K § 40 a 41.
Nově je upraveno navrhování vyhlášení
území za zvláště chráněná
(včetně podnětu, který může
podat kdokoliv) a dále celá procedura přípravného
vyhlašovacího řízení. Velmi významné
je ustanovení o poskytnutí minimálního
rozsahu ochranných omezení před vlastním
aktem vyhlášení.
Poněkud odlišně je s ohledem na jejich zvláštnost
a rozsah dotčených subjektů upravena procedura
vyhlašování tzv. velkoplošných
chráněných území - národních
parků a chráněných krajinných
oblastí. Vyrozumět individuálně velké
množství vlastníků pozemků v
těchto územích (jde o stovky a tisíce
vlastníků) by bylo nemožné, zavádí
se proto institut vyrozumění formou veřejné
vyhlášky.
K § 42
Důležitým předpokladem účinné
ochrany všech kategorií chráněných
území je jejich evidence v ústředních
seznamech a to včetně jejich mapových podkladů.
Stejně velký význam má i jednoduché
a přehledné označení v terénu
tak, aby každé osobě bylo zřejmé,
že se nachází na hranici zvláště
chráněného území s ochranným
režimem. Obě náležitosti musí být
splněny, aby mohla být zvláště
chráněná území dostatečně
účinně chráněna. Podrobnosti
o technickém provedení věci upraví
ministerstvo životního prostředí obecně
závazným právním předpisem.
K § 43
Ze základních podmínek ochrany jak jsou stanoveny
v tomto zákoně pro zvláště chráněná
území v § 16, 26, 29, 34, 35 odst. 2 a 36 lze
udělovat výjimky jen v případě
veřejného zájmu.
Podmínkou je hodnocení významu takovéto
výjimky, který musí výrazně
převažovat nad zájmem zvláštní
ochrany přírody. Jedním z kritérií
přitom bude nadregionální (např. celostátní,
středoevropský, evropský) význam udělení
takovéto výjimky.
Je zřejmé, že v případě
národních přírodních rezervací
a národních přírodních památek
je příslušnost k udělení výjimky
ministerstvo životního prostředí, které
tyto kategorie zvláště chráněných
území vyhlašuje, v případě
přírodních rezervací a přírodních
památek to jsou okresní úřady, na
území národních parků a chráněných
krajinných oblastí jejich správy.
K § 44
Orgánem příslušným k udělování
souhlasů podle tohoto ustanovení je v národních
přírodních památkách a národních
přírodních rezervacích za podmínek
§ 79 odst. 3 písm. g) ministerstvo životního
prostředí, ve všech ostatních kategoriích
zvláště chráněných území
okresní úřady, nejde-li o území
národních parků a chráněných
krajinných oblastí, kde jsou příslušné
jejich správy.
K § 45
Zákon upravuje podmínky za nichž lze od zvláštní
ochrany území upustit resp. tuto zrušit. Děje
se tak způsobem, kterým lze ochranu zřídit
a to pro důvody z nichž lze jinak udělit výjimku,
též příslušnost orgánu je
totožná. Tuto problematiku dosavadní zákon
vůbec neřešil. Samostatně pak je upravena
možnost zrušení smluvní ochrany, která
vychází ze specifik tohoto institutu.
K § 46 a 47
Jako samostatná kategorie zvláštní ochrany
se zavádí kategorie "památný
strom" určená k ochraně vzácných,
přírodně mimořádně hodnotných
či historicky nebo vědecky významných
dřevin. Ze zákona jsou stanoveny minimální
podmínky ochrany této kategorie a její ochranné
pásmo. Památný strom je vyhlašován
individuálním správním aktem příslušného
orgánu ochrany přírody. Dále je upraven
způsob evidence a označování takových
stromů.
Rozhodnout o vyhlášení památných
stromů mohou pověřené obecní
úřady /§ 76 odst. 2 písm. d)/, na území
národních parků a chráněných
krajinných oblastí jejich správy (§
78).
K § 48
Upravuje se ochrana zvláště chráněných
rostlin a živočichů. Tato kategorie zvláštní
ochrany je dělena do tří skupin - na ohrožené,
silně ohrožené a kriticky ohrožené
čemuž odpovídají následně
podmínky jejich ochrany. Právní úprava
tak důsledně diferencuje význam chráněného
objektu (zájmu) a přibližuje se nejen mezinárodním
standardům ale i vědeckým podkladům,
založeným zejména na Červené
knize ohrožených druhů ČSFR.
K § 49 a 50
Zákon nově podrobněji rozvádí
v § 49 podmínky ochrany zvláště
chráněných druhů rostlin, věcně
vymezuje příslušnost -t. j. na které
případy se právní úprava vztahuje
resp. nevztahuje. Bližší ochranné podmínky
může stanovit obdobně jako u zvláště
chráněných druhů živočichů
ministerstvo obecně závazným právním
předpisem.
Podrobně je též upravena zvláštní
ochrana vybraných živočišných druhů
a její podmínky s důrazem na záchranné
chovy a ochranu živočichů na jejich stanovištích.
Orgánem ochrany přírody podle § 50 odst.
3 je okresní úřad (§ 77), na území
národních parků a chráněných
krajinných oblastí jsou jím jejich správy.
Ustanovení § 50 odst. 4 znamená, že ani
běžné obhospodařování
nemovitostí nemůže být důvodem
k suspenzi ochrany živočichů, jde-li o druhy
kriticky či silně ohrožené (§ 49
odst. 2 písm. a, b).
K § 51
Zákon nově umožňuje zavést zvláštní
ochranu vybraných vzácných druhů nerostů,
která v kombinaci se zvláštní územní
ochranou nalezišť nerostů zajistí ucelenou
koncepci jejich ochrany.
K § 52
Základními dokumenty zpracovanými na vědeckém
základě jsou záchranné programy zvláště
chráněných druhů rostlin a živočichů,
které se zajišťují zejména pro
dvě nejohroženější skupiny, t.
j. kriticky a silně ohrožené druhy. K tomuto
ustanovení viz též § 79 odst. 3 písm.
e). Programy obsahují konkrétní postupy a
metody jak ohrožené druhy zachránit resp. alespoň
stabilizovat jejich populace.
K § 53 a 54
Ustanovení obsahují úpravu ochrany zvláště
chráněných druhů rostlin, živočichů
a nerostů před nedovoleným opatřováním,
obchodem a vývozem. Prokazování původu
(§ 54) je nezbytné zejména jako preventivní
opatření před protiprávním
obchodováním s přírodninami uvedených
druhů.
K § 55, 56 a 57
Obdobně jako je tomu u zvláště chráněných
kategorií chráněných území
upravuje zákon ve svých ustanoveních proceduru
vyhlašování a udílení výjimek
z podmínek ochrany popř. souhlasů u zvláště
chráněných částí přírody,
kterými jsou památné stromy a zvláště
chráněné druhy živočichů,
rostlin a nerostů. Při vypracovávání
právní úpravy bylo přihlíženo
ke specifikům těchto chráněných
objektů.
Pokud jde o výjimky z ochrany zvláště
chráněných druhů rostlin, živočichů
a nerostů, viz § 79 odst. 3 písm. f). Výjimky
z ochranných podmínek památných stromů
pak uděluje okresní úřad, na území
chráněné krajinné oblasti nebo národního
parku jeho správa.
K § 58
V souladu s cíli zákona, jeho účelem
a také Ústavní listinou základních
práv a svobod, podle které lze povinnosti občanům
ukládat jen na základě zákona, je
v tomto ustanovení zakotven základní požadavek,
aby každý strpěl omezení stanovená
zákonem na ochranu přírody a krajiny. Je
tím rovněž nepřímo odkázáno
na ustanovení článku 11 odst. 3 Ústavní
listiny základních práv a svobod, podle kterého
vlastnictví nesmí být zneužito na újmu
práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými
obecnými zájmy; jeho výkon nesmí poškozovat
lidské zdraví, přírodu a životní
prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Návaznost je i k ustanovení čl. 35 odst.
3 Listiny základních práv a svobod, podle
kterého nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat
přírodní prostředí nad míru
stanovenou zákonem.
K § 59
V § 4 odst. 1 je tvorba (vytváření)
systému ekologické stability definována jako
veřejný zájem, na kterém se podílejí
vlastníci pozemků, obce i stát. Je nezbytné
navrhnout právní instituty k zajištění
tohoto významného veřejného zájmu.
V době rozvratu ekologické stability krajiny, která
byla mnohonásobně negativně pozměněna
"socialistickou velkovýrobou", především
ignorantským zcelováním pozemků, paušálním
rušením mezí, remízů a systémů
protierozní ochrany, musí být nastoupena
cesta k opětovnému vytváření
nové ekologické rovnováhy krajiny. Často
bude nutno vysazovat dodatečně zeleň, zakládat
remízy či budovat protierozní opatření
(terasy, meze a pod.). Tohoto cíle není možné
dosáhnout bez souhlasu vlastníků dotčených
pozemků. Pouze v případě jejich nesouhlasu
bude nutno zajistit potřebné pozemky jiným
- náhradním - způsobem, t. j. výměnou
či v krajním případě vyvlastněním.
K obdobnému účelu je zaměřeno
ustanovení § 59 odst. 3, které překonává
bariéry pro vytváření systému
ekologické stability vyplývající z
rigidních formulací na ochranu zemědělského
a lesního půdního fondu. Kdyby takové
ustanovení neplatilo, veřejný zájem
na vytváření ekologického systému
stability by narazil na prozaické překážky
- zákazy změny kultur zemědělských
a lesních pozemků, povinnosti zvláštních
finančních odvodů a pod. Ustanovení,
která byla formulována v 70. letech k ochraně
půdy a lesa, by se tak dnes při jejich nepružném
striktním dodržení obrátila proti ochraně
přírody.
K § 60
Dosavadní právní úprava obsažená
ve stavebním zákoně zná institut vyvlastňování
nemovitostí v chráněných územích.
Tento text na něj odkazuje.
Rozhodnutí o vyvlastnění bude přezkoumatelné
správními soudy po obnově tohoto soudnictví
u nás. Řízení o vyvlastňování
z důvodů ochrany přírody bude podrobeno
témuž režimu jako vyvlastňovací
řízení z jiných důvodů.
Zavedení institutu povinného převodu práva
hospodaření k národnímu majetku ze
stejných důvodů, kdy je možno provést
vyvlastnění, je oprávněné.
Uplatněním tohoto institutu je dodržena zásada
rovnosti všech forem vlastnictví. Ochrana přírody
a krajiny je důležitým veřejným
zájmem, zejména v době ekologické
krize a rozpadu územní ekologické stability.
Je proto zcela nezbytné a důvodné, aby náš
právní řád zakotvil řádně
formulované podmínky vyvlastnění a
obligatorních převodů práva hospodaření
k národnímu majetku, jestliže tyto instituty
využívá pro jiné veřejné
zájmy jako je výstavba, obrana apod.
K § 61
V nejcennějších územích ochrany
přírody - národních parcích,
národních přírodních rezervacích
a národních přírodních památkách
- je vhodné zajistit ochranu přírody také
prostřednictvím převedení pozemků
do vlastnictví státu a to mimo jiné formou
jejich odkoupení.
V současné době jsou v České
republice vyhlášeny tři národní
parky, připravuje se vyhlášení národních
přírodních rezervací a národních
přírodních památek (druhé dvě
kategorie se uvažují a zřizují až
tímto zákonem) jejichž rozloha nepřesahuje
2% území České republiky. Předkupní
právo státu podle odst. 1 a 2 je institut, který
umožní státu nejméně konfliktní
cestou postupné nabytí nezbytných pozemků
v národních parcích, národních
přírodních rezervacích nebo národních
přírodních památkách. Toto
ustanovení je obvyklé i v jiných zemích,
například ve Spolkové republice Německo
i v USA.
K § 62, 63 a 64
Právo vstupu na cizí pozemky z důvodů
výkonu státní ochrany přírody
(§ 62) musí být pro pracovníky orgánů
ochrany přírody zaručeno v nezbytném
rozsahu a při garanci práv vlastníků
nemovitostí dotčených vstupem. Okruh osob,
kterým toto právo při dodržení
podmínek § 62 náleží, je stanoven
v části šesté tohoto zákona ("Orgány
a státní správa v ochraně přírody").
Ustanovení o přístupu do krajiny vnáší
do našeho právního řádu dosud
neexistující institut souhlasu obcí a orgánů
ochrany přírody s rušením účelových
veřejných komunikací, stezek a pěšin
ležících mimo obce. Jejich mnohdy neuvážená
likvidace vytvořila až stav "neprůchodnosti"
krajiny. Paragraf 63 je ustanovením na ochranu zejména
nemotorizovaných turistů, cyklistů a pod.
Velmi potřebné je zaručit obecné právo
průchodu krajinou pro všechny, při garanci
nedotknutelnosti majetku, osobních práv a respektování
obecně závazných předpisů.
Jde o mimořádně důležité
lidské právo "svobody pohybu", které
musí být zakotveno v platném právním
řádu. V tomto zákoně má při
tom subsidiární platnost, což plyne z poslední
věty § 63. Obecně závazným předpisem
podle této věty se rozumí také vyhlášky
obecních zastupitelstev nebo místních orgánů
státní správy, které tyto vydávají
na základě zvláštních předpisů.
Vhodné místo pozemku podle § 63 odst. 4 má
být voleno tak, aby na sebe navazovaly komunikace pro pěší.
Na druhé straně ustanovení § 64 přináší
možnost omezení vstupu do zvláště
chráněných území, kde nadměrná,
zejména sezonní návštěvnost může
vyvolat závažné škody na přírodním
prostředí.
K § 65 a 66
Ustanovení, podle kterého je nezbytná dohoda
s orgány státní ochrany přírody,
jsou-li dotčeny zájmy chráněné
tímto zákonem je nezbytné. Vychází
v zásadě z dnešního § 17 zákona
o státní ochraně přírody, je
však přesnější. Toto ustanovení
se netýká řízení podle tohoto
zákona, u kterých je předepsán jiný
postup (např. udělení výjimky podle
§ 43 a 56, souhlasu podle § 44 a 57, závazného
stanoviska podle § 4 a dalších).
Pokud jde o zastavení nedovolené činnosti
namířené proti zájmům ochrany
přírody a krajiny, vytvoří ustanovení
§ 66 dostatečnou záruku účinného
rozhodování v těchto případech.
Odkladný účinek odvolání proti
takovýmto rozhodnutím je dle § 90 odstavce
1 zákona vyloučen.
S ohledem na § 77 a 78 je v případě
postupu podle § 65 a 56 příslušným
orgánem okresní úřad, na území
národních parků a chráněných
krajinných oblastí jejich správy.
K § 67
Provedení přírodovědného průzkumu
a biologického hodnocení podle § 67 v případech
zamýšlených závažných zásahů
do přírody a krajiny je sice specifickým
požadavkem tohoto zákona, zároveň se
však (odst. 2) předpokládá možnost
jeho naplnění i v rámci širšího
ekologického hodnocení lidských aktivit,
které může být zavedeno jiným
předpisem (např. zákonem, o životním
prostředí, stavebním zákonem apod.).
Z tohoto pohledu je biologické hodnocení nezbytným
minimem odrážejícím zájmy chráněné
tímto zákonem.
Na rozdíl od jiných předpisů zavádějících
případně širší ekologické
hodnocení však bude pro účely tohoto
zákona zpravidla jinak posuzována "závažnost"
zásahů, před jejichž uskutečněním
lze požadovat přírodovědný průzkum
a biologické hodnocení. Zejména při
ochraně zvláště chráněných
částí přírody může
jít o zásahy zdánlivě malého
rozsahu, schopné však vážně poškodit
či zničit citlivé či málo stabilní
biotopy či ekosystémy. Použitím termínu
"biologické" hodnocení se zužuje
jeho obsah na vlivy, které mohou bezprostředně
postihnout živé organismy.
Orgánem příslušným k povolení
zamýšleného zásahu dle odst. 1 je pak
ten orgán dle části šesté zákona,
který posuzuje a povoluje zamýšlenou aktivitu
v rámci předepsaného řízení.
Přiměřená náhradní opatření
podle § 67 odst. 4 zaručí rehabilitaci či
dodatečnou ochranu přírody a krajiny tam,
kde se nelze vyhnout určitým negativním dopadům
lidské činnosti a musí se přistoupit
k jejich kompenzaci. Příkladem může
být oplocení dálnic či silnic v lesních
úsecích, vybudované k ochraně živočichů.
K § 68 a 69
V rámci zejména aktivní ochrany přírody
a krajiny jako projevu shodné vůle orgánů
státní ochrany přírody nebo obcí
a vlastníků či nájemců pozemků
lze uzavírat dohody o způsobech zlepšování
stavu přírodního prostředí.
Na tyto dohody (§ 68 odst. 2) lze vázat poskytování
finančních příspěvků.
Podle § 68 odst. 3 však lze zásahy ke zlepšení
přírodního prostředí provádět
i jako oprávněnou činnost orgánů
státní ochrany přírody nebo jím
pověřené fyzické či právnické
osoby.
Toto ustanovení je svého druhu opatřením
při nečinnosti, není však výhradně
vázáno na předchozí povinnost orgánu
státní ochrany přírody usilovat o
dohodu s vlastníkem či uživatelem pozemku,
aby navrhované opatření provedl sám.
Finanční příspěvek je pak možným
peněžním stimulem k vykonávání
a zajišťování cílů ochrany
přírody, aby orgán ochrany přírody
nemusel využívat svého oprávnění
podle § 68 odst. 3.
K § 70 a 71
Ustanovení o účasti občanů
na výkonu ochrany přírody a krajiny podle
tohoto zákona jednak navazuje na některé
osvědčené instituty předchozích
právních norem (např. aktivy ochrany přírody
při orgánech státní ochrany přírody),
jednak zavádí zcela nový prvek v možnosti,
aby se občanská sdružení organizovaná
v oblasti ochrany přírody stala za určitých
podmínek účastníkem správních
řízení. Využívá se tak
znění § 14 odstavce 2 zákona č.
71/1967 Sb., o správním řízení:
"Účastníkem řízení
je i ten, komu zvláštní právní
předpis takové postavení přiznává".
Těmito organizacemi jsou např. Český
svaz ochránců přírody, myslivecký
nebo rybářský svaz, TIS, Brontosaurus, Děti
země, Greenpeace apod. "Místní"
příslušností se nerozumí vždy
jen místní organizace, ale místu dotčenému
řízením v katastru příslušné
obce ta nejbližší organizační jednotka
zájmového sdružení, která působí
zpravidla v nějakém regionálním (okresním,
obvodním, republikovém) měřítku.
Z toho ovšem plyne, že příslušné
zájmové sdružení může vždy
zastupovat jedna její organizační jednotka
(např. Český svaz ochránců
přírody jeho místní organizace; pokud
neexistuje v dané obci, pak např. její okresní
výbor, pokud neexistuje, pak ústřední
orgány). Na požadavku právní subjektivity
organizačního článku je nutné
trvat. Jen tak lze mít jistotu v tom, že ti, kteří
předloží návrh na správní
řízení, zastupují organizaci právem.
Požadavek, aby zaměřením příslušného
zájmového sdružení byla ochrana přírody
a krajiny neplní zpravidla ty organizace, které
jsou především výchovné (Skaut,
Junák) sportovní (s výjimkou turistických),
ženské, dětské a pod.
Pokud jde o obce, je jejich postavení a úkoly v
ochraně přírody věnováno několik
ustanovení tohoto zákona (viz souhrn v § 76);
v § 71 jde především o zakotvení
jejich nepominutelnosti při projednávání
a realizací ochrany přírody v rámci
jejich územních obvodů.
K § 72
V souladu s požadavky na volný přístup
k informacím, zejména o stavu a vývoji přírodního
prostředí, ale také správní
rozhodovací činnosti orgánů ochrany
přírody se zakotvuje právo každého
na jejich získání, pořizování
výpisů z listin a dokumentů a pod. Dle §
42 zákona jsou za veřejně přístupné
prohlášeny výslovně také seznamy
ochrany přírody a § 72 odst. 2 se na ně
vztahuje v plném rozsahu.
K § 73
Orgány ochrany přírody nejsou schopny svojí
vlastní kapacitou pokrýt potřebný
vědecký průzkum, sledování
a zkoumání všech potřebných hodnotných
území a druhů. Proto se zakotvuje jejich
spolupráce s příslušnými vědecky
a odborně kvalifikovanými osobami. Především
se přitom využije pracovišť Českého
ústavu ochrany přírody, univerzit a ČSAV.
Kromě toho se nově upravuje výzkum zvláště
chráněných částí přírody
v případech vyžadujících zásahy
do ochranných podmínek.
Výzkum sám, je-li zásahem do ochranných
podmínek, nepodléhá tedy režimu výjimek
a souhlasů (viz např. § 43 a 44), je však
třeba k jeho provádění souhlasu orgánu
ochrany přírody, což řeší
toto ustanovení. Orgánem ochrany přírody
je jednak ministerstvo životního prostředí
ČR - podle § 79 odst. 3 písm. j), v ostatních
případech jsou to orgány podle § 77
a 78.
Výzkum, který nevyžaduje zásahy do ochranných
podmínek, nepodléhá povolovacímu řízení
podle § 73 odst. 2.
K § 74
Problematika ochrany přírody a krajiny není
samostatně řešitelná bez úzké
mezinárodní spolupráce a též
garantování mezinárodních smluv. Důraz
je kladen zejména na bilaterální hraniční
chráněná území (NP Šumava,
Podyjí, Krkonoše apod.). Nové právní
ustanovení zakotvuje možnosti široké mezinárodní
spolupráce, hlavní úlohu v tomto směru
zákon přiřknul ministerstvu životního
prostředí /viz § 79 odst. 2 písm. d)/.
K § 75
Přehledně se stanoví orgány ochrany
přírody, kterými jsou obce, pověřené
obecní úřady, okresní úřady,
správy národních parků a chráněných
krajinných oblastí a ministerstvo životního
prostředí. V souladu se zákonem ČNR
o České inspekci životního prostředí
vyvíjí dozorovou činnost tento orgán
také na úseku ochrany přírody a krajiny,
což zakotvuje § 75 odst. 3. Rozdělení
hlavních kompetencí a pravomocí je upraveno
na dva organizační stupně, tak aby mohl být
co nejjednodušeji ale i na odpovídající
úrovni zajišťován výkon státní
správy. Hlavním kritériem dělby působnosti
je význam celospolečensky chráněného
zájmu a odborná způsobilost orgánu.
K § 76
Obce se vždy zúčastňují projednávání
a rozhodování o záležitostech ochrany
přírody a krajiny ve svých obvodech (§
71). Je jim svěřen rovněž výkon
státní správy ve věcech kácení
stromů rostoucích mimo les, náhradní
výsadby a péče o zeleň. Specifickým
problémem je území hl. m. Prahy a statutárních
měst, kterým je zákonem svěřen
výkon státní správy v rozsahu okresních
úřadů.
Zvláštní postavení je svěřeno
obcím, které leží na území
národního parku. Jejich zástupce je delegován
do rady národního parku.
Pověřené obecní úřady
vykonávají státní správu v
ochraně přírody a krajiny v rozsahu odst.
2. Jde o poměrně značné kompetence,
které dosud vykonávaly okresní úřady.
K § 77
Základním (prvním) stupněm orgánů
státní správy v ochraně přírody
jsou pro většinu řízení v ochraně
přírody na území okresů okresní
úřady (jejich referáty životního
prostředí) nejde-li o území národních
parků a chráněných krajinných
oblastí, kde tuto působnost vykonávají
jejich správy (§ 78). Zákon stanoví,
že všechny pravomoci, které v ochraně
přírody nepřísluší jinému
orgánu (obci či ministerstvu) náleží
územně příslušnému okresnímu
úřadu (správě podle § 78).
Okresní úřady jako orgány místní
správy mají právo vydávat vyhlášky,
jestliže je k tomu zmocní zvláštní
předpis. K tomuto úkolu je formulováno znění
odst. 3.
K § 78
Vzhledem k významu a složitosti problematiky ochrany
přírody v národních parcích
a správách chráněných krajinných
oblastí a s přihlédnutím k existenci
a připravenosti jejich správ, dlouhodobě
působících, převádí
se kompetence v ochraně přírody na tyto správy;
ty již existují, není tedy nutný nový
nárůst finančních prostředků
ke krytí nákladů jejich činnosti.
Správy jsou nejlépe informovanými orgány
v těchto zvláště chráněných
územích, nejčastěji se stýkají
s obcemi i občany těchto oblastí a mají
odborné předpoklady k odpovědnému
výkonu funkce. Funkční a věcná
kompetence správ je přitom ve stejném rozsahu
jako u okresních úřadů s výjimkou
postavení správ národních parků,
kde je navíc přivtělena působnost
širší oblasti ochrany přírodního
prostředí. Toto řešení si vyžaduje
poslání národních parků - nejpřísněji
zvláště chráněných velkoplošných
území v České republice s prioritním
zájmem na ochraně přírody. Vzhledem
k tomu, že správy již byly dříve
založeny, neklade toto řešeni nový nárok
na dodatečné finanční prostředky
ze státního rozpočtu.
K § 79
Ministerstvo životního prostředí ČR
zajišťuje výkon státní správy
v nejzávažnějších případech,
např. vyhlašování národních
přírodních rezervací a národních
přírodních památek a při druhové
ochraně. Při udělování souhlasů
k činnostem v národních přírodních
rezervacích a národních přírodních
památkách, t. j. v takových územích,
která jsou národního a mezinárodního
významu, jde o mimořádně náročné
případy na odborné posouzení, ovlivňující
základní funkce těchto chráněných
území. Odborné podklady pro rozhodnutí
ministerstva zajišťuje zpravidla Český
ústav ochrany přírody. Pravomoci, které
zákon svěřuje ministerstvu, odpovídají
jeho postavení a úkolům jako ústředního
orgánu státní správy ochrany přírody
České republiky.
K § 80
Česká inspekce životního prostředí
byla založena zákonem ČNR č. 229/1991.
Ten mimo jiné stanoví, že její působnost
při ochraně jednotlivých složek životního
prostředí upraví podrobněji příslušné
"složkové" zákony. Je tedy úkolem
zákona o ochraně přírody a krajiny
stanovit působnost České inspekce životního
prostředí v oblasti přírody a krajiny.
Děje se tak analogicky dle působnosti České
inspekce životního prostředí např.
v oblasti péče o les nebo odpadového hospodářství,
což již příslušné složkové
zákony upravily.
K § 81 a 82
Stráž ochrany přírody ustanovuje okresní
úřad a na území národních
parků a chráněných krajinných
oblastí správy těchto území.
Je tvořena zejména z řad dobrovolných
pracovníků. Úkolem nově zřizované
stráže ochrany přírody je zejména
terénní kontrolní činnost nad dodržováním
ochranných podmínek a právem chráněných
zájmů ochrany přírody a krajiny. Členům
stráže ochrany přírody je svěřeno
i oprávnění k určitým druhům
předběžných opatření a
k vybírání blokových pokut. Toto oprávnění
se ovšem nevztahuje na zpravodaje stráže přírody.
Zákon udílí oprávnění
pracovníkům orgánů ochrany přírody
(ministerstva, správ a okresních úřadů)
nosit služební stejnokroj, jehož provedení
a podmínky užívání stanoví
ministerstvo obecně závazným právním
předpisem.