ČÁST ČTVRTÁ
USTANOVENÍ SPOLEČNÁ, PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ
(§ 756 - § 775)
Důvodová zpráva
Obecná část
I. Současná právní úprava
Vztahy, jež jsou předmětem úpravy navrhovaného zákona, jsou upraveny celou řadou právních předpisů různorodé povahy, jejichž seznam vyplývá ze zrušovacího ustanovení § 772 návrhu. Těžiště této úpravy však bylo ve dvou základních zákonných předpisech s naprosto odlišnou právní koncepcí, tj. v hospodářském zákoníku č. 109/1964 Sb. ve znění celé řady zákonů jej měnících a doplňujících a v zákoníku mezinárodního obchodu (zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku).
Základy dosavadní právní úpravy v ekonomické sféře tkví v administrativně direktivním způsobu státního řízení ekonomiky. Pro tuto právní úpravu bylo typické rozlišování různých druhů a forem vlastnictví, z nichž některé byly preferovány, jiné diskriminovány. V souvislosti s dominantním postavením státu jako vlastníka rozhodujících materiálních hodnot v ekonomické sféře se vytvořila soustava vertikálních vztahů administrativní nadřízenosti státních orgánů vůči subjektům ekonomické aktivity, a to jak prostřednictvím soustavy plánovacích příkazů, tak finančních vztahů, ingerence státních orgánů na jmenování a odvolávání hospodářských pracovníků, předpisy o správě národního majetku apod.
Při přechodu k tržní ekonomice je nutné tuto vertikální linii zajišťující funkci státu jako hlavního regulátora ekonomických vztahů zásadně překonat a konstituovat ekonomickou sféru jako pluralitu vzájemně nezávislých a rovnoprávných podnikatelských subjektů, autonomních nositelů vlastnických oprávnění, jakož i podnikatelského rizika. To znamená relativní oddělení sféry veřejného a soukromého práva a stanovení nového pojetí jejich vzájemných vztahů.
Dosavadní legislativní aktivity v hospodářské oblasti byly charakterizovány snahou revidovat určité dílčí úpravy, které překážely prosazení nových prvků otevírajících cestu k tržní ekonomice; šlo tedy o reformu dosavadního právního řádu. Schválení vládního scénáře ekonomické reformy Federálním shromážděním umožnilo přistoupit k zásadní přestavbě celého právního řádu.
Navrhovaný zákon spolu s novelou občanského zákoníku pokládá základy pro obnovení soukromoprávní regulace v ekonomické sféře. Vychází z jednotné úpravy vlastnického práva, jehož subjekty mohou být všechny fyzické i právnické osoby, které také jako vlastníci požívají stejné právní ochrany.
To umožní v celém rozsahu nahradit dosavadní hospodářský zákoník, jehož celková koncepce přirozeně vycházela z administrativně direktivní soustavy hospodářského řízení a jehož další novelizování ztratilo svůj smysl. Zároveň je možné sjednotit právní úpravu obchodních vztahů mezi tuzemskými podnikateli a ve vztahu k zahraničním podnikatelům. V oblasti obchodních vztahů se zahraničními podnikateli byl dosud aplikován zákoník mezinárodního obchodu, který byl přizpůsoben potřebám tržního charakteru obchodních vztahů a jehož podstatná část může být do nové právní úpravy převzata.
Nová právní úprava vychází ze vztahu občanského zákoníku jako základní úpravy v soukromoprávní oblasti a tohoto zákona jako zvláštní úpravy obchodních vztahů podnikatelů.
II. Odůvodnění navrhované úpravy
Základním účelem navrhovaného zákona je soustředit v jednom právním předpisu komplexní právní úpravu podnikání čs. i zahraničních osob, právních forem obchodních společností a obchodních závazkových vztahů způsobem, který odpovídá potřebám ekonomiky, spočívající na tržním základě a zapojení této ekonomiky do mezinárodní dělby práce. Navrhovaný zákon je součástí přestavby čs. právního řádu, kterou si vyžaduje přechod od administrativně direktivního řízení hospodářství k tržní ekonomice.
Těžiště navrhovaného zákona je v určení právního postavení podnikatelů jako nezávislých tržních subjektů a vlastníků obchodního jmění, jakož i soukromoprávní úpravy jejich vzájemných obchodních vztahů. Právní základ této úpravy bude tvořit obecná úprava majetkových vztahů v novelizovaném občanském zákoníku, vycházejícím z jednotného vlastnického práva, jehož úprava je společná pro všechny fyzické a právnické osoby. Při ochraně vlastnického práva mají všechny tyto osoby stejné postavení. Tím je překonáno dosavadní pojetí různých druhů a forem vlastnictví, jež zavedlo nerovnost vlastnických subjektů, tj. některé z nich preferovalo a jiné diskriminovalo. Obecný základ právní úpravy majetkových vztahů v občanském zákoníku se projevuje v tom, že zákoník je na tyto vztahy aplikovatelný (§ 1 odst. 2) při řešení otázek, které nejsou upraveny v obchodním zákoníku.
Návrh zákona navazuje na tradiční instituty obchodního práva a předmět úpravy obchodních zákoníků tak, jak se historicky vyvinuly v evropském kontinentálním právu. Proto obsahuje vedle soukromoprávních ustanovení i ustanovení veřejnoprávní, jež upravují především právo na podnikání a způsob jeho uskutečňování.
Navrhovaná úprava se opírá o nejdůležitější mezinárodně unifikované právní úpravy v obchodní oblasti, zejména o unifikační výsledky Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní, Evropských společenství, Mezinárodního ústavu pro sjednocení soukromého práva, Hospodářské komise OSN pro Evropu a Mezinárodní obchodní komory. Tento přístup umožňuje
a) vytvořit v právní oblasti co nejpříznivější podmínky pro zapojení ČSFR do mezinárodní dělby práce a zejména pro postupné zapojení ČSFR do evropské hospodářské integrace spočívající na těchto úpravách;
b) promítnout do navrhované úpravy všechny moderní tendence právní úpravy obchodních vztahů a
c) sladit vnitrostátní úpravu s úpravou mezinárodních úmluv, kterými je ČSFR vázána, takže nevzniknou potíže s podpůrným použitím vnitrostátních předpisů při řešení otázek, které mezinárodní úprava neobsahuje.
Aby navrhovaný zákon mohl působit zamýšleným způsobem na rozvoj tržní ekonomiky, je nutné doplnit čs. právní řád dalšími zákony v oblasti veřejného práva. Je to především přestavba orgánů státní správy a podstatné omezení možností jejich zasahování do podnikatelské sféry. Navrhovaná úprava předpokládá vydání živnostenského řádu ve formě federálního zákona a úpravu působnosti živnostenských úřadů zákony Národních rad České republiky a Slovenské republiky. Současně je nutné provést revizi dosavadních právních předpisů, jež omezují podnikání, a přehledným způsobem upravit podnikání, pokud by mělo být vyhrazeno státu, a podnikání v oblastech, kde se vyžaduje udělení koncese k podnikání. Současná úprava těchto otázek je nepřehledná a chaotická, což umožňuje byrokratické omezování podnikatelské iniciativy.
III. Finanční dosah a potřeba pracovních sil
Z navrhované úpravy nevyplynou přímo výdaje pro státní rozpočet a nebude s ní spojena zvýšená potřeba pracovních sil. Navrhovaná úprava práva na podnikání však předpokládá zřízení živnostenských úřadů zákony národních rad. Se vznikem obchodních společností se zvýší význam obchodního rejstříku, který nahradí dosavadní podnikový rejstřík, a v zájmu včasného vyřizování zápisu do obchodního rejstříku je nutné zvýšit počet pracovníků soudů, které mají být pověřeny vedením obchodního rejstříku, a vybavit je potřebnými technickými prostředky. Tato potřeba vyplývá ze zvýšeného počtu podnikatelských subjektů.
IV. Vztah navrhované úpravy k mezinárodním závazkům
Návrh zákona, zejména v oblasti úpravy obchodních závazkových vztahů (§ 261 až 755), zcela zabezpečuje plnění mezinárodních závazků, které vyplývají z mezinárodních úmluv o unifikaci právních úprav. Poněvadž tyto úpravy přenechávají řešení některých otázek vnitrostátním právním úpravám, usnadní navrhovaný zákon vyplňování těchto právních mezer s tím, že je řeší způsobem odpovídajícím koncepcím mezinárodně unifikovaných předpisů.
Zvláštní část
Odůvodnění úpravy vyplývající z jednotlivých ustanovení
Část první
Obecná ustanovení
Hlava I
Základní ustanovení
Díl I
Úvodní ustanovení
(§ 1 - 4)
Tato část upravuje společné pojmy a instituty, které se týkají všech podnikatelů. V úvodních ustanoveních je vyjádřen vztah tohoto zákona jako speciálního předpisu k obecné úpravě majetkových vztahů v občanském zákoníku a předmět úpravy tohoto zákona. Obecná úprava se týká zejména již zmíněného vlastnického práva a věcných práv vůbec, obecné úpravy právní subjektivity a právních úkonů, společných institutů závazkového práva apod. Úprava tohoto zákona se omezuje jen na tu úpravu, která je specifická pro postavení podnikatelů a jejich vzájemných obchodních závazkových vztahů. Pojem podnikání je definován v § 2 odst. 1. Hlavní důraz tu spočívá na jednání vlastním jménem a na vlastní účet za výdělečným účelem.
Vymezením pojmu podnikatele se zabývá § 2. Podnikateli mohou být jednotlivci (fyzické osoby) nebo právnické osoby, tj. zejména obchodní společnosti. Zákon kategorizuje podnikatele na tři skupiny:
a) zapsané v obchodním rejstříku,
b) nezapsané v obchodním rejstříku a podnikající jen na základě registrace u živnostenského úřadu,
c) jiné osoby, které podnikají podle zvláštních předpisů.
Podnikateli jsou všechny obchodní společnosti a družstva zřízené podle tohoto zákona, které vznikají zápisem do obchodního rejstříku. Zákon nevylučuje, aby se do obchodního rejstříku zapisovaly i jiné právnické osoby, určí-li tak zvláštní zákon. V přechodném období to budou zejména státní podniky, dokud nebudou transformovány do některé z forem obchodních společností. V budoucnosti to mohou být zejména tzv. veřejně prospěšné podniky a zařízení, u nichž se předpokládá speciální zákonná úprava
Zákon v zásadě určuje společný právní režim pro podnikatele zapsané v obchodním rejstříku a ostatní. V některých svých ustanoveních návrh zákona podřizuje zapsané podnikatele zvláštnímu režimu (např. při vedení účetnictví), jinde omezuje použití právního institutu podle tohoto zákona pouze na ně (např. při jmenování prokuristy podle § 14).
Předmětem podnikání se rozumí rozsah podnikatelské činnosti, k němuž je podnikatel oprávněn. Některé předměty podnikání podléhají podle živnostenského řádu předchozí aprobaci živnostenským úřadem jak u fyzických, tak u právnických osob. Předmět svého podnikání může podnikatel rozšiřovat nebo zužovat rozšířením či zúžením registrace u živnostenského úřadu nebo zápisu předmětu podnikání v obchodním rejstříku. Pokud rozšiřuje předmět podnikání o takové činnosti, k nimž potřebuje aprobaci živnostenského úřadu, musí těmto podmínkám vyhovět před rozšířením registrace nebo změnou zápisu v obchodním rejstříku.
V rámci předmětu podnikání může podnikatel podnikat nejen ve vztahu k jiným tuzemským podnikatelům, ale i ve vztahu k zahraničním podnikatelům, tedy vstupovat bez zvláštního dalšího oprávnění do zahraničních obchodních vztahů. Může vyvíjet i podnikatelskou činnost v zahraničí, pokud splní podmínky právního řádu toho státu, v němž bude podnikat.
Díl II
Podnik a obchodní jmění
(§ 5 - 7)
Tento díl upravuje pro účely tohoto zákona některé pojmy, které se používají v dalších ustanoveních zákona. Je to především pojem podniku, majetku a obchodního jmění, odštěpného závodu a provozovny.
Podnikem se rozumí určitý celek podnikatelské činnosti, provozované v rámci jednoho podnikatelského subjektu. Tvoří ho nejen věcné prostředky, ale i osobní složka podnikatelské činnosti a právo s daným podnikáním spjaté. Podnik má jako celek určitou hodnotu, která se tvoří oceněním všech uvedených složek podniku. Podnik může být předmětem prodeje a koupě, pronájmu apod. Hodnota podniku se pak určuje nejen zůstatkovou hodnotou věcných prostředků podniku, jak to bylo u nás dříve přijímáno, ale i hodnocením osobní složky (struktura a kvalifikační úroveň zaměstnanců), jakož i nehmotných práv, jako je obchodní jméno, práva k průmyslovému vlastnictví apod.
Majetkem podniku označuje zákon souhrn aktiv určitého podniku, tedy věcných hodnot, hodnot pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot. Pojem obchodního jmění používá zákon pro označení souboru aktiv a pasiv podniku, zejména pro účely přechodu nebo převodu podniku, kdy nedochází k likvidačnímu řízení. Pojem čistého obchodního jmění označuje výsledný majetek, který zůstává po odečtení podnikových pasiv.
Pojem odštěpného závodu se přijímá v souladu s dosavadní právní úpravou. Odštěpným závodem se nerozumí jen místně odloučený organizační útvar, připouští se existence odštěpného závodu i v místě sídla podnikatele. Význam odštěpného závodu a jeho zápisu do obchodního rejstříku tkví v zákonném oprávnění vedoucího odštěpného závodu jednat jménem podnikatele, k němuž se připojí dodatek, že jde o odštěpný závod.
Nově se upravuje i pojem provozovny, kterou se rozumí určitá místně vymezená část podniku. Také provozovna může mít zvláštní název, který lze připojit k obchodnímu jménu podnikatele za účelem jejího bližšího vymezení v rámci činnosti celého podniku.
Díl III
Obchodní jméno
(§ 8 - 12)
Ustanovení tohoto dílu vymezují pojem obchodního jména jako významného individualizačního znaku podnikatele, stanoví požadavek nezaměnitelnosti obchodního jména a vypočítávají jednotlivé právní prostředky ochrany, které podnikateli přísluší v případě, dojde-li k neoprávněnému užívání jeho obchodního jména.
Obchodní jméno je označení, pod kterým podnikatel činí právní úkony při své podnikatelské činnosti. Účelem právní úpravy jména je především chránit výsledky podnikatelské činnosti podnikatele a tím i jeho majetkové a nemajetkové zájmy. Nelze totiž přehlížet, že s obchodním jménem podnikatele je v tržním hospodářství spojena i jeho dobrá pověst a okruh zákaznictva, jako důležité záruky odbytu jeho zboží a služeb (tzv. goodwill). Právní úpravou obchodního jména je však zároveň sledována ochrana zájmů ostatních soutěžitelů, jakož i spotřebitelů, kteří by mohli být neoprávněným užíváním obchodního jména klamáni a poškozováni.
Obsahem subjektivního práva k obchodnímu jménu je zejména právo podnikatele obchodní jméno užívat a zároveň se každému neoprávněnému uživateli obchodního jména vzepřít.
Zákon stanoví, že obchodní jméno nesmí být zaměnitelné s obchodním jménem, které užívá jiný podnikatel. Tento zákonný požadavek nezaměnitelnosti obchodního jména ovšem neznamená, že by např. jednotlivec nemohl jako obchodního jména používat své jméno, které je shodné s již zapsaným jménem jako obchodním jménem jiného jednotlivce. V takovém případě však musí podnikatel - jednotlivec připojit ke svému jménu dodatek bránící možnosti záměny.
Kdo byl ve svých právech dotčen neoprávněným užíváním obchodního jména, se může na neoprávněném uživateli domáhat, aby se takového počínání napříště zdržel a neoprávněného užívání obchodního jména zanechal, popř. aby odstranil již vzniklý závadný stav (např. aby byl proveden výmaz neoprávněně užívaného obchodního jména z obchodního rejstříku). Vedle toho ten, kdo byl ve svých právech neoprávněným užíváním obchodního jména dotčen, může požadovat i přiměřené zadostiučinění. Toto přiměřené zadostiučinění může spočívat buď v morálním plnění anebo podle okolností případu (např. došlo-li neoprávněným užíváním obchodního jména k závažné nemajetkové újmě podnikatele) i v penězích. Byla-li neoprávněným užíváním obchodního jména způsobena vedle nemajetkové újmy i škoda, popř. pouze škoda, lze její náhradu požadovat podle předpisů o odpovědnosti za způsobenou škodu.
Na návrh žalobce může soud podle okolností konkrétního případu nařídit rovněž uveřejnění rozhodnutí, a to na náklady žalovaného.
Díl IV
Jednání podnikatele
(§ 13 - 16)
Je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně. Je-li podnikatelem právnická osoba, jedná svým statutárním orgánem. Pojem statutárního orgánu se přejímá z dosavadní právní úpravy jako pojem vžitý a praxi dobře srozumitelný. Kdo je statutárním orgánem podnikatele, stanoví právní předpis (u obchodních společností tento zákon, u jiných právnických osob příslušný zákon upravující jejich postavení). Statutární orgán je ze zákona oprávněn jednat ve všech věcech podnikatele. Ze zákona se považuje za jednání podnikatele také jednání vedoucího odštěpného závodu; ten je ovšem oprávněn jednat jen ve věcech týkajících se tohoto závodu.
Každý podnikatel se může dát zastoupit. Zastoupení může být buď na základě plné moci, nebo ze zákona. Zástupcem na základě plné moci může být fyzická nebo právnická osoba. Ustanovení o plné moci upravuje občanský zákoník.
Nejširší formou zastoupení na základě generální obchodní plné moci je prokura. Prokuru může udělit pouze podnikatel zapsaný v podnikovém rejstříku. Prokurista je oprávněn ke všem úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, s výjimkou práva zcizovat a zatěžovat nemovitosti, pokud i toto právo není výslovně v udělení prokury uvedeno. Omezení prokury vnitřními pokyny je vůči třetím osobám neúčinné. Prokuru lze udělit jedné osobě nebo i více osobám. Udělení prokury je účinné od zápisu do obchodního rejstříku. U kolektivní prokury se zapisuje i způsob jednání prokuristů, to znamená, zda může každý jednat samostatně či se požaduje současné jednání několika anebo všech.
Je-li někdo pověřen určitou činností v rámci provozování podniku, je ze zákona zmocněn jednat jménem podnikatele v obvyklém rozsahu, který vyplývá z plnění jeho úkolů. Může to být nejen zaměstnanec podniku, ale společník, rodinný příslušník, člen družstva apod.
Díl V
Obchodní tajemství
(§ 17 - 20)
Úprava obchodního tajemství je součástí celého komplexu úpravy práv souvisejících s podnikáním. Uplatňuje se nejen ve vztazích mezi podnikateli, ale má širší dosah v rámci hospodářské soutěže, zahrnující ochranu práv soutěžitelů před jednáním odporujícím řádnému průběhu soutěže.
Obchodní tajemství je pojmově vymezeno těmito znaky:
1. chrání se skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální hodnotu, ať již materiální či nemateriální povahy;
2. tyto skutečnosti nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné;
3. podnikatel má zájem na utajení těchto skutečností a utajení odpovídajícím způsobem zajišťuje.
Pokud všechny uvedené znaky trvají, trvá i ochrana obchodního tajemství a podnikatel, kterému přísluší právo obchodního tajemství, má výlučné právo s ním disponovat.
Právní ochrana obchodního tajemství zahrnuje všechny prostředky, které jsou obsahem ochrany proti nekalé soutěži podle § 54 a 55 zákona.
Hlava II
Podnikání zahraničních osob
Díl I
Základní ustanovení
(§ 21 - 23)
Zahraniční osoby se, co do možnosti podnikání na území ČSFR, staví zásadně na roveň československým osobám (§ 21 odst. 1).
Vedle zahraničních fyzických a právnických osob se jinými společenstvími, která mají právo podnikat v cizím státě, rozumějí případy určitých sdružení osob (společností), která podle pojetí zastávaného v jejich státě nemají povahu právnických osob (např. některé osobní společnosti, zejména veřejná obchodní společnost), avšak mohou vystupovat pod vlastním jménem (firmou) v právních vztazích a přiznává se jim i způsobilost žalovat a být žalován před soudy.
Úprava podnikání podle navrhovaného zákona se vztahuje pouze na podnikání zahraničních osob pomocí jejich organizačních složek zřízených na území ČSFR. Proto případy, kdy zahraniční osoba se sídlem či bydlištěm v cizině v rámci své podnikatelské činnosti vede jednání a uzavírá obvyklé smlouvy bez pomoci této organizační složky s československými osobami na území ČSFR, se nepovažují za její podnikání v ČSFR. Na právní vztahy z takových úkonů vzniklé se ovšem použije ustanovení navrhovaného zákona pro jednotlivé druhy závazkových vztahů, jestliže se má na ně podle ustanovení mezinárodního práva soukromého použít československého práva.
Podmínkou pro podnikání zahraniční osoby na území ČSFR je zápis této osoby a její organizační složky v ČSFR do obchodního rejstříku. Samozřejmě se na ni budou vztahovat, stejně jako na československé osoby, také ustanovení živnostenského řádu.
V ustanovení § 22 je obsažena kolizní norma určující osobní statut právnické osoby. Její právní způsobilost, tj. způsobilost k právům (právní subjektivita) a k právním úkonům, to znamená, jak její vznik, existence, tak i zánik, a dále také její vnitřní právní poměry (zejména vztahy mezi jejími společníky i mezi společníkem a právnickou osobou) se řídí právním řádem státu, podle něhož byla právnická osoba založena. Ustanovení vychází z tzv. inkorporační zásady. Výraz "jiná než fyzická zahraniční osoba" zahrnuje nejen právnické osoby, ale také již zmíněné společenství, která ve svém státu nemají povahu právnických osob, ale pod vlastní firmou vystupují v obchodních právních vztazích a mohou být stranou v soudním řízení. Z ustanovení výslovně vyplývá, že způsobilost, kterou právnické osobě, popřípadě i jiné než fyzické osobě, která by neměla povahu právnické osoby, přiznává její osobní statut, se jí bez dalšího přiznává i v oblasti československého právního řádu.
Doplňuje se vymezení pojmu podnikatel pro oblast podnikání zahraničních osob (§ 23). Na základě právní způsobilosti právnické (jiné než fyzické) osoby se zahraniční osobě přiznává povaha podnikatele, má-li tuto povahu v cizím státu.
Díl II
Majetková účast zahraničních osob v československých právnických osobách
(§ 24)
Zákon umožňuje majetkové účasti zahraničních osob v tuzemsku. Právní formou pro to je účast na právnických osobách upravených tímto zákonem. Připouští se i stoprocentní účast zahraničních osob na československé právnické osobě, tedy aby zahraniční osoby samy založily právnickou osobu. Zahraniční osoby mají v těchto věcech stejné právní postavení jako československé osoby, to znamená nepředpokládá se zvláštní povolovací režim.
I když se zde zákon o tom nezmiňuje, je samozřejmě možný i takový případ účasti zahraniční osoby na podnikání tuzemské osoby, kdy se tato účast neprojevuje zakládáním právnických osob a účastí na nich, ale spočívá na závazkovém vztahu. Takový závazkově právní vztah může být založen smlouvou o sdružení, smlouvou o tichém společenství apod.
Díl III
Ochrana majetkových zájmů zahraničních osob při podnikání v České a Slovenské Federativní Republice
(§ 25)
Poskytuje se ochrana zahraniční osobě v případě vyvlastnění majetku právnické osoby se zahraniční majetkovou účastí (podniku se zahraniční majetkovou účastí) nebo jejího vlastního majetku (§ 25). Vychází se zde a provádí se zásada stanovená v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, přijaté ústavním zákonem z 9. ledna 1991, tj. že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu tak, aby odpovídalo zásadě poskytnutí spravedlivé, efektivní a promptní náhrady v takových případech. Z této zásady vycházejí i obdobná ustanovení ve dvoustranných mezinárodních smlouvách o vzájemné podpoře a ochraně investic, které Česká a Slovenská Federativní Republika s některými státy uzavřela. Ustanovení těchto mezinárodních smluv mají přednost před ustanoveními zákona.
Díl IV
Přemístění sídla zahraniční právnické osoby do tuzemska
(§ 26)
Upraveno je v § 26 i přemístění sídla cizí právnické osoby České a Slovenské Federativní Republiky. Vyžaduje se, aby to připouštěl právní řád státu, v němž dosud cizí právnická osoba měla své sídlo. Protože mohou být i takové situace, že právnická osoba byla založena podle práva určitého cizího státu, avšak své skutečné sídlo má v jiném cizím státu (např. právnická osoba založená podle práva lichtenštejnského má skutečné sídlo v Rakousku), vyžaduje se v zájmu právní jistoty, aby v takovém případě připouštěly přemístění sídla oba dotčené cizí právní řády. I po přemístění se budou nadále řídit vnitřní právní poměry právnické osoby právem, podle něhož byla založena. V zájmu ochrany třetích osob, které s takovou právnickou osobou budou vstupovat do právních vztahů, se však stanoví, že ručení společníků za závazky právnické osoby vůči třetím osobám nesmí být nižší, než jak stanoví československé právo pro tutéž nebo obdobnou formu právnické osoby (např. pro komanditní společnost). Současně se zajišťuje, aby přemístěná právnická osoba měla v tuzemsku základní jmění v dostatečné výši.
Hlava III
Obchodní rejstřík
(§ 27 - 34)
Názvem obchodní rejstřík se osnova vrací k tradičnímu označení institutu, jehož cílem je zjednat přehled o podnikatelích a o nejdůležitějších právních poměrech jich se týkajících. Obchodní rejstříky vedou krajské soudy a zapisují se do nich všechny podniky, které mají své sídlo v obvodu příslušného krajského soudu. To platí i pro odštěpné závody, které se zapisují jak do obchodního rejstříku sídla podniku, tak do obchodního rejstříku podle místa, kde se nalézají, nepatří-li toto místo do obvodu působnosti krajského soudu jako sídlo podniku.
Možnost seznámit se s právně významnými skutečnostmi týkajícími se jednotlivých podniků je zabezpečena volnou přístupností obchodního rejstříku pro veřejnost. Každý má právo nahlížet do obchodního rejstříku a do sbírky listin, na jejichž podkladě jsou do rejstříku prováděny zápisy, pořizovat si z těchto podkladů výpisy nebo opisy, popřípadě vyžádat si úřední výpisy, opisy nebo potvrzení (zásada formální publicity). Nevyžaduje se již, aby zájemce, který chce nahlížet do obchodního rejstříku a pořizovat si z něho výpisy nebo opisy, osvědčil právní zájem na zapsaných skutečnostech.
Obchodní rejstřík je nadán veřejnou vírou, že zápisy v něm uvedené jsou pravdivé a úplné. Ten, kdo se jimi řídí, je chráněn, pokud mu nesoulad mezi skutečným a zapsaným právním stavem nebyl znám (zásada materiální publicity).
Pokud jde o obchodní společnosti, zakládá se zápisem do obchodního rejstříku jejich způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivita). Zápis v těchto případech má konstitutivní (právotvorné) účinky. Pokud jde o jiné podnikatelské subjekty (fyzické nebo právnické osoby), vztahuje se zápisem do obchodního rejstříku na ně vše, co se týče práv a povinností podnikatelů podle tohoto zákona, zejména se zřetelem k obchodnímu jménu, prokuře, povaze účetnictví způsobu zdanění apod.
O povolení zápisu do obchodního rejstříku se vede řízení, které se zahajuje návrhem žadatele. Jsou-li splněny zákonem požadované předpoklady, rozhodne soud o provedení zápisu usnesením, proti němuž není přípustné odvolání. Naopak proti usnesení o zamítnutí návrhu má žadatel možnost podat odvolání.
Potřeba stálého souladu zápisů v obchodním rejstříku se skutečným právním stavem vedla k založení zákonné povinnosti soudu a jiných orgánů, které ve své činnosti tyto nedostatky v obsahu obchodního rejstříku zjistí, aby na ně upozornily rejstříkový soud, který v takovém případě zahájí řízení z úřední povinnosti.
Při zkoumání podmínek pro zápis podnikatele do obchodního rejstříku je východiskem zjištění opírající se o předložený doklad, že k provozování podnikatelské činnosti bylo žadateli bez ohledu na to, jde-li o podnikatele jednotlivce nebo obchodní společnost, uděleno živnostenské nebo jiné oprávnění vyžadované zákonem. Zápisem do obchodního rejstříku se podnikateli nezjednává oprávnění k podnikatelské činnosti, nýbrž jeho příslušnost do kategorie podnikatelů se všemi důsledky z toho vyplývajícími.
S ohledem na právní význam a závažnost zápisů, které mají být k návrhu v obchodním rejstříku provedeny, je třeba, aby pravost podpisu osoby oprávněné podnikatele zavazovat byla jak na návrhu na zápis, tak na listině obsahující znamenání podniku úředně osvědčena.
V zájmu zvýšení publicity zápisů provedených v obchodním rejstříku ukládá se soudu povinnost neprodleně uveřejnit nově zapsané právní skutečnosti, jakož i jejich změny, aniž by se tím cokoli měnilo na zásadě, že zápisy do obchodního rejstříku jsou účinné již dnem jejich provedení.
Hlava IV
Účetnictví podnikatelů
(§ 35 - 40)
Účetnictví v podmínkách tržního hospodářství je pro podnikatele nezastupitelné, protože jím musí podávat věrný obraz o stavu a struktuře majetku, čistého obchodního jmění, výsledcích podnikatelské činnosti a finanční situaci podniku. Účetní činnosti je nutno právně a metodicky koordinovat k dosažení tohoto cíle. Proto se zakotvují v zákoně nezbytná ustanovení, která vycházejí jednak z československých zkušeností, jednak aplikují základní požadavky direktiv Rady Evropských společenství pro oblast obsahu a struktury účetní závěrky podniku.
V návaznosti na kategorizaci podnikatelů na zapsané v obchodním rejstříku a ostatní rozlišuje se i povinnost jejich účtování, a to v podvojné nebo jednoduché účetní soustavě.
Za pravdivé se považuje účetnictví, jehož údaje odpovídají skutečnostem, tvořícím předmět účetnictví. Průkazný způsob znamená, že uvedené skutečnosti se dokládají účetními doklady. Jimi se prokazují účetní zápisy v účetních knihách. Tyto zápisy se prokazují i postupy podle projekčně programové dokumentace při použití prostředků výpočetní a jiné techniky; průkaznost účetnictví má i další souvislosti, např. stav obchodního jmění a závazků se ověřuje jejich inventarizací. Z podstaty účetnictví plyne nutnost úplnosti účtování o jeho předmětu, a to po celou dobu existence podniku.