Jen pro úřední potřebu" Národní shromáždění republiky Československé 1953.

I. volební období. 12. zasedáni.

728.

Vládní návrh,

Zákon

ze dne .... 1953

o přechodné úpravě promlčení některých peněžitých pohledávek.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Peněžité pohledávky z poměrů občanskoprávních, u nichž v den, kdy tento zákon nabude účinnosti, probíhá promlčecí doba aspoň tříletá, nepromlčí se před uplynutím roku 1955.

(2) Peněžité pohledávky z poměrů občanskoprávních, u nichž skončila promlčecí doba aspoň tříletá v době od 1. ledna 1949 do dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, lze uplatnit do konce roku 1955, ačli tomu již nebrání pravomocné rozhodnutí.

§ 2.

Ustanovení § l nelze užít pro pohledávky na úhradu osobních potřeb podle zákona, pro pohledávky z poměru pracovního, pro nároky z poměrů směnečných a pro pohledávky z právních poměrů upravených zákonem č. 99/1950 Sb., p hospodářských smlouvách a státní arbitráži, a předpisy podle něho vydanými.

§ 3.

K započtení proti pohledávkám, jichž uplatnění umožňuje tento zákon, hodí se i pohledávky promlčené v době od 1. ledna 1949 do konce roku 1955. Tím nejsou dotčena zvláštní ustanovení, vylučující započtení pohledávek proti státu..

§ 4.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

Důvodová zpráva.

Právo se promlčí, nebylo-li vykonáno v době zákonem vyměřené. Právním následkem pronglčení není sice zánik práva, promlčené právo nelze však s úspěchem uplatnit, jestliže se zavázaný promlčení dovolá (§86 občanského zákoníka).

Podle práva dříve u nás platného trvala obecná doba promlčecí 30 let, na Slovensku 32 let, a práva osob privilegovaných, zejména státu nebo správců státního jmění, promlčovala se až ve 40 a na Slovensku dokonce až ve 100 letech. Ve 30 resp. 32 letech se promlčovaly zejména také pohledávky peněžních ústavů z poskytnutých úvěrů. Pro některé právní poměry byly zvláště stanoveny promlčecí doby kratší, nejčastěji doba tříletá.

Nový občanský zákoník zavedl, poněvadž si to vyžadoval zrychlený běh hospodářského styku a protože zkušenost učí, že po dlouhé době je dokazování práva vždy obtížnější (listiny se mohou ztratit, svědci pozbývají přesné představy o skutečnostech, které jsou předmětem důkazu, nebo umírají), obecnou dobu promlčecí tříletou (§ 90 občanského zákoníka). Vedle této obecné tříleté promlčecí doby byla stanovena delší promlčecí doba, a to desetiletá, jen pro práva zapsaná v knize pozemkové nebo železniční, pro nároky přiznané rozhodnutím soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy, které nabylo právní moci, a pro pohledávky dlužníkem uznané (§ 91 občanského zákoníka). Stalo se tak proto, aby občané nebyli zatěžováni procesními náklady, vzniklými tím, že by uvedená práva resp. pohledávky, které jsou již určeny, byly uplatňovány a vymáhány jen z toho důvodu, aby nedošlo k jejich promlčení.

Pro subjekty socialistického sektoru nebyla dána privilegovaná promlčecí doba proto, poněvadž by tím byla uvolňována hospodářská

a finanční disciplina těchto subjektů, zejména podniků národních, komunálních a družstevních. Bylo také uváženo, že občanské zákonodárství sovětské, které stanoví zásadně obecnou promlčecí dobu tříletou, zavedlo v zájmu stability majetkově právních vztahů mezi socialistickými organisacemi a k upevnění jejich hospodářské kázně pro obor sporů mezi státními orgány, kolchozy, družstevními a společenskými organisacemi jen 18 měsíční obecnou dobu žalobního promlčení (usnesení ÚVV a RLK SSSR z 3. 9. 1934, SZ SSSR z roku 1934, částka 44, č. 347).

Na případy, v kterých počala před 1. lednem 1951 (tímto dnem nabyl účinnosti nový občanský zákoník) běžet promlčecí doba delší než doba nově stanovená, pamatuje přechodné ustanovení §. 566 občanského zákoníka. Podle tohoto ustanovení skončí třicetileté promlčecí doby, jichž běh počal v letech 1924 až 1950, resp. dvaatřicetileté promlčecí doby, které počaly běžet v letech 1922 až 1950, dnem 31. prosince 1953.

Týmž dnem skončí ovšem také běh tříletých promlčecích dob, které počaly běžet 1. ledna 1951.

Promlčením ke dni 31. prosince 1953 jsou ohrnženy četné pohledávky Státní banky československé. Investiční banky a státních spořitelen, jakož i pohledávky různých majetkových podstat, likvidovaných v oboru různých ministerstev.

Státní banka československá, Investiční banka a státní spořitelny mají ještě značný počet pohledávek za soukromníky, které nelze toho času exekučně likvidovat buď pro nedostatek krytí v tuzemsku nebo proto, že existující (mnohdy prvotřídní) krytí, zejména nemovitostmi, nelze realisovat dražbou pro nedostatek zájemců v nynější době. To jsou

pohledávky vedené v bilanci Státní banky resp. ostatních peněžních ústavů.

Státní banka upozorňuje, že mimo to je mnoho pohledávek peněžních ústavů v bilancích neobsazených. Za války a po válce až do února 1948 byly totiž v peněžních ústavech často odepisovány pohledávky, z nichž mnohé budou ještě dobytné. Tyto v bilancích nefigurují, existují však ještě po právu a musí být vymáhány na soukromnících. Na Slovensku jsou poměry o to svízelnější, že na některých místech byly spisy a knihy zničeny nálety nebo pozemními operacemi na konci války, v některých případech ustupující okupanti spisy odvezli. To všechno ve spojení s vystřídáním kádrů ovládajících spisový materiál působí prakticky nepřekonatelné obtíže při sestavení, prozkoumání a žalování pohledávek za soukromníky.

Pokud se týče odpisování pohledávek u peněžních ústavů, byla dříve u různých ústavů praxe různá. V prvé řadě se odpisovaly přirozeně pohledávky nedobytné. Ale odpisovaly se také pohledávky pouze pochybné, podle finanční situace toho neb onoho ústavu a podle různého odhadu hospodářského vývoje. Tato věc je nyní upravena §§ 70 až 73 vládního nařízení č. 41/1952 Sb.

Z citovaných předpisů vyplývá pro peněžní ústavy povinnost přezkoumat nyní všechny dříve odepsané pohledávky a vymáhat resp. aspoň žalovat ty, které nejsou nedobytné, do konce roku 1953, aby se zabránilo promlčení. Zároveň dlužno však konstatovat, že z důvodů shora uvedených ani státní ani ostatní (likvidující) peněžní ústavy nemohou včas splnit povinnosti uložené jim shora citovaným vládním nařízením.

Tomu, aby uplatnění těchto pohledávek nebylo znemožněno jejich promlčením, resp. aby nebylo třeba ještě do konce tohoto roku podat spoustu žalob jen proto, aby se nepromlčely, má zabránit zákon, jehož osnova je předkládána.

Osnova se úmyslně neomezuje na pohledávky subjektů socialistického sektoru za občany. Na poli občanského práva, které upravuje majetkové vztahy nejen mezi občany, nýbrž i mezi občany a právnickými osobami, nelze totiž dobře výhody, které osnova poskytuje věřitelům, přiznat toliko některým osobám právnickým, a to ještě jen proti občanům.

Osnova však zároveň zužuje dosah úpravy promlčení na míru nezbytně nutnou.

Prodloužení promlčecí doby a možnost uplatnění pohledávek již promlčených jsou

proto navrhovány jen do konce roku 1955 a jen pro peněžité pohledávky z poměrů občanskoprávních.

Nebude tedy prodloužena promlčecí doba pro pohledávky z jiných poměrů než občanskoprávních. Nedotčeno zůstane zejména promlčení podle předpisů práva administrativního, zvláště finančního, podle předpisů o národním pojištění nebo pod.

Promlčecí doba nebude prodloužena ani pro veškeré nároky občanskoprávní, zejména nebudou dotčeny promlčecí doby pro nároky věcně právní (zejména práva z věcných břemen) a pro nárok na vydání dědictví (§ 558 občanského zákoníka). Prodloužení promlčecí doby se nevztahuje ani na veškeré nároky obligační; omezuje se jen na pohledávky peněžité. Mimoto jsou z dosahu nové úpravy vyloučeny peněžité pohledávky, které se promlčují v době kratší tří let. Jsou to na př. nároky proti prokuristovi nebo jinému podnikovému zmocněnci z jednání proti zákazu soutěže, nároky podle ustanovení o nekalé soutěži a některé nároky ze smlouvy zasilatelské a nákladní (§§ 92, 93, 473 a 484 občanského zákoníka). Ustanovení § 2 vyjímá pak z dosahu nové úpravy ještě některé peněžité pohledávky, které se promlčují ve třech letech.

U všech těchto poměrů, vyloučených z dosahu osnovy, je třeba zvláště přísně dbát o to, aby nebylo sleveno nic z požadavku jistoty vztahů mezi nositeli občanských práv a povinností. Vedle poměrů směnečných nejsou uváděny poměry ze šeku, poněvadž promlčecí doby jsou tu vesměs kratší než 3 roky.

Ustanoveními § l odst. 2 je pamatováno na případy, kdy se pohledávky promlčely sice už před tím, kdy nabude navrhovaný zákon účinnosti, avšak v době naší první pětiletky, t. j. v údobí, kdy se subjekty socialistického sektoru musily věnovat především budovatelskému úsilí a nikoli likvidaci pohledávek, které na ně přešly socialisací průmyslu, obchodu, peněžnictví, mnohých dalších podniků a prováděním pozemkových reforem. Nedotčena však zůstanou rozhodnutí, zejména rozsudky, jimiž bylo už pravomocně uznáno, že uplatněná pohledávka je promlčena; toho si nezbytně žádá obecný zájem na jistotě majetkových vztahů.

Ustanovení § 3 má náležitý zřetel k občanům i právnickým osobám, jsou-li zároveň dlužníky a věřiteli. Je v souladu s pravidly socialistického soužití, aby zákon, pokud zbavuje věřitele nebezpečí dlužníkovy námitky promlčení, zároveň zbavil tohoto nebezpečí

i dlužníka, který vůči svému věřiteli má pohledávku vzájemnou a i jinak se hodící ke kompensaci. Zvláštním ustanovením, uvedeným v § 3 větě druhé, je nyní § 6 vládního

nařízení č. 70/1953 Sb., kterým se provádí rozpočtový zákon na rok 1953. ' Provedení navrhovaného zákona si nevyžádá žádných výdajů z rozpočtových prostředků.

V Praze dne 7. prosince 1953.

Předseda vlády: V. široký v. r.

Za ministra spravedlnosti: R. Barák v. r.,

ministr vnitra.

Knihtisk, n. p., z. z. — 4223-53.