Předloženým zákonem spojuje se v jeden ústav dosavadní ústav pražský, který vznikl téměř před 25 lety, a to včetně všech svých poboček, se Státním zdravotně-sociálním ústavem v Bratislavě, který vznikl dne 1. května 1939 podle slovenského zákona č. 101. Tak jako všude, i tímto zákonem se zdůrazňuje jednota československého státu a odčiňují opatření způsobená okupanty, současně však se respektuje plně svébytnost slovenského národa, čemuž je vyhověno tím, že bratislavský ústav bude sice součástí jediného Státního zdravotnického ústavu, avšak ve formě ústavu oblastního, který po stránce administrativní i hospodářské bude samostatný.

Z nového Státního zdravotnického ústavu se vyjímají některé úkony, které byly podstatnou součástí dosavadního ústavu a podle statutu z r. 1925 byly vlastně položeny na první místo. Je to výroba ser a očkovacích látek a výroba vakcín, která se časem tak rozrostla, že převážila veškerou ostatní činnost dosavadního ústavu. V jistém slova smyslu možno tuto výrobu nazvat přímo výrobou tovární, budiž však přitom poznamenáno, že se všemi dobrými vlastnostmi tovární výroby a téměř s žádnými nepříznivými. Výroba očkovacích látek a vakcín ve Státním zdravotním ústavě požívala dobré pověsti v celé střední Evropě a tyto výrobky se také vyznačovaly nízkými cenami. Je třeba připomenout tyto věci dnes, kdy se tato výroba od ústavu odděluje, a vzpomenout příznivého prostředí, které ve Státním zdravotním ústavě měla, a vzpomenout s vděčností i zakladatele této výroby, doc. dr Bohuslava Feierabenda, který zahynul před lety tragicky s celou svou rodinou v Alpách.

Jest si přáti, aby práce tohoto oddělení po opuštění svazku Státního zdravotnického ústavu byla stejně úspěšná a stejně prospěšná jako až dosud. Z této výroby, sloučené s výrobou penicilinu, s výrobou hormonálních a vitamínových preparátů, pokud se získávají biologickou cestou, s výrobou sušené krevní plasmy a s výrobou očkovacích látek pro veterinární účely, bude zřízen samostatný státní podnik.

Po oddělení výrobního sektoru bude působnost Státního zdravotnického ústavu jednotnější a ponese charakter resortního výzkumu, t. j. ústav bude jako složka státní zdravotní správy konat odborně vědecké, výzkumné, vyšetřovací, kontrolní a jiné odborné práce v oboru zdravotnictví, potřebné pro řízení, provádění a kontrolu jednotné zdravotnické politiky.

Úkolem ústavu bude nyní zejména provádět výzkumy, průzkumy a vyšetřování nutná k zajištění zdraví lidí, zvířat a rostlin ve vzájemné spojitosti života, výzkum a kontrolu životního prostředí se zvláštním zřetelem k základním přírodním podmínkám a jejich vlivu na život, bude prováděti biologický výzkum výživy a kontrolu poživatina předmětů potřeby a provádět výzkum a kontrolu léčiv. Dalším jeho důležitým úkolem bude vzdělávat a odborně cvičit zdravotnické pracovníky pro veřejnou zdravotní službu, a ministerstvo zdravotnictví za tímto účelem připravilo již osnovu vládního nařízení o Ústavu pro vzdělání a výcvik veřejných zdravotníků. Vláda právě včera tuto osnovu schválila.

Konečně bude úkolem Státního zdravotnického ústavu účastnit se při zdravotnické výchově lidu, zejména v oboru ochranné zdravotní péče.

Z uvedeného je patrno, že přesto, že se část činnosti od Státního zdravotnického ústavu odděluje, bude činnost širší, neboť se bude zabývati předpoklady pro zdraví lidí, zvířat a rostlin, svůj odbor potravinářský rozšíří z kontroly potravin i na průzkum výživy, svůj odbor farmaceutický z kontroly léčiv na výzkum léčiv a svůj odbor hygienický rozšiřuje z hygieny školní, bytové a živnostenské na průzkum geoklimatický jakožto hlavní a základní podklad veškeré zdravotnické politiky.

Dosavadní Státní zdravotní ústav vznikl zákonem č. 218 Sb. ze dne 12. října 1925 o zřízení, působnosti a organisaci Státního zdravotního ústavu republiky Československé. Jeho vybudování bylo umožněno velikým darem Mezinárodního úřadu Rockefellerovy nadace v částce cca 25 mil. Kčs, dotací státní a ochotnou spoluprací odborníků. Podle § 2 cit. zákona byly tomuto ústavu na podkladě dohody Mezinárodním úřadem Rockefellerovy nadace uloženy tyto úkoly:

1. provádění odborně vědeckých prací a výzkumů, nutných k účinným zdravotním opatřením včetně výroby očkovacích látek a léčivých ser;

2. péče o praktickou odbornou výchovu zdravotnického personálu;

3. podporování výchovy v preventivní medicině.

Ústav měl býti rozdělen na jednotlivá pracovní oddělení, k nimž měly přistoupiti i pobočky zřízené v jiných částech republiky. Činnost oddělení i poboček mělo řídit ústředí, které by jednak obstarávalo administrativu celého ústavu i poboček, jednak určovalo jejich činnost i po stránce odborně vědecké a výchovné. Počet oddělení hlavního ústavu byl stanoven pro začátek na 12. Byla tehdy navrhována ještě jiná oddělení mimo těchto 12. avšak od zřízení těchto oddělení bylo upuštěno a nebyla také ani pojata do stavebního programu. Projektantem ústavu byl ing. arch. Kvěch a stavbu provedla firma ing. Belada na pozemcích odkoupených od vinohradské záložny v sousedství státní nemocnice na Královských Vinohradech. Projekt zněl na 11 samostatných budov, které měly býti vybudovány na tomto pozemku. Pro chov koní, nutných pro oddělení serologické, jakož i pro chov malých zvířat byl zakoupen dvůr Bohumile u Černého Kostelce, jemuž náležel pozemek o rozloze 100 ha. Potřeba ústavu projevila se ihned po zřízení Československé republiky v roce 1918, kdy ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy pociťovalo potřebu praktické odborné části, t. j. části laboratorní, která by je podporovala v jeho práci. O věc se zasloužila velmi podstatně dr Alice Masarykova, která už v roce 1919 zainteresovala v Paříži zástupce Mezinárodního úřadu Rockefellerovy nadace dr S. M. Gunna, a z toho se teprve vyvinula jednání, která započal první ministr zdravotnictví dr Vavro Šrobár, v nichž pokračoval později ministr dr Ladislav Prokop Procházka, po něm ministr dr Bohuslav Vrbenský a nakonec ministr Jan Šrámek. O věc se zasloužilo také tehdejší Národní shromáždění, a to resolucí ze dne 29. ledna 1920, kterou bylo vládě uloženo, aby se postarala o zřízení Státního zdravotního ústavu. Věc projednávala tehdy také Státní zdravotní rada. Poslanecká sněmovna Národního shromáždění projednávala zákon 18. září 1925 a zpravodajkou o zákonu byla poslankyně Eliška Purkyňová, senát tehdejšího Národního shromáždění projednával zákon dne 19. října 1925; zpravodajem byl senátor J. V. Klečák. President republiky podepsal zákon dne 23. října 1925 a ve Sbírce byl publikován 31. října 1925.

Stavebně byl ústav budován postupně, a to tak, že se stavbou první budovy bylo započato v roce 1922, tedy ještě tři roky před přijetím zákonné osnovy. Při plném zahájení činnosti ústavu fungovalo ihned 6 oddělení. Ke zřízení všech oddělení tak, jak byla zamýšlena v roce 1925, nedošlo ve skutečnosti nikdy, rovněž tak teprve po 20 letech došlo ke zřizování poboček. Do budovy Státního zdravotního ústavu byly sice průběhem doby umístěny Ústav pro kontrolu potravin a Ústav pro kontrolu léčiv, které vsak fungovaly jako ústavy zcela samostatné a které do ústavu byly vtěleny teprve za války, v roce 1942, kdy také proti původnímu programu bylo zřízeno při ústavu i t. zv. 9. oddělení, oddělení veterinární.

Ke zřizování poboček došlo až po druhé světové válce roku 1945. Jakýsi náznak pobočky byl však proveden již dříve, a to opět za války, v roce 1940, kdy po uzavření československých vysokých škol byl zřízen v Brně z Hygienického ústavu Masarykovy university a z tamního zdravotnického ústavu pro zkoumání potravin Zemský zdravotní ústav, který se zabýval bakteriologickou diagnostikou, hydrologickým vyšetřováním vod pitných, povrchových a odpadových a zkoumáním potravin. Od r. 1945 je pobočkou pražského Státního zdravotního ústavu.

V r. 1945 byly zřízeny ještě další pobočky, a to v Ústí nad Labem a v Čes. Budějovicích. V r. 1947 byly zřízeny dvě pobočky Státního zdravotního ústavu na Moravě, a to epidemiologicko-mikrobiologická pobočka v Přerově a v Ostravě.

V r. 1948 došlo ke zřízení epiemilogicko-irobilogických poboček v Karlových Varech a v Hradci Králové a byla převzata do provozu Státního zdravotního ústavu Zemská diagnostická stanice v Uherském Hradišti.

Mimo tyto mimopražské pobočky existuje od dob války ještě pobočka v Praze, a to při ústavu pro mikrobiologii a imunologii prof. dr Frant. Patočky, která obstarává epidemiologicko-mikrobiologické vyšetřování západních oblastí země České.

Také v mateřském ústavu byly po r. 1945 provedeny některé změny. Z laboratoří, které byly původně při 4., později při 5. oddělení Státního ústavu zdravotního a které se zabývaly vyšetřováním vod pitných, povrchových i odpadních, vytvořeny byly samostatně spravované laboratoře pro hydrologii.

Z diagnostických laboratoří 4. oddělení, zabývajících se diagnosou tuberkulosy, byly vytvořeny samostatné laboratoře pod jednou správou pro diagnostiku tuberkulosy a výrobu tuberkulinu. Pro řešení biochemických problémů bakteriologie a serologie byla vytvořena samostatná laboratoř pro biochemii.

V čele Státního zdravotního ústavu stáli od jeho vzniku až do dneška vynikající odborníci, kteří se každý svým způsobem a přiměřeně době, ve které působili, zasloužili o jeho rozvoj.

Na prvém místě třeba vzpomenouti prvního ředitele Státního zdravotního ústavu, prof. dr Pavla Kučery, který položil základy ústavu a jemuž jen předčasná smrt, a to už v r. 1928, zabránila v další činnosti.

Druhým ředitelem ústavu byl vládní rada docent dr Bohumil Vacek, býv. zemský zdravotní referent v zemi Moravskoslezské, který vedl ústav po prof. dr Kučerovi do r. 1937 a který ještě dnes přes svůj vysoký věk hraje vynikající roli v našem zdravotnictví.

Třetím ředitelem byl vládní rada prof. dr Hynek Pelc, a to od r. 1938 do 31. prosince 1940, kdy byl násilně odstraněn německými okupanty. Prof. Pelc byl nesporně nejvíce vynikajícím členem Státního zdravotního ústavu. Mezi pracovníky ústavu je jmenován již v důvodové zprávě k zákonu z r. 1925. Byl to muž velikého vzdělání a zdravotnického rozhledu, veliké životní kázně, energie, organisačních schopností a pracovního nadšení a jeho ztráta není ještě ani dnes oželena a jeho podnětná práce není a nemůže býti ani dnes a nebude ještě dlouho nahrazena. Patří k obětem Heydrichovy éry, neboť byl popraven za heydrichiády dne 2. července 1942.

Pomineme-li dobu okupace, kdy se tohoto ústavu zmocnili jako všeho v této zemi Němci a kdy se zde vystřídali dva němečtí ředitelé, a budeme-li postupovati v chronologickém výčtu ředitelů Státního zdravotního ústavu, pak musíme jmenovati i nynějšího ředitele ústavu, prof. dr Viléma Honse, který stojí v čele ústavu od r. 1945, byl v úzkém vztahu k ústavu při jeho vzniku a věnuje tomuto ústavu své nejlepší síly a zkušenosti, které nabyl zde i jinde.

Kolektiv pracovníků Státního zdravotního ústavu přinesl také oběti na životech za německé okupace. Mimo zmíněného již prof. dr Hynka Pelce byli to z vědeckých pracovníků docent dr Václav Strimpl, naposled zástupce přednosty třetího oddělení, dr Jaromír Bouček, přednosta druhého oddělení, a dr Jaroslav Klíma, přednosta pátého oddělení. Byly i oběti z řad ostatních zaměstnanců ústavu a jména všech jsou vyryta na desce, kterou ostatní zaměstnanci pietně umístili brzy po osvobození ve vestibulu ředitelské budovy.

Přihlédneme-li k úkolům, které byly Státnímu zdravotnímu ústavu vytčeny v r. 1925, porovnáme-li to s úkoly, které ústav v přítomné době skutečně koná, a vezmeme-li zřetel i k tomu, jak dospěl k dnešnímu stavu, vidíme, že ústav nesplnil vše, co mu bylo za úkol vytčeno, a že i pokud to splnil, dostal se k novým úkolům teprve za dlouhá léta.

Především za plných 20 roků jeho trvání nedošlo k uskutečnění ani jediné pobočky, ačkoliv jejich zřizování bylo pevně vytčeno zákonem. Bylo to stanoveno v § 3, odst 1, s těmito pobočkami se počítalo a byly také nutné proto, aby ústav mohl splniti své poslání. Po jejich zřízení opětně volaly resoluce konferencí preventivního lékařství. Nikdy také nebylo realizováno oddělení pro biologický výzkum a lékařské využívání radia. Další 4 oddělení, totiž pro zkoumání vod, pro stavební a bytovou hygienu, pro školní hygienu a školní lékařství a pro hygienu živnostenskou a hygienu práce, splynula v oddělení jedno, nazvané oddělením pro sociální hygienu.

Trvalo také dlouhá léta, než byly do ústavu vtěleny Ústav pro zkoumání potravin a Ústav pro zkoumání léčiv. Nebylo vlastně realizováno ani oddělení pro výživu. Byly uvedeny v činnost tak zv. laboratoře, které se zabývaly některými speciálními problémy, jako na př. laboratoř pro hydrologií, laboratoř pro hygienu práce, avšak tyto laboratoře zůstaly jenom torsem zamýšlených oddělení.

Nikdy nebyl také uskutečněn původní plán zříditi při Státním zdravotním ústavu školu pro zdravotníky a myšlence bylo činěno zadost jenom tím, že se občas ve Státním zdravotním ústavu pořádaly přednášky pro zdravotnické osoby.

Naproti tomu uskutečnila se některá oddělení, na která nebylo v zákonu z r. 1925 pamatováno, a to především oddělení pro biologickou kontrolu léčiv, oddělení pro lidovou výchovu a propagaci zdravotnictví a naposledy za války t. zv. oddělení veterinární.

Jednotlivá oddělení nerostla také úměrně. Zatím co oddělení první, serologické, a oddělení druhé, pro výrobu očkovací látky proti neštovicím a pro výrobu látky proti vzteklině, narostlo do mamutích rozměrů - a to zejména proto, že za války muselo na sebe vzíti také povinnosti výroby německé, zničené válkou - zatím co oddělení pro bakteriologickou diagnostiku a epidemiologii se také rozrostlo do velkých rozměrů, některá jiná oddělení atrofovala, na př. oddělení pro sociální hygienu a oddělení pro lidovou výchovu a propagaci zdravotnictví.

Rozebíráme-li tuto situaci dnes s odstupem téměř čtvrt století, tu si uvědomujeme, že určitá závada byla již v samém zákonu, že totiž zákon zřizoval příliš mnoho oddělení s oborem působnosti tak příbuzným, jako na př. oddělení pro výrobu neštovičné vakciny a oddělení pro výroby očkovací látky a očkování proti vzteklině, dále čtyři oddělení, a to deváté až dvanácté, jež se v podstatě měla zabývati stejným problémem, t. j. hygienou prostředí, ve kterém žije člověk.

Překážky byly i v okolnostech a době. První ředitel ústavu se ujal své funkce už jako nemocný člověk a zemřel za 3 roky po vzniku Státního zdravotního ústavu. Druhý ředitel nebyl zprvu vybaven plnou ředitelskou pravomocí, a když si tuto pravomoc získal, nebyl již čas příznivý. Nastala doba hospodářské krize, úspor ve státních výdajích a restrikce zaměstnanců, a ústavu se nedostávalo hmotných prostředků k rozvinutí provozu ani ke krytí nákladů osobních, ani ke krytí nákladů věcných.

Největší naděje byly kladeny, a to plným právem, ve třetího ředitele ústavu, prof. dr Hynka Pelce. Nastupoval místo ředitele s plným pracovním elánem, promyšleným programem, s bohatými zkušenostmi ústavními i mimoústavními, avšak v době již pohnuté, v době, kdy šlo nejen o existenci státu, ale o samo bytí našeho národa. Přesto v oné krátké době 3 roků podařilo se prof. dr Pelcovi, a to také proto, že přišlo do ústavu mnoho vědeckých pracovníků z propuštěné čs. armády a z uzavřených vysokých škol, vykonati mnoho pro prohloubení a zesílení činnosti ústavu.

Je třeba, abych zde dnes upozornil také na to, že ačkoliv ústav byl celkem dobře vybaven stavebně, dobře vypraven věcně, nebyl správně vybaven personálně. Pro vědecké pracovníky bylo systemizováno několik míst třetí a čtvrté platové stupnice, avšak veliký počet vědeckých pracovníků živořil po dlouhá léta ve formě smluvních špatně placených sil a není divu, že mnozí, a to často právě ti nejschopnější, z ústavu také odešli, a to tam, kde jejich práce byla lépe oceněna.

Považuji za nutné dnes vše toto připomenout proto, abychom se z toho při reorganizaci Státního zdravotního ústavu poučili a abychom se nedopouštěli napříště oněch chyb, kterých jsme se dopustili tenkrát.

Již po mnohá desetiletí je hledána v celém světě a v našem národě zvláště cesta k socialismu. U nás odedávna tato snaha po rovnoprávnosti lidí byla spojována i se snahou po rovnoprávnosti národní. Boj za svobodu člověka byl spojován s bojem za svobodu národa, neboť obého se nám nedostávalo. Málokterý národ je tak dobře k realizaci socialistického řádu připraven jako národ náš. Druhou světovou válkou se cesta k socialismu podstatně zkrátila a poslední rok znamená u nás další její urychlení.

Přijali jsme ústavním zákonem formu lidově demokratické republiky. Je to poslední předstupeň k republice socialistické. Toto údobí se sice vyznačuje stupňujícím se třídním bojem, občanskou diferenciací společenských tříd, avšak jeho cílem jest beztřídní společnost. Beztřídní společnost znamená ve své podstatě rovnost všech pracujících občanů státu. Této rovnosti v oboru hospodářském a v oboru sociálním nemohlo by býti dosaženo bez rovnosti kulturní a rovnosti zdravotní. Jsme dokonce oprávněni prohlásiti, že rovnost zdravotní je předpokladem dosažení rovností ostatních. I když nemáme absolutních možností zajistiti každému člověku zdraví, máme možnosti veliké a těchto možností stále přibývá a bude přibývati. Patří tedy péče o zdravý život k nejzákladnějším úkolům socialistického státu.

Naše republika je si toho vědoma. Ochrana zdraví je zaručena přímo ústavou, neboť podle § 29 přísluší každému občanu právo na ochranu zdraví, přísluší mu právo na léčebnou péči a na zaopatření jak ve stáří, tak i při nezpůsobilosti k práci a při nemožnosti obživy. Přijali jsme mnoho významných zdravotnických zákonů a jejich provádění zasáhne podstatně v zdravotní stav veškerého našeho obyvatelstva. Ať už jsou to zákony o národním pojištění, o některých opatřeních proti tuberkulose, o potírání nemocí přenosných na lidi, o zestátnění nemocnic, o zestátnění lázní a jiné, včetně zákona dnešního, všechny podstatně přispějí ku zvýšení zdravotní úrovně našeho obyvatelstva.