Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(¹) V právních rozepřích o nároky ze smlouvy uzavřené v době nesvobody přeruší soud na návrh žalované strany řízení v každém jeho období, předloží-li žalovaná strana prohlášení věcně příslušného ministerstva, na Slovensku prohlášení pověřenectva vydané podle směrnic příslušného ministerstva, nebo orgánu, na něhož ministerstvo tuto působnost vyhláškou v Úředním listě přeneslo, že jde o nárok ze smlouvy uzavřené v době nesvobody v souvislosti s válečnými dodávkami a že důležité důvody (§ 2, odst. 1) vyžadují, aby nárok dočasně nebyl na žalované straně vymáhán.

(²) V exekučním řízení pro nároky uvedené v odstavci 1 odloží soud na návrh povinné strany exekuci, předloží-li povinná strana prohlášení podle odstavce 1.

(³) Návrhu podle odstavce 1 nebo 2 nelze vyhověti, osvědčí-li žalující (vymáhající) strana, že by přerušení řízení (odklad exekuce) ohrozilo výživu její nebo osob, které je povinna živiti podle zákona, anebo že by ohrozilo její drobný podnik, provozovaný zpravidla nejvýše s pěti zaměstnanci.

(⁴) Zatímní opatření podle exekučního řádu jsou po přerušení řízení (odstavec 1) a po odkladu exekuce (odstavec 2) nepřípustná; rovněž nepřípustná jsou po přerušení řízení zajišťovací opatření podle § 223, odst. 1 a §§ 237 a násl. ex. zák. Dříve povolená taková opatření soud na návrh zruší; toto ustanovení se netýká zápovědi podle § 382, č. 5 ex. ř. anebo opatření podle § 237, písm. d) ex. zák.

(⁵) Proti rozhodnutím soudu druhé stolice, vydaným ve věcech podle předcházejících odstavců, není přípustný další opravný prostředek.

(¹) Prohlášení podle § 1, odst. 1 nebo 2 lze vydati,

a) je-li ve veřejném zájmu, aby nárok nebyl dočasně vymáhán, nebo

b) nemůže-li se žadatel sám domoci uspokojení svých nároků vzniklých ze smluv uzavřených v době nesvobody v souvislosti s válečnými dodávkami alespoň ve výši svých závazků téhož druhu a octl-li by se uspokojením nároku dotčeného v § 1, odst. 1 nebo 2 ve vážné hospodářské tísni.

(²) Před vydáním prohlášení podle § 1, odst. 1 nebo 2 třeba slyšeti vrcholné hospodářské organisace.

Dříve než přeruší řízení, provede soud důkazy, které pokládá podle stavu věci za rozhodné, je-li obava, že by za přerušení řízení mohl býti průvodní prostředek jinak ztracen nebo jeho užití znemožněno.

(¹) Soud nařídí pokračování v přerušeném nebo odloženém řízení, navrhne-li to žalovaná (povinná) strana; na návrh žalující (vymáhající) strany učiní tak soud, jen

a) bylo-li prohlášení podle § 1, odst. 1 nebo 2 odvoláno (zrušeno) nebo

b) osvědčí-li žalující (vymáhající) strana, že se pro okolnosti nastalé po přerušení nebo po odkladu řízení octla beze své viny v poměrech, za kterých by podle § 1, odst. 3 nemohlo býti řízení přerušeno nebo odloženo.

(²) Prohlášení je odvolati zejména tehdy, jakmile bude otázka náhrad za ztráty z válečných dodávek konečně upravena.

Do lhůt, jejichž uplynutí je spojeno s právní újmou, nelze počítati dobu, po kterou oprávněný nemohl pro opatření podle tohoto zákona uplatňovati svá práva.

Přerušení nebo odklad řízení podle § 1 nejsou přípustné, jde-li o nároky ze smlouvy služební.

Tento zákon nabývá účinnosti sedmým dnem po vyhlášení; provede jej ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry.

V době německé okupace byly průmyslové podniky na území Československé republiky, zejména v českých zemích plně zapojeny do německé válečné výroby. Specialisace výroby byla provedena tak, že některé podniky vyráběly jen určité součástky a polotovary, jež dodávaly k dalšímu zpracování podnikům vyššího stupně, a tím byl utvořen celý řetěz dodávek z podniku na podnik. Posledním zdejším článkem tohoto řetězu byla dodávka buď německé branné moci a ostatním německým veřejným zadávacím místům nebo i soukromému podniku v Německu mimo území Československé republiky. Takovýmito stupňovitými dodávkami mezi zdejšími podniky vznikly i věcně souvislé řady pohledávek a závazků. Pokud německá zadávací místa proplácela účty přímých dodavatelů, propláceli tito i účty svých poddodavatelů. Když však zhroucením Německa byly pohledávky přímých dodavatelů immobilisovány, zastavili přímí dodavatelé placení svých závazků poddodavatelům. Poddodavatelé vymáhají však své pohledávky na přímých dodavatelích, poukazujíce na to, že immobilita pohledávek přímých dodavatelů je pro právní existenci a splatnost jejich pohledávek nerozhodnou. Kdyby však měly být splněny všechny nároky poddodavatelů, nesli by ztrátu jen dodavatelé přímí. Jsou to zpravidla podniky hospodářsky nejdůležitější, které mimo to byly nejvíce postiženy i přímými činy válečnými.

Podle sdělení Ústředního svazu průmyslu činí pohledávky za Německem jen v kovodělném a strojírenském průmyslu okrouhle 9¹/₂ miliardy Kčs; z toho připadá na pohledávky za veřejnou správou podíl asi 3 miliardy Kčs a za soukromými podniky podíl asi 6¹/₂ miliardy Kčs. Uspokojení nároků poddodavatelů by vedlo v mnohých případech k podstatnému porušení finanční rovnováhy přímých dodavatelů. Poněvadž však na zisku z válečných dodávek měli podíl jak dodavatelé přímí, tak i poddodavatelé, jimiž jsou průmyslové i řemeslné podniky, je spravedlivé, aby až do likvidace pohledávek za Německem nesli společně i nastalé ztráty a aby celé toto břemeno zůstalo prozatím rozloženo.

Jak známo, poskytl zákon ze dne 16. května 1946, č. 129 Sb., o procesních opatřeních v soudních řízeních pro některé nároky z doby nesvobody, ochranu před vymáháním nároků z právních poměrů vzešlých ze smluv nebo z jiných skutečností z doby nesvobody, jen státu a některým jiným veřejnoprávním subjektům. Má-li býti učiněno vhodné opatření i ve prospěch dodavatelů shora jmenovaných, zejména dodavatelů býv. Německé říše, bude nejlépe volit podobný postup jako v cit. zák. č. 129/1946 Sb. Dosavadní předpisy neposkytují dostatečné ochrany, zejména nebylo lze vystačiti s § 7 vl. nař. č. 44/1940 Sb. (nyní § 4 zákona ze dne 21. listopadu 1946, č. 227 Sb., o některých opatřeních v občanských věcech právních, protože je třeba zabrániti zbytečným sporům a tím i procesním útratám do té doby, nežli bude otázka všeobecné likvidace těchto pohledávek provedena. Obsahově navazuje navržená úprava na citovaný již zákon č. 129/1946 Sb. V jednotlivostech se poznamenává:

Podmínky, za nichž lze řízení přerušiti nebo odložiti, jsou stanoveny v § 1 a negativně v § 6. Z uvedených předpisů, především ovšem z ustanovení § 1, plyne, že zjišťování těchto podmínek je svěřeno jednak soudu, jednak správnímu úřadu. Soudu je přitom vyhrazeno rozhodování o otázce, zda nejde o smlouvu služební a zda jsou dány skutečnosti tvrzené podle § 1, odst. 3, kdežto otázku, jde-li o smlouvu uzavřenou v době nesvobody v souvislosti s válečnými dodávkami a jsou-li dány důležité důvody podle § 2, řeší správní úřad; to plyne jasně z doslovu odstavce 1 o obsahu prohlášení.

Jinak upravuje § 1, odst. 1 také příslušnost úřadů, resp. orgánů pro vydání prohlášení. Netřeba zdůrazňovati, že věcná příslušnost se řídí podle žadatele, t. j. podle oboru, k němuž patří osoba žádající za vydání prohlášení. Toto prohlášení je ovšem vzhledem k své povaze rozhodnutím podle § 2 zákona o nejvyšším správním soudě.

Ustanovení § 1, odst. 3 je odůvodněno úvahou, že zájem na odložení vymáhání, který - jak je patrno z § 2 - může býti podložen i zřeteli na hospodářské ohrožení žalované strany, nemůže jíti tak daleko, aby bylo způsobeno zase hospodářské ohrožení strany žalující (vymáhající). Tím je ovšem výslovně postaráno jen o hospodářsky slabé jednotlivce, zvláště jsou-li vlastníky podniků drobných, u nichž odklad vymáhání může snadno ohrozit jejich existenci; pokud půjde o podniky větší, bude třeba, aby příslušný úřad nebo orgán při úvaze, je-li na straně žalované (povinné) veřejný zájem na odložení vymáhání nároku, měl na zřeteli i případný veřejný zájem na udržení podniku strany žalující. Pojem "drobný podnik" nebyl zvláště vymezen, protože jde o označení běžné obecnému nazírání, které nevyžaduje podrobnějšího rozvedení, a jen jako jediné měřítko byl stanoven počet pěti zaměstnanců. Přitom se slovem "zpravidla" naznačuje zejména, že střední nebo velký podnik nelze pokládati za drobný, jestliže v něm počet zaměstnanců klesl na pět nebo méně jen dočasně z důvodů mimořádných; naopak zase malý podnik neztratí tento svůj charakter jen proto, že přechodně v něm bylo o něco více zaměstnanců než pět.

K odstavcům 1 až 3 bylo by ještě poznamenati, že pro řízení o návrhu na přerušení nebo odklad platí všeobecné předpisy, dané pro ten druh řízení, v němž se návrh uplatňuje. Tyto předpisy jsou také rozhodné pro případné slyšení odpůrce před rozhodnutím o návrhu.

Ustanovení odstavců 4 a 5 jsou obdobná ustanovením § 1, odst. 3 a 4 zák. č. 129/1946 Sb.

Kromě případů, kdy je výlučně ve veřejném zájmu, aby nárok nebyl na žalované (povinné) straně vymáhán (tak tomu bude na př. tehdy, byl-li by ohrožen provoz žadatelova podniku důležitého pro obranu státu nebo ohroženo plnění úkolů stanovených zákonem o dvouletém hospodářském plánu nebo předpisy podle něho vydanými), může být potvrzení vydáno také tehdy, jsou-li splněny obě podmínky uvedené § 2, odst. 1, písm. b). Tím bylo přihlédnuto i k zájmu do jisté míry soukromému, který zde byl pro svou závažnost (vážná hospodářská tíseň) postaven na roveň zájmu veřejnému.

Slyšení vrcholných hospodářských organisací, které nejlépe mohou posoudit hospodářské poměry strany, je zárukou, že rozhodnutí bude věcně správné. Pojem těchto organisací nebylo třeba blíže definovati, neboť nebudou žádné pochybnosti, že dnes jsou tím míněny v zemích České a Moravskoslezské zejména ústřední svazy zřízené na podkladě vládního nařízení č. 168/1939 Sb., na př. Ústřední svaz průmyslu podle nařízení min. průmyslu, obchodu a živností č. 197/1939 Sb., Ústřední svaz obchodu podle nařízení téhož ministerstva č. 37/1940 Sb., Ústřední svaz řemesel podle nařízení č. 85/1940 Sb. a pod. Na Slovensku není sice úpravy obdobné shora uvedeným svazům, ale se zřetelem k tomu, že i tam působí v oboru průmyslu, řemesel a obchodu určité ústřední organisace (ústřední sdružení slovenského průmyslu, obchodní a průmyslové komory) bude patrně i tam jasno, koho třeba slyšeti před vydáním prohlášení jako vrcholnou hospodářskou organisaci. Po provedení chystané úpravy zavádějící místo dosavadních ústředních svazů různá ústředí, na př. Ústředí čs. zemědělství, Ústředí čs. průmyslu atd., nebude posouzení otázky, které ústředí má být v konkretní věci dotázáno, působit žádné obtíže.

Shoduje se s § 5 zák. č. 129/1946 Sb.

Podle § 4 dojde k pokračování v přerušeném nebo odloženém řízení vždy jen na návrh a nikoliv z úřední moci. Pokračování mohou navrhovat obě strany. Z povahy věci jde, že navrhne-li pokračování strana žalovaná (povinná), která si dříve přerušení nebo odklad řízení vymohla, není důvodu vyžadovati pro to splnění nějakých zvláštních podmínek Jinak však tomu je, navrhne-li pokračování žalující (vymáhající) strana. Tu lze připustit pokračování, jen jsou-li dány pro to zvláštní důvody; tyto důvody jsou uvedeny pod písm. a) a b) a třeba k nim poznamenat:

Skutečnosti, které byly rozhodné pro vydání prohlášení podle § 1, odst. 1, mohou se časem změnit tak, že kdyby nyní bylo rozhodováno, nebylo by prohlášení vydáno. Pro takový případ se dává úřadu, resp. orgánu, jenž prohlášení vydal, možnost je odvolati. To se může státi nejen k návrhu (navrhující zde bude patrně vždy strana žalující-vymáhající, jíž se tak umožňuje dosíci pokračování v řízení), ale v případě dotčeném v odstavci 2, kdy úpravou otázky náhrady za ztrátu z válečných dodávek odpadne vlastní důvod, pro který bylo řízení přerušeno nebo odloženo, i z moci úřední. Stejně tak třeba počítat s možností zrušení prohlášení v důsledku stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu V obou těchto případech, kdy existence prohlášení zanikne, třeba připustit pokračování v řízení z důvodu uvedeného pod písm a).

S druhé strany je spravedlivé umožnit pokračování také tehdy, nastanou-li později skutečnosti, které by byly, kdyby byly existovaly před rozhodováním o návrhu na přerušení nebo na odklad způsobily, že by návrh tehdy byl býval zamítnut [písm b)].

Shoduje se s § 2 zák. č. 129/1946 Sb.

Zvláštní povaha pohledávek ze smlouvy služební nedovoluje, aby jich vymáhání bylo oddalováno.

S prováděním tohoto zákona nevzniknou žádné finanční náklady pro stát.