Úterý 18. února 1992

Předsedající předseda SL R. Battěk: Já také děkuji panu místopředsedovi Jičínskému za jeho výklad, který do určité míry vnesl světlo k některým faktům, řečeno z časového hlediska, dost minulým.

Tady vidím s technickou poznámkou kolega Ruml. Je to, pane kolego, příspěvek do rozpravy nebo jenom technická?

Poslanec SL J. Ruml: Je to jen velmi krátké sdělení, které navazuje bezprostředně na to, co říkal pan profesor Jičínský.

Je pravda, že Federální shromáždění na 14. společné schůzi přijalo 26. března usnesení č. 123, v němž pod bodem 3 odst. b) uložilo předsednictvu Federálního shromáždění odtajnit pro poslance Federálního shromáždění důkazní materiály shromážděné komisí k případům poslanců jmenovaných v usnesení vyšetřovací komise a tyto materiály připravit k nahlédnutí do 10. dubna.

Dopustil jsem se omylu, když jsem o tomto usnesení mluvil na 15. společné schůzi sněmoven jako o usnesení předsednictva, protože jsem předpokládal, že předsednictvo tím, že bylo zavázáno plénem, tento bod takto přijalo. Tam jsem skutečně řekl, že paradox vidím v tom, že ačkoliv předsednictvo svým usnesením zpřístupnilo materiály, pouze 10 % z celkového počtu této možnosti využilo.

Ovšem omylu nebo chyby se podle mého dopustilo samo předsednictvo Federálního shromáždění, neboť ve svém usnesení č. 106 z 10. dubna v bodě 1 zprostilo členy komise mlčenlivosti nikoliv pouze ve vztahu k ostatním poslancům, nýbrž všeobecně.

Současně v bodě 3 uložilo mlčenlivost všem poslancům, když je učinilo nositeli státního tajemství ve smyslu citovaných zákonů se všemi důsledky, přičemž doporučilo předsedům SL a SN, aby poslance svých sněmoven seznámili s důsledky porušení povinností vyplývajících z porušení státního tajemství. O tomto usnesení nevěděli nebo si na ně nevzpomněli ani mnozí členové předsednictva FS včetně pana Jičínského ještě odpoledne 30. ledna 1992 a jeho existenci si ozřejmili až v podvečer téhož dne na své schůzi, jak vyplynulo z následné rozpravy v plénu.

Kdybych o usnesení předsednictva 106 skutečně věděl, sotva bych 30. ledna dopoledne žádal o uzavřené jednání, abych mohl uvést fakta, která jsem považoval až do té doby za utajovaná. V této době řídil plenární zasedání sám první místopředseda Zdeněk Jičínský a o inkriminovaném usnesení předsednictva se ani nezmínil.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji. Přihlásil se s technickou poznámkou kolega Gandalovič.

Poslanec SN P. Gandalovič: Vážený pane předsedající, samozřejmě nechci s panem místopředsedou polemizovat věcně v rámci technické poznámky, ani on s mým vystoupením nepolemizoval věcně, ale naopak mi podsunul demagogicky jak slova, která jsem neřekl, tak vlastní obsah v souvislosti s úplně jinou tematikou. Prosil bych kolegy, kteří se o tom chtějí sami přesvědčit, ať si vyhledají stenografický záznam mého vystoupení a případně v knihovně parlamentu různé články v zahraničním tisku, o kterých jsem hovořil. Prosím, abych tady mohl odmítnout tato obvinění. Děkuji za pozornost.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji také. Ještě s technickou poznámkou kolega Petr Kučera.

Poslanec SL P. Kučera: Pane předsedající, chtěl bych jen reagovat krátce na vystoupení kolegy Rumla, protože předsednictvo FS až do inkriminovaného dne 30. ledna a potvrdí mi to myslím kolegové z komise 17. listopadu, kteří jsou členy předsednictva, vycházeli z toho, že zbavení mlčenlivosti se skutečně týkalo členů komise ve vztahu k poslancům, to znamená nikoli v tom extenzívním pojetí. A tato diskuse o vlastním charakteru nebo obsahu tohoto zproštění mlčenlivosti proběhla až 30. ledna na zasedání předsednictva za účasti některých kolegů právníků. Tam jsme si ujasnili, že se to týká zmocnění obecného, nikoli tedy jen ve vztahu k poslancům, ale vůbec. Takže berte to také jako určitou chybu, kterou jste učinili vy sami jako členové komise 17. listopadu, protože toto zmocnění se nezměnilo. To skutečně bylo od dubna až do ledna nezměněné.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji. Ještě se přihlásil s krátkou poznámkou místopředseda Jičínský.

První místopředseda FS Z. Jičínský: Dvě poznámky k tomu, co říkal kolega Ruml. Trvám na tom, že mýlit se je lidské a zapomínat je lidské. Já jsem se přiznal a nestydím se za to, že jsem si tehdy na usnesení nevzpomněl. Šel jsem do podkladů, tam jsem to našel a objasnil jsem si a vzpomněl jsem si na celou genezi té situace. Vzpomeňte si, jaká byla tehdy situace, že byl ustaven dohodovací výbor, kterému jsem předsedal, čili pochopitelně jsem byl soustředěn na jiné věci a na usnesení jsem zapomněl. Já se za to nestydím, považuji to za normální věc, protože věcí, kterými se zabýváme, je příliš mnoho, než aby si naše paměť mohla všechno pamatovat. Těm poslancům, kteří mají mnohem lepší paměť než já a hned jim bylo jasné, jak to s tím usnesením bylo, blahopřeji. Já prostě tak dobrou paměť nemám.

K tomu, že pan poslanec Ruml o tom nevěděl, myslím, že nebudeme už zřizovat další vyšetřovací komisi, aby zjistila, kdo má pravdu. Tajemník dr. Cigánek dal čestné prohlášení, že usnesení komise s příslušnými podklady předsedovi komise 17. listopadu 16. 4. předal. Nemám, co bych k tomu dál dodával.

Zproštění mlčenlivosti se nemohlo stát na základě usnesení předsednictva. Předsednictvu totiž právě to se ukládalo na základě usnesení společné schůze. Doporučuji, abyste si usnesení společné schůze přečetli, tam se právě ukládá předsednictvu, aby přijalo příslušné usnesení.

Pokud jde o kolegu Gandaloviče, sledoval jsem jeho vystoupení v televizi. Nemám v úmyslu se ho nijak vůbec osobně dotýkat. Pokud chápal moje vystoupení jako nějaký útok proti tomu, co říkal, tak tak to míněno nebylo a v tomto směru se mu omlouvám. Řekl jsem to pro jiný účel, abychom si uvědomili, jak stereotypy starého myšlení nebo režimu se často promítají do toho, co říkáme a jak se chováme. Proto jsem tu vzpomněl onoho poškozování zájmů republiky v cizině. Děkuji.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji. Jsem šťasten, že netrpím stereotypy starého režimu, ale možná, že se mýlím, promiňte.

Jestli dovolíte, rád bych zahájil rozpravu pro kolegy, kteří jsou přihlášeni. To byla technická poznámka, takže prosím pane doktore ještě chvíli, teď kolega Cuhra.

Poslanec SN J. Cuhra: Já bych velmi krátce, i když to většinou nedělám, reagoval na poznámku pana profesora Jičínského. Domníval jsem se, že pan kolega Gandalovič odpoví tak, jak měl odpovědět. Je neskutečné, jestliže někdo srovnává poškozování zájmů republiky v minulém režimu a dnešním režimu. Tehdy, když se říkalo poškození zájmů republiky, dělali to lidé, kteří nastavovali mnoho ze svého života, pane profesore. A ti, kteří to dělali, říkali tomu poškozování zájmů republiky. Domníval jsem se, že i váš názor je dnes skutečně opačný.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji. Jestli dovolíte, udělil bych slovo Dr. Stome, on je přihlášený. Dále se připraví pan poslanec Marián Kováč.

Poslanec SN K. Stome: Pane předsedající, dámy a pánové poslanci, vážení hosté, především na adresu času dohodli jsme se, že čas projevu bude 10 minut. O tom jsme hlasovali. Postrádám, že bychom dnes hlasovali o prodloužení této doby. To je věc číslo jedna.

Za druhé, pořadí diskutujících bylo stanoveno většinou z prvního dne, pokud byli písemně přihlášeni. To pořadí bylo dnes přestavěno, nevím proč. Na faktickou poznámku jsou podle jednacího řádu 2 minuty a faktické poznámky, které zde byly, ve své většině tuto dobu překročily. Nevím proč, jednáno o tom dále nebylo.

Nicméně k věci. Především ke zprávě o vyšetřování událostí 17.listopadu, jako takové. Nemyslím, že tato zpráva je špatná. Nechci tím říci, že mě může uspokojit a nás ve všech svých odpovědích, které jsme očekávali. Skutkově lze nalézt dost věcí, které nám tato zpráva dluží. Je ale dobrá v tom, co bylo komisí dáno jako možnost jejího zjišťování. Jinak řečeno její závěry odpovídají podkladům, které měla, resp. které jí bylo dovoleno si opatřit. V tomto svém závěru odráží stav svého okolí a stav naší společnosti. V tomto je poučná. Ukazuje nám, kde jsou naše limity, ukazuje, kde dlužíme své cestě k demokracii a ukazuje v tom, co nebyla schopna do důsledku zjistit, že demokracie zdaleka v této zemi nemá vyhráno. To pokud jde o zjištění ve věci událostí 17.listopadu 1989.

Jistá apologetika, jistá nezjištění, jisté nemožnosti dobrat se důsledně skutečnosti na základě možností a hranic této komisi fakticky vymezených jsou a musí být pro tento parlament poučné a ukládají nám povinnost obrátit pozornost na možné opáčení úloh.

Komise v podstatě zjišťuje, že nejde o spiknutí, které přesahuje horizont 17. listopadu 1989 nějak významně do budoucna. Resp. nebyla schopna se dobrat materiálů, které by o tom vypovídaly, a přesto i to, co komise zjišťuje, mělo být dopředu torpédováno. Torpédováno v osobách členů komise, komise jako takové a pomocí znevážení komise s použitím výsledků její práce v její druhé roli. Mám na mysli ukvapenou a nedotaženou scénku z práce lustrační komise - totiž zjištění, kdo z poslanců je uveden v registru svazků, podanou i ČST téměř jako jasnou věc.

Proč ukvapenou? Ukvapenou fakticky i právně. Protože zpráva novináře jen proto, že patří do určitého, pokud jde o světové strany, umístěného prostoru - tzn. západního novináře - není pro mne a nemůže mít pro nikoho větší relevanci, než zpráva novináře z jihu, severu nebo východu. Rozhodují jenom fakta. Nemá tedy větší cenu, než třeba zpráva ČST.

Proč právně? Protože právní význam zůstal stranou. Zaznělo zde, že televize učinila dobrý počin. Já říkám - ano, mohla ho učinit, kdyby to dotáhla do konce. To ovšem televize neudělala. V tom vidím torpédování činnosti této komise.

Pokud vím, v tom prvním šotu poslanec Hruška řekl, že nic zlého na tom neshledává, na tom záběru. Nikdo se už neobtěžoval, zeptat se proč, a nikdo to nezjišťoval. Nikdo se nezajímal o to, kdo zná nebo si uvědomuje význam usnesení 106 předsednictva FS. Pokud vím, poslanec Kulan hovořil o té věci, že se v podstatě publikuje jen to, co už je jinak známo. I toto uniklo hodnocení televize. Pokud si vzpomínám, i já jsem vystoupil s určitou pochybností. Přesto všechno televize pokračovala způsobem, kdy někteří lidé hovořili o diagnóze porušení státního tajemství. V tom vidím klíčový a neuralgický bod signalizující to, co jsme ještě dlužni své cestě k demokracii.

Navrhuji, říkám to dopředu, možnost zveřejnění seznamu spolupracovníků Stb. Chci říci proč. Přece snad z hlediska materiálně právního si ještě dnes nemyslíme a snad si to ani myslet nemůžeme, že seznam spolupracovníků Stb. na úseku boje s vnitřním nepřítelem představuje něco, co má zůstat utajeno z důvodu důležitého zájmu státu, zejména v oblasti vojenské, politické nebo hospodářské, jak říká § 89 odst. 10 trestního zákona.

Vnitřní nepřítel byl přece ten, kdo nebyl v souladu s tzv. normalizací. Tato normalizační ideologie mohla snad sloužit jako výkladová pomůcka v době normalizace, ale těžko může sloužit jako výkladová pomůcka nyní. Pokud se někdo domnívá opak, bohužel se s ním rozcházím v názorech.

Z tohoto pohledu nelze souhlasit ani s ukvapenou diagnózou, že členové komise by mohli porušit státní tajemství, i kdyby už nebylo usnesení 106 Federálního shromáždění.

Žádám pana generálního prokurátora ČSFR, aby nám sdělil, zda k těmto diagnózám za průběhu přípravného řízení trestního dal souhlas, pokud jde o uvedení této kvalifikace a zda také učinil příslušné kroky, aby tato kvalifikace byla opravena. A to i jako hypoteticky možná, s ohledem na právní stav, který je, tj. na usnesení Federálního shromáždění, jeho předsednictva ve vztahu k členům komise, které není časově ani adresátově nijak omezeno. To za prvé.

Za druhé - bych se tázal, zda je skutečně Generální prokuratura ČSFR přesvědčena o tom, že seznam státních bezpečnostních pomocníků je seznamem stejně tajným, že je na úrovni státního tajemství jako před listopadem 1989, byť uplynulo skoro 2 a půl roku od této doby.

Ptám se proto, abychom si mohli učinit představu o kvalitním obsazení postů na generální prokuratuře. Nemohu totiž souhlasit s tím, aby se řada současných nedostatků odbývala příliš lacině s poukazem na dříve ústavně zakotvený princip vedoucí úlohy KSČ v článku 4 ústavy namísto poukazem na špatně vykonávanou práci, jak plyne v případě pana Marečka z usnesení generální prokuratury ČR, jejíž vyšetřovatel v jakési kooperaci s generální prokuraturou na této věci nyní pracuje, alespoň pokud jsem byl informován.

Nenechme se mýlit názory lidí, kteří trpěli. I zemřelý prezident Dr. Husák byl vězněn v Leopoldově a nastolil, přes svou osobní zkušenost vězně, proces normalizace, a to proces důsledný. Tento příklad nemusí být jediný. Viděli jsme to na snaze znevážit práci komise, znevážit parlament, znevážit demokracii.

Komisi jsme pověřili nikoli pouhým přečtením seznamů, ale zjištěním, a ona tak učinila. My jsem ji ovšem nepověřili vynesením rozsudku, a ona ho také nevynesla. Všechny protesty proti komisi mohou směřovat pouze k tomu, že takovýto záznam komise neměla učinit, protože takový záznam snad není. Pokud se chce někdo opřít práci komise, tak to ne jejím zlehčováním, ale cestou, o které hovořil předřečník ve svém příspěvku, totiž pan profesor Jičínský, totiž soudem.

Na druhé straně, odmítání činnosti této komise není záležitostí, kterou si můžeme dovolit. Řekl-li prezident Wilson, že demokracie se musí bránit, brání se právě tímto neagresívním způsobem, totiž, že signalizuje možná nebezpečí.

Musíme tuto komisi hodnotit jako svůj orgán, přiznat jí důstojnost, která jí náleží.

Hovořil jsem o roli televize, která také určitým způsobem znevážila závěry této komise i v 17. listopadu. Polovičatým zjištěním televize snížila váhu parlamentu, snížila váhu jeho komise a snížila váhu členů této komise.

Vyzývám proto pana ředitele ČST, aby provedl přezkum potřebnosti těch mnohaset pracovníků na prakticky dva programy a na jejich úroveň. Podal o výsledku tohoto přezkumu zprávu Federálnímu shromáždění i s informací o zamýšlených nebo provedených personálních změnách a restrikcích včetně míst a postů v televizi nejvyšších. (Předsedající předseda SL R. Battěk: Pane poslanče,... děkuji vám.)

Praktický návrh mám ještě jeden. Nesouhlasím s posledním bodem usnesení, který máme v materiálech, a sice, aby materiály byly uloženy, které se týkají tohoto zjišťování do archivu Federálního shromáždění. Z archiválií Federálního shromáždění se ztratily záznamy tzv. pendrekového zákona. Po své vlastní zkušenosti nejsem přesvědčen, jako předseda petičního výboru, že toto je to místo, kde tyto materiály mohou být bezpečně uschovány alespoň způsobem, který zatím máme na mysli.

Navrhuji, abychom uschování těchto materiálu podrobili zvláštnímu režimu, a ne je pouze převezli do Federálního shromáždění. Děkuji vám. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji panu poslanci Stomemu. Další přihlášený je pan poslanec Marián Kováč. Potom by měl hovořit pan poslanec Hubálek.

Poslanec SN Marián Kováč: Pán predsedajúci, vážené Federálne zhromaždenie, dovolím si na úvod konštatovať, že materiál Záverečná správa vyšetrovacej komisie pre objasnenie udalostí 17. novembra je materiál analytický, ktorý sa snaží pomerne podrobne - aj keď asi pri zámernom ignorovaní niektorých súvislostí a udalostí - zaradiť medzi tie materiály, ktoré sa snažia dokladovať priebeh udalostí pred a po 17. novembri.

Takto predloženú správu sme mohli kžudne, podža návrhu uznesenia, vziať na vedomie a bez únavy a roztržitosti sme sa mohli venovať zákonom, ktoré sú v tejto chvíli s odstupom času dvoch rokov ďaleko dôležitejšie. Sú dôležitejšie - dovolím si povedať - z pohžadu obyvatežstva, pretože potenciál novembra (myslím, že väčšina z nás si uvedomuje) sa s každým dňom akosi premrháva.

Uvediem len niekožko príkladov, že tvrdohlavo presadzovaný spôsob zmeny ekonomického systému vedie k nebývalému poklesu výroby, zaznamenávame dramatické zníženie životnej úrovne a rast nezamestnanosti, predovšetkým vo východnej časti Slovenska, dávno prekračujeme všetky zbožné želania našich vládnych ekonómov a ako sa ukazuje, aj niektoré sny slovenských kompetentných politikov.

Predpokladám, že sa nečudujeme, že dnes žudia majú iné starosti, iné záujmy. Ako ma presvedčuje stav poslaneckej snemovne, ani mnohých poslancov už nezaujíma, ako sa vlastne v novembri 1989 dostali k moci.

Musím sa priznať, že mienky zobrať správu na vedomie a neviesť rozpravu som sa držal až do chvíle, kým nevystúpil pán Ruml. To, čo vyšlo v jeho podaní z jeho úst, ma ovialo obavami, a ja kladiem otázku: Pán Ruml, kde je hranica, pri ktorej sa hodláte zastaviť? Nemyslím na hranicu minulosti, myslím na hranicu budúcnosti.

