Česká národní rada 1992 – 1992

Česká národní rada se usnesla na tomto ústavním zákoně:

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,

majíce na vědomí

- staletou kontinuitu české státnosti, jejíž nedílnou součástí je státnost československá,

- humanitní ideály, jež se trvale uplatňují v českých dějinách,

- osudové škody, jež způsobily naší vlasti vnesené totalitní režimy, které byly mnohými z nás vědomě přijaty,

potvrzujeme rovnoprávné postavení své země mezi svobodnými a suverénními státy Evropy a světa v pevném odhodlání zaujmout mezi nimi opět své místo.

Základem, z něhož vycházíme, je úcta k lidské důstojnosti a svobodě, které považujeme za hodnoty nedotknutelné. Cílem, k němuž směřujeme, je vytvořit společnost rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, a proto si ukládají zákony, aby jimi chránili:

- nezadatelná práva a svobody jedinců,

- společnost v její mnohotvárnosti a jednotě před nebezpečím rozvratu i totality,

- územní celistvost své vlasti a nedotknutelnost jejího území,

- životní prostředí, jež nám bylo svěřeno, abychom o ně pečovali a předávali námi neporušené dalším generacím,

- hmotné i duchovní statky, ať nově vznikající nebo zděděné v tisícileté tradici české kultury v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Proto dnes vyhlašujeme tuto základní ústavní listinu:

Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(1) Veškerá státní moc vychází z lidu, který ji vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

(2) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví.

(3) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

(1) Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné nepromlčitelné a nezrušitelné.

(2) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

(3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

(1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

(2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených ústavním zákonem upraveny pouze zákonem.

(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

(4). Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.

Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Žádné rozhodnutí většiny nesmí pro budoucnost vyloučit pluralitu názorů ani omezit práva přehlasovaných.

Zaručuje se samospráva obce a vyššího územního samo správného celku.

(1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.

(2) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

(1) Mezinárodní smlouvy o základních svobodách a lidských právech, závazné pro Českou republiku, schválené Parlamentem a ratifikované prezidentem republiky, jsou bezprostředně závazné a mají sílu ústavního zákona.

(2) Ostatní mezinárodní smlouvy, závazné pro Českou republiku, schválené Parlamentem a ratifikované prezidentem republiky, jsou bezprostředně závazné a mají sílu zákona.

(1) Území České republiky tvoří nedílný celek a je vymezeno státními hranicemi.

(2) Změna hranic je možná jen ústavním zákonem.

(1) Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon.

(2) Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.

Hlavním městem České republiky je Praha.

(1) Státními symboly České republiky jsou státní znak, státní vlajka, státní pečeť a státní hymna.

(2) Státní symboly a jejich používání upraví zákon.

(1) Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu.

(2) Parlament je tvořen dvěma komorami, Poslaneckou sněmovnou a Senátem.

(1) Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let.

(2) Senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Každé dva roky se volí třetina senátorů.

(1) Volby do obou komor se konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí.

(2) Volby do Poslanecké sněmovny se konají do šedesáti dnů po jejím rozpuštění.

(1) Volby do obou komor se konají na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, tajným hlasováním.

(2) Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let.

(1) Do Poslanecké sněmovny může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 21 let.

(2) Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let.

(3) Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením.

Další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu stanoví zákon.

Nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu.

(1) S funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, funkce soudce a další funkce, které stanoví zákon.

(2) Dnem, kdy se poslanec nebo senátor ujal úřadu prezidenta republiky nebo dnem, kdy se ujal funkce soudce nebo jiné funkce neslučitelné s funkcí poslance nebo senátora, zaniká jeho mandát poslance nebo senátora.

(1) Poslanec složí slib na první schůzi Poslanecké sněmovny, které se zúčastní.

(2) Senátor složí slib na první schůzi Senátu, které se zúčastní.

(3) Slib poslance a senátora zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat Ústavu a zákony a že svůj mandát budu vykonávat v zájmu lidu a v souladu se svým svědomím.".

Poslanec nebo senátor se může svého mandátu vzdát pro hlášením učiněným osobně na schůzi komory, jejímž je členem. Brání-li mu v tom závažné okolnosti, učiní tak způsobem stanoveným zákonem.

Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.

Mandát poslance nebo senátora zaniká

a) odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou,

b) uplynutím volebního období,

c) vzdáním se mandátu,

d) ztrátou volitelnosti,

e) u poslanců rozpuštěním Poslanecké sněmovny,

f) vznikem neslučitelnosti funkcí podle Čl. 22.

(1) Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech.

(2) Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nelze poslance trestně stíhat. Poslanec podléhá jen disciplinární pravomoci Poslanecké sněmovny.

(3) Za projevy učiněné v Senátu nelze senátora trestně stíhat. Senátor podléhá jen disciplinární pravomoci Senátu.

(4) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak.

(5) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno.

(6) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při páchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi rozhodne o přípustnosti stíhání komora s konečnou platností.

Poslanec i senátor mají právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděli v souvislosti s výkonem jejich mandátů, a to i poté, co přestali být poslanci nebo senátory.

(1) Poslanecká sněmovna volí a odvolává předsedu a místopředsedy Poslanecké sněmovny.

(2) Senát volí a odvolává předsedu a místopředsedy Senátu.

(1) Pro vyšetření věci veřejného zájmu může Poslanecká sněmovna zřídit vyšetřovací komisi, navrhne-li to nejméně pětina poslanců.

(2) Řízení před komisí upraví zákon.

(1) Komory zřizují jako své orgány výbory a komise.

(2) Činnost výborů a komisí upraví zákon.

Poslanec nebo senátor, který je členem vlády, nemůže být předsedou, místopředsedou ani členem parlamentních výborů, vyšetřovací komise nebo komisí.

