Předseda Jos. David.

Místopředsedové Hodinová-Spurná, Hladký, Komzala.

Zapisovatelé Štětka, dr Falťan.

Členové vlády: předseda vlády Gottwald; náměstkové předsedy vlády Laušman, Široký, Zápotocký; ministři dr Čepička, dr Dolanský, E. Erban, Ďuriš, Fierlinger, dr Gregor, inž. Jankovcová, V. Kopecký, Krajčír, dr Nejedlý, dr Neuman, Nosek, Petr, Plojhar, arm. gen. Svoboda, dr inž. Šlechta, dr Šrobár; státní tajemníci dr Clementis, dr Ševčík.

Předseda Nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Friedmann.

251 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: gen. tajemník NS dr Madar; jeho zástupci dr Záděra, dr Ramajzl.

Předseda (zvoní): Zahajuji 94. schůzi ústavodárného Národního shromáždění.

Tato schůze byla svolána podle jednacího řádu a byli do ní řádně a včas pozváni všichni členové ústavodárného Národního shromáždění.

K prohlášení podle § 61 jedn. řádu přihlásil se ministr vnitra Václav Nosek. Prosím ho, aby se ujal slova. (Poslanci povstávají.)

Ministr vnitra Nosek: Slavná sněmovno!

S hlubokým smutkem v srdci předstupuji dnes před slavnou sněmovnu, abych, plně svou povinnost jako ministr vnitra, oznámil truchlivou zprávu, že ministr zahraničních věcí dr h. c. Jan Masaryk není již mezi námi a že v oktávu 98. narozenin svého velkého otce, presidenta Osvoboditele, k zármutku celého národa Čechů a Slováků, své rodiny i všech svých slovanských bratří a přátel ukončil dobrovolně svůj život.

Život plný práce pro národ a stát i pro blaho pracujícího lidu.

Ministr Masaryk, o kterém mohu jistě prohlásit, že v našem národě neměl nepřátel, svým nedávným výrokem, že jde vždycky s lidem, vyjádřil jen to, čeho si byl pracující lid vědom a proč jej miloval.

Na základě prvních výsledků zahájeného šetření mohu již říci, že jde o dobrovolnou smrt za těchto okolností:

Ještě včera dopoledne se zúčastnil slavnostního přijetí pana polského velvyslance Olszewského u pana presidenta republiky v Sezimově Ústí. Jak známo, bylo toto přijetí velmi srdečné. Jak mně sdělil kancléř presidenta republiky dr Smutný, zdržel se ministr Masaryk ještě po ukončení přijetí v přátelské a srdečné společnosti u pana presidenta, odkud pak odjel zjevně ve spokojné náladě.

Během odpoledne i večera projevoval ministr Masaryk svůj obvyklý optimismus a osoby, které s ním přišly do styku, nepostřehly žádných známek sklíčenosti.

V důsledku zhoršující se nemoci nastala v noci u ministra Masaryka nervová krise.

Bylo zjištěno, že v posledních dnech trpěl nespavostí, a podle zanechaného množství nedopalků z cigaret lze usuzovat, že tomu tak bylo i této noci.

Kolem 6. hod. ranní nastalo u ministra Masaryka vyvrcholení dostavením se prudké ranní deprese, která se stupňovala až do náhlého pominutí smyslů. Mezi zanechanými věcmi, kterými se obíral této poslední noci, jsou i telegramy bývalých přátel z Anglie a Ameriky, obsahující výtky a zklamání nad jeho mužným a vlasteneckým postojem ve dnech vládní krise.

To vše společně vedlo k tomu, že v nekontrolovatelném duševním stavu dnes kolem 6. hod. ranní se odebral z ložnice do sousední koupelny, z jejíhož okna vyskočil na nádvoří Černínského paláce, kde asi za půl hodiny byl nalezen již mrtev.

Další šetření jakož i soudní pitva se provádí.

Slavná sněmovno! Dámy a pánové!

S ministrem Janem Masarykem odchází z našeho politického a řekl bych lidského života osobnost, se kterou jsou spjaty dějiny našich národů, jejich dvou zápasů za svobodu i za novou, lepší a spravedlivější společnost. V Janu Masarykovi ztrácí celé lidstvo velikého bojovníka za spolupráci mírumilovných národů a Československá republika svého stálého, všeobecně uznávaného a oblíbeného představitele naší zahraniční politiky.

Jan Masaryk patřil vždy celému našemu lidu, měl ho rád a lid měl rád jeho. Právě proto v nedávných dnech se postavil tak bez váhání a bez výhrad za hlas a vůli naší lidové demokracie. Stal se proto předmětem záštiplných útoků na západě. Byl zahraniční reakcí bezohledně napadán a štván za to, že zůstal věren svému národu, své vlasti, svému lidu.

Tím bolestněji pociťujeme jeho ztrátu a zachováme mu čestnou a věčnou památku.

Odešel dobrý člověk a hluboce se klaním jeho památce.

Předseda: Přerušuji schůzi na pět minut.

Předseda: Zahajuji přerušenou schůzi.

Než přistoupíme k projednávání pořadu dnešní schůze sděluji, že mne došel přípis předsedy vlády z 27. února t. r.

Přípis zní:

President republiky vyhověl žádostem náměstků předsedy vlády dr Petra Zenkla, Msgra dr Šrámka, dr Štefana Kočvary a Františka Tymeše a zprostil je listy ze dne 25. února 1948 jejích úřadu.

Dále vyhověl president republiky žádostem ministra zahraničního obchodu doc. dr Huberta Ripky, ministra školství a osvěty univ. prof. dr Jaroslava Stránského, ministra spravedlnosti dr Prokopa Drtiny, ministra dopravy dr Ivana Pietora, ministra techniky inž. Jana Kopeckého, ministra pošt konsist. rady Františka Hály, ministra zdravotnictví prof. dr Adolfa Procházky, ministra výživy Václava Majera, ministra pro sjednocení zákonů dr Mikuláše Franeka a státního tajemníka v ministerstvu národní obrany Jána Lichnera a zprostil je listy ze dne 25. února 1948 jejich úřadu.

Dále zprostil president republiky listy ze dne 25. února 1948

1. poslance a ministra univ. prof. dr Zdeňka Nejedlého řízení ministerstva sociální péče a pověřil jej řízením ministerstva školství a osvěty,

2. poslankyni a ministryni inž. Ludmilu Jankovcovou řízení ministerstva průmyslu a pověřil ji řízením ministerstva výživy,

3. poslance a ministra dr Alexeje Čepičku řízení ministerstva vnitřního obchodu a pověřil jej řízením ministerstva spravedlnosti.

Konečně jmenoval president republiky listy ze dne 25. února 1948 tyto nové členy vlády, které si vám dovoluji představiti:

Náměstky předsedy vlády jmenoval posl. Bohumila Laušmana a Antonína Zápotockého,

ministry:

posl. dr Antonína Gregora, jehož pověřil řízením ministerstva zahraničního obchodu,

posl. Zdeňka Fierlingra, jehož pověřil řízením ministerstva průmyslu,

posl. Františka Krajčíra, jehož pověřil řízením ministerstva vnitřního obchodu,

posl. Aloise Petra, jehož pověřil řízením ministerstva dopravy,

vysokoškolského prof. dr inž. Šlechtu, jehož pověřil řízením ministerstva techniky,

posl. dr Aloise Neumana, jehož pověřil řízením ministerstva pošt,

posl. Evžena Erbana, jehož pověřil řízením ministerstva sociální péče,

posl. Josefa Plojhara, jehož pověřil řízením ministerstva zdravotnictví,

dr Vavro Šrobára, jehož pověřil řízením ministerstva pro sjednocení zákonů,

státním tajemníkem v ministerstvu národní obrany posl. dr Jána Ševčíka. (Zvoní. )

Přistoupíme k projednáváni pořadu, na němž je

Prohlášení předsedy vlády Klementa Gottwalda.

Prosím pana předsedu vlády, aby se ujal slova.

Předseda vlády Klement Gottwald (uvítán hlučným potleskem a povstáním): Slavné ústavodárné Národní shromáždění!

Dne 20. února 1948 podali demisi členové vlády za stranu národně socialistickou, lidovou a demokratickou. Tím byla vyvolána otevřená vládní krise. Dne 25. února 1948 přijal president republiky demisi zmíněných členů vlády a potvrdil naše návrhy na doplnění a rekonstrukci vlády. Tím byla vládní krise překonána. Dnes předstupuje doplněná a rekonstruovaná vláda před ústavodárné Národní shromáždění s programovým prohlášením. Schválením programového prohlášení vlády ústavodárným Národním shromážděním bude řešení vládní krise potvrzeno i parlamentně.

Dříve než přejdu k výkladu o vlastním programu vlády, řeknu něco o podstatě krise, jíž jsme v poslední dny prošli. Kořeny, z nichž krise vyrostla, jakož i cíle, které osnovatelé krise sledovali, musíme znát už proto, abychom se napříště podobných věcí vyvarovali anebo je zavčas předešli. Pominu proto zevní průvodní zjevy krise a pokusím se jít na samý kořen věci.

V předmnichovské republice vládla a rozhodovala u nás vrstva velkofinančních, velkoprůmyslnických a velkostatkářských magnátů. To ví dnes každý prostý člověk, Čech i Slovák. V ústavě sice stálo, že zdrojem veškeré moci je lid - ve skutečnosti však lid cítil na své kůži a na každém kroku, že zdrojem veškeré moci byl peněžní žok. Jinými slovy: pod pláštíkem formální parlamentární demokracie byla v předmnichovské republice nadvláda velkých a svým majetkem mocných pánů.

Tato vrstva velkých a mocných pánů odůvodňovala svoji nadvládu mezi jiným také tvrzením, že jen ona je schopna řídit naše národní hospodářství. Výsledky jejího hospodaření - periodické hospodářské krise, trvalá nezaměstnanost, zbídačení na jedné a hromadění bohatství na druhé straně - však dokázaly, že velkokapitalističtí magnáti nejsou schopni říditi hospodářství ve prospěch celku.

Velcí a mocní páni předmnichovské republiky dále ujišťovali, že jedině oni jsou povoláni správně vésti a spravovati národní věci Čechů a Slováků a státní záležitosti Československa. Že prý jedině pod jejich vedením mohou si naše národy zajistit národní svobodu a státní nezávislost. Avšak právě v těchto životních věcech národa a státu byly výsledky velkoburžoasní nadvlády pro národ a stát nejzhoubnější, