Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(¹) Tento zákon upravuje placenou dovolenou na zotavenou (v dalším jen "dovolenou") zaměstnanců v roce 1947.

(²) Kde tento zákon mluví o zaměstnancích, rozumějí se tím i učňové, pokud výslovně není stanoveno jinak.

(¹) Zaměstnanci, který je nepřetržitě zaměstnán v témž podniku nebo u téhož zaměstnavatele alespoň 6 měsíců, náleží v kalendářním roce placená dovolená na zotavenou, nejde-li o činnost vykonávanou se zřetelem k jinému jeho zaměstnání jako zaměstnání vedlejší nebo o zaměstnání příležitostné.

(²) Zaměstnanci mladšímu 18 roků náleží dovolená po tříměsíčním zaměstnání, splňuje-li ostatní podmínky odstavce 1.

(³) Přerušení pracovního poměru kratší 6 týdnů staví, ale nepřerušuje dobu uvedenou v odstavci 1 a 2, pokud zaměstnanec po tuto dobu nebyl zaměstnán jinde.

(¹) Dovolená činí zásadně 2 kalendářní týdny v roce.

(²) Dovolená podle odstavce 1 se prodlužuje o další kalendářní týden zaměstnancům:

a) mladším 18 roků,

b) starším 50 roků,

c) jejichž pracovní poměr po dosažení 18. roku trvá v témž podniku nebo u téhož zaměstnavatele, po případě v témž oboru nebo v téže skupině povolání, déle než 5 roků.

(³) Dovolená podle odstavce 1 se prodlužuje o 2 kalendářní týdny zaměstnancům, jejichž pracovní poměr po dosažení 18. roku trvá v témž podniku nebo u téhož zaměstnavatele, po případě v témž oboru nebo v téže skupině povolání, déle než 15 roků.

(⁴) Ministr sociální péče stanoví v dohodě se zúčastněnými ministry vyhláškou v Úředním listě, za jakých podmínek se prodlužuje dovolená horníkům pracujícím v podzemí a zaměstnancům konajícím práce zdraví zvlášť škodlivé o další kalendářní týden, při čemž zároveň stanoví, které druhy práce jsou zdraví zvlášť škodlivé.

Pokud délka dovolené závisí podle ustanovení § 3 na zaměstnancově věku nebo trvání jeho pracovního poměru v témž podniku, nebo u téhož zaměstnavatele, po případě v témž oboru nebo skupině povolání, rozhoduje stav ke dni 1. května kalendářního roku.

Do doby rozhodné pro délku dovolené podle § 3 se započítává také doba, po kterou zaměstnanec nemohl býti zaměstnán, protože konal vojenskou službu v československé nebo spojenecké armádě a doba, po kterou nemohl býti za doby nesvobody zaměstnán z důvodu národnostního, rasového nebo politického útisku.

(¹) Nemohl-li zaměstnanec konati práce v kalendářním roce nepřetržitě po 3 měsíce pro důležitou příčinu týkající se jeho osoby, kterou nezpůsobil úmyslně nebo hrubou nedbalostí, zejména pro nemoc, úraz nebo vojenskou službu, zkracuje se mu dovolená podle § 3 za každý další celý zameškaný měsíc o jednu dvanáctinu.

(²) Zaměstnanci nepřísluší dovolená, poskytl-li mu ji celou v kalendářním roce jiný zaměstnavatel. Poskytl-li jiný zaměstnavatel zaměstnanci v kalendářním roce část dovolené, přísluší zaměstnanci po splnění podmínek uvedených v § 2 u nového zaměstnavatele v témž roce zbytek dovolené podle výměry rozhodné pro nové pracovní místo. Zaměstnanec je povinen prokázati novému zaměstnavateli, že mu dosud nebyla poskytnuta dovolená nebo její část, ani náhrada za ni. Dřívější zaměstnavatel nebo zaměstnavatelé jsou povinni potvrditi mu tuto okolnost písemně, požádá-li o to.

(¹) Pracovní doba, která byla po vyčerpání předešlé dovolené zaměstnancem zanedbána bez důležité příčiny (§ 6, odst. 1), se odečte bez náhrady od příští dovolené.

(²) Toto odečtení provede zaměstnavatel po slyšení zaměstnance a po projednání se závodním zastupitelstvem zaměstnanců.

(³) Ustanovení předchozích odstavců platí obdobně pro nároky učňů na dovolenou, nenavštěvují-li řádně bez důvodné omluvy základní odbornou školu.

Čas, který zaměstnanec zameškal v důsledku léčebné péče poskytnuté mu nositelem veřejnoprávního sociálního pojištění, nezapočítává se do doby dovolené.

(¹) Zaměstnanci přísluší po dobu dovolené všechny peněžité požitky a přídavky k nim, kromě náhrady hotových výloh tak, jako kdyby pracoval. Za základ výpočtu peněžitých požitků po dobu dovolené u zaměstnance pracujícího v úkolu nebo podle prémiové soustavy, jakož i u jakýchkoliv jiných proměnlivých přídavků, na které by měl zaměstnanec nárok, kdyby po dobu dovolené pracoval, bere se průměrný týdenní výdělek dosažený v posledních 3 měsících před nástupem dovolené, po které pracoval. U zaměstnance, který část svých požitků nebo všechny požitky pobírá jako provisi, bere se za základ jejich výpočtu po dobu dovolené průměrný týdenní výdělek dosažený v posledních 6 měsících před nástupem dovolené, po které pracoval.

(²) Změnila-li se za dovolené výše služebních požitků zaměstnancových, vztahuje se tato změna i na peněžité požitky příslušející zaměstnanci po dobu dovolené, a to ode dne, kdy ke změně došlo.

(³) Po dobu dovolené náleží zaměstnanci i veškeré naturální požitky, pokud jich může užívati. Za stravu a jiné naturální požitky s výjimkou bytu, světla a otopu, pokud těchto požitků nemůže užíti, náleží mu náhrada v penězích. Výše této náhrady se řídí příslušnými předpisy vydanými k účelům veřejnoprávního sociálního pojištění, pokud zvláštní předpisy pro jednotlivé pracovní obory nemají ustanovení příznivější.

(⁴) Peněžité požitky a náhrada naturálních požitků připadající na dobu dovolené jsou splatny při nastoupení dovolené, pokud zaměstnanec o to požádá, jinak v obvyklých výplatních dnech. Tím však nejsou dotčeny předpisy o srážení daně důchodové podle výplatních období.

(⁵) Po dobu dovolené se platí nezkráceně příspěvky veřejnoprávního sociálního pojištění.

(¹) Zaměstnanci, u něhož jsou splněny podmínky § 2, je zaměstnavatel povinen v kalendářním roce poskytnouti dovolenou, kromě případů uvedených v odstavci 4. Dovolená má býti zásadně nepřetržitá.

(²) Zaměstnavatel určuje za spolupůsobení závodního zastupitelstva zaměstnanců, kdy jednotliví zaměstnanci nastoupí dovolenou. Při tom přihlédne jak k potřebě podniku, tak k oprávněným zájmům zaměstnancovým. Zaměstnavatel je povinen oznámiti zaměstnanci den, kdy má nastoupiti dovolenou, alespoň 14 dní před jejím nastoupením.

(³) Zaměstnancům povinným návštěvou učňovských škol, musí býti poskytnuta dovolená v době, kdy se na těchto školách nevyučuje.

(⁴) Výjimečně lze zaměstnanci poskytnouti dovolenou nebo její část za kalendářní rok také po jeho uplynutí, požádá-li o to, nebo nemohl-li ji vyčerpati do konce kalendářního roku z důvodu naléhavé potřeby podniku. V takových případech musí zaměstnanec nastoupiti dovolenou tak, aby skončila nejpozději do 31. března příštího kalendářního roku. Nestalo-li se tak, pozbývá zaměstnanec nároku na dovolenou.

(¹) Udělí-li se v závodě hromadná závodní dovolená, mají zaměstnanci, kterým v době této dovolené nepřísluší buď vůbec nárok na dovolenou, nebo kterým přísluší nárok jen na dovolenou kratší, než je hromadná závodní dovolená, po celou dobu této dovolené nárok na všechny požitky podle ustanovení § 9, i když nemohou býti po dobu hromadné závodní dovolené přiměřeně zaměstnání. Nabudou-li tito zaměstnanci dodatečně v kalendářním roce nárok na dovolenou, nebo nárok na vyšší dovolenou, započte se jim do jejich dovolené doba hromadné závodní dovolené, po kterou byli placeni a nepracovali. Jinak jsou zaměstnanci povinni konati na zaměstnavatelovu žádost bezplatně náhradní práce po dobu, rovnající se pracovní době, za kterou dostali požitky podle ustanovení první věty v době hromadné závodní dovolené.

(²) Vláda může nařízením omeziti možnost poskytovati hromadné závodní dovolené.

(¹) Poskytování peněžité náhrady za nevyčerpanou dovolenou je kromě případů uvedených v tomto zákoně zásadně nepřípustné.

(²) Nemohl-li zaměstnanec vyčerpati dovolenou nebo její část z příčin uvedených v § 6, odst. 1 nebo z důvodu naléhavé potřeby podniku ani do 31. března příštího kalendářního roku, má nárok na peněžitou náhradu za dovolenou, která by mu náležela podle § 3, odst. 1 až 3, po případě podle § 6, nebo za její nevyčerpanou část.

(³) Vláda může nařízením buď všeobecně nebo pro určité obory omeziti vyčerpání dovolené v celé délce stanovené tímto zákonem a upraviti právní poměry s tím související.

(⁴) Peněžitá náhrada za dovolenou se rovná peněžitým požitkům připadajícím na dobu dovolené včetně naturálních požitků podle § 9.

(⁵) Peněžitá náhrada za dovolenou se nepovažuje za mzdu (plat) podle předpisů o veřejnoprávním sociálním pojištění a nepodléhá dani důchodové.

(¹) Dá-li zaměstnanec sám před nastoupením dovolené výpověď, má nárok na poměrnou část dovolené.

(²) Dostane-li zaměstnanec před nastoupením dovolené výpověď nebo bude-li pracovní poměr rozvázán vzájemnou dohodou stran, má nárok na celou dovolenou, byl-li v kalendářním roce alespoň 6 měsíců v pracovním poměru. Trval-li pracovní poměr v kalendářním roce méně než 6 měsíců, přísluší mu poměrná část dovolené.

(³) Byl-li pracovní poměr zrušen před nastoupením dovolené bez výpovědi zaměstnavatelem bez důležitého důvodu nebo zaměstnancem z důležitého důvodu zaviněného zaměstnavatelem, náleží zaměstnanci náhrada v penězích za poměrnou část dovolené.

(⁴) Zaměstnanci nenáleží ani dovolená, ani náhrada v penězích, byl-li jeho pracovní poměr před nastoupením dovolené zrušen z důležitého důvodu jím zaviněného, nebo zrušil-li zaměstnanec pracovní poměr bez důležitého důvodu.

(⁵) Zruší-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel před nastoupením dovolené pracovní poměr bez výpovědi z důležitého důvodu druhou stranou nezaviněného, přísluší zaměstnanci náhrada za poměrnou část dovolené.

(⁶) Zruší-li zaměstnanec pracovní poměr bez důležitého důvodu po vyčerpání dovolené před uplynutím kalendářního roku, za který mu byla poskytnuta dovolená, nebo je-li propuštěn z důležitého důvodu jím zaviněného, může zaměstnavatel požadovati náhradu v penězích za poměrnou část dovolené, připadající na zbývající část roku. Zaměstnanec je povinen dáti si započítati tuto částku při poslední výplatě peněžitých požitků.

(⁷) Poměrná část dovolené se stanoví tak, že se poskytne za každý měsíc trvání pracovního poměru jedna dvanáctina dovolené, jež by zaměstnanci příslušela podle § 3 po splnění podmínek uvedených v § 2, odst. 1 a 2.

(¹) Skončil-li pracovní poměr dříve než zaměstnanec vyčerpal dovolenou, náleží mu za nevyčerpanou její část náhrada v penězích.

(²) O určení náhrady v penězích platí ustanovení § 12, odst. 4.

(¹) Domáckým dělníkům a domáckým živnostníkům, kteří zaměstnávají nejvýše 2 cizí pomocné síly, přísluší za dovolenou poslední den kalendářního roku peněžitá náhrada, a to:

za dovolenou 2 kalendářních týdnů 4%,

za dovolenou 3 kalendářních týdnů 6% a

za dovolenou 4 kalendářních týdnů 8%

částky rovnající se pracovní odměně dosažené v posledních bezprostředně předcházejících 12 kalendářních měsících. Skončí-li pracovní poměr před 31. prosincem, platí pro výměru peněžité náhrady za dovolenou obdobně ustanovení § 13.

(²) Pracovní odměnou se rozumí hrubá odměna bez příplatku za hotová vydání.

(³) Podnikatelé domácké práce jsou povinni nahraditi zprostředkovatelům domácké práce částky, které tito vyplatili domáckým dělníkům a jim na roveň postaveným domáckým živnostníkům podle ustanovení odstavce 1.

(⁴) Peněžitá náhrada podle odstavce 1 se nepovažuje za mzdu (plat) podle předpisů o veřejnoprávním sociálním pojištění.

U zaměstnanců zemědělských a lesních, kteří za trvání pracovního poměru nekonají nepřetržitě práci, se tento pracovní poměr nepovažuje za zaměstnání vedlejší podle § 2, odst. 1, pracovali-li u téhož zaměstnavatele aspoň 150 dní v kalendářním roce. Doba rozhodná pro délku dovolené podle § 3 se zjistí součtem kalendářních let, ve kterých zaměstnanec pracoval aspoň 150 dní.

(¹) Zaměstnancům přijatým na práce sezónní a kampaňové, které podle své povahy netrvají 6 měsíců, poskytne se místo dovolené za každý měsíc trvání pracovního poměru peněžitá náhrada ve výši jedné dvanáctiny požitků, které by jim příslušely za dovolenou podle § 3, po splnění podmínek uvedených v § 2. Doba rozhodná pro délku dovolené se zjistí součtem dob, po které trvaly jednotlivé pracovní poměry.

(²) Peněžitá náhrada podle odstavce 1 se nepovažuje za mzdu (plat) podle předpisů o veřejnoprávním sociálním pojištění.

Vláda stanoví nařízením, jak se poskytují dovolené a platí mzdy za dobu dovolené zaměstnancům ve stavebních a vedlejších stavebních živnostech podléhajícím zákonu ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, s výjimkou učňů, a stanoví povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců vyplývající z této úpravy.

Tento zákon se nevztahuje na zaměstnance státu a svazků zájmové a územní samosprávy, jejich ústavů, podniků a fondů, jakož i ústavů, podniků a fondů jimi spravovaných, jichž platové poměry jsou upraveny zvláštními zákonnými předpisy nebo služebními řády podle § 210, odst. 1 zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb., o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců (platového zákona) nebo podle obdoby těchto předpisů.

Dnem, kdy tento zákon nabývá účinnosti, zrušuje se platnost, po případě použivatelnost, všech předpisů a ustanovení, které všeobecně upravují věci placené dovolené na zotavenou, pokud nejsou pro zaměstnance příznivější.

Ujednání odporující tomuto zákonu jsou neplatná.

(¹) Pokud ministr sociální péče všeobecně upraví podle předcházejících ustanovení některou věc, učiní tak pro Slovensko po vyjádření pověřence sociální péče, který se po případě dohodne se zúčastněnými pověřenci. Vyjádření musí býti podáno v přiměřené lhůtě podle povahy věcí.

(²) Ministr (ministerstvo) sociální péče vykonává svou působnost podle tohoto zákona na Slovensku zásadně prostřednictvím pověřence (pověřenectva) sociální péče, který se při tom řídí směrnicemi vydanými ministrem (ministerstvem) sociální péče.

(³) Vyhlášky ministra sociální péče v Úředním listě ve věcech upravených tímto zákonem uveřejní pověřenec sociální péče též v Úředním věstníku (Úradnom vestníku).

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1947; provede jej ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

Vládní nařízení č. 23/1945 Sb. stanovilo pro rok 1945 délku dovolené odchylně od dříve platných předpisů a pozměnilo také některé podmínky nároku na dovolenou. Pro ostatní poměry, které nebyly tímto nařízením upraveny, měla býti rozhodnými ustanovení dřívějších právních předpisů o placené dovolené, pokud neodporovala tomuto nařízení (§ 10, odst. 1). Podle toho mohly býti subsidiárně používány předpisy o dovolené obsažené ve vládním nařízení č. 33/1942 Sb., pokud byly použivatelné.

V roce 1946 byla placená dovolená na zotavenou upravena vyhláškou ministra ochrany práce a sociální péče ze dne 5. června 1946, č. 1388 o placené dovolené na zotavenou ve znění vyhlášky ministra sociální péče ze dne 18. července 1946, č. 1553 (Úřední list, částka 97 a 131 z roku 1946). Vyhláška zachovala výměru dovolené, jakou zavedlo vládní nařízení č. 23/1945 Sb.

Osnova zachovává v zásadě úpravu dovolené tak, jak ji zavedla vyhláška ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l. i pro rok 1947.

K jednotlivým ustanovením osnovy se uvádí:

Osnova je časově omezena a její ustanovení platí pouze pro rok 1947, protože v době hospodářské obnovy nelze bezpečně posouditi, jakou výměru dovolené naše výroba snese. Zkušeností s prováděním tohoto zákona bude s úspěchem použito pro přípravu trvalé úpravy dovolené.

Podmínkou nároku na dovolenou je splnění čekací doby. Podmínku tu stanovil již zákon č. 262/1921 Sb. Čekací doba je obsažena také ve většině norem, upravujících nárok na dovolenou v jiných evropských státech. (Podle čl. 1 nařízení RLK SSSR, ÚV VKS/b) a VÚRO ze dne 28. prosince 1938 nabývají dělníci a úředníci práva na řádnou dovolenou po uplynutí 11 měsíců nepřetržité práce v určitém podniku nebo úřadě).

V našem právu byla šestiměsíční čekací doba nejprve stanovena pro zaměstnance ve vyšších službách a to zákonem č. 154/1934 Sb. (§ 26, odst. 1). Vlád. nařízení č. 237/1940 Sb. (čl. I) a vládní nařízení č. 91/1941 Sb. (čl. I) zavedlo šestiměsíční čekací dobu pro učně a mladistvé zaměstnance do 16 let, po případě do 18 let. Pro ostatní zaměstnance byla šestiměsíční čekací doba zavedena teprve vládním nařízením č. 33/1942 Sb. (§ 1, odst. 2). Vládní nařízení č. 23/1945 Sb. zkrátilo čekací dobu u zaměstnanců mladších 18 let na 3 měsíce (§ 2). Vyhláška ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l., zavedla všeobecnou čekací dobu šestiměsíční (§ 1, odst. 1) a zvláštní čekací dobu tříměsíční pro zaměstnance a učně mladší 18 let (§ 3). Toto ustanovení o čekací době převzala i osnova.

Nárok na dovolenou nevzniká podle doslovu § 2, odst. 1 osnovy zaměstnanci, který vykonává činnost se zřetelem k jinému svému pracovnímu poměru jako zaměstnání vedlejší. Naproti tomu není na újmu nároku na dovolenou taková činnost, která je vedlejším zaměstnáním toliko podle předpisů o sociálním pojištění.

Osnova převzala též ustanovení § 1, odst. 1 vyhlášky ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l., že nárok na dovolenou nevzniká zaměstnanci, jde-li o zaměstnání příležitostné.

Nejmenší výměra dovolené (s výjimkou zaměstnanců a učňů mladších 18 let, kterým přísluší minimální dovolená 3 týdenní) stanoví se podle vzoru vládního nařízení č. 23/1945 Sb. a vyhlášky ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l. dvěma kalendářními týdny. Minimální sazba dvoutýdenní dovolené byla uzákoněna i v jiných státech (SSSR, Švédsko).

Výměra dovolené se zvyšuje jednak podle délky trvání pracovního poměru, jednak podle stáří zaměstnance. U zaměstnanců pracujících v témž podniku nebo u téhož zaměstnavatele, po případě v témž oboru, nebo v téže skupině povolání déle než 5 let, zvyšuje se dovolená o 1 týden, při delším než 15letém pracovním poměru o 2 týdny při čemž se doba 5 let, po případě 15 let počítá od dokončeného 18. roku věku. Zaměstnanci, kteří dosáhli 50 let, mají nárok na zvýšení dovolené o 1 týden i když jejich pracovní poměr trval v témž podniku nebo u téhož zaměstnavatele, po případě v témž oboru nebo v téže skupině povolání, méně než 5 let.

Odstupňování výměry dovolené podle délky trvání pracovního poměru zavedl již zákon čís. 262/1921 Sb., který stanovil hranice 5, 10, 15 let. Zákon č. 67/1925 Sb. měl hranice 10 a 15 let, zákon č. 154/1934 Sb. stanovil hranici 5 a 15 let, vládní nařízení č. 33/1942 Sb. zná hranici 5, 10 a 15 let a vládní nařízení č. 23/1945 Sb. jen hranici pětiletou. Vyhláška ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l. a osnova přiznává zvýšení dovolené po 5 a 15letém trvání pracovního poměru. Zatím co podle zákona č. 67/1925 Sb. a č. 154/1934 Sb. se vyžaduje pro zvýšení dovolené nepřetržité zaměstnání v témž podniku (u téhož zaměstnavatele), rozlišuje vládní nařízení č. 33/1942 Sb. mezi zaměstnáním v hornictví a jiným. V hornictví se nevyžaduje, aby pracovní poměr byl nepřetržitý a v témž podniku (u téhož zaměstnavatele), nýbrž postačí, byl-li zaměstnanec zaměstnán po uvedenou dobu v témž oboru (t. j. v hornictví).

Vládní nařízení č. 23/1945 Sb. převzalo toto ustanovení všeobecně a stanovilo, že postačí, byl-li zaměstnanec zaměstnán v témž oboru nebo skupině povolání aspoň 5 let. Oborem se rozuměl obor v širším smyslu, tedy na př. kovoprůmysl, dřevoprůmysl, zemědělství atd. Podmínka zaměstnání v téže skupině povolání byla pak praktickou u zaměstnanců ve vyšších službách. (Pokud pro ně neplatila příznivější ustanovení zákona č. 154/1934 Sb., u nichž obor nebyl rozhodující.) K zvýšení tedy docházelo i v případech, kdy zaměstnanec vykonával práce jako účetní postupně v různých oborech (na př. přešel-li jako účetní z kovoprůmyslového závodu do závodu textilního).

Protože ve velmi četných případech neodvisí změna zaměstnavatele nebo přestup zaměstnance z jednoho závodu do druhého od jeho vůle nebo pracovního výkonu a protože i při nepřetržitém zaměstnání u téhož zaměstnavatele může dojíti ke změně oboru nebo skupiny povolání, ponechala vyhláška ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l. oba předpoklady jako řešení pro zaměstnance nejpříznivější. Toto řešení zachovává i osnova.

Úprava podmínek, za jakých se prodlužuje dovolená zaměstnancům, pracujícím pod zemí a zaměstnancům, pracujícím za podmínek zdraví zvlášť škodlivých byla ponechána vyhlášce ministra sociální péče, protože určení podmínek a výpočet prací zdraví zvlášť škodlivých bude rozsáhlý a osnovu zákona by zatěžoval.

Zákon č. 67/1925 Sb. stanoví v § 3, že dnem rozhodným pro výměru dovolené jest 1. květen (v zemědělství 1. listopad) příslušného roku; shodné ustanovení má i vládní nařízení č. 23/1945 Sb. a v § 1, odst. 5. Vládní nařízení č. 33/1942 Sb. stanoví v § 2, odst. 3 pro mladistvé jako rozhodný den 1. leden, který převzala všeobecně vyhláška ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l.

Osnova vrací se ke dni 1. května po způsobu zákona č. 67/1925 Sb. a vládního nařízení č. 23/1945 Sb.

Osnova při stanovení nároku na prodlouženou dovolenou vychází z trvání pracovního poměru. Z této zásady činí výjimku v případech plnění branné povinnosti, účasti na národním boji za osvobození a v případech způsobených mimořádnými poměry v době nesvobody.