občany, a že se jimi rozleptává klidné soužití, jehož je třeba k plodné práci. Jiné méně závažné útoky na čest se ponechávají trestání národními výbory.
HLAVA ČTVRTÁ.
Trestné Činy obecně nebezpečné.
Trestné činy uvedené v této hlavě nesměřují proti určitému jednotlivci nebo majetku určité osoby, nýbrž je pro ně příznačné, že zvláště nebezpečně ohrožují život a zdraví individuelně neurčitých osob anebo cizí majetek ve velkém rozsahu, takže mohou způsobit mimořádné velké škody. Ochrana života a zdraví jednotlivce podle hlavy šesté zvláštní části osnovy by nevystihovala pravou podstatu trestných činů obecně nebezpečných. Ani ochrana majetku podle hlavy osmé by sama nebo ve spojení s ochranou života a zdraví nevyjadřovala velký rozsah nebezpečí, který je příznačný pro tyto trestné činy.
Osnova soustřeďuje dosavadní roztříštěná ustanovení tohoto druhu do jedné hlavy.
Nejzávažnějším trestným činem v této hlavě je obecné ohrožení (§§ 190 až 192). Osnova tímto ustanovením nahrazuje celou řadu zastaralých zákonů, které často ani svými technickými výrazy nevyhovovaly a byly předstiženy vývojem. Vedle žhářství, způsobení povodně nebo způsobení škodlivého účinku nebezpečných látek nebo sil se postihuje jakékoli obecně nebezpečné jednání, jehož se pachatel dopustí v úmyslu vydat v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví lidi nebo v nebezpečí velkého rozsahu cizí majetek. Majetku socialistického sektoru se dostává zvýšené ochrany. Jestliže však někdo poškodí národní majetek v úmyslu mařit provoz důležitého obecně prospěšného zařízení (poškozování mostů, železnic a pod. ), bude jeho čin zpravidla přísněji trestný podle ustanovení o sabotáži (§84 odst. 1 písm. b).
Provoz obecně prospěšných zařízení, jako je pošta, železnice, zařízení energetické a vůbec všeužitečné, je třeba chránit důsledně, a proto je třeba trestat i takové ohrožení provozu, při němž nedošlo k hmotné škodě nebo dokonce ke škodě na životě (§§ 194 a 195).
Výroba a držení zbraní a výbušnin znamená určité nebezpečí, i když nejde o přípravu trestného činu. Neopatrné zacházení s nimi, nedodržení bezpečnostních předpisů mohou způsobit těžké škody. Proto neoprávněná výroba zbraní a výbušnin, neoprávněné obchodování s nimi a opatřování nebo přechovávání výbušnin jsou již samy o sobě trestné (§ 196).
Celkem málo praktická ustanovení o ochraně podmořského kabelu (§ 194 písm. b) přejímá
osnova na základě mezinárodního závazku. Také ustanovení stíhající výrobu a držení omamných prostředků a jedů (§§ 197, 198) se opírá o smluvní závazek, jímž se republika připojila k mezinárodním dohodám proti obchodu s omamnými prostředky a jedy.
Rozšíření nakažlivé choroby může způsobit takové nebezpečí nebo takové škody, které mají na mysli ustanovení o obecném nebezpečí. Avšak i šíření nakažlivých chorob, ať lidských, zvířecích nebo rostlinných, které by nebylo lze postihnout jako obecné ohrožení podle §§ 190 a násl., se považuje za nutné v některých případech trestat soudně (§§ 199 až 202). Nutnost ochrany lidského zdraví vyžaduje, aby bylo soudními tresty postiženo i ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami (§§ 203, 204).
HLAVA PÁTÁ.
Trestné činy proti rodině a mládeži.
Podle §§ 10 a 11 ústavy jsou rodina a mládež pod ochranou státu. Zaručuje-li stát mládeži možnosti plného tělesného i duševního rozvoje, je třeba účinně bránit všemu, co by tyto snahy mohlo mařit, ať ohrožováním tělesného nebo duševního, zejména i mravního rozvoje mládeže.
Snahou chránit souhrn práv, která vznikají pro jedince z jeho příslušnosti k určité rodině (právo na jméno, výživu a výchovu a pod. ), je vedeno ustanovení o záměně rodinné příslušnosti (§ 208).
účinnou ochranu života dětí, které si nemohou samy opatřiti pomoc, sleduje ustanovení § 209 tím, že těžkými tresty postihuje odložení dítěte, jemuž se rovná nepochybně i opuštění těmi, v jejichž péči dítě je.
Myšlenku účinné ochrany mládeže před zhoubnými vlivy alkoholismu sleduje již zákon č. 87/1948 Sb., o potírání alkoholismu. Podle jeho vzoru postihuje osnova jako soudně trestný čin podávání alkoholických nápojů nezletilým osobám (§ 213), kdyby tím mohlo být ohroženo zdraví nezletilce.
Účelem ustanovení o únosu (§ 214) je především ochrana dětí, ale též osob, které pro duševní poruchu nebo nedostatečný duševní vývoj nejsou s to samy rozpoznat, co je v jejich zájmu, a které jsou proto svěřeny ochraně jiných osob nebo i ústavů.
K ochraně mravního vývoje mládeže slouží ustanovení § 215, jímž se zároveň částečně provádí mezinárodní úmluva (viz č. 96/1927 Sb. ).
V ustanovení §§ 207, 210 a 211 se v podstatě přejímají ustanovení §§ 42 až 45 zák. č. 266/1949 Sb., o zatímních změnách v některých občanských věcech právních.
HLAVA ŠESTÁ.
Trestné činy proti životu a zdraví.
život a zdraví jednotlivce chrání osnova jako jednu z nejdůležitějších společenských hodnot v ustanoveních hlavy šesté. Ohrožení života a zdraví osob individuálně neurčitých se postihuje v hlavě čtvrté jako trestné činy obecně nebezpečné.
Jako nejtěžší čin proti životu postihuje osnova vraždu (§ 216). Nestanoví-li osnova na vraždu jako trest základní trest smrti, neznamená to nikterak, že by život člověka měl být hodnocen méně než dosud. Skutečný výkon trestu smrti byl zde dosud výjimkou. V rámci trestní sazby bude soud moci přihlédnout k okolnostem jednotlivého případu, aniž bude třeba pro různé druhy vraždy stanovit různé trestní sazby. Jediný případ, kdy se považuje, za vhodné postihnout vraždu mírnějším trestem, je vražda novorozeného dítěte matkou (§ 217). Důvodem tohoto mírnějšího posuzování je zvláštní psychický stav, zvláštní vyšší stupeň rozrušení, ve kterém se nalézá matka při porodu nebo hned po něm. Dosavadní přísné trestní sazby vedly k tomu, že docházelo ke zproštění i tam, kde čin byl prokázán.
Nutné je však chránit nejen život člověka, nýbrž i vznikající lidský život; děje se tak ustanovením o trestnosti usmrcení lidského plodu (§ 218). Podle § 11 odst, 2 ústavy nesmí být původ dítěte na újmu jeho právům. Není proto při stanovení trestu na usmrcení lidského plodu důvod pro rozeznávání — jak to činily dosud platné zákony —, zda šlo o těhotenství manželské nebo nemanželské. Naproti tomu se považuje za odůvodněné postihnout mírněji samu těhotnou ženu, o jejíž plod v tomto případě jde, než jinou osobu, a to zejména s ohledem na duševní stav vyvolaný těhotenstvím. Usmrcení lidského plodu dovoluje osnova jen tehdy, je-li odůvodněno s hlediska zdravotního. Ve stanovení přesných podmínek a způsobů, jak k tomuto beztrestnému přerušení těhotenství může dojít, lze spatřovat dostatečnou záruku, že tohoto ustanovení nebude zneužíváno.
Dosavadní ustanovení směřující k ochraně zdraví člověka nahrazuje osnova úpravou (§§ 219, 220), která by lépe než dosud platné právo odstupňovala trestnost vinníka podle míry zavinění. Ublížení na zdraví nebo usmrcení z ned-
balosti (tedy tehdy, kdy zde nebyl úmysl způsobit ani ublížení na zdraví) postihuje osnova v §§ 221 a 222. Důvodem vyšší trestnosti ublížení na zdraví z nedbalosti je porušení důležité povinnosti vyplývajícího z povolání (na př. jde-li o lékaře) nebo povinnosti uložené podle zákona, t. j. přímo zákonem nebo příkazem ze zákona vyplývajícím (porušení předpisů na ochranu proti zvláště nebezpečným zařízením a pod. ). Tímto ustanovením budou postiženi zejména i řidiči vozidel, kteří lehkomyslně hazardují s lidským životem (zpravidla půjde u nich jak o porušení povinnosti povolání, tak o porušení povinnosti uložené podle zákona). Tam, kde by podobným jednáním bylo ohroženo více lidí. přicházelo by v úvahu přísnější ustanovení o obecném ohrožení (§ 192). Při úpravě trestnosti ohrožení pohlavní nemocí (§§ 224, 225) osnova navazuje na ustanovení zákona č. 158/ 1949 Sb., o boji proti pohlavním nemocem.
Ustanovení o trestnosti účasti na sebevraždě (§ 226) přijala osnova proto, že v souhlase s právním cítěním lidu nelze ponechat beztrestné ony zvlášť zavržitelné případy, kdy vinník, který chce uniknout odpovědnosti za vraždu, nastrojí věc tak, aby jemu nepohodlná osoba si sama vzala život.
Výsledkem nového nazírání na cenu lidského života a na poměr člověka k člověku je ustanovení o neposkytnutí pomoci (§ 227, 228). Nelze již vycházet z buržoasní zásady, že jen ten, kdo vykonává určité povolání (lékař, hasič a pod. ), je povinen přispět na pomoc člověku, který se ocitne v nebezpečí života. Výchova nového člověka v naší společnosti musí směřovat k tomu, aby si každý uvědomil, že nikdo nemůže nečinně přihlížet k tomu, že jiný lidský život je v nebezpečí. Trestnost za porušení takové morální povinnosti vůči spoluobčanům se osnovou omezuje na případy, kdy jde o neposkytnutí pomoci osobě, která je v nebezpečí smrti. Přísněji se ovšem posuzuje ten, kdo podle povahy svého povolání je povinen pomoc poskytnout. Povinnost poskytovat jiným pomoc je rozšířena v případech, kdy řidič vozidla měl účast na dopravní nehodě, při níž jiná osoba utrpěla újmu na zdraví, třebaže ani sám dopravní nehodu nezavinil V tomto případě není ani třeba, aby osoba potřebující pomoci byla v nebezpečí života.
HLAVA SEDMA.
Trestné činy proti svobodě a důstojnosti člověka.
První oddíl této hlavy jednající o trestných činech proti svobodě v podstatě provádí ústavu
8*
tím, že propůjčuje trestní ochranu svobodám, které jsou uvedeny v prvé kapitole ústavy.
Jako přísněji trestné případy omezeni osobní svobody postihuje osnova zbavení osobní svobody a zavlečení do ciziny (§§ 230, 231). Zbavení osobní svobody, je náhradou za dosavadní ustanovení o otrokářství, které, třebaže se u nás prakticky nevyskytuje, je nutné převzít vzhledem k úmluvě o potírání obchodu otroky, zavazující i československou republiku (viz č. 165/1930 Sb. ). Zavlečení do ciziny, jehož užívali zejména nacisté k odstraňování bojovníků proti nacismu, znamená zvýšení nebezpečí pro postiženého, jehož osvobození je podstatně stíženo nebo znemožněno.
Jako těžký čin proti svobodě se postihuje i loupež (§232).
Další ustanovení jedná o trestnosti vydírání. Pod těžší případy vydírání trestné podle § 233 odst. 2 bude možno zpravidla podřadit i případy politického teroru, pokud by ovšem nešlo o čin ještě přísněji trestný podle ustanovení hlavy první zvláštní části.
Zvláštním případem vydírání je omezování svobody vyznání (§ 234). ústava zaručuje v §§ 15 až 17 svobodu svědomí a vyznání a zvláště stanoví, že nikdo nesmí být přímo ani nepřímo nucen k účasti na úkonu, který je spojen s jakýmkoli náboženským vyznáním nebo s bezvyznáním. Navrženým ustanovením o omezování svobody vyznání se provádí zmíněná zásada ústavy.
Podobně jako ustanovením o vydírání chrání se i ustanovením o útisku především volnost rozhodování.
Ústavou zaručená domovní svoboda (§ 4 ústavy) se chrání proti neoprávněným zásahům ustanovením o trestnosti rušení domovní svobody (§ 236).
Rovněž další ustanovení o porušení listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv (§ 237) částečně provádí ustanovení § 6 ústavy. Jako soudně trestný čin se považuje za nutné postihnout úmyslné porušení tajemství písemností dopravovaných poštou nebo jiným veřejným dopravním prostředkem, nikoli i písemností, které jsou např. chovány doma pod uzávěrou nebo které jsou svěřeny k doručení soukromé osobě.
Druhý oddíl jedná o trestných činech, jimiž se chrání důstojnost člověka, zejména v jeho pohlavní sféře. Některými ustanoveními tohoto oddílu se sleduje boj proti sexuálním zvrácenostem (např. §§ 241 a 242).
Ustanovením o obchodu s ženami (§ 243) a o ohrožení mravnosti (§ 244) se provádějí též mezinárodní úmluvy.
HLAVA OSMA. Trestné činy proti majetku.
Majetek národní a majetek lidových družstev slouží všem pracujícím a tvoří základ socialistické výstavby. Je zdrojem stále rostoucího blahobytu všech; je proto povinností každého občana tento majetek chránit a o něj pečovat. Rozkrádání a poškozování majetku národního a majetku lidových družstev je činem pro společnost zvláště nebezpečným a osnova jej proto postihuje (§§ 245, 246) přísnějšími tresty než činy namířené proti majetku soukromému. V § 245 se postihují nejen jednání obdobná krádeži nebo zpronevěře, nýbrž i každé jiné jednání, jímž pachatel sleduje protiprávní obohacení ke škodě majetku socialistického sektoru. Také způsobení škody na majetku národním nebo na majetku lidového družstva neznamená jen poškození věci, která je v takovém majetku, nýbrž způsobení jakékoli škody národního majetku. Trestá se nejen úmyslné způsobení škody na majetku národním nebo na majetku lidového družstva, nýbrž i způsobení škody z nedbalosti (§ 246). Tato ustanovení mají přispět k výchově těch neuvědomělých občanů, kteří si ještě neosvojili vlasteneckou povinnost, kterou stanoví ústava v § 30, totiž podporovat udržování a zvelebování národního majetku a dbát o to, aby národní majetek nebyl zkracován a poškozován.
V dalších ustanoveních této hlavy se uvádí běžné známé typy majetkových trestných činů (krádež, zpronevěra, podvod atd. ). Proti platnému právu jsou skutkové podstaty vymezeny stručným a jasným způsobem. Nové je pro české kraje ustanovení o nevěrné správě (§ 253). Osnova jím postihuje jednání blížící se zpronevěře, jímž pachatel porušil svou povinnost spravovat řádně cizí jmění.
Ani v hospodářských poměrech na přechodu k socialismu nepozbývají významu ustanovení o nekalé soutěži (§ 258), porušení práva k ochranné známce a chráněnému vzoru (§ 259), porušení patentního práva (§ 260) a porušení původského práva (§ 261).
Ustanovení proti nekalé soutěži postihuje dravá jednání v hopodářském životě, která byla typická pro kapitalistický řád. Ochrana slušnosti v soutěživosti, která má také význam s hlediska mezinárodních obchodních styků, nabývá nového obsahu a smyslu a upevňuje a posiluje naši znárodněnou výrobu a distribuci.
Ochrana známek a vzorů přestává sloužit soukromým konkurenčním zájmům výrobce a
obchodníka a znamená především záruku spotřebitelům, že obdrží jakostní zboží.
Vynálezy byly dříve dílem ojedinělých badatelů, umožňovaly mimořádné podnikatelské zisky a nesměly po případě vejít v život, aby neohrozily zisky dosavadních výrobců. To vše patří minulosti. Iniciativa pracujících přináší v údernickém hnutí a v zlepšovacích návrzích v širokém měřítku nove a nové vynálezy, kterých používá celá socialistická výroba. Proto je na místě, aby osnova takové vynálezy chránila též trestně.
Ústava zaručuje v § 19 státní ochranu kulturním statkům. Součástí této ochrany, která je v zájmu celé společnosti, je i ustanovení o porušení původského práva.
HLAVA DEVÁTÁ. Trestné činy proti brannosti.
V hlavě deváté jsou shrnuty trestné činy, pro něž je příznačné, že se jimi porušují povinnosti uložené občanům v § 34 ústavy. Podle tohoto ustanovení je obrana státu a jeho lidově demokratického zřízení vrcholnou povinností každého občana. Služba v lidově demokratické armádě československé republiky je pro každého občana nejvyšší ctí.
Porušení povinností uložených občanům v § 34 ústavy, podle něhož je každý občan povinen konat vojenskou službu a uposlechnout výzvy k obraně státu, se trestně postihuje ustanoveními §§ 262 až 267 této hlavy. Z větší části tu osnova přejímá a podle potřeby doplňuje (§ 262) ustanovení branného zákona č. 92/ 1949 Sb. úkoly pro obranu vlasti, o nichž se zmiňuje § 262, bude třeba rozumět všechny úkoly, které se v zájmu obrany vlasti mohou vyskytnout a mohou být od občana požadovány. Povinnost přispívat k obraně státu osobními úkony i věcnými prostředky ukládá ústava občanům v § 34 odst. 3. Neplnění těchto povinností postihuje osnova trestně v § 268.
HLAVA DESÁTÁ. Trestné činy vojenské.
Lidově demokratická armáda a veřejné ozbrojené sbory jsou záštitou pracujícího lidu proti jeho vnitřním a vnějším nepřátelům. Zanikla tedy příčina, která stavěla armádu kapitalistického státu proti pracujícímu lidu a zanikl i důvod rozdvojení trestního práva na obecné a vojenské. Trestní zákony mají být pro všechny občany stejné. Osnova vycházejíc z této zásady změnila od základu dosavadní právní stav a sjednotila trestní zákon obecný i vojenský v jednotný trestní zákon.
Povinnosti, jejichž plnění je v této hlavě předmětem ochrany, nejsou sice vlastní jen branné moci a ozbrojeným sborům, avšak porušení těchto povinností příslušníky těchto složek znamená zvýšené nebezpečí pro společnost. V armádě a ozbrojených sborech jsou soustředěny nesmírné hospodářské a mravní hodnoty pracujícího lidu měst a venkova. Povinnost kázně, poslušnosti, bdělosti, statečnosti a obětavosti, povinnost správného vykonávání vojenské služby představenými i podřízenými je proto bezpodmínečně závazná, úvodním ustanovením této hlavy (§ 269) vyznačuje osnova osoby, které se mohou dopustit vojenských trestných činů. Bližší jejich vymezení obsahují jednak branný zákon č. 92/1949 Sb., jednak zákon č. 286/1948 Sb., o národní bezpečnosti a zákon č. 321/1948 Sb., o Sboru uniformované vězeňské stráže.
V oddílu prvém se shrnují trestné činy proti povinnosti konat vojenskou činnou službu. Pojem svémocného vzdalování se je vymezen v § 306.
Oddíl druhý jedná o trestných činech proti vojenské podřízenosti a vojenské cti. Bez pevné a uvědomělé kázně je armáda, byť byla sebelépe technicky vybavena, neschopná plnit své úkoly. Nejtěžší porušení povinné podřízenosti postihuje osnova ustanovením o vzpouře a spolčení ke vzpouře (§§ 276, 277).
Otázku závaznosti rozkazu představených řeší osnova stanovením bezvýhradné povinnosti uposlechnout rozkazu představeného (§ 278). Velitel je za udělený rozkaz sám odpovědný. Povinností podřízeného je provést rozkaz včas a co nejlépe. Avšak i tam, kde nejde o poměr podřízenosti, je třeba poskytnout ochranu plnění služebních povinností (§§ 279, 280. ) Udržení vojenské kázně však také vyžaduje, aby vojenské osoby mezi sebou, zejména při výkonu služby, nechovaly se urážlivým způsobem (§§282 až 284).
V oddílu třetím postihuje osnova trestné činy proti povinnostem strážní a dozorčí služby (§§ 285, 286). Takovými činy porušuje příslušník stráže povinnost poslušnosti a bdělosti. Důvod přísného trestání je dán nebezpečím, jež z porušení těchto zvlášť důležitých vojenských povinností může vzniknout pro společnost.
Do oddílu čtvrtého zařazuje osnova trestné činy proti velitelským povinnostem. Jednotná a nedílná velitelská pravomoc, t. j. soubor práv a povinností velitele, je širší než pravomoc veřejných činitelů. Na veliteli lidově demokratické armády spočívá vysoce odpovědná povinnost odborně a v duchu socialistickém politicky a mravně vychovat nové kádry obránců vlasti,
odpovědnost za hospodářské a technické potřeby armády, za přípravu obrany vlasti, tedy úkoly, na kterých má společnost vrcholný zájem. Z povahy velitelské funkce vyplývá, že velitel má být. vzorem statečnosti a obětavosti. Lze proto právem na něm žádat a trestní hrozbou vynucovat, aby v boji s nepřítelem hájil svěřené mu místo do posledních možností (§§ 287 a 288). Představený, který se nezachová tak, jak mu velí služební řád a lidově demokratický vztah k podřízenému, nebezpečně ohrožuje kázeň a morálku, poměr vojína k armádě a službě i bojeschopnost a odolnost podřízených. Považuje se proto za nutné takové jednání představeného postihnout trestně (§§ 289 až 291).
Oddíl pátý postihuje trestné činy ohrožující bojeschopnost. Vojenská osoba, která nedovoleným způsobem zachází s výzbrojí, výstrojí a jiným materiálem jí svěřeným k služební nebo osobní potřebě anebo která porušuje povinnost pečovat o zásobování vojska nebo o materiál (§§ 292, 293). poškozuje nejen národní majetek, nýbrž ohrožuje i bojeschopnost armády.
Trestné činy, které ohrožují mravní předpoklady bojeschopnosti. zasluhují zvláštní zmínky. Popuzování proti službě nebo představenému a šíření malomyslnosti mezi vojenskými osobami (§ 294) podrývá vojenský a politickomravní vztah vojáka k vojenské službě a může mít za následek pokles nebo i rozklad bojové morálky. Nejzávažněji však ohrožují bojového ducha jednání, na která míří ustanovení §§ 295 a 296. Takovým jednáním pachatel zrazuje nejen přísahu, vojenskou čest a občanskou povinnost, nýbrž ohrožuje také bojeschopnost jednotky.
V oddílu šestém shrnuje osnova trestné činy proti válečným zvyklostem, které jsou v podstatě hrubými projevy nekázně a mohou mít dalekosáhlé následky. Důvodem ustanovení § 299 je nejen ochrana civilního obyvatelstva a jeho majetku před zvůlí neukázněných jednotlivců, nýbrž i ochrana bojeschopnosti, neboť těmito činy se snižuje bojová pohotovost proti nebezpečí nepřátelského přepadení. Podobně je tomu i u okrádání raněných a padlých (§ 300). Příkazem, aby se se zajatci zacházelo lidsky (§ 303), provádí osnova mezinárodní úmluvu o nakládání s válečnými zajatci (viz č. 22/ 1938 Sb. ).
