Vylíčené okolnosti způsobily, že když koncem prosince 1947 pominula účinnost retribučního dekretu, byl výsledek celého očistného řízení krajně neuspokojivý. Tisíce případů bylo neskončeno a v lidu byla otřesena důvěra ve spravedlnost a v orgány, které tuto spravedlnost měly provádět.

Povinnost učinit spravedlnosti zadost, povinnost vůči tisícům umučených a zavražděných, nutnost dát národu důvěru, že lidově demokratický režim splní to, co slíbil - a jedním z nejslavnostnějších slibů byl slib očištění národa od zrádců a kolaborantů - to je smysl osnovy zákona o obnovení retribučního řízení. Tento zákon má zjednat spravedlnosti průchod a upevnit tak právní jistotu, že za zločinem musí následovat vzápětí trest. Má přispět k zabezpečení lidově demokratického řádu a je tak národem očekáván.

Dokazuje to řada projevů a přípisů, které dostávám ze všech krajů. Poslyšte úryvek jedné české matky, která mi píše: "Jak se ukázalo v roce 1945, národní čest se dala zaplatit a koupit. Tak se stalo, že kolaboranti dostali místo trestu národní spolehlivost. Když jsem viděla tuto nesvědomitost k národu, chtěla jsem organisovat všechny maminky k očistě, neboť my matky bychom úplatky nepřijímaly, šly bychom v očistě nesmlouvavě, tak jako se gruntuje před svátky byt. Nikde by nesměla zůstat špína. Dnes se vyjasnilo a dnes přijde to vše k uskutečnění, na co každý poctivý Čech čeká a ze srdce si přál, aby se stalo skutkem již po květnové revoluci, to je provedení řádné očisty."

Z toho plyne, jak náš lid má hluboký smysl a cit pro spravedlnost, jak přímo žhavě touží po tom, aby křivda a zrada nezůstala bez trestu a jak tento požadavek nevyplývá z nějaké touhy po pomstě, nýbrž z hlubokých mravních zásad našeho národa. Je tudíž vydání tohoto zákona splněním nejen politického, nýbrž i mravního cítění našeho lidu.

Nechci se šířit o podrobnostech navrhovaného zákona, nýbrž chci zdůraznit jen jeho hlavní zásady a sledovaný účel. Zákon obnovuje lidové soudnictví. Podtrhuji lidové proto, že průběhem retribučního řízení a důsledkem určitých neblahých zjevů se vyskytly hlasy, jako by lidové soudnictví zklamalo. My víme, proč v některých případech tomu tak bylo. Poukázal jsem již na to, jak v pozdější praxi při provádění retribuce byli ze seznamů lidových soudců záměrně vybírány osoby, které svou stranickou příslušností nebo majetkovým postavením byly zárukou mírného posuzování kolaborace. Poukázal jsem také, jak někde byli soudcové z lidu ovlivňováni zejména osobami majetkově mocnými. Ale hlavní zásada byla v systému t. zv. parity. Tento systém způsobil, že některé strany vysílaly a navrhovaly za soudce z lidu osoby, které neměly dobrý poměr ke státu, k lidovému soudnictví a naopak měly dobrý poměr ke zrádcům a kolaborantům. To byla hlavní příčina těch neblahých zjevů z dřívějších lidových soudů, o nichž jsem se zmínil.

Jest však zdůrazniti, že myšlenka lidového soudnictví odpovídá principu, že veškerá moc, tudíž i moc soudcovská, pramení z lidu. Toto lidové soudnictví nebude v naší soudní organisaci zjevem výjimečným, nýbrž naopak zjevem pravidelným. Neboť jen účast nejširších vrstev lidových na výkonu soudnictví zaručuje nejen správné zjištění souzené věci a tím také její správné posuzování, ale zejména vzbudí důvěru nejširších vrstev lidových v naše soudnictví a ve spravedlnost, která bude a zůstane vždy jedním z pilířů lidově demokratického řádu.

Osnova zákona navrhuje obnovení retribučního soudnictví nejen v zemích historických, ale také na Slovensku. Účinnost tohoto zákona se navrhuje do konce roku 1948.

Není účelem zákona postihnouti ty tisíce drobných případů, nýbrž především obnoviti případy typicky nespravedlivě provedené očisty, zejména případy nesprávně zastavené, dále případy odložené, ale také i případy odsouzené. U odsouzených případů, zejména tam, kde došlo k uznání viny, ale k nevynesení trestu, nebo kde za nesprávného použití § 16 retr. dekretu došlo k neúměrně nízkému uložení trestu. U ostatních případů, t. j. i u případů, kde byl trest vysloven v sazbě, půjde o revisi trestů neúměrně nízkých, ale také trestů neúměrně vysokých.

Ministerstvem spravedlnosti byly vykonány všechny přípravné práce k tomu, aby revise mohla být brzy a rychle provedena. Očekáváme, že k účinnému provedení této revise nám budou nápomocny nejširší vrstvy našeho národa a lidové orgány. Je třeba upozornit příslušný orgán veřejné obžaloby (státní zastupitelství), v kterých případech bylo nesprávně postupováno při provádění očisty.

Předložený zákon má se státi nástrojem, jimž budou postiženi všichni škůdci a zrádci, kteří se vymkli špatně prováděnou očistou spravedlivému potrestání. vždyť jde o bezpečnost republiky, jde o bezpečnost života našeho národa. A jde-li o tak vážný, přímo životní zájem státu, připomeňme si, že očista byla provedena úmyslně povrchně a nedbale, nejen u nás doma, ale i za hranicemi, zejména v západním Německu. Jestliže nedaleko od našich hranic, v Norimberku, stále větší a větší počet válečných zločinců, majících na svědomí miliony lidských životů, mezi nimi také tisíců Čechů a Slováků, je osvobozován, pak je dána přímá souvislost a spojitost mezi tím, co se dálo v tomto směru u nás a v západním Německu. Tam i zde je společný zájem těchto lidí jako úhlavních nepřátel pokroku, míru a lidové demokracie vytvořit zárodek nové zrady, která by znamenala nové ohrožení samostatnosti a nezávislosti našeho státu. Proto také dnes prchají odhalení zrádci k svým chlebodárcům a nyní již otevřeně se staví po bok nenávistných nepřátel, jakými jsou zejména odsunuti Němci, proti vlastnímu národu a rodné zemi. Nesmíme připustit, aby mezinárodní reakční síly našly své nové spojence právě mezi těmi, kteří unikli spravedlivému trestu. Musíme národu vrátit víru, že u nás skutečně vládne právo a spravedlnost, takže žádný zločin proti národu a zrada na jeho životních zájmech nezůstane bez trestu.

Dospělost a zralost člověka je věrným obrazem jeho mládí. Nedostatky i přednosti z mládí pravidelně jej provázejí po celý život. Takové mládí prožívá naše lidově demokratická republika. Právě v této době je třeba střežit čistotu a bezpečnost jejího mladého života, aby svobodný život nejen nás, ale všech příštích generací byl stále bohatší a dokonalejší. K tomu přispěje také věrný strážce lidově demokratických zákonů a řádu, spravedlivý a nezávislý soudce, oddaný vlasti a lidově demokratické spravedlnosti. (Hlučný, dlouhotrvající potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Ke slovu je přihlášen p. posl. dr. Bláha. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr. Bláha: Slavné ústavodárné Národní shromáždění, paní místopředsedkyně, paní a pánové!

Když jsem zde před jedenácti měsíci mluvil při skončení retribuce a národní očisty, uváděl jsem tenkrát nekonečnou řadu nespravedlností a nesrovnalostí, kterou národní očista a retribuce za sebou zanechala, a uváděl jsem jakožto memento a jako velký výkřik to, že všechny tyto nedokončené případy, všechno to, co zůstalo nezaplaceno, bude mít nepříznivý odraz v naší brzké budoucnosti. Bylo mnoho lidí citlivých, sentimentálních i jiných, kteří chtěli, aby už byl konec toho odhalování zločinů, aby se snad celá naše národní společnost nejevila jako veliká skupina zrádců a nevlastenců. Ale my jsme věděli, že zejména nejšikovnější a nejhorší, kteří spravedlnosti vůbec anebo částečně unikli, z toho budou těžit, že jim to dá důvěru k tomu, aby pokračovali ve své dřívější činnosti dál. A toho jsme se také dočkali v následujících a v nedávno uplynulých měsících. Domnívám se, že právě tento nedostatek jednotného mravního a právního názoru za doby naší národní očisty, jaký byl ve světě i u nás, se nám dnes mstí.

Když jsme před třemi lety ještě viděli všecku tu hrůzu kolem nás, vzpomínali jsme si často, jak po prvé světové válce ti zločinci, které každý znal, zůstali nepotrestáni. Každý negramotný člověk věděl, kdo způsobil první veliké krveprolití, a když potom svolali soudní tribunál do Lipska, byli jsme najednou překvapeni, že tam stáli bezejmenní nepatrní lidé, které nikdo neznal a kteří pro nedostatek viny a zločinů byli odsouzeni na několik málo měsíců žaláře nebo byli vůbec osvobozeni. Ale skuteční váleční zločinci už byli dávno v bezpečí jako bohatí rentiéři nebo pensisté buď za hranicemi nebo přímo mezi německým i rakouským lidem. A my jsme si tehdy před třemi lety říkali, že se to tentokrát nesmí opakovat, že svět se musí zbavit všech těch, kteří v sobě nosí nebezpečí nových křivd a nových katastrof. A měli jsme v prvních dobách skutečně důvěru, že bude lépe. Když v době, kdy jsme byli v koncentračních táborech osvobozeni Američany, tito západní vojáci viděli všecku hrůzu, která tam byla, stohy mrtvol, tisíce mužů, žen a dětí udušených v zaplynovaných vagónech, byli jati nenávistí, zuřivostí, ošklivostí, a stříleli všechny Němce kolem sebe, nejen SS many, ale i wehrmachťáky, a byla i velká řada nevinných lidí, kteří to zaplatili za ty, kteří svému osudu ušli. Ještě potom, když jsme chtěli, aby všichni skuteční viníci byli potrestáni, našli jsme u všech tehdejších západních soudců velké porozumění a stávali jsme se jakýmisi hrdiny.

Vzpomínám si, když jsem po prvé přišel do Dachau a do Norimberka, že kolem mne bylo tolik reportérů a redaktorů, že jsem se co se týče popularity v amerických novinách - kterým ovšem všecko to, co jsem vydal jako svědectví, nestačilo a hned to zveličovaly a přibarvovaly - stal hned druhým člověkem po Al Caponovi. Ale když jsem přišel po druhé a po třetí, už jsem viděl, že se situace mění, že lidé, kteří dříve byli jednotného mínění, už nejsou. Nejdříve němečtí a američtí advokáti nám začali vykládat, že prý vlastně podle práva jsme si ten osud - my Češi, Poláci, Rusové, Ukrajinci i Francouzi - zasloužili, protože jsme vlastně neposlouchali zákonů, které nám byly dány těmi, kteří nás dostali podle Mnichova do rukou a kteří nám měli vládnout, a že v důsledku toho jsme byli podle práva a spravedlnosti potrestáni.

Dokud to říkali jenom advokáti, bylo dobře, ale když jsem tam potom přišel po třetí a po čtvrté, když republikánská strana v Americe zvítězila - a jak víte, v Americe (a to je, prosím, ten nejdemokratičtější systém), když vyhraje jedna strana, odstraní všecky ze strany druhé od ministra až do posledního portýra - a odstranila všecky nepohodlné soudce a žalobce u mezinárodních tribunálů, sešel jsem se najednou i s tím, že to všechno, co říkali dříve advokáti, začali říkat i žalobci. A při posledním procesu proti IG. Farben a německým lékařům jsem byl vůbec rád, že jsem se s pomocí dr. Ečera dostal se zdravou kůží zpátky, protože mě chtěli zavřít a říkali, že musím odvolat to, co jsem říkal při prvních procesech. A my jsme se dočkali v mezinárodní právní morálce dokonce toho, že lidé, kteří bojovali o své životy, o své majetky a za své děti, partyzáni a illegální pracovníci porobených a utlačovaných národů, byli prohlášeni za bandity a lupiče, kteří mohli být věšeni a stříleni bez jakéhokoli ohledu na mezinárodní právo a na jakékoli jiné zřetele.

Což se vám nezdá, že tato morálka je nám už známa? Vždyť před padesáti lety také jeden bývalý český šlechtic řekl, mluvě o jedné z nejslavnějších kapitol naší národní historie, že to byla banda lupičů a žhářů. Tenkrát se celý národ postavil proti těmto pomlouvačům a nactiutrhačům, ale dnes to našemu lidu úplně uniklo, ačkoli se to týká celého světa a v budoucnosti i nás. Vidíme dnes, že to, nad čím kypěla tenkrát Američanům žluč, nad čím se jim obracel žaludek a co v nich vzbuzovalo nenávistnou zuřivost, ty zločiny proti lidskosti nejsou najednou vůbec trestány a zmizely z amerického zákona.

Zdá se mi, že tento pochod mezinárodní mravní a právní morálky šel ruku v ruce s tím i u nás. My, osvobození vězňové - a také já jako předseda mezinárodní komise pro vyšetřování válečných zločinů a komise pro národní očistu - jsme měli příležitost k nekonečné řadě pozorování všech těch věcí, které byly průvodními zjevy při naší národní očistě, při t. zv. retribuci a nikomu z nás jistě nenapadlo, že bychom mohli spravedlivě soudit a mstít se. Vždyť kdo z vás by si mohl vymyslet nějaký přiměřený a spravedlivý trest pro toho, kdo zradil národ a způsobil všechno to trápení a utrpení tisíců a někdy vlastně nepřímo i milionů? Na to není žádný trest dostatečně těžký. Nám šlo aspoň o relativní spravedlnost, aby lidé, kteří zradili a kteří nevydrželi, neměli přednost a nebyli odměňováni před těmi, kteří splnili svou vlasteneckou povinnost. Když jsme se vrátili, viděli jsme - a my, kteří jsme byli od samého počátku války mimo svou vlast, jsme to neznali - že velká většina lidí prodělala i léta okupace poměrně bez nejmenšího otřesu. Vždyť u nás byla veliká řada lidí - zaplať Pánbůh za to - kterým nebyl za celou dobu okupace zkřiven ani jediný vlas na hlavě. Bylo dokonce mezi námi mnoho lidí, kteří na okupaci ještě vydělávali. A vykládejte dnes takovým lidem o nějaké hrůze a trápení! I když vám na to ze slušnosti nic neřeknou, vidíte z jejich očí, že se domnívají, že jim vykládáte nějaké pohádky a legendy. S tím vsím jsme se setkávali při provádění naší národní retribuce a očisty. Viděli jsme, že i při této očistě se uplatnilo staré české přísloví, že na chudý lid musí být přísnost. Ti malí to obyčejně odnášeli za ty velké, ať šlo o Němce nebo o Čechy.

Pamatuji se velmi dobře na několik klasických případů z národní retribuce. Znal jsem ve svém dřívějším působišti v Jihlavě jednoho Němce, poctivého člověka, dělníka-automechanika, který byl na začátku první republiky přechodnou dobu u mne šoférem. Byl to Němec - rodem, byl to sportsman, turnér, který měl kladný poměr k republice; byl na vojně poddůstojníkem a potom si zařídil vlastní dílnu. Byl to vždycky velmi slušný člověk, nikdo nemohl proti němu nic namítat, a když byla v r. 1938 mobilisace, nastoupil službu v naší armádě a sloužil tam jako odborník i potom, když bylo Němcům dáno dovolení vystoupit z armády. Říkal: Přece to musí někdo ukončit a zlikvidovat. Z armády odešel teprve jako jeden z posledních v r. 1938 s pochvalným uznáním. Když přišli Němci, přihlásil se samozřejmě jako Němec a byl zařazen do německé armády, kde byl jako odborník přidělen k revisorům a inspektorům automechanických správkáren. Protože to byl šikovný člověk, dotáhl to až na šturmfýru, a když přišla retribuce, tedy se přesto, že proti němu nebylo vůbec žádných žalob, přihlásil, že byl u SS a dostal nejvyšší výměru - 15 let. Dostal je hned, protože nebylo třeba nic vyšetřovat - on se přiznal a dostal 15 let.

Znám však také jiný případ: velitel gestapa, který u nás dostal tisíce lidí do koncentračních táborů. Ten se dostal před retribuční soudnictví až na samém konci, na konci dubna 1947 - a najednou se objevila veliká řada svědků, kteří mu dokazovali, že to byl vlastně hodný pán a že pomohl veliké řadě lidí. Vy, kteří jste byli v koncentračních táborech, jste, myslím, neznali případ, že by i největší hrdlořez buď úmyslně anebo bezděky náhodou někomu někdy nepomohl, zejména když ho potřeboval. Pro mne je však jasné, že i kdyby nějaký člověk zavraždil nebo popravil jediného člověka a tisícům lidí pomohl, přece zůstává vrahem zrovna tak, jako člověk, který jednou kradl a třeba tisíckrát rozdával, je zlodějem. To je mravně naprosto samozřejmé. U nás se to však začínalo dělat opačně. Proti tomu člověku jsem byl u lidového soudu jediným svědkem, který ho usvědčoval, ale on tam měl naproti tomu 25 lidí, kteří mu pomáhali vykládat, že když jsme byli zatčeni, vrátil on 60 lidí zpět a nedal je do koncentračního tábora. Nikdo ze soudců se však nezeptal a nepozastavil nad tím, že těch zbylých 140 ze 200 do koncentračního tábora dostal a že má za ně odpovědnost. A tak šéf gestapa dostal na rozdíl od obyčejného esesmana tři léta, a protože byl konec odsunu, byl prakticky puštěn na svobodu.

Tak jako jsme to dělali s Němci, dělali jsme to však i s Čechy. S Čechy jsme to dokonce dělali tak, že se říkalo: Nemůžeme přece být proti našim českým lidem tak zlí. Domnívám se, že je tomu právě naopak. Můžeme chápat Němce jako svoje nepřátele a tím si můžeme leccos vysvětlovat a omlouvat a můžeme je podle toho trestat za jejich nelidské zločiny. Ale myslím, že je úplně nemožné omlouvat Čechy, kteří zradili. Domnívám se, že pro každého Čecha musí být při stejném provinění daleko větší výměr trestu, poněvadž Němci zůstali věrni svému národu, kdežto takovíto Češi svůj národ zradili.

Mohl bych vám uvést nekonečnou řadu zdánlivých i skutečných nesrovnalostí, které se staly v době retribučního soudnictví. Vy, kteří jste prodělali německé výslechy - a já jich mám za sebou půldruhého sta - víte, jaké výslechy to byly, že to nebylo jenom fysické násilí, nýbrž že předložili vyslýchanému na př. fingovaný protokol nějakého doznání, které bylo pravděpodobné, a takový člověk řekl: Když to vědí, musím na to přikývnout. A už se stal udavačem. Takovíto lidé, političtí vězňové, kteří třeba byli odsouzeni na smrt a jenom náhodou, o vlas unikli svému osudu, byli při výslechu trápeni a týráni a prozradili při tom někoho takovýmto způsobem. Tito lidé byli pak pronásledováni a dostávali deset nebo patnáct let žaláře, třebaže byli od Němců odsouzeni. Znám na př. případ chudého dělníka, který byl v Brně vyslýchán, ztlučen a zbit a téměř v bezvědomí donesen domů a který se potom z té hrůzy přihlásil k Vlajce a dostal za to pět let. Ale vůdcové vlajky naproti tomu se dnes procházejí po Praze v kavárnách a restauracích a neudělalo se jím nic.

Vy víte, že byly mnohdy různé rodinné rozmíšky, nenávist atd., třeba u nějakých negramotných lidí, kteří z nějaké osobní příčiny udávali nebo jenom udáním vyhrožovali a byli pak odsouzeni na řadu let do těžkého žaláře, a když dokonce některý takový člověk měl to neštěstí, že dostal do koncentračního tábora někoho, kdo tam třeba zemřel na tyfus nebo úplavici, dostal pak i doživotní žalář a po případě i trest smrti proto, že zavinil smrt onoho člověka. Avšak lidem, kteří ho k tomu vedli a svedli, kteří mu ukazovali tuto cestu a tyto možnosti, se nestalo nic. Domnívám se, že při rozhodování o národní retribuci se musí také řešiti otázka inteligence a odpovědnosti politické. Domnívám se, že v boji - a tenkrát to byl boj - ten, kdo stojí v čele a vede, je daleko více odpověden než prostý voják a musí být podle toho také potrestán, i když byl tak šikovný a opatřil si pro všechny případy nějaké to alibi. Při národní retribuci musíme dávat pozor i na všechny ty, kteří se tolik snažili, aby pomohli zrádcům a kolaborantům, kteří chodili a nabízeli svá svědectví a kteří považovali za svou povinnost, aby jim dotvrdili a potvrdili, že jsou to všechno vlastně jenom hodní lidé. V komisi národní očisty i při komisi mezinárodních zločinů jsme se na každém kroku setkávali s těmito případy. Viděli jsme, jak spisy mizely, jak zákroky byly odmítány, jak jsme se setkávali zejména v těch posledních případech - na příklad zejména případ Marie Veselé, kterým jsme se zabývali denně ³/₄ roku a nemohli jsme jim nijak hnout, že vždycky za tím někdo stál, někdo intervenoval.