Národní shromáždění republiky Československé 1950.
I. volební období. 5. zasedání.
445.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne 1950
o sociálním zabezpečení osob povolaných k službě v branné moci a jejich rodinných příslušníků.
Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
Část první.
Rozsah platnosti.
§ 1. Tento zákon upravuje sociální zabezpečení
1. zaměstnanců povolaných k službě v branné moci tím, že
a) omezuje rozvazatelnost jejich pracovního poměru se strany zaměstnavatele,
b) dává jim nárok na pracovní volno před nastoupením služby v branné moci a
c) upravuje jejich nároky na mzdu nebo plat (dále jen "mzda") po dobu vykonávám této služby;
2. osob povolaných k službě v branné moci (dále jen "povolané osoby") tím, že umožňuje poskytnout jim mimořádný příspěvek;
3. povolaných osob a jejich rodinných příslušníků tím, že upravuje jejich národní pojištění a
4. rodinných příslušníků povolaných osob tím, že jim dává nárok na zaopatřovací příspěvek.
§ 2
(1) Ustanovení tohoto zákona o zaměstnancích platí přiměřeně pro učně a domácké dělníky.
(2) Službou v branné moci Se podle tohoto zákona rozumí každá služba podle branného zákona vyjma službu vojenských osob z povolání a službu příslušníků Sboru národní bezpečnosti ve vojsku.
(3) Vláda stanoví nařízením,
a) které osoby se podle tohoto zákona vyjma jeho část čtvrtou pokládají za rodinné příslušníky a
b) na které jiné služby konané v zájmu obrany státu a v jakém rozsahu se přiměřeně vztahují ustanovení tohoto zákona; při tom může také stanovit potřebné odchylky od jeho ustanovení.
část druhá.
Ochrana zaměstnanců povolaných k službě v branné moci.
§ 3.
Omezení rozvazatelnosti pracovního poměru se strany zaměstnavatele.
(1) Zaměstnavatel nemůže v ochranné době (§ 4) rozvázat s právním účinkem pracovní poměr se zaměstnancem povolaným k službě v branné moci.
(2) Ustanovení odstavce l neplatí:
a) ruší-li se podle příslušných předpisů podnik nebo zastavuje-li se trvale jeho provoz, vyjma případy, kdy se majetková podstata zrušeného podniku začleňuje do jiného podniku, nebo
b) je-li tu důležitý důvod, pro nějž je zaměstnavatel podle příslušných předpisů oprávněn pracovní poměr předčasně zrušit; nemůže jej však zrušit pro zaměstnancovu nemoc nebo úraz.
(3) Výpověď daná zaměstnavatelem před ochrannou dobou tak, že by výpovědní lhůta skončila za jejího běhu, je sice platná, avšak výpovědní lhůta v takovém případě končí teprve uplynutím ochranné doby podle § 4, odst. 2 a 3.
§ 4. Ochranná doba.
(1) Ochranná doba počíná dnem, kdy byl zaměstnanci doručen povolávací rozkaz nebo kdy byla uveřejněna vyhláška obsahující hromadný povolávací rozkaz, nejdříve však 3 měsíce přede dnem stanoveným k nastoupení služby.
s
(2) Ochranná doba končí uplynutím 14 dnů po skončení služby v branné moci. Brání-li zaměstnanci po skončení této služby v nastoupení práce důležitá příčina, kterou nezavinil úmyslně ani hrubou nedbalostí, končí ochranná doba uplynutím 14 dnů po pominutí důležité příčiny, nejpozději však uplynutím 6 měsíců po skončení služby v branné moci. Brání-li však zaměstnanci v nastoupení práce nemoc způsobená nebo zhoršená touto službou nebo úraz utrpěný jejím výkonem a zaměstnanec tuto nemoc nebo úraz nezavinil úmyslně ani hrubou nedbalostí, a osvědčí-li úřední lékař před uplynutím uvedených 6 měsíců, že zaměstnanec bude schopen konat práci v svém dosavadním zaměstnám nejpozději do dalších 6 měsíců, končí ochranná doba nejpozději uplynutím l roku po skončení služby v branné moci.
(3) Zaměstnanec, který pro důležitou příčinu uvedenou v odstavci 2 nemůže nastoupit práci, je povinen to oznámit bez zbytečného průtahu svému zaměstnavateli. Nesplní-li tuto povinnost, končí ochranná doba uplynutím 14 dnů ode dne skončení služby v branné moci.
§. Pracovní volno.
(1) Zaměstnanci povolanému k službě v branné moci přísluší přede dnem stanoveným povolávacím rozkazem (určovacím lístkem) k jejímu nastoupení pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu, nejdéle však 3 dny. Do těchto dnů se započítává doba potřebná k nejkratší cestě z místa trvalého pobytu do místa nastoupení. Trval-li zaměstnancův pracovní poměr u téhož zaměstnavatele nebo v témž podniku v den uvedený v první větě aspoň 2 týdny, přísluší mu za dobu poskytnutého pracovního volna mzda jako kdyby pracoval. Bližší úpravu provede vláda nařízením.
(2) Zaměstnanec, který bez vážného důvodu opustí práci před prvním dnem pracovního volna, jež mu náleží, ztrácí případný nárok na mzdu za celé toto pracovní volno.
§ 6.
Povinnost nastoupit práč i. (1) Zaměstnanec je po skončení služby v branné moci povinen nastoupit práci v svém dosavadním zaměstnání bez zbytečného průtahu, nejpozději však
a) do 3 dnů, netrvala-li tato služba déle než 5 měsíců, a
b) do l týdne, trvala-li tato služba déle než 5 měsíců.
(2) Bližší úpravu provede vláda nařízením.
§ 7. Mzda.
(1) Zaměstnanci povolanému k službě v branné moci, jehož pracovní poměr u téhož zaměstnavatele nebo v témž podniku trvá v den stanovený povolávacím rozkazem (určovacím lístkem) k nastoupení služby aspoň 2 týdny, přísluší před jejím nastoupením od zaměstnavatele mzda za první 2 týdny od uvedeného dne. Zaměstnanci, který základní nebo náhradní službu vykonává ve dvou nebo více částech, přísluší před nastoupením druhé nebo další části služby od zaměstnavatele mzda za l týden ode dne stanoveného k nastoupení druhé nebo další části služby. Zaměstnanci, který bez vážného důvodu opustil práci před prvním dnem pracovního volna, jež mu náleželo, krátí se nárok na mzdu podle ustanovení první a druhé věty o jednu šestinu za každý neomluveně zameškaný pracovní den (směnu).
(2) Vedle nároku podle první věty odstavce l přísluší tam uvedenému zaměstnanci, který vykonává službu v branné moci vyjma službu základní a náhradní, po dobu vykonávání služby, pokud přesahuje 2 týdny, nejdéle však po dobu dalších 4 týdnů, od zaměstnavatele mzda, snížená o částku, která bude stanovena podle odstavce 3. Nárok na tuto sníženou mzdu vzniká jen tehdy, má-li zaměstnanec rodinné příslušníky, jejichž zaopatření na něm podstatně závisí a o něž není v té době postaráno jinak.
(3) Bližší úpravu provede vláda nařízením, které také stanoví, o jakou částku se snižuje mzda podle odstavce 2 a kdy přísluší zaměstnanci nárok na ni výjimečně po dobu nejdéle 6 týdnů.
(4) Mzda podle odstavců l a 2 se nezapočítává do vyměřovacího základu podle předpisů o národním pojištění a je osvobozena od daně ze mzdy.
(5) Po skončení služby v branné moci přísluší zaměstnanci mzda ode dne opětného nastoupení práce. Nemůže-li však nastoupit práci pro nemoc nebo úraz a zaměstnankyně také z důvodu těhotenství nebo mateřství, přísluší jim mzda podle obecných předpisů.
§ 8.
Jiné peněžité a naturální požitky.
(1) Za dobu, po kterou zaměstnanec vykonává službu v branné moci, a po jejím skončení až do dne nastoupení práce nepřísluší mu od zaměstnavatele vyjma mzdu uvedenou v § 7 žádné jiné peněžité požitky podle dosavadních předpisů.
(2) Po dobu uvedenou v odstavci l přísluší zaměstnanci z naturálních požitků toliko byt; pokud ho po uvedenou dobu používá sám nebo jeho rodinní příslušníci, přísluší mu také otop a světlo.
§ 9. Neplatná ujednání.
Ujednání odporující ustanovením §§ 3 až 8 nebo předpisům vydaným podle nich jsou neplatná, a to i když byla uzavřena před jejich účinností.
§ 10.
Příspěvek zaměstnavatelům.
Vláda může nařízením stanovit, že některým zaměstnavatelům lze z veřejných prostředků poskytnout příspěvek na úhradu nákladů, které pro ně vyplývají z ustanovení druhé části tohoto zákona.
Část třetí.
Mimořádný příspěvek. § 11.
(1) Vláda stanoví nařízením, kdy lze poskytnout povolaným osobám z veřejných prostředků mimořádný příspěvek k zmírnění tvrdostí, k nimž by došlo při provádění tohoto zákona, zejména, jde-li o zaměstnance povolané k službě v branné moci,
a) jejichž pracovní poměr byl v ochranné době zaměstnavatelem rozvázán s právním účinkem bez jejich viny, nebo
b) jimž nepřísluší přede dnem stanoveným k nastoupení uvedené služby mzda za dobu poskytnutého pracovního volna a za první 2 týdny od uvedeného dne, po případě snížená mzda podle § 7 odst. 2.
(2) Nebylo — li by možno zmírnit tvrdosti, k nimž by došlo při provádění tohoto zákona, na podkladě vládního nařízení uvedeného v odstavci l, může ministerstvo práce a sociální péče učinit opatření k jejich zmírnění.
část čtvrtá.
Národní pojištění.
Nároky povolaných osob.
§ 12.
(1) O zabezpečení povolaných osob v případě nemoci a mateřství platí všeobecné předpisy o vojenské nemocenské péči, pokud se dále nestanoví jinak.
(2) Osoby, které byly v den před nastoupením služby v branné moci (§ 2 odst. 2) povinně pojištěny pro případ nemoci a mateřství podle zákona o národním pojištění, nemají po dobu vykonávání této služby nárok na dávky nemocenského pojištění podle uvedeného zákona.
(3) Po skončení služby v branné moci mají osoby uvedené v odstavci 2 nárok na nemocenské dávky jen podle zákona o národním pojištění, a to i v tom případě, vznikla-li skutečnost zakládající tento nárok během uvedené služby.
(4) Nárok na nemocenské dávky jen podle zákona o národním pojištění mají také osoby, u nichž zanikly předpoklady pro povinné nemocenské pojištění v době od počátku ochranné doby (§ 4 odst. 1) do 6 týdnů po skončení služby v branné moci, vznikla-li skutečnost zakládající tento nárok během uvedené služby nebo do 6 týdnů po jejím skončení.
(5) Nedotčeny zůstávají nároky na dávky, které mají podle § 5 odst. 2 zákona o vojenské nemocenské péči po skončení služby v branné moci osoby, jež před nastoupením této služby nepodléhaly povinnému pojištění pro případ nemoci a mateřství podle zákona o národním pojištění a které nemají nárok na zaopatření podle předpisů o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce.
§ 13.
(1) Pokud nelze stanovit u osob uvedených v § 12 odst. 3 a 4 vyměřovací základ pro dávky nemocenského pojištění podle příznivějších obecných ustanovení zákona o národním pojištění, stanoví se podle příjmu stejně starého zaměstnance přibližně stejného druhu zaměstnání a se stejnou základní mzdou.
(2) Pro národní pojištění důchodové se doba vykonávání služby v branné moci posuzuje vždy jako doba náhradní podle zákona o národním pojištění (§ 61 odst. 2 písm. b) a § 71 odst. 3 a 5 téhož zákona).
§ 14.
(1) Vláda stanoví nařízením, které osoby konající službu v branné moci nebo jiné služby v zájmu obrany státu a které nejsou podle dosavadních předpisů účastný vojenské nemocenské péče, stávají se jejími účastníky a jak se upraví jejich národní pojištění.
, (2) Ústřední národní pojišťovna stanoví v dohodě s jednotnou odborovou organisací a s vrcholnými zájmovými organisacemi vyhláškou v příslušném úředním listě, za jakých podmínek ožívá dobrovolné pokračování v pojištění a dobrovolné pojištění osob, které byly takto
pojištěny v den před nastoupením služby v branné moci.
§ 15. Nároky rodinných příslušníků.
(O Rodinným příslušníkům osob, na něž se vztahují ustanovení § 12, kteří nemají v přípádě nemoci a mateřství nárok na dávky ze svého pojištění, poskytuje Ústřední národní pojišťovna dávky nemocenského pojištění podle ustanovení zákona o národním pojištění o dávkách rodinným příslušníkům.
(2) Zemře-li rodinný příslušník některé z osob uvedených v § 12, poskytne ústřední národní pojišťovna pohřebné podle § 49 zákona o národním pojištění.
(3) Dávky podle odstavců l a 2 se poskytují po dobu, po kterou osoby uvedené v § 12 mají nárok na nemocenské dávky podle zákona o vojenské nemocenské péči nebo podle zákona o národním pojištění.
(4) Vláda stanoví nařízením, kdy ustanovení tohoto paragrafu platí také pro rodinné příslušníky osob uvedených v § 14 odst. 1.
(5) Rodinnými příslušníky podle čtvrté časti tohoto zákona se rozumějí osoby, které se pokládají za rodinné příslušníky podle zákona
o národním pojištění.
§ 16. Pojistné.
(1) Za osoby uvedené v § 12 odst. 2 a za osoby, které v den před nastoupením služby v branné moci byly povinně pojištěny pouze v důchodovém pojištění podle zákona o národním pojištění, neplatí se po dobu vykonávání této služby pojistné podle uvedeného zákona. Plátce pojistného je povinen ohlásit příslušné okresní národní pojišťovně nastoupení a ukončení pojištěncovy služby v branné moci.
(2) Vláda stanoví nařízením, zda, po případě v jakém rozsahu platí ustanovení odstavce l obdobně pro úpravu provedenou podle § 14 odst.
1 a podle § 15 odst. 4.
Část pátá. Zaopatřovací příspěvek.
§ 17. Nárok na příspěvek a jeho výše.
(1) Rodinní příslušníci povolaných osob mají nárok na zaopatřovací příspěvek (dále jen "příspěvek"), závisí-li jejich zaopatření podstatně na povolaných osobách a není-li o ně v době,
B
kdy tyto osoby vykonávají službu v branné moci, postaráno jinak.
(2) Nároku na příspěvek se nelze vzdát a nelze jej zcizit ani zatížit. Rovněž na něj nelze vést exekuci nebo jej postihnout zajišťovacím opatřením. Jednání odporující ustanovením první věty jsou právně neúčinná.
(3) Vláda stanoví nařízením,
a) kdy vzniká a zaniká nárok na příspěvek,
b) po kterou dobu tento nárok odpočívá,
c) jaká je výše příspěvku a
d) kdy a jak se příspěvek vyplácí.
(4) Příspěvek je osvobozen od daně důchodové.
§ 18. Řízení.
(1) Nárok na příspěvek se uplatňuje přihláškou, o níž rozhoduje okresní národní výbor. Vláda může nařízením stanovit odchylky od obecných předpisů o správním řízení nutné pro zvláštní povahu řízení o příspěvku.
(2) Oprávnění rodinní příslušníci, po případě jejich zákonní zástupci jsou povinni neprodleně oznámit úřadu, který příspěvek vyplácí, každou skutečnost, jež může mít vliv na další trvání nároku na příspěvek nebo na jeho výši.
§ 19. Vrácení příspěvku.
(1) Příjemci, jemuž byl příspěvek zcela nebo zčásti poskytnut, ač pro to nebylo právního podkladu, uloží okresní národní výbor, aby jej nebo jeho část vrátil, a to
1. bez časového omezení, jestliže rodinný příslušník, po případě jeho zákonný zástupce
a) nesplnil oznamovací povinnost stanovenou v § 18 odst. 2, nebo
b) přivodil přiznání nebo výplatu příspěvku tvrzením nepravdivých nebo zatajením závažných skutečností, anebo
c) byl soudem pravomocně odsouzen proto, že vyloudil poskytnutí příspěvku trestným činem;
2. za dobu l roku přede dnem, v němž mu byl doručen výměr stanovící povinnost příspěvek vrátit, ve všech ostatních případech. (2) Pravoplatná rozhodnutí podle odstavce l
jsou exekučními tituly a vykonávají se politickou nebo soudní exekucí. V případech hodných zvláštního zřetele může krajský národní výbor prominout vrácení neprávem přijatého příspěvku nebo jeho části.
(3) částky, jejichž vrácení lze požadovat podle ustanovení odstavce l, mohou být také započteny na vrub částek, které příjemci příspěvků příslušejí podle předpisů o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce. Opatřeními podle předchozí věty nesmí být ohrožena výživa rodinného příslušníka.
§ 20.
Bezdomovci a cizí státní příslušníci.
(1) Bezdomovci, kteří mají trvalý pobyt na území československé republiky, se při posuzování nároku na příspěvek považují za československé občany.
(2) Cizí státní příslušníci, kteří mají trvalý pobyt na území československé republiky a kteří splňují podmínky vyplývající z § 15, mají nárok na příspěvek jen tehdy, přiznávají — li předpisy státu, jehož jsou příslušníky, československým občanům obdobný nárok. Vládní nařízení stanoví, kdy podmínka vzájemnosti nemusí být splněna.
část šestá.
Zvláštní ustanovení platná v době zvýšeného
ohrožení státu.
§ 21.
(1) V době zvýšeného ohrožení státu platí tyto odchylky:
1. Příspěvek podle části páté může být v případech hodných zvláštního zřetele přiznán i osobám, které nejsou rodinnými příslušníky ve smyslu § 2 odst. 3 písm. a), Splňují-li ostatní stanovené podmínky.
2. Výši příspěvku může upravit ministerstvo práce a sociální péče v dohodě s ministerstvy financí a národní obrany vyhláškou v příslušném úředním listě.
(2) Vláda může pro dobu uvedenou v odstavci l stanovit nařízením další odchylky od ustanovení tohoto zákona.
část sedmá.
Ustanovení trestní, společná, přechodná a závěrečná.
§ 22. Trestní ustanovení.
(1) Přestupku se dopouští, nejde-li, o čin trestný soudně, kdo
a) přivodí přiznání či výplatu mimořádného nebo zaopatřovacího příspěvku tvrzením
2
nepravdivých nebo zatajením závažných skutečnosti nebo
b) neprodleně neoznámí úřadu, který příspěvek vyplácí, skutečnost, jež má vliv na další trvání nároku na příspěvek nebo na jeho výši, ač byl k tomu podle ustanovení § 18 odst. 2 povinen, takže tím státu byla nebo mohla být způsobena škoda. (2) Přestupky podle odstavce l trestají okresní národní výbory pokutou do 10. 000 Kčs nebo vězením (uzamčením) do 14 dnů anebo oběma těmito tresty.
(3) Pro případ nedobytnosti pokuty se vyměří náhradní trest vězení (uzamčení) podle míry zavinění do 14 dnů. Uloží-li se oba tresty zároveň, nesmí trest na svobodě spolu s náhradním trestem za nedobytnou pokutu přesahovat 14 dnů.
(4) Jednání a opominutí příčící se ustanovením části čtvrté se trestají podle trestních ustanovení zákona o národním pojištění, po případě zákona o vojenské nemocenské péči.
§ 23. Osvobození od poplatků a dávek.
Písemnosti a úřední úkony ve věcech mimořádného a zaopatřovacího příspěvku jsou osvobozeny od poplatků a dávek za úřední úkony ve věcech správních.
§ 24.
Mzdové nároky některých
zaměstnanců za dobu od 1. ledna
do 23. září 1949.
(1) Vyhláška ministerstva práce a sociální péče č. 964/1949 Ú. 1. I, kterou se upravují mzdové nároky zaměstnanců vykonávajících vojenskou činnou službu, ve znění vyhlášky č. 991/1949 Ú. 1. I, platí i pro zaměstnance (učně) tam uvedené a obdobně též pro domácké dělníky, kteří nastoupili vojenskou činnou službu v době od 1. ledna do 23. září 1949.
(2) Bylo-li osobě, na niž se vztahuje ustanovení odstavce l, vyplaceno za dobu od 1. ledna do 23. září 1949 podle předpisů v této době platných na mzdě více, než jí přísluší podle předpisů uvedených v odstavci l, není povinna přeplatek vrátit.
(3) Osoba, na niž se vztahuje ustanovení odstavce l a jejímž rodinným příslušníkům byl za dobu od 1. ledna do 23. září 1949 vyplácen státní vyživovací příspěvek, má vůči zaměstnavateli nárok jen na rozdíl mezi mzdou (sníženou mzdou) a vyplaceným státním vyživovacím příspěvkem.
li
(4) Zaměstnavatelé, kteří jsou soukromými podnikateli, jsou povinni uhradit úřadu nebo orgánu, jenž vyživovací příspěvek vyplatil, částky, o než se podle odstavce 3 zmenšil nárok tam uvedených osob na mzdu (sníženou mzdu).
Poměr k dosavadním předpisům. § 25.
(1) Vyjma předpisy uvedené v § 26 odst. 1 pozbývají platnosti, po případě použivatelnosti všechny předpisy, po případě jejich jednotlivá ustanovení, pokud upravují věci, na něž se vztahuje druhá a čtvrtá část tohoto zákona. Zejména pozbývají platnosti, po případě použivatelnosti:
1. Ustanovení § 11 zákona č. 9/1914 ř. z., o statkových úřednících,
2. ustanovení § 30 odst. 1 až 4 zákona č. 15/ 1914 ř. z. (služební pragmatiky),
3. ustanovení § 34 odst. 1 až 4 zákona č. 319/ 1917 ř. z. (služební pragmatiky učitelů),
4. zákon č. 61/1925 Sb., o zachování pracovních (služebních) poměrů po dobu cvičení ve zbrani (cvičení služebních),
5. ustanovení § 38 vládního nařízení č. 113/ 1926 Sb., o úpravě služebních a platových poměrů státních zaměstnanců v pomocné kancelářské službě,
6. ustanovení § 22 vládního nařízení č. 114/
1926 Sb., o úpravě služebních a platových poměrů pomocných zřízenců,
7. ustanovení § 113 odst. 3 vládního nařízení č. 15/1927 Sb., o úpravě platových a některých služebních poměrů zaměstnanců československých státních drah ve znění vládního nařízení č. 146/1946 Sb.,
8. ustanovení § 23 vládního nařízení č. 21/
1927 Sb., o úpravě služebních a platových poměrů sekundárních lékařů v civilních státních ústavech léčebných a humanitních a ve všeobecné nemocnici v Praze a asistentů ve státních ústavech pro vzdělání a výcvik porodních pomocnic (babických školách) a ve státním ústavě pro zubní lékařství,
9. ustanovení § 31 vládního nařízení č. 22/ 1927 Sb., o úpravě služebních a platových poměrů světských ošetřovatelů v civilních státních ústavech léčebných a humanitních a ve všeobecné nemocnici v Praze,
10. ustanovení § 16 vládního nařízení č. 23/ 1927 Sb., o úpravě platových poměrů státních obecních (městských) a obvodních lékařů,
11. ustanovení § 31 odst. 1 až 4 vládního nařízení č. 162/1928 Sb., o služebním poměru
2
učitelstva obecných a občanských (měšťanských) škol,
12. ustanovení § 24 zákona č. 154/1934 Sb., o soukromých zaměstnancích, a ustanovení § 34 č. 5 téhož zákona, pokud mluví o povolání k vykonávání vojenské služby, přesahující zákonnou dobu cvičení ve zbrani,
13. ustanovení § 4 a § 5 věty první a druhé zákona č. 279/1934 Sb., o započítání vojenské služby v některých služebních poměrech, ve znění zákona č. 131/1946 Sb.,
14. ustanovení § 7 zákona č. 189/1936 Sb., o pracovním poměru redaktorů,
15. ustanovení § 3 věty první, §§ 12 až 22, §§ 25 až 29, §§ 44 až 48 a § 66 zákona č. 80/ 1943 Sl. z., o úpravě některých právních poměrů souvisících s výkonem vojenské a jiné obdobné služby,
16. zákon č. 18/1946 Sb., o pracovních poměrech osob nastoupivších presenční službu,
17. zákon č. 216/1947 Sb., o služebním příjmu a mzdě státních a některých jiných veřejných zaměstnanců, povolaných k presenční službě, nebo vojenskému výcviku v některých nástupních termínech,
18. ustanovení § 55 zákona č. 236/1948 Sb., o vojenské nemocenské péči,
19. vládní nařízení č. 15/1949 Sb., o nároku na služební plat některých státních zaměstnanců po dobu cvičení ve zbrani (služebního cvičení) a
20. vyhláška ministerstva práce a sociální péče č. 964/1949 Ú. I. I, kterou se upravují mzdové nároky zaměstnanců vykonávajících vojenskou činnou službu, ve znění vyhlášky č. 991/1949 Ú. I. I.
(2) Dále pozbývají platnosti, po případě použivatelnosti:
1. Zákon č. 530/1919 Sb., o státním příspěvku vyživovacím,
2. vládní nařízení č. 582/1919 Sb., jímž se provádí zákon ze dne 23. září 1919, č. 530 Sb., o státním příspěvku vyživovacím,
3. zákon č. 120/1921 Sb., kterým se vydávají předpisy o poskytování vyživovacího příspěvku rodinám osob vykonávajících činnou službu vojenskou, jehož platnost byla prodloužena zákonem č. 476/1921 Sb., ve znění vládního nařízení č. 279/1936 Sb.,
4. opatření Stálého výboru č. 227/1938 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o státním příspěvku vyživovacím,
5. ustanovení §§ 112 až 126 a § 188 odst. 2 zákona č. 80/1943 Sl. z.,
6. vládní nařízení č. 29/1945 Sb., o zvýšení státního příspěvku vyživovacího,
7. zákon č. 15/1946 Sb., o zvýšení státního příspěvku vyživovacího, a
8. zákon č. 85/1949 Sb., jímž se zrušují vyživovací komise zřízené podle zákona o státním příspěvku vyživovacím a přenáší jejich působnost na národní výbory.
§ 26. (1) Nedotčeny zůstávají
1. předpisy o působnosti národních výborů a závodních zastupitelstev zaměstnanců při rozvazování pracovního poměru a
2. vládní nařízení č. 73/1949 Sb., o sociálním pojištění příslušníků vojenských oddílů přidělených k báňským nebo jiným pracím. (2) Kde jiné předpisy mluví o státním vyživovacím příspěvku, rozumí se jím nadále zaopatřovací příspěvek podle tohoto zákona.
§ 27.
Přechodné užívání dosavadních předpisů.
Dokud vláda nevydá nařízení k provedení tohoto zákona, postupuje se přiměřeně podle dosavadních předpisů vztahujících se na věci, které mají být upraveny nařízením. Jednání a opominutí příčící se těmto dosavadním předpisům se trestají však podle ustanovení § 22.
§ 28. účinnost a provedení zákona.
Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce, jenž následuje po dni vyhlášení; provedou jej ministři práce a sociální péče, vnitra, financí, spravedlnosti a národní obrany v dohodě se zúčastněnými členy vlády.
Důvodová zpráva.
Všeobecná část.
ústava československé republiky (ústavní zákon č. 150/1948 Sb. ) říká v § 34 odst. l, že obrana státu a jeho lidově demokratického zřízení je vrcholnou povinností každého občana a že služba v lidově demokratické armádě česko slovenské republiky je pro každého občana nejvyšší ctí. Je proto logickým a samozřejmým požadavkem, aby vykonáváním této vrcholné občanské povinnosti nevznikala žádná újma, která není nezbytně nutná, ani osobám, jež k službě v branné moci byly povolány, ani jejich rodinným příslušníkům. Pokud jde o zhodnocení výkonu branné povinnosti v souvislosti
s pracovním poměrem, obsahuje některá důležitá ustanovení již sám branný zákon č. 92/ 1949 Sb. v § 8 odst. 2. Přítomná osnova se těchto ustanovení nedotýká.
Do r. 1925 existovala v oboru sociálního zabezpečení osob povolaných k službě v branné moci a jejich rodinných příslušníků, pokud je upravováno touto osnovou, toliko zákonná úprava státního vyživovacího příspěvku. V r. 1925 vydaný zákon o zachování pracovních (služebních) poměrů byl omezen jen na zaměstnance povolané k cvičením ve zbrani (služebním); teprve v r. 1946 byla jeho účinnost rozšířena obdobně také na pracovní poměry zaměstnanců, kteří nastoupili presenční (nyní základní) službu nebo výcvik příslušníků náhradní zálohy (nyní náhradní službu).
Tato osnova znamená význačný stupeň vývoje v úpravě sociálního zabezpečení osob povolaných k službě v branné moci a jejich rodinných příslušníků, který byl umožněn jedině naším lidově demokratickým státním zřízením. Ve shodě s vůlí pracujícího lidu odstraňuje osnova dosavadní rozdíly mezi jednotlivými zaměstnaneckými skupinami a upravuje sociální zabezpečení, o něž jde, způsobem pro všechny zaměstnance a jejich rodinné příslušníky jednotným. Na místo porůznu roztroušených úprav nastupuje zde úprava celého souboru dotčených otázek v jediné normě, zákoně, který ovšem musí být v podrobnostech proveden vládním nařízením.
Osnova upravuje sociální zabezpečení jednak samých osob, které byly povolány k službě v branné moci, po případě které tuto službu vykonávají, jednak jejich rodinných příslušníků. Jde tu hlavně o 3 skupiny otázek, které dosud byly upraveny nejednotně ve velkém počtu různých předpisů, a to:
l/ O pracovně právní poměry zaměstnanců povolaných k službě v branné moci;
2/ o národní pojištění osob (nejen tedy zaměstnanců) vykonávajících službu v branné moci, po případě osob z této služby již propuštěných, a jejich rodinných příslušníků;
3/ o zaopatření rodinných příslušníků osob povolaných k službě v branné moci.
Ustanovení osnovy mají platiti také v době zvýšeného ohrožení státu, ovšem s určitými odchylkami (srovnej vysvětlivky k § 21 osnovy ve zvláštní části této důvodové zprávy).
K l/: Pokud jde o pracovně právní poměry zaměstnanců povolaných k službě v branné moci, bylo třeba upravit zejména tyto 3 otázky (viz část druhou osnovy):
a) Omezení rozvazatelnosti pracovního poměru zaměstnance se strany zaměstnavatele, a to nejen v době zaměstnancovy služby v branné moci, nýbrž také po určitou dobu před nastoupením této služby a po jejím skončení (t. j. v t. zv. ochranné době — § 4 osnovy),
b) pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu přede dnem stanoveným k nastoupení služby v branné moci a
c) nároky mzdové po dobu vykonávání této služby.
K a): Rozvazatelnost pracovního poměru jednostranným aktem zaměstnavatelovým v ochranné době je třeba omezit toliko na skupiny případů, které osnova uvádí taxativně
(v § 3 odst. 2). Jinak je třeba zabránit, aby zaměstnavatel v ochranné době nemohl s právním účinkem rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem povolaným k službě v branné moci.
Ochranná doba počíná dnem povolání, nejdříve však 3 měsíce přede dnem stanoveným k nastoupení služby v branné moci. Dnem povolání je den, v němž byl zaměstnanci doručen povolávací rozkaz nebo, v němž byla uveřejněna vyhláška obsahující hromadný povolávací rozkaz. Ochranná doba trvá pak po celou dobu služby v branné moci a končí zpravidla uplynutím 14 dnů po skončení této služby. Nemůže-li však zaměstnanec nastoupit práci pro důležitou příčinu, kterou nezavinil (na př. pro nemoc, úraz, závažnou rodinnou událost a pod. ), končí ochranná doba uplynutím 14 dnů po pominutí důležité příčiny, nejpozději však uplynutím 6 měsíců po skončení služby v branné moci. Toto časové omezení na 6 měsíců neplatí, jde-li o nemoc nebo úraz, které jsou v příčinné souvislosti s uvedenou službou; v těchto případech může ochranná doba trvat až l rok po skončení služby v branné moci, musí tu být ovšem osvědčeno úředním lékařem, že zaměstnanec bude do tohoto l roku schopen konat práci v svém dosavadním zaměstnání.
K b): Pracovní volno pro přípravu k nastoupení služby v branné moci a po případě též, na cestu do vzdálenějšího místa nastoupení bude poskytováno jen v nezbytně nutném rozsahu. Trval-li zaměstnancův pracovní poměr u téhož zaměstnavatele nebo v témž podniku v den stanovený k nastoupení služby aspoň 2 týdny, bude poskytováno pracovní volno placené; avšak i toto volno se promění ve volno neplacené, opustí-li zaměstnanec bez vážného důvodu práci předčasně, t. j. před prvým dnem pracovního volna, jež mu náleží. Formálně je ustanovení o pracovním volnu novinkou, v praxi bylo však již placené pracovní volno poskytováno, ovšem způsobem, který nebyl vždy u všech zaměstnanců jednotný. Soukromí úředníci mohli se tu opírat o ustanovení § 22 zákona č. 154/1934 Sb. (byly ovšem vážné pochybnosti o tom, dělo-li se to tak správně). Dělníkům mohlo být placené pracovní volno poskytnuto podle ustanovení § 1154 b) odst. l o. z. o. a na Slovensku podle § 6 odst. l zákona č. 244/1922 Sb.; o dny poskytnutého placeného pracovního volna se jim však zkracoval nárok na mzdu podle uvedených ustanovení za prvý týden základní nebo náhradní služby, takže dělník nemohl nikdy dostat podle ustanovení § 1154 b) odst. l o. z. o. a § 6 odst. l zákona č. 244/1922 Sb. více než mzdu za l týden. Na povolání zaměstnance k cvičení ve zbrani se podle názoru nejvyššího soudu předpis § 1154 b) o. z. o. nevztahoval,