Česká národní rada 1992 – 1992

O názvu vyššího územního samosprávného celku rozhoduje zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku na svém prvním zasedání.

(1) Působnost zastupitelstva a zastupitelstva vyššího územního samosprávného celku může být stanovena jen zákonem.

(2) Zastupitelstvo rozhoduje ve věcech samosprávy, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku.

(3) Zastupitelstvo a zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky.

Svěřit výkon státní správy orgánům samosprávy lze jen stanoví-li to zákon.

Po první volbě senátorů do senátu se určí losem třetina senátorů, jejichž volební období bude dvouleté a třetina senátorů, jejichž volební období bude čtyřleté.

(1) Tento ústavní zákon se vyhlašuje ve Sbírce zákonů České republiky.

(2) Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1993.

Všeobecná část:

Dosavadní ústava je tvořena řadou ústavních zákonů. Jde zejména o ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, zákony, na jejichž základě byl dobudován právní řád totalitního režimu a založena nefunkční federace. Ani dílčí novely ústavních zákonů, jak byly přijaty po roce 1989, neodstranily tyto principiální nedostatky.

Proto při příležitosti předpokládaného zániku československé federace je zapotřebí vytvořit ústavu novou, položenou na jiných, zcela demokratických základech, aby byla zárukou nejen svobod a práv občanů, ale i fungující moci zákonodárné, výkonné a soudní, které budou vůči sobě působit jako brzdy a vyvážení.

Podle návrhu ústavy je Česká republika parlamentní demokracií. Veškerá moc vychází z lidu, který ji vykonává prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní. Lid má plnou suverenitu, nikomu jinému tato suverenita nepřísluší, s nikým se o ni nemusí dělit.

Jestliže jde o parlamentní demokracii, pak svým významem Parlament dominuje nad výkonnou mocí, zejména vládou, která je mu ze své činnosti odpovědna. Tím se navazuje na tradice, jejichž kořeny jsou v období první republiky.

V ústavě nejsou upravena základní práva a svobody. Ty zůstávají v Listině základních práv a svobod (Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky). Transformačním zákonem se předpokládá, že i tento ústavní zákon bude nadále platit na území České republiky i po zániku federace.

Ústava se dělí do osmi hlav. První hlava: "Základní ustanovení" (Čl. 1 až 14) vymezuje základní principy českého státu. Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát. Má jediný parlament, který může přijímat zákony. Jeho území je nedělitelné. Jde i o stát, který respektuje základní svobody a lidská práva a jejich výkon je pod ochranou nezávislé moci soudní (Čl. 5).

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, které odmítají jako prostředek k prosazování svých zájmů násilí.

Podle ústavy se území České republiky pro účely samosprávy dělí na obce a vyšší územní samosprávné celky. Ústava nevymezuje, jak velké mají vyšší územní samosprávné celky být, ani neurčuje jejich počet. Ústava zaručuje samosprávu obcí a vyšších územních samosprávných celků. To znamená, že si obyvatelé vyššího územního samosprávného celku nebo obce budou spravovat své záležitosti sami, a to prostřednictvím voleného zastupitelstva. Ústava přiznává právo zákonodárné iniciativy, tj. právo podat Parlamentu návrh zákona, též zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku (Čl. 41 odst. 2).

Druhá hlava: "Moc zákonodárná" (Čl. 15 až 53) vymezuje působnost Parlamentu. Parlament je dvoukomorový, skládá se z Poslanecké sněmovny a Senátu. Komory se od sebe do jisté míry liší. Především se liší délkou volebního období a věkovou hranicí pro aktivní a pasivní volební právo. Senát je volen tak, že se každé dva roky volí třetina senátorů. Tím by se mělo docílit rozlišné politické složení jednotlivých komor.

Poslanecká sněmovna především projednává všechny návrhy zákonů. Jen jí je odpovědna vláda ze své činnosti. Jen Poslanecká sněmovna může docílit demise vlády. Na druhé straně jen Poslaneckou sněmovnu může prezident republiky v ústavou vymezených případech rozpustit.

Senát má kontrolní a stabilizující funkci. Je limitován lhůtou a způsobem rozhodnutí při projednávání návrhu zákona. Nemusí projednávat všechny návrhy zákonů. Na druhé straně jej nelze rozpustit. Senát nahrazuje v některých funkcích Poslaneckou sněmovnu v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna.

Třetí hlava: "Moc výkonná" (Čl. 54 až 79) vymezuje působnost prezidenta republiky a vlády. Prezident je hlavou státu, není odpovědný z výkonu své funkce, nelze ho odvolat. Prezident může být jen trestně stíhán, jestliže se dopustí velezrady. Žalobu na prezidenta podává Poslanecká sněmovna. Vlastní řízení probíhá před Ústavním soudem a trestem může být pouze ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.

Protože prezident republiky není odpovědný ze své funkce, ústava taxativně vymezuje rozhodnutí, která může prezident učinit sám. Zbývající rozhodnutí prezidenta vyžadují ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády, neboť vláda je odpovědna Parlamentu. Vláda může být celá nebo její jednotliví členové interpelováni Poslaneckou sněmovnou nebo skupinou deseti poslanců a konečně může Poslanecká sněmovna vyjádřit vládě nedůvěru.

Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Jen část působnosti výkonné moci náleží pouze prezidentu republiky, aniž by potřeboval k rozhodnutí v jejím rámci kontrasignaci předsedy vlády. Jde však o rozhodnutí tradičně patřící prezidentu republiky nebo rozhodnutí, kdy je prezident republiky vázán samotným návrhem předsedy vlády (jmenování a odvolávání členů vlády), či rozhodnutí v době krize, kdy vláda neplní svou funkci. Tedy s výhradou Čl. 62 veškerá výkonná moc náleží vládě.

Vláda je jmenována prezidentem republiky a je odpovědna ze své funkce Poslanecké sněmovně. Může kdykoliv požádat Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry. Aby byla zajištěna stabilita výkonné moci, lze vyslovit v Poslanecké sněmovně nedůvěru vládě jen, je-li návrh podán písemně nejméně padesáti poslanci.

Hlava čtvrtá: "Moc soudní" (Čl. 80 až 96) vymezuje úkoly a postavení soudů, které vykonávají jménem republiky nezávisle soudní moc. Upravuje postavení a pravomoc Ústavního soudu, který bude moci mimo jiné svým rozhodnutím zrušit zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich ustanovení, jestliže jsou v rozporu s ústavou. Jeho rozhodnutí je závazné pro každého. Nově ústava umožňuje, aby i soudci obecných soudů, kteří jsou vázáni zákonem, byli oprávněni posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Tedy mohou rozhodnout v rozporu například zákona a vyhlášky, mají-li za to, že je vyhláška v rozporu se zákonem. Ovšem rozhodnutí soudce obecného soudu, jde-li o rozsudek, je závazné pro účastníky řízení a pro všechny orgány. Jen je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazné pro každého.

Hlava pátá: "Nejvyšší kontrolní úřad" (Čl. 97) vymezuje působnost Nejvyššího kontrolního úřadu.

Hlava šestá: "Česká národní banka" (Čl. 98) vymezuje působnost České národní banky.

Hlava sedmá: "Územní samospráva" (Čl. 99 až 105) vymezuje členění České republiky na obce a vyšší územní samosprávné celky. Dále vymezuje pojem samosprávného celku jako územního společenství občanů, který má právo na samosprávu a je samostatně spravován zastupitelstvem. Stát může zasahovat do činnosti obcí a vyšších územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem.

Hlava osmá: "Společná ustanovení" (Čl.106 až 107) řeší první volbu senátu, aby bylo možné každé dva roky volit třetinu senátorů, jejichž volební období končí ve třetině volebního období zbývajících dvou třetin senátorů.

Zvláštní část:

K Čl. 1

Podle tohoto článku je Česká republika jednotným státem. Nejde o žádnou formu federace nebo konfederace jejích částí. To, že jde o právní stát, vyplývá z dalších ustanovení ústavy. Zejména jde o vymezení nezávislé moci soudní, pod jejíž ochranou jsou lidské svobody a základní práva.

S tím souvisí i Čl. 11, podle kterého území České republiky tvoří nedílný celek a hranice lze měnit jen ústavním zákonem.

K Čl. 2

Jde o fundamentální článek ústavy, kterým je vymezeno, že jen lid je suverénem v České republice. Veškerou státní moc vykoná prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné nebo soudní.

Státní moc slouží všem občanům a její výkon je zákonným způsobem omezen. Ústava vylučuje možnost nastolení jakékoli formy diktatury.

K Čl. 3 a 4

Tyto články jsou převzaty z Listiny základních práv a svobod. Jde o ustanovení zásadního významu, která svou povahou patří do ústavy bez ohledu na to, že jsou již obsažena v jiném ústavním zákonu.

K Čl. 5 až 7

Každý má jistotu, že se může proti zásahům do svých základních svobod a lidských práv dovolávat ochrany u nezávislé moci soudní.

Ústava vyjadřuje základní zásady politického systému České republiky. Těmito základními zásadami jsou svobodný a dobrovolný vznik politických stran a jejich volná soutěž v podmínkách demokratického právního státu. Ústava výslovně zakotvuje odmítnutí násilí jako prostředku k prosazování zájmů a dosahování cílů politických stran.

Politická rozhodnutí jsou výsledkem svobodného hlasování, vyjádřeného vůlí většiny. Vůle většiny však nesmí do budoucna vést k tomu, aby mohl být - po neblahých zkušenostech období totalitní moci - někdy znovu nastolen politický systém vlády jedné nebo jen některých politických stran. Ústava tedy zajišťuje pluralitu názorů i práva těch, kteří nepatří k většině.

K Čl. 10

Toto ustanovení řeší vztah části mezinárodních smluv k vnitrostátnímu právu. V obou odstavcích se týká těch mezinárodních smluv, které jsou pro Českou republiku závazné, schválené Parlamentem a ratifikované prezidentem republiky (tzv. prezidentské smlouvy). Tyto mezinárodní smlouvy budou bezprostředně závazné; k jejich vnitrostátní účinnosti tedy zásadně nebude třeba dalšího vnitrostátního transformačního aktu.

Rozdíl je však v právní síle těchto mezinárodních smluv. Mezinárodní smlouvy o základních svobodách a lidských právech (odst. 1) mají sílu ústavního zákona, kdežto ostatní mezinárodní smlouvy z kategorie tzv. prezidentských smluv (odst. 2) mají pouze sílu zákona.

K Čl. 15 a 16

V České republice je jediný zákonodárný sbor, dvoukomorový Parlament. Komory se liší počtem svých členů a délkou volebního období.

K Čl. 17

Toto ustanovení vymezuje, kdy se musí konat volby. Volby se konají ještě za existence komory v původním složení, a to ve lhůtě třicet dnů před uplynutím volebního období všech poslanců nebo třetiny senátorů. Pouze při rozpuštění Poslanecké sněmovny dochází k tomu, že nejvýše 60 dnů plní částečně Senát i funkci Poslanecké sněmovny.

Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením. Jde o den voleb.

K Čl. 18 až 20

Články upravují aktivní a pasivní volební právo. Tím se obě komory od sebe liší, jinak ústava odkazuje na zákon. V zákoně bude upraveno, na jakém základě se budou volby provádět.

K Čl. 21 a 22

Poslanec nemůže být senátorem a naopak.

S funkcí poslance nebo senátora je přímo z ústavy neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky a funkce soudce. Další okruh funkcí může být stanoven zákonem. Půjde zejména o příslušníky ozbrojených sborů a ozbrojených sil.

Z Čl. 32 vyplývá, že člen vlády může být zároveň poslancem nebo senátorem. Po dobu výkonu funkce předsedy vlády, místopředsedy vlády nebo ministra zůstává dále poslancem se všemi právy a povinnostmi s tím spojenými, nemůže být však volen do orgánů Parlamentu.

K Čl. 24 a 25

Poslanec nebo senátor se mohou kdykoliv vzdát svého mandátu.

Mají tak učinit osobně před Poslaneckou sněmovnou nebo Senátem. Tím se zamezuje tomu, aby politické strany zavazovaly své členy, aby zachovávali stranickou disciplínu nad rámec složeného slibu. Od osobního prohlášení lze upustit, brání-li v tom poslanci nebo senátorovi závažné okolnosti (nemoc, výkon vazby a podobně). Zákon upraví, jak se bude v tomto případě prohlášení činit.

Poslanci jsou dnem zvolení zástupci lidu, nikoliv své strany nebo některých voličů, proto musí vykonávat svůj mandát osobně v souladu se svým slibem, tedy v souladu se zákony a svým svědomím.

K Čl. 26

Toto ustanovení upravuje způsoby zániku mandátu. Jde o zánik na základě skutečností nezávislých na lidské vůli (uplynutí volebního období) nebo na základě právních úkonů (odepření slibu s výhradou).

Existují-li pochybnosti, že nastala rozhodná skutečnost nebo zda právní úkon byl řádně učiněn, pak o ústavní stížnosti rozhodne Ústavní soud.

K Čl. 27

Toto ustanovení upravuje poslaneckou imunitu. Ústava vychází z podstaty imunity, která původně vznikla jako ochrana zákonodárného sboru vůči panovníkovi a tento smysl přiměřeně neztratila dodnes. I nyní jde o to, aby imunita chránila celý Parlament, tedy jeho členy, aby mohli svobodně a v souladu se svým slibem nerušeně vykonávat svůj mandát. V žádném případě nejde o osobní beztrestnost nebo občanskou neodpovědnost poslanců jako jejich osobní výsadu.

Proto nelze poslance nebo senátora postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech. Odpovědnost za projevy poslanců nebo senátorů si řeší každá komora sama. Projevem se rozumí nejen výroky, ale i gesta, písemná podání, návrhy a jiné projevy vůle.

Pokud poslanec nebo senátor spáchá přestupek, podléhá zásadně jen disciplinární pravomoci příslušné komory. Ústava však dává možnost, aby zákon stanovil i něco jiného, neboť jsou přestupky, které poslanec může spáchat a jejichž projednání a uložení sankce jsou zcela na místě (například porušení stavebního řádu, daňových předpisů).

Jen příslušná komora může dát konečný souhlas k trestnímu stíhání svého člena, nedá-li souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.

K Čl. 28

S imunitou poslance nebo senátora souvisí i jejich právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděli v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i když přestali být poslancem nebo senátorem.

K Čl. 29 až 32

Poslanecká sněmovna i Senát mohou zřizovat své orgány. Zvláštní mezi nimi je vyšetřovací komise, kterou zřídí Poslanecká sněmovna na návrh alespoň pětiny poslanců. Komise může vyšetřovat jakoukoliv věc veřejného zájmu, aniž by ústava vymezovala, co takovým veřejným zájmem je.

Poslanec nebo senátor, který je členem vlády, nesmí být volen do jakéhokoliv orgánu Parlamentu.

K Čl. 33

Jestliže dojde k rozpuštění Poslanecké sněmovny, přebírá některé její funkce Senát, který je nerozpustitelný. V takovém případě je nejen přenesená pravomoc omezena, ale navíc je její výkon vázán především na zákonodárnou iniciativu vlády, neboť základním účelem tohoto ustanovení je zajistit kontinuitu základního fungování moci výkonné a zákonodárné i v době krize.

Jedná se o zákonná opatření, která nesnesou odkladu a vyžadovala by jinak přijetí zákona. Jejich další platnost je limitována dodatečným schválením Poslaneckou sněmovnou. Nesouhlas, nebo pouhé nevyjádření výslovného souhlasu na první schůzi Poslanecké sněmovny znamená, že zákonná opatření Senátu pozbývají platnosti ode dne vyjádření nesouhlasu nebo skončením první schůze Poslanecké sněmovny.

K Čl. 34 a 35

Obě komory Parlamentu konají stálá zasedání. Zasedání lze přerušit jen z vůle příslušné komory, a to na vymezenou dobu maximálně 120 dnů v roce. Předseda Poslanecké sněmovny může svolat Poslaneckou sněmovnu i Senát ke schůzi před stanoveným termínem. Je to jeho významné právo a ústava vymezuje, kdy tak učinit musí.

Prezidentovi republiky náleží právo rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Toto rozhodnutí nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády.

Prezident republiky je omezen taxativním výčtem případů, kdy tak může učinit. Poslanecká sněmovna je chráněna ochrannou lhůtou před volbami, aby rozhodnutí prezidenta republiky nemohlo negativně ovlivnit přípravu a průběh volební kampaně i vlastních voleb.

K Čl. 36. až 38

V době stálého zasedání konají obě komory jednotlivé schůze. Schůze jsou veřejné, pokud zákon nestanoví jinak. Veřejnost schůzí znamená kontrolu Parlamentu. Proto podle Čl. 42 projednání návrhu státního rozpočtu a státního závěrečného účtu se děje v Poslanecké sněmovně vždy veřejně.

Konají-li obě komory společnou schůzi, svolává ji předseda Poslanecké sněmovny a pro její jednání platí jednací řád Poslanecké sněmovny. Ústava upravuje, kdy je povinnost konat společnou schůzi, totiž při volbě prezidenta republiky (Čl. 54 odst. 2). Jinak konání společných schůzí záleží na vůli Parlamentu.

Členové vlády mají právo se účastnit schůzí obou komor a jejich výborů. Udělí se jim slovo, pokud o to požádají. Jen Poslanecká sněmovna může člena vlády předvolat. Člen vlády je povinen se dostavit vždy osobně do schůze Poslanecké sněmovny. Pokud na tom výbor nebo komise netrvá, může se na schůzi výboru nebo komise nechat zastoupit.

Prezidentu republiky také náleží právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu a jejich výborů. I jemu se udělí slovo, pokud o to požádá (Čl. 64 odst. 1). Prezident republiky není povinen se do schůze komory dostavit, a to ani když je projednávána žaloba proti němu pro spáchání velezrady.

