Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Trestní řád č. 119/1873 ř. z. se mění a doplňuje takto:

1. Za § 34 b) se vkládá § 34 c) tohoto znění:

Od stíhání činu veřejnou žalobou může býti upuštěno, je-li obviněný vydán nebo vypovězen, anebo má-li býti repatriován nebo odsunut z území Československé republiky."

2. § 48 poslední odstavec bude zníti:

"Soukromému účastníku nepřísluší právo podati veřejnou žalobu místo státního zástupce, upustil-li státní zástupce od stíhání podle ustanovení §§ 34 a) až 34 c)."

3. Za § 363 a) se vkládá § 363 b) tohoto znění:

Bylo-li od stíhání veřejnou žalobou upuštěno podle ustanovení § 34 c) a nepominula-li ještě trestnost činu promlčením, může býti trestní řízení proti obviněnému na návrh veřejného žalobce zahájeno nebo v něm pokračováno bez podmínek a formálnosti obnovy, jestliže nedojde k provedení vydání nebo vypovězení nebo jestliže sejde s repatriace nebo s odsunu, anebo jestliže obviněný se vrátil na území Československé republiky."

4. Za § 397 se vkládá § 397 a) tohoto znění:

(¹) Ministr spravedlnosti může naříditi, aby od výkonu nebo od dalšího výkonu trestu na svobodě bylo upuštěno, je-li odsouzený vydán nebo vypovězen, anebo má-li býti repatriován nebo odsunut z území Československé republiky.

(²) Nedojde-li k provedení vydání nebo vypovězení nebo sejde-li s repatriace nebo s odsunu, anebo vrátí-li se vydaný, vypovězený, repatriovaný nebo odsunutý na území Československé republiky, trest se vykoná."

5. § 449 poslední věta bude zníti:

"Toto právo soukromému účastníku nepřísluší, bylo-li od stíhání činu upuštěno podle ustanovení §§ 34 a) až 34 c)."

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a platí v zemích České a Moravskoslezské; provede jej ministr spravedlnosti.

Výronem suverenity státu je také zásada územní výsosti po případě zásada ochrany, jak jsou vyjádřeny v §§ 37 a 234 a § 38 trestního zákona z 27. května 1852, č. 117 ř. z. Proto provinil-li se cizinec v Československé republice nebo proti Československé republice, musí býti trestně stíhán, po případě trest na něm vykonán, dříve než je vydán do ciziny, vypovězen, repatriován nebo odsunut. Uplatnění vzniklého trestního nároku má přednost před vydáním, vypovězením, repatriací a odsunem, protože naše právo je ovládáno zásadou legality, t. j. od stíhání a výkonu trestu nelze upustiti, i když to je žádoucí v zájmu veřejném nebo v zájmu mezistátních vztahů. Zásada legality je u nás částečně prolomena ve prospěch zásady oportunity jednak v § 42, odst. 1 zák. č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží, jednak v §§ 34 a) a 34 b) tr. ř. č. 119/1873 ř. z. ve znění dekretu presidenta republiky ze dne 8. srpna 1945, č. 62 Sb., o úlevách v trestním řízení soudním. S posléze uvedenými ustanoveními však se zde nevystačí. Jinak může trestní řízení potlačiti nebo zavedené trestní řízení zastaviti anebo uložený trest prominouti jen hlava státu, které bylo toto právo vyhrazeno ústavou (§ 103 úst. listiny). Hledati odpomoc touto cestou je však namnoze velmi obtížné.

Otázka poměru extradice a trestního nároku státu vyskytovala se napořád již za první republiky a nedostatek zákonné úpravy, která by umožňovala upuštění od stíhání v případech, že obviněný byl vydán nebo vypovězen z území Československé republiky, byl pociťován již dříve. Nedostatek podobné zákonné úpravy je zvláště naléhavě pociťován nyní, kdy v důsledku válečných událostí a s nimi spojenými pohyby obyvatelstva se na našem území ocitlo mnoho nevítaných cizinců. Také eminentní zájem na odsunu osob, které pozbyly československého státního občanství, je namnoze křížen nedostatkem zákonné úpravy, která by umožňovala osoby takové odsunouti, i kdyby trestní nárok státu nebyl uspokojen.

Navrhuje se proto doplnění trestního řádu č. 119/1873 ř. z. ustanovením § 34 c), kterým by bylo umožněno upustiti od stíhání těchto osob veřejnou žalobou, aby tak jejich stíhání nepřekáželo jejich odstranění z území Československé republiky. Navržené ustanovení § 34 c) se vztahuje na všechny trestné činy, které se stíhají veřejnou žalobou, tedy zejména i na činy trestné podle retribučního dekretu.

Trestní nárok státu však takovým opatřením nezaniká. Ustanovením navrženého § 363 b) umožňuje stíhání bez podmínek obnovy, odpadnou-li příčiny, pro které bylo od stíhání podle § 34 c) upuštěno. Vzhledem k různorodosti těchto případů považuje se za nutné jmenovitě je zde uvésti.

Tytéž důvody, které mluví pro to, aby od stíhání těchto osob bylo upuštěno, mluví i pro to, aby i odsouzení cizinci resp. ti, kdo nejsou československými státními příslušníky, byli z území Československé republiky odstraněni bez výkonu trestu nebo bez výkonu celého trestu. To má býti umožněno ustanovením § 397 a). Nerozlišuje se pro jaký trestný čin byl trest uložen. Ustanovením navrženého § 397 a), odst. 2 bude pro ty, kdož byli z území Československé republiky odstraněni, zpravidla dostatečným důvodem, aby se na území Československé republiky nevraceli.

Podotýká se, že není třeba se obávati toho, že by těchto ustanovení bylo užíváno i tam, kde zájem na potrestání převažuje nad zájmem na odstranění těchto osob z území Československé republiky. Naříditi upuštění od výkonu trestu nebo od dalšího výkonu trestu na svobodě z důvodů uvedených v § 397 a) tr. ř. může jen ministr spravedlnosti. Pro zavedení trestního řízení nebo pokračování v něm není takového zvláštního ustanovení třeba, vzhledem k ustanovení § 30 tr. ř., podle něhož jsou státní zástupci podřízeni ministru spravedlnosti.

Změna ustanovení § 48 tr. ř. a § 449 tr. ř. je nutným důsledkem připojení ustanovení § 34 c) tr. ř.

Po formální stránce se ještě upozorňuje, že trestním řádem č. 119/1873 ř. z. jest rozuměti trestní řád ve znění všech novel k němu vydaných. Poslední úprava tohoto trestního řádu se stala dekretem presidenta republiky z 8. srpna 1945, č. 62 Sb. Vzhledem k obvyklé citaci trestního řádu není třeba tuto skutečnost zvláště uváděti.