Náš lid zná v překladu mnoho slavných jmen autorů a jejich děl a zamiloval si je. Ze sovětské odborné a politické literatury se učili mnozí naši úderníci a vynikající pracovníci. Dnes jsou již statisíce našich pracujících schopny čerpat poučení přímo z ruského originálu. Zásluhu na tom má neobyčejně úspěšná oblast činnosti Svazu československo-sovětského přátelství v lidových kursech ruštiny. Toto široké hnutí je historicky jedinečné nejen v národním, ale i ve světovém měřítku. Za 10 let prošlo kursy ruštiny přes dva milióny tři sta tisíc dospělých posluchačů.

Svědčí to jak o velké lásce našeho lidu k jazyku osvoboditelů, tak o snaze co nejblíže se seznámit se sovětským příkladem. I na našich dosavadních jazykových školách vývoj vyučování cizím jazykům jde rychle kupředu. Nastupují nové metody práce - film, diafilm, gramofonová deska i nástěnný obraz nepatří už jen do hudební výchovy, zeměpisu a přírodopisu, nýbrž i do cizojazyčných předmětů. V nových krajích a ve větších okresních celcích se rozšiřují nová významná kulturní centra se všemi základními ohnisky kulturní a umělecké činnosti.

Např. v Havlíčkově Brodě v našem Východočeském kraji zájem dětí o umění se rozvíjí zkvalitněním umělecké tvořivosti mládeže, rozvojem zájmových kroužků na školách, zvláště pěveckých, hudebních a dramatických a zvýšená pozornost je věnována i výchovným koncertům pro mládež. Kromě hudební výchovy je věnována péče i výtvarné výchově. Školy se stále ve větší míře zúčastňují výstav výtvarných děl, kde je účast spojována s besedami o umění. Činnost ochotnických divadelních souborů je orientována i na hry pro mládež. Silný zájem mezi mládeží je o znalost cizích jazyků, který je uspokojován postupným zřizováním zájmových kroužků atd.

Tak nový školský zákon zabezpečuje nejen dětem a mládeži, ale i všem pracujícím skutečný všestranný rozvoj osobnosti. Bezprostředně před námi stojí úkol vychovávat si nové lidi, kteří by dovedli tomuto kulturně revolučnímu procesu se znalostí věcí v krajích i okresech a na vesnicích napomáhat, řídit kulturní život a všestranně podporovat tvůrčí činnost jak profesionální, tak i lidovou. Naši učitelé musí vložit do provádění a uskutečňování nového školského zákona sílu vědění, revolučnost srdce a oddanost věci míru, socialismu a komunismu.

Chci se však závěrem vrátit k tomu hlavnímu: Na jaký úkol máme my, poslanci, soustředit své síly? Myslím, že je to úkol, který soudruh N. S. Chruščov vyzvedl v sovětských souvislostech, ale jenž stejně platí i pro nás: povzbuzovat k rozkvětu všechny nejlepší morální síly našeho svobodného člověka a vychovávat naše mladé pokolení tak, aby bylo už dnes hodno revoluční slávy svých otců a velké komunistické doby. (Potlesk.)

Místopředseda NS Fiala: Dále je ke slovu přihlášena poslankyně Šmehlíková. Dávám jí slovo.

Posl. Šmehlíková: Soudružky a soudruzi poslanci!

O škole se říká, že je základem života. Tuto skutečnost si tím více uvědomujeme, vážíme-li jak veliké úkoly čekají naše školy, které nám připravují mládež i dospělé pro naše zemědělství. Pro úkoly nového života naší nové socialistické vesnice, té vesnice, která mění svou tvářnost nejen na pohled tím, že vyrostly tisíce nových hospodářských budov v JZD a STS, kde na místo malých políček dnes na sta ha lánech se rodí obilí, cukrová řepa, ale kde také se rodí nový člověk s novým poměrem k práci, k výrobním prostředkům, láskou k socialistickému vlastnictví. Kde se rodí nový život naší vesnice v ohromném zápase se starým myšlením, překonáváním starých předsudků, překonáváním starých malovýrobních forem ve výrobě. V zápase o nového člověka odhodlaného se rvát s přírodou, který si bude brát od ní vše, co potřebujeme, aby naše zemědělství rychleji překonávalo zaostávání za průmyslovou výrobou. Naše zemědělství se neobejde bez nadšení přerovských družstevníků, bez příkladných výsledků soudruhů Trousila, Lopatníka, Lavrenčíka, bez severomoravských dojiček, které byly včera přijaty soudruhem presidentem na Hradě, bez tisíce poctivých pracovníků v zemědělství, kteří každým dnem dokazují svými výsledky práce, že i v zemědělství to jde, když je chuť a nadšení. Zdůrazňuji to proto, že ne vždycky je již dnes pochopena správně nutnost od prvních školních let vychovávat mládež ke krásným perspektivám našeho zemědělství.

Po vyjití školy jít na některou zemědělskou školu je stále ještě chápáno jako trest, a jakoby rodiče neviděli v zemědělství perspektivu šťastné budoucnosti pro své děti.

Svědčí o tom nedobrý poměr i některých funkcionářů JZD i národních výborů a zvláště komisí pro výběr žáků do učňovského poměru, které dovolují, aby se do všech oborů průmyslových škol nábor prováděl nejdříve, a to u žáků s nejlepším prospěchem, a nakonec až do zemědělských škol. Tak se stalo v letošním roce, že odešlo do učňovských škol zemědělských obor pěstitel a chovatel jen 51 % žáků, kteří dokončili osmou třídu všeobecně vzdělávací školy, jak o tom svědčí příklad z okresu Bruntál.

Nejinak je tomu s náborem na jedenáctiletce pro vysoké školy zemědělské. Je sice pravda, že v letošním roce se zlepšilo sociální složení žáků na vysokých zemědělských školách, ale 48 % z rodin nedělnických a nezemědělských je důkazem nedostatečného výběru. Pak není divu, že v prvních ročnících vysokých škol odejde ze studia až 40 % posluchačů. Je nesporné, že se hledá celá řada důvodů na omluvu, ale nelze pominout, že naše všeobecně vzdělávací školy, zvláště pak na vesnicích, musí učinit všechno, aby již v době prvních školních let přibližovaly úkoly, krásu a perspektivu i učily lásce k zemědělské výrobě.

Výchova mládeže pro zemědělství na všeobecně vzdělávacích školách je prováděna v polytechnické výchově a v zájmových kroužcích. Osvědčují se tak zvaná pionýrská hospodářství. Známá jsou v našem Severomoravském kraji z Příboru, Bílovce, Třemešné. Např. z Třemešné někteří členové tohoto hospodářství se stali v roce 1959 po ukončení povinné školní docházky zemědělskými učni a navštěvují učňovskou školu zemědělskou v Albrechticích. V Severomoravském kraji máme 21 takovýchto pionýrských hospodářství.

Velmi dobrá forma, která přispívá k výchově pro zemědělství je spolupráce s JZD v rámci polytechnické výchovy na školách. Touto cestou postupovalo v Severomoravském kraji na 160 všeobecně vzdělávacích škol. Velmi dobře si například vedou na osmiletce v Kylešovicích u Opavy, kde dokonce dělají i řadu drobných, ale významných pokusů, například odrůdových, ve spolupráci s Výzkumnou stanicí ČSAZV.

Stejně tak krásného výsledku dosáhli naši pionýři v Jihomoravském kraji, kteří si vzali za cíl probojovat výsadbu kukuřice v mičurinských kroužcích, a to i v místech, kde se jí prý nedaří. Do této akce bylo zapojeno 40 000 pionýrů, kteří pěstovali kukuřici na 500 ha. Sklidili nejen silážní hmotu, ale asi 800 q na zrno.

Tak si představujeme přípravu mládeže na úkoly, které bude ona sama zabezpečovat v příštích letech, v letech komunistické společnosti. Tím, že zdůrazňujeme školám jejich úkoly, nezbavujeme funkcionáře, členy JZD jejich povinnosti zjednávat a připravovat podmínky pro naši mládež. Je nanejvýš na čase, aby se tito lidé zbavili obavy, kdo bude pracovat v JZD, odejdou-li mladí lidé na školu. Je třeba, aby si uvědomili, že vzdělání, které svým pracovníkům umožní, se jim bohatě po jejich návratu do práce vrátí.

To by připomínalo nazírání na pracovníky v zemědělství z minulé doby, kdy se hovořilo o tom, že pro zemědělství není nutné mít vysoké školy.

Při prováděném sloučení JZD ve větší celky a státních statků vyvstávají nové nároky na pracovníky v zemědělství, kteří se neobejdou bez hlubších poznatků vědy a techniky. Pracovníkům v zemědělství se dostávají dnes do rukou nové mechanismy, nové stroje, které vyžadují vyšší znalosti k jejich ovládání. Ve velkovýrobních formách se rovněž rodí nové pracovní obory, které jsou náročné na znalosti nové techniky, mechanizace i chemizace.

Jak je důležité, aby na zemědělské školy se dostávali studenti přímo z vesnice ukazuje skutečnost, že i když jsme za posledních 9 let umístili 7580 absolventů vysoké školy zemědělské a 16 750 absolventů ZTŠ, projevuje se citelný nedostatek těchto školených pracovníků přímo v jednotných zemědělských družstvech a STS. Celostátně připadá na jednoho zemědělského inženýra 9340 ha zemědělské půdy a jednoho zemědělského technika 1720 ha půdy. Přímo v JZD je situace daleko vážnější. Tak například v okrese Frýdek-Místek v Severomoravském kraji ze 70 předsedů JZD nemá ani jeden vysokoškolské vzdělání a jen dva mají vzdělání středoškolské. Také žádný jiný pracovník ve vedení družstva nemá vysokoškolské vzdělání. Ani v olomouckém okrese není situace lepší. Tak ze 163 předsedů JZD mají jen 4 vysokoškolské vzdělání a 21 vzdělání středoškolské a u ostatních pracovníků ve vedení není stav lepší.

Prověrka na školách nám ukázala, že je třeba nadále zlepšovat výchovnou práci s posluchači škol již od prvních ročníků a vést je k tomu, aby po ukončení studia považovali za svou samozřejmou povinnost nejen na umístěnku nastoupit, ale na určeném místě podle státního plánu skutečně vydržet. To říkám zvláště na adresu dívek, které jsou příznivým procentem zastoupeny na zemědělských školách, ale bohužel procento těch, které opravdu pak zůstávají v JZD nebo STS je velmi nízké.

Hledají východisko ve sňatku jen proto, aby nemusely nastoupit třeba 100 km od Prahy do JZD.

Do budoucna bude jistě správné, aby na zemědělské školy byli přijímáni žáci třeba s nižším prospěchem, zvláště z pohraničních okresů, u nichž ale budou záruky, že se do zemědělství opravdu vrátí. Žáci z pohraničních okresů by měli být vůbec přijímáni přednostně. Bylo by žádoucí, aby studující na vysokých zemědělských školách i ZTS mohli na praxi přicházet do toho JZD, kam mají být umístěni po ukončení školy. Tím by se značně zlepšil i poměr družstevníků ke studujícím a rovněž studenti by si postupně přivykali na pracoviště. Zvláště by bylo nutné, aby vysoké školy věnovaly více pozornosti diplomním pracím. Studující by v nich měli sledovat některé z problémů družstva, promyslet a propracovat je, aby je po nástupu do JZD mohli realizovat. Zmínila jsem se o nižším prospěchu žáků na zemědělských školách. A to také proto, abych podtrhla náročnost práce na učitele těchto škol. Tito učitelé vědomě nerespektují náročná hlediska náboru jen proto, aby zmírnili nedostatek školených pracovníků na vesnici. Zvláště se jedná o učňovské a mistrovské školy. Většina žáků s nižším prospěchem nebo průměrným prospěchem neovládá úspěšně teoretickou část, ale v praktických cvičeních vyrůstají z těchto žáků dobří a oddaní traktoristé, opraváři, vedoucí skupin, lidé mající rádi svou práci.

Náš stát vynakládá nesmírné prostředky na zemědělské školství. Tak například na jednoho žáka na vysoké škole zemědělské činí ročně asi 12 000 Kčs. Na jednoho učně činí náklad 4600 Kčs ročně a v letech 1961-1965 vyžádají si věcné výdaje na plánovaný provoz odborných učilišť a školených funkcionářů JZD celkem 1 048 359 000 Kčs. A nejen na věcné náklady, ale také na zařízení škol a nové investice je počítáno nemalými částkami. Ve výstavbě je například nová zemědělská škola v Praze. Od letošního roku byla zřízena pobočka Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích. Prakticky v každém okrese máme dnes jednu zemědělskou technickou školu, jednu zemědělskou mistrovskou školu a dvě i více učňovských škol nebo učilišť.

U zemědělských škol jsou budovány školní statky, takže náš stát dává plně záruky všestranného zabezpečení našim zemědělským školám. Je nanejvýš žádoucí, aby prostředků bylo účelně využíváno a naši studující, aby měli možnost se seznámit se všemi poznatky vědy a techniky, mechanizace i chemizace, seznámit se s novou technologií, aby byli připraveni na úkoly socialistické velkovýroby.

Bohužel pohovory s žáky i učiteli nesvědčily o tom, že se můžeme spokojit se současným stavem. Studující poukazují ve všech formách studia, že současné vyučování se příliš zabývá popisem minulosti a málo učí o současnosti a budoucích perspektivách zemědělství a to ve všech předmětech.

Na vysokých školách nenavazuje učivo na sebe. Studenti se více učí ke zkouškám, aby obstáli, a nespojují naučené poznatky s budoucí praxí.

Je třeba se zamyslet, proč třeba vystudovaný agronom nemůže po ukončení školy mít současně řidičský průkaz, opravňující k řízení mechanizačních prostředků.

Učební plán a osnovy procentuálně počítají s dostatkem praktického vyučování. Nelze však říci, že by spojení školy s praxí bylo již dostatečné. Závisí to především na pracovišti a kvalitě vedení praktického vyučování. Například dnešní školní statky nejsou takovými objekty, kde by žáci viděli vše nejnovější a kde by viděli vysokou produktivitu práce. Svou velikostí a možností rozvoje se školní statky stávají brzdou a doslova konzervárnou malovýroby.

Po této stránce má dobré možnosti brněnská vysoká škola, která na vzorném Státním statku Židlochovice může studenty seznamovat plně s velkovýrobními formami. Ani pracoviště JZD nejsou vždy pro žáky dobrým příkladem. Studující se nesetkávají s novými věcmi, naopak jsou používáni pro brigády a na ty práce, kde ještě není dostatek mechanizace, čili zase jen vidí a účastní se malovýroby.

Klademe si otázku, jak může například vysoká škola zemědělská připravit dobře mechanizátory, když je nucená si pro své provozovny půjčovat stroje z JZD pro zvládnutí práce a celková výroba není spojená s velkovýrobní technologií. Provozní praxe u mechanizátorů provádí se na dosavadních typech strojů, někdy i zastaralých. Nejnovější stroje do zemědělského provozu zaváděné, nebo nulté série výroby nejsou v provozní praxi školy vyzkoušené. Jistě by prospělo studentům nasazení na praktickou práci ve výrobních závodech, kupříkladu v Agrostroji nebo jinde. Zvláště výchově této části studujících by mělo ministerstvo zemědělství věnovat zvýšenou péči a umožnit mechanizátorům skutečně se seznámit s mechanizací, s celou organizací a nezůstávat na stavu, že vychováváme toliko inženýry, mechanizátory, opraváře. Přece od mechanizace očekáváme v zemědělství, že nám pomůže vyřešit otázku zvýšení produktivity práce, snížení nákladů na zemědělskou výrobu, osvobození od nejnamáhavější dřiny a také bude vyřešen příchodem mladých lidí nežádoucí věkový průměr pracovníků v zemědělství.

Velmi vážnou je také otázka připravenosti učitelů pro úkoly v zemědělské škole. Například do letošního školního roku nebyl v pedagogickém semináři pro přípravu učitelů zemědělských škol vůbec zařazen předmět metodika praktického vyučování. Učitelé se učili vyučovat ve třídě, nikoliv na pracovišti. Tento předmět je teprve zařazen letos. Přitom je třeba říci, že vlastně žádná metodika vedení praktického vyučování dosud neexistuje. Existují jen různé pokusy a hledání cesty. Usnesení ÚV KSČ o těsném spojení školy se životem podtrhlo nutnost podložit teoretické vyučování praxí. Naše všeobecně vzdělávací školy jsou na tom daleko lépe než zemědělské školy z hlediska zpracování metodických plánů, osnov a učebnic vůbec. Zemědělské školy postrádají učebnice a to i na vysokých zemědělských školách a tak studující jsou odkázáni na své poznámky a učitelé na stará skripta. Zvláště těžkou situaci mají dálkově studující na zemědělských školách, kteří jsou odkázáni toliko na přednášky a to ne vždycky kvalitní, někdy jen přečtené a na své vlastní poznámky, na staré učebnice, pokud je seženou.

Nepodařilo se dosud probojovat, že před zahájením každého školního roku musí být na všech školách doplněny osnovy o všechno nejnovější, například v současné době o otázky splnění pětiletky v zemědělství za 4 roky, otázky odměňování v JZD, otázky připravovaného sjezdu JZD, otázku záhumenkového hospodářství atd., že to musí být uvedeno v tematických plánech každého předmětu a u každého učitele. Současně inspekce ukazují, že je to neustálá slabina v práci učitelů zemědělských škol. Lpí se jen na osnově a na skriptech a zapomíná se, že nemohou být přece každým rokem vydávány nové osnovy a nové učebnice. Učitel by se měl snažit seznámit se s problémy nejaktuálnějšími v okrese i v místě, ve kterém se škola nachází, i ve spolupráci s NV, zemědělskými komisemi a též i vycházet z poznatků studujících a těchto problémů si pak při vyučování všímat.

Dnes na zemědělské školy přicházejí již dospělí lidé, různého věku a s různými znalostmi. To klade nároky na učitele, neboť takoví pracovníci chtějí znát spíše to, co bude, než to, co bylo.

Pokud se týká spolupráce ČSAZV se zemědělskými školami, dá se hovořit pouze o dílčí spolupráci a dá se říci, že řeší jen dílčí úkoly o zavádění některých výsledku výzkumů do praxe, a o nějaké větší, hlavně systematické spolupráci se však nedá hovořit. Mám na mysli takovou spolupráci, která by pomohla přímo zemědělským školám při plnění jejich hlavních poslání, určováním směru zemědělské výroby a potřeb této výroby, se kterými se setkávají studující v zemědělské praxi. I když spolupráce ČSAZV s vysokými školami je lepší, omezuje se převážně na úkoly profesorů, docentů a asistentů, kteří se jako osoby podílejí na úkolech ČSAZV. Dnes na všech zemědělských školách, mimo nové formy studia vysoké školy zemědělské s dvouletým a tříletým studiem, se učí více než 40 000-45 000 osob. To je jistě velká armáda, od které se očekává, že přispěje též na poli kulturní revoluce na vesnici a dá nám záruky, že zemědělská výroba v době co nejkratší zaznamená potřebný růst.

Nový školský zákon nám dává záruky dalšího rozmachu našeho školství, prospěšného pro všechny naše občany. Zvláště mladým naznačuje radostný život, v němž mohou rozvinout všechny své schopnosti ku prospěchu lidu i sobě.

Tato slova platí i na adresu všem mladým, kteří budou pracovat na našich vesnicích. Budeme-li mít na zřeteli všichni skutečnost, že naše vesnice si vynucuje svým životem ohromné změny i na poli výchovy občanů prohlubováním vědomostí a budeme-li všestranně nápomocni v tom, aby co nejvíce těch, kteří dnes rozhodují o zemědělské výrobě přistupovali ke své práci se všestrannými znalostmi, pak nám jistě nestojí v cestě žádné překážky, aby rozvoj zemědělské výroby se úspěšně rozvíjel.