Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Poslanec SL M. Malý: Je to spíš faktická poznámka. Pane předsedající, nevím jak vy a ostatní kolegové, zda-li si toho všimli, ale vystoupení pana kolegy Bratinky nebylo snímáno Československou televizí. Domnívám se, že tak závažné prohlášení, které se týká 42 uplynulých let si zasloužilo, aby s ním byla seznámena veškerá veřejnost. Prosím, aby předsednictvo Federálního shromáždění prověřilo, zda byl zaznamenán celý projev kolegy Bratinky a pokud se tak nestalo, trvám na tom, aby byl požádán ředitel Čs. televize o to, aby umožnil poslanci Bratinkovi v plném znění toto prohlášení večer přečíst v televizních novinách nebo aktualitách.

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Zamestnanci televízie zrejme počúvali to, čo bolo vyhlásené a zrejme na to budú reagovať. Prosil by som ďalej pána poslanca Dostála, aby prišiel a predniesol svoj príspevok.

Poslanec SN P. Dostál: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, promiňte, že vás zdržuji. Já jsem zde včera vystoupil s kritikou postojů poslance Bárty v souvislosti s 2. moravskoslezskou deklarací. Pan docent Bárta se bránil tím, že moravskoslezská deklarace je státotvorná. Dovolím si vás chvíIi zdržet několika větami z této deklarace, aby jste sami posoudili, zda je státotvorná, nebo destrukční, zda směřuje na podporu tohoto státu, nebo k jeho rozkladu.

Bod 5 na straně 4 říká: "Vyzýváme poslance České národní rady zvolené v obou moravských krajích, aby se nejpozději k 15. 1. 1991 vydělili z ČNR jako poslanecká komora moravskoslezského sněmu, a aby tato komora převzala zpět od ČNR v otázkách Moravy a Slezska výkon moci zákonodárné, který byl dne 1. dubna 1990 při vyhlašení vzniku samosprávné spolkové země Moravskoslezské v 1. moravskoslezské deklaraci dočasně delegován na Českou národní radu. Požadujeme, aby dnem ustavení moravskoslezského sněmu datovaným vznikem druhé komory sněm v rámci své pravomoci jmenoval výkonný výbor, který se ujme pokračování přípravných prací na zřízení samosprávné země Moravskoslezské a bude realizovat výkonnou moc na území Moravy a Slezska.

Pan poslanec Bárta slíbil v této místnosti věrnost České a Slovenské Federativní Republice.Já tuto deklaraci považuji za porušení tohoto slibu. Já tuto deklaraci považuji za akt protidemokratický a žádám ctěné Federální shromáždění, aby věc byla předána imunitnímu a mandátovému výboru, aby posoudil činnost kolegy Bárty. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem. Do rozpravy k návrhu poslanca Bratinky k hodnoteniu obdobia rokov 1948 - 1989 sa prihlásil poslanec Sokol.

Místopředseda SN J. Sokol: Vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, souhlasím s názorem kolegy poslance Bratinky, že by se Federální shromáždění mělo jasně a nedvojsmyslně vyjádřit k totalitnímu režimu, založenému na komunistické ideologii jako celku. Má-li však toto vyjádření mít nějaký pozitivní smysl, je třeba si výslovně položit otázku, proč se touto minulostí chceme zabývat a čeho zde chceme dosáhnout. Podle mého názoru by nebyl o nic trapnějšího než kdybychom se zde dnes předháněli v siláckých výrocích na adresu komunismu, a to dnes, kdy k tomu není třeba žádné odvahy a kdy to nic nestojí, kdybychom se dokonce nechali strhnout k tomu, abychom vytloukali politický kapitál z utrpení desetitisíců lidí, zejména těch, kteří totalitu zaplatili životem. Tím bychom svoji dnešní šanci doznačné míry promarnili.

Otázka minulých let má svou stránku minulou, historickou, a stránku přítomnou. Minulost, to co bylo, co se stalo, co se nedá "odestát", od nás vyžaduje především pravdivost. Minulost nesmí být znovu falšována. Tisícům mrtvých jsme povinni touto úctou. Chci to ukázat navlastní zkušenosti.

Ač jsem byl od dětství souvisle a stále drobně šikanován, nikdy jsem ve vězení nebyl. Moje vlastní zkušenost mi nedovoluje celé toto období paušalizovat. Byla tu období skutečného teroru, kdy jsme se museli bát, zejména počátkem padesátých let, období zoufalství a kruté beznaděje, zejména v posledních letech, ale také období, kdy jsme vládu této země - byť byla komunistická - viděli jako svoji vládu. Prosím každeho, kdo se pamatuje na rok 1968, aby se zahleděl do svých vlastních vzpomínek. V celém tom období jsme se setkávali s komunisty, kteří byli v jistých obdobích nesmírně nebezpeční, buď proto, že to byli lidé bezcharakterní nebo proto, že to byli lidé fanatičtí.

Avšak setkávali jsme se také s řadou komunistů, kteří byli skutečně přesvědčeni o tom, za čím šli, a někteří z nich se později stali mými dobrými přáteli a nikdy mě nezklamali.

Tuto rozmanitost a nejednoznačnost celého období jsem zde chtěl výslovně uvést a chtěl bych na ní trvat. To je historie, to je ta minulá stránka.

Otázka minulých let však není jen historická, je to otázka naší současnosti a budoucnosti a o tu nám musí jít především. Ve vztahu k minutosti platí pořád slavná analýza německého filozofa Karla Jasperse z roku 1945, která rozlišuje čtyři typy viny a trvá na tom, že tyto typy viny se nesmějí směšovat, nesmějí se zaměňovat jedna za druhou. Jaspers rozlišuje vinu kriminální, tu, kterou je možné usvědčit, prokázat a před soudem potrestat. Tady je to, co nás dobudoucna čeká, zcela zřejmé a velmi bych se přimlouval za to, aby se v této oblasti dělalo, co je podle práva a spravedlnosti možné.

Jaspers ovšem dále rozlišuje také vinu politickou. To je něco, co můžeme veřejně konstatovat,co má jakousi objektivní povahu, ale ne má to takový charakter, že by se podle toho dali lidé trestat. Domnívám se, že tady před námi stojí povinnost tuto vinu jasně pojmenovat, to co jde odmítnout a zbavit se toho.

Jaspers rozlišuje ovšem také vinu mravní, která vyžaduje, aby se od ní společnost očistila. K mravní očistě může dojít jen tehdy, když se každý z dobrovolných i nedobrovolných účastníků soustředí na vlastní chyby a selhání. Jen tehdy, když se lidé k vlastním prohřeškům a vlastním zločinům přiznávají, může dojít k mravní očistě. Jinak se jen opakují rekriminace a k žádné očistě dojít nemůže.

Domnívám se, že se chceme pokusit přerušit pupeční šňůru, která mnohé z nás dosud váže k minulému režimu, že chceme podpořit ty, kteří se s ním chtějí poctivě a důsledně rozejít a zároveň varovat ty, kteří by minulost chtěli omlouvat, zlehčovat a oprašovat. Zde by naše stanovisko mělo být naprosto zřetelné. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem poslancovi Sokolovi.

Slovo má poslanec Blažek.

Poslanec SN A. Blažek: Pane předsedající, dámy a pánové. Máme-li zde odsoudit moc, která nás 42 let ovládala a prohlásíme-li, že tato moc v podobě, jakou získala po únoru 1948, byla již svou podstatou nelegitimní,jak zde uvedl poslanec Bratinka, musíme zaujmout stanovisko i k těm, kteří tuto moc představovali a použili ji k cílům a záměrům, které chceme, v souladu se čtyřicetiletou zkušeností naší společnosti s touto mocí, právem odsoudit. Takovému stanovisku se nemůžeme vyhnout, protože podíl na nelegitimní a často i zločinně se projevující moci nutně zakládá i podíl na odpovědnosti za zlo touto mocí spáchané a naopak, prohlášení o nelegitimitě této moci by znamenalo, že vše, co jí bránilo uchvátit totální vládu nad společností a co ji v tom oslabovalo a mařilo její záměry, bylo ve své podstatě aktivitou legitimní.

