Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Zákon č. 114/1929 Sb. se mění a doplňuje takto:

1. § 1, odst. 1 zní:

"Pokud tento zákon nestanoví jinak, jest oprávněn vykonávati lékařskou praksi na území Československé republiky, kdo

a) je svéprávným československým státním občanem,

b) dosáhl diplomu doktora veškerého lékařství některé československé university,

c) vykonal předepsaný výcvik předepsaný v § 7a a d) dostal povolení podle § 8, odst. 1."

2. Za § 7 se vkládá nový § 7a tohoto znění:

(1) Lékaři, kteří dosáhli diplomu doktora veškerého lékařství po 5. květnu 1945, mohou - zahájiti praksi nebo v ní pokračovati teprve po ukončení povinného výcviku podle dalších ustanovení.

(2) Povinný výcvik trvá 2 roky.

(3) Do doby povinného výcviku se započítává:

a) lékařům, kteří po 5. květnu 1945 již vykonávali praksi, celá doba předchozí lékařské prakse,

b) celá doba činné vojenské služby, pokud tato služba byla konána v československé armádě ve škole na důstojníky zdravotnictva a lékárnictva v záloze, v lékařské vojenské službě nebo ve vojenské lékařské škole, osvojil-li si lékař za tuto dobu všeobecné vědomosti a zručnosti v praksi ústavní i mimoústavní,

c) celá doba služby konané v letech 1939 až 1945 v československé zahraniční armádě nebo v některé ze spojeneckých armád ve škole na důstojníky zdravotnictva a lékárnictva v záloze nebo ve zdravotní službě,

d) doba odborné činnosti vykonávané před dosažením diplomu doktora veškerého lékařství, konal-li tuto činnost kandidát lékařství, který byl dne 17. listopadu 1939 zapsán alespoň v osmém studijním běhu na lékařské fakultě některé české university, v době od 17. listopadu 1939 do 4. května 1945 na území Československé republiky nebo na území ovládaném spojenci v ústavu léčebném, ošetřovacím nebo zdravotnickém ústavu výzkumném a vzdělávacím, a odpovídá-li činnost povahou konaných prací činnosti lékařské, jednou čtvrtinou, nejvýše však dobou jednoho roku; byla-li vsak konána osobou, která do 17. listopadu 1939 vykonala na lékařské fakultě některé české university s úspěchem druhou přísnou zkoušku doktorskou, jednou polovinou bez dalšího omezení.

(4) Ministerstvo zdravotnictví stanoví směrnicemi, které vydá po slyšení lékařských komor, lékařských fakult a Ústřední rady odborů, vyhláškou v Úředním listě povahu činnosti a zásady pro určování působiště v době povinného výcviku tak, aby si lékař výcvikem osvojil všeobecné vědomosti a zručnosti v praksi ústavní i mimoústavní. Podle těchto směrnic určuje v jednotlivých případech působiště a způsob činnosti v době povinného výcviku zemský národní výbor (na Slovensku pověřenectvo zdravotnictví), při čemž je přihlédnouti k tomu, aby se lékaři dostalo přiměřeně placeného místa.

(5) Výkon povinného výcviku se nepokládá za přerušení vzdělávací lékařské činnosti požadované pro udělení titulu odborného lékaře.

(6) Vláda může nařízením prodloužiti dobu povinného výcviku až na tři roky."

3. § 8 zní:

"(1) Lékař smí zahájiti praksi v samostatném výdělečném postavení nebo ve služebním či jiném právním poměru, jakož i změniti dosavadní působiště nebo způsob výkonu prakse jen, dostane-li k tomu povolení, po případě po marném uplynutí lhůty podle odstavce 5.

(2) Povolení podle odstavce 1 uděluje na žádost zemský národní výbor (na Slovensku pověřenectvo zdravotnictví). V žádosti je třeba uvésti okolnosti rozhodné pro posouzení případu, jde-li o povolení zahájení prakse, též prokázati, že u žadatele jsou splněny ostatní podmínky tohoto zákona.

(3) Před rozhodnutím o žádosti se vyzvou místně příslušné okresní národní výbory, nositelé veřejnoprávního sociálního po jištění, lékařské komory a odborová organisace, aby se vyjádřily k žádosti nejdéle do 8 dnů. Po marném uplynutí této lhůty lze rozhodnouti o žádosti bez dalšího.

(4) Povolení nelze uděliti, i když jsou u žadatele splněny ostatní předpoklady podle tohoto zákona, bylo-li by jeho udělení v rozporu s veřejným zájmem zdravotním, zejména s veřejným zájmem na provádění jednotného plánu zdravotní péče (§ 2, odst. 1 zákona ze dne 19. března 1947, č. 49 Sb., o poradenské zdravotní péči). Odepře-li povolení, sdělí zemský národní výbor (pověřenectvo zdravotnictví) žadateli jiná vhodná působiště, kde by mohl zahájiti praksi.

(5) Nedojde-li rozhodnutí žadateli do jednoho měsíce, ode dne podání žádosti, má se za to, že povolení bylo uděleno.

(6) Zjistí-li zemský národní výbor (na Slovensku pověřenectvo zdravotnictví), že u osoby oprávněné vykonávati lékařskou praksi nejsou již splněny všechny náležitosti stanovené v §§ 1 až 7, vysloví zánik oprávnění této osoby k dalšímu výkonu prakse.

(7) Povolení podle odstavce 1 nepotřebují:

a) lékaři, kteří dostali svolení k výkonu lékařské prakse podle ustanovení § 4,

b) lékaři, kteří mohou vykonávati praksi podle ustanovení §§ 5 nebo 6,

c) profesoři lékařských fakult československých universit,

d) úřední lékaři ustanovení ve veřejné správě, úřední lékaři nositelů veřejnoprávního sociálního pojištění a vojenští lékaři pro výkon služby; při rozhodování o povolení k výkonu mimoslužební lékařské prakse jest u nich přihlédnouti k tomu, kam jsou vázáni výkonem služby.

(8) Vzdání se výkonu prakse je lékař povinen oznámiti ve lhůtě 15 dnů zemskému národnímu výboru (na Slovensku pověřenectvu zdravotnictví)."

4. § 16, odst. 2 zní:

"Orgán, u něhož se vede trestní řízení podle odstavce 1, je povinen, je-li osoba, proti níž se trestní řízení vede, členem lékařské komory vyrozuměti tuto komoru, že řízení bylo zahájeno, a vyzvati ji, aby se k věci vyjádřila nejdéle do 30 dnů. Před uplynutím této lhůty nesmí býti řízení skončeno. Nedojde-li vyjádření lékařské komory ve stanovené lhůtě, není orgán v dalším řízení zdržován. Výsledek trestního řízení budiž sdělen zemskému národnímu výboru (na Slovensku pověřenectvu zdravotnictví) a příslušné komoře."

5. § 16, odst. 5 zní:

"Výkon lékařské prakse lze zakázati, a to po prvé na dobu ne delší 6 měsíců, lékaři, který byl dvakráte pravoplatně potrestán pro některý z přestupků uvedených v §§ 7a, 8, 10, 12 až 15 nebo pro obdobný čin trestný podle zákonů trestních nebo zákona přestupkového (zák. čl. XL/1879). Zákaz smí býti vysloven nejdéle do 4 měsíců ode dne, kdy nález o druhém potrestání nabyl právní moci."

Nařízení s mocí zákona ze dne 21. prosince 1940, č. 344 Sl. z., o dočasných omezeních při výkonu lékařské prakse, se zrušuje.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej ministři zdravotnictví a školství a osvěty v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

Účelem předkládané osnovy je:

1. umožniti plánovitou řízenou distribuci lékařů,

2. zvýšiti jejich kvalifikaci.

Vedle toho se osnovou mění některá trestní ustanovení zákona o výkonu lékařské praxe.

Podle dosavadního ustanovení § 8 zákona o výkonu lékařské praxe se mohl lékař, oprávněný vykonávati lékařskou praxi, usídliti kdekoliv a byl pouze povinen před zahájením praxe prokázati okresnímu národnímu výboru, že vyhověl zákonným podmínkám. Okresní národní výbor, shledal-li, že lékař těmto podmínkám vyhověl, vydal o přijetí oznámení osvědčení. Rovněž byl lékař povinen oznámiti v 15denní lhůtě okresnímu národnímu výboru změnu působiště, jakož i vzdání se výkonu praxe. Také v tomto případě okresní národní výbor vzal oznámení na vědomí a vydal o tom osvědčení.

