FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY
VI. v. o.
260
Vládní návrh
Zákon
ze dne .......... 1990
o kolektivním vyjednávání
Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto zákoně:
§ 1
Úvodní ustanovení
Tento zákon upravuje kolektivní vyjednávání mezi příslušnými odborovými orgány a zaměstnavateli, za případné součinnosti státu, jehož cílem je uzavření kolektivní smlouvy.
Kolektivní smlouvy
§ 2
(1) Kolektivní smlouvy [§ 20 zákoníku práce.] upravují individuální a kolektivní vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci a práva a povinnosti smluvních stran.
(2) Kolektivní smlouvy mohou uzavřít příslušné odborové orgány a zaměstnavatelé, popřípadě jejich organizace.
(3) Kolektivní smlouvy jsou
a) podnikové, uzavřené mezi příslušným odborovým orgánem a zaměstnavatelem,
b) vyššího stupně, uzavřené pro větší počet zaměstnavatelů mezi příslušným vyšším odborovým orgánem a organizací nebo organizacemi zaměstnavatelů.
§ 3
Jménem smluvní strany (§ 2 odst. 2) jednat a uzavírat kolektivní smlouvu může
a) zástupce příslušného odborového orgánu [§ 2 zákona č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými orgány a zaměstnavateli.], jehož oprávnění vyplývá ze stanov odborové organizace, případně z vnitřního předpisu příslušného odborového orgánu,
b) vedoucí nebo jiný oprávněný zástupce zaměstnavatelské organizace [§ 9 zákoníku práce.],
c) občan, který při podnikání zaměstnává zaměstnance [Např. zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů.],
d) zástupce příslušné organizace zaměstnavatelů, jehož oprávnění k uzavírání kolektivní smlouvy vyplývá z vnitřního předpisu této organizace.
Platnost a účinnost kolektivních smluv
§ 4
(1) Platné jsou kolektivní smlouvy uzavřené písemně a podepsané na téže listině oprávněnými zástupci příslušných odborových orgánů a zaměstnavateli, popřípadě zástupci jejich organizací, pokud dále není stanoveno jinak.
(2) Neplatná je kolektivní smlouva v té části, která
a) je v rozporu s právními předpisy,
b) upravuje nároky zaměstnanců v menším rozsahu než kolektivní smlouva vyššího stupně,
c) zaručuje zaměstnancům mzdové nároky ve větším rozsahu než je rozsah stanovený kolektivní smlouvou vyššího stupně jako nejvýše přípustný, a to v části přesahující tento nejvýše přípustný rozsah.
§ 5
(1) Kolektivní smlouva je závazná pro smluvní strany.
(2) Kolektivní smlouvy jsou závazné také pro
a) zaměstnavatele, za které uzavřela kolektivní smlouvu organizace zaměstnavatelů,
b) zaměstnance, za které uzavřel kolektivní smlouvu příslušný odborový orgán nebo příslušný vyšší odborový orgán,
c) odborový orgán, za který uzavřel kolektivní smlouvu příslušný vyšší odborový orgán.
(3) Příslušný odborový orgán uzavírá kolektivní smlouvu i za zaměstnance, kteří nejsou odborově organizováni. [§ 2 zákona č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými orgány a zaměstnavateli.]
§ 6
(1) Kolektivní smlouva se uzavírá na dobu, která je v ní výslovně určena. Nedojde-li k určení této doby, má se za to, že byla sjednána na jeden rok.
(2) Právní účinnost závazků obsažených v kolektivní smlouvě začíná prvním dnem období, na které byla smlouva uzavřena a končí uplynutím tohoto období, pokud doba účinnosti některých závazků není v kolektivní smlouvě sjednána odchylně.
§ 7
(1) Příslušné ministerstvo práce a sociálních věcí republiky může stanovit právním předpisem, že kolektivní smlouva vyššího stupně je závazná i pro zaměstnavatele, kteří nejsou členy organizace zaměstnavatelů, která tuto smlouvu uzavřela.
(2) Rozšířit závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně podle předchozího odstavce lze jen na zaměstnavatele s obdobnou činností a obdobnými ekonomickými a sociálními podmínkami, kteří mají sídlo na území příslušné republiky a není pro ně závazná kolektivní smlouva vyššího stupně.
§ 8
Postup při uzavírání kolektivních smluv
(1) Kolektivní vyjednávání je zahájeno předložením písemného návrhu na uzavření kolektivní smlouvy jednou ze smluvních stran druhé smluvní straně.
(2) Smluvní strana je povinna na návrh písemně odpovědět bez zbytečného odkladu a v odpovědi se vyjádřit k těm částem návrhu, které nebyly přijaty.
(3) Smluvní strany jsou povinny vzájemně spolu jednat a poskytovat si další požadovanou součinnost, pokud nebude v rozporu s jejich oprávněnými zájmy.
(4) Smluvní strany jsou povinny nejméně 60 dnů před skončením platnosti stávající kolektivní smlouvy zahájit jednání o uzavření nové kolektivní smlouvy.
(5) Smluvní strany mohou v kolektivní smlouvě dohodnout možnost změny kolektivní smlouvy a její rozsah; při této změně se postupuje jako při uzavírání kolektivní smlouvy.
§ 9
Uložení a seznámení s obsahem kolektivních smluv
(1) Kolektivní smlouvu vyššího stupně a rozhodnutí rozhodce, která se jí týkají, je povinna smluvní strana na straně zaměstnavatelů odevzdat k uložení ministerstvu práce a sociálních věcí republiky, příslušnému podle sídla této organizace.
(2) Pokud kolektivní smlouva vyššího stupně podle předchozího odstavce zavazuje zaměstnavatele, kteří mají sídlo v obou republikách, je smluvní strana podle předchozího odstavce povinna smlouvu odevzdat k uložení oběma ministerstvům práce a sociálních věcí republik.
(3) Kolektivní smlouvy vyššího stupně se oznamují ve Sbírce zákonů. O oznámení ve Sbírce zákonů požádá příslušné ministerstvo práce a sociálních věcí republiky, u něhož je smlouva uložena.
(4) Ministerstvo práce a sociálních věcí republiky, u kterého je kolektivní smlouva vyššího stupně uložena, je povinno na žádost a za stanovený poplatek poskytnout žadateli její stejnopis.
(5) S obsahem kolektivní smlouvy je povinen příslušný odborový orgán seznámit zaměstnance nejpozději do 15 dnů od jejího uzavření.
(6) Smluvní strany jsou povinny uschovávat kolektivní smlouvy a rozhodnutí rozhodců, která se jich týkají, po dobu nejméně pěti let od skončení doby jejich účinnosti.
§ 10
Kolektivní spory
Kolektivní spory podle tohoto zákona jsou spory o uzavření kolektivní smlouvy a spory o plnění závazků kolektivní smlouvy, ze kterých nevznikají nároky jednotlivým zaměstnancům. Tyto spory se řeší prostřednictvím zprostředkovatele a rozhodce.
Řízení před zprostředkovatelem
§ 11
(1) Smluvní strany si po dohodě mohou ve sporu zvolit zprostředkovatele.
(2) Nedohodnou-li se smluvní strany na zprostředkovateli, určí zprostředkovatele na návrh kterékoliv ze smluvních stran příslušné ministerstvo práce a sociálních věcí republiky. Ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy může být takový návrh podán nejdříve po uplynutí 60 dnů od předložení písemného návrhu na uzavření této smlouvy.
(3) Zprostředkovatelem může být plnoletý občan způsobilý k právním úkonům nebo právnická osoba, pokud souhlasí s výkonem této funkce. Jde-li o případy uvedené v předchozím odstavci, musí jít o zprostředkovatele zapsaného v seznamu zprostředkovatelů vedeném příslušným ministerstvem práce a sociálních věcí republiky.
§ 12
(1) Zprostředkovatel písemně sdělí smluvním stranám návrh na řešení sporu do 15 dnů ode dne, kdy se seznámil s předmětem sporu, nedohodnou-li se smluvní strany jinak.
(2) Řízení před zprostředkovatelem se považuje za neúspěšné, jestliže spor není vyřešen do 30 dnů ode dne, kdy se zprostředkovatel seznámil s předmětem sporu, nedohodnou-li se smluvní strany na jiné době.
(3) Náklady řízení před zprostředkovatelem hradí každá ze smluvních stran jednou polovinou. Součástí nákladů zprostředkovatele je zejména jeho odměna. Nedohodnou-li se smluvní strany se zprostředkovatelem o odměně, náleží mu odměna podle prováděcího předpisu.
Řízení před rozhodcem
§ 13
(1) Při neúspěšnosti řízení před zprostředkovatelem smluvní strany mohou po dohodě písemně požádat rozhodce o rozhodnutí ve sporu. Doručením žádosti rozhodci je řízení před rozhodcem zahájeno.
(2) Nedohodnou-li se smluvní strany na rozhodci a jde-li o spor o uzavření kolektivní smlouvy vzniklý na pracovišti, kde je zakázáno stávkovat, nebo o spor o plnění závazků z kolektivní smlouvy, určí rozhodce na návrh kterékoliv ze smluvních stran příslušné ministerstvo práce a sociálních věcí republiky.
(3) Rozhodcem může být plnoletý občan způsobilý k právním úkonům, pokud je zapsán v seznamu rozhodců vedeném příslušným ministerstvem práce a sociálních věcí republiky.
(4) Stejná osoba nesmí být zprostředkovatelem a rozhodcem v témže kolektivním sporu.
§ 14
(1) Rozhodce písemně sdělí smluvním stranám rozhodnutí do 15 dnů ode dne, kdy se seznámil s předmětem sporu.
(2) Proti rozhodnutí rozhodce ve sporu o plnění kolektivní smlouvy lze podat opravný prostředek k soudu [§ 244 a násl. občanského soudního řádu.].
(3) Doručené rozhodnutí rozhodce, které již nelze napadnout opravným prostředkem, je v právní moci.
(4) Pravomocným rozhodnutím rozhodce ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy je tato smlouva uzavřena.
(5) Pravomocné rozhodnutí rozhodce ve sporech o plnění závazků kolektivní smlouvy je soudně vykonatelné [§ 274 písm. h) občanského soudního řádu.].
(6) Náklady řízení před rozhodci včetně jejich odměny hradí příslušné ministerstvo práce a sociálních věcí republiky.
§ 15
(1) Ministerstva práce a sociálních věcí republik stanoví vyhláškami postup při
a) ukládání kolektivních smluv vyššího stupně,
b) výběru zprostředkovatelů a způsob jejich zápisu do seznamu zprostředkovatelů, jakož i další úpravu řízení před zprostředkovatelem,
c) výběru rozhodců, způsob ověřování jejich odborných znalostí, jejich zápisu do seznamu rozhodců, jakož i další úpravu řízení před rozhodcem.
(2) Ministerstva financí republik v dohodě s ministerstvy práce a sociálních věcí republik stanoví vyhláškami
a) výši odměny zprostředkovateli a rozhodci,
b) výši poplatku za poskytnutí stejnopisu kolektivní smlouvy vyššího stupně,
c) výši a způsob úhrady nákladů řízení před rozhodcem.
Stávka
§ 16
(1) Nedojde-li k uzavření kolektivní smlouvy ani po řízení před zprostředkovatelem a smluvní strany nepožádají o řešení sporu rozhodce, může být jako krajní prostředek řešení sporu o uzavření kolektivní smlouvy vyhlášena stávka.
(2) Stávkou se rozumí částečné nebo úplné přerušení práce zaměstnanci.
(3) Solidární stávkou se rozumí stávka na podporu požadavků zaměstnanců stávkujících ve sporu o uzavření jiné kolektivní smlouvy.
(4) Za účastníka stávky se po celou dobu jejího trvání považuje zaměstnanec, který s ní souhlasil, zaměstnanec, který se ke stávce připojil, se za jejího účastníka považuje ode dne připojení se ke stávce.
§ 17
(1) Stávku za uzavření podnikové kolektivní smlouvy vyhlašuje a o jejím zahájení rozhoduje příslušný odborový orgán, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má tato smlouva týkat.
(2) Stávku za uzavření kolektivní smlouvy vyššího stupně vyhlašuje příslušný vyšší odborový orgán. O zahájení stávky rozhodne příslušný odborový orgán, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má kolektivní smlouva vyššího stupně týkat.
(3) Při vyhlášení a zahájení solidární stávky se postupuje obdobně podle předchozích odstavců.
(4) Příslušný odborový orgán musí písemně oznámit zaměstnavateli alespoň tři pracovní dny předem
a) kdy bude stávka zahájena,
b) důvody a cíle stávky,
c) jmenný seznam zástupců příslušného odborového orgánu, kteří jsou oprávněni zastupovat účastníky stávky.
Příslušný odborový orgán je povinen průběžně písemně zaměstnavateli oznamovat změny v seznamu uvedeném v písmenu c).
(5) Příslušný odborový orgán musí předložit zaměstnavateli alespoň jeden pracovní den před zahájením stávky jmenný seznam zaměstnanců, kteří nejsou účastníky stávky.
(6) Zaměstnanci uvedení v § 20 písm. g), h), i), j), k) se pro účely zjištění celkového počtu zaměstnanců nezahrnují, ani se neúčastní hlasování o stávce. O výsledku hlasování musí příslušný odborový orgán pořídit zápis.
§ 18
(1) Zaměstnanci nesmí být bráněno účastnit se stávky, ani nesmí být donucován k účasti na stávce.
(2) Zástupci příslušného odborového orgánu, kteří jsou oprávněni zastupovat účastníky stávky, musí umožňovat přiměřený a bezpečný přístup na pracoviště zaměstnavatele a nesmí bránit zaměstnancům, kteří chtějí pracovat, v přístupu na toto pracoviště a odchodu z něho nebo jim vyhrožovat jakoukoliv újmou, o přerušení práce s nimi mohou pouze jednat.
§ 19
(1) Příslušný odborový orgán, který rozhodl o zahájení stávky, je povinen poskytnout zaměstnavateli nezbytnou součinnost po celou dobu trvání stávky při zabezpečení ochrany zařízení před poškozením, ztrátou, zničením nebo zneužitím a při zabezpečení nezbytné činnosti a provozu zařízení, u nichž to vyžaduje jejich charakter nebo účel s ohledem na bezpečnost a ochranu zdraví nebo možnost vzniku škody na těchto zařízeních.
(2) Zaměstnanci, kteří vykonávají práce při zabezpečování činností uvedených v odstavci 1, se řídí pokyny zaměstnavatele. [§ 9 zákoníku práce.]
§ 20
(1) Nezákonná podle tohoto zákona je stávka
a) které nepředcházelo řízení před zprostředkovatelem (§ 11 a 12); to neplatí v případě solidární stávky (§ 16 odst. 3),
b) která byla vyhlášena nebo pokračuje po zahájení řízení před rozhodcem (§ 13 a 14) nebo po uzavření kolektivní smlouvy,
c) která nebyla vyhlášena nebo zahájena za podmínek stanovených v § 17,
d) vyhlášená nebo zahájená z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 16,
e) solidární, pokud zaměstnavatel účastníků této stávky zejména s ohledem na hospodářskou návaznost nemůže ovlivnit průběh nebo výsledek stávky zaměstnanců, na podporu jejichž požadavků je solidární stávka vyhlášena,
f) v případě branné pohotovosti státu a v době mimořádných opatření, [§ 46 až 48 zákona č. 92/1949 Sb., branný zákon (úplné znění č. 309/1990 Sb.).]
g) zaměstnanců zdravotnických zařízení nebo zařízení sociální péče, pokud by stávkou došlo k ohrožení života nebo zdraví občanů,
h) zaměstnanců při obsluze zařízení jaderných elektráren, zařízení se štěpným materiálem a zařízení ropovodů nebo plynovodů,
i) soudců, prokurátorů, příslušníků ozbrojených sil a ozbrojených sborů včetně jejich civilních zaměstnanců a zaměstnanců při řízení a zabezpečování letového provozu,
j) příslušníků sborů požární ochrany, zaměstnanců závodních jednotek požární ochrany a členů záchranných sborů zřízených podle zvláštních předpisů pro příslušná pracoviště [Např. vyhláška Českého báňského úřadu č. 67/1988 Sb., o báňské záchranné službě, a vyhláška Slovenského báňského úřadu č. 69/1988 Sb., o báňské záchranné službě.] zaměstnanců zabezpečujících telekomunikační provoz, pokud by stávkou došlo k ohrožení života nebo zdraví občanů, popřípadě majetku,
k) zaměstnanců, kteří pracují v oblastech postižených živelními událostmi, ve kterých byla příslušnými státními orgány vyhlášena mimořádná opatření.
(2) Vláda České a Slovenské Federativní Republiky, vláda České republiky a vláda Slovenské republiky mohou nařízením za podmínek stanovených zvláštními předpisy omezit právo na stávku zaměstnanců státních orgánů a orgánů místní samosprávy.
§ 21
Zaměstnavatel, popřípadě organizace zaměstnavatelů nebo prokurátor [§ 35 občanského soudního řádu.] mohou podat návrh na určení nezákonnosti stávky ke krajskému soudu, v jehož obvodu má sídlo příslušný odborový orgán, proti němuž tento návrh směřuje; podání tohoto návrhu nemá odkladný účinek. Krajský soud postupuje při rozhodování podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících řízení v prvním stupni.
§ 22
Pracovněprávní nároky
(1) V době účasti na stávce nepřísluší účastníku stávky mzda ani náhrada mzdy.
(2) Účast na stávce v době před právní mocí rozhodnutí soudu o nezákonnosti stávky se posuzuje jako omluvená nepřítomnost v zaměstnání.
(3) Účast na stávce po právní moci rozhodnutí soudu o nezákonnosti stávky se považuje za neomluvenou nepřítomnost v zaměstnání.
(4) Zaměstnancům, kteří nejsou účastníky stávky, umožní zaměstnavatel výkon práce. Pokud tito zaměstnanci v důsledku stávky nemohou konat práci, případně konají činnosti podle § 19, jejich mzdové nároky se řídí ustanoveními zákoníku práce o mzdě při výkonu jiné práce, popřípadě o náhradě mzdy při překážce v práci na straně zaměstnavatele. [§ 36, § 37 odst. 4 písm. o), § 115 a § 130 odst. 1 zákoníku práce.]
§ 23
Odpovědnost za škodu
(1) Účastník stávky a zaměstnavatel odpovídají podle občanského zákoníku [§ 420 a násl. občanského zákoníku.] za škodu, k níž došlo v průběhu stávky. Účastníci stávky a zaměstnavatel neodpovídají za škodu způsobenou výlučně stávkou.
(2) Zaměstnanci a zaměstnavatel odpovídají podle zákoníku práce [§ 170 a násl. zákoníku práce.] za škodu, k níž došlo při zabezpečování činnosti podle § 19.
(3) Příslušný odborový orgán, který rozhodl o zahájení stávky, odpovídá podle hospodářského zákoníku zaměstnavateli za škodu, k níž došlo z důvodu neposkytnutí nezbytné součinnosti podle § 19 odst. 1.
(4) Jestliže soud rozhodl, že stávka je nezákonná, odborový orgán, který stávku vyhlásil, odpovídá podle hospodářského zákoníku [§ 145 a násl. hospodářského zákoníku.] zaměstnavateli za škodu, která mu takovou stávkou vznikla.
§ 24
Nároky z nemocenského a sociálního zabezpečení
(1) Doba účasti na stávce se pro účely přídavků na děti považuje za odpracovanou dobu.
(2) Po dobu trvání stávky nenáleží jejím účastníkům nemocenské a podpora při ošetřování člena rodiny, pokud se podmínky stanovené předpisy o nemocenském zabezpečení pro poskytování těchto dávek [§ 15 odst. 1, § 16 a § 25 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů.] splnily v době účasti na stávce.
(3) Nárok na dávky uvedené v odstavci 2 vzniká nejdříve dnem následujícím po ukončení účasti na stávce, trvají-li k tomuto dni stanovené podmínky, které byly splněny až v době stávky. Doba poskytování těchto dávek se o dobu trvání stávky neprodlužuje.
(4) Pro účely důchodového zabezpečení se považuje účast na stávce, s výjimkou nezákonné stávky, za výkon práce a dobu zaměstnání. Doba účasti na takové stávce se vylučuje při výpočtu průměrného měsíčního výdělku [§ 12 odst. 7 a 9 vyhlášky federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení.] a započítává se jako doba zaměstnání III. pracovní kategorie; pokud však účastník této stávky vykonával podle § 22 odst. 4 práci zařazenou do I. (II.) pracovní kategorie, započítává se doba výkonu těchto prací jako doba zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie za podmínek stanovených předpisy důchodového zabezpečení. [Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Nařízení vlády ČSSR č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení.]
(5) Při zjišťování výše příjmů pro poskytování dávek a služeb sociální péče sociálně potřebným občanům [§ 139 vyhlášky č. 149/1988 Sb.] se nepřihlíží ke ztrátě nebo poklesu příjmu z důvodu účasti na stávce.
§ 25
V průběhu stávky zaměstnavatel nesmí přijímat náhradou za účastníky stávky na jejich pracovní místa jiné občany.
§ 26
Stávka je ukončena, jestliže o tom rozhodl odborový orgán, který stávku vyhlásil nebo rozhodl o jejím zahájení. Ukončení stávky musí příslušný odborový orgán bez zbytečného odkladu písemně oznámit zaměstnavateli..
Výluka
§ 27
(1) Nedojde-li k uzavření kolektivní smlouvy ani po řízení před zprostředkovatelem a smluvní strany nepožádají o řešení sporu rozhodce, může být jako krajní prostředek řešení sporu o uzavření kolektivní smlouvy vyhlášena výluka.
(2) Výlukou se rozumí částečné nebo úplné zastavení práce zaměstnavatelem.
(3) Zahájení výluky, její rozsah, důvody, cíle a jmenný seznam zaměstnanců, vůči nimž je výluka uplatněna, musí zaměstnavatel písemně oznámit příslušnému odborovému orgánu alespoň tři pracovní dny předem. Ve stejné lhůtě je zaměstnavatel povinen oznámit výluku zaměstnancům, vůči nimž je uplatněna.
§ 28
Nezákonná je výluka
a) které nepředcházelo řízení před zprostředkovatelem (§ 11 a 12),
b) která byla vyhlášena nebo pokračuje po zahájení řízení před rozhodcem (§ 13 a 14) nebo po uzavření kolektivní smlouvy,
c) která nebyla vyhlášena zaměstnavatelem z důvodů a za podmínek stanovených v § 27,
d) v případě branné pohotovosti státu a v době mimořádných opatření,
e) vztahující se na zaměstnance zdravotnických zařízení nebo zařízení sociální péče, pokud by došlo k ohrožení života nebo zdraví občanů,
f) vztahující se na zaměstnance při obsluze zařízení jaderných elektráren, zařízení se štěpným materiálem a zařízení ropovodů nebo plynovodů,
g) vztahující se na soudce, prokurátory, příslušníky ozbrojených sil a ozbrojených sborů, včetně jejich civilních zaměstnanců a zaměstnanců při řízení a zabezpečování letového provozu,
h) vztahující se na příslušníky sborů požární ochrany, zaměstnance závodních jednotek požární ochrany a členy záchranných sborů zřízených podle zvláštních předpisů pro příslušná pracoviště a zaměstnance zabezpečující telekomunikační provoz, pokud by výlukou došlo k ohrožení života nebo zdraví občanů, popřípadě majetku,
i) vztahující se na zaměstnance, kteří pracují v oblastech postižených živelními událostmi, ve kterých byla příslušnými státními orgány vyhlášena mimořádná opatření.
§ 29
Příslušný odborový orgán nebo prokurátor mohou podat návrh na určení nezákonnosti výluky ke krajskému soudu, v jehož obvodu má sídlo příslušný zaměstnavatel, proti němuž tento návrh směřuje; podání tohoto návrhu nemá odkladný účinek. Krajský soud postupuje při rozhodování podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících řízení v prvním stupni.
§ 30
(1) Nemohl-li zaměstnanec konat práci, protože vůči němu byla uplatněna výluka, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele [§ 130 odst. 1 zákoníku práce.]. Nejde-li o nezákonnou výluku, přísluší zaměstnanci náhrada mzdy pouze ve výši poloviny průměrného výdělku.
(2) Zaměstnanec, vůči němuž byla uplatněna výluka, a zaměstnavatel odpovídají podle občanského zákoník [§ 420 a násl. občanského zákoníku.] za škodu, k níž došlo v průběhu výluky. Neodpovídají za škodu způsobenou výlučně výlukou.
(3) Nároky z nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení zaměstnance, vůči němuž byla uplatněna výluka, se posuzují tak, jako by k výluce nedošlo. Pro účely důchodového zabezpečení se při stanovení průměrného měsíčního výdělku doba výluky nezahrnuje do rozhodného období. Při zjišťování výše příjmů pro poskytování dávek a služeb sociální péče sociálně potřebným občanům se přihlíží k poklesu příjmů z důvodu výluky.
§ 31
Výluka je ukončena, jestliže o tom rozhodl zaměstnavatel, který výluku vyhlásil; ukončení výluky bez zbytečného odkladu písemně oznámí příslušnému odborovému orgánu. Ukončení výluky oznámí zaměstnavatel též zaměstnancům, vůči nimž byla výluka uplatněna.
§ 32
Společné a přechodné ustanovení
(1) Příslušným odborovým orgánem (příslušným vyšším odborovým orgánem) se pro účely tohoto zákona rozumí odborový orgán, který má způsobilost vystupovat v právních vztazích svým jménem a nést odpovědnost z těchto vztahů.
(2) Pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona zákoníkem práce.
(3) Na kolektivní smlouvy uzavřené před účinností tohoto zákona se vztahují ustanovení tohoto zákona; platnost těchto kolektivních smluv končí nejpozději 30. června 1991, pokud se smluvní strany nedohodnou jinak.
§ 33
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1991.
Důvodová zpráva
Obecná část
V nové politické situaci naší společnosti, za existence plurality odborového hnutí a nově se formujících organizací zaměstnavatelů, je třeba právně upravit vzájemné vztahy mezi těmito subjekty i případnou součinnost státu v této oblasti.
Právním předpisem, který řeší uvedenou problematiku, je navrhovaný zákon o kolektivním vyjednávání, který zakotvuje kolektivní vyjednávání mezi odborovými orgány a zaměstnavateli jako základní metodu jejich komunikace. Návrh však neupravuje kolektivní vyjednávání ve všech jeho různorodých formách, ale jen onu část, která má být završena uzavřením kolektivní smlouvy. Další formy kolektivního vyjednávání budou zřejmě méně důležité a tudíž není třeba je právně upravovat, t. j. stanovit pravidla pro takovou komunikaci mezi odborovými orgány a zaměstnavateli.
I když se kolektivního vyjednávání mezi odborovými orgány a zaměstnavateli mohou zúčastňovat i státní orgány, nelze institut kolektivního vyjednávání ztotožňovat s principem tripartity, který představuje formu komunikace mezi odborovými orgány, zaměstnavateli a státem, v užším smyslu pak soustavu takových tří stranných orgánů. Kolektivní vyjednávání zásadně probíhá mezi dvěma subjekty, t. j. příslušným odborovým orgánem (příslušnou organizací - sdružením odborových organizací) a zaměstnavatelem (příslušnou organizací - sdružením zaměstnavatelů), které jsou smluvními stranami kolektivní smlouvy, jež je cílem kolektivního vyjednávání podle návrhu tohoto zákona.
Návrh zákona o kolektivním vyjednávání je procesním předpisem, který upravuje proces kolektivního vyjednávání, jehož účelem je uzavření kolektivní smlouvy, řešení případných kolektivních sporů a použití krajního prostředku v tomto sporu - stávky a výluky.
Kolektivní smlouva v novém pojetí - jako výsledek kolektivního vyjednávání podle návrhu tohoto zákona - bude vedle pracovněprávních, mzdových a jiných právních předpisů důležitým pramenem práva.
Potřebný prostor pro kolektivní vyjednávání pak vytváří navrhovaná novelizace zákoníku práce, která předpokládá u řady pracovněprávních institutů jejich smluvní modifikaci, neboť bude zakotvovat jen minimální nároky.
Návrh rozeznává dva typy kolektivních smluv. Jsou to jednak kolektivní smlouvy vyššího stupně, které uzavírají pro více jak dva zaměstnavatele odborové organizace, případně odborové svazy s organizací nebo organizacemi zaměstnavatelů. Předpokládá se, že jejich obsah by měl vycházet zejména z výsledků jednání v tripartitním orgánu, který bude iniciačním a konzultativním orgánem příslušné vlády. Výsledky jednání tohoto orgánu by měly vyústit v doporučení vládě, aby vydala obecně závazný právní předpis nebo předložila jeho návrh zákonodárnému sboru. Tripartitní orgán může též dospět k dohodě, která nebude mít formu obecně závazného právního předpisu, ale členové tohoto třístranného orgánu se svou autoritou musí zasadit, aby byla respektovaná - jak již uvedeno - zejména při tvorbě kolektivních smluv vyššího stupně.
Dalším druhem jsou podnikové kolektivní smlouvy uzavírané mezi příslušným odborovým orgánem a zaměstnavatelem.
Postup při uzavírání kolektivních smluv se navrhuje regulovat jen v nejnutnější míře a maximum ponechat smluvní volnosti stran. Tento proces nelze v žádném případě porovnávat např. s podrobnými procesními justičními předpisy, které dávají odpověď prakticky na všechny situace vznikající při občanskoprávním nebo trestním řízení před soudy a orgány činnými v trestním řízení. Justiční předpisy jsou jednou z právních záruk svobody jednotlivce, jejich dodržování je pak dále předmětem přezkumu při použití řádných a mimořádných opravných prostředků. Při uzavírání kolektivní smlouvy však o takovou situaci nejde, proto je - i vzhledem k tomu, že se nepředpokládá, že kolektivní vyjednávání povedou vždy právníci - jistě na místě, aby smluvní strany nebyly svazovány přemírou procesních zásad, jejichž případné nedodržování by pak mělo být zřejmě i sankcionováno.
Návrh upravuje i ukládání kolektivních smluv a možnosti seznámení se s jejich obsahem.
Zvýšenou pozornost věnuje návrh řešení kolektivního sporu, který definuje jako spor o uzavření kolektivní smlouvy a spor o plnění závazků vyplývajících z kolektivní smlouvy, ze kterých nevznikají nároky jednotlivým pracovníkům. Závazky, ze kterých přímo vznikají nároky jednotlivým pracovníkům, se uspokojují obdobně jako ostatní nároky pracovníků z pracovněprávních vztahů. Spory vznikající při neplnění takových závazků řeší soud a nikoliv zprostředkovatelé nebo rozhodci, kteří jsou příslušní jen k řešení sporů mezi smluvními stranami.