Věci a práva

(K § 13-21).

Předmětem právního poměru mohou být věci v právním slova smyslu; dále práva nebo jiné hospodářské hodnoty.

Věcmi v právním slova smyslu mohou být jak hmotné předměty, tak i přírodní síly; podmínkou však je jejich odvolatelnost a způsobilost uspokojovat přímo nebo nepřímo potřeby lidí. V tomto smyslu mohou být tedy věcmi i výrobní nástroje, které slouží uspokojování potřeb lidí pouze nepřímo. Věci; které jsou předmětem právních vztahů, na něž se osnova vztahuje; a při nichž je s takovým vztahem spojen přechod vlastnického práva, označuje osnova za "zboží" (§ 13 odstavec 2), aby byl přesněji vymezen a lépe vynikl dosah právních důsledků daného právního vztahu.

Osnova definuje v § 14 nemovité věci škodně s občanským zákoníkem. Rozhodující u staveb je povaha jejich spojení s pozemkem, tj. zda jde o spojení trvalé či přechodné. Dle stanovené definice budou tedy movitými věcmi např. výstavní pavilóny, veletržní stánky a na rozdíl od některých zahraničních právních řádů, i námořní lodě. Z ustanovení § 18 vyplývá, že za věci movité se pokládají v stanoveném rozsahu i veškerá práva, tedy i práva k nemovitosti.

Právní význam vymezení pojmu nemovitosti projeví se především v souvislosti se stanovením rozsahu působnosti zákona, z které jsou vyloučeny vztahy, při nichž se nabývá vlastnické právo k nemovitostem.

Osnova nečiní rozdílu mezi věcmi zastupitelskými a nezastupitelnými, nýbrž pouze mezi všemi jednotlivě určenými a věcmi určenými podle druhu. Ze zákonité definice však vyplývá, že věcmi určenými dle druhu mohou být pouze věci, které se dle vžitého nazírání považují za zastupitelné. Takovými věcmi jsou napříkl. i stroje sériově vyráběné, pokud nejsou individualizovány, např. výrobním číslem. Osnova připouští, aby předmětem právního poměru byla nejenom samostatná věc, nýbrž i její součást, pouze však v případě, že si to zúčastněné osoby výslovně dojednají; jinak část věci sdílí právní osud věci hlavní.

Tato úprava napříkl. připouští i výhradu vlastnického práva, pokud jde o strojní nebo jiné zařízení instalované ve výrobním závodě.

Na rozdíl od součásti věci má se u příslušenství za to, že sdílí osud věci hlavní, i když nebylo uzavřeno v tomto směru žádné ujednání mezi zúčastněnými osobami. Poněvadž jde o právní domněnku vyvratitelnou, může být prokázán opak tím, že mezi stranami bylo dojednáno něco jiného.

Předmětem právních poměrů může být vedle věcí i právo. Tak tomu bude především u tzv. licenčních smluv, podle nichž se současně převádí nebo se umožňuje využití práv patentních, práv k ochranným známkám a podobně. Předpisy stanovené pro právní poměry, jejichž předmětem je věc, budou na práva aplikovatelny pouze přiměřeně. Tak napříkl. při prodeji takových práv nebudou aplikovatelny všechny předpisy o vadách zboží (§ 297 až 316), nýbrž předpisy o právních vadách (§ 330 až 333).

Předmětem právního poměru mohou být kromě věcí a práv i jiné hospodářské hodnoty. Těmi rozumí se především technické a jiné výrobní nebo hospodářské poznatky, které právně nejsou chráněny, ale jsou předmětem majetkových dispozic v souvislosti s tzv. smlouvou o know-how. Osnova tak odstraňuje dosavadní potíže vznikající při právní úpravě těchto smluv, jejichž předmětem není ani věc ani právo.

Osnova rozlišuje v § 19 až 21 mezi závazkovými (obligačními) právy a právy věcnými, i když neobsahuje samostatnou část o věcných právech. Úprava věcných práv je provedena zákonem, jen pokud je to nezbytné pro účely úpravy vztahů v mezinárodním obchodním styku; jinak uplatní se ustanovení občanského zákoníka nebo hospodářského zákoníka. Z textu zákona vyplývá obecně přijatá zásada, že závazkové vztahy působí toliko mezi stranami tohoto vztahu, kdežto věcná práva působí i mimo tento vztah vůči třetím osobám. Z ustanovení § 21 je zřejmé, že způsobem tam stanoveným lze také zřídit tzv. věcná břemena na věcech, jejichž uplatnění však v zahraničním obchodě nebývá časté.

Právní úkony

(K § 22-25)

Osnova neupravuje výslovně všechny skutečnosti, s nimiž jsou spojeny právní následky (právní skutečnosti), nýbrž z praktických důvodů omezuje se na úpravu pouze volních lidských jednání, tj. právních úkonů, jejichž uskutečněním se snaží jednající osoba dosáhnout chtěných právních následků. Ostatní právní skutečnosti, zejména právní jednání mimovolní, ať již konání či opomenutí, jakož i občanskoprávní důsledky porušení právních předpisů (tzv. civilní delikty) nepokládá osnova za nutné výslovně upravit ve všeobecné části zákona. Tyto ostatní právní skutečnosti mají velmi rozmanitou právní povahu, takže postačí jejich úprava v jednotlivých předpisech zákona, pokud je vůbec, zejména tzv. civilní delikty, osnova upravuje.

Z textace ustanovení § 22 vyplývá, že právní úkon může spočívat jak v jednání, tj. pozitivní činností, tak i v jiném chování, tj. zdržení se určité činnosti. Předpokladem právního úkonu je však nepochybný projev vůle jednající strany způsobit určité právní následky. Pouze výjimečně, napříkl. v ustanoveních o omylu, spojuje osnova s právním úkonem i jiné právní následky, než ty, které jednající osoba zamýšlela.

Projev vůle obsažený v právním úkonu může být buď výslovný, ať již písemný, ústní nebo učiněný v jiné formě, nebo může být učiněn i jiným tzv. konkludentním způsobem. Jedním z případů takového konkludentního právního úkonu bude zdržení se určité činnosti. Podmínkou však je, že nelze mít pochybnosti o tom, že tímto konkludentním úkonem projevila zúčastněná osoba vůli s určitým právně významným obsahem.

Pro výklad projevené vůle stanoví osnova jednak hledisko subjektivní (tj. skutečnou vůli jednající osoby), jednak hledisko objektivní, tj. povahu jednání charakterizovaného okolnostmi, za nichž byl právní úkon učiněn. Vedle toho je třeba přihlédnout i k zásadám poctivého obchodního styku. Právní výklad třeba uskutečnit na základě zjištěné skutečné vůle jednající osoby ve formě, v jaké se dle uvedených hledisek objektivizovala. Podobnosti v tomto směru jsou obsaženy v ustanoveních o neplatnosti právních úkonů v § 26 až 39.

Zásada poctivého obchodního styku vyžaduje; aby při výkladu projevu vůle stran se bral zřetel i na jiné okolnosti než ty; které nastaly v daném případě. Základem zásady poctivého obchodního styku je ochrana vzájemné důvěry účastníků mezinárodního obchodu. Proto při Výkladu právního úkonu je nutno brát zřetel i na dosavadní praxi, podle které se uskutečňoval obchodní. Styk mezi zúčastněnými osobami. Ze zásady poctivého obchodního tyku vyplývá i ustanovení § 23 odstavec 2, podle něhož projev vůle, který obsahuje výraz, jenž připouští různý výklad; je třeba vykládat k tíži toho, kdo takového výrazu užil.

Osnova vychází ze zásady neformálnosti právních úkonů; jestliže však právní předpis nebo dohoda zúčastněných osob vyžaduje pro právní úkon určitou formu, je takový právní úkon platný pouze, byla-li tato forma právního úkonu dodržena. Osnova předpisuje písemnou formu napříkl. u převzetí ručení podle § 195, zřízení práva zpětné koupě podle § 385, výhrady práva zpětného prodeje podle § 388 atd. V případech, kdy je stanovena písemná forma pro právní úkon, je tento úkon platný teprve od podpisu jednající osoby a nepostačí, aby jednající osoba - aniž by připojila podpis - napsala text písemného právního úkonu, třeba i vlastní rukou.

Osnova prohlašuje za písemnou formu rovněž telegrafická a dálnopisná sdělení; jakož i údaje uvedené v obchodních listinách, pokud jsou obvykle pořízeny mechanickou cestou. Jde tu především o vytištěné údaje používané na dopravních nebo bankovních dokladech apod.

Pokud jde o působení projevu vůle osobě nepřítomné, přijímá osnova zásadu doručení, která je i v zahraničních právních řádech nejrozšířenější. Tato úprava umožňuje zabránit účinnosti právního úkonu tím, že projev vůle bude odvolán vůči nepřítomné straně ještě dříve; než jí projev vůle jednající osoby dojde. Podmínkou účinnosti právního úkonu je dojití projevu vůle nepřítomné straně. Nepostačí proto pouhé odeslání; není však nutné, aby osoba, které byl projev určen, se skutečně o obsahu došlého právního úkonu dověděla.

Neplatnost právních úkonů a jeho důsledky

(K § 26-39)

Právní úkon vyžaduje k své platnosti, aby byl míněn vážně, aby byl učiněn svobodně a aby byl určitý a srozumitelný. Zvláštní případy, kdy úkon není učiněn svobodně, upravuje i § 27, který stanoví neplatnost právního úkonu vyvolaného bezprávnou vyhrůžkou vzbuzující důvodnou bázeň. Jednající osoba nemusí být proto přinucena k právnímu úkonu jen fyzicky, nýbrž stačí i psychický nátlak, pokud splňuje předpoklady stanovené zákonem. Vyhrůžka je bezprávná i tehdy, je-li odůvodněna, bylo-li jí vynucováno něco, čeho jí dosaženo být nesmělo. Podmínka určitosti právního úkonu musí být vykládána ve spojitosti s ostatními ustanoveními zákona. Proto není na závadu vzniku kupní smlouvy, jestliže nejsou v ní přesně vymezeny všechny vlastnosti kupovaného předmětu; pokud tyto vlastnosti mohou být určeny jinak s použitím ustanovení zákona. Projev je nesrozumitelný, není-li z něho zřejmě určitá vůla, která by mohla založit; změnit nebo zrušit právo nebo povinnost.

V § 28 je stanovena neplatnost právního úkonu; který se příčí zákonnému zákazu. Jde o jakékoliv československé zákonné předpisy, zejména o předpisy upravující organizaci československého zahraničního obchodu a mezinárodního zasílatelství, jakož i předpisy devizové. Otázka rozporu s veřejným pořádkem není v osnově upravena, poněvadž jde o otázku náležející do oblasti mezinárodního práva soukromého.

Podobně je právní úkon neplatný, jestliže jeho předmětem má být plnění nemožné. Pro posouzení nemožnosti plnění je rozhodná doba, v které se právní úkon činí. Pokud by došlo k nemožnosti plnění teprve po této době (následná nemožnost plnění) nastanou účinky podle § 245 až 250.

Zákon vychází ze zásady, že je třeba zbytečně nenarušovat účinky právních úkonů a dotýká se jich jen v nejnutnější míře. Proto v § 29 omezuje účinek neplatnosti, kterou je postižena pouze část právního úkonu, na tuto část a nedotýká se zbytku právního úkonu pokud z okolnosti, za kterých k právnímu úkonu došlo, není zřejmé, že neplatná část byla neoddělitelnou částí celého právního úkonu.

Uplatnění uvedené zásady nacházejí svůj výraz i v § 30; který stanoví, že obsahuje-li právní úkon neplatný současně náležitosti jiného právního úkonu; který, by těmito vadami nebyl postižen, je platný tento jiný právní úkon, jestliže z okolností je zřejmé, že taková by byla vůle stran, kdyby o neplatnosti úkonu věděly. Posouzení této hypotetické vůle stran uskuteční se především s ohledem na hospodářský cíl, který strany sledovaly neplatným právním úkonem.

Ustanovení § 31 má zabránit tomu, aby neplatnosti právního úkonu se dovolávala osoba, na jejíž ochranu nebyl důvod neplatnosti stanoven. Proto nemůže napříkl. dovolávat se neplatnosti osoba, která druhou stranu k právnímu úkonu sama přinutila nebo využila toho, že jednající byl přiveden k projevu vůle lstí nebo bezprávnou vyhrůžkou osobou třetí. Schválení podle odstavce 2 § 31 může být nejenom výslovné, ale může být vyjádřeno i konkludentním způsobem, napříkl. tím, že jednající, strana dodrží svůj závazek v době, kdy již jednala svobodně nebo kdy při úkonu, k němuž byla přivedena lstí, se dověděla o skutečném stavu věcí. V ustanovení o úkonech učiněných na oko přejímá osnova úpravu, která je obsažena ve většině právních řádů.

Při úpravě omylu stanoví osnova, že omyl činí právní úkon neplatný, jen týká-li se jeho podstaty a osoba; jíž je určen právní úkon učiněný z omylu, o omylu druhé osoby věděla nebo musela vědět. Tato změna proti dosavadnímu občanskému zákoníku je odůvodněna potřebou posílení právní bezpečnosti v mezinárodním obchodním styku, takže vady právního jednání z důvodu omylu způsobují neplatnost právního úkonu, jen pokud druhá strana nejednala v dobré víře. Osnova definuje podstatnost omylu objektivním způsobem, přičemž však umožňuje v odst. 2 § 33 vzít zřetel i na subjektivní posuzování jednajících stran. Podobně jako vadnost právního úkonu v důsledku omylu je upraven i právní projev, který došel adresátovi změněn vlivem sdělovacích prostředků nebo jiným způsobem. Toto ustanovení § 36 je důsledkem zásady vyplývající z ustanovení § 25, že doručování obsahu právního úkonu nepřítomné straně uskutečňuje se na vrub strany činící právní úkon.

Je-li právní úkon neplatný, neznamená to ještě, že s ním nejsou spojeny žádné právní účinky. V § 37 je totiž stanovena povinnost nahradit škodu, kterou někdo utrpěl, protože důvěřoval v platnost právního úkonu. Povinna k náhradě škody je osoba, která neplatnost právního úkonu způsobila. Nevyžaduje se, aby neplatnost právního úkonu odpovědná osoba zavinila, neboť zákon již nezná princip zavinění. Uplatní se tedy i zde nová zásada, na níž zákon spočívá, že totiž každý je odpovědný za to, že nejedná ve shodě se zákonem, bez ohledu na to, z jakých důvodů tak neučinil, ledaže zákon výslovně jej odpovědnosti zprostil (jako např. u okolností vylučujících odpovědnost podle § 252). Povinnost k náhradě škody bude se řídit ustanovením § 719.

Odporovatelnost právním úkonům

(K § 40-43)

Věřitel může se domáhat; aby vůči němu byly prohlášeny za neúčinné právní úkony dlužníka, pokud jimi byl zkrácen a jsou-li splněny podmínky některého z odstavců a) až c) § 40. Tyto úkony nejsou neplatné přímo ze zákona, nýbrž k zamezení vzniku jejich účinku je zapotřebí, aby věřitel své odpůrčí právo uplatnil a aby soud tyto odporovatelné právní úkony prohlásil za neúčinné. Osnova neomezuje okruh osob, vůči nímž lze uplatnit odporučí právo, pouze na osoby, které bezprostředně s dlužníkem jednaly, nýbrž vztahuje se i na další osoby, které nabyly prospěchu získaného od dlužníka, ovšem zase jen za podmínek stanovených pro uplatnění odpůrčího práva vůči osobám, které nabyly prospěchu bezprostředně od dlužníka. Odporovat lze jak právním úkonům dvoustranným, tak i právním úkonům jednostranným. Obsah odpůrčího práva je upraven v § 42 tak, že věřitel se může domáhat na osobě, vůči níž uplatnil s úspěchem své odpůrčí právo, aby mu poskytla uspokojení v rozsahu úbytku dlužníkova jmění, ke kterému došlo odporovatelným právním úkonem. Je proto rozhodný stav, kdy k tomuto úbytku došlo a odpůrčí právo zůstává nedotčeno, jestliže v době jeho uplatněni dlužník již prospěch z odporovatelného právního úkonu nezní, nebo jestliže je již tento prospěch omezen.

Podmínka

(K § 44-48)

Potřeby hospodářského života vyžadují, aby strany mohly učinit účinky svých právních úkonů závislými na uskutečnění určité události, tj. splnění podmínky. Zákon nestanoví, že musí jít o událost budoucí, ani o událost účastněným osobám neznámou. Je proto možná i podmínka, která spočívá v události, o níž některý z účastníků ví, že jíž nastala. Lze platně např. podmínit kupní smlouvu tím, že kupní cena z jiné smlouvy byla již zaplacena, jestliže kupující tvrdí, že kupní cenu již odeslal, avšak prodávajícímu kupní cena doposud nedošla, a nemůže se přesvědčit, zda-li tvrzení druhé strany je správné. V případě pochybností, zda podmínka má povahu rozvazovací nebo odkládací, stanoví zákon vyvratitelnou domněnku, že má povahu odkládací, která je pro jednající osobu méně tíživá. Osnova jinak v podstatě přejímá dosavadní úpravu, která je převážně obdobná i s většinou zahraničních majetkoprávních úprav. Výjimka ze zásady, že účinky splnění podmínky působí nazpět od doby, kdy se právní úkon stal, je stanovena pro rozvazovací podmínku, kterou byl doložen právní úkon, jehož následkem je opakované nebo nepřetržité plnění. Z praktických důvodů je zde upuštěno od této zásady, poněvadž navrácení v předešlý stav bylo by v těchto případech velmi nesnadné. Tak lze např. sjednat smlouvu o obchodním zastoupení s podmínkou dosažení určitého rozsahu obchodního obratu. Pokud strany si ve smlouvě neumluví nic jiného, nemůže zastoupený podnik při nesplnění této rozvazovací podmínky požadovat vrácení provize, pokud jde o obchody zprostředkované do doby zmaření podmínky. Podmínku ve smyslu §§ 44 až 48, je nutno lišit od obchodních (§ 116), smluvních (§ 254) dodacích podmínek (§ 340) nebo podmínek ve smyslu § 694; pojmu podmínky v tomto odlišném smyslu užívá osnova v souladu s ustálenou obchodní terminologií k označení jednotlivých částí obsahu smlouvy nebo právního úkonu.

Zastoupení a plná moc

(K § 49-71)

Osnova připouští, aby právní úkony činila nejen osoba, která se účastní právního poměru, nýbrž, aby za ni právní úkon uskutečnily i osoby jiné. Oprávnění zástupce činit za někoho jiného právní úkony může se opírat u fyzických osob o plnou moc, u právnických osob o plnou moc tam, kde nejde o statutární orgán právnické osoby, ve všech případech však se může opírat o právní předpis, např. pokud jde o zastupování dětí rodiči nebo o úřední nebo soudní výrok, jako např. ustanovení poručníka apod. Ustanovení § 49-71 řeší pouze vztah mezi zastoupeným; resp. zástupcem a třetími osobami. Vnitřní vztah mezi zástupcem a zastoupeným bude řešen podle okolností případu předpisy jinými, jako např. dle ustanovení o smlouvě příkazní, o smlouvě pracovní a podobně.

Tato ustanovení nevztahují se na jednání orgánu právnické osoby; který v souladu s koncepcí osnovy ohledně způsobilosti právnických osob k právním úkonům právnickou osobu nezastupuje, nýbrž právnická osoba jedná svým orgánem přímo.

V ustanovení § 51 je v zájmu právní jistoty stanovena zásada, že vnitřní poměr mezi zástupcem a zastoupeným nemůže ovlivnit právní účinky úkonů, které učinil zástupce, ledaže osoba, jíž byly tyto právní úkony určeny, věděla, že zástupce porušuje pokyny, které mu dal zastoupený.

Poněvadž osnova je založena na ochraně dobré víry účastníků mezinárodního obchodního styku, bylo nutné upravit případy, kdy zastoupený jednal prostřednictvím zástupce při právním úkonu, u něhož je rozhodné, zda jde o jednání v dobré víře či nikoliv. Osnova přijímá zásadu, že je-li podmínkou určitých právních účinků dobrá víra účastníka, musí být splněna jak u něho, tak i u zástupce, ledaže jde o okolnost, která nastala ještě před udělením oprávnění k zastupování; v tomto případě postačí dobrá víra zastoupeného. Zákon toto ustanovení nevztahuje na orgány právnických osob, poněvadž jedná toliko o zástupcích, kdežto právnická osoba jedná přímo svými orgány. Proto se i u právnických osob bude posuzovat jejich dobrá víra podle toho, zda v dobré víře jednají orgány právnické a nedostatek dobré víry třebas u jednoho z nich bude mít za následek právní účinky, jako by právnická osoba nejednala v dobré víře.

Zástupce může zavázat zastoupeného jen pokud jedná v rámci svého oprávnění. V zájmu právní jistoty však se právní úkon, kterým bylo toto oprávnění překročeno, považuje za schválený, jestliže zastoupený bez zbytečného odkladu po tom, kdy se o překročení oprávnění dověděl, neoznámil, že s právním úkonem nesouhlasí. Jinak překročí-li zástupce meze svého oprávnění nebo jedná-li bez takového oprávnění, je sám zavázán z právního úkonu.

Nevyplývá-li oprávnění zástupce činit úkony za zastoupeného ze zákona nebo z úředního nebo soudního výroku, může se opírat pouze o plnou moc, případně o prokuru nebo zmocnění při provozu podniku.

K udělení plné moci zákon nepředepisuje zvláštní formu, pouze stanoví, že v plné moci musí být stanoven rozsah zmocněncova oprávnění. Výjimka je stanovena pouze pro právní úkony, jež musí být učiněny v písemné formě. V těchto případech musí být plná moc udělena písemně.

Je-li plná moc udělena společně několika zmocněncům a nevyplývá-li z jejího obsahu nic jiného, musí všichni zmocněnci jednat společně (§ 59). Toto omezení platí pouze na udělení plné moci jediným právním úkonem a nikoliv bylo-li uděleno několik plných mocí odděleně. Poněvadž osobu zmocněnce si může zmocnitel volně zvolit, může udělit plnou moč i osobě, která sama není způsobilá brát na sebe povinnosti, jestliže podle uvážení zmocnitele je schopna učinit za něho konkrétní právní úkon. V zájmu právní bezpečnosti nelze přenášet důsledky z použití osoby nezpůsobilé k právním úkonům na účastníka, který s volbou této osoby neměl nic společného.

Osnova stanoví jednotlivé případy zániku plné moci a nově omezuje platnost plné moci, udělené na dobu neurčitou, nejdéle na 3 léta. Toto ustanovení má znemožnit, aby plná moc byla zneužívána po neomezenou dobu.

Osnova vychází z maximální ochrany třetích osob ohledně jednání uskutečněného zástupcem. Proto také stanoví, že oznámí-li zmocnitel druhé osobě výslovně, že udělil plnou moc; může se vůči ní dovolávat odvolání plné moci jen tehdy, jestliže ji opět oznámil i toto odvolání.

Ustanovení § 63 představuje výjimku z ustanovení § 25 a odvolání plné moci působí vůči zmocněnci teprve tehdy, když se zmocněnec o tomto odvolání doví; pokud však třetí osoba, vůči níž zastoupený jednal, o odvolání plné moci již věděla ještě před tím, než se o odvolání dozvěděl zástupce, jsou vůči ní právní úkony uskutečněné jeho prostřednictvím neúčinné. Toto ustanovení má chránit z jedné strany třetí osoby, z druhé strany však má vyloučit případy, kdy tyto osoby jednali mala fide.

Ochrana třetích osob při právních úkonech uskutečněných prostřednictvím zmocněnce nachází svůj výraz i v § 65, podle něhož zmocnitel odpovídá společně a nerozdílně se zmocněncem za škodu způsobenou zneužitím plné moci, umožnil-li toto zneužití způsobem tam uvedeným. Na rozdíl od zmocněnce, který z právního úkonu uskutečněného zneužitím plné moci je podle § 54 povinen buď k splnění převzatého závazku nebo k náhradě škody způsobené tímto zneužitím plné moci; je zmocnitel povinen pouze k náhradě škody takto způsobené.

Nejširší formou plné moci vystavené při provozu podniku je prokura, jejíž potřeba se v mezinárodním obchodním styku nadále projevuje. Podstatnými znaky prokury je její obsahová neomezenost vůči třetím osobám a její nepřenosnost na osoby třetí. Poněvadž prokura je jednou z forem plné moci; platí i pro ni donucující ustanovení § 61 odstavec 3 o tom, že je kdykoliv odvolatelná. Z ustanovení § 80; který vyžaduje pro udělení prokury zápis do rejstříku, vyplývá, že prokuru mohou udělit pouze podniky v tomto rejstříku zapsané. Udělí-li se prokura několika osobám, musí být v ní vyznačeno, zda každý z kolektivních prokuristů je oprávněn k zastupování samostatně, či zda musejí vystupovat všichni; nebo aspoň několik z nich, společně; jinak je kolektivní prokura neplatná.

Při provozu podniku jsou pověřováni jeho zaměstnanci k plnění určitých úkolů s nimiž jsou spojeny i právní úkony, které musí učinit jménem podniku vůči třetím osobám. V praxi působilo by potíže, kdyby ke všem těmto úkonům bylo zapotřebí vystavování zvláštní plné moci. Proto zákon stanoví vyvratitelnou právní domněnku, že zaměstnanci podniku, kteří jsou pověřeni plněním určitých úkolů, jsou oprávněni činit jménem podniku vůči třetím osobám všechny úkony, k nimž při plnění těchto úkolů obvykle dochází.

Počítání času

(K § 72-75)

S uplynutím určité doby spojuje zákon určité právní následky, zejména vznik, změnu, nebo zánik závazku. Je proto zapotřebí stanovit vykládací pravidla o počítání času, tj. o počátku běhu a konci lhůt, jinak by mohly vzniknout pochybnosti, jakým způsobem mají být tyto lhůty počítány, jestliže by nic nevyplynulo z vůle stran. Významné je zejména ustanovení § 75 stanovící, že je-li nabytí práva vázáno na určitý den, nabývá se práva již počátkem tohoto dne, kdežto právní následky prodlení nebo zmeškání nastanou teprve uplynutím posledního dne stanovené lhůty. Právní projev nebo plnění závazku však nelze učinit platně mimo určitou denní dobu, je-li k tomu účelu smluvena nebo obvyklá.

Promlčení

(K § 76-94)

K zajištění právní jistoty je zapotřebí, aby každé právo bylo uplatněno v určité době, jinak jsou ztížena šetření nebo důkazy, pokud se týče právně významných skutečností, o které se vznik tohoto práva, resp. jeho zánik opírá. Dosažení tohoto cíle umožňuje institut promlčení.

Uplynutím promlčecí lhůty právo nezaniká, avšak promlčenému právu lze se bránit uplatněním námitky promlčení, která znemožňuje, aby právo bylo soudem přiznáno. Z ustanovení § 77 vyplývá, že se promlčují všechna práva s výjimkou práva vlastnického, které promlčet nelze; toto právo však zaniká, jestliže ho někdo jiný nabude vydržením.

Vedle lhůt promlčecích má osnova ještě lhůty propadné (prekluzivní), tj. lhůty, po jejichž uplynutí právo zanikne a k nimž proto musí například soud přihlížet z úřední moci. Tyto účinky vyplývají z § 273 a případy propadných lhůt jsou v zákoně uvedeny na různých místech, např. § 304 upravující důsledky včasného neoznámení vad zboží.

Doba promlčecí počíná běžet ode dne, kdy nárok mohl být uplatňován poprvé. Tato doba nejčastěji spadá v jedno s dobou splatnosti nároku. Možností uplatňovat nárok myslí se zde možnost právní, nikoliv faktická, takže počátku promlčecí doby nevadí, jestliže věřitel nemohl pro jakékoliv skutkové okolnosti svůj nárok vymáhat. Výjimku z této zásady tvoří § 90 týkající se nedostatku právního zastoupení a § 91, podle něhož se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou oprávněný nemohl svůj nárok uplatnit před soudem nebo ve vymáhání pohledávky pokračovat pro překážky, které se vyskytly u povinné strany, nebo které oprávněný nemohl obrátit. Existují-li tyto překážky v době, kdy nárok mohl být uplatněn, nepočne promlčecí doba vůbec běžet. Ustanovení § 91 je dáno v zájmu posílení právní jistoty v mezinárodním obchodním styku a má především znemožnit, aby se dlužník vyhnul splnění svých povinností tím, že věřiteli vymáhání nároků znemožní. Spadá sem především případ, kdy dlužník změní bydliště a jeho nový pobyt nelze vypátrat, takže promlčecí lhůta nebude probíhat ani po dobu, po kterou by bylo poskytnuto napříkl. dlužníkovi moratorium nebo po kterou by nebylo lze dosíci uspokojení v důsledku jeho platební neschopnosti. Překážky nemusí se vyskytovat jen na straně zavázaného, nýbrž stavení promlčení působí i každá překážka, kterou oprávněný nemůže odvrátit, jako například i válečné či jiné události znemožňující obchodní nebo platební styk mezi zemí oprávněného a zemí zavázaného apod.

Na běh promlčení doby nemá vliv změna v osobách zúčastněných na právním poměru a to bez ohledu, zda k této změně dojde na straně věřitele, napříkl. při postupu pohledávky, nebo na straně dlužníka, napříkl. při dědické sukcesi.

Osnova rozeznává jednak stavení promlčení, jež je upraveno v § 90-92, jednak přetržení promlčení, které upravuje § 93 a 94 zák. Stavení promlčení nastává především v případě nedostatků zákonného zastoupení u osob, které jsou nezpůsobilé brát samy na sebe práva a povinnosti. Promlčení v těchto případech se staví v omezené míře.

Zvláštní případ stavení promlčení upravuje § 92. Účinky podle odstavce 1 tohoto ustanovení předpokládají řízení u příslušného soudu. Odstavec 2 má oprávněnému poskytnout ochranu při nesprávném posouzení řešení někdy obtížné otázky soudní příslušnosti.

Stavení podle odstavce 1 nastane, jestliže oprávněný nejen podá žalobu, ale i v řízení pokračuje. K stavení promlčení by tedy nedošlo, jestliže by žalobu vzal zpět nebo jestliže řízení zaniklo pro nečinnost žalobce (např. tím, že by bylo ponecháno řízení po stanovenou dobu v klidu). Nevyžaduje se však určitým způsobem kvalifikované pokračování ve sporu, poněvadž by jeho posuzování s přihlédnutím k různorodým procesním předpisům platným v různých právních řádech bylo obtížné.

Jestliže se během sporu ukáže, že soud není k rozhodování příslušný, nastávají účinky stavení dle odstavci 1 pouze, jestliže oprávněný podá v stanovené lhůtě žalobu u příslušného soudu.

Ustanovení § 92 bude aplikovatelné i pokud jde o rozhodování před rozhodcem. Zde je ochrana oprávněného poskytovaná v odstavci 2 zvláště potřebná, poněvadž otázka, zda je příslušný k rozhodování věci soud nebo rozhodce závisí na rozhodnutí předběžné otázky o platnosti rozhodčí smlouvy.

Podle ustanovení § 93 dojde k přetržení běhu promlčecí doby, jestliže je nárok přiznán rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci. V tomto případě na rozdíl od stavení promlčení, při němž po odpadnutí překážky probíhá dále původní promlčecí lhůta, začíná opět nová promlčecí doba. Tyto účinky nastávají teprve od doby, kdy soudní rozhodnutí nebo rozhodčí výrok nabyly právní moci; měla-li povinnost podle rozhodnutí soudu být splněna až po této době, teprve od doby, kdy tato povinnost měla být splněna. Tytéž účinky jako pravomocné rozhodnutí soudu nebo rozhodčího výroku má i uznání dluhu povinnou osobou. Na rozdíl od nyní platných předpisů nestanoví se pro uznání dluhu žádná forma a postačí tedy uznání jakýmkoli způsobem, zejména i konkludentním činem. Za uznání dluhu, které způsobuje přetržení promlčecí doby, lze pokládat napříkl. žádost dlužníka, aby mu věřitel posečkal se zaplacením nebo splněním dluhu částečné platby nebo jiná plnění na dluh a podobně. Písemnou formu uznání vyžaduje osnova jen pro promlčené právo. Uznání dluhu s účinky přetržení promlčecí doby je třeba odlišovat od uznání dluhu podle § 206, které je jedním z druhu zajištění závazku tím, že při něm odpadá povinnost věřitele prokazovat důvod svého nároku a platí vyvratitelná právní domněnka, že dlužník je v rozsahu svého uznání věřiteli zavázán. Pro tyto účinky uznání předepisuje osnova písemnou formu.

Jestliže dojde k přetržení promlčecí lhůty uznáním, nemění se tím, na rozdíl od nyní platné úpravy, délka promlčecí lhůty. Tato úprava souvisí s odstraněním jakýchkoli formálností při uznání povinností. Vzhledem však k poměrně krátké všeobecné promlčecí lhůtě osnova stanoví, že uzná-li dlužník písemně věřiteli jeho právo určené co do důvodu i rozsahu, činí promlčecí lhůta deset let. Z povahy věci vyplývá, že takové uznání musí být učiněno po začátku promlčecí lhůty, takže nepostačí vydání dlužného úpisu v době vzniku závazku.

V § 82 stanoví zákon tříletou obecnou promlčecí lhůtu, která platí pro promlčení všech práv, u nichž není stanovena promlčecí lhůta odchylná. V § 83-87 jsou pak shrnuty úpravy odchylné délky promlčecí lhůty (1 rok, 5 let, 10 let) s ohledem na zvláštní potřeby některých právních úseků.

Zajišťovací funkce zástavního práva je vyjádřena i v stanovení delší promlčecí lhůty, pokud jde o uspokojení zástavního věřitele ze zástavy. Význam tohoto ustanovení se projeví především v souvislosti s ustanovením § 177 osnovy.

Zvláštní případ delší promlčecí doby je upraven v § 93, který stanoví, že nároky přiznané rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci a které mohou být kterýmkoli z právě uvedených nároků, se promlčují v 10 letech ode dne, kdy měla být povinnost podle rozhodnutí soudu výroku splněna, Vzhledem k ustanovení § 721 uplatní se toto ustanovení i u rozhodčích nálezů.

V zájmu pružnějšího mezinárodního obchodního styku dovoluje osnova, aby si zúčastněné osoby ujednaly promlčecí lhůtu delší. To umožní vyhnout se zbytečnému soudnímu sporu např. v případech, kdy strany jednají o narovnání, avšak jednání nejsou ještě skončena v době, kdy promlčecí doba již končí, nebo kdy v této, době očekávají v jiné věci rozhodnutí, na němž je závislé celkové řešení diferencí mezi stranami, apod.

V zájmu právní jistoty však zase osnova nepřipouští, aby si strany ujednaly prodloužení promlčecí lhůty na dobu neurčitou, nebo aby se zavázaný promlčení předem vzdal. Proto může být promlčecí lhůta prodloužena podle § 88 nejvýše na 15 let a promlčení lze se vzdát jenom pro dobu minulou. Při takovém vzdání pak nastávají tytéž účinky, jako při uznání dluhu, tj. běží nová promlčecí lhůta.

Osnova obsahuje ustanoveni o vydržení vlastnického práva, které je nutné jako protiklad ustanovení o promlčení. Tak např. tomu, kdo obdržel věc neplatným právním úkonem (smlouvou), který měl vést k nabytí vlastnictví, musí být poskytnuta ochrana proti požadavku vlastníka, aby mu byla věc vrácena, poněvadž jinak jeho nárok na vrácení kupní ceny by již mohl být promlčen podle předpisů o promlčení nároků z bezdůvodného obohacení.

Předpokladem vydržení je podle § 96 oprávněná doba a jako vydržecí doba je stanovena lhůta tří let odpovídající délce všeobecné promlčecí lhůty. V zájmu právní aktivity přejímá osnova ustanovení, že ten, kdo nabude oprávněné držby od osoby, jed věc rovněž oprávněně držela, může si započíst její vydržecí dobu. Poněvadž držení věci může být bez vůle držitele přerušeno a vydržení by bylo v těchto případech učiněno závislým na náhodě držitelem neovlivnitelné, stanoví § 97, že držitel může považovat za nepřerušenou držbu, jestliže ji získá opět do jednoho roku od doby, kdy ji ztratil nebo jestliže jí nabyl na základě žaloby podané v této jednoroční lhůtě.

Z ustanovení § 18 vyplývá; že vydržet lze nejen věc, nýbrž i právo.

Hlava III.

