Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1963

III. volební období

156

Vládní návrh

Občanský zákoník

ze dne........... 1963

V ústavě Československé socialistické republiky jsou zakotveny hlavní směry všestranného rozvoje naší společnosti i osobnosti člověka. Tím byl dán základ pro to, aby mohly být souhrnně a ve vzájemné souvislosti nově upraveny vztahy v oblasti socialistické výroby i práce a v oblasti osobní spotřeby občanů.

Rozvoj plánovitě řízené socialistické výroby, důsledné uplatňování zásad demokratického centralismu v řízení výroby a účinné prosazování zájmů celé společnosti v hospodářské činnosti socialistických organizací vyžadují novou úpravu, kterou obsahuje hospodářský zákoník navazující na dosavadní vývoj zákonodárství na tomto úseku.

Hospodářská soustava socialistické společnosti je založena na socialistickém společenském vlastnictví výrobních prostředků. Míra uspokojování hmotných i kulturních potřeb občanů je ve svém souhrnu závislá na rozvoji socialistického hospodářství a u každého občana především na jeho pracovním podílu na tomto rozvoji.

Občanský zákoník vychází z jednoty socialistické ekonomiky a ze souladu zájmů společnosti a občanů. Vymezuje osobní vlastnictví jako odvozené od vlastnictví společenského a chrání je jako jeden z důležitých prostředků uspokojování osobních potřeb občanů.

Hlavním úkolem občanského zákoníku je zakotvit a vymezit práva a povinnosti občanů a organizací vznikající v oblasti uspokojování hmotných a kulturních potřeb, chránit tato práva, jsou-li vykonávána v souladu se zájmy společnosti, a přispět k důslednému dodržování socialistické zákonnosti v občanskoprávních vztazích.

Ustanovení občanského zákoníku směřují k upevňování socialistických ekonomických i ostatních společenských vztahů a k překonávání přežitků ve vědomí lidí a pomáhají tak vytvářet předpoklady pro přeměnu vztahů socialistických ve vztahy komunistické.

Vycházejíc z těchto skutečností Národní shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto zákoně:

Zásady občanskoprávních vztahů

Článek I

Základem občanskoprávních vztahů je socialistické společenské zřízení.

Článek II

Zdrojem uspokojování osobních potřeb občanů je neustále se rozvíjející společenská výroba založená na socialistickém společenském vlastnictví; každý je povinen toto vlastnictví všestranně rozvíjet, upevňovat a chránit.

Článek III

Uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů se zajišťuje především odměňováním za práci podle jejího množství, jakosti a společenského významu; podle možností společnosti se zajišťuje také bezplatným rozdělováním se zřetelem k společenské důležitosti potřeb.

Článek IV

Zajišťovat uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů je především úkolem socialistických organizací; občané se podílejí na řízení činnosti a na kontrole plnění úkolů těchto organizací.

Článek V

Z občanskoprávních vztahů vznikají nejen vzájemná práva a povinnosti mezi účastníky; ale vyplývají z nich pro ně i práva a povinnosti ke společnosti.

Článek VI

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů musí být v souladu s pravidly socialistického soužití.

Článek VII

Nikdo nesmí zneužívat svých práv proti zájmům společnosti nebo spoluobčanů a nikdo se nesmí na úkor společnosti nebo spoluobčanů obohacovat.

Článek VIII

Ustanovení občanského zákoníku je třeba uplatňovat a vykládat ve smyslu těchto zásad.

ČÁST PRVNÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ

Hlava první

OBČANSKOPRÁVNÍ VZTAHY A JEJICH OCHRANA

§ 1

V oblasti uspokojování hmotných a kulturních potřeb vznikají mezi občany a socialistickými organizacemi a mezi občany navzájem občanskoprávní vztahy. Tyto vztahy upravuje především občanský zákoník.

§ 2

Občanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů nebo z jiných skutečnosti, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje.

§ 3

V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení.

§ 4

Státní orgány, zejména národní výbory, soudy, jakož i jiné orgány, na které přešly Pikoly státních orgánů, dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv i povinností v občanskoprávních vztazích a aby, dojde-li k rozporu mezi účastníky, byl odstraněn především dohodou.

§ 5

Proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud.

§ 6

Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředné, může ten; kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.

Hlava druhá

ÚČASTNÍCI OBČANSKOPRÁVNÍCH VZTAHŮ

Oddíl první

Občané

§ 7

(1) Způsobilost občana mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé.

(2) Smrtí tato způsobilost zanikne, jestliže smrt nelze prokázat předepsaným způsobem, soud občana prohlásí za mrtvého, zjistí-li jeho smrt jinak. Za mrtvého soud prohlásí také nezvěstného občana, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije.

§ 8

(1) Způsobilost občana vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí.

(2) Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné.

§ 9

Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právní úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a mravní vyspělosti odpovídající jejich věku.

§ 10

(1) Jestliže občan pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopen činit právní úkony, soud jej způsobilosti k právním úkonům zbaví.

(2) Jestliže občan pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopen činit jen některé právní úkony, soud jeho způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí.

(3) Soud zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo zruší, změní-li se nebo odpadnou-li důvody, které k ním vedly.

Ochrana osobnosti

§ 11

Občan má právo na ochrany své osobnosti zejména života a zdraví; občanské cti; jakož i svého jména a projevů osobní povahy.

§ 12

(1) Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a zvukové záznamy týkající se občana nebo jeho projevů osobní povahy smějí být použity jen s jeho svolením.

(2) Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona.

(3) Podobizny, obrazové snímky a zvukové záznamy se mohou bez svolení občana použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy občana.

§ 13

Občan má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu jeho osobnosti a aby byly následky těchto zásahů odstraněny. Soud může též rozhodnout, aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

§ 14

Týká-li se zásah směřující proti osobnosti občana jeho činnosti ve společenské organizaci, může právo na ochranu jeho osobnosti uplatnit i tato organizace.

§ 15

(1) Po smrti občana přísluší uplatňovat právo na ochranu jeho osobnosti manželu a dětem, a není-li jich, jeho rodičům.

(2) Jde-li o zásah uvedený v ustanovení § 14, přísluší toto právo i organizaci.

§ 16

Kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu, odpovídá za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.

§ 17

Vztahy vznikající z vytvoření a společenského uplatnění děl literárních, vědeckých a uměleckých, jakož i vztahy z objevů, vynálezů, zlepšovacích návrhů a průmyslových vzorů upravují zvláštní zákony.

Oddíl druhý

Socialistické organizace

§ 18

Socialistickými organizacemi jsou státní, družstevní a společenské organizace, jakož i jiné organizace, jejichž činnost přispívá k rozvoji socialistických vztahů.

§ 19

Socialistické organizace vystupují v občanskoprávních vztazích svým jménem a mají majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, pokud není stanoveno jinak.

§ 20

(1) Socialistická organizace jedná svými pracovníky a členy, kteří plní její úkoly.

(2) Právní úkony, které jménem organizace činu pracovníci a členové v mezích svých oprávnění, jsou právními úkony organizace. Překročí-li tyto osoby rozsah svého oprávnění, vznikají práva a povinnosti organizaci, jen pokud se právní úkon týká úkolů organizace a jen tehdy, jde-li o překročení, o němž druhý účastník nemohl vědět.

§ 21

Účastníkem občanskoprávních vztahů může být i stát.

Hlava třetí

ZASTOUPENÍ

§ 22

(1) Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

(2) Zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

§ 23

Zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.

§ 24

Zástupce musí jednat osobně; dalšího zástupce si může ustanovit; jen jestliže je to právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto. I z právních úkonů dalšího zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

§ 25

Překročí-li zástupce, rozsah svého oprávnění, je tím zastoupený vázán, jen pokud takový úkon bude schválen.

Zákonné zastoupení

§ 26

Pokud nejsou občané k právním úkonům způsobilí, jednají za ně jejich zákonní zástupci.

§ 27

(1) Kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině.

(2) Zákonným zástupcem občana, který byl rozhodnutím soudu zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena, je soudem ustanovený opatrovník.

§ 28

Jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.

§ 29

Soud může ustanovit opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů nebo zájmů společnosti. Za týchž podmínek může soud ustanovit opatrovníka i tehdy, jestliže je to třeba z jiného vážného důvodu.

§ 30

Dojde-li ke střetnutí zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupeného nebo ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem, ustanoví soud zvláštního zástupce.

Zastoupení na základě plné moci

§ 31

(1) Občan i socialistická organizace se mohou dát zastoupit jiným občanem nebo organizací. Za tím účelem udělí plnou moc, v níž musí být uveden rozsah zástupcova oprávnění.

(2) Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn ve zvláštní formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu.

§ 32

Není-li v plné moci udělené několika zástupcům určeno jinak, musí jednat všichni společně.

§ 33

(1) Plná moc, zanikne, jestliže ji zastoupený odvolá nebo jestliže ji zástupce vypoví. Rovněž zanikne smrtí některého z nich, popřípadě zánikem organizace.

(2) Pro jiného než pro zástupce a zastoupeného je zánik plné moci účinný teprve tehdy, až se o něm dozví.

(3) Zemře-li zastoupený nebo vypoví-li zástupce plnou moc, je zástupce povinen učinit ještě vše, co nesnese odkladu; aby zastoupený neutrpěl a na svých právech újmu. Úkony takto učiněné mají stejné právní následky; jako kdyby zastoupení ještě trvalo; pokud neodporují tomu; co zařídil zastoupený nebo jeho dědici.

Hlava čtvrtá

PRÁVNÍ ÚKONY

§ 34

Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

§ 35

(1) Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

(2) Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití.

§ 36

(1) Vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinností, se nepřihlíží.

(2) Jestliže účastníci, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným.

(3) K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně účastník, který neměl právo tak učinit a jemuž je její splnění na prospěch.

§ 37

Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně; určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

§ 38

(1) Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům.

(2) Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

§ 39

Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí zájmům společnosti.

§ 40

(1) Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je nepatný.

(2) K písemným právním úkonům těch, kteří nemohou psát nebo číst, je třeba úředního zápisu.

§ 41

Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

§ 42

Vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.

Smlouvy

§ 43

Účastníci jsou povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů.

§ 44

Smlouva je uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na jejím obsahu, pokud zákon nevyžaduje splnění dalších náležitostí.

§ 45

(1) Návrh na uzavření smlouvy je třeba přijmout ve lhůtě určené navrhovatelem. Není-li lhůta určena, je třeba návrh přijmout ihned, jednají-li účastníci přímo; jinak je třeba jej přijmout bez zbytečného odkladu. Návrh je přijat okamžikem, kdy přijetí návrhu došlo navrhovateli.

(2) K uzavření smlouvy nedojde, je-li návrh přijat opožděně nebo požaduje-li druhý účastník změny; takový projev je novým návrhem.

(3) Dokud návrh nebo jeho přijetí nedojde druhému účastníkovi, mohou účastníci od svých projevů ustoupit.

§ 46

(1) Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.

(2) Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, musí být projevy účastníků na téže listině.

§ 47

Jestliže se účastníci v předepsané formě shodli na obsahu smlouvy a k jejímu vzniku je třeba ještě rozhodnutí příslušného orgánu, jsou svými projevy vázáni až do tohoto rozhodnutí. Je-li rozhodnutí záporné; ke smlouvě nedojde.

§ 48

(1) Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto.

(2) Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

§ 49

(1) Účastník, který jednal v omylu, jejž druhý účastník vyvolal nebo jenž druhému účastníkovi musel být znám, má právo od smlouvy odstoupit, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo.

(2) Byl-li omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně, má účastník, který jednal v omylu, právo odstoupit od smlouvy, ať jde o jakýkoli omyl.

(3) Právo odstoupit od smlouvy má i ten účastník, který ji uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

§ 50

(1) Účastníci mohou uzavřít smlouvu také ve prospěch třetí osoby.

(2) Není-li v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, je tato osoba ze smlouvy oprávněna okamžikem, kdy s ní projeví souhlas. Dlužník má proti ní tytéž námitky jako proti tomu, s kým smlouvu uzavřel. Vzdá-li se tato osoba svého práva, zanikne dluh, nebylo-li dohodnuto, že v tomto případě má být plněno tomu, s nímž dlužník smlouvu uzavřel.

(3) Dokud třetí osoba nedá souhlas, platí smlouva jen mezi těmi, kdo ji uzavřeli; právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí osoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak. Totéž platí, jestliže třetí osoba souhlas odepřela.

§ 51

Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

Hlava pátá

ZAJIŠTĚNÍ PRÁV A POVINNOSTÍ

Ručení

§ 52

Pohledávku lze zajistit ručením. Ručení vzniká písemným prohlášením; jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost; že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník.

§ 53

Věřitel je povinen kdykoli a bez zbytečného odkladu sdělit ručiteli na požádání výši své pohledávky.

§ 54

(1) Ručitel je povinen dluh splnit, nesplnil-li jej dlužník, ačkoli byl k tomu věřitelem písemně vyzván.

(2) Ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník.

§ 55

Ručitel může splnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem.

§ 56

Ručitel, který dluh splnil, je oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli.

Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů

§ 57

(1) Uspokojení pohledávky lze zajistit písemnou dohodou mezi věřitelem a dlužníkem o srážkách ze mzdy; srážky ze mzdy nesmějí činit více, než by činily srážky při výkonu rozhodnutí.

(2) Proti plátci mzdy nabývá věřitel práva na výplatu srážek okamžikem, kdy byla plátci dohoda předložena.

(3) Ustanovení odstavce 1 a 2 platí i pro jiné příjmy, s nimiž se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou.

Omezení převodu nemovitosti

§ 58

(1) Věřitel může uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Má-li mít omezení převodu nemovitosti právní účinky i pro dědice, musí to být ve smlouvě uvedeno.

(2) Ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace.

§ 59

(1) Dokud omezení trvá, je převod bez souhlasu věřitele neplatný.

(2) Došlo-li k omezení pro více věřitelů, je k převodu třeba souhlasu všech.

§ 60

Pořadí a způsob uspokojení pohledávek zajištěných omezením převodu nemovitosti při výkonu rozhodnutí upravuje občanský soudní řád.

§ 61

Zánikem pohledávky nebo jejím promlčením omezení převodu nemovitosti zanikne.

Složení do úschovy

§ 62

(1) Připouští-li to povaha dluhu, může dlužník zajistit uspokojení pohledávky, zejména pohledávky, jejíž vznik závisí na splnění další skutečnosti, jakož i pohledávky nesplatné tím, že plnění uloží do notářské úschovy.

(2) Zajistí-li dlužník uspokojení pohledávky tím, že složí do notářské úschovy plnění požadované věřitelem, zaniknou jiné způsoby jejího zajištění.

Hlava šestá

ZMĚNA PRÁV A POVINNOSTÍ

Postoupení pohledávky

§ 63

(1) Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.

(2) S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

§ 64

(1) Postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Postoupit nelze ani pohledávku; pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí.

(2) Rovněž nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem.

§ 65

Dlužník musí být o postoupení pohledávky vyrozuměn. Dokud se tak nestane; může dlužník plnit původnímu věřiteli nebo se s ním jinak vypořádat.

§ 66

Byla-li pohledávka postoupena za úhradu; odpovídá věřitel, sterý ji postoupil, tomu, komu byla postoupena, za to, že v době postoupení trvala. Za její dobytnost odpovídá věřitel pouze tehdy, bylo-li to smluveno, a to jen do výše přijaté úhrady s příslušenstvím.

§ 67

I po postoupení pohledávky zůstávají dlužníkovi zachovány námitky, které měl proti pohledávce v době postoupení.

Převzetí dluhu

§ 68

(1) Za souhlasu věřitele může být dluh převzat písemnou smlouvou, kterou občan nebo organizace uzavřou s dlužníkem.

(2) Ten, kdo převzal dluh, je povinen jej splnit místo původního dlužníka.

§ 69

Je-li převzatý dluh zajištěn ručením, trvá ručení dále, jen jestliže ručitel k převzetí dluhu přivolil.

Přistoupení k dluhu

§ 70

Kdo bez dohody s dlužníkem písemně prohlásí věřiteli, že splní za dlužníka jeho dluh, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka.