Národní shromáždění republiky Československé 1950.
I. volební období. 5. zasedání.
472.
Vládní návrh.
Trestní zákon
ze dne. 1950.
Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
OBECNÁ ČÁST.
HLAVA PRVÁ. Účel trestního zákona.
§ 1.
Trestní zákon chrání lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce a vychovává k dodržování pravidel socialistického soužití. Prostředky k dosažení tohoto účelu jsou pohrůžka tresty, ukládání a výkon trestů a ochranná opatření.
HLAVA DRUHA. Základy trestní odpovědnosti.
§ 2. Trestný čin.
Trestným činem je jen takové pro společnost nebezpečné jednání, jehož výsledek uvedený v zákoně pachatel zavinil.
Zavinění. § 3.
(1) Výsledek uvedený v zákoně je zaviněn úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl jej způsobit, nebo
b) věděl, že jej může způsobit, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn.
(2) Výsledek uvedený v zákoně je zaviněn z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že jej může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že jej může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět mohl.
§ 4.
(1) Nestanoví-li zákon výslovně, že zavinění z nedbalosti je trestné, vyžaduje se k trestnosti úmyslné zavinění.
(2) K okolnostem, které podmiňují použití vyšší trestní sazby, se však přihlédne,
a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné,
b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět mohl, vyjímaje případy, že zákon vyžaduje i zde, aby o ní pachatel věděl.
§ 5. Pokus.
(1) Jednání pro společnost nebezpečné, jehož se pachatel dopustil v úmyslu způsobit výsledek uvedený v zákoně, je pokusem trestného činu, jestliže tento výsledek nenastane.
(2) Pokus je trestný jako trestný čin sám, avšak při výměře trestu se přihlédne k okolnostem a důvodům, pro něž k výsledku uvedenému v zákoně nedošlo, a k tomu, jak se jednání k tomuto výsledku přiblížilo.
(3) Pokus není trestný, upustil-li pachatel dobrovolně od způsobení výsledku uvedeného v zákoně.
§ 6. Spolupachatelství.
Za výsledek uvedený v zákoně, který byl úmyslně způsoben společným jednáním, odpovídá každý ze spolupachatelů, jako by jej způsobil sám.
§ 7. Návod a pomoc.
(1) Kdo v někom úmyslně vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin, bude potrestán podle trestní sazby stanovené na trestný Čin, k němuž naváděl.
s
(2) Kdo někomu úmyslně poskytne pomoc k spáchání trestného činu, bude potrestán podle trestní sazby stanovené na trestný čin, při němž pomáhal. Pomocí je zejména poskytování prostředků, odstraňování překážek, rada, utvrzování v předsevzetí nebo slib přispět po trestném činu.
(3) Trestnost návodce a pomocníka není závislá na trestnosti přímého pachatele.
(4) Ustanovení o pokusu se použije též na pokus návodu a pomoci.
(5) Návodce a pomocník nejsou trestní, zabrání-li dobrovolně tomu, aby se ten, kdo byl naváděn nebo komu bylo pomáháno, dopustil trestného činu.
§ 8. Nutná obrana.
Jednání jinak trestné, jímž někdo odvrací útok na lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu nebo na jednotlivce, není trestným činem, jestliže
a) útok přímo hrozil nebo trval a
b) obrana byla útoku přiměřená.
§ 9. Krajní nouze.
(1) Jednání jinak trestné, jímž někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící lidově demokratické republice, její socialistické výstavbě, zájmům pracujícího lidu nebo jednotlivci, není trestným činem, jestliže
a) způsobená škoda je menší než ta, která hrozila, a
b) nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak.
(2) Nejde o krajní nouzi podle odstavce l, jestliže ten, komu nebezpečí hrozilo, byl povinen je snášet.
§ 10. Věk.
Kdo v době činu nedovršil patnáctý rok, není trestně odpovědný.
§ 11. Nepříčetnost.
Kdo pro duševní poruchu nemohl v době činu rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, nebo ovládat své jednání, není za takový čin trestně odpovědný.
HLAVA TŘETÍ. Působnost trestních zákonů.
§ 12.
(1) Trestnost činu se posuzuje podle zákona platného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější.
(2) O ochranných opatřeních se rozhodne vždy podle zákona platného v době rozhodování o nich.
§ 13.
O) Podle československého zákona se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na území československé republiky.
(2) Trestný čin se považuje za spáchaný na území československé republiky,
a) dopustí-li se tu pachatel jednání směřujícího k výsledku uvedenému v zákoně, i když tento výsledek nastal nebo měl nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo
b) nastane-li nebo má-li tu nastat alespoň zčásti výsledek uvedený v zákoně, i když se jednání k němu směřujícího pachatel dopustil v cizině.
§ 14.
(1) Podle československého zákona se posuzuje trestnost i takového činu, který v cizině spáchá československý občan nebo obyvatel československé republiky bez státní příslušnosti.
(2) Podle československého zákona se posuzuje trestnost velezrady (§ 78), sdružováni proti republice (§§ 79 a 80), sabotáže podle § 84, vyzvědačství (§§ 86 a 87), věrolomnosti podle § 93, válečného škůdnictví podle § 99, vraždy na ústavním činiteli (§ 104), ublížení ústavnímu činiteli na zdraví (§§ 105 a 106), spolčení k útoku na ústavního činitele (§ 107), násilí na ústavním činiteli (§ 108), osobování si pravomoci ústavního činitele (§ 109), ohrožení hospodářského a služebního tajemství podle § 112, padělání a pozměňování platidel (§ 139), udávání padělaných a pozměněných platidel (§ 140), zlehčení mincí a udávání zlehčených mincí (§ 141), výroby a držení padělatelského náčiní (§ 142), násilí na veřejném činiteli (§ 177), ohrožení provozu obecně prospěšných zařízení podle § 194 odst. 1 písm. b), nedovolené výroby a držení omamných prostředků a jedů podle § 197, zbavení osobní svobody (§ 230), zavlečení do ciziny (§ 231) a obchodu se ženami (§ 243) i tehdy, spáchá-li je v cizině cizí státní příslušník nebo osoba
bez státní příslušnosti, která není obyvatelem Československé republiky. Totéž platí i o trestnosti spolčeni (§ 166), jestliže směřuje k těmto trestným činům.
§ 15.
(1) Podle československého zákona se posuzuje trestnost jiného činu, než který je uveden v § 14 odst. 2, spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která není obyvatelem československé republiky, jen tehdy,
a) je-li čin trestný i podle zákona platného na území, kde byl spáchán, a
b) jestliže pachatel byl postižen na území Československé republiky a nebyl vydán k trestnímu stíhání cizímu státu.
(2) Je-li zákon státu, na jehož území byl trestný čin spáchán, mírnější než zákon československý, nelze pachateli uložit trest přísnější, než jaký stanoví onen zákon.
§ 16.
československý občan nemůže být vydán cizímu státu k trestnímu stíhání ani k výkonu trestu.
HLAVA ČTVRTÁ.
Tresty.
Oddíl prvý.
Společná ustanovení o trestech.
§ 17. účel trestu.
(1) účelem trestu je:
a) zneškodnit nepřátele pracujícího lidu,
b) zabránit pachateli v dalším páchání trestných činů a vychovávat ho k tomu, aby dodržoval pravidla socialistického soužití,
c) působit výchovně na ostatní členy společnosti.
(2) Výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost.
§ 18.
Druhy trestů. (1) Hlavními tresty jsou:
a) trest smrti,
b) odnětí svobody,
c) nápravné opatření.
(2) Vedlejšími tresty jsou:
a) ztráta státního občanství,
b) ztráta čestných práv občanských,
c) vyloučení z vojska,
d) ztráta vojenské hodnosti,
e) propadnutí jmění,
f) trest peněžitý,
g) zákaz činnosti, h) vyhoštění,
ch) zákaz pobytu,
i) uveřejnění rozsudku,
j) propadnutí věcí.
(3) Vedlejší trest lze uložit jen spolu s trestem hlavním.
§ 19. Výměra trestu.
(1) Při výměře trestu přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k míře zavinění, k osobě pachatele, zejména k možnosti jeho nápravy, jakož i k okolnostem přitěžujícím i polehčujícím.
(2) K okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze při vyměřování trestu přihlížet jako k okolnosti přitěžující nebo polehčující.
§ 20. Přitěžující okolnosti.
Přitěžující okolností je zejména to, že pachatel
a) projevil trestným činem nepřátelství k lidově demokratickému řádu,
b) ohrozil trestným činem politické, vojenské nebo hospodářské zájmy republiky,
c) dopustil se trestného činu surovým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí, ze ziskuchtivosti nebo z jiných nízkých pohnutek,
d) porušil trestným činem zvláštní povinnost, zejména povinnost vyplývající z jeho odpovědného postavení,
e) byl již pro trestný čin stejného druhu odsouzen,
f) dopustil se různých trestných činů,
g) trestný čin opakoval nebo v něm pokračoval po delší dobu,
h) svedl k trestnému Činu jiného, zejména
mladistvého,
ch) způsobil trestným činem větší škodu, nebo i) dopustil se trestného činu využívaje něčí bezbrannosti, závislosti nebo služební podřízenosti.
§ 21. Polehčující okolnosti.
Polehčující okolností je zejména to, že pachatel
a) dopustil se trestného činu ve stavu, který je blízký nepříčetnosti, pokud si jej nepřivodil sám, zejména požitím alkoholického nápoje,
b) dopustil se trestného činu v silném rozrušení,
c) dopustil se trestného činu ve věku blízkém věku mladistvých,
d) dopustil se trestného činu pod tlakem závislosti nebo služební podřízenosti,
e) dopustil se trestného činu vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil,
f) vedl před trestným činem řádný život pracujícího člověka,
g) přičinil se po trestném činu o odstranění jeho škodlivých následků, nebo
h) přiznal se k trestnému činu, pokud se takové přiznání netýká jen skutečností méně významných.
§ 22.
úhrnný a dodatkový trest.
(1) Odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, vyměří úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na čin z nich nejpřísněji trestný. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Jsou-li horní hranice trestních sazeb dočasného odnětí svobody stejné, zvyšuje se horní hranice o čtvrtinu. Ustanoveni
o vedlejších trestech, o vyloučení podmíněného odsouzení a o vyloučení snížení trestu se užije
i tehdy, platí-li jen o některém ze souzených trestných činů.
(2) Odsuzuje-li soud pachatele za trestný čin, kterého se dopustil dříve, než byl v první stolici vyhlášen odsuzující rozsudek o jiném jeho trestném činu, uloží trest dodatkový. Dodatkovým trestem se trest dříve uložený doplní tak, jako by šlo o trest úhrnný podle odstavce 1. Tohoto ustanovení se neužije, jestliže předchozí odsouzení bylo podmíněné a na pachatele se hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 28), nebo bylo-li dříve uloženo nápravné opatření (§ 37).
§ 23. Započtení vazby a trestu.
(1) Doba, kterou pachatel pro týž skutek strávil ve vazbě nebo v trestu uloženém soudem nebo jiným orgánem, se započítává do trestu odnětí svobody nebo do nápravného opatření; jeden den vazby nebo trestu odnětí svobody se počítá za dva dny nápravného opatření.
(2) Doba uvedená v odstavci l se započítává i do náhradního trestu za trest peněžitý.
Podmíněné odsouzení. § 24.
(1) Soud podmíněně odloží výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok,
a) nepříčí-li se to důležitému obecnému zájmu a
b) má-li soud vzhledem k předchozímu životu pachatele a k okolnostem případu důvodně za to, že pachatel i bez výkonu trestu povede řádný život pracujícího člověka.
(2) Odloží-li soud podmíněně výkon trestu odnětí svobody, neodkládá se tím výkon trestů vedlejších; soud však může vyslovit, že se podmíněně odkládají také trest peněžitý, zákaz činnosti, vyhoštění a zákaz pobytu nebo i jen některý z těchto vedlejších trestů.
§ 25.
(1) Při podmíněném odsouzení stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až tři léta. Zkušební doba počíná právní mocí rozsudku.
(2) Podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka; má mu též zpravidla uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
§ 26.
Ukládá-li soud podmíněně odsouzenému dodatkový trest, rozhodne o podmíněném odsouzení znovu.
§ 27.
(1) Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, že se trest vykoná.
(2) Jestliže do jednoho roku po tom, co soud pravomocně vyslovil, že se podmíněně odsouzený osvědčil, vyjde najevo, že se měl trest vykonat, rozhodne soud dodatečně, že se trest vykoná.
§ 28.
(1) Nerozhodne-li soud ani dodatečně, že se trest vykoná, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.
(2) Stejně se hledí na pachatele, jako by nebyl odsouzen, nerozhodne-li soud bez jeho viny do dvou let od uplynutí zkušební doby o tom, zda se osvědčil.
Oddíl druhý. Ukládání a výkon jednotlivých trestů.
Trest smrti. §29.
(1) Trest smrti se vykoná oběšením; v době zvýšeného ohrožení vlasti může být vykonán zastřelením.
(2) Místo trestu smrti stanoveného v zákoně uloží soud trest odnětí svobody na doživotí nebo na patnáct až pětadvacet let, 'kdyby byl trest smrti vzhledem k osobě pachatele nebo k závažnosti polehčujících okolností nepřiměřeně přísný.
(3) Těhotné ženě nelze uložit trest smrti; v takovém případě nastupuje místo trestu smrti stanoveného v zákoně trest odnětí svobody na doživotí. Za podmínek uvedených v odstavci 2 soud i místo tohoto trestu uloží trest odnětí svobody na patnáct až pětadvacet let.
(4) Snížení trestů uvedených v odstavcích 2 a 3 je vyloučeno.
Odnětí svobody.
§ 30. Snížení trestu.
(1) Soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jen odůvodňují-li to poměry pachatele nebo závažnost polehčujících okolností.
(2) Při snížení trestu odnětí svobody podle odstavce l nelze uložit trest
a) pod deset let, má-li být podle zákona uložen trest odnětí svobody na doživotí,
b) pod pět let, činí-li dolní hranice trestní sazby nejméně patnáct let,
c) pod tři léta, činí-li dolní hranice trestní sazby nejméně deset let,
d) pod jeden rok, činí-li dolní hranice trestní sazby nejméně pět let.
§ 31. Trvání trestu.
Trest dočasného odnětí svobody nesmí ani po zvýšení podle tohoto zákona činit více než pětadvacet let.
§ 32.
Výkon trestu.
(1) Trest odnětí svobody se vykonává v trestních ústavech, soudních věznicích nebo v pracovních útvarech, a jde-li o vojenskou osobu v činné službě, též ve vojenských kárných útvarech. Užitečná práce má vězni umožnit, aby se po propuštění začlenil do řad pracujících.
(2) Jestliže se pachatel dopustil trestného činu po dovršení osmnáctého roku a uložený trest odnětí svobody nebo jeho převážnou část lze vykonat do jeho dvacátého roku, může soud vyslovit, že se trest vykoná jako u mladistvého (§ 62). Toto ustanovení se nevztahuje na vojenskou osobu v činné službě.
Podmíněné propuštění. § 33.
Po odpykání poloviny uloženého trestu odnětí svobody nebo úhrnné doby postupně uložených takových trestů a při odnětí svobody na doživotí po odpykání patnácti let může být vězeň podmíněně propuštěn, prokázal — li za výkonu trestu svou prací a svým chováním polepšení opravňující k naději, že povede řádný život pracujícího člověka.
§ 34.
(1) Při podmíněném propuštění se stanoví zkušební doba na dvě až deset let. Tato doba počíná podmíněným propuštěním vězně.
(2) Podmíněně propuštěnému lze uložit přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka; může se mu též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
§ 35.
(1) Jestliže podmíněně propuštěný vedl ve zkušební době řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým podmínkám, hledí se na něho, jako by trest odpykal dnem, kdy byl podmíněně propuštěn; jinak se rozhodne, že se zbytek trestu vykoná.
(2) Stejně se hledí na podmíněně propuštěného, jako by trest odpykal dnem, kdy byl podmíněně propuštěn, nerozhodne — li se bez
jeho viny do dvou let od uplynutí zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná.
(3) Opětné podmíněné propuštění z téhož trestu je možné po odpykání poloviny zbytku trestu a při odnětí svobody na doživotí po odpykání dalších patnácti let.
§ 36.
Zařazení do tábora nucené práce.
(1) Kdo trestným činem projevil nepřátelství k lidově demokratickému řádu a za výkonu trestu neprokázal svou prací a svým chováním polepšení opravňující k naději, že povede řádný život pracujícího člověka, může být po odpykání celého trestu dočasného odnětí svobody zařazen do tábora nucené práce na tři měsíce až dvě léta.
(2) Do tábora nucené práce nelze zařadit osobu mladší než osmnáct let.
Nápravné opatření. § 37.
(1) Místo trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři měsíce uloží soud pachateli, který jinak vede řádný život pracujícího člověka, nápravné opatření na jeden až šest měsíců, má-li za to, že k nápravě pachatele je výkonu trestu třeba, ale že k ní postačí tento mírnější trest.
(2) Nápravné opatření nelze uložit,
a) jde-li o trestný čin, u něhož je vyloučeno podmíněné odsouzení,
b) příčí-li se uložení tohoto trestu důležitému obecnému zájmu,
c) je-li pachatel trvale práce neschopen, nebo
d) podléhá-li pachatel vojenské soudní pravomoci.
§ 38.
Nápravné opatření se vykonává na svobodě. Záleží v tom, že pachatel je povinen po dobu trestu vykonávat práci mu určenou za sníženou odměnu za práci a bez některých výhod vyplývajících z pracovního poměru (§ 39).
§ 39.
(1) Je-li pachatel v pracovním poměru, zejména vykonává-li práci převážně tělesnou, nenařídí soud změnu jeho zaměstnání. Z důležitých důvodů může však soud na dobu trestu nařídit změnu pachatelova zaměstnání, zejména v tom směru, aby vykonával práci méně odpovědnou nebo v jiném pracovišti; v tomto případě soud zároveň stanoví zásady pro
určení druhu, způsobu a místa pachatelova zaměstnání.
(2) Z odměny náležející odsouzenému za práci propadá jedna čtvrtina státu; soud však může tuto částku snížit až na jednu desetinu odměny.
(3) Doba výkonu nápravného opatření se nezapočítává do doby trvání pracovního poměru, pokud jeho délka má význam pro vznik nebo rozsah nároků z pracovního poměru. Nároky pachatele z národního pojištění zůstávají nedotčeny.
§ 40.
(1) Do výkonu nápravného opatření se nezapočítává doba, po kterou pachatel práci mu určenou z jakéhokoli důvodu nevykonává.
(2) Jestliže pachatel práci mu určenou nenastoupí ve stanovené lhůtě nebo ji nevykonává řádně, přemění soud nápravné opatření v trest odnětí svobody. Za dva dny nevykonaného nápravného opatření uloží soud jeden den odnětí svobody.
§ 41.
Bylo-li nápravné opatření vykonáno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen; doba výkonu nápravného opatření se však započítá do doby trvání pracovního poměru (§ 39 odst. 3) teprve po uplynutí jednoho roku od výkonu trestu.
Ztráta státního občanství. § 42.
(1) Soud může vyslovit ztrátu státního občanství jen tam, kde to zákon výslovně stanoví.
(2) Trest ztráty státního občanství zahrnuje v sobě ztrátu čestných práv občanských, vyloučení z vojska a propadnutí celého jmění.
Ztráta čestných práv občanských. §43.
(1) Soud vysloví ztrátu čestných práv občanských, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin k trestu smrti, k trestu odnětí svobody na doživotí nebo k trestu dočasného odnětí svobody převyšujícímu dvě léta anebo projevil-li pachatel trestným činem nepřátelství k lidově demokratickému řádu. Soud však může vyslovit tento trest též, poškodil-li pachatel trestným činem důležité politické, vojenské nebo hospodářské zájmy republiky.
(2) Trest ztráty čestných práv občanských zahrnuje v sobě ztrátu vojenské hodnosti.
§ 44.
(1) Ztráta čestných práv občanských záleží v tom, že odsouzený ztrácí
a) členství v národním výboru nebo jinou funkci zástupce lidu, pro niž byl podle zákona zvolen, funkci soudce z lidu, funkci v lidovém družstvu,
b) funkci řídícího nebo rozhodujícího zaměstnance ústavu, fondu nebo zařízení spravovaných státem,
c) funkci řídícího nebo rozhodujícího zaměstnance státního, národního, komunálního nebo jiného veřejného podniku nebo lidového družstva,
d) akademické tituly, vědecké a umělecké hodnosti a
e) československá vyznamenání a čestná uznání, právo nosit cizozemská vyznamenání a právo užívat cizozemských čestných titulů.
(2) Dále ztrácí odsouzený dočasně, a uloží-li soud trest smrti nebo odnětí svobody na doživotí, navždy
a) právo volební,
b) právo zastávat funkce ve veřejných organisacích,
c) právo konat veřejné projevy slovem nebo tiskem,
d) způsobilost nabýt akademického titulu a vědecké a umělecké hodnosti a
e) právo vykonávat povolání, pro něž je akademický titul podmínkou.
(3) Dočasnou ztrátu občanských práv uvedených v odstavci 2 stanoví soud na tři až deset let; doba výkonu trestu odnětí svobody se do této doby nezapočítává.
Vyloučení z vojska. § 45.
Soud vysloví vyloučení z vojska, odsuzuje-li vojenskou osobu k trestu smrti, k trestu odnětí svobody na doživotí nebo k trestu dočasného odnětí svobody nejméně na dvacet let.
Ztráta vojenské hodnosti. § 46.
(1) Státní soud a vojenský soud mohou vyslovit ztrátu vojenské hodnosti, vyžadují-li to zájmy služby.
(2) Ztrátou vojenské hodnosti je odsouzenému snížena jeho hodnost ve vojsku na hodnost vojína a odňata jeho hodnost ve sboru, jehož příslušníci podléhají vojenské soudní pravomoci.
Propadnutí jmění. § 47.
(1) Soud vysloví propadnutí jmění tam, kde to zákon výslovně stanoví; může je však vyslovit i tehdy, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin k trestu smrti, k trestu odnětí svobody na doživotí nebo k trestu dočasného odnětí svobody nejméně na tři léta anebo projevil-li pachatel trestným činem nepřátelství k lidově demokratickému řádu.
(2) Propadnutí jmění postihuje pachatelovo jmění celé nebo tu jeho část, kterou soud určí.
(3) Vlastníkem propadlého jmění se stává stát.
Trest peněžitý.
§ 48. Ukládání a výměra trestu.
(1) Soud uloží trest peněžitý tam, kde to zákon výslovně stanoví, ledaže je zřejmé, že by tento trest byl nedobytný; může jej však uložit spolu s trestem odnětí svobody i u jiných trestných činů, zejména projevil — li pachatel trestným činem nepřátelství k lidově demokratickému řádu nebo spáchal-li trestný čin ze ziskuchtivosti.
(2) při výměře trestu peněžitého přihlédne soud k osobním a majetkovým poměrům pachatele, tak aby trest peněžitý pro něho znamenal především citelné omezení majetku nabytého bezpracnými zisky a odnětí majetkového základu, z něhož pramenilo spáchání trestného činu. Trest peněžitý se vyměří částkou do deseti milionů Kčs a nesmí činit méně než tisíc Kčs.
(3) Vydobytá částka trestu peněžitého připadá státu.
§ 49. Náhradní trest.
(1) Ukládá — li soud vedle trestu dočasného odnětí svobody také trest peněžitý, stanoví zároveň pro případ jeho nedobytnosti náhradní trest odnětí svobody.
(2) Náhradní trest spolu s trestem dočasného odnětí svobody nesmějí dohromady přesahovat horní hranici zákonné sazby o více než o čtvrtinu. Při výměře náhradního trestu přihlédne soud k osobním poměrům pachatele a k výši uloženého trestu peněžitého.
§ 50. Ručení za nedobytný trest.
Soud může vyslovit, že za nedobytný trest peněžitý uložený pachateli ručí též majitel sou-