Všeobecná ustanovení o závazcích

(K § 100-105)

V § 100 je definován závazkový vztah především právem věřitele požadovat splnění závazku na určité osobě, přičemž plnění může spočívat v povinnosti něco dát, činit, nebo něčeho se zdržet. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy nestanoví osnova, že předmětem závazku může být povinnost něco snášet, neboť tato povinnost vyplývá již ze závazku něčeho se zdržet, totiž z povinností nebránit oprávněné osobě smluveným způsobem užívat věci. Z definice závazkového vztahu vyplývá; že osnova jako protiklad závazku dlužníka rozeznává pohledávku věřitele, která v době splatnosti se stává současně jeho nárokem, který lze vymáhat před soudem.

Závazkové vztahy vznikají jednak ze smluv, jednak z jiných právních skutečností uvedených v tomto zákoně, (tedy nejen ze způsobené škody a z bezdůvodného obohacení, nýbrž z jednatelství bez příkazu, z veřejného příslibu apod.). Osnova zajišťuje smluvní volnost stran, která umožňuje, aby strany uzavřely vedle smluv upravených výslovně v hlavě IV zákona i jiné smlouvy nepojmenované (tzv. smlouvy innominátní). To plyne z nadpisu uvedené hlavy IV zákona, z které je zřejmé, že lze uzavřít i smlouvy jiné, v této hlavě neupravené jako závazkový typ.

V § 102 je nově stanovena závazná zásada, jež nepřipouští zřejmé zneužívání práv ze závazkového vztahu na úkor druhé strany. Působení tohoto předpisu může být značně široké tím, že pod teto ustanovení spadají všechny případy tzv. šikány, při níž výkonem práva nesleduje se účel pro výkon tohoto práva příznačný, nýbrž pouze poškozování druhé strany. Takové zneužívání práv závazkového vztahu představuje však např. i požadavek plnění nepojmenované smlouvy uzavřené na neurčitou dobu, při niž není sjednána výpovědní lhůta, a které by se jedna strana dovolávala po neúměrně dlouhou dobu, pokud by byly splněny předpoklady § 102. Uplatnění této zásady však nesmí podrýt jistotu v mezinárodních obchodních vztazích a zejména nemůže oslabovat zásadu stanovenou v § 103, podle níž nelze závazkový vztah měnit bez souhlasu zúčastněných stran, pokud zákon nestanoví jinak. V tomto směru představuje tedy § 102 značnou obměnu zásady dobré víry, jež se vyskytuje zejména v švýcarském obligačním právu.

Systém osnovy spočívá na postupném přechodu od úpravy otázek nejvšeobecnějších k úpravě otázek speciálních. Proto hlava I a II vztahuje se vůbec na všechny právní poměry, bez rozdílu, zda jde o vztahy závazkové či věcněprávní, kdežto hlava III a IV upravuje vztahy závazkové (obligační). Na rozdíl pod tradičních systémů obsažených v občanských zákonících neobsahuje osnova samostatnou část upravující věcněprávní vztahy, nýbrž určité otázky; týkající se těchto vztahů jsou normovány v souvislosti s úpravou institutů, k nimž se přímo vztahují. Tento systém umožní snáze porozumět okruhů vztahů, kterých se úprava věcněprávních otázek týká a jednoznačnosti právního výkladu nebude na újmu, že je jejich úprava zařazena i do III a IV hlavy pojednávajících o závazcích. Řešení věcněprávních otázek je totiž v celé osnově vázáno vždy s určitým závazkovým vztahem, takže věcněprávní úprava tvoří jen jakési akcesorium úpravy závazkových práv. Tato skutečnost vyplývá z právní povahy vztahů uskutečňujících se v mezinárodním obchodním styku, především jako vztahů závazkových. Proto pokud jsou řešeny určité věcněprávní otázky v hlavě III a IV děje se tak vždy pouze v souvislosti se vztahem závazkovým. Tak např. úprava práva zástavního a zadržovacího, jež mají věcněprávní charakter, je zařazena do kapitoly o zajištění závazků; nabyti vlastnictví na základě smlouvy je zařízeno mezi ustanovení o plnění povinnosti prodávajícího umožnit kupujícímu nabytí vlastnického práva k prodávané věci apod. Která práva je třeba pokládat za věcná vyplývá především z § 20 osnovy a na tato práva se pak nevztahují obecná ustanovení hlavy III a ustanovení hlavy IV jednající o závazcích, nýbrž pouze ta ustanovení, která věcná práva bezprostředně upravují (např. § 158 až 184 na právo zástavní a podzástavní, § 185 až 191 na právo zadržovací, § 322 až 329 na nabytí vlastnického práva apod.). Vztah mezi hlavou třetí a čtvrtou vyplývá z ustanovení § 104 tak, že hlava III platí pro všechny závazky bez ohledu, zda jsou upraveny v hlavě IV či nikoli, tedy i na tzv. nepojmenované smlouvy, kdežto hlava IV platí vždy jen pro jednotlivé typy závazků tam upravených. Poněvadž osnova spočívá vzhledem k svému účelu především na podrobné úpravě smlouvy kupní, stanoví zákon v přiměřené míře podpůrnou platnost ustanovení o kupní smlouvě i pro ostatní právní poměry (§ 105), pokud to ovšem povaha daného právního vztahu připouští. To přirozeně nebude platit na úpravu těch práv a povinností, kde se úprava kupní smlouvy odchyluje od úpravy v hlavě III. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že speciální úprava v hlavě IV má přednost u jednotlivých závazkových typů před obecnou úpravou obsaženou v hlavě III.