Zde je ovšem třeba vzít v úvahu, že ve volbách v roce 1946 se KSČ stala nejsilnější politickou stranou v Československu a logicky - na základě předchozích dohod s ostatními politickými silami - tak ovládla nejdůležitější mocenské pozice. Tohoto svého legitimntho postavení pak zneužila v únoru 1948 a zejména v dalším období, kdy odstranila z politického systému vše, co mohlo ohrozit její postavení a nastolit totalitní diktaturu maskovanou jako lidovou demokracii. Stojíme tedy před úkolem zvažit odpovědnost a vinu jedněch a případně ocenit zásluhy druhých. Vážit viny je však v právním státě výlučnou kompetencí soudu a my ji zde nemůžeme suplovat. Budou-li ovšem zločiny totalitní moci prohlášeny za zločiny proti lidskosti a budou-li prohlášeny za nepromlčitelné, získá naše společnost právní nástroj k potrestání konkrétních viníků. Myslím, že to společnost od svého prvního svobodně zvoleného zákonodárného sboru po porážce totalitní diktatury očekává. Naše společnost ovšem od nás očekává víc než jen potrestání konkrétních viníků za zločiny, kterých se komunistická diktatura dopustila na občanech této země a na jejich právech; domnívám se, že je naším úkolem vytvořit i podmínky pro důslednou očistu našeho politického života i od těch nomenklaturních kádrů a opor totatitní diktatury, kteří se nedopustili žádných konkrétních činů, které by mohly být právně kvalifikovány, ale bez nich, bez jejich spolehlivé výkonnosti v různých funkcích, by se KSČ nemohla stát silou schopnou totálně ovládnout a udržet monopolní mocenské postavení.

Jde také o náš postoj k členství v KSČ, v obecnější rovině pak o míru odpovědnosti členů politické organizace za činy, kterých se tato organizace dopustila v době, kdy ovládala stát. Naléhavou potřebu řešit tento problém ukazuje i sílící tlak společnosti, která dává zřetelně najevo, že dosavadnípostup politických sil a nové politické reprezentace společnosti je v této věci neuspokojivý. Nic na tom nemění ani skutečnost, že některé z nejhlasitějších projevů, které volají po odsouzení všech členů strany (tedy i těch, kteří byli během tzv. normalizace perzekuováni), mohou být - a často i jsou -jen hlasem špatného svědomí těch dříve mlčících a neprotestujících. Stanovení odpovědnosti vůči členům politické organizace je ovšem vždy složitým problémem právním i etickým. Nemůžeme totiž vycházet z předpokladu, že už samotné členství ve straně automaticky zakládá spoluvinu na konkrétních činech, kterých se tato strana dopustila a které mohou být za určitých okolností kvalifikovány jako porušení práva. Domnívám se proto, že vzhledem k řadovým členům KSČ může jít ve vztahu k míře jejich podílu na odpovědnosti této strany vůči společnosti pouze o obecné hodnocení dle mravních hledisek, jaká svého času užil ve vztahu k vině německého národa Karl Jaspers.

V novodobých dějinách evropské civilizace došlo ke dvěma masivním projevům totalitního ovládnutí společnosti a státu monopolní mocí, které tragickým způsobem obohatily zkušenost lidstva s takovou formou vlády - mám na mysli fašismus a zejména nacismus na jedné straně a komunismus v jeho bolševické a stalinské formě na straně druhé. Zločinné založení fašismu a nacismu vyvrcholilo rozpoutáním světové války a posléze v důsledku vítězství válečného spojenectví demokratických mocností a Sovětského svazu přineslo bezpodmínečnou kapitulaci Německé říše, Itálie a Japonska. Částí společného postupu vítězných mocností proti nacistickému Německu byla i denacifikace německé společnosti a německého veřejného života po válce. Trvalou součástí německého vědomí se pak během vytváření demokratického státu - SRN - stalo i vědomí viny a odpovědnosti za zločiny, kterých se nacismus dopustil vůči lidu evropských národů a států i vůči lidu vlastnímu.

Mírou viny se KSČ od německého nacismu samozřejmě značně liší: neměla totiž příležitost dopustit se zločinů vůči jiným statům a jejich občanům. Chceme li však provést důslednou debolševizaci společnosti, může nám být postup západoněmeckých demokratických sil vůči členům a funkcionářům nacistické strany po válce v lecčem příkladem: např. v tom, že se jim snažily zabránit v aktivní účasti v politickém životě Spolkové republiky.

Vzhledem k tomu, že KSČ je stranou legálně působící, nemůže právní stát její členy diskriminovat a bránit jim v účasti na veřejném životě. Může a měla by to však udělat společnost sama tím, že se bude zajímat o politickou minulost uchazečů o všechny funkce ve veřejném životě a tím, že v nich bude - při respektu k odborným znalostem a schopnostem - dávat přednost občanům bez politické minulosti komunistické. To je, jak se domnívám, jediný legální prostředek, který má zde demokratická společnost k dispozici.

V mravní tradici naší civilizace, která se utvářela z vlivů a zdrojů židovských, antických a zejména křesťanských, je hluboce zakotvena kategorie odpuštění jako dobra, jímž oběť obnovuje původní vztah narušený zlem, kterého se viník na oběti dopustil. Podmínkou odpuštění je však, a to zejména vlivem křesťanství, pokání, jehož obsahem je přiznání viny a závazný slib nápravy.

Věřím, že naše společnost je schopna rozpomenout se na hluboce zasuté zkušenosti s křesťanskou etickou praxí, kterou se komunismus snažil tak důsledně vytlačit z našeho života. Společnost nemůže žít v trvalém napětí nebo dokonce ve stavu vnitřní války s tak velkou skupinou občanů, jakou dosud komunisté představují. Věřím, že naše společnost bude schopna najít v sobě mravní sílu k odpuštění vin, kterých se na ní komunismus a komunisté dopustili.

Nevidím však onu nezbytnou podmínku, bez které odpustit nelze: nevidím zde dosud ani náznak pokání.

Děkuji vám za pozornost (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďalej sa do rozpravy prihlásil člen Predsedníctva pán poslanec Zeman.

Poslanec SN M. Zeman: Pane předsedající, vážení kolegové, nevidím naprosto žádný důvod, proč celkem tak nahodilá okolnost, že jsem člen předsednictva, by měla posouvat pořadí diskutujících. Ale když už jsem se u tohoto pultu ocitnul, dovolte mi jenom pár poznámek. Snažím se, téměř celý dospělý život, přemýšlet nad otázkou, která se trochu vztahuje k tématu poslance Bratinky, ale zní poněkud jinak. Proč tento systém ještě funguje? Tuto otázku jsem si v posledních desetiletích kladl a aniž bych předstíral, že jsem na ni našel odpověď, dovolte mi několik závěrů, které možná budou v určitém rozporu s názory kolegy Bratinky. Vycházím z toho, že má-li být účelná analýza tohoto systému, tak především musí zabránit možnosti jeho opakování v budoucnosti. Jak přirozeným a spravedlivým potrestáním viníků, tak ale také - a to je druhá strana mince,odvahou a schopností k naší vlastní sebereflexi. Tento systém nevznikl 25. února 1948. Tento systém má svoje genetické kořeny minimálně v porušování demokracie po roce 1945, Ať už jde o transfér německého obyvatelstva přesně v duchu stalinských migračních přesunů, ať už jde o zákaz agrární strany, protože je-li politická demokracie odvozována od jediné strany,je omezována u všech stran. Ale ani to ještě není odpověď na otázku, proč tento systém tak dlouho a více méně nerušeně fungoval. Těch 40 %, které komunistická strana dostala v relativně svobod- ných volbách z roku 1946, dostala dobrovolně. A jenom částečně se zde můžeme odvolávat na mnichovské trauma, nebo na osvoboditelské legendy. Přemýšlejme chvíli o té druhé, nám velice nepříjemné straně mince. Přemýš- lejme o těch tisících telegramů, které nadšeně schvalovaly rozsudek smrti nad Miladou Horákovou. Přemýšlejme o těch tisících rezolucích, o těch nadšeně manifestujících na 1.máje, o těch lidech, kteří vítali naše vedoucí představitele v továrnách nebo na vesnicích. Ne vždy to byly potěmkinovské vesnice. Pře- mýšlejme i o tom, proč v Československu nikdy nevznikla analogie polské Solidarity, jako autentického dělnického hnutí, které se u našich sousedů dokázalo prosadit ještě za brežněvismu. Proč u nás nedošlo ke kadárizaci?

V Maďarsku dva roky po okupaci této země a po potlačení její revoluce byl zahájen, byť velice drobný, reformní proces. Proč jsme nikdy nenalezli odvahu mít alespoň tak nezávislou zahraniční politiku jako měl Ceaucescu přes svůj nechutný vnitřní stalinistický režim. Proč jsme neměli takový rozsah soukromých řemesel a obchodů jako mělo východní Německo? Proč jsme byli ze satelitů nestalinističtější ze stalinských... ?

Často, když o tom přemýšlíme, musíme se podívat na tento národ, na tuto společnost a poněkud méně si ji idealizovat.

Jestliže nyní místo onoho prorůstání ovladajících a ovládaných vytvoříme další iluzi, iluzi statečného, trpícího národa, který hrdě a se vztyčenou hlavou trpěl pod komunistickou diktaturou a jen tak slabounce pod peřinou zatínal pěstičky, tak pouze vytvoříme další sebeklam, který nás bude pronásledovat do budoucí historie a povede např. k tomu, že v této historii vytvoříme místo demokracie bonapartismus. Zde byl několikrát citován Jespers. Dovolte mi, abych se obrátil závěrem na domácí literaturu. Vřele doporučuji, abychom si všichni přečetli Škvoreckého Zbabělce. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem. Slovo má poslanec Tyl.

Poslanec SL M. Tyl: Pane předsedající, dámy a pánové, tento parlament zrcadlí rozpory v naší současné společnosti. Myslím, že je věrným obrazem jejich vnitřních nejistot a obav. To, že přistupujeme k pokusu o reflexi minulosti, vidím jako velmi, velmi povzbuzující. Pro sebe bych to mohl nazvat první částí "rozloučení se včerejškem."

Podaří-li se nám osvětlit kořeny krize minulých 42 let, je snad naděje na pravdivá východiska pro budoucnost.

Jeden z klíčových problěmů, a to nejenom problémů minuosti byl a je fenomén komunismu. Pokusím se ze svých chabých sil ukázat na ty jeho pečlivě zastírané rysy, které jsou s to zároveň charakterizovat také jejich nositele - tedy komunisty.

Etapa, ve které se ke svému hnutí přihlásili, zde hraje poměrně malou, okrajovou roli.

Paradoxně ale začnu výčtem těch důtežitých oblastí, ve kterých mezi námi, nekomunisty a komunisty, rozdíly být nemusí, protože rozdíly v názorech pro mne nejsou signifikantními rozdíly.

Já jsem totiž mezi mnoha komunisty, s nimiž jsem se seznámil, potkal mnoho těch, kteří, ač byli odkojeni Marxovým Kapitálem, byli nakonec přesvědčenými liberálními ekonomy. I ti, kteří byli dobře vyškoleni v lenin- ském internacionalismu, byli s to upřímně zastávat nějakou nosnou národní myšlenku, a dokonce i to, co celou ideu všechno spojovalo, tedy ideu ateismu, jsem u mnohých komunistů našel porušovanou jejich vírou v Boha.

Nepoznal jsem osobně a ani literárně takové komunisty, kteří by byli svým vnitřním přesvědčením demokraty.

Jde mi zde o obsah a ne smysl demokracie. Mezi těmi, kteří jsou demokraty z přesvědčení a těmi, kteří jsou demokraty z nezbytnosti dané chvíle... Na tomto obecně platném rozlišení mohu trvat proto, že alespoň v jednom jediném životním okamžiku musel každý komunista svobodně volit mezi nejistotou přijatelnosti svého názoru pro druhé, anebo jistotou stát se tím "mládím světa", a to navždy.

Byli totiž "mládím světa" už na počátku století, kdy se ještě schovávali za štít sociální demokracie, i když už zručně pracovali s jejím mečem.

Byli "mladím světa" při bezvýhradné podpoře největší genocidy v dějinách - při zrodu a rozkvětu sovětských gulagů.

Byli "mládím světa", když se v roce 1948 v této zemi vybíralo z několika alternativ proher.

A byli opět "mládím světa", když se v r.1968 nutně realizovaly plody jimi zvolené alternativy. Zde bych se maličko zastavil, protože sám se do jisté míry shoduji s oblíbeným komunistickým argumentem, že 20. srpna 1968 se dalo něco rozumného těžko podnikat. Zásadně však nesouhlasím se záměnou důsledků a příčin. Dvacetiletou cestu k srpnové noci sami totiž pečlivě vydláždili. Navíc ještě ti z nich, kteří ze svých stěžejních funkcí byli osobně vyvoláni k zodpovědnosti, v tuto historickou chvíli stvrdili až na jednu jedinou výjimku - lživou realitu svým podpisem.