Oddíl sedmý obsahuje společná ustanovení. Z povahy věci vyplývá, že za zvýšeného ohrožení vlasti je nutno přísněji postihnout některé trestné činy vojenské spáchané v této době (§ 304).
Pokud v § 308 odkazuje osnova na příslušné předpisy o použití zbraně, bude třeba rozumět jimi, jak ustanovení zákonná (na př. zák. č. 286/1948 Sb., pokud jde o použití zbraně příslušníky Sboru národní bezpečnosti), tak ustanovení služebních předpisů vojenských, vydaných buď rozkazem presidenta republiky jako vrchního velitele branné moci nebo jinou formou.
ZÁVĚREČNÁ USTANOVENI.
V závěrečných ustanoveních uvádí osnova nutná ustanovení přechodná a zrušovací.
Přechodná ustanovení (§ 309) vycházejí z těchže zásad jako § 12, jednající o časové působnosti zákona, a jsou v podstatě jen doplňkem tohoto ustanovení.
Výslovně se zrušují (§ 311) jen ty předpisy, které mají být zcela nahrazeny novým trestním zákonem. Zrušena jsou ovšem i všechna ostatní trestní ustanovení obsažená v různých předpisech, které upravují mimo jiné otázky týkající se trestního práva a jichž je velmi mnoho. Jako příklad takových ustanovení možno uvést zejména:
§ 36 zákona č. 134/1867 ř. z., o právu spolkovém,
§ 19 zákona č. 135/1867 ř. z., o právu shromažďovacím,
§§ 73, 74 a 98 lesního zák. čl. XXXI/1879,
§§ 23 až 25 zák. čl. XIV/1881, o zástavním obchodě,
§ 14 zák. čl. XXXI/1883, o splátkovém obchodě,
§§ 23 až 30 zákona č. 19/1890 ř. z., o ochraně známek,
§ 97 zák. čl. XII/1894, o zemědělství a polní policii,
§§ 9 až 22 zákona č. 89/1897 ř. z., o obchodě s potravinami a některými užitými předměty,
§§ 97 až 108 a 113 zákona č. 30/1897 ř. z., o ochraně vynálezů,
§§ 4 a 6 zák. čl. V/1911, o zákazu výroby zápalného zboží s bílým nebo žlutým fosforem,
§ 96 zák. čl. LIV/1912, o uvedení zák. čl. I/ 1911, o civilním soudním řádu,
§§ 20, 21, 24, 25, 28 až 30 zák. čl. LXIII/1912, o výjimečných opatřeních pro případ války,
§§ 2 až 6 císařského nařízení č. 275/1914 ř. z., o lichvě
§§ 2 až 18 zákon č. 134/1885 ř. z. o opatřeních proti obecně nebezpečném užívání třaskavin a obecně nebezpečném zacházení s nimi,
§§ 2 až 5 zák. čl. V/1916, o nuceném vyrovnávání mimo konkurs a o změně některých ustanovení konkursního zákona,
§ 8 zákona č. 49/1919 Sb., o organisaci statistické služby,
§§ 19 a 20 zákona č. 464/1921 Sb., o pohřbívání ohněm,
§§ 33 až 38 zákona č. 71/1922 Sb., o vystěhovalectví,
§§ 16 až 20 zákona č. 60/1923 Sb., o telegrafech,
§§ 48 až 53 zákona č. 117/1924 Sb., o požadování dopravních prostředků pro účely vojenské,
§ 49 zákona č. 172/1925 Sb., o letectví,
§§ 44 až 62 zákona č. 218/1926 Sb., o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým,
§§ 25 až 40 zákona č. 111/1927 Sb. proti nekalé soutěži,
§ 36 odst. 2 a § 57 zákona č. 113(1929 Stí., o lékařských komorách,
§ 7 zákona č. 1/1933 Sb., o změně a doplnění některých předpisů o řízení exekučním a o trestním stíhání pletich při dražbách,
§ 7 zákona č. 63/1935 Sb., o vyvlastnění k účelům obrany státu,
§§ 24 až 28 zákona č. 82/1935 Sb., o ochraně a obraně proti leteckým útokům,
§§ 127 až 130 a 171 až 193 zákona č. 131/1936 Sb. j o obraně státu,
§§ 18 až 24 opiového zákona č. 29/1938 Sb.,
§§ 17 až 20 zákona č. 280/1940 SI. z., o civilní protiletecké ochraně,
§ 18 zákona č. 330/1940 SI. z., o státní statistické službě,
§ 26 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednáních z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisaci a ústavů,
§ 24 nařízení Slovenské národní rady č. 50 / 1945 Sb. SNR, o národní správě,
§§ 31 až 35 dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků,
§ 22 dekretu presidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského,
§§ 25 až 28 dekretu presidenta republiky č. 102/1945 Sb., o znárodnění akciových bank,
§§ 32 až 35 dekretu presidenta republiky č. 103/1945 Sb., o znárodnění soukromých pojišťoven,
§ 4 zákona č. 147/1945 Sb., o mimořádných opatřeních k účelům evidence majetku,
§ 3 odst. 2 a § 19 zákona č. 28/1946 Sb., o úpravě stálých seznamů voličských,
§ 13 poštovního zákona č. 222/1946 Sb.,
§§ 48 až 58 zákona č. 225/1947 Sb., o myslivosti,
§§ 12 až 15 zákona č. 39/1948 Sb., o platidlech československé měny,
§§ 10 až 14 a 16 zákona č. 87/1948 Sb., o potírání alkoholismu,
§§ 22 až 24 zákona č. 118/1948 Sb., o organisaci velkoobchodní činnosti a o znárodnění velkoobchodních podniků,
§§ 23 až 25 zákona č. 119/1948 Sb., o státní organisaci zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství,
§§ 15 až 17 zákona č. 120/1948 Sb., o znárodnění obchodních podniku s 50 nebo více činnými osobami,
§§ 23 až 25 zákona č. 121/1948 Sb., o znárodnění stavebnictví,
§§ 17 až 19, zákona č. 122/1948 Sb., o organisaci a znárodnění cestovních kanceláří,
§§ 13 až 15 zákona č. 123/1948 Sb., o znárodnění polygrafických podniků,
§§ 18 až 20 zákona č. 124/1948 Sb., o znárodnění některých hostinských a výčepnických podniků a ubytovacích zařízení,
§§ 15 až 17 zákona č. 125/1948 Sb., o znárodnění přírodních léčivých zdrojů a lázní a o začlenění a správě konfiskovaného lázeňského majetku,
§ 4 zákona č. 173/1948 Sb., o čestném prohlášení ve správním řízení,
§ 59 zákona č. 181/1948 Sb., o organisaci peněžnictví,
§§ 12 až 16 zákona č. 186/1948 Sb., o revisní službě finanční správy,
§§ 57 až 73 branného zákona č. 92/1949 Sb.,
§§ 8 a 9 zákona č. 158/1949 Sb., o boji proti pohlavním nemocem,
§ 20 zákona č. 162/1949 Sb., o zbraních a střelivu,
§§ 42 až 45 zákona č. 266/1949 Sb., o zatímních změnách v některých občanských věcech právních.
Pokud se zde jen některá ustanovení shora vypočtených předpisů uvádějí jako zrušená, není tím řečeno, že by ostatní ustanovení těchto předpisů dosud platila. Některá z nich byla zru-
šena již jinými předpisy, některá z nich se stala bezpředmětnými.
Provedení zákona si nevyžádá zvláštních nákladů.
V Praze dne 23. května 1950.
Předseda vlády: A. Zápotocký v. r.
Ministr spravedlnosti: Dr. Rais v. r.
Státní tiskárna v Praze. — 2366-50.