Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(¹) K zamezení a potlačení záškrtu se zavádí povinné ochranné očkování (přeočkování) proti záškrtu (dále jen očkování).

(²) Očkování provádějí okresní národní výbory prostřednictvím okresních a státních obecních (městských) a obvodních lékařů a jiných zdravotních zařízení.

(¹) Každé dítě podléhá očkování v kalendářních letech, v nichž dovrší druhý a pátý rok života.

(²) Dítě, které před počátkem účinnosti tohoto zákona dovršilo druhý rok a nepřekročilo čtvrtý rok života, musí býti očkováno do konce roku 1947 a v kalendářním roce, v němž dovrší pátý rok života. Dítě, které před počátkem účinnosti tohoto zákona dovršilo pátý rok a nepřekročilo desátý rok života musí býti očkováno do konce roku 1947.

Vyskytne-li se epidemie záškrtu, nebo vyžadují-li toho jinak veřejné zájmy zdravotní, může zemský národní výbor (na Slovensku pověřenec pro zdravotnictví) rozšířiti okruh osob, podléhajících očkování bez ohledu na omezení uvedená v § 2.

Očkování se odloží u osob, o nichž se prokáže lékařským vysvědčením, nebo u nichž očkující lékař shledá, že by se očkováním ohrozilo jejich zdraví, na dobu, po kterou trvá zdravotní stav bránící očkování.

Očkování nepodléhá osoba, o které se prokáže lékařským vysvědčením, že byla očkována v kalendářním roce, v němž se měla podrobiti očkování.

Očkování lze vynutiti politickou exekucí, zejména přímým donucením.

Zákonní zástupci dětí a osoby, jimž jest svěřena péče o dítě, jsou povinni pečovati o to, aby se děti podrobily očkování podle tohoto zákona.

(¹) Okresní národní výbory jsou povinny podle směrnic, které vydá ministerstvo zdravotnictví v dohodě s ministerstvy vnitra a školství a osvěty, sestavovati za spolupůsobení místních národních výborů, správců matrik a ředitelů škol seznamy osob podléhajících očkování.

(²) Majitelé domů nebo jejich zástupci jsou povinni na vyzvání místního národního výboru předložiti úplné seznamy osob v domě bydlících, které podléhají očkování.

(³) Uživatelé bytů jsou povinni dodati majiteli domu nebo jeho zástupci na vyzvání seznam osob v bytě bydlících, které podléhají očkování.

(¹) Místní národní výbory jsou povinny spolupůsobiti při provádění očkování a na vlastní náklad poskytnouti potřebné pomocné síly pro očkování, jakož i opatřiti a udržovati vhodné místnosti.

(²) Ostatní náklady na očkování hradí stát, pokud není úhradou povinen nositel sociálního pojištění.

(³) Očkování podle tohoto zákona je bezplatné; lékaři i pomocné síly nesmějí za očkovací úkony od stran ani požadovati ani přijímati odměny.

(⁴) Státním obecním (městským) a obvodním lékařům přísluší za očkování náhrada, jejíž výši stanoví každoročně ministr zdravotnictví v dohodě s ministrem financí vyhláškou v Úředním listě.

Jednání a opomenutí příčící se ustanovením tohoto zákona nebo předpisům vydaným podle něho potrestá okresní národní výbor, nejde-li o čin přísněji trestný, jako správní přestupek pokutou do 10.000 Kčs nebo vězením (uzamčením) do jednoho měsíce.

Zákon ze dne 15. května 1942, č. 71 Sl. z., o očkování proti záškrtu, se zrušuje.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr zdravotnictví v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

Záškrt (diphtherie) nebo-li mázdřivka náleží mezi nejrozšířenější nakažlivé choroby. Postihuje nejvíce děti, avšak dosti často i dospělé osoby. Nemoc se přenáší t. zv. kapénkovou infekcí, t. j. osoba nemocná, rekonvalescent nebo bacilonosič při kašlání neb mluvení vykašlávají kapénky hlenu do vzduchu a osoba zdravá vdechnutím těchto kapének se nakazí. Také podání ruky, znečištěné těmito kapénkami může zprostředkovati nákazu. Kromě toho jsou ještě jiné možnosti přenesení nákazy (na př. hlenem znečištěnými potravinami, hračkami nebo jinými předměty a p.). Mnohdy probíhá záškrt jako nemoc lehká, jindy však způsobuje onemocnění těžká, až smrtelná.

Zavedení protizáškrtového sera před 50 lety do léčení způsobilo zmenšení úmrtnosti, nemoc však neodstranilo a záškrt je stále vážnou a těžkou nemocí. Komplikace, při záškrtu se vyskytující, mohou často zanechati následky pro celý život a mohou mnohdy vésti i k invaliditě.

U nás se záškrt vyskytuje v každé době (na podzim zpravidla častěji) a ve všech částech našeho státu.

Na území celé Československé republiky onemocnělo záškrtem v roce:

1936 26.241 osob, z toho zemřelo 1.625

1937 31.387 osob, z toho zemřelo 1.525

1938 25.313 osob, z toho zemřelo 1.192.

Většina onemocnělých je ošetřována v nemocnicích a z počtu onemocnělých je zřejmo, jak velkého finančního nákladu je třeba na léčení a ošetřování, které trvá několik týdnů a jak velká škoda vzniká na zdraví lidu, jestliže tak velký počet obyvatelstva je postižen touto těžkou nemocí.

Má-li býti zabráněno tak velkému výskytu této choroby a tak zachráněno každoročně tisíce lidí před onemocněním touto chorobou a před smrtí, nutno chrániti již zdravé lidi, a to hlavně děti před možností onemocnění záškrtem. Tato ochrana dětí před onemocněním děje se ochranným očkováním dětí, kterým se získá imunita, t. j. odolnost organismu proti zárodkům nemoci, vniklým do těla.

Ochranné očkování proti záškrtu je dnes nejlepším a nejspolehlivějším prostředkem v boji proti této těžké a nebezpečné nemoci.

Očkování se provádí zvláštní látkou, vyrobenou ve Státním zdravotním ústavu. Prvé očkování se provádí nyní dvěma podkožními injekcemi (v intervalu asi 1 měsíce). Další přeočkování se pak provádějí vždy jednou injekcí. Vpravené serum způsobuje v organismu vytvoření ochranných látek, které způsobují, že dítě zpravidla neonemocní, nebo onemocní-li přece, že bývá průběh nemoci obyčejně mírný. Obranné látky z těla však zase poměrně brzy odcházejí, a z toho důvodu je nutno očkování v krátkých obdobích opakovati, aby získaná imunita se udržela.

Jestliže má býti ochranné očkování proti záškrtu účinné a bezpečnou ochranou před onemocněním záškrtem, pak musí býti očkovány a přeočkovány pokud možno všechny děti ve věku nejméně alespoň do 10 let. Jejich obranné látky (a tím získaná imunita) musí býti udržovány častým přeočkováním. V těch místech, kde tato zásada byla uskutečněna, bylo shledáno, že záškrt u dětí téměř vymizel.

Na Slovensku bylo ochranné očkování proti záškrtu zavedeno zákonem ze dne 15. května 1942, č. 71 Sl. z., o očkování proti záškrtu. Podle tohoto zákona podléhají děti povinnému prvoočkování (v době mezi 6. a 12. měsícem života) a pouze jednomu přeočkování v době mezi 1. II. a 30. VI. toho kalendářního roku, v němž dítě vstoupí do první třídy obecné školy a nevstoupí-li do školy, do 30. VI. kalendářního roku, v němž dovrší sedmý rok.

V zemích České a Moravskoslezské bylo ochranné očkování proti záškrtu dosud dobrovolné, a státní zdravotní správa toto dobrovolné očkování na velmi četných místech zaváděla, propagovala a finančně podporovala. Již toto dobrovolné očkování mělo pozoruhodné výsledky a mělo velmi příznivý vliv na potlačování záškrtu, avšak jedině povinné očkování na území celého státu může radikálně snížiti počet onemocnění záškrtem. K tomu účelu slouží také předložená osnova, která byla vypracována na základě získaných zkušeností a za pomoci našich nejlepších odborníků v této otázce.

Při řádném provádění navrženého způsobu očkování dá se očekávati, že výskyt záškrtu u dětí bude snížen na nejmenší míru a tím bude naše mládež - naděje a budoucnost našeho národa - uchráněna před touto těžkou a zhoubnou chorobou.

V zájmu řádného výkonu celého očkování je nezbytně nutno, aby očkování bylo řízeno a prováděno státní zdravotní správou, která má dostatečně velký aparát k tomu účelu potřebný a která zaručuje řádné provedení této akce. Očkování budou prováděti za řízení okresních lékařů státní, obecní (městští) a obvodní lékaři a lékaři Státních ústavů národního zdraví, které budou podle meziministersky projednávané osnovy ministerstva zdravotnictví (zákon o poradenské zdravotní péči) vytvořený z postátněných zdravotních poraden dobrovolných organisací sociálně-zdravotní péče. Jinými zdravotními zařízeními v odstavci 2 jsou míněny především tyto chystané státní ústavy národního zdraví.

Celé ochranné očkování proti záškrtu se skládá ze dvou očkování: prvému očkování proti záškrtu podléhá dítě v kalendářním roce, ve kterém dovršuje druhý rok svého života. V prvém roce věku provádí se očkování proti neštovicím, takže není ve zdravotním zájmu dítěte, aby bylo očkováno brzy po sobě proti oběma chorobám. Také možnost nákazy v prvém roce života není u dítěte tak veliká, protože takové dítě nepřichází tak často do styku s možností infekce. Toto první očkování se většinou provádí dvěma injekcemi, mezi nimiž je přestávka 1 - 3 měsíce.

Přeočkování je třeba prováděti ve věku, kdy dítě dovrší pátý rok života, t. j. před nástupem do školy, ježto podle připraveného školského zákona bude pro každé dítě povinná návštěva mateřské školy od 5. roku.

Kromě těchto dvou očkování proti záškrtu může státní zdravotní správa uložiti, vyžadují-li toho veřejné zájmy zdravotní, přeočkování i jiných ročníků dětí, na př. dětí ve třetím, sedmém a devátém roce života, případně - hlavně pro první dobu - ještě jiných ročníků, a vyskytne-li se epidemie, i starších ročníků v určitém území. S povinným vícenásobným přeočkováním dětí počítáme zejména v zemích České a Moravskoslezské. Na Slovensku vzhledem k tomu, že se tam povinné očkování provádí už od roku 1942, se vystačí s menším počtem přeočkování.

Toto ustanovení umožňuje odklad očkování ze zdravotních důvodů.

Očkování nutno zprostiti ty osoby, které v kalendářním roce, v němž nastala očkovací povinnost, byly již očkovány, na př. soukromě. Osoba, která přestála záškrt, není osvobozena od povinného přeočkování, ježto po onemocnění záškrtem se nezíská trvalá imunita proti této chorobě.

Očkování může býti vynuceno i přímým donucením.

Toto ustanovení je obdobou ustanovení § 5 zákona ze dne 15. července 1919, č. 412 Sb., o povinném očkování proti neštovicím.

Toto ustanovení nepotřebuje výkladu. Podrobnosti se upraví směrnicemi.

Očkování bude prováděno na veřejných shromaždištích, na př. ve školách, neb i jinde. Bude tedy povinností obcí, aby opatřily vhodné místnosti a zapůjčily personál potřebný pro spolupráci s očkujícím lékařem. Pokud v místě budou dětské poradny (státní ústavy národního zdraví), bude očkování zpravidla prováděno v těchto poradnách. Poněvadž očkování je veřejné a provádí se v zájmu obyvatelstva celého státu, nelze požadovati, aby rodiče nebo jich zástupci za tento výkon platili honorář. Očkování budou prováděti státní obecní (městští) a obvodní lékaři ze své služební povinnosti. Státní zdravotní správa bude jim hraditi cestovní výlohy a náhradu za upotřebení nástrojů a za použitý materiál (líh, benzin, náplast, vatu a pod.). Výši této náhrady stanoví čas od času ministerstvo zdravotnictví v dohodě s ministerstvem financí zvláštní vyhláškou. Pokud bude očkování prováděno v dětských poradnách (státních ústavech národního zdraví) budou poradenští lékaři přibráni ke spolupráci.

Toto ustanovení stíhá správními tresty:

a) zákonné zástupce dětí a ty, jimž je svěřena péče o dítě, jestliže nepečují o to, aby se děti jim svěřené podrobily očkování, kterému podléhají podle § 2 nebo § 3,

b) osoby, které nesplnily povinnost podrobiti se očkování, které jim bylo uloženo podle § 3, pokud jde o osoby trestně právně zodpovědné (dospělé),

c) osoby, které nesplní povinnost předložiti očkovací seznamy podle § 8, odst. 2 a 3,

d) lékaře a pomocné síly, jestliže od stran přijali nebo požadovali odměnu za očkovací úkon podle tohoto zákona.

Tento zákon bude platiti na území celé republiky, slovenský zákon se proto zrušuje.

Náklad na místnosti určené k očkování a na obstarání pomocných sil uhradí místní národní výbory (§ 8). Pokud se očkování nebude prováděti v poradnách, budou za očkovací místnosti použity většinou školní místnosti. Za pomocné síly se použijí zaměstnanci nebo funkcionáři místních národních výborů. Tento náklad proto místní národní výbor v podstatě nezatíží.

Státní správa uhradí zejména náklad na očkovací látky, cestovní výlohy a náhradu za upotřebení nástrojů a za použitý líh, benzin, náplast, vatu a pod. pro očkující lékaře.

V zemích České a Moravskoslezské počítáme na jednoho očkovance s nákladem 18.- Kčs za očkovací látku a 5.- Kčs jako náhradu očkujícímu lékaři, tedy celkem 23.- Kčs, což při odhadovaných 263.000 očkovanců činí úhrnem 6,062.800.- Kčs. Na Slovensku, kde zdravotní zařízení nejsou tak dokonalá a jednotlivá místa jsou od sebe značně vzdálena a méně přístupna, nutno počítati s náhradou ošetřujícímu lékaři částkou 10.- Kčs, takže při stejné ceně očkovací látky 18.- Kčs se odhaduje na 1 očkovance náklad částkou 28.- Kčs. Při předpokládaných 75.000 očkovanců bude tedy náklad činiti asi 2,100.000.- Kčs ročně.

V zemích České a Moravskoslezské bylo na úhradu těchto nákladů pamatováno již v rozpočtu ministerstva zdravotnictví na rok 1946, v kapitole 20, tit. 1, § 7 c), položka 30a a 30b, kde bylo preliminováno na potírání epidemií 7,000.000.- Kčs a na povinné očkování Kčs 400.000.-. Na Slovensku je povinné očkování proti záškrtu zavedeno již od roku 1942 v rozpočtu povereníctva zdravotníctva na rok 1946 kap. 20, tit. 1a), § 4, pol. 30 f) je na věcné výdaje spojené s očkováním proti záškrtu podle zákona č. 71/1942 Sl. z. pamatováno částkou 5,500.000.- Kčs. Pro rok 1947 bude v rozpočtu na tyto výdaje patřičně pamatováno.