Předseda NS Smrkovský (zvoní): Vážený soudruhu presidente, vážené soudružky a soudruzi poslanci, paní a pánové, prosím vás, abychom před zahájením naší dnešní schůze uctili společně památku (Shromáždění povstává) dlouholetého člena a představitele nejvyššího zákonodárného sboru Československé socialistické republiky, poslance Národního shromáždění s. Františka Tymeše.

S. František Tymeš, předseda výboru pro plán a rozpočet a člen předsednictva Národního shromáždění, nositel Řádu 25. února, Řádu lidových milicí a Řádu republiky, zemřel po dlouhé a těžké nemoci 1. října 1968. Život s. Tymeše, jeho myšlenkový vývoj a bohatá politická činnost jakoby symbolizovaly dráhu čestného dělnického funkcionáře, který v pohnutých historických podmínkách vývoje našich národů od let před první světovou válkou stál po boku dělnické třídy a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí pracoval za lepší život lidu, za naplnění jeho práv sociálních, občanských a národních. Věci veřejné vždy viděl očima osudů a zájmů prostých lidi, soudruhů a spoluobčanů. Lidem byl věrný a proto na žádné z osudových křižovatek, před které byl jako politický pracovník nejednou životem postaven, nezradil a nezklamal.

V Národním shromáždění jsme všichni znali jeho poctivou práci, jeho odpovědný vztah k občanům, kteří ho zvolili za svého poslance. Velké pole působnosti s. Tymeše bylo také ve Svazu československo-sovětského přátelství, kde byl po dlouhá léta aktivním členem a funkcionářem.

Zákeřná nemoc vyřadila s. Tymeše z našeho kolektivu ve složité době, kdy vyvstalo před námi mnoho otázek nových a nebývale obtížných. Při jejich řešení nemohl být již mezi námi. Rozloučili jsme se s ním navždy v minulých dnech. Avšak na odkaz jeho památky, člověka a politika čestného a hluboce lidského nikdy nezapomeneme. Děkuji Vám. (Shromáždění usedá.)

Vážené Národní shromáždění, zahajuji nyní vlastní jednání 27. schůze Národního shromáždění. O jejím svolání rozhodlo předsednictvo Národního shromáždění per rollam ve dnech 10. a 11. října 1968.

Znovu vítám mezi námi presidenta republiky s. Ludvíka Svobodu. (Potlesk.)

Na schůzi je do této chvíle přítomno 242 poslanců, je tedy Národní shromáždění schopno usnášení.

Dovolte, abych mezi omluvenými jmenoval na prvním místě soudružky poslankyně Marii Solčanyovou, Olgu Kotlebovou a Esteru Krúpalovou, které byly zraněny při tragické havárii letadla, kterým se před deseti dny vracely ke svým rodinám ze zasedání Národního shromáždění. Všichni na ně s účastí vzpomínáme a přejeme jim z tohoto místa brzké a úplné uzdravení.

Na dnešní schůzi jsou dále omluveni poslanci: Knapp, Flieger, Pelikán, Laštovička, Haško, Turečková, Pašek, Míska, Lenárt, Kolder, Krosnář, Piller, Hečko, Šik, Hajmacher, Zupka, Bichler, Bruner, Lörincz, Majling, Štefánik, Németh, Karhan, Mjartan, Mikuláš, dr. Kyselý a Vilém Nový. Z toho tři jsou služebně v zahraničí, 11 omluvených pro nemoc, 2 v lázeňském léčení, 3 poslanci dlí v zahraničí, jeden je na dovolené, tři jsou mimo Prahu, jeden se omlouvá z rodinných důvodů, tři bez udání důvodu.

Dále jsou omluveni tito ministři-neposlanci: Galuška, Pavlovský, Řehák, Sucharda, Valeš a ministr-poslanec Penc.

Předsednictvo Národního shromáždění navrhuje jako jediný bod pořadu dnešní schůze projednání Smlouvy mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky.

Kdo souhlasí s tímto pořadem? (Hlasuje se.) Má někdo nějaký jiný návrh? (Nebyl. Program schválen jednomyslně.) Děkuji, pořad jednání je schválen.

Konstatuji, že schůze Národního shromáždění je veřejná a text smlouvy, k níž se má Národní shromáždění vyjádřit, není již přísně tajný.

Smlouvu, která byla podepsána dne 16. října 1968 v Praze, předložila vláda Národnímu shromáždění dne 18. října 1968 k projednání podle čl. 42 ústavy Československé socialistické republiky. Tento článek ústavy stanoví, že Národnímu shromáždění přísluší dávat souhlas k mezinárodním smlouvám politickým, hospodářským smlouvám obecné povahy a k takovým smlouvám, k jejichž provedení je třeba zákona.

Zásady této smlouvy vzaly informativně na vědomí výbory ústavně právní, branný a bezpečnostní a zahraniční ve své společné schůzi dne 11. října 1968 v době, kdy začala jednání mezi oběma smluvními stranami v Moskvě. Tytéž výbory Národního shromáždění projednaly pak jako pracovní a iniciativní orgány Národního shromáždění text smlouvy předložený vládou ve schůzi dne 18. října 1968 v dopoledních hodinách.

Jménem vlády podá ke smlouvě výklad předseda vlády, který byl rozhodnutím presidenta republiky pověřen řízením ministerstva zahraničních věcí, Ing. Oldřich Černík. Dříve než mu udělím slovo, chci sdělit, že do této chvíle obdržel předseda NS na 200 rezolucí ze závodů, společenských a jiných organizací. Předsednictvo NS, které se sešlo ve 13 hod., projednalo a posoudilo tyto rezoluce a vzalo jejich obsah na vědomí. Nyní prosím předsedu vlády, aby se ujal slova.

Předseda vlády Ing. Černík: Vážený soudruhu presidente, vážené Národní shromáždění! Letošní rok je vskutku bohatý na události, jež mají prvořadý význam pro život naší země. Proto také již potřetí během 6 měsíců předstupuji před Vás, abych Vás tentokrát seznámil s opatřením, které má zásadní význam pro naši další práci, které je krokem vpřed při řešení určitých, a věříme, že přechodných nedorozumění, jež vznikla mezi námi a některými socialistickými státy, krokem, který umožňuje pro všechny partnery důstojně řešit situaci vzniklou v srpnu letošního roku.

Dne 16. října t. r. byla v Praze předsedy vlád Sovětského svazu a Československé socialistické republiky podepsána Dohoda o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky. Návrh Dohody byl připraven a projednán sovětskou a naší delegací v Moskvě ve dnech 14. a 15. října a o den později byl projednán a schválen vládou ČSSR. Tato smlouva nabývá platnosti dnem ratifikace, a proto se dnes, vážení poslanci, obracím jménem vlády na Vás, abyste tuto dohodu posoudili a schválili. Jde nejen o to, že schválení smlouvy považuje vláda za věc důvěry Národního shromáždění vůči ní samotné, ale tento akt je v nejvyšším zájmu života našeho lidu.

Dovolte mi, abych alespoň stručně poukázal na základní důvody, které vedly k rozhodnutí o uzavření smlouvy. Jak jsem již zdůraznil ve svém prohlášení v září letošního roku, zkušenosti nás několikráte v historii poučily, že není možné přehlížet důsledky, které vyvolává náš vnitřní společenský pohyb a naše vnitřní činnost v mezinárodních vztazích, Československá socialistická republika není izolovaným ostrovem, odděleným od vnějšího světa.

Základním východiskem veškerého hodnocení naší činnosti z mezinárodního hlediska musí být plné respektování existence dvou světových soustav a příslušnosti Československa k socialistickému společenství. To je nejen naše vlastní přesvědčení; tak hodnotí naše postavení též naši přátelé, tak je ale hodnotí i kapitalistické země.

Trvalá zahraničně politická orientace Československa na upevňování společenství socialistických států a její neustálé rozvíjení má pro naši budoucnost klíčový význam.

Je proto povinností všech vedoucích politiků, jimž lidem této země byla svěřena obrovská odpovědnost za její osudy, z této skutečnosti vycházet, respektovat ji, odstraňovat vzniklá nedorozumění a vzájemné vztahy mezi socialistickými státy upevňovat a rozvíjet. To odpovídá jak národním zájmům Československa, tak obecným zájmům socialismu. Právě tato hlediska měla vláda na zřeteli, když rozhodla o uzavření Dohody, kterou nyní jménem vlády předkládám Národnímu shromáždění ke schválení.

Soudružky a soudruzi poslanci! Lidé nám nyní kladou otázky: "Jaký je vlastně význam podepsání této smlouvy?" "Bylo ji třeba vůbec podpisovat?" "Neznamená, že politické vedení zradilo národní zájmy republiky?" "Jak to bude s rozmístěním vojsk, kdo bude hradit jejich pobyt a komu budou zodpovědna za své jednání?" "Budeme mít nyní možnost postupovat na cestě, kterou jsme po lednu zvolili, v uskutečňování vládního programu, na jehož základě dal lid i Národní shromáždění vládě plnou důvěru?"

Chápeme tyto otázky, chápeme ty, kdož je kladou, a považujeme za svou povinnost na ně čestně a otevřeně odpovědět. Vstupem armád pěti socialistických zemí v srpnu letošního roku na území Československé socialistické republiky byli jsme postaveni před novou skutečnost. Před novou skutečnost však v těchto dnech byli postaveni i představitelé zemí, které k nám vyslaly svá vojska. Smlouva neřeší příčiny, ale důsledky nové situace. Bylo by nepoctivé zapírat, že tyto události vnesly do našich vztahů mnoho bolesti, trpkosti, napětí i nedorozumění. Chápu, že takovéto pocity nelze překonat z hodiny na hodinu, ani z týdne na týden.

Je však povinností těch, jimž byla svěřena důvěra lidu, aby řešili i ty nejtíživější a nejbolestivější problémy v zájmu spokojené budoucnosti svých národů. Proto také jsme se zúčastnili ve dnech 23. až 26. srpna jednání stranických a vládních delegací SSSR a ČSSR, jejichž výsledkem, jak známo, byl moskevský protokol.

Ihned po návratu naší delegace z Moskvy se sešel ústřední výbor KSČ, projednal závěry protokolu a přijal některá zásadní opatření ke zvýšení vedoucí úlohy komunistické strany. Současně zahájil práce na přípravě dokumentu o hlavních úkolech strany v současné době, který projedná na svém nejbližším zasedání. Národní shromáždění a vláda přijaly některá, vám všem již známá opatření ke stabilizaci politického života, k urychlenému sjednocování všech společenských sil na principech socialismu, k obnovení chodu národního hospodářství, k upevnění státní správy, zejména na úseku ministerstva vnitra, opatření proti antisocialistickým silám, k usměrnění činnosti hromadných sdělovacích prostředků ve vyhraněně socialistickém duchu apod.

Pokračovali jsme i v plnění některých zásadních úkolů, rozpracovaných před 20. srpnem, zejména v přípravě federálního uspořádání státu a v přípravě dalšího postupu ekonomické reformy.

Při dalších jednáních v Moskvě jsme se vzájemně s vedoucími představiteli SSSR informovali o všech konkrétních opatřeních, která provádíme k plnění závěrů moskevského protokolu a bratislavské deklarace a která připravujeme jako zásady dalšího postupu. Jejich základem jsou opatření, která dále upevní pozice socialismu v Československu na základě principů marxismu-leninismu. Půjde též o to, odstranit postupně nedorozumění mezi námi a některými socialistickými státy upravit vztahy k Sovětskému svazu, Polské, Maďarské, Bulharské lidově demokratické republice, Německé demokratické republice a postupně je normalizovat.

Významnou součástí celkového procesu normalizace našeho společenského a politického života po srpnových událostech je i Dohoda, kterou vám vláda předkládá ke schválení.

Hlavní význam této dohody je v tom, že končí etapu, kdy vztahy mezi mimi a pěti socialistickými státy byly krajně nepřehledné, neuspořádané a v důsledku srpnových událostí též velmi zkomplikované. To se samozřejmě odráželo i ve vztazích mezi vojsky těchto zemí a obyvatelstvem. Uzavřením dohody jsou přísně vymezeny smysl, počty, rozmístění, právní i ekonomické vztahy kontingentu sovětských vojsk a stanovena dočasnost jejich pobytu v závislosti na vývoji celkové situace.

Tato dohoda však respektuje určitou danou realitu, jejíž změna není závislá na subjektivních názorech, a tím, že pro tuto realitu určuje přesná pravidla, umožňuje, aby vnitřní situace v Československu se ještě rychleji normalizovala. Mohu otevřeně říci, že text smlouvy plně respektuje suverénní výkon státní moci a správy našimi orgány na našem území, zaručuje bezpečnost a právní ochranu našich občanů a vytváří předpoklady k tomu, aby pobyt vojsk se nedotýkal naší ekonomické situace a životní úrovně obyvatelstva.

Hlubší rozbor všech souvislostí spojených s uzavřenou Dohodou o dočasném pobytu části sovětských vojsk na našem území přitom ukazuje, že vedle významu, který má smlouva pro konsolidaci života uvnitř země, nelze zanedbat ani mezinárodně politická hlediska. Dovolte mi na některá z nich upozornit Národní shromáždění.

Dnes, stejně jako dříve, je svět rozdělen do protikladných společenských soustav a jim odpovídajících politických a vojenských svazků. Tyto svazky představují dvě stránky základního rozporu mezi socialismem a imperialismem, který je vyjádřením mezinárodního třídního zápasu.

Zkoumáme-li realitu mezinárodně politických procesů posledního období, přesvědčujeme se, že světový imperialismus, představovaný zejména imperialistickými kruhy Spojených států amerických, se nezřekl snahy řešit své problémy a prosazovat mocenské zájmy silou. Hrozba světové nukleární katastrofy, před kterou stálo lidstvo v období karibské krize, nepřiměla Spojené státy, aby přehodnotily svou politiku. Naopak, zahájily eskalaci války ve Vietnamu a začaly ji koncipovat v širším rámci tzv. asijské doktríny. Nebezpečně se vyvíjí i nadále situace na Středním východě, který Spojené státy pokládají za jednu ze strategicky nejdůležitějších oblastí. Hrozí nebezpečí, že tato oblast se stane znovu akutním ohniskem krize, která by mohla přerůst v širší ozbrojený konflikt na rozhraní dvou existujících soustav včetně tzv. "třetího světa".

To vše svědčí o stoupající intenzitě imperialistické politiky při zvyšování mezinárodního napětí, vyvolané i dezintegračními snahami NATO, které by mohly vyvrcholit v roce 1969, kdy vyprší platnost Severoatlantické smlouvy a jež by mohly mít za následek narušení hegemonie, oslabení vedoucí úlohy USA a NATO.

V Evropě, kde jsme angažováni především, hraje v tom to úsilí hlavní úlohu zejména snaha o další posilování vojenského potenciálu NSR, jakožto nejaktivnějšího spojence Spojených států amerických v Evropě.

Nedílnou součástí naší politiky je proto i neustálé posilování obranyschopnosti naší země v rámci koalice států Varšavské smlouvy.

Dokud existuje agresívní pakt NATO, je i povinností ČSSR neustále pečovat o vojenské síly a upevňovat obranné společenství socialistických zemí. Současná revoluce ve vojenství ostře vyhrotila rozpor mezi potřebami dokonalé obrany soustavy a možnostmi jednotlivých států. Koalice Varšavské smlouvy, jejíž vznik byl odpovědí socialistických států na vytvoření vojensko-politického seskupení NATO a přijetí NSR za člena tohoto uskupení, je proto nezbytným zdrojem síly socialistických zemí.

Ochrana společných zájmů socialistických zemí a jejich revolučních vymožeností vedla vlády obou zemí k závěru o nezbytnosti dočasného pobytu určitého kontingentu sovětských vojsk na našem území. To proto, aby podle prvního článku Dohody tato vojska posílila obranu států socialistického společenství před sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil.

Na základě tohoto článku přijaté Dohody zůstanou dočasně na území republiky určité kontingenty sovětských vojsk. Jejich celkový počet je Dohodou přesně stanoven. Ostatní vojska, tzn. většina vojsk Svazu sovětských socialistických republik a veškerá vojska Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky a Bulharské lidové republiky, odejdou. Jejich odsun se uskuteční postupně do dvou měsíců od ratifikace smlouvy oběma stranami.

Část vojsk, která u nás dočasně zůstanou, opustí polní ubytovací prostory a rozmístí se ve vojenských prostorech a vojenských objektech některých míst, která jsou rovně přesně určena. Výběr těchto prostorů a objektů nebyl určen politickými, nýbrž vojensko-odbornými hledisky a našimi ubytovacími možnostmi. Vojenská velitelství vojsk pěti socialistických zemí budou zachována pouze tam, kde budou dočasně umístěna sovětská vojska. Ve všech ostatních městech, kde byla v minulých týdnech zřízena, budou zrušena po odchodu vojsk, V Praze a Bratislavě zůstanou představitelé sovětských vojsk s úkolem řešit otázky, které vzniknou při plnění Dohody.

Přímá ochrana západní hranice i přes dočasnou přítomnost sovětských vojsk zůstává plně v rukou naší armády. Československá lidová armáda tak i v současných podmínkách zůstává platnou, nedílnou součástí armád Varšavské smlouvy, kdykoliv připravenou plnit své internacionální závazky při obraně socialismu. Své úkoly bude nyní plnit ve složitějších podmínkách. Dočasný pobyt části sovětských vojsk si vyžaduje přeskupit určitou část útvarů naší armády. To s sebou nese zhoršení ubytovacích podmínek vojáků, odloučení mnohých vojáků od jejich rodin, zvýšení nároků na kázeň a organizovanost vojenského života, na efektivní využívání výcvikových prostorů a zařízení apod. Vláda je však přesvědčena, že příslušníci armády tak jako v uplynulých týdnech budou i nadále jednat v souladu s potřebami a zájmy země a své poslání splní, že za pomoci stranických i státních orgánů urychleně dosáhnou plné bojové pohotovosti a napomohou tak k úplné normalizaci poměrů v naší vlasti.