Pondělí 17. září 1990

Poslanec SN R. Senjuk: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, dámy a pánové, omlouvám se za toto své vystoupení, protože především považuji celou rozpravu k tomuto tématu za naprosto zbytečnou, ale přesto - protože zde padly názory, se kterými nesouhlasím - pro většinu kolegů, kteří neměli příležitost projednat scénář ekonomické reformy ve výborech, bych uvedl několik faktů.

Moje poznámka v prvních třech bodech se bude týkat vystoupení pana poslance Tomise. V prvním bodě hovořil o expertních názorech. Chtěl bych vás upozornit, že se dá velice dobře znevážit tento názor expertů, protože třeba v jednom vystoupení Slovenského prognostického ústavu nás mluvčí informoval, že na ni měli celé tři dny. Chtěl bych říci, že vláda na scénáři a vůbec problematice přechodu k tržnímu mechanismu pracuje už v podstatě devět měsíců. Čili rozdíl expertních přístupů je markantní.

K tomu bych chtěl upozornit, že expertízy i tak nejsou zcela relevantní, protože na některých expertízách se podíleli stejní autoři, v mnoha případech dva a v jednom dokonce ve třech expertízách se vyskytuje jméno jednoho a téhož autora. To je co se týče serióznosti expertíz.

Pokud jde o devalvaci, chtěl bych upozornit, že nikdo z nás tady není odborníkem tak na slovo vzatým, jako členové vlády. Přesto bych chtěl upozornit, že devalvace není žádný administrativní čin škrtem pera. Ve scénáři ekonomické reformy se nám předkládají dvě varianty kursu koruny vůči US dolaru. Tyto varianty jsou ovšem čistě modelovou situací, co se stane, když podceníme skutečnou srovnatelnou cenu naší koruny vůči dolaru, nebo přeceníme. V žádném případě nemáme možnost administrativně určit ten či onen kurs. My se můžeme snažit se trefit na skutečně srovnatelný kurs. Jestliže se uchýlíme doleva či doprava, o tom nám hovoří dané varianty ve scénáři.

Co se týče kupónové privatizace, vzhledem k tomu, že celý národ volá po nápravě křivd, které tady byly, je kupónová privatizace v podstatě jedinou nejspravedlivější možnou cestou, jak navrátit stav majetku pro všechny obyvatele naší země stejně. Tím nechci nějakým způsobem podsouvat, že kupónová privatizace je to nejlepší, ale v každém případě je tou nejspravedlivější metodou, chcete-li to tak brát.

Pokud jde o Fond národního majetku nebo národního bohatství, považuji za zcela zbytečné, aby jakýkoliv takový fond vznikal, protože pak se táži, proč vznikla ministerstva pro privatizaci. Domnívám se, že veškerá privatizace by měla být přesně přísně podřízena těmto ministerstvům v součinnosti a koordinaci ministerstva financí. Protože jediná kontrola z centra, která je možná - nastávající hospodářské a ekonomické subjekty - je kontrola pouze finanční, zisková, žádná jiná.

Co se týče posledního bodu, chtěl bych všechny upozornit, že jsme požadovali scénář ekonomické reformy jen z toho důvodu, aby bylo rozpracováno programové prohlášení naší vlády, které jsme dali důvěru. Budeme-li jakýmkoli způsobem hlasovat o přijetí či nepřijetí scénáře ekonomické reformy, uvědomme si, že je to nové vyslovování důvěry či nedůvěry vládě. Domnívám se, že jsme dali vládě důvěru z toho důvodu, že všechny její členy považujeme za odborníky, stoprocentní profesionály a čestné lidi. Prosím vás, nezaměňujte naši profesionalitu za jejich profesionalitu. Já v tomto případě odmítám jakýmkoli způsobem hlasovat o přijetí či nepřijetí reformy. Domnívám se, že tento scénář by nám měl postačit k tomu, abychom z jeho hlediska mohli projednávat předlohu zákonů, které nám vláda předloží, a já jí plně důvěřuji. (Potlesk.)

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Děkuji. Slovo má poslanec Bratinka. Připraví se poslanec Hrušínský.

Poslanec SN P. Bratinka: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, po druhé světové válce se sovětský Stalin rozhodl, že učiní rubl konvertibilním. Požádal komisi svých ekonomů, aby mu řekli, jaký by měl být kurs. Komise navrhla 14 rublů za jeden dolar. Veliký vůdce se nad tím zamyslel, po chvíli umazal tu jedničku a řekl: "čtyři ruble stačí..."

Z mnoha příspěvků, které jsem zde slyšel, jakoby plynulo, že tento přístup k ekonomii stále v naší zemi nevymizel. (Potlesk.) Nemůžeme v podstatě předepisovat nějakými politickými akty, jaký bude kurs naší měny. Ta se utvoří podle nabídky a poptávky po naší měně. Vláda samozřejmě může krátkodobě tento kurs ovlivňovat, ale za jakou cenu? Pokud bude chtít korunu zhodnotit, bude si muset v zahraničí půjčit devizy a stále na našich trzích korunu nakupovat. Bude muset suplovat chybějící poptávku, ale za cenu stále rostoucího zadlužení pro příští generace. Má ještě jinou možnost. Může naopak na trhu nakupovat korunu, nakupovat cizí devizy za koruny. Naši měnu v podstatě uměle devalvovat, tzn. v podstatě snížit kurs oproti rovnovážnému. Tento přístup není ve světě běžný, ale není zcela neexistujícím. Např. Jižní Korea ve snaze podporovat především export zvolila politiku, která vedla k trvalému platebnímu přebytku, protože export díky podhodnocení jejich měny byl stále větší než import. U této politiky je něco, co může hovořit v její prospěch a záleží jen na naší vládě, zda ji zvolí.

Politika nadhodnocení naší koruny by šla na účet naší budoucnosti. To je všechno. (Potlesk.)

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Děkuji. Slovo má poslanec Hrušínský. Připraví se poslanec Čič.

Poslanec SL R. Hrušínský: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, pokud vím, všechny výbory scénář ekonomické reformy schválily. Tak o čem tady celý den hovoříme? (Potlesk.) A proč?

Schválení tohoto scénáře budu podporovat. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: K faktické poznámce se přihlásil poslanec Černý.

Poslanec SL J. Černý: Dámy a pánové, už to zde zaznělo. Myslím, že rozprava je, bohužel, ukázkou promarněného času. Navrhuji, aby bylo okamžitě hlasováno o tom, že se rozprava ukončí. (Předsedající: Pane poslanče, přeruším vás, jednací řád nedává možnost ukončit hlasováním rozpravu...) Nemyslím si, že je to zákon, jedná se o materiál, který v podstatě umožňuje poslancům, aby znali kroky vlády. Scénář není třeba schvalovat. Není tedy potřeba ani rozprava k němu. (Předsedající: Scénář není třeba sice schvalovat, ale jestliže je rozprava, každý poslanec, který se přihlásil podle daného jednacího řádu, má právo, aby promluvil.) V tom případě měním svůj návrh a vznáším prosbu, aby se poslanci vzdali svých diskusních příspěvků, abychom si vzájemně nemařili čas. (Potlesk.)

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Hovoří poslanec Čič, připraví se poslanec Kováč.

Poslanec SL M. Čič: Vážený pán predsedajúci, vážené Federálne zhromaždenie, kolegovia ma vedú k tomu, aby som bol vežmi stručný. Myslím si, že sme dali dôveru vláde pred niekožkými mesiacmi. Vtedy sme žiadali, aby program, ktorý vláda formulovala a ktorý sme schválili, bol doplnený o scenár, aby sa ukázalo, akými krokmi budeme podnikať zámery, ktoré vo svojom prehlásení má.

Vláda, podža mojej mienky, urobila vežký kus práce, pretože urobiť takýto scenár nie je žahké. Vidíme to z toho, že dnes by bolo možné diskutovať o veciach, diskutovať po niekožko dní z rôznych stránok. Teoreticky aj z praktických, sociálnych a iných dôsledkov.

Vypočuli sme si správu pána poslanca Zemana, ktorý informoval, že všetky výbory, ktoré boli zainteresované na tomto materiále, dali v konečnom dôsledku odporúčajúce stanovisko. Myslím si, že tu máme vežký dlh z minulosti. Vežký a nesmierny. Buď ho začneme splácať hneď a okamžite, radikálne, alebo to necháme budúcim generáciám.

Som za to, aby sme začali hneď, a preto aj budem podporovať tento scenár. Ďakujem. (Potlesk).

Předsedajíci první místopředseda FS Z. Jičínský: Děkuji. Slovo má poslanec Kováč, připraví se poslanec Mlynárik.

Poslanec SL M. Kováč: Vážený predsedajúci, vážené dámy a páni, chcel by som sa niekožkými poznámkami dotknúť toho, čo tu v diskusii zaznelo. Myslím si, že je dobré pripomenúť si, čo vlastne očakávame od dnešného plenárneho zasadnutia. Scenár bol predložený preto, aby umožnil porovnať, či kroky, ktoré chce urobiť federálna vláda sú v súlade s jej programovým vyhlásením.

Myslím, že scenár, ktorý bol predložený i diskusia, ktorá tu odznela, nám umožňujú dostatočne z tohto hžadiska konštatovať, že je plne v súlade s programovým vyhlásením federálnej vlády. Domnievam sa, že scenár nás v túto chvížu postavil iba pred rozhodnutie, či chceme ísť cestou radikálnej a rýchlej reformy, alebo neradikálnej a pomalej.

Myslím si, že zaznelo dosť presvedčivých diskusných príspevkov, prečo je nutné ísť cestou rýchlej radikálnej reformy. Ďalej nás scenár postavil pred otázku - či chceme ďalej experimentovať na báze monopolu štátneho vlastníctva, alebo ísť overenými cestami trhových ekonomík, v ktorých sa postupne, ako vieme, privatizovalo to, čo ešte pred 15 či piatimi rokmi tam bolo poštátnené. Pokiaž sme pri privatizácii, opäť stojí otázka, či chceme ísť cestou postupnej, pomalej, alebo rýchlej privatizácie. Pokiaž nedosiahneme prevahu súkromného vlastníctva nad štátnym vlastníctvom rýchlo, nedosiahneme kvalitatívnej zmeny vo vlastníckom systéme, a potom nemôžeme rýchlo očakávať kvalitatívne zmeny vo výkonnosti našej ekonomiky. Usudzujem, že všetci, ktorí sme schválili programové vyhlásenie federálnej vlády, nemáme dôvod neprijať predložený scenár.

Všetci, ktorí nechceme ďalej experimentovať a prešžapovať, ale chceme ísť osvedčenou cestou sociálne-trhovej ekonomiky, budeme hlasovať za jeho prijatie.

Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Děkuji: Prosím poslance Mlynárika.

Poslanec SN J. Mlynárik: Vážený pán predsedajúci, vážené kolegyne a kolegovia, scenár ekonomickej reformy plne podporujem. Ale ide mi tiež o inú vážnu vec. Dnes tu zazneli dva závažné prejavy: prezidenta republiky a premiéra federácie. Oba sa doplňovali a preplietali. Jeden bez druhého by nebol možný. Lebo načo nám budú zákony, ak sa nám rozpadne štát? Preto sa chcem venovať obsahu prejavu pána prezidenta.

Na viacerých stretnutiach so svojimi voličmi v Novohrade a na juhu Slovenska som dostával otázku: Akú právomoc má parlament v politickom živote štátu pri tvorbe zákonov, parlament, do ktorého ma zvolili? Nie je iba akousi fasádou, okrasou bez obsahu, ako bol parlament za totalitného režimu? Takto sa ma pýtali najmä po známej schôdzke premiérov vlád v Trenčianských Tepliciach. Snažil som sa voličov uspokojiť, že nový parlament je skutočne najvyšším zákonodárným a ústavodarným zborom a podstatne sa odlišuje od komunistického parlamentu. Dnes už nie som si taký istý svojim tvrdením. Mám dojem, že tento parlament je kamsi tlačený, je preň vytváraná situácia fait accompli a že vládni činitelia vo svojich rozhodnutiach a vyhláseniach ho degradujú na parlament minulosti. Hovorí sa síce o plnohodnotnej či autentickej federácii, ale mimo tento zákonodarný zbor sa vytvárajú inštitúty, ktoré, dobudované, môžu plne postačovať na to, aby sa federácia jednoducho rozpustila. Odtiaž pramení aj znepokojenie pána prezidenta o tom, že republiky môžu vystúpiť z federácie, že sa v návrhoch ústav o tom uvažuje. Sme zborom, ktorý má - podža mňa - dve základné úlohy: udržať štát, teda integritu československej štátnosti, a vytvoriť predpoklady pre základný štát upevňovali, skvalitňovali a dobudovali a nie dezintegrovali. Hovorí sa o silných republikách. Doterajšia rovnica silnej republiky - silná federácia - by, žiaž, vyzerala - "samostatné republiky - slabá a zanikajúca federácia". Proti tejto tendencii budem zásadne vystupovať, inak by som musel položiť svoj mandát a nemohol sa pozrieť svojim voličom do očí.

Absolvoval som mítingy s voličmi zo zmiešaného slovensko-maďarského pomedzia. Potvrdilo sa mi, že exponovaný slovenský nacionalizmus kriesi, posilňuje a vyvoláva nacionalizmus maďarský. Je to nebezpečná hra, ktorá môže pre osudy štátu mať nedozierne následky. Po našej demokratickej revolúcii sa na Slovensku objavilo mnoho revolucionárov a bojovníkov "za Boha a národ". Pýtam sa však, kde dovtedy boli, že ich tak úspešne nebolo vidieť ani počuť? Nemyslím tých, ktorí bojovali a ktorí sa dali spočítať na prstoch rúk. Nečítal som ich, až na náboženských aktivistov, v samizdatoch, ani nepočul v zahraničných vysielačoch, nečítal som ich mená pod vyhláseniami proti totalitnému režimu. Totiž, kto bojoval za národ, nevyhnutne musel ísť proti okupantovi a jeho kolaborantom - to bol skutočný boj za národnú vec, za čo nás desaťročia naháňali - väznili, prenasledovali, donucovali k vyhnanstvu, k emigrácii vnútornej a vonkajšej. Pýtam sa: museli títo bojovníci za národ v čase normalizácie opustiť svoje miesta a vykonávať najhrubšiu nádennícku prácu, živoriť na pokraji spoločnosti, bez prostriedkov, nemohli ich deti študovať, boli postihovaní ich príbuzní a priatelia? Myslím si, že sotva - pokiaž nesedeli v najvyšších partajných grémiách a inštitúciách, tak sa im, prinajlepšom, darilo žiť normálnym životom: ich boj za národ bol taký úspešný, že vtedy o ňom nikto nepočul. O to viac a hlasnejšie počujeme o ňom dnes: vykopávajú otvorené dvere. A predstavujú slovenskú otázku na úrovni mikulášskych žiadostí z polovice minulého storočia. Skutočne je slovenská kauza dnes na tom zle, že problémy slovenského národa sa redukujú iba na jedinú, teda nacionálnu otázku? Nepotrebuje slovenský národ, ako moderný a hlboko štruktúrovaný národ odpovede aj na iné dôležité ekonomicko-sociálne, ekologické, eticko-kultúrne otázky? Politika niektorých jednotlivcov či hnutí na Slovensku mi pripomína heslo českých fašistov z prvej republiky: "Nic než národ." A pod touto egidou sa ktosi pokúša radiť českému národu: istá strana celkom vážne chce pomôcť českému národu, aby našiel vlastnú identitu a prestal myslieť čechoslovakisticky. "Dobrák, hodný člověk!" poznamenal jeden môj český kolega. Až k takýmto nehoráznostiam vedie nacionalistická megalománia. Český národ našiel svoju identitu, sám seba, najmenej pred 150 rokmi. Keby tento národ, jeho slovakofilskí politici na čele s profesorom Masarykom neboli integrovali slovenskú otázku do svojho programu, slovenský národ by bol na úrovni dnešných Slovákov, žijúcich v Maďarsku. Keby neboli českí vlastenci preliali krv v rokoch 1918 a 1919 za vytrhnutie Slovenska z uhorského štátu, nesedeli by sme dnes tu. Narážame na arogantnú neznalosť dejín. Tá sa prejavuje najmä v mladej generácii, ktorá o to žahšie sadne na lep nacionalizmu. Po Slovensku sa ako agenti s teplou vodou preháňajú žudácki exponenti, ktorí z emigrácie prinášajú historické rozumy. Skameneli na úrovni doby, kedy od nás odišli a dnes balamutia najmä mládež. Jeden z nich prišiel z Ameriky, aby nám povedal, že Masaryk nie je synom slovenského kováča, ale žavobočkom nemecko-židovského vežkostatkára. Slovo, a nemalé, má dnes v slovenských periodikách aj hlavný ideológ Slovenského štátu. Ďalší prišiel zo západného Nemecka a s vážnou tvárou tvrdí, že súčasná Slovenská republika je následníckym štátom Slovenskej republiky z čias druhej svetovej vojny. V čom? V genocíde celej vežkej skupiny obyvatežstva, vo fašistickej totalite? Ďalší, tuším z Austrálie, sa dovoláva domáceho autora, že prvá republika spôsobila Slovákom takmer genocídu a že českí spisovatelia žili a tučneli z národu, ktorý nedemokraticky vládne inému do určitých kožají. Demokracia nie je anarchia a nezodpovednosť. V Európe sa ustálila prax, ktorá trestne stíha propagáciu nacizmu a fašizmu. U nás to zrejme neplatí a reálie fašistickej minulosti môže ktokožvek beztrestne rozširovať. Pomyslel už ktosi na to, že tým emisárom fašizmu z čias slovenského štátu by sa mohlo stať, že by sa im dvere nášho štátu uzavreli? Že by fašistoidné "plátky" nemuseli vychádzať a ktosi by to zariadil?

Stojíme pred úlohou udržať štát, založiť našu federáciu na rekonštrukcii demokracie. Každé hazardovanie touto základnou úlohou sa nám všetkým môže ťažko - a to v dohžadnom čase - vypomstiť.

Ďakujem za pozornosť.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: S faktickou připomínkou se přihlásil poslanec Roman, poté je do diskuse přihlášen poslanec Moric.

Poslanec SN L. Roman: Vážené kolegyne a kolegovia poslanci, myslím, že tu prerokúvame celkom inú problematiku a pokiaž si pán poslanec Mlynárik toto zamenil, aj ja sa vežmi rád zúčastním takého seminára, prípadne dialógu. Ďakujem.

Poslanec SN V. Moric: Vážený pán predseda, vážený pán predsedajúci, vážené dámy a páni, istotne slovenský národ potrebuje toho oveža viac, ako tu bolo nadhodené pánom kolegom Mlynárikom. Nebudem rozoberať jednotlivé časti navrhovaného scenára, to by som sa dlho zdržiaval, ale pôjdem do oblasti, ktorá je podža mienky niektorých slovenských ekonómov nie dobre spravovaná, je to oblasť reálneho kurzu našej meny.

V širších súvislostiach sa vlastne dotýka celej koncepcie zavedenia vymenitežnosti československej meny tak vnútornej, ako aj vonkajšej. Na osvetlenie pravdivosti uvedeného tvrdenia bez jej bližšieho rozobratia po- stačí jedna historická skúsenosť. V dejinách relatívnej demokracie v trhovom hospodárstve nikdy nevyjedal ekonomicky slabší štát toho silnejšieho. Platia len dve výnimky. Žiaž, je to smutné, ale obidve sa týkajú našej povojnovej republiky. Prvá je z obdobia fungovania, alebo radšej nefungovania ekonomiky, keď pod pláštikom internacionalizmu, prostredníctvom nášho podhodnoteného kurzu (Predsedajúci prvý podpredseda FZ: Z. Jičínský: Prosím pány poslance, aby setrvali na svých místech. Schůze nebyla přerušena.) sme dobrovožne prispievali na budovanie socializmu v rozvojových, ale aj v iných, podstatne bližšie sa nachádzajúcich, krajinách. Súdny človek by si pomyslel, že po 17. novembri a najmä po ustanovení novej vlády v decembri 1989, nazývanej niektorými aj vládou odborníkov, to prestane. Preto je pre mňa vežkou záhadou, prečo druhá výnimka z vyjedávania silnejšieho slabším sa týka obdobia po 10. 12. 1989. Zdá sa mi, že vláda už desiaty mesiac nerieši ekonomický lapsus, ktorý bude stáť našu ekonomiku za rok viac miliárd korún. Stojí pred nami otázka, či sa máme dať žmýkať od cudzincov, a to aj od slabších, aj naďalej. Niekedy sa zdá, ako by sa tak dialo schválne. Ako máme veriť takému chápaniu fungovania trhu, keď jeden zo základných atribútov zmenitežnosti meny - reálne fungovanie menového kurzu takto uskutočňovanou politikou - vôbec nefunguje a vláda nás nechá bez mihnutia oka sa ožobračovať, a to sa bude zrejme zosilňovať. Napr. uvážme, v dnešnej Nemeckej demokratickej republike, kde je platový základ 1 000 nových mariek, čo je pre nás približne 20 000 korún. Títo žudia, keď sem prídu, vieme, čo to znamená. Takto budú prebiehať reálne trhové vzťahy aj v budúcnosti? To pekne ďakujeme za takýto trh. V skutočnosti je to damping na všetko u nás doma vyrobené na účet nás všetkých.

Bez toho, aby som bol prorokom, načrtnem vám tu pred svedkami ako bude fungovať tento reštrikčný, vo vládnom vyhlásení nazývaný ešte antiinflačný model. Scenár hovorí o 30 percentnej devalvácii koruny v druhom variante. 30 percentná devalvácia znamená prudký vzostup dovozných cien a pretože naše hospodárstvo je až na 80 % závislé na dovoze surovín, a z nich vyrábaných ďalších produktov, zákonite to vyvolá výrazný vzrast výrobných nákladov, ktoré, pochopitežne, všetci výrobcovia prostredníctvom cenovej liberalizácie premietnu do spotrebitežských cien, vrátane maloobchodných. Nikto nemôže predpokladať, že pracujúci nebudú žiadať zvýšenie miezd. Modlím sa len za to, aby bolo pri tom čo najmenej štrajkov a iných násilných akcií. Tomuto scenáru dalo vyhlásenie federálnej vlády názov antiinflačný hospodársky program.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP