiky přebírají ústřední orgány státní správy České republiky, které jsou podle předpisů o působnosti ústředních orgánů státní správy České republiky podle povahy věci k tomu zřízeny nebo jimž je tato působnost podle povahy věci nejbližší. V pochybnostech rozhodne vláda České republiky nařízením.

(4) Místo ostatních orgánů státní správy České a Slovenské Federativní Republiky se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zřizují orgány státní správy České republiky, které přebírají odpovídající působnosti podle předpisů uvedených v Čl. 1 odst. 1, nestanoví-li zákon jinak.

(5) Působnost Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky a Generální prokuratury České a Slovenské Federativní Republiky včetně Hlavní vojenské prokuratury podle předpisů uvedených v Čl. 1 odst. 1 zánikem České a Slovenské Federativní Republiky přebírá Nejvyšší soud České republiky a Generální prokuratura České republiky. Místo vojenských obvodových soudů České a Slovenské Federativní Republiky a vojenských obvodových prokuratur České a Slovenské Federativní Republiky, jakož i místo vyšších vojenských soudů České a Slovenské Federativní Republiky a vyšších vojenských prokuratur České a Slovenské Federativní Republiky se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky v týchž místech a pro tytéž obvody zřizují vojenské obvodové soudy České republiky a vojenské obvodové prokuratury České republiky, vyšší vojenské soudy České republiky a vyšší vojenské prokuratury České republiky, které přebírají odpovídající působnosti podle předpisů uvedených v Čl. 1 odst. 1.

(6) Orgány České republiky zřízené podle odstavce 4 a odstavce 5 věty druhé mohou být zákonem rušeny a jejich působnost může být zákonem měněna.

Majetková a jiná práva a závazky České a Slovenské Federativní Republiky přecházejí jejím zánikem na Českou republiku v rozsahu stanoveném ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Na takto přešlá práva a závazky se vztahují předpisy o hospodaření s majetkem České republiky a o prozatímní správě národního majetku. Příslušným ústředním orgánem státní správy je ministerstvo financí.

(1) Česká republika uznává všechny státy a vlády, které ke dni svého zániku uznávala Česká a Slovenská Federativní Republika.

(2) Česká republika přebírá práva a závazky neuvedené v Čl. 4, které pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku ke dni jejího zániku vyplývaly z mezinárodního práva s výjimkou závazků České a Slovenské Federativní Republiky spojených s územím, na které se vztahovala svrchovanost České a Slovenské Federativní Republiky, ale nevztahuje se na ně svrchovanost České republiky. Tím nejsou dotčeny nároky České republiky vůči Slovenské republice vyplývající z plnění mezinárodněprávních závazků České a Slovenské Federativní Republiky, které Česká republika převzala podle tohoto ustanovení.

Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Obecná část

Návrh ústavního zákona České národní rady o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR byl vypracován v návaznosti na návrhy ústavních zákonů souvisejících s přípravou nového státoprávního uspořádání, především na návrh ústavního zákona o zániku ČSFR a na návrh ústavního zákona o způsobech dělení majetku ČSFR mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a o přechodu majetku, práv a závazků ČSFR na Českou republiku a Slovenskou republiku.

Předložený návrh vytváří ústavní rámec pro zajištění právní, institucionální a mezinárodní kontinuity České republiky po zániku ČSFR.

Návrh ústavního zákona ČNR je koncipován tak, že může být vydán samostatně, bez ohledu na přijetí Ústavy České republiky, neboť všechna jeho ustanovení jsou vázána na právní skutečnost zániku federace. Použitím této konstrukce může návrh ústavního zákona ČNR nabýt platnosti a účinnosti již před zánikem ČSFR, aniž by byla narušena ústavnost tohoto kroku.

Zvláštní část

K Čl. 1

Navržený ústavní zákon vychází ze skutečnosti, že samostatná Česká republika je totožná s Českou republikou vzniklou ke dni účinnosti ústavního zákona o čs. federaci. V důsledku zániku federace pouze téže České republice přirůstají kompetence, jež dosud náležely čs. federaci.

Z uvedeného důvodu není třeba navrhovaným ústavním zákonem stvrzovat platnost předpisů vydaných orgány České republiky za dobu existence čs. federace.

V zájmu zachování kontinuity právního řádu a úplnosti právní úpravy v jednotlivých jejích oblastech je však nutné provést recepci norem vydaných v rozsahu normotvorné působnosti federace. Součástí platného právního řádu České republiky budou vzhledem k čl. 144 odst. 1 větě první úst. zák. č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, i veškeré dosud platné právní předpisy vydané orgány unitárního státu před 1. 1. 1969.

Nepoužijí se však předpisy, jejichž aplikace by byla v rozporu s postavením ČR, popřípadě jejichž aplikace předpokládá existenci federálního orgánu a pojmově ji nelze realizovat pouze orgány samostatné ČR.

S cílem zamezit nejasnostem transformační právní úpravy se v odstavci 2 přímo uvádí, že územím České a Slovenské Federativní Republiky se nadále rozumí území České republiky a občanstvím České a Slovenské Federativní Republiky občanství České republiky; přitom se umožňuje, aby zákonem v konkrétních případech mohla být přijata odchylná úprava.

K Čl. 2

Navržené znění řeší možný rozpor mezi právními normami ČR a recipovanými právními normami vydanými orgány ČSFR tím způsobem, že v každém případě dává přednost právním předpisům České republiky téže právní síly. Tím se mj. předchází možnému budoucímu zpochybnění ústavnosti právních norem České republiky přijatých před zánikem ČSFR za situace nejasnosti kompetenčních vztahů v čs. federaci.

K Čl. 3

Působnost zákonodárného sboru a vlády federace beze zbytku přebírají na odpovídající orgány České republiky. Tímto ustanovením je zejména pokryto i vykonávání funkcí dosud příslušejících prezidentu ČSFR.

V textu zákona se používají názvy orgánů ČR podle dosud platných ustanovení ústavního zákona č. 143/1968 Sb. v platném znění. K nahrazení těchto orgánů orgány podle budoucí ústavy ČR dojde přímo ústavou ČR v době po účinnosti navrhovaného ústavního zákona.

Odstavec 3 zabezpečuje přechod kompetencí federálních ústředních orgánů státní správy na ústřední orgány státní správy ČR podle povahy věci k tomu zřízené. V případě sporu o kompetence se mimořádně dává možnost, aby rozhodla sama vláda. Tím je zabezpečeno, že žádný úsek státní správy nezůstane kompetenčně nepokryt do doby přijetí příslušných českých kompetenčních norem.

Na rozdíl od federálních ministerstev, jejichž kompetence přebírají existující české ústřední orgány státní správy, navržený ústavní zákon generální klauzulí zřizuje nové české orgány namísto těch federálních orgánů, které vykonávaly státní správu a rozhodovaly ve správním řízení (jedná se např. o orgány celní správy nebo vojenské správy). Obdobně se řeší přechod působnosti v oblasti soudů a prokuratury federace. Jedná se o přechodné řešení, jehož cílem je zabezpečit kontinuitu vedení agend a pokračování ve správních řízeních. Odvoláním na Čl. 1 navrženého zákona se předchází tomu, aby nevznikly dva totožné orgány pro stejný úsek státní správy (např. na úseku rozhlasového a televizního vysílání). Přitom ústavní zákon pamatuje na to, aby definitivní stav uspořádání státní správy ČR mohl být řešen prostým zákonem a výslovným ustanovením umožňuje, aby ústavní zákon mohl být změněn zákonem, nikoliv ústavním zákonem.

Předpokládá se, že zřízení ozbrojených sil a ozbrojených bezpečnostních sborů České republiky (armáda České republiky, Sbor hradní policie) a některých státních organizací zřizovaných zákonem (organizace státních drah České republiky, Státní banka České republiky) bude vzhledem k jejich specifičnosti provedeno samostatnými zákony.

K Čl. 4

Článek 4 je v podstatě návodným ustanovením, které konstatuje, že na nově získaná práva a pohledávky se vztahuje obecný právní režim stanovící nejen příslušnost, ale i hmotněprávní ustanovení týkající se dispozic s právy a závazky. Do kategorie závazků podle tohoto ustanovení spadají i pohledávky fyzických osob vzniklé z pracovněprávních vztahů. Navržené znění článku nevylučuje, aby zvláštní právní předpis stanovil příslušnost k hospodaření s některými těmito právy a závazky odchylně, např. tak, že by byla zřízena zvláštní organizace za účelem jejich vypořádání. Poslední věta navrženého článku odstraňuje pochybnosti o příslušnosti ministerstva financí, kterou by jinak bylo nutné interpretovat z platného znění kompetenčního zákona.

K Čl. 5

Ustanovení odstavce 1 je ústavním základem kontinuity zahraniční politiky. Je potřebné, a to vzhledem k tomu, že dosud ČR neměla kompetenci v oblasti zahraničních věcí a neměla tudíž možnost svým chováním projevit vůli uznat cizí státy a vlády. Podle pravidel mezinárodního práva stát uznává ostatní státy a vlády tím, že se k nim jako k takovým chová. Namísto uskutečnění řady konkludentních chování vůči cizím státům a vládám se navrhuje projevit vůli generálně formou ústavního zákona, který se tak stane východiskem pro navazování diplomatických styků a pokračování v mezinárodních vztazích vůbec a vytvořit tak předpoklady k mezinárodnímu uznání samostatné České republiky.

Podle odstavce 2 se deklaruje vůle České republiky být nástupnickým státem ČSFR ve vztahu jednak ke smluvním a jiným normám mezinárodního práva, jednak ve vztahu ke konkrétním závazkům ČSFR pouze s výhradou takových závazků ČSFR, které jsou spojeny s územím, jež se po zániku ČSFR dostalo mimo území ČR jako subjektu mezinárodního práva. Poslední věta odstavce 2 předvídá situaci, že bez ohledu na vnitrostátní právo a budoucí smlouvy mezi ČR a SR mohou třetí strany podle mezinárodního práva podle okolností s úspěchem uplatnit pohledávky za bývalou ČSFR vůči České republice buď celé, nebo v rozsahu větším, než by odpovídalo způsobu dělení majetku a závazků ČSFR mezi nástupnické státy. Pro takový případ je třeba, aby nástupnictví ČR nebylo možno interpretovat jako vzdání se nároků regresní povahy.

K Čl. 6

Účinnost zákona se stanoví dnem vyhlášení, čímž je zajištěna připravenost České republiky na zánik ČSFR.