Svoboda lékařů v usazování se byla omezena vládním nařízením ze dne 9. října 1938, č. 219 Sb., o dočasných omezeních v živnostenském a jiném výdělečném podnikání. Toto vládní nařízení bylo vydáno původně na dobu jednoho roku, bylo však několikráte měněno a prodlužováno. Poslední větší úprava byla provedena vládním nařízením ze dne 13. ledna 1943, č. 14 Sb. Zákonem ze dne 20. prosince 1946, č. 256 Sb., byla přiměřená platnost ustanovení §§ 1 až 9 tohoto nařízení prodloužena do 30. června 1947, zákonem č. 108/1947 Sb. do konce roku 1947 a konečně zákonem č. 221/1947 Sb. do konce roku 1948.

Podle těchto předpisů vezme okresní národní výbor oznámení lékaře o zahájení výkonu samostatné lékařské praxe na vědomí, i když byly splněny ostatní náležitosti, jen má-li za to, že není námitek z hospodářských důvodů nebo z důvodů veřejného zájmu. Okresní národní výbor může své rozhodnutí vázati podmínkami. Před rozhodnutím si vyžádá vyjádření stavovských organisací. Totéž platí pro oznámení přeložení působiště. Tato ustanovení umožňují veřejné správě zdravotní usměrňovati až do 31. prosince 1948 distribuci lékařů. Nedostatkem těchto předpisů je, že se vztahují jen na samostatné výdělečně podnikání a nikoliv i na výkon lékařské praxe v poměru služebním nebo jiném. Usazování lékařů v poměru zaměstnaneckém lze ovšem říditi podle dekretu č. 88/1945 Sb.; poněvadž však jeho provádění přísluší úřadům ochrany práce, které musí jednotlivé případy projednávati s orgány veřejné správy zdravotní, je řízení distribuce lékařů podle tohoto dekretu těžkopádné.

Předkládaná osnova proto stanoví, že lékař smí zahájiti praxi v jakémkoli poměru, jakož i změniti dosavadní působiště nebo způsob výkonu praxe teprve tehdy, až obdrží povolení zemského národního výboru. Povolení se odepře, i když jsou splněny ostatní podmínky zákona, bylo-li by to v rozporu s veřejným zájmem zdravotním, zejména se zájmem na provádění jednotného plánu zdravotní péče.

Jinou podstatnou novinkou, kterou osnova zavádí, je povinný dvouletý lékařský výcvik po doktorátě. Dosud mohl lékař vykonávati lékařskou praxi ihned po doktorátě. V tom směru byl zákon o výkonu lékařské praxe krokem zpět proti předpisům, jež před ním platily na Slovensku. Tam byli totiž lékaři povinni podrobiti se po doktorátě jednoroční povinné nemocniční praxi. Většina lékařů byla si však i po vydání zákona č. 114/1929 Sb., vědoma toho, že vysokoškolské studium neposkytuje dostatek zkušenosti a zručnosti pro samostatný výkon lékařské praxe, a tak už před válkou bylo zvykem, že lékař před osamostatněním praktikoval aspoň jeden nebo dva roky v nemocnici. Na požadavku výcviku alespoň dvouletého musíme trvati tím spíše dnes, protože k obsáhnutí nejnovějších poznatků lékařské vědy je nezbytně potřebí dalšího výcviku po doktorátě. Nelze také pouštěti se zřetele, že mladí lékaři, kteří dnes opouštějí vysoké školy, si nemohli namnoze osvojiti takové vzdělání, jaké si osvojují medici v normálních dobách. Mnozí studující byli v důsledku uzavření vysokých škol vytrženi ze svého studia a znovu otevřené fakulty nemohly v prvé době vzhledem k nezbytným studijním úlevám i nadměrnému počtu posluchačů poskytnouti studentům to, co jim vysoká škola normálně poskytuje. Lékařská veřejnost žádala již dlouho uzákonění povinného lékařského výcviku po doktorátě, protože jedině tak lze zajistiti patřičnou kvalifikaci našich lékařů. Tomuto požadavku vyhovuje osnova, která ukládá všem lékařům, kteří dosáhli diplomu doktora veškerého lékařství po 5. květnu 1945, povinnost podrobiti se dvouletému povinnému výcviku. Osnova pamatuje na to, aby se v oněch případech, kde by jinak docházelo k nespravedlivým tvrdostem, započítala určitá činnost do povinného výcviku.

Ustanovení o povinném výcviku umožní také přidělování mladých lékařů na místa, kde jich máme naprostý nedostatek, totiž do venkovských nemocnic a po počátečním ústavním výcviku alespoň v dnešní mimořádné době i do mimoústavní praxe v některých venkovských místech. Zejména na Slovensku je třeba přidělovati mladé lékaře po ukončení jednoletého ústavního výcviku alespoň na jeden rok jako zástupce na neobsazená místa obvodních lékařů do odlehlých horských obvodů. Venkovská ústavní praxe je všestrannější než praxe na speciálních odděleních velkých nemocnic a poskytuje lékaři průpravu všeobecnější. Rovněž mimoústavní venkovská praxe může dáti mladému lékaři velmi cenné zkušenosti. Po ukončení dvouletého povinného výcviku se bude moci lékař usaditi jako samostatný praktický lékař, nebo nastoupí odborný výcvik za účelem specialisace, do něhož se v mezích vládních nařízení č. 39/1932 Sb. a č. 60/1936 Sb. ve znění předpisů je měnících a doplňujících započte po případě část povinného výcviku nebo výcvik celý.

S provedením osnovy nevzejdou státní pokladně zvláštní výlohy.

K č. 1. Svoboda výkonu lékařské praxe se omezuje nově navrženými ustanoveními §§ 7a a 8. Proto je nutno § 1 doplniti odkazem na tyto předpisy.

K č. 2. Odstavec 1: Lékařům, kteří v den počátku účinnosti zákona již vykonávali lékařskou praxi, bude moci zemský národní výbor všude tam, kde je to v souladu s veřejným zdravotním zájmem určiti za působiště jejich působiště dosavadní a ponechati je při dosavadním způsobu činnosti.

Odstavec 3: Do povinného výcviku se započítává celá dosavadní lékařská praxe již usazených lékařů, aby navrhovaná ustanovení nebyla pro ně příliš tvrdá. Rovněž se započítává vojenská služba, aby nedocházelo k nespravedlivému znevýhodnění vojáků proti lékařům, kteří vojenskou službu nekonali. Poněvadž účelem povinného výcviku je zvýšení kvalifikace lékařů, je ovšem možno započítávati pouze dobu strávenou ve škole na důstojníky zdravotnictva a lékárnictva v záloze a ve zdravotní službě. Takováto služba v československé zahraniční armádě nebo v některé ze spojeneckých armád se započítává celá, poněvadž se jeví spravedlivým oceniti oběť, kterou tito lékaři přinesli pro národ a stát, a poněvadž tito lékaři ztratili vojenskou službou příliš dlouhou dobu. Vojenská služba presenční, výcvik v náhradní záloze a výjimečně činná služba podle § 27 branného zákona se započítává celá za předpokladu, že si lékař osvojil ve všech oborech takové znalosti a zručnosti, jaké si může osvojiti normovaným dvouletým výcvikem.

Rovněž se započítává praxe mediků v době uzavření českých vysokých škol v ústavech léčebných a ošetřovacích a ve zdravotních ústavech výzkumných a vzdělávacích, a to podle obdobných zásad, jaké byly uplatněny již ve vládním nařízení č. 101/1946 Sb.

Odstavec 4: Zemský národní výbor bude pravidelně přidělovati lékaře v době povinného výcviku hlavně do venkovských nemocnic. Po dobu nedostatku lékařů bude jich moci užíti i jako zástupců státních obvodních lékařů nebo obvodních lékařů nositelů pojištění v místech, jež nejsou t. č. lékaři obsazena. Pro tuto samostatnou venkovskou praxi použije ovšem jen těch lékařů, kteří si již osvojili dostatečné vědomosti a zručnosti v ústavní praxi. Po zřízení ústavů národního zdraví podle osnovy zákona o poradenské zdravotní péči bude lze mladé lékaře na část povinného výcviku přidělovati i do těchto ústavů. Osnova ukládá. aby se při určování působiště v době povinného výcviku přihlíželo k tomu, aby se lékaři dostalo přiměřeně placeného místa. Zatím je pro mladé lékaře dostatek volných placených míst. Postupně s přibýváním nových lékařů bude však třeba rozmnožovati počet míst sekundárních lékařů ve veřejných ústavech léčebných a ošetřovacích a ve veřejných ambulatoriích a po případě zříditi pro ně služební místa v ústavech národního zdraví.

Odstavec 5: Toto ustanovení umožňuje, aby se lékaři, který se chce specialisovati, započetla do požadované odborné vzdělávací činnosti ta část povinného výcviku, kterou strávil v ústavech, předepsaných pro specialisaci, i když další část výcviku strávil v činnosti, kterou za odbornou vzdělávací činnost nelze považovati.

Odstavec 6: Proponované vládní nařízení se vydá, až bude dostatek lékařů. Lékařská veřejnost už dnes požaduje v zájmu zvýšené kvalifikace lékařů prodloužení výcviku na tři roky.

K č. 3. Odstavec 1: "Jiným právním poměrem" se rozumí poměr volontéra a pod. Pojem "změny způsobu výkonu praxe" bude blíže vymezen ve směrnicích, jež vydá ministerstvo zdravotnictví. Půjde tu zejména o takovéto změny: samostatně praktikující lékař hodlá napříště praktikovati i na účet nositelů nemocenského pojištění nebo naopak se hodlá zříci výkonu praxe na účet nositelů pojištění a vykonávati ji pouze pro samoplátce; lékař, který dosud vykonával všeobecnou praxi, hodlá napříště vykonávati praxi odbornou a pod.

Odstavec 2: Rozhodování o žádostech se přenáší na zemské národní výbory, na Slovensku na pověřenectvo zdravotnictví, protože distribuci lékařů je nutno říditi s hlediska potřeb širšího obvodu.

Odstavec 3: Před rozhodnutím o žádosti budou slyšeny okresní národní výbory, které uplatní místní zájmy, nositelé pojištění, kteří posoudí věc s hlediska potřeb sociálního pojištění, a lékařské komory a odborová organisace, jež budou moci uplatniti požadavky odborové a stavovské. Stanovenou osmidenní lhůtou se zajišťuje rychlost řízení.

Odstavec 4: Pro posouzení veřejného zájmu zdravotního bude směrodatným zejména jednotný plán zdravotní péče, o němž ustanovuje § 2 zákona o po adenské zdravotní péči.

Odstavec 5: Také toto ustanovení má zajistiti rychlost řízení.

Odstavec. 7: Povolení podle § 8. odst. 1 nemají zapotřebí ti, kdo dostali k výkonu lékařské praxe zvláštní svolení od ministerstva zdravotnictví podle § 4, a ti, kdo mohou vykonávati praxi na základě mezistátních smluv, jimiž mohou býti stanoveny podmínky pro usazování těchto lékařů. Vysokoškolským profesorům, ať se už jedná o naše nebo cizí příslušníky. musí býti umožněno vykonávání praxe tak, aby netrpěl výkon jejich učitelské činnosti. Je samozřejmé, že povolení by bylo nadbytečné u lékařů úředních a vojenských, pokud jde o praxi v rámci jejich služebních povinností. Ve sféře mimoslužební lékařské praxe spadají ovšem pod povolovací režim; při šetření veřejného zdravotního zájmu bude jim ovšem výkon praxe povolován zásadně v místě, v němž konají službu.

K č. 4. Dosud měl orgán provádějící trestní řízení pouze právo před vydáním nálezu slyšeti lékařskou komoru. Nyní se zavádí povinnost ji slyšeti.

K č. 5. § 16, odst. 5 se doplňuje citací §§ 7a a 8, kteréžto ustanovení je třeba rovněž zajistiti trestní ochranou.

Nepotřebuje vysvětlení.