soudnictví a po zákonu o národním pojištění, podle něhož se převážná většina lidu stává pojištěnci, je i nadále třeba podržeti shora uvedenou obojetnost, t. j. zvláštní pojišťovací soudnictví v nižších instancích a řádné soudnictví (pod jiným jménem) v nejvyšší instanci. Osnova odpověděla na tuto otázku záporně. Nejen proto, že základní její linie je zjednodušení, ale i proto, že za dnešního stavu věci by bylo zvláštní pojišťovací soudnictví jen lpění ha tradici, a to na takové tradici, která se nedá nijak srovnat s celkovým společenským a politickým vývojem. Něco takového je této osnově vskutku cizí. Dovede — li osnova i při veškerém zjednodušení zaručit dosavadní výhody pojišťovacího soudnictví, nebere — li tomuto soudnictví ani účast soudců z lidu, ani odbornost rozhodování (i nadále povedou senáty zkušení soudci z povolání), odstraňuje — li se zbytečný formalismus a zjednává — li se takto možnost zjištění materiální pravdy (ústnost, další zeslabení zásady projednací, novoty v opravném řízení, kontrola nejvyššího soudu), nepřekáží již nic tomu, aby zásada § l, odst. l ústavy se projevila i potud, že všichni občané budou souzeni stejnými soudy. Vyžaduje-li zvláštní povaha těchto věcí tu a tam nějaké odchylky v řízení, lze věc vhodně upravit i při řešení voleném osnovou. Tyto výhody se ovšem nyní vztahují na veškeré soudnictví.
úvahy, kterými se osnova řídila při podrobné úpravě jsou tyto:
Typickým případem sporů z národního pojištění je spor zahájený opravným prostředkem proti výměru nositele národního pojištění, t. j. ÚNP (podobné postavení jako ÚNP mají ovšem t. zv. příplatkové ústavy podle zákona č. 98/1948 Sb. jako nositelé příplatkového pensijního pojištění). Další případy sporů národního pojištění jsou spory mezi nositelem pojištění a zdravotními ústavy.
Typické případy jsou opět dvojího druhu. Jednak je v nich předmětem sporu dávka (plnění) z pojištění (spory dávkové), jednak jiné otázky vznikající při provádění pojištění (spory nedávkové, např. otázka pojistné povinnosti doby pojištění, vyměřovacího základu, výše a placení pojistného atd. Prvý druh těchto sporů není ničím jiným, než normálním sporem o plnění a proto se hodí, aby o nich bylo rozhodováno podle zásad soudního řízení sporného. Povaha dalšího druhu věcí je zase taková, že se na ně hodí a také plné vyhovuje ustanovení o soudním řízení nesporném (jsou to věci, které byly před zákonem o národním pojištění vyřizovány ve správním řízení). Tím se odůvodňuje § 51, odst. l osn.
Při stanovení místní příslušnosti bylo třeba vyjít od toho, že v dávkových sporech národ-
ního pojištění je zásadní rozdíl mezi spory o dávky pojištění nemocenského a spory o dávky pojištění důchodového. Kdežto dávky prvého druhu jsou většinou krátkodobé (ošetření v nemoci a nemocenské po dobu pracovní neschopnosti z důvodu nemoci), jsou dávky druhého druhu většinou dlouhodobé (důchody); přiznaní nebo zamítnutí dávky důchodového pojištění má mnohem větší závažnost jak pro pojištěnce (pozůstalé) tak pro ÚNP. Proto stanoví § 49, odst. l osn. věcnou a místní příslušnost soudu ve věcech národního pojištění, pokud nejde o spory o dávky důchodového pojištění, tak, že v těchto sporech budou rozhodovat okresní soudy, jejichž místní příslušnost se řídí podle sídla žalované strany, t. j. oné organisační složky ÚNP, která výměr vydala. Vedle této místní příslušnosti dává osnova žalobci (stěžovateli) volbu soudu podle jeho bydliště, avšak jen je-li jím pojištěnec. Toto ustanovení je odůvodněno sociálními ohledy, neboť osnova nechce nutit pojištěnce, aby vedl spor u vzdáleného soudu. Pojištěnci se zde přirozeně klade na roven důchodce a dále mají tuto výhodu rodinní příslušníci pojištěnce (kteří mají přímý nárok na dávku) a jeho pozůstalí. Pokud pak jde o spory o dávky důchodového pojištění, není pochyby, že vzhledem k již řečené závažnosti těchto sporů je třeba zvýšené opatrnosti už proto, že ÚNP je subjektem takového veřejného a hospodářského významu, jakými jsou např. národní podniky. Pro příslušnost krajských soudů mluví tedy stejné důvody jako pro příslušnost podle § 31 osn. K tomu přistupuje ještě ta okolnost, že v těchto sporech bude třeba často používat lékařských specialistů jako znalců (srov. § 52 osn. ). Takové znalce ovšem okresní soudy nebudou mít k disposici, takže příslušnost krajských soudů se sídlem ve větších městech je tu přímo podmínkou správného rozhodování a tudíž v zájmu pojištěnců a jejich pozůstalých stejně jako v zájmu ÚNP. Tím se odůvodňuje § 49, odst. 2. Veškeré ostatní spory vznikající při provádění zákona o národním pojištění náleží podle § 49, odst. 3 osn. před okresní soud sídla žalované strany, za něž se u ÚNP pokládá sídlo její příslušné územní organisační složky (ústřední, národní pojišťovny, okresní národní pojišťovny).
Ustanovení § 50 osn. přebírá z části ustanovení § 228 zákona o národním pojištění, který bude pak zrušen. Odstavec první rozlišuje opravné prostředky proti výměrům ÚNP na žalobu (ve věcech dávkových) a stížnosti (ve věcech nedávkových). Mezi dávky ve věci národního pojištění se pro účely této osnovy počítají také dávky rodinných přídávku podle zákona č. 154/1945 Sb. a ve znění novel; to jsou sice dávky plynoucí z jiného titulu a pramene než z národního pojištění, vyplácejí je však a o nich rozhodují orgány národního pojištění a sdílejí proto po stránce procesní osudy dávek pojistných. V odstavci druhém se stanoví lhůta a podací místo pro opravný prostředek proti výměrům ÚNP a příplatkových ústavů. Lhůta se stanoví třicetidenní, což je lhůta delší než lhůty obvyklé v civilním řízení, je však stejná jako lhůta stanovená v § 228, odst. 2 zákona o národním pojištění. Osnova nechce zkracovat tuto lhůtu a vychází zcela v souhlase se zákonem o národním pojištění z názoru, že měsíční lhůta dostačí i prostému pojištěnci k podání opravného prostředku, že však kratší lhůta by nebyla —právě pro životní závažnost národního pojištění pro drobného pracujícího člověka — dosti sociální. Opravný prostředek se podává u okresní národní pojišťovny, která je žalobci (stěžovateli) nejbližší. Dalekosáhlou ochranu pojištěnce proti formalismu, který by ho mohl sociálně ohrozit, je také ustanovení, které dává možnost platně podati opravný prostředek u kterékoliv organisační složky ÚNP nebo u kteréhokoliv soudu. Další ustanovení jsou převzaty z cit. § 228, odst. 3 a 4.
V § 51, odst. 2 stanoví osnova některé odchylky od řádného řízení. Jde většinou o zásady, které platily již podle dosavadních předpisů před soudy sociálního pojištění a které se vesněs opírají o dlouholetou zkušenost s těmito soudy (srov. zejména § 223 a násl. zák. č. 221/1924 Sb., ve znění novel, § 145 zák. č. 26/1929 Sb. ve znění novel atd. ).
Důvodem pro ustanovení § 52 osn. je, že téměř 90% sporů o dávky z pojištění, zejména důchodového, jsou spory, jichž rozhodnutí závisí na lékařském posudku, a ježto znalecké otázky lékařské v otázkách národního pojištění mají svoji specifickou problematiku, podstatně odchylnou od jiných znaleckých otázek civilního soudnictví, zavádí osnova zvláštní seznamy lékařských znalců pro národní pojištění. Tito znalci mají býti jak odborně, tak svým poměrem k národním pojištěním zvlášť kvalifikováni k podávání posudku v dávkových otázkách pojišťovacích a proto na jejich výběr mají vliv instituce povolané střežiti lékařskou úroveň národního pojištění, t. j. z hlediska "ústřední národní pojišťovny zdravotnická rada ÚNP (§ 194 zák. o nár. poj. ), se stavovského hlediska lékařů i s hlediska pojištěnců Jednotná odborová organisace.
Další výhody uvedené v § 53 osn. jsou odůvodněny povahou věci.
Celkem lze proto říci, že se osnova zcela v duchu § 31 ústavy snaží zejména pro počáteční dobu platnosti zákona o národní pojištění zajistit jednotnou judikaturu alespoň v nejzávažnějších z těch věcí (dávek z důchodového pojištění), o nichž bude jako odvolací stolice rozhodovat nejvyšší soud. V ostatních — méně závažných — věcech není pochyby, že jak generální prokurátor, tak i ministerstvo spravedlnosti vyjde návrhu ministerstva sociální péče vstříc při podávání stížnosti pro zachování zákona tak, že případné porušení zákona bude každopádně odstraněno.
Důsledkem této úpravy je, že budou zrušeny §§ 228 až 240 zákona o národním pojištění.
K §§ 54 až 62:
Osnovou zavedená dvojinstančnost znamená ovšem, že ve valné většině případů budou rozhodovat krajské soudy v poslední instanci.
Krajských soudů bude však více a právní jednotnost o sobě je takovým naléhavým veřejným zájmem, kterého se nelze v právním státě vzdát. Je třeba učinit vhodné opatření, aby jednotnost judikatury byla zajištěna a posílena. Tento úkol připadne i nadále nejvyššímu soudu. Strážcem zákona se přitom stává generální prokuratura, která jedině může vyvolat rozhodnutí nejvyššího soudu.
Osnovou volená úprava zaručuje, že se tak nestane z důvodů malicherných, jak tomu bylo dosud, kdy záleželo jen na vůli strany (účastníka), aby mohla vznést věc na nejvyšší soudní tribunál. Používat tohoto výjimečného opravného prostředku může — jak již řečeno — výhradně generální prokurátor, který tak učiní jen tam, kde bude naléhavý zájem ať už veřejný nebo soukromý. Generální prokurátor může podat tento opravný prostředek z podnětu kohokoliv, tedy i strany (účastníka). Nemusí však odůvodnit, proč tak nečiní; věc je ponechána jeho úvaze i po té stránce, zda je tu naléhavý zájem a zda tento zájem není vyvážen následky, které by opravný prostředek měl na jiné zájmy.
Osnova nečiní rozdílu o jaké rozhodnutí jde (rozsudek, usnesení), ani v kterém řízení bylo toto rozhodnutí vydáno (sporné, nesporné, exekuční atd. ). Není rozhodné ani, zda jde o rozhodnutí řádného či zvláštního nebo rozhodčího soudu, neboť může-li nejvyšší soud přezkoumat pravomocné rozhodnutí řádného soudu, není zajisté rozumného důvodu, aby tak nemohl učiniti na př. u rozhodnutí soudu zvláštního. Podmínkou je toliko, že jde o rozhodnutí pravomocné, tedy o takové proti kterému už řádný opravný prostředek přípustný není. Jedinou výjimkou je, že nelze ani v této
cestě žádat o přezkoumání rozhodnutí nejvyššího soudu, neboť tu už není třeba opatření vedoucího k zajištění právní jednotnosti.
Při řízení o tomto opravném prostředku neobsahuje osnova téměř žádné formální předpisy. Ustanovuje toliko o nejnutnějších zvláštních náležitostech podání obsahujícího stížnost pro zachování zákona. Protože stížnost není vázána lhůtou, není ani překážky, aby ji z jiných důvodů generální prokurátor opakoval, třebas už jednou byla zamítnuta; proto také připouští osnova, aby generální prokurátor mohl důvody a návrh stížnosti až do rozhodnutí o ní změnit (jiná úprava by byla nehospodárná a sotva by se srovnávala se snahou o správné rozhodování ve věci samé místo zachování nějakých bezduchých formalit).
Generální prokurátor může se ovšem spokojit jen tím, že vyvolá rozhodnutí o tom, že byl porušen zákon, a to jen za tím účelem, aby tu byla směrnice pro činnost soudů v budoucnosti. Generální prokurátor učiní tak zejména tam, kde strany (účastníci) nemají už zájem na zrušení nebo změně původního rozhodnutí, kde na základě pravomocného rozhodnutí byly už založeny další právní poměry atd. V takovém případě se pak nejvyšší soud omezí jen na vyslovení, že byl porušen zákon. S druhé strany nelze bránit ani generálnímu prokurátoru, ani stranám, aby z rozsudku nejvyššího soudu vyvodili důsledky (i když strany (účastníci) nemohou zasahovat do řízení před nejvyšším soudem, není dobře možno je nutit, aby setrvaly v nezákonném stavu). Proto je třeba rozsudek nejvyššího soudu, kterým se vyslovuje, že byl porušen zákon, podle možnosti — t. j. vždy, kdy se tak může stát, čili strany jsou ještě na živu nebo adresy jejich právních nástupců jsou známy — doručit i stranám (účastníkům); těm se pak ponechává na vůli, zda navrhnou zrušení nebo změnu původního rozhodnutí i tam, kde generální prokurátor tak neučinil. Dojde-li k novému řízení, ať už proto, že to navrhl hned generální prokurátor, nebo proto, že to navrhla strana (účastník), je právní názor nejvyššího soudu pro nižší soudy závazný. Pro nové řízení platí pak přiměřeně předpisy o obnově; to platí samozřejmě i s hlediska přípustnosti opravných prostředků proti novému rozhodnutí.
Jde o výjimečný opravný prostředek, jehož prvotním účelem je zachování právní jednotnosti (usměrnění soudní praxe atd. ). Právo stran (účastníků) domáhat se nápravy proti vadnému rozhodnutí je tu jen věcí jaksi vedlejší. Proto stanoví zákon výslovně, že bez výslovného odstranění vadného rozhodnutí
příslušným nižším soudem nemá rozsudek nejvyššího soudu právního účinku na právní poměry dotčených stran (účastníků). Osnova nepouští se zřetele, že k tomuto výjimečnému opravnému prostředku dojde event. po delší době, kdy tu už může být celá řada dalších právních poměrů třetích osob. Tyto právní poměry zůstávají proto nedotčeny i novým rozhodnutím ve věci samé, ledaže porušení práva bylo nebo muselo být třetí osobě známo. Osnova si nijak nezastírá, že nová úprava má být vlastně jen pokusem pro získání zkušeností s hlediska budoucí konečné. úpravy (viz všeob. část této důvodové zprávy).
K části třetí: K§ 63:
V tomto ustanovení se určuje, které soudy vykonávají soudní moc ve věcech trestních. Pokud jde o soudy okresní, neznamená navržené ustanovení, že by všechny okresní soudy musily vykonávat soudní moc v trestních věcech, nýbrž je možné, aby trestní agendu vykonávaly jen některé z (nich.
K §§ 64 a 65:
Jako základní zásada se stanoví, že řízení v prvé stolici koná okresní soud, pokud výjimečně nejde o věci náležející k příslušnosti státního soudu (§ 17, odst. l zák. č. 232/1948 Sb., o státním soudu), a že druhou stolicí, jejíž rozhodnutí je konečné, je krajský soud. Porotní soudy se zrušují, účast lidu při rozhodování ve věcech trestních je zajištěna složením senátů.
K § 66:
Osnova se zde přidržuje slovenského vzoru a zřizuje úřady veřejné žaloby. U okresních soudů se tyto úřady jmenují okresní prokuratury, u krajských soudů krajské prokuratury.
K § 67:
V tomto paragrafu se stanoví obecná zásada, podle které řízení před okresním soudem, který je organisován jako sborový soud, se řídí podle zásad trestních řádů (trestního řádu z r. 1873 a trestného poriadku z r. 1896) o řízení před krajským soudem jako soudem první stolice.
Okresní soud rozhoduje vždy v senátech. Předpisy o řízení před samosoudcem se výslovně zrušují.
Jelikož tento zákon neupravuje vyčerpávajícím způsobem celé trestní řízení, bylo nutné obecným ustanovením rozřešit otázku, který soud činí rozhodnutí a opatření, která dříve
náležela zemskému soudu (hlavnímu soudu) nebo krajskému soudu, a v důsledku přesunu příslušnosti i ta rozhodnutí a opatření, která náležela radní komoře a jejímu předsedovi. Toto ustanovení se uplatní ovšem jen tehdy, není-li v tomto zákoně ustanovení upravující jinak přesun příslušnosti (srv. na př. § 70). V odstavci 3 se vyslovuje důležitá zásada, že proti každému rozhodnutí a opatření předsedy senátu se lze domáhat rozhodnutí senátu samého.
K § 68:
Ustanovení § 68 odpovídá ustanovení § 26, odst. 2.
K § 69:
Ustanovení o nutné obhajobě přejímá svým obsahem v podstatě dosavadní zásady, nově je však formuluje.
K § 70:
K tomuto ustanovení srovnej poznámku v důvodové zprávě k § 67.
K §§ 71 a 72:
Ustanovení tato jsou nutným důsledkem zrušení zemských soudů.
K § 73:
Řízení o odmítnutí se zjednodušuje a upravuje obdobně jako odmítnutí v řízení ve věcech občanských (§ 27).
K §§ 74 a 75:
Tato ustanovení upravují přípravné vyšetřování (na Slovensku zákonný termín vyšetřování). Navazují na ustanovení trestních řádů, pokud jde o obligatornost vyšetřování. V zájmu urychlení řízení se stanoví, že o uvalení nebo zrušení vazby rozhoduje s konečnou platností senát okresního soudu.
K §§ 76 až 79:
Navržená ustanovení, odstraňují obžalovací řízení, které vedlo jen k průtahům v řízení a v praxi bylo namnoze jen formalitou. Rozhodování o přípustnosti obžaloby se tak přenáší do hlavního přelíčení.
•
K §§ 80 a 81:
Také ustanovení § 80 sleduje urychlení řízení. Lhůtu k přípravě obhajoby pro hlavní přelíčení zkracuje na tři dny.
Ustanovení § 81 je výjimkou ze zásady vyslovené v § 67, odst. 2, protože není důvodu, proč by senát měl rozhodovati o zastavení trestního
řízení, když žalobce ustoupí od obžaloby ještě před počátkem hlavního přelíčení.
K § 82.
Ustanovení § 82 je nutné vzhledem k úpravě příslušnosti státního soudu (§ 17 zák. č. 232/ 1948 Sb. ).
K § 83:
Lhůty ke stížnosti se přizpůsobují lhůtě k opravnému prostředku proti rozsudku. Z téhož důvodu se upouští od provedení stížnosti. Není ovšem vyloučeno, aby stěžovatel po podání stížnosti až do rozhodnutí o ní ji blíže odůvodnil. Pokud ovšem se v dosavadních předpisech vyskytují lhůty kratší, nejsou dotčeny tímto ustanovením.
K §§ 84 až 103:
V těchto ustanoveních upravuje osnova opravné řízení proti rozsudkům okresního soudu. Nová úprava je nutná vzhledem k přesunu příslušnosti a vzhledem k tomu, že trestní řád platný na Slovensku vycházel z trojinstančního postupu, který nelze zachovat. Při této příležitosti byly opravné prostředky proti rozsudku zjednodušeny a upraveny jednotně pro celé území republiky.
Ustanovení § 84 znamená opuštění dosavadního formalismu. Na místo dosavadní dvojitosti opravných prostředků do rozsudků sborových soudů prvé stolice (zmateční stížnost a odvolání) zavádí osnova jediný opravný prostředek označený jako odvolání. Odvolací důvody podstatně zjednodušuje. Odvolání pro výrok o vině napadá jak nesprávné řešení skutkové otázky, tak i nesprávné řešení právní otázky z oboru hmotného práva trestního.
Řízení o odvolání se upravuje tak, že umožňuje přezkoumání rozsudku okresního soudu i řízení jemu předcházejícího v širokém rozsahu (§94).
V neveřejném seděni (§ 93) rozhoduje krajský soud o odvolání, jen když nerozhoduje ve věci samé, tedy na př. když odvolání odmítá, což může učinit, mělo-li odvolání být odmítnuto již okresním soudem jako opožděné nebo též bylo-li podáno osobou, jež k podání odvolání není oprávněna, anebo vzdala-li se odvolání osoba k tomu — t. j. ke vzdání — oprávněná (srv. § 85, odst. 2). Rozhoduje-li krajský soud ve věci samé, rozhoduje o odvolání ve veřejném seděni (ústním líčení) a to rozsudkem.
Ustanovení § 94, odst. l souvisí s ustanovením § 87, odst. 3. Podá-li odvolatel odvolání, musí soud přezkoumat rozsudek s hlediska všech důvodů, které s hlediska omezené možnosti podati odvolání přicházejí v úvahu.
Zákaz reformace in peius stanoví § 94, odst. 2.
Důležité je ustanovení § 101, odst. 3, které vyslovuje zásadu, že krajský soud rozhoduje zpravidla ve věci samé. Ke zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí dojde jen tenkrát, nelze-li se obejít bez konání nového hlavního přelíčení.
K § 104.
Tento paragraf navazuje v podstatě na ustanovení § 33 tr. ř. z r. 1873, které se osvědčilo, v některých směrech se však od něho podstatně odlišuje. Omezuje přípustnost jejího podání jen na rozhodnutí trestního soudu a to pouze ta, která jsou již pravomocná. Nejvyššímu soudu poskytuje širokou možnost, jakým způsobem má rozhodnout, a umožňuje odstranění důsledků vadných rozhodnutí a to i v neprospěch obviněného ovšem s omezením, že generální prokurátor podá stížnost do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí.
K § 105:
Ustanovení § 105 sleduje pružnější úpravu odměn znalců. Řízení o úpravě svědečného, znalečného a tlumočnických poplatků se zjednodušuje.
K §106:
Na rozdíl od trestního řádu z r. 1873 rozhoduje se o návrhu na povolení obnovy vždy ve veřejném seděni. V zájmu urychlení řízení se lhůta ke stížnosti zkracuje i zde na tři dny.
K §107:
Úprava příslušnosti k rozhodování stran výkonu trestu je nutná vzhledem k přesunu příslušnosti.
K § 108:
Záruky objektivního rozhodování, které jsou v řádném řízení v opravném prostředku, se zde nahrazují rozšířením nalézacího senátu.
K § 109:
Řízení stran přestupků se po vzoru ustanovení trestních řádů o řízení před okresními soudy zjednodušuje.
K §110:
Z technických důvodů se vedení rejstříků trestů ponechává krajské prokuratuře. O zahlazení odsouzení rozhoduje okresní soud, a to okresní soud v jehož obvodě je úřad rejstříku trestů. Také toto opatření se považuje za nutné z důvodů technických.
K § 111:
V těchto ustanoveních navazuje osnova na ustanovení zákona č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží, a stanoví některé odchylky od řízení před okresními soudy, odůvodněné povahou věci. Zásady zákona č. 48/1931 Sb., které se osvědčily, se přejímají. Složení senátu v řízení proti mladistvým je upraveno v § 132.
K § 112:
Ustanovení § 112 navazuje na úpravu zákona č. 91/1934 Sb., přihlíží však ke změnám, k nimž došlo v úpravě příslušnosti. Navržená úprava je nutná vzhledem k podstatné změně opravného řízení. Zákon č. 91/1934 se zrušuje. Pokud v tomto zákoně bylo upraveno podmíněné propuštění z doživotního trestu, přejímá se v nově upraveném § 11, odst. 3 zák. č. 562/1919 Sb. (srv. § 114, odst. 4).
K§ 113:
V zákoně bylo nutné vyřešit poměr k dosavadním ustanovením. Předpisem, na který míří navržené ustanovení § 113, je na př. zákon č. 232/1948 Sb., o státním soudu.
K § 114:
V tomto ustanovení jsou obsaženy změny některých předpisů o řízení, které jsou nutné vzhledem k nové úpravě příslušnosti a řízení.
K části čtvrté: K §§ 115 až 125.
Vzhledem k ustanovení třetí části osnovy
o nové organisaci výkonu soudní pravomoci v trestních věcech je třeba nově upravit
i výkon vazby ve vězeňských ústavech, organisaci služby v nich a jejich řízení a správu. Osnova tak činí v části čtvrté. Dbá při tom toho, aby se stejně jako v soudnictví náležitě uplatnily lidové orgány i ve vězeňství.
I. Výkon vazby: Poněvadž okresní soudy mají napříště v I. stolici rozhodovat o všech trestních věcech s výjimkou těch, které přísluší soudit státnímu soudu, bude třeba, aby v jejich věznicích byla vykonávána vyšetřovací vazba i pro zločiny a přečiny a trestní vazba určité délky. Tyto věznice mají však z největší části malou kapacitu a nejsou dostatečně vybaveny.
Aby odstranila uvedené obtíže osnova zřizuje v § 115, odst. 1 tři základní typy vězeňských ústavů: trestní ústavy (jako dosud) a krajské soudní věznice jako ústavy samostatné, určené především nebo výhradně k výkonu trestů na svobodě, a okresní soudní věznice, určené především k výkonu vyšetřovací vazby a přičleněné k okresním soudům s trestní pravomocí. Pro krajské soudní věznice bude užito budov dosavadních věznic krajských soudů, které jsou mnohem větší a nepoměrně lépe zařízeny a zabezpečeny proti útěkům než věznice okresních soudů. Při nové úpravě krajů nebudou ovšem krajské soudní věznice vždy v sídle krajského soudu, což však vzhledem k jejich samostatnosti a účelu nebude nijak na závadu. Mají v nich být vykonávány zejména tresty, které se dosud vykonávají ve věznicích krajských soudů jako soudů I. stolice a jež by jinak při dostatečném vybavení okresních soudních věznic mohly být vykonávány v těchto věznicích.
Ustanovení § 115, odst. 2 umožňuje hospodárné využití vězeňských ústavů a účelnou diferenciaci trestů na svobodě i pro přechodnou dobu. Ustanovení § 115, odst. 3 má na mysli případy, kdy okresní soud nemá věznice buď vůbec anebo dostatečné.
II. Organisace výkonu služby: Osnova v § 116 ustanovuje, že ve vězeňských ústavech vykonává správní a strážní službu Sbor uniformované vězeňské stráže (SVS). Tento Sbor koná dosud službu ve věznicích okresních soudů jen výjimečně. Vzhledem k důležitosti okresních soudních věznic bude však třeba, aby i v těchto věznicích byli vězni střeženi odborně školenými silami. Z této skutečnosti vyplývající nutnost nové organisace výkonu služby osnova řeší v § 117, odst. 2, zřizujíc v okresních soudních věznicích stanice SVS. Ustanovení o oddílech SVS přejímá osnova z § 3 vl. nař. č. 3/1947 Sb. nově ustanovujíc, že přednosta vězeňského ústavu je zároveň velitelem oddílu SVS. Na rozdíl od § 47, odst. l cit. vl. nař. přísluší veliteli oddílu SVS právo ukládat všechny kázeňské tresty.
III. nížení a správa vězeňských ústavů je dosud upravena dekretem č. 112/1945 Sb., o správě soudních věznic a trestních ústavů, podle §§ 2 a 3 tohoto dekretu přísluší řízení a správa soudních věznic přednostům příslušných soudů, řízeni a správa trestních ústavů přednostům těchto ústavů. Poněvadž přednostové soudů jsou při dosavadní úpravě nadměrně zatěžováni i podružnými věcmi vězeňskými, osnova přenáší (§ 118, odst. 3) řízení a správu krajských a okresních soudních věznic na přednosty krajských soudních věznic. Předsedům soudů (příp. jiným soudcovským úředníkům) zůstává však podle § 119 vyhrazen dozor na vězeňské ústavy jako ústavním komisařům. Tím se dosáhne toho, aby jejich rukama procházely jen věci s hlediska výkonu vazby nebo služby skutečně závažné.
Přenesení působnosti zemských soudů ve věcech vězeňských bylo provedeno již v § 5 de-
kretu č. 112/1945 Sb. a plně se osvědčilo. Osnova proto stanoví v § 123, že ministerstvo spravedlnosti vykonává svoji dosavadní správní působnost ve věcech tam uvedených.
Vrchní dozor na vězeňské ústavy přísluší ministru spravedlnosti (§ 121), který též vydává vězeňské předpisy (§ 122).
IV. Občanskou kontrolu výkonu vazby konají ve vězeňských ústavech členové Národního shromáždění. Funkcí je pověřuje ministr spravedlnosti (§ 120).
V. Z přechodných a závěrečných ustanovení
nutno uvést k § 125, odst. 2, že na Slovensku byl výkon trestu ve zvláštních pracovních útvarech upraven nař. č. 105/1945 Sb. SNR. Jeho platnost skončila 30. dubna 1947. Z důvodů unifikačních má být nyní výkon trestu ve zvláštních pracovních útvarech upraven obdobně jako výkon trestu ve zvláštních nucených pracovních oddílech podle dekretu č. 126/1945 Sb. a má být tedy obstaráván justiční správou. Jde
o výkon trestů téže povahy.
K části páté. K §§ 126 až 128.
Ustanovení tato jsou dalším důsledkem zrušení zemských (hlavních) soudů a zemských (hlavních) státních zastupitelství. Jejich dosavadní správní působnost přenáší se zásadně na předsedy krajských soudů, po případě na krajské prokurátory. Vyhovuje se tím požadavku decentralisace veřejné správy. Toliko výjimkou se přesně vymezené správní působnosti přenášejí na ministerstvo spravedlnosti z důvodů účelnosti a jednotnosti, a to zatím na dobu, než bude působnost v těchto věcech upravena definitivně v rámci celkového přebudování právního řádu. Decentralisační tendencí zákona zajišťuje
i ustanovení o zmocnění vlády, aby působnost přenášenou na ministerstvo spravedlnosti v některých věcech soudní správy přenesla nařízením na podřízené orgány.
K § 129.
Vzhledem k zrušení zemských soudů a zemských státních zastupitelství přejde působnost disciplinárních komisí, dosud u nich zřízených na základě § 100 služební pragmatiky, na disciplinární komise krajských soudů. Z důvodů účelnosti a jednotnosti je třeba, aby působnost ve věcech disciplinárních proti kancelářským silám pomocným, která by jinak (§ 49, 107 vládního nařízení č. 113/26 Sb. ) náležela ministerstvu spravedlnosti, byla přenesena na předsedy krajských soudů.