Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1990

VI. volební období

poslanců Federálního shromáždění Zdenka Jičínského, Petra Kučery, Vladimíra Mikule, Jana Sokola, Ivana Fišery

Ústavní zákon

ze dne ............. 1990,

kterým se mění ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění ústavního zákona č. 135/1989 Sb.

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto ústavním zákoně:

Čl. I

Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů se mění takto: článek 6 se zrušuje.

Čl. II

Neuspokojené nároky z pracovněprávních vztahů pracovníků bývalé Národní fronty vypořádá vláda České a Slovenské Federativní Republiky.

Čl. III

Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

K článku I

A.

Národní fronta prošla od r. 1945 složitým vývojem. Ve vládním programu přijatém na první schůzi vlády konané dne 5. 4. 1945 v Košicích se uvádí, že "nová vláda má být vládou Národní fronty Čechů a Slováků". Až do února 1948 se v Národní frontě sdružovaly povolené politické strany. NF měla povahu zvláštní trvalé politické koalice /byla založena na principu parity a na dohodách mezi vůdci politických stran/.

K zásadní změně došlo v únoru 1948, kdy si "dělnická třída vytvořila revoluční cestou aparát nový, jehož nejdůležitějšími součástmi byly dělnické milice a akční výbory představující obrozenou Národní frontu". AV NF se ustavovaly v krajích, okresech i místech, v závodech, úřadech, školách, v politických stranách, v masových organizacích i ve spolcích. Ustavovaly se /nebyly voleny/ ze zástupců politických stran a dalších organizací. Měly řešit všechny závažné politické a kulturní otázky; k tomu si vytvářely vlastní aparát, odbory, komise atd. Státní orgány, národní výbory i orgány bezpečnosti byly povinny jejich pokyny provádět. AV NF mohly způsobit ztrátu členství v národním výboru a mohly také navrhovat "doplnění" NV konkrétními osobami. Nedostatek pravomoci k takovýmto opatřením byl dodatečně "odstraněn" zákonem č. 213/1948 Sb., podle něhož opatření akčních výborů nebo opatření učiněná na jejich návrh nebo na jejich místě jsou po právu i v těchto případech, kde by jinak nebyla v souladu s příslušnými předpisy /opatření AV NF v bytových věcech byla dodatečně sanována zákonem č. 138/1948 Sb./.

Na rozdíl od období před únorem 1948 byla tedy NF svérázným sdružením KSČ a "obrozených" politických stran a dobrovolných organizací /v květnu 1948 měly krajské a okresní AV NF celkově toto složení: 68,90 % členů KSČ, 17,37 % sociálních demokratů, 4,53 % lidovců, 3,95 % čsl. socialistů a 5,25 % bezpartijních; v dalším období se podíl zástupců KSČ výrazně zvýšil/. V orgánech NF se rozhodovalo většinou hlasů.

Ústava z r. 1948 se o Národní frontě ještě výslovně nezmiňovala. Ústava z r. 1960 stavněprávně zajistila vedoucí úlohu KSČ ve společnosti i ve státě, zavedla marxismus-leninismus jako státní světový názor a formulovala také obecně postavení a funkci Národní fronty /čl. 6/: "Národní fronta Čechů a Slováků, v níž jsou sdruženy společenské organizace, je politickým výrazem svazku pracujících měst a venkova, vedeného Komunistickou stranou Československa."

Právně však nebylo postavení Národní fronty - stejně jako postavení politických stran - jinak obecně upraveno /Národní fronta nebyla např. ani registrována jako dobrovolná organizace podle zákona č. 68/1951 Sb./.

Celkově vzato lze rozlišit čtyři okruhy činnosti Národní fronty a jejích orgánů:

1. Vyjadřování politických stanovisek.

2. Politická organizace voleb do zastupitelských sborů všech stupňů /kandidáti pro volby jsou kandidáty NF, volební komise jsou komisemi NF atd./; tyto funkce NF byly výslovně upraveny volebními zákony.

3. Jiné funkce v oblasti výkonu veřejné moci stanovené zákony /NF navrhovala soudce a soudce z lidu/.

4. NF jako subjekt hospodářského, pracovního a občanského práva /NF měla svůj majetek, své pracovníky atd./.

B.

K provedení čl. 6 Ústavy z r. 1960 byl na podzim 1968 vydán zákon č. 128/1968 Sb., o Národní frontě. Zákon především stanovil, že politické strany a organizace plnící jejich funkce mohou působit jen jako členové Národní fronty - jinak bude jejich činnost zakázána.

Dále tento zákon stanovil, že NF ČSSR je uspořádána federativním způsobem a ve své činnosti se řídí vlastním statutem, v němž určuje principy své činnosti a podmínky členství v NF. Tento statut byl přijat 19. 12. 1968.

Již 10. 12. 1970 však předložila skupina poslanců FS návrh na vydání zákona, kterým se zákon č. 128/1968 Sb. zrušuje; návrh vycházel z názoru, že zákon č. 128/1968 Sb. "zakotvil v rozporu s principy výstavby socialistického státu tzv. pluralitní pojetí politického systému" a je proto třeba jej "vzhledem k současnému stavu konsolidačního procesu" zrušit. Federální shromáždění tento návrh přijalo /zákon č. 146/1970 Sb./, což mělo za následek i zánik platnosti Statutu NF ČSSR.

Poté byl celostátní konferencí Národní fronty ČSSR dne 27. ledna 1971 přijat dokument "Národní fronta ČSSR a hlavní principy její činnosti". V tomto dokumentu bylo zejména stanoveno, že o přijetí organizace do Národní fronty, jakož i o případném zrušení tohoto členství rozhodují ústřední výbory NF ČSSR, ČSR a SSR. Mimo Národní frontu nemůže působit žádná organizace, která se chce podílet na politickém a veřejném životě naší socialistické společnosti. Bylo proklamováno federativní uspořádání ČSSR jako základní princip politickoorganizační výstavby NF, současně však bylo stanoveno, že vztahy mezi orgány NF vycházejí z principu demokratického centralismu. Do orgánů NF /ústřední výbory NF ČSSR, NF ČSR a NF SSR, krajské, okresní, městské, obvodní a místní výbory/ delegovaly své zástupce organizace sdružené v NF "v počtu stanoveném podle jejich postavení a společenského významu"; do vyšších orgánů NF delegovaly své zástupce i nižší orgány NF.

C.

Při jednání s předsedou federální vlády panem Adamcem a dalšími činiteli tehdejšího politického systému 28. 11. 1989 požadovalo Občanské fórum m. j., aby byly neprodleně zrušeny čl. 5 a 6 Ústavy o vedoucí úloze KSČ a o Národní frontě.

Federální vláda v tomto směru svůj návrh Federálnímu shromáždění předložila; byl projednáván na 16. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů V. volebního období dne 29. 11. 1989.

Pokud jde o čl. 6, návrh na jeho zrušení nebyl přijat. Ústavně-právní výbory sněmoven totiž zaujaly stanovisko, že postačuje, bude-li z tohoto článku vypuštěno ustanovení o vedoucí úloze KSČ v Národní frontě a bude-li novou formulací vyjádřen princip otevřenosti NF; podle jejich názoru bylo třeba, aby po zrušení zákona č. 128/1968 Sb. zůstala zmínka o Národní frontě alespoň v Ústavě. vzhledem k tomu byla schválena tato nová formulace čl. 6 Ústavy: "Národní fronta je politickým výrazem svazku národů a národností, sociálních vrstev a zájmových skupin. Mohou se v ní sdružovat politické strany, společenské a zájmové organizace." /ústavní zákon č. 135/1989 Sb./

V dalším období byly postupně schváleny zákon o politických stranách a zákon o sdružování občanů.

Zákon o politických stranách /č. 15/1990 Sb./ se o Národní frontě nezmiňuje, umožňuje však všeobecně, aby k volebním a jiným politickým účelům byla vytvářena politická hnutí /seskupení/ jako právnické osoby; mohou se v nich seskupovat politické strany i společenské organizace, jakož i občané.

Ani zákon o sdružování občanů /č. 83/1990 Sb./ se o Národní frontě nezmiňuje, umožňuje však všeobecně vytváření svazů zúčastněných sdružení, která jsou právnickými osobami a pro něž platí obdobně ustanovení tohoto zákona.

D.

Dne 7. února 2990 se organizace dosud sdružené v Národní frontě /v ÚV NF ČSSR/ rozhodly "ukončit činnost pléna a předsednictva ÚV NF ČSSR". Tímto dnem proto Národní fronta jako celek zanikla.

V Ústavě vyjádřená koncepce Národní fronty se příčí demokratickému pojetí naší společnosti, založenému na principu politické plurality. Zákon o politických stranách i zákon o sdružování občanů umožňují, aby se politické strany i občanská sdružení sdružovaly svobodně, demokraticky a podle svých potřeb a těchto možností je také v praxi běžně využíváno.

Navrhuje se proto, aby čl. 6 byl z Ústavy ČSFR vypuštěn.

K článku II

Národní fronta zanikla rozhodnutím organizací v ní sdružených ze dne 7. 2. 1990 o zastavení činnosti ÚV NF ČSSR a jeho předsednictva. Majetek NF připadl tím dnem státu. Tímto dnem také zanikly dosavadní pracovní vztahy mezi Národní frontou a jejími pracovníky, protože zanikl jeden z účastníků těchto vztahů. Na takovou situaci však platné právní předpisy /zákoník práce/ nepamatují, a proto je třeba umožnit, aby případné nároky z pracovněprávních vztahů pracovníků bývalé Národní fronty vypořádala jménem státu vláda ČSFR.

1990

VI. volební období

Úprava návrhu - tisk 65

ze dne .......... 1990

kterým se mění ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava České a Slovenské Federativní Republiky.

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto ústavním zákoně:

Čl. I

Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů se mění a doplňuje takto:

1. Čl. 6 se vypouští.

2. Čl. 101 se doplňuje odstavcem 6, který zní:

"/6/ Návrhy na volbu a odvolání podle odst. 1, 2 a 5 předkládá Federálnímu shromáždění pověřený člen vlády ČSFR a národní radě příslušný ministr spravedlnosti."

3. Dosavadní text čl. 102 se označuje jako odstavec 1 a doplňuje se novým odstavcem 2, který zní:

"/2/ Po svém zvolení skládají soudci tento slib: "Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit ústavními a ostatními zákony a budu rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení, nezávisle a nestranně.""

Čl. II

Neuspokojené nároky z pracovně právních vztahů pracovníků bývalé Národní fronty vypořádá vláda České a Slovenské Federativní Republiky.

Čl. III

Zrušuje se ustanovení § 42 odst. 1 a § 43 odst. 1 a 2 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a volbách soudců, ve znění pozdějších předpisů.

Čl. IV

Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Dodatek k důvodové zprávě

Z podnětu předsedy Nejvyššího soudu ČSFR je tímto doplňkem řešena problematika voleb soudců. Podle platného zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a volbách soudců, ve znění pozdějších předpisů, mají návrhy na volbu a odvolání soudců předkládat příslušné orgány Národní fronty, a proto je po jejím zrušení nutno danou otázku řešit. Současně je navrhována i změna soudcovského slibu, jehož dosavadní znění neodpovídá postavení soudce v demokratické společnosti.

K čl. I bod 1

Viz původní důvodovou zprávu k článku I.

K čl. I bod 2

Právo podávat návrhy na volbu soudců z povolání bylo dosud vyhrazeno orgánům Národní fronty, aby byl zajištěn rozhodující vliv KSČ na volby soudců, kteří měli v prvé řadě splňovat stanovené politické předpoklady. Při respektování nezbytného požadavku vysokých nároků na odborné a lidské kvality soudců se za nynější situace nabízí jako jediné v úvahu přicházející řešení, aby oprávnění podávat návrhy na volbu soudců z povolání přešlo na příslušné ústřední orgány státní správy soudů, které zajišťují jejich odbornou přípravu a mají dostatečné podklady pro předběžné zvážení vhodnosti kandidatury.

Navrhovaný odst. 6 čl. 101 stanoví, ze návrhy na volbu a odvolání soudce NS ČSFR a soudců z povolání vojenských soudů předkládá FS pověřený člen vlády ČSFR. Vychází se ze skutečnosti, že platné ústavní předpisy, ani kompetenční zákon FS nestanoví, v působnosti kterého ústředního orgánu státní správy federace je federální soudnictví. Navrhuje se proto, aby podáváním návrhů na volbu, resp. odvolání soudců z povolání na federální úrovni byl pověřován některý člen vlády ČSFR. Předpokládá se, že návrhy na volbu (odvolání) soudců z povolání vojenských soudů by tento pověřený člen vlády ČSFR předkládal v dohodě s ministrem obrany.

Návrhy na volbu a odvolání ostatních soudců z povolání by předkládali příslušní ministři spravedlnosti, neboť ministerstva spravedlnosti jsou ústředními orgány státní správy republik pro oblast soudnictví.

Co se týče navrhování a odvolávání soudců z lidu, kteří působí u okresních a krajských soudů, jde o otázku, která spadá do působnosti republik. Z tohoto důvodu i zákon č. 36/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů v § 43 odst. 3 stanoví, že soudce z lidu soudů republik volí a odvolávají národní výbory podle zákonů národních rad. K tomu vydané zákony (zák. ČNR č. 35/1970 Sb. a zák. SNR č. 160/1970 Sb.) shodně stanoví, že soudci z lidu jsou voleni a odvoláváni na návrh příslušného orgánu Národní fronty. Potřebnou úpravu těchto zákonů mohou provést jen národní rady.

Podávání návrhů na volbu, resp. odvolání soudců z lidu vojenských soudů se orgány Národní fronty ani podle dosavadní úpravy neúčastnily.

Nové řešení způsobu, kterým budou soudci ustavováni, přinesou připravované nové ústavy. Proto se na přechodnou dobu zachovává institut volby soudců, i když v tomto případě o volbu v technickém smyslu vlastně nejde.

K čl. I bod 3

Platné znění soudcovského slibu je v současné době závažným anachronismem. V souladu s probíhajícím procesem státně politických změn je nutné navrhnout nové znění slibu, obdobně jako tomu bylo např. u prezidenta, poslanců či členů vlády. S ohledem na závažnost institutu slibu, analogicky jako u osob výše uvedených, se navrhuje tuto otázku upravit v ústavním zákoně. Navrhované znění částečně vychází z dikce slibu používané v soudnictví první republiky. Vzhledem k obecné funkci soudců se nepovažuje za potřebné diferencovat znění slibu podle toho, zda jde o soudce federálního nebo republikového.

K čl. II

Viz původní důvodovou zprávu k čl. II.

K čl. III

Derogační klauzule zrušuje některá ust. zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a volbách soudců, ve znění pozdějších předpisů. Dochází k derogaci pouze těch ustanovení, která výslovně stanoví jednak příslušnost orgánu Národní fronty k navrhování a odvolávání soudců z povolání a jednak ustanovení o soudcovském slibu. Je třeba připustit, že i některá další ustanovení tohoto zákona se s ohledem na dřívější vypuštění preambule Ústavy ČSFR a další ústavní dodatky a změny stávají obsoletními či nevýstižnými, v přechodném období je však lze objasnit výkladem.