Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Pozemek může býti zatížen věcným právem jiné osoby (stavebníka), míti stavbu na jeho povrchu nebo pod povrchem (právo stavby). Nezáleží na tom, zdali jde o stavbu již zřízenou či dosud nezřízenou.

Právo stavby může býti zřízeno tak, že se vztahuje i na pozemek, kterého není potřebí ke stavbě, který však slouží k jejímu lepšímu užívání.

Právo stavby je věc nemovitá. Také stavba se spravuje ustanoveními o věcech nemovitých, ale není věcí samostatnou.

Právo stavby vzniká, jakmile se zapíše jako závada zatíženého pozemku. Právo stavby nemohou v pořadu předcházeti práva zástavní a jinaké závady, které jdou na platy peněžité nebo se příčí účelu práva stavby.

Právo stavby lze zříditi jen jako právo dočasné. Konečný den doby, na kterou je zřízeno, musí býti patrný z knihovního zápisu.

Právo stavby lze zříditi za plat nebo bezplatně. Záleží-li plat v opakujících se dávkách (stavební plat), nemohou býti jeho výměra a splatnost učiněny závislé na nejistých událostech budoucích. Stavební plat lze zajistiti na právu stavby jako reálné břemeno.

Právo stavby nemůže býti obmezeno rozvazovací výminkou.

Prodloužiti lze trvání práva stavby jen se souhlasem těch, pro které jsou na zatíženém pozemku zapsána knihovní práva v pořadu za právem stavby.

Zřekne-li se stavebník práva stavby, může vlastník zatíženého pozemku podle listin prokazujících tuto skutečnost převésti pro dobu ještě neuběhlou právo stavby na sebe nebo na jinou osobu.

Výmaz práva stavby předtím, než uplyne jeho doba, může se bez souhlasu osob, které na něm nabyly knihovních práv, státi jen s tím obmezením, že právní následky výmazu se zřetelem k těmto právům nastanou teprve jich výmazem.

Co do stavby úmluvě vyhovující má stavebník stejná práva jako vlastník, co do jinakého užívání pozemku zatíženého právem stavby má, není-li vyjednáno nic jiného, stejná práva jako poživatel.

Smlouvou může býti stavebníkovi uloženo, aby provedl stavbu do určité doby.

Právo stavby může stavebník zciziti i zatížiti. Právo stavby přechází na dědice.

Není-li nic jiného vyjednáno, přísluší stavebníku předkupní právo na stavební pozemek a vlastníku tohoto pozemku na právo stavby.

Stavebník má k ochraně svého práva k stavbě nebo k stavebnímu pozemku žaloby obdobné žalobám z vlastnictví a z domnělého vlastnictví.

Není-li nic jiného vyjednáno, je vlastník stavebního pozemku, když právo stavby zanikne uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno, povinen dáti stavebníkovi za stavbu náhradu.

Výše náhrady i způsob odhadu mohou býti ustanoveny již napřed. Jinak se hradí polovina hodnoty, kterou té doby stavba má.

Zástavní a jinaká práva váznoucí na právu stavby postihují náhradu.

Práva a povinnosti účastníků mohou býti smlouvou upraveny jinak, jen pokud to zákon nevylučuje. Dopuštěné úmluvy lze zapsati do veřejných knih a působí pak proti osobám třetím.

Právo stavby je dostatečnou jistotou, když zatížení nepřevyšuje jednu polovinu jeho ceny a když dluh smluvenými splátkami úmorovými nebo stejnoměrnými splátkami nejvýše ročními bude splacen nejpozději v pátém roce před zánikem práva stavby.

Při exekuci na stavební pozemek je užíti přiměřeně ustanovení o exekuci na pozemek zatížený služebností. Stavební plat je příjmem z nemovitosti. Provádí-li se pro veřejné dávky, které podle trvajících ustanovení mají býti uspokojeny z nemovitosti v přednostním pořadu, nucené řízení dražební, převezme vydražitel právo stavby beze srážky z nejvyššího podání.

Pro právo stavby zapsané jako závada je současně zříditi zvláštní knihovní vložku. Všechny zápisy proti stavebníkovi je provésti v této vložce. Ve vložce té je vyznačiti zejména také den, kterým se právo stavby končí.

(¹) Lze-li podle knihovního stavu a podle příslušných listin vyhověti žádosti za zápis práva stavby, poznamená se žádost v knihách. Tato poznámka má stejné právní následky jako poznámka pořadu.

(²) Jestliže pozemek, který má býti zatížen právem stavby, je jen částí knihovního tělesa, je pozemek ten odepsati a zříditi proň zvláštní knihovní vložku. Žádost se tu poznamená na listě závad nové vložky.

Zároveň je vyzvati úřady a orgány povolané ukládati a vymáhati veřejné daně a dávky, které požívají na pozemku přednostního práva, aby do patnácti dnů ohlásily svá práva, s tím, že by jinak tato práva měla pořad za právem stavby, za jehož zápis bylo zažádáno. Koho je takto vyzvati, budiž uvedeno v žádosti za zápis práva stavby. Výzvu je doručiti do vlastních rukou. Bylo-li ze stavebního pozemku zřízeno zvláštní těleso, je ve výzvě označiti také knihovní vložku, z níž byl stavební pozemek odepsán.

Nebylo-li do ustanovené doby přihlášeno žádné takové přednostní právo, je bez odkladu rozhodnouti o zápisu práva stavby. Byla-li taková práva ohlášena, jest o tom zpraviti žadatele. Zápis lze povoliti jen tehdy, když bylo prokázáno zapravení nebo zajištění přihlášených práv. Nebude-li takový průkaz soudu podán do šedesáti dnů potom, kdy byl žadatel o ohlášce zpraven, vymaže se poznámka žádosti z úřední povinnosti.

Zanikne-li právo stavby uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno, vymaže se na pouhou žádost vlastníkovu.

O vyměření poplatku ze zcizení nebo z dalšího převodu práva stavby anebo z převodu pozemku zatíženého tímto právem platí všeobecné poplatkové předpisy s odchylkami dále stanovenými.

(¹) Není-li základem pro vyměření poplatku smluvená úplata, vyšetří se hodnota práva stavby nebo pozemku zatíženého tímto právem takto: Nejprve se stanoví úhrnná hodnota nemovitosti (pozemku i se stavbami, pokud již na něm jsou) podle všeobecných předpisů poplatkových tak, jako by pozemek právem stavby zatížen nebyl.

(²) Hodnota práva stavby, počítajíc v to stavby nabyté anebo zřízené podle tohoto práva (§ 3), odhadne se toliko setinami úhrnné hodnoty nemovitosti, vyšetřené podle předchozího odstavce, kolik činí počet let mezi dobou rozhodnou pro vyměření poplatku a dobou zániku práva stavby; zlomky roku, dosahují-li šesti měsíců, považují se za celý rok, jinak se k nim nepřihlíží.

(³) Hodnotou pozemku zatíženého právem stavby je částka, která zbývá, odečte-li se od celkové hodnoty nemovitosti hodnota práva stavby i se stavbou (§ 3), zjištěná podle předchozího odstavce.

(⁴) Shledá-li vyměřující úřad, že hodnota vyšetřená podle předchozích ustanovení není přiměřená, může použíti pro určení hodnoty práva stavby nebo pozemku jím zatíženého obecných předpisů poplatkových.

(¹) Hodnota opětujících se dávek smluvených podle § 6 (stavebního platu) se stanoví úhrnnou částkou stavebního platu, činí-li doba mezi časem rozhodným pro vyměření poplatku a časem zániku práva stavby méně než 10 let. Činí-li tato doba 10 nebo více let, nejvýše však 45 let, stanoví se desetinásobkem, činí-li více než 45 let, patnáctinásobkem ročního stavebního platu.

(²) Jsou-li smluveny opětující se dávky pro jednotlivá léta nestejnými částkami, je základem výpočtu roční průměr těchto dávek za celou dobu trvání práva stavby.

Pro poskytování poplatkových úlev se posuzuje právo stavby, pokud pozemek jím zatížený není zastavěn, jako nezastavěny pozemek, je-li však zastavěn, jako budova.

(¹) Nemovitostní poplatek, vypočtený podle předchozích ustanovení, se sníží na polovinu, zřídí-li se právo stavby pro obecně prospěšné bytové sdružení a zapíše-li se na tomto právu v prvním knihovním pořadu jako reálné břemeno ve prospěch státu (finanční správy) závazek sdružení, že vystaví na pozemku, zatíženém právem stavby, do 3 let od jeho zřízení dům s malými byty a malými provozovnami podle § 136 zákona o přímých daních a že jej - nejde-li o stavbu určenou podle své povahy k převodu do vlastnictví fysických osob - nezcizí do 10 let.

(²) Nedodrží-li sdružení závazky uvedené v odstavci 1, úleva zaniká. Skutečnosti, odůvodňující zánik úlevy, je sdružení povinno ohlásiti finančnímu úřadu do 15 dnů po jejich vzniku; jinak se vyměří poplatek s jednonásobným zvýšením.

Dosavadní ustanovení o užívání prostorů nad pozemkem a pod pozemkem zůstávají nedotčena.

Zákon ze dne 26. dubna 1912, č. 86 ř. z., o právu stavby, se zrušuje.

Tento zákon nabývá účinnosti třicátého dne po vyhlášení; provede jej ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry.

Právo míti stavbu na cizí půdě zavedl do oblasti rakouského práva občanského zákon ze dne 26. dubna 1912, č. 86 ř. z., o právu stavby. Nešlo, jak se praví ve zprávě k návrhu věcného práva, vypracovanému subkomitétem pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku, a v důvodové zprávě k vládnímu návrhu jednotného zákoníka občanského z roku 1936, o věc novou. K historii práva stavby budiž z uvedených míst citováno:

"Již v Římě sloužila takovým poměrům superficies. V středověku první domy povstaly na půdě městského pána, jemuž se platil zvláštní plat, zvaný v Čechách "purkrecht". V obecném právu zvala se tato práva "Platzrechte". Vlastník pozemku byl vrchní vlastník, vlastník domu byl podvlastník. Zákoníky na rozhraní 18. a 19. století měly o těchto poměrech své předpisy. Městskou svobodou tyto poměry zanikly. V Anglii ještě zůstaly. V Londýně ještě dnes větší část domů je vystavěna na cizí půdě. Ve Francii dala pařížská obec své pozemky za městskými hradbami k disposici společnosti, aby tam vystavěla činžovní domy, které po 77 letech připadnou obci do vlastnictví. Sasský občanský zákoník z r. 1863 zkonstruoval právo toto pod jménem "Baurecht" a "Kellerrecht", které lze zcizovati, na dědice převáděti a do pozemkových knih zapisovati. Občanský zákoník německý zavedl tento institut pod jménem "Erbbaurecht" do práv věcných. Také podle švýc. civ. zák. může právo stavební býti zapsáno jako každý pozemek do knih pozemkových. Je tu však konstruováno jako služebnost. Rakouský zákon z r. 1912 se od těchto konstrukcí podstatně odchýlil. Dopustil právo stavební pouze na pozemcích státu, země, okresu, obce, veřejných fondů a vysloví-li zemský politický úřad, že zřízení práva stavebního odpovídá veřejnému zájmu, také na pozemcích kostelů, obročí, církevních ústavů nebo společností a obecně prospěšných ústavů. Obmezil je dále jen na minimální nebo maximální čas, nejméně 30, nejvýše 80 let. Toto časové obmezení bylo nutno z důvodů ústavních. Čl. 7 státního základního zákona ze dne 21. prosince 1867, č. 142 ř. z., zapověděl všechny poměry děleného vlastnictví, které by se nedaly vykoupiti. Byla obava, že bez maximální doby bylo by se stalo z práva stavebního vlastnictví dělené.

Od práva stavebního jak v Německu, tak i v zemích rakouských se čekalo, že zlevní byty, když se bude platiti nájem jen ze stavby a hodnota stavebního pozemku, zůstávajíc vyhrazena vlastníkovi, zůstane mimo nájemní kalkulaci. Naděje tyto zklamaly. Jen některá města německá práva toho užila. V zemích rakouských přišla válka, která zabránila, aby se stavební právo rozvinulo. Také byla nechuť k této novotě. Stejně málo lákalo, že stavební pozemek patří někomu jinému. Každý chtěl bydleli zplna ve svém.

Stavebním právem obohatily se formy věcného práva. Může býti zejména příhodné vlastníkovi, který nemá dostatečného kapitálu, aby svých pozemků stavebně využil. Může ho být užito při poměrech pachtovních pro obytné i hospodářské budovy pachtýře. Mohou ho užíti při tísni bytové ve velkém stylu obce, odpomáhajíce okamžité bytové nouzi s nadějí, že jim pak podle uzavřených smluvních výhrad po určité době vystavěné budovy připadnou."

Proto již subkomitét a také superrevisní komise se rozhodly instituci práva stavby převzíti do svých návrhů a přitom odkliditi vady, které bránily, aby se platného zákona o právu stavby náležitě užívalo. Takovou vadou byla zejména maximální a minimální doba trvání práva stavby; brzdila ochotu stavět a vázala získání úvěru. Mimo to není dnes důvodu, aby se právo stavby nedopouštělo pro všechny pozemky bez zřetele k tomu, kdo je jejich vlastníkem.

Konstrukce práva stavby, přijatá superrevisní komisí, nedoznala změn ani v meziministerském řízení, ani při projednávání vládního návrhu občanského zákoníka v subkomitétu ústavně-právních výborů poslanecké sněmovny a senátu v letech 1937 a 1938.

Proto, když vládní usnesení o přípravných opatřeních k provádění budovatelského programu vlády uložilo ministru spravedlnosti, aby předložil osnovu novely k zákonu o právu stavby č. 86/1912 ř. z., bylo uznáno vhodným převzíti do osnovy podrobně projednaná ustanovení §§ 241 až 259, 1214 a čl. XXXVIII až XLIII vládního návrhu občanského zákoníka, a to ve znění svého času v parlamentu schváleném.

Na vysvětlení uvádí se k osnově podle důvodové zprávy vládního návrhu občanského zákoníka:

Právo stavby se připouští jen jako závada dočasná (§ 5). Naše knihovní zřízení, spojujíc na listu A) různé parcely v jedno knihovní těleso a podrobujíc je na listu B) vlastnictví některé osoby, je klasicky jednoduché. Na listu C) vyskytují se jen časové závady, jak je hospodářský koloběh v různém čase přivede a zase odvede. Nějaké trvalé zatížení až snad na závady nepříliš tíživé jest mu cizí. Právo stavby ujímalo by vlastně část knihovního tělesa vlastníkovi trvale. Není si to přáti. Také snaha bydleti ve svém je tou měrou vžilá v obecenstvu, že by se nedoporučovalo, aby se vlastníkovi pozemku vlastnictví jeho chránilo a těm, kdo mají na pozemku stavbu, odpíralo. Přesto však, že právo stavby nemůže býti než právem dočasným, nepokládá se za vhodné vytknouti podle vzoru zákona z r. 1912 minimální a maximální dobu jeho trvání a časové omezení bylo dáno do rukou stran, a to tak, že konec práva stavby musí býti patrný z knihovního zápisu. Sociální život nejlépe si dovede určiti hranice trvání.

Když se právo stavby konstruovalo jako časové, tím přirozeně stalo se méně způsobilým objektem pro zástavní úvěr. Skončením času, na který bylo právo stavby zřízeno, zanikají také všechny závady, které na něm byly zapsány. Ale toto obmezení úvěru je jen zdánlivé. Ukládá pouze tomu, kdo jej poskytne, aby svůj umořovací plán tak založil, aby v nižádném případě nepřišel ke škodě.

Jiný důsledek této časovosti práva stavby by byl, že původní doba, na kterou by bylo právo stavby zřízeno, nemůže býti prodloužena, ledaže by k tomu daly svolení ty osoby, které na nemovitosti právem stavby zatížené v pořadu za tímto právem stavby jsou zapsány (§ 8). Právo stavby nemůže býti také před touto lhůtou vymazáno, ledaže dají k tomu svolení i ti, kdo na něm mají svá práva zapsána. Provede-li se tedy výmaz práva stavby, může se tak státi jen s výhradou těchto práv. Právo stavby trvá tedy vzhledem k těmto závadám ještě dále. Oprávnění budou moci od vlastníka požadovati to, čeho se dříve mohli domáhati na stavebníku (§ 10).

Časovost má ještě dále ten důsledek pro samého vlastníka, že může právo stavby na sebe nebo na jinou osobu převésti, zřekne-li se před uplynutím lhůty první stavebník svého práva stavby (§ 9). Jde tu o přiměřené užití zásad, které třetí částečná novela a po ní osnova občanského zákoníka zavedly do práva hypotekárního.

Bylo připojeno, že vlastníku pozemku přísluší právo předkupní na právo stavby a naproti tomu stavebníkovi právo předkupní na pozemek, který je právem stavby zatížen (§ 14). Toto právo přísluší i nástupcům vlastníka a stavebníka.

Jinak byly zachovány některé předpisy již dřívějšího zákona rakouského z r. 1912, tak podmínka, že právo stavby nemohou předcházeti žádné závady (§ 4) a že nemůže býti omezeno rozvazovací výminkou (§ 7). Stejně podle tohoto zákona určen hlavní právní význam práva stavby, t. j. že stavebník má vzhledem k stavbě postavení vlastníka, vzhledem k pozemku, na nějž se právo stavby vztahuje, postavení poživatele (§ 11). Právní povaha práva stavby je vymezena v § 3. Co se týká stavby zřízené na základě práva stavby, opouští § 3 příliš umělou konstrukci § 6, odst. 1 zákona z r. 1912, ale přijímá myšlenku tohoto zákona, že zřízená stavba není věcí samostatnou a že tedy sama o sobě nemůže býti předmětem exekuce. Jinak ale se mají na stavbu vztahovati všechny předpisy o nemovitostech, počítajíc v to předpisy práva finančního.

Podle subkomitétu a struktury práva stavby podle práva německého přijala superrevisní komise a osnova předpis, že i již zřízených staveb může býti pro právo stavby užito (§ 1, věta 2) a že úmluva stran může práva i povinnosti účastníků stanoviti jinak v mezích zákonem dopuštěných (§ 19), ale úmluva tato, má-li působiti proti třetím osobám, musí býti do knih vložena (zápis takové úmluvy do knih je podle § 19 možný, i když by knihovní právo na podobné zápisy nepomýšlelo), dále že může býti úmluvou stavebníkovi uloženo, aby stavbu do určité doby provedl (§ 12). Přijata byla povinnost vlastníkova, aby dal stavebníkovi při skončení práva stavby náhradu. Výše náhrady může býti ve smlouvě stanovena a činí polovici hodnoty, kterou té doby stavba má, není-li úmluvy mezi stranami (§§ 16, 17). Práva váznoucí na právu stavby postihují náhradu právem zástavním (§ 18). Stavební plat, kterým se platí vlastníkovi stavebního pozemku, musí býti napřed přesně určen, a záleží-li v opakujících se dávkách, nelze jich výměru a splatnost určovati podle nejistých událostí budoucích (§ 3, odst. 2 zákona z r. 1912). Tento stavební plat může býti jako reálné břemeno na právo stavby zajištěn (§ 6). Právo stavby může se ovšem také poskytnouti úplně bezplatně.

Právo stavby se chrání stejně jako právo vlastnické (§ 15).

§ 20 byl převzat z § 1214 vládního návrhu občanského zákoníka; odpovídá § 7 zákona č. 86/1912.ř. z. a doplňuje první větu § 1374 obč. zák.

Předpisy o exekuci na stavební pozemek, o zřízení vložky pro právo stavby a o řízení přitom (§§ 21 až 26) byly převzaty z prováděcích ustanovení čl. XXXVIII až XLIII vládního návrhu občanského zákoníka. Jsou to celkem §§ 5, 13, 14 a 11 zákona č. 86/1912 ř. z.

Poplatková ustanovení §§ 27 až 31 nahrazují §§ 15 až 19 zákona z r. 1912.

Vlastní provedení zákona si nevyžádá na státu žádných finančních nákladů.