K Čl. 39, 40 a 43

Tato ustanovení vymezují obecnou schopnost se usnášet u obou komor a kvalifikované kvorum, nadpoloviční většinu všech poslanců nebo senátorů pro přijetí ústavního zákona nebo usnesení o vypovězení války. Povinné kvalifikované kvorum je nutné pro první kolo volby prezidenta republiky (Čl. 56).

Senát se nemusí k návrhu zákona, který projednala Poslanecká sněmovna, vyjádřit. Článek 40 vymezuje okruh případů, kdy je nutný souhlas obou komor, jinak zákon není přijat, nebo není dán souhlas k mezinárodní smlouvě.

Jedná se o ústavní zákony. Další okruh zákonů má zabezpečit, aby obě komory mohly vedle sebe fungovat, aniž by se ohrozil legislativní proces. Jednání obou komor ve vzájemných vztazích musí být funkční. Obě komory nemohou jednat zcela nezávisle, bez vzájemné propojenosti.

Souhlas obou komor se týká i otázky vypovězení války a vyslání ozbrojených sil mimo území České republiky.

K Čl. 41 a 42

Tato ustanovení upravují otázku zákonodárné iniciativy, kterou má i zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Jeho návrh má stejnou sílu jako jednotlivého poslance nebo vlády.

Jen vláda může podat návrh státního rozpočtu a státního závěrečného účtu.

K Čl. 44

Vláda má právo se vyjádřit ke všem návrhům zákonů.

Na druhé straně má vláda povinnost se vyjádřit k zákonům s dopadem na státní rozpočet. Podstatou je, aby vláda měla kontrolu nad státním rozpočtem v České republice. Jestliže se vláda k takovému návrhu zákona nevyjádří ve stanovené lhůtě, může jej Poslanecká sněmovna projednat.

Na druhé straně může vláda vyvinout tlak na Poslaneckou sněmovnu, aby rychle, tedy do tří měsíců, projednala vládní návrh zákona tak, že s ním spojí žádost o vyslovení důvěry. Jestliže se Poslanecká sněmovna ve lhůtě neusnese, může být prezidentem republiky rozpuštěna (Čl. 35).

K Čl. 46 až 49

Senát je vázán se vyjádřit do 30 dnů; jinak platí, že návrh zákona schválil.

Jestliže Senát vrátí zákon se zamítavým usnesením, nekoná se v Poslanecké sněmovně rozprava. To znamená, že poslanci nemohou ani navrhnout pozměňovací návrhy. Pouze se hlasuje a nadpoloviční většinou všech poslanců lze setrvat na původním usnesení Poslanecké sněmovny a tím zamítavé usnesení Senátu zvrátit.

Jestliže Senát vrátí návrh zákona s pozměňovacími návrhy, nekoná se v Poslanecké sněmovně rozprava a pouze se hlasuje, a to nejprve o každém pozměňovacím návrhu zvlášť a konečně o zákonu jako celku. Jednotlivá usnesení, přijatá nadpoloviční většinou všech poslanců Poslanecké sněmovny, zvrátí negativní usnesení Senátu.

K Čl. 50 a 51

Přijaté zákony podepisuje mimo jiné prezident republiky, který má právo přijatý zákon vrátit Poslanecké sněmovně s připomínkami. Jde o právo rozhodnout bez kontrasignace předsedy vlády (Čl. 62). Jinak by došlo k nevyváženosti moci zákonodárné a výkonné. Vláda by tak dostala pod kontrolu zákonodárnou moc, neboť jí přísluší, na rozdíl od prezidenta republiky, i právo zákonodárné iniciativy.

Jestliže prezident republiky vrátí zpět přijatý zákon, je nutné, aby k němu připojil své připomínky. I v tomto případě obě komory hlasují o zákonu znovu, a to bez rozpravy a o celém zákonu najednou. Setrvají-li obě komory na svém původním usnesení kvalifikovanou většinou, zákon se vyhlásí.

Pokud se týká mezinárodní smlouvy, která má sílu zákona (Čl. 10 odst. 2), je nutné, aby před tím, než ji prezident republiky ratifikuje, Ústavní soud rozhodl o jejím souladu s ústavními zákony. Jinak ji prezident republiky nemůže ratifikovat. Jde o předběžnou kontrolu ústavnosti, neboť po ratifikaci, jakmile je smlouva pro Českou republiku závazná, je velmi nesnadné ji měnit. Nezáleží jen na České republice a již vůbec to nelze změnit pouhým rozhodnutím Ústavního soudu.