(1) Dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny, přísluší Senátu přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona.

(2) Senátu však nepřísluší přijímat zákonné opatření ve věcech ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv, které mají sílu ústavního zákona.

(3) Zákonné opatření může Senátu navrhnout jen vláda.

(4) Zákonné opatření Senátu podepisuje předseda Senátu, prezident republiky a předseda vlády; vyhlašuje se stejně jako zákony.

(5) Zákonné opatření Senátu musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi. Neschválí-li je Poslanecká sněmovna, pozbývají další platnosti.

(1) Zasedání komor jsou stálá. Zasedání komor svolává prezident republiky. Pokud tak neučiní, sejde se komora třicátý den po dni voleb.

(2) Zasedání komory může být usnesením přerušeno. Celková doba, po kterou může být zasedání přerušeno, nesmí překročit stodvacet dnů v roce.

(3) V době přerušení zasedání může předseda Poslanecké sněmovny nebo Senátu svolat komoru ke schůzi před stanoveným termínem. Učiní tak vždy, požádá-li jej o to prezident republiky, vláda nebo nejméně pětina členů komory.

(4) Zasedání Poslanecké sněmovny končí uplynutím jejího volebního období nebo jejím rozpuštěním.

(1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže:

a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny,

b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry,

c) došlo k přerušení zasedání delšímu, než je přípustné,

d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší dvou měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a byla-li v té době opakovaně svolána ke schůzi.

(2) Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před skončením volebního období.

Schůze komor jsou veřejné. Veřejnost může být vyloučena jen za podmínek stanovených zákonem.

(1) Společnou schůzi komor svolává předseda Poslanecké sněmovny.

(2) Pro jednání společné schůze komor platí jednací řád Poslanecké sněmovny.

(1) Člen vlády má právo účastnit se schůzí obou komor, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.

(2) Člen vlády je povinen osobně se dostavit do schůze Poslanecké sněmovny na základě jejího usnesení. To platí přiměřeně i o schůzi výboru, komise nebo vyšetřovací komise; člen vlády se může dát zastupovat, není-li výslovně požadována jeho osobní účast.

(1) Komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň poloviny svých členů.

(2) K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů, nestanoví-li ústava jinak.

(3) K přijetí ústavního zákona, ke schválení mezinárodní smlouvy se silou ústavního zákona nebo k přijetí usnesení o vypovězení války je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců a nadpoloviční většiny všech senátorů.

(1) K přijetí ústavního zákona, volebního zákona a zákona o jednacím řádu Parlamentu je třeba, aby byl schválen Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Totéž platí o mezinárodních smlouvách, které mají sílu ústavního zákona.

(2) Jestliže Senát návrh ústavního zákona zamítne nebo schválí pozměňovací návrhy, hlasuje o něm a o pozměňovacích návrzích Poslanecká sněmovna bez rozpravy. V tomto případě je zákon přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Totéž platí o mezinárodních smlouvách, které mají sílu ústavního zákona.

(1) Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně.

(2) Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.

(1) Návrh státního rozpočtu a státního závěrečného účtu podává vláda.

(2) Tento návrh projednává na veřejné schůzi a usnáší se o něm jen Poslanecká sněmovna.

(1) Parlament může rozhodnout o vypovězení války, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení.

(2) Vyslat ozbrojené síly mimo území České republiky lze jen se souhlasem Parlamentu.

(1) Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů. Bez vyjádření vlády neprojedná Poslanecká sněmovna návrhy zákonů s dopadem do státního rozpočtu.

(2) Vláda je povinna se vyjádřit do třiceti dnů od doby, kdy jí byl návrh zákona doručen; neučiní-li tak, má se zato, že se vyjádřila.

(3) Vláda je oprávněna žádat, aby Poslanecká sněmovna skončila projednávání vládního návrhu zákona do tří měsíců od jeho předložení, pokud s tím spojí žádost o vyslovení důvěry.

Poslanecká sněmovna postoupí Senátu návrh zákona bez zbytečného odkladu.

(1) Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení.

(2) Senát svým usnesením schválí návrh zákona, nebo zamítne návrh zákona, nebo vrátí návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy anebo vyjádří svou vůli nezabývat se návrhem zákona.

(3) Jestliže se Senát nevyjádří ve lhůtě podle odstavce 1, platí, že návrh schválil.

Jestliže Senát návrh zákona zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, hlasuje o něm a o pozměňovacích návrzích Poslanecká sněmovna bez rozpravy. V tomto případě je návrh zákona přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců.

Jestliže Senát vyjádří svou vůli nezabývat se návrhem zákona, je tímto usnesením zákon přijat.

Mezinárodní smlouvy, které mají sílu zákona, projednává Parlament přiměřeně jako návrhy zákonů.

Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády.

(1) Prezident republiky má právo vrátit přijatý ústavní zákon s připomínkami do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen předsedou poslanecké sněmovny.

(2) Mezinárodní smlouvu podle čl. 9 odstavec 2 prezident republiky ratifikuje po té, cp Ústavní soud rozhodne o jejím souladu s ústavními zákony.

(3) O vráceném ústavním zákonu hlasují obě komory znovu. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. Jestliže obě komory setrvají na vráceném ústavním zákonu třípětinovou většinou všech členů každé komory, ústavní zákon se vyhlásí. Jinak platí, že ústavní zákon nebyl přijat.

K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen. Způsob vyhlášení stanoví zákon. Totéž platí o mezinárodních smlouvách schválených Parlamentem.

(1) Poslanecká sněmovna je oprávněna interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti. Toto právo přísluší i skupině alespoň deseti poslanců.

(2) Interpelovaní členové vlády odpoví na interpelaci do třiceti dnů ode dne jejího podání.