Národní shromáždění republiky Československé 1949.
I. volební období. 2. zasedání.
211.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne ............. 1949
o hlášení obyvatelstva a o povolování pobytu cizincům.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
část první. Hlášení obyvatelstva.
§ 1
Hlášení pobytu; vedlejší ohlašovací údaje.
(1) Podle tohoto zákona je hlásit ohlašovacímu orgánu (§ 2) počátek, změnu a ukončení pobytu v obci (hlášení pobytu), a to s vedlejšími ohlašovacími údaji, které určí prováděcí předpisy, vydané podle § 22 (dále jen "prováděcí předpisy").
(2) Prováděcí předpisy též stanoví, které změny vedlejších ohlašovacích údajů, jež nastaly po učiněném hlášení pobytu, je oznámit ohlašovacímu orgánu.
§ 2. Ohlašovací orgán.
(1) Ohlašovacím orgánem je místní národní výbor.
(2) Vyžaduje-li to zájem řádné evidence obyvatelstva, mohou prováděcí předpisy nebo v jejich mezích krajské národní výbory určit za ohlašovací orgán jiný orgán podřízený ministerstvu vnitra.
§ 3
Povinnost k hlášení pobytu.
(1) Hlášením pobytu (§ l, odst. 1) jsou povinni,
a) jde-li o osoby ubytované v ubytovacím zařízení, provozovatel ubytovacího zařízení (§ 4), a
b) jde-li o osoby jinak ubytované, tyto osoby a jejich ubytovatel (§5).
(2) Odhlášení zemřelé osoby provedou osoby (orgány) uvedené v § 6.
§ 4.
Hlášení pobytu osob ubytovaných v ubytovacím zařízení.
(1) Hlášením pobytu osob, které jsou ubytovány v ubytovacích zařízeních, t. j. v podnicích, ústavech nebo zařízeních, oprávněných k živnostenskému ubytování osob nebo poskytujících jinak za plat či bezplatně ubytování, je povinna osoba, která je odpovědna za provoz ubytovačího zařízení (dále jen "provozovatel ubytovacího zařízení").
(2) Osoba ubytovaná v ubytovacím zařízení je povinna ihned při ubytování řádně vyplnit ohlašovací lístek (§ 9, odst. 1), odevzdat jej provozovateli ubytovacího zařízení a osvědčit mu svou totožnost. Nesplní-li ubytovaná osoba tuto povinnost, je provozovatel ubytovacího zařízení povinen oznámit to neprodleně ohlašovacímu orgánu.
(3) Provozovatel ubytovacího zařízení je vedle toho povinen ubytované osoby ihned po jejich ubytování zapsat do záznamní knihy o ubytování, vedené podle vzoru, který stanoví prováděcí předpisy. Tuto záznamní knihu je povinen uschovat po dobu 3 let ode dne posledního zápisu v ní a kdykoli ji na požádání předložit úředním orgánům.
§ 5.
Hlášení pobytu osob jinak ubytovaných.
Při jiném ubytování než v ubytovacím zařízení je hlášením pobytu především povinna osoba, o jejíž pobyt jde. Vedle ní je hlášením jejího pobytu povinen ubytovatel (§ 7). Ubytovatel splní svoji ohlašovací povinnost tím, že spolupodepiše hlášení pobytu osoby, o jejíž pobyt jde, a že se nahlédnutím do potvrzení o učiněném hlášení přesvědčí, že hlášení bylo učiněno. Nebylo-li mu toto potvrzení dáno k nahlédnuti v předepsané lhůtě (§ 9, odst. 1), je povinen oznámit to neprodleně ohlašovacímu orgánu.
§ 6. Odhlášení osob zemřelých.
Osoby zemřelé je povinen odhlásiti ubytovatel (§ 7), a není-li ho, osoba, která obstarala pohřeb; není-li ani té, provede odhlášení ohlašovací orgán z úřední moci.
§ 7.
Ubytovatel. (1) Ubytovatelem je:
a) vlastník budovy nebo pozemku, pokud jde o jeho nájemníky nebo jiné osoby, které ve své budově nebo na svém pozemku ubytoval;
b) nájemník nebo uživatel bytu nebo jiné místnosti, pokud jde o jeho podnájemníky nebo jiné osoby, které ve svém bytě (své místnosti) ubytoval.
(2) Jsou — li budova nebo pozemek pronajaty, propachtovány nebo je-li k nim zřízeno požívací nebo užívací právo, považuje se za ubytovatele nájemce, pachtýř, poživatel nebo uživatel. Při národní správě, vnucené správě, konkursu nebo vyrovnání se považuje za ubytovatele národní, vnucený, konkursní nebo vyrovnací správce. Jde-li o právnickou osobu, považuje se za ubytovatele její oprávněný zástupce.
(3) Ubytovatel je oprávněn, a nebydlí-li v obci, v níž je budova (pozemek, byt, místnost), povinen, ustanovit svého zástupce v této obci, který pak odpovídá za plnění povinností uložených ubytovateli v §§ 5, 6 a 21.
§ 8.
Povinnost k oznamování změn vedlejších ohlašovacích údajů.
Změny vedlejších ohlašovacích údajů, které nastaly po učiněném hlášení pobytu (§ l, odst. 2), je povinna oznámit osoba, u níž došlo k těmto změnám.
§ 9.
Způsob hlášení obyvatelstva a lhůty.
(1) Pobyt s vedlejšími ohlašovacími údaji je hlásit a změny těchto údajů je oznámit způsobem, s doklady a ve lhůtách, které stanoví prováděcí předpisy. Pokud tyto předpisy nestanoví jinak, děje se toto hlášení (oznamování) na ohlašovacích (oznamovacích) lístcích.
(2) Každý je povinen učinit všechna hlášení (oznámení) úplně a pravdivě.
§10. Výjimky a úlevy.
(1)- Ustanovení části první se nevztahují na osoby ubytované podle předpisů o ubytování vojska.
(2) Prováděcí předpisy mohou stanovit další všeobecné výjimky a úlevy, zejména pro osoby, jimž přísluší právo exteritoriality, cizí konsuly z povolání a osoby na roven jim postavené, pokud nejsou občany československé republiky. V jednotlivých případech nebo pro jednotlivé skupiny případů může povolit výjimky (úlevy) ministerstvo vnitra nebo orgány jím pověřené.
§11.
Zvláštní úprava hlášení obyvatelstva.
(1) Pokud jde o hlášení obyvatelstva v celním pohraničním pásmu a v obcích protínaných vnitřní celní hranicí, mohou prováděcí předpisy všeobecně a ministerstvo vnitra nebo orgány jím pověřené v jednotlivých případech nebo pro jednotlivé skupiny případů stanovit, že
a) provozovatelé ubytovacích zařízení jsou povinni pro případ, že jim bylo uloženo hlásit telefonicky počátek a konec pobytu ubytovaných osob, postarat se o možnost telefo-
nického spojení, po případě dohodou s účastníkem blízké telefonní stanice;
b) osoby, které se ubytují v ubytovacích zařízeních, jsou povinny odevzdat za podmínek, které se zároveň stanoví, provozovateli ubytovacího zařízení svůj průkaz totožnosti a ponechat jej v jeho úschově.
(2) Je-li toho naléhavě třeba v zájmu řádné evidence obyvatelstva, lze opatření podle odstavce l učinit i na ostatním státním území.
§12. Zvláštní hlášení.
s
(1) Prováděcí předpisy mohou stanovit, že určitým dnem pozbudou platnosti všechna hlášení pobytu nebo hlášení pobytu některých osob, učiněná podle dosavadních předpisů. V takovém případě se pro účely tohoto zákona hledí na osoby, u nichž hlášení pobytu pozbyla takto stanoveným dnem platnosti, jako by jejich pobyt v obci započal tímto dnem. Pro hlášení, které je učinit v tomto případě, mohou provařděcí předpisy určit zvláštní lhůty a stanovit způsob, údaje, doklady a místo pro hlášení odchylně od ustanovení tohoto zákona a předpisů podle něho vydaných.
(2) Prováděcí předpisy mohou též stanovit zvláštní hlášení skutečností, jichž je třeba k účelům vojenské správy.
část druhá. Povolování pobytu cizincům.
§ 13.
Kdo je povinen žádat o povolení k pobytu.,
(1) Pokud se dále jinak nestanoví nebo podle tohoto zákona nebude jinak stanoveno, mohou se cizinci (§ 20) zdržovat na území československé republiky jen, bylo-li jim uděleno povolení k pobytu.
(2) Na udělení povolení k pobytu není právního nároku.
§ 14.
Náležitosti žádosti za povolení k pobytu.
(1) žádost za povolení k pobytu je podat u okresního národního výboru, v jehož obvodě hodlá mít cizinec pobyt. Prováděcí předpisy stanoví, jakým způsobem se žádost o povolení k pobytu podává, s jakými údaji a doklady a v jaké lhůtě.
(2) Potvrzení o řádně podané žádosti, jež vydá žadateli okresní národní výbor, opravňuje žadatele po dobu v něm stanovenou k pobytu v obvodě tohoto národního výboru a, je-li to v potvrzení výslovně uvedeno, i mimo tento obvod. Toto oprávnění může být, a to i dodatečně, vázáno podmínkami nebo omezeními. Tato ustanoveni neplatí pro území, pro které bylo cizinci vykonatelným rozhodnutím odepřeno nebo odňato povolení k pobytu, jakož i v případech stanovených v prováděcích předpisech.
§15.
Rozhodnutí o žádosti za povolení k pobytu.
(1) O žádosti za povolení k pobytu rozhoduje krajský národní výbor, který smí pobyt povolit jen,
a) má-li žádost předepsané náležitosti, při čemž může k odstranění nedostatků stanovit přiměřenou lhůtu, a
b) nejde-li o osoby, jejichž pobytem mohou být ohroženy bezpečnost státu, veřejná' bezpečnost, veřejný pořádek nebo jiné zájmy veřejné, zejména hospodářské.
(2) Povolení k pobytu může být uděleno pro celé území československé republiky nebo pro jeho část. Lze je udělit nejvýše na dobu 2 let.
(3) Povolení k pobytu může být vázáno určitými podmínkami nebo omezeními, které lze stanovit i dodatečně.
§ 16. Odnětí povolení k pobytu.
(1) Krajský národní výbor, který povolení udělil — přeložil — li však cizinec svůj pobyt do obvodu jiného krajského národního výboru, tento národní výbor — může odnít povolení k pobytu,
a) odpadl — li účel, pro nějž byl pobyt povolen,
b) nesplnil — li cizinec povinnost hlásit pobyt s vedlejšími ohlašovacími údaji nebo povinnost oznámit pozdější změny těchto údajů podle části první tohoto zákona,
c) nastala — li nebo vyšla — li dodatečně najevo některá z okolností, pro něž podle ustanovení § 15, odst. l, písm. b) pobyt nesmí být povolen,
d) nezachovává — li cizinec uložené podmínky nebo omezení (§ 15, odst. 3), anebo
e) porušil — li cizinec ustanovení § 17.
(2) Povolení k pobytu lze odnít pro celé území, pro které bylo uděleno, nebo jen pro jeho část.
§ 17. Zákaz pobytu na státním území.
(1) Nemá — li cizinec, který je povinen žádat za povolení k pobytu (§ 13), platné povolení k pobytu ani platné oprávnění k pobytu ve smyslu § 14, odst. 2, je mu, uplynula — li lhůta k podání žádosti o povolení k pobytu (§ 14, odst. 1), pobyt na území, pro které povolení nebo oprávnění nemá, zakázán a cizinec je povinen toto území neprodleně opustit. V případech hodných zvláštního zřetele může mu k tomu krajský národní výbor povolit přiměřenou lhůtu.
(2) Ustanovení odstavce l platí též, bylo-li cizinci povolení k pobytu vykonatelným rozhodnutím odepřeno nebo odňato. Bylo-li mu povolení k pobytu odepřeno nebo odňato jen pro část státního území, může svůj pobyt přeložit do jiné jeho části, je však povinen, nemá — li pro tuto část státního území platného povolení, neprodleně o ně žádat.
(3) Okresní národní výbor může s účinky uvedenými v odstavci l zakázat pobyt na celém státním území nebo na některé jeho části i cizinci, který nepotřebuje povolení k pobytu,
jestliže jeho pobytem mohou být ohroženy bezpečnost státu, veřejná bezpečnost, veřejný pořádek nebo jiné zájmy veřejné, zejména hospodářské.
§ 18. Dosavadní povolení k pobytu.
(1) Platná povolení k pobytu udělená podle dosavadních předpisů se považují za povolení k pobytu podle tohoto zákona, budou-li do 30. dubna 1949 předložena okresnímu národnímu výboru, v jehož obvodě má cizinec pobyt, a budou-li potvrzena krajským národním výborem. Takto potvrzená povolení k pobytu zůstávají v platnosti po dobu, na kterou byla udělena, nejdéle však do 31. března 1951. Jinak se na taková povolení vztahují ustanovení tohoto zákona a předpisů podle něho vydaných.
(2) nížení o žádostech za povolení k pobytu, zahájená před 1. dubnem 1949 a v tento den neskončená, se dokončí podle tohoto zákona.
§ 19. Výjimky a úlevy.
(1) Ustanovení §§ 13 až 18 se nevztahují na osoby, jimž přísluší právo exteritoriality, cizí konsuly a osoby jim na roven postavené, jakož i na členy jejich průvodu, je-li vzájemnost zabezpečena, dále i na jiné osoby, zdržující se na území československé republiky s oficiálním posláním u ústavních činitelů nebo u státních úřadů.
(2) Prováděcí předpisy mohou stanovit další všeobecné výjimky a úlevy a v jednotlivých případech nebo pro jednotlivé skupiny případů může tak učinit ministerstvo vnitra nebo orgány jím pověřené.
část třetí. Ustanovení společná a závěrečná.
§ 20. Pojem cizince.
Cizincem podle tohoto zákona je každá osoba, která nemůže prokázat, že je občanem československé republiky, ani že se za něho podle příslušných předpisů považuje.
§ 21.
Náhradní splnění povinností podle tohoto zákona.
Za osoby mladší 15 let a za osoby, které pro svůj duševní nebo tělesný stav nemohou splnit povinnosti podle tohoto zákona, je jejich splněním povinen ten, kdo je podle příslušných předpisů povinen na ně dozírat, nebo ten, jehož dozoru byly svěřeny; hlásit pobyt (§ l, odat. 1) takové osoby, která není ubytována y ubytovacím zařízení, je však vždy povinen její ubytovatel (§ 7).
§ 22. Prováděcí předpisy.
Podrobnější předpisy k provedení tohoto zákona vydá vyhláškou v úředním listě ministerstvo vnitra a to, pokud jde o hlášení pro účely vojenské evidence, v dohodě s ministerstvem národní obrany a, pokud jde o výjimky nebo úlevy pro osoby uvedené v § 10, odst. 2, větě první, v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí.
§ 23. Ustanovení trestní.
(1) Kdo poruší ustanovení části první nebo předpisů vydaných k jejich provedení nebo kdo poruší příkaz anebo zákaz vydaný podle uvedených ustanovení, bude potrestán, nejde-li o čin přísněji trestný, za správní přestupek pokutou do 25. 000 Kčs nebo vězením (uzamčením) do tří měsíců.
(2) Kdo poruší ustanovení části druhé nebo předpisů vydaných k jejich provedení nebo kdo poruší příkaz anebo zákaz vydaný podle uvedených ustanovení, bude potrestán, nejde-li o čin přísněji trestný, za správní přestupek pokutou do 50. 000 Kčs nebo vězením (uzamčením) do šesti měsíců.
(3) Jde-li o osobu, která již byla pravoplatně potrestána podle tohoto zákona nebo podle zákonů jím nahrazených, anebo byl-li přestupek spáchán v celním pohraničním pásmu, lze uložit zároveň pokutu i trest na svobodě.
(4) Byla-li uložena pokuta, buď pro případ její nedobytnosti zároveň vyměřen náhradní trest vězení (uzamčení) podle míry zavinění, a to v případech, uvedených v odstavci l, do tří měsíců a v případech, uvedených v odstavci 2, do šesti měsíců.
(5) Osobám, provozujícím po živnostensku ubytovací zařízení, které byly již nejméně dvakrát pravoplatně potrestány pro porušení povinnosti hlásit počátek nebo ukončení pobytu osob, ubytovaných v jejich ubytovacím zařízení, může být trestním nálezem odňato živnostenské oprávnění na určitou dobu nebo navždy.
§ 24. Ustanovení zrušovací.
(1) Zrušuje se platnost, po případě použivatelnost všech předpisů, které tomuto zákonu odporují nebo se jmi nahrazují, zejména:
a) nařízení ze dne 15. února 1857, č. 33 ř. z., o hlášení, ve znění nařízení ze dne 15. ledna 1860, č. 20 ř. z., a předpisů podle něho vydaných,
b) nařízení ze dne 2. dubna 1858, č. 51 ř. z., o přestupcích předpisů o hlášení,
c) ustanovení § 320, písm. a) až d) obecného trestního zákona a, pokud jde o hlášení podle tohoto zákona, také ustanovení § 320, písm. e) obecného trestního zákona,
d) ustanovení § 577, písm. a) až d) vojenského trestního zákona a, pokud jde o hlášení podle tohoto zákona, také ustanovení § 577, písm. e) vojenského trestního zákona,
e) zákona ze dne 28. března 1935, č. 51 Sb., o hlášení pobytu,
f) vládního nařízení ze dne 30. dubna 1941, č. 233 Sb., o hlášení pobytu (řád hlášení), a předpisů podle něho vydaných,
g) zákona ze dne 27. dubna 1944, č. 40 Sl. z., o policejním hlášení, a předpisů podle něho vydaných,
h) zákona ze dne 28. března 1935, č. 52 Sb., o pobytu cizinců, ve znění vládního nařízení ze dne 21. května 1937, č. 82 Sb., a vládního nařízení ze dne 28. října 1938, č. 257 Sb.,
i) vládního nařízení ze dne 25. června 1935, č. 143 Sb., jímž se provádí zákon ze dne 28. března 1935, č. 52 Sb., o pobytu cizinců, ve znění vládního nařízení ze dne 12. listopadu 1937, č. 223 Sb.,
j) vyhlášky ministerstva vnitra ze dne 3. července 1935, č. 144 Sb., o úlevě podle § 12 zákona ze dne 28. března 1935, č. 52 Sb., o pobytu cizinců,
k) 'ustanovení o povinnosti hlášení obsažených v branném zákoně a v předpisech podle něho vydaných, pokud nejde o povinnost hlásit se k odvodnímu soupisu, I) ustanovení o vypovídání (vyhošťování, zákazu pobytu) cizinců s výjimkou ustanovení, jež upravují vypovídání (vyhošťování, zákaz pobytu) cizinců výrokem soudu. (2) Dále se zrušují, pokud se tak již nestalo dříve, zák. čl. V/1903, o právu pobytu cizinců, a ustanovení §§ 72 a 73 zák. čl. XI/1879 byv. uh. trestního zákona o přestupcích.
(3) Nedotčeny zůstávají zvláštní předpisy o hlášení, předpisy pasové, předpisy o zaměstnávání cizinců, jakož i zákon ze dne 29. května 1947, č. 107 Sb., o opatřeních proti neoprávněnému přechodu státních hranic, a předpisy podle něho vydané a zákon ze dne 13. května 1936, č. 131 Sb., o obraně státu, a předpisy podle něho vydané.
(4) Kde se jiné předpisy dovolávají ustanoveni zrušených podle odstavce l nebo 2, nastupují na jejich místo obdobná ustanovení tohoto zákona nebo předpisů podle něho vydaných.
§ 25. Účinnost a provedení.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. dubna 1949 s výjimkou ustanovení § 22, které nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení; provede jej ministr vnitra v dohodě se zúčastněnými členy vlády.
Důvodová zpráva.
Hlavním účelem osnovy je zreformovat podle zkušeností získaných z praxe) sjednotit a doplnit dosavadní předpisy o hlášení pobytu a
o povolování pobytu cizincům a zrušit v těchto oborech zároveň starší předpisy a zejména
i předpisy z doby nesvobody. Je to v prvé řadě vládní nařízení ze dne 30. dubna 1941, č. 233 Sb., o hlášení pobytu (řád hlášení), a na Slovensku zákon ze dne 27. dubna 1944, č. 40 Sl. z., o policejním hlášení. Mezi oběma těmito úpravami jsou značné rozdíly, a to i ve věcech zásadních. Tak na př. řád hlášení, který je použivatelný v zemích českých, ukládá ohlašovací povinnost ubytované osobě, zatím co slovenská norma ukládá ohlašovací povinnost ubytovateli. Navržená osnova se přiklání k zásadám řádu hlášení, které se v praxi osvědčily, při čemž zhodnocuje všechny získané zkušenosti v tomto oboru a snaží se o zjednodušení této agendy také v zájmu občana.
Osnova je vybudována na těchto základních zásadách:
1. Povinnost hlášení obyvatelstva má být upravena pro československé občany a osoby za ně považované i pro cizince v zásadě jednotně, při čemž má být v zájmu zjednodušení odstraněna dosavadní duplicita hlášení cizinců (jednou podle všeobecných předpisů o hlášení a po druhé podle zvláštních ohlašovacích předpisů pro cizince); nerecipuje se tedy zejména ustanovení § 7 zák. č. 52/1935 Sb. a § 8 vl. nař. č. 143/1935 Sb.
2. Povinnost k hlášení pobytu má mít primérně ubytovaný sám; ubytovatel jen, jde-li o ubytovací zařízení (hotely, pensionáty a pod. ).
3. Celková úprava má býti jednoduchá a pokud možno pružná se zřetelem na veřejné zájmy a na praktické potřeby, které by se kdy-
koli vyskytly. Má zejména umožniti úlevy všude tam, kde to veřejný zájem připouští, takže by odpadla tíživost hlášení dnes leckde pociťovaná, jež mívá za následek i nedodržování předpisů. S ohledem na žádoucí jednotnost a přehlednost se vypouštějí dosavadní ustanovení o hlášení trvalých změn domácnosti cizinců (viz § 5 zák. č. 52/1935 Sb. a § 5 vl. nař. č. 143/1935 Sb. ) a odstraňuje se také dvojí hlášení osob ubytovaných delší dobu v ubytovacím zařízení (viz § 9, odst. 2 vl. nař. č. 233/1941 Sb. ).
4. Nová úprava má zabezpečiti přesnou, úplnou a všestrannou evidenci obyvatelstva, ale při tom má být co nejjednodušší a soustředěna tak, aby se neukládala nadbytečná povinnost několika hlášení různého druhu, po případě u různých úřadů. Proto má být — vedle shora již zmíněného odstranění dvojího hlášení cizinců — s hlášením pro účely bezpečnostní evidence sloučeno i hlášení pro jiné účely veřejné správy, zejména i pro účely evidence vojenské, upravené dosud v branném zákoně a v branných předpisech. Z toho důvodu se také stanoví povinnost oznamovat i vedlejší ohlašovací údaje a jejich změny; vedlejšími ohlašovacími údaji budou netoliko údaje, které identifikují hlášenou osobu, nýbrž zejména i údaje určené pro vojenskou evidenci (branný poměr, vojenský útvar a pod. ).
5. Pokud jde o povolování pobytu cizincům, vychází osnova ze zásad obsažených v zákoně č. 52/1935 Sb., které zjednodušuje a přizpůsobuje nynějším potřebám a formuluje tak, aby byla umožněna pružná úprava prováděcími předpisy, jak toho povaha této věci vyžaduje (podrobnosti viz níže). V zájmu zjednodušení se zde vypouštějí dosavadní zvláštní
ustanovení o povolování pobytu cizincům výdělečně činným (viz zejména § l, odst. 2 a § 9,
odst. 2 zák. č. 52/1985 Sb. a § l, odat. 4 a 5 vl. nař. č. 143/1935 Sb. ).
K jednotlivým ustanovením osnovy, pokud vyžadují vysvětlení, se poznamenává.
K § 1:
Podle tohoto ustanovení nutno hlasití založení pobytu v obci, každou změnu pobytu uvnitř obce a konec pobytu v obci, a to s vedlejšími ohlašovacími údaji, významnými pro evidenci obyvatelstva.
Kromě toho nutno oznamovati změny vedlejších ohlašovacích údajů. Výslovné stanovení této povinnosti bylo nutné z toho důvodu, že — jak bylo již ve všeobecné části důvodové zprávy uvedeno — úprava osnovou navržená má sloučit hlášení pro účely bezpečnostní s hlášením pro jiné účely veřejné správy. Zde jde totiž o to, aby evidenci neunikly mnohé velmi významné údaje týkající se obyvatelstva, jež nesouvisí přímo s jeho pobytem. Tak na př. bude možno prováděcími předpisy stanovit povinnost hlásit změnu dat potřebných pro vojenské účely, změnu rodinných dat, změnu jména (u cizinců změnu údajů v cestovním pase) a pod. Tyto t. zv. vedlejší ohlašovací údaje bude sice nutno činit při každém hlášení pobytu, ale, pokud tak stanoví prováděcí předpisy, bude nutno oznamovat změny těchto údajů také samostatně (na zvláštních zjednodušených oznamovacích lístcích), t. j. i tehdy, nebude-li se pobyt měnit.
Stanovení vedlejších ohlašovacích údajů a jejich změn, které podléhají oznamovací povinností, se ponechává prováděcím předpisům z toho důvodu, že půjde o proměnlivé skutečností, jež nutno pružně přizpůsobovat praktickým požadavkům.
K § 2:
Působnost ohlašovacích úřadů se svěřuje místním národním výborům. Při tom je dána možnost přesunu na jiné orgány v oboru působností ministerstva vnitra, bude-li toho vyžadovati zájem řádné evidence obyvatelstva; to může být praktické zejména pro hlášení cizinců u stanic Sboru národní bezpečnosti
Interní úpravě se ponechávají hlavně ustanovení o t. zv. zpětném hlášení (dotaz nového ohlašovacího úřadu na dřívější ohlašovací úřad, v němž se žádá zejména o přezkoušení údajů uvedených v hlášení — výměna zpráv ohlašovacích úřadů), dále ustanovení o vyrozumívání nadřízených orgánů, resp. o sdělování hlášených dat orgánům jiných ressortů (nutné e důvodů sloučení různých druhů hlášení), o evidenci hlášení, jakož i o dozoru a ústřední evidenci.
K § 3:
Povinnost hlášení pobytu podle § l, odst. l stíhá shodně s dosavadní úpravou v českých zemích v první řadě osobu, o jejíž pobyt jde, a subsidiárně jejího ubytovatele. Zvláštní ustanovení platí u osob ubytovaných v ubytovacích zařízeních (§ 4), u osob zemřelých (§ 6) a u osob nesvéprávných (§ 21). *
K § 4:
Jde tu o hlášení v hotelích, hostincích, pensionátech, turistických chatách a v ústavech a zařízeních, které poskytují obdobně ubytování, ať za plat či bezplatně. Patří sem tedy i léčebné ústavy (nemocnice, sanatoria, lázeňské domy), kláštery, vychovávací ústavy, domovy, internáty, útulky, hospice a j. Různorodost těchto zařízení a různost místních poměrů bude si vyžadovati některých úlev nebo výjimek na podkladě § 10, odst. 2.
K § 4, odst. l bylo by ještě podotknouti, že provozovatelem ubytovacího zařízení je osoba, která je za provoz takového zařízení bezprostředně a skutečně odpovědna, což nemusí být vždy osoba, které toto zařízení patří, tak na př. u ubytovacích zařízení' průmyslových a jiných podniků nebo závodů (učňovské útulky, domovy pro zaměstnance národních podniků a • pod. ) je provozovatelem ubytovacího zařízení vlastní správce tohoto zařízení a nikoliv snad podnik nebo závod, při němž je toto zařízení zřízeno nebo pro jehož zaměstnance je určeno.
K § 5:
Zde se stanoví subsidiárně ohlašovací povinnost ubytovatele, který neubytoval dotčenou osobu jako provozovatel ubytovacího zařízení, a upravuje se v podrobnostech její výkon:
K § 7, odst. 3:
Ustanovení to je dáno zejména v zájmu osob povinných primérně hlášením, aby jim bylo usnadněno opatřiti. podpis ohlašovacího lístku zástupcem nepřítomného ubytovatele.
K§ 9:
Stanovení lhůty bylo v zájmu co nejpružnější úpravy, jíž zde povaha věci nutně vyžaduje, ponecháno prováděcí vyhlášce. K tomu se ještě podotýká, že lhůta pro hlášení pobytu v ubytovacích zařízeních bude upravována také v součinnosti s věcně zúčastněnými ressorty, tedy. v první řadě s ministerstvem vnitřního obchodu.
Je v zájmu věci, aby vedle obsahu byl i způsob hlášení resp. oznamováni stanoven pražnou