Keď pán Ruml čítal záverečnú správu, mal som chvížu podozrenie, že vskutku nerozumiem filozofii jeho revolučného vystúpenia, ktoré sa, podža môjho názoru, predsa len trochu odkláňa od analytickosti, o ktorej som hovoril na úvod. Veď závery, ktoré sú prezentované v tejto správe, sú až neuveritežne kžudné a ja sa nestačím diviť. Viem len tožko, že zásah proti manifestujúcim nebol plánovaný, že neexistovali dve velitežské centrá, že sa objasnil pôvod a záver dezinformácie o smrti pána Šmída, že nebol preukázaný vplyv KGB na udalostiach, aj keď všetci vieme, že existujú štyri svetové strany a neexistuje len jediná tajná služba. Je to skutočne ako v rozprávke, kde je všetko možné. Avšak v rozprávke je jeden krásny princíp - že dobro víťazí nad zlom. Čo však víťazí v tejto situácii? Nenávisť, arogantnosť, bezohžadnosť, netolerantnosť a pravda víťazov.

To, čo sa odohralo v súvislosti s vyšetrovaním udalostí 17. novembra, sa všetko zvrhlo na lustrácie. A to, čo sa v súvislosti s nimi v tomto parlamente udialo, by ma v tejto chvíli mohlo kžudne naplniť pocitom vežkej škodoradosti. Nenaplňuje. Prenechám túto škodoradosť iným poslancom, ktorí to majú vo zvyku, pretože to, čo sa odohráva v súvislosti s lustráciami v tejto spoločnosti, mi na kžude absolútne nepridáva. Prečo hovorím o škodoradosti? Pretože, keď sme hovorili o lustračnom zákone, upozorňovali sme v klube Strany demokratickej žavice, že lustrácie nie sú len technickým problémom, že to nie je len politická a morálna záležitosť, ale že je to právna záležitosť, ústavnoprávna, že pri tomto procese je treba vychádzať mimo iného z ústavnej listiny, ktorú sme vtedy prijali len deň pred tým. Nestalo sa. Mám mať z toho radosť? Veru že nie.

Upozorňovali sme vtedy, že musíme mať istotu, že sú zväzky jednoznačne správne, že nikto nič nefalšoval, že nikto nevybral to, čo potreboval. Nestalo sa. Pozrite sa - v záverečnej správe sa konštatuje, že v čistkách roku 1970 bolo postihnutých na 600 tisíc kvalifikovaných pracovníkov, ktorí odmietli tézu o internacionálnej pomoci. Nemali by sme hžadať odpoveď na otázku, kožko je postihnutých v dôsledku hlasovania tých, ktorí hlasovali za lustračný zákon?

Pýtam sa - môže byť dobrý zákon, ktorý stavia na rovnakú úroveň profesionálnych príslušníkov ŠtB a napr. členov Šudových milícií? Čo hovoríte takému osudu? Uvediem konkrétny príklad: Pri vstupe zahraničných vojsk na naše územie v roku 1968 protestoval proti tomu aktu jeden mladý schopný začínajúci odborník. Vek - niečo cez 30 rokov, vzdelanie a odborné predpoklady ho predurčovali na skvelú odbornú kariéru. Nebyť toho, že aj vtedy sa odborné záležitosti politizovali. Protestoval si, a nahlas, budeš trpieť. Vyhodiť zo strany - znel rozsudok vtedy takmer jedinej strany. Tento akt vtedy neznamenal len zastavenie jedného žudského života, ale aj zastavenie života v najkrajšom kvete. Bremeno sa totiž prenášalo aj na deti. V tomto konkrétnom prípade zasiahol rozum - nelikvidujme odborníkov. Trest sa zmenšil s doplnkom - založíš Zväz československo-sovietskeho priatežstva a vstúpiš do Šudových milícií.

Po dvadsiatich rokoch, kedy konečne bolo tomuto človeku umožnené odborne sa realizovať, prestal byť kapitánom priemyselnej lode jedného podniku. Zasiahol lustračný zákon.

Je to len jeden z mnohých prípadov, ktoré znova tvoria krivdy. Najviac ma na tom všetkom zarmucuje skutočnosť, že sa tieto krivdy páchajú aj na mojich vrstovníkoch, mladých žuďoch, ktorým je niečo cez tridsať.

Aj týmto konštatovaním by bolo možné ukončiť toto vystúpenie. Ústavný súd je zriadený, sudcovia menovaní. Kde ale zobrať vieru, že tí, ktorí už raz hlasovali tak, budú hlasovať ináč, že budú spravodliví? Kde vziať presvedčenie, že list, ktorý zaslal pán prezident predsedovi Federálneho zhromaždenia na schválenie lustračného zákona, nie je len opar, tak prepotrebný na to, aby Európa a svet nevideli do nášho vnútra?

Dovožte mi niekožko konkrétnych poznámok k predloženej obsiahlej správe. Cez uznanie, že materiál je analytický, nemôžem sa ubrániť dojmu, že ruka historika, ktorá sa na jeho tvorbe podiežala (a snáď ho celý aj napísala?), je ruka tendenčná, ako sa to dnes hodí. Ináč by sa nemohlo stať, že v materiáli je tak jednoznačne, jednofarebne a jednostranne hneď v úvode historického prehžadu vykreslená situácia po druhej svetovej vojne. Keď chceme byť objektívni pre tých, ktorí sa o tom možno raz budú učiť v učebniciach, nemali by sme zabúdať uvádzať aj také skutočnosti, ktoré tvoria komplex situácie a spomenúť napríklad podiel USA na studenej vojne, na vznik NATO v roku 1949, jeho postupný vývoj a význam pri formovaní Európy. Na strane 14 by sa napríklad nemohlo stať, aby celý materiál nepripúšťal pozitívny vplyv reformných komunistov a aby sa zásluhy pripisovali len vtedy existujúcej opozícii. Také vysvetlenie histórie tu už predsa bolo a pomerne dlho.

O to viac ma zaujíma toto hodnotenie, pretože z dnešného pohžadu, či už chceme alebo nechceme, sa mi neúmerné zásluhy opozície javia ako divadielko na vežkej scéne. Prosím, aby mi túto poznámku odpustili tí, ktorí skutočne v tej opozícii boli, ktorí za ňu

trpeli a ktorí boli poznamenaní na celý život. Bohužiaž, tých opozičníkov je dnes nejak príliš mnoho.

Mnohé udalosti, ktoré sa v správe predkladajú, sú literárne dokumentované skutočne na vežmi nízkej úrovni a cez jednoznačné tvrdenie majú svoje vežmi slabé stránky. Napríklad na strane 18 sa objavujú mnohé jednoznačné tvrdenia, ale na základe čoho? To sa mám aj ja teraz stať členom komisie a všetko študovať od úplného začiatku? Aj ja za to budem finančne ocenený?

Prečo, keď sa v správe povedalo A, nepovie sa aj B? Napríklad v prípade tvrdenia dezinformačných akcií ŠtB, čo je to "mnoho žudí zranených", čo je to "mnoho žudí zatknutých"?

A tak pri hodnotení a popise konkrétnych udalostí 17. novembra sa vnucuje už len jedna jediná otázka, s ktorou chcem skončiť. Chcel by som sa opýtať, či komisia v záujme objektívneho posúdenia udalostí preštudovala rozborové materiály hodnotiace bezpečnostnú situáciu v ČSFR, ktoré spracovali pracoviská rozviedky a kontrarozviedky.

Pokiaž nie, potom je všetko jasné. Pokiaž áno, potom mi v tejto správe chýba hodnotenie činnosti v zahraničných bezpečnostných centrách. Domnievam sa, že z činnosti jednotlivých zahraničných nadácií je možné analyzovať ďaleko väčší záujem o situáciu v Československu. Potom vzniká aj iný smer vyšetrovania.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP