K hlavě třetí:

V ustanoveních třetí hlavy se upravuje postavení, organizace a pravomoc Federálního shromáždění jako nejvyššího orgánu státní moci Československé socialistické federativní republiky a jediného federálního zákonodárného orgánu.

Princip federace se odráží v organizaci Federálního shromáždění, které funguje jako orgán o dvou komorách.

Ve Sněmovně lidu se uplatňuje všeobecně demokratický princip. Sněmovna lidu je složena proporcionálně podle počtu obyvatelstva. Rozhoduje na základě majority bez zřetele na národnostní složení federace.

Národní princip nachází svůj výraz ve Sněmovně národů. Tato sněmovna je složena majoritně, tj. má stejný počet poslanců zvolených v České socialistické republice a stejný počet poslanců zvolených ve Slovenské socialistické republice. I tato sněmovna rozhoduje v zásadě na základě principu majority. Pouze ve vymezených otázkách se uplatňuje zákaz majorizace, jenž zajišťuje, aby v základních otázkách dotýkajících se života národních států nemohli být jeho reprezentanti přehlasováni.

Obě sněmovny jsou rovnoprávné. K přijetí usnesení je třeba souhlasu obou sněmoven, kromě případů, kde ústavní zákon dovoluje výjimku, anebo tam, kde jde jen o vnitřní věci některé sněmovny. Takové výjimky jsou například vyslovení nedůvěry vládě, volba orgánů sněmovny, její disciplinární pravomoc vůči jejím poslancům apod. V ostatních případech, nedojde-li k souhlasnému usnesení obou sněmoven, návrh není přijat. V takovém případě návrh ústavního zákona umožňuje a orientuje obě sněmovny k tomu, aby se dohodly. Za tím účelem zakotvuje dohodovací řízení, které je povinné, jde-li o schvalování ročního rozpočtu.

Zákonodárná kompetence Federálního shromáždění je podrobněji upravena pro oblasti výlučné a společné kompetence. Kromě toho svěřuje se do jeho kompetence zákonodárná pravomoc také v dalších oblastech. Jde však o oblasti, které návrh ústavního zákona vypočítává taxativním způsobem. V některých oblastech, které jinak patří do výlučné pravomoci republik, se podle návrhu umožňuje, aby Federální shromáždění vydávalo v zájmu zachování jednoty právního řádu zásady pro zákonodárství republik. V těchto oblastech se zajišťuje zákonodárná činnost republik v oblasti společné kompetence, a to potud, pokud kompetence nepatří federaci. V oblastech, kde je taxativním způsobem vymezena zákonodárná kompetence Federálního shromáždění, mají národní zákonodárné sbory právo doplňkového zákonodárství. V ostatních ustanoveních této hlavy jsou zásadní ustanovení upravující řízení před zákonodárnými sbory, soustavu jejich orgánů, postavení poslanců apod. Jde o otázky, které jsou obdobně upraveny i v ústavě z roku 1960. Rozdíly vyplývají zejména z uplatnění principu federace a s ním souvisícími rozdíly, pokud jde o složení a způsob rozhodování zákonodárného sboru.

K hlavě čtvrté:

Právní postavení presidenta Československé socialistické federativní republiky v soustavě nejvyšších ústavních orgánů vychází vcelku z dosavadní ústavní úpravy. Funkce presidenta je charakterizována především tím, že president Československé socialistické federativní republiky je v čele státu.

Návrh ústavního zákona v souladu s demokratickými zásadami, na nichž je náš socialistický stát vybudován, zdůrazňuje odpovědnost presidenta vůči Federálnímu shromáždění, nejvyššímu orgánu státní moci federace.

Pravomoci presidenta Československé socialistické federativní republiky jsou založeny buď přímo ústavou, anebo mohou být založeny zákonem Federálního shromáždění. Okruh ústavních pravomocí presidenta se ve srovnání s dosavadním ústavním stavem nemění, pouze u práva udělovat amnestii je pro přesnost výslovně uvedeno, že v právu promíjet tresty uložené soudy je zahrnuto též právo vyslovit zahlazení odsouzení.

Nové je ustanovení o pravidelných úředních sídlech presidentových, jimiž je nejen Praha, hlavní město federace i hlavní město České socialistické republiky, ale též Bratislava, hlavní město Slovenské socialistické republiky.

Postavení presidenta Československé socialistické federativní republiky jako představitele státu odpovídá též ustanovení o jeho trestní odpovědnosti. President je v tomto ohledu vyňat z pravomoci obecných soudu a může být tedy stíhán jen na základě žaloby předsednictva Federálního shromáždění před ústavním soudem, přičemž jako trest může být vyslovena jen ztráta funkce a ztráta způsobilosti tuto funkci v budoucnosti nabýt.

K hlavě páté:

Postavení vlády Českoslovesnké socialistické federativní republiky je upraveno v návrhu ústavního zákona vcelku shodně s dosavadním ústavním postavením vlády. Vládě tedy přísluší charakter nejvyššího výkonného orgánu státní moci Československé socialistické federativní republiky. V ustanoveních o složení vlády přináší návrh ústavního zákona novou funkci, totiž funkci státního tajemníka. Státní tajemníci působí ve všech federálních ministerstvech.

Zřízení této nové funkce úzce souvisí s federativním uspořádáním státu. Státní tajemník jako člen vlády se podílí rovnoprávně s ostatními členy vlády na jejím jednání i rozhodování. Státní tajemník dále spolu s ministrem řídí zásadní otázky práce ministerstva, ve kterém působí, a podílí se tak velmi účinně na řízení ministerstva. Důležité je ustanovení, že státním tajemníkem musí být jmenován občan druhé republiky než té, jejímž občanem je ministr. Instituce státních tajemníků takto pojatá bude účinnou reálnou zárukou rovného vlivu obou národů na práci federální vlády a na činnost federálních ústředních orgánů.

Ustanovení o vztazích vlády a Federálního shromáždění jsou rozpracována tak, aby zajistila Federálnímu shromáždění jak účinnou kontrolu práce vlády, tak i trvalý vliv na linii vládní politiky, vytyčené především v programovém prohlášení vlády.

Ustanovení o následcích projevu nedůvěry vládě, kterému se rovná i zamítnutí návrhu vlády, aby jí Federální shromáždění projevilo důvěru, totiž v povinnosti vlády podat demisi, zajišťují požadavek, aby nemohla setrvat ve funkci vláda, které by nedalo Federální shromáždění důvěru. Jak vyplývá z výslovných ustanovení návrhu ústavního zákona, musí vládě projevit důvěru jak většina poslanců Sněmovny lidu, tak i většina poslanců zvolených v České socialistické republice i většina poslanců zvolených ve S1ovenské socialistické republice ve Sněmovně národů. Stejné zásady platí též o vztazích jednotlivých členů federální vlády vůči Federálnímu shromáždění.

Rozsah kompetence vlády vymezuje návrh ústavního zákona velmi široce. Vládě náleží jednat a rozhodovat ve všech zásadních otázkách zahraniční i vnitřní politiky státu, pokud jde ovšem o otázky, které spadají do kompetence federace. Návrh ústavního zákona zejména zdůrazňuje odpovědnost vlády za realizaci jejího programového prohlášení, za přípravu plánu rozvoje národního hospodářství a státního rozpočtu federace a za realizaci hospodářských opatření, jimiž se provádí hospodářská politika federace. V těchto činnostech též tkví těžište práce federální vlády.

Ustanovení o nařizovací pravomoci vlády a o normotvorné činnosti ministerstev odpovídají dosavadnímu ústavnímu stavu. Vláda je už ústavou oprávněna vydávat k provádění zákonů a v jejich mezích nařízení; ministerstva však mohou vydávat prováděcí předpisy jen tehdy, jestliže zákon obsahuje konkrétní zmocnění, aby určité ministerstvo upravilo určitý okruh otázek.

Struktura federálních ústředních orgánů a ostatních federálních úřadů je v návrhu ústavního zákona určena v hrubých rysech, a to tak, aby bylo zajištěno, že skladba těchto orgánů bude odpovídat obecným zásadám o kompetenci Československé socialistické federativní republiky.

Podle návrhu ústavního zákona se rozeznávají dva typy ústředních orgánů federální správy: federální ministerstva a státní výbory v čele s ministrem. Státní výbory jsou složeny paritně. Typ státního výboru je volen zejména tehdy, když vzhledem k charakteru kompetence určitého ústředního orgánu je účelné, aby jeho řízení příslušelo paritně složenému kolektivu.

K hlavě šesté:

Ve federaci se uskutečňuje dělba kompetencí mezi federální stát a národní státy a mezi federální orgány a orgány republik. Z toho vyplývá potřeba zvláštních garancí, aby nemohlo docházet k zasahování do suverenity federálního státu ze strany národních států a naopak ani k vzájemnému zasahování do ústavou vymezených kompetencí federace a republik. Potřebné garance proti takovým nežádoucím zjevům, které by ve svých důsledcích oslabovaly federální státní svazek našich národů, může poskytnout objektivní orgán soudního typu - ústavní soud. Kromě uvedených základních úkolů svěřuje návrh ústavního zákona Ústavními soudu Československé socialistické federativni republiky ty funkce, které zpravidla ústavní soudy plní. V tomto smyslu bude ústavní soud rozhodovat o tom, zda právní předpisy nižší normativní síly neodporují předpisům vyšší normativní síly, a bude řešit pozitivní i negativní kompetenční konflikty mezi orgány federace a orgány republik i mezi orgány republik navzájem. Dále se svěřuje do kompetence ústavního soudu rozhodování o některých konfliktech souvisících s výkonem voleb, které zčásti dosavadní zákonodárství svěřovalo do kompetence řádných soudů.

Kromě vymezení kompetence řeší návrh též některé základní otázky postavení členů ústavního soudu, jeho organizace, pravidel jednání a rozhodování. Zakotvuje se též nezávislost členů ústavního soudu, kromě toho však návrh zaručuje jejich skutečnou nezávislost tím, že svěřuje volbu členů ústavního soudu Federálnímu shromáždění, poskytuje jim imunitu stejně jako poslancům Federálního shromáždění, i omezuje možnost jejich odvolání tím, že ji váže na taxativně vynucené důvody. Také neslučitelnost funkce člena ústavního soudu s členstvím nebo s funkcí v některých jiných orgánech státní moci a správy slouží k posilnění nezávislosti člena ústavního soudu. Návrh ústavního zákona upravuje též práva podávat podněty k zahájení řízení před ústavním soudem, stanoví, které osoby a orgány jsou oprávněny takové podněty činit, upravuje též způsob rozhodování a vyhlašování rozhodnutí ústavního soudu a některé důležité účinky jeho rozhodnutí. Organizaci ústavního soudu a způsob řízení upraví Federální shromáždění zvláštním zákonem.

K hlavě sedmé:

Uplatnění principu federace odstraňuje dosavadní asymetrii ve struktuře národních orgánů. Vedle slovenských národních orgánů, které existují, byť v nedokonalé podobě, již na základě dosavadní ústavy, návrh ústavního zákona zakotvuje vznik českých národních orgánů jako představitelů národní státnosti. Představiteli národní státnosti jsou podle návrhu ústavního zákona

a) Česká národní rada a Slovenská národní rada jako nejvyšší zastupitelské sbory republik,

b) vláda České socialistické republiky a vláda Slovenské socialistické republiky jako nejvyšší výkonné orgány státní moci v republikách.

Organizaci, postavení, púsobnost i základní zásady činnosti uvedených vrcholných orgánů republik jsou upraveny v hlavě sedmé návrhu. Tato ustanovení ve své podstatě navazují na ustanovení hlavy třetí a páté a spolu s nimi znamenají domyšlení soustavy státních orgánů v celém komplexu, na úrovni federace i na úrovni republik. Z toho vyplývá, že při shodě četných ustanovení existují i některé zásadní rozdíly v organizaci i v činnosti federálních orgánů a nejvyšších orgánů republik.

Na rozdíl od Federálního shromáždění jsou Česká národní rada a Slovenská národní rada jednokomorové sbory. Skládají se z poslanců volených na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním. Při stanovení počtu poslanců v obou národních radách návrh ústavního zákona usiluje o to, aby se vytvořily pracovně schopné orgány. Tomuto požadavku by neodpovídal ani sbor o příliš malém počtu poslanců, avšak na druhé straně ani příliš velký a tím i těžkopádný sbor. Jako optimální se jeví sbory s počtem členů do 200 osob.

Postavení, práva a povinnosti poslanců národních rad jsou obdobné jako u poslanců Federálního shromáždění. Národní rady obdobně jako Federální shromáždění jsou orgány zákonodárné, kreační a kontrolní; jednotlivé činnosti vyplývající z této charakteristiky jsou v návrhu blíže rozvedeny. Se zřetelem na obecnou zásadu, že do kompetence národní rady patří vše, co není výslovně svěřeno do pravomoci Federálního shromáždění, může být rozbor kompetencí národních rad pojat jednodušeji a stručněji, než je tomu u Federálního shromáždění. Rovněž je u národních rad jednodušší způsob jejího usnášení, což vyplývá jednak z její struktury jako jednokomorového orgánu, jednak z toho, že při jejím rozhodování nepřichází v úvahu zákaz majorizace.

Z orgánů národní rady je nejdůležitější její předsednictvo. Kromě působnosti presidiálního orgánu zastupitelského sboru a orgánu nahrazujícího plénum v době, kdy národní rada nezasedá, svěřuje mu návrh ústavního zákona i některé činnosti, které ve vztahu k federálním orgánům patří prezidentu Československé socialistické federativní republiky (např. předsednictvo přijímá demisi vlády, svolává národní radu k zasedání, prohlašuje její zasedání za ukončené apod.).

Nejvyšším výkonným orgánem státní moci v republice je vláda příslušné republiky. Její postavení a působnost jsou upraveny obdobně, jako je tomu u vlády Československé socialistické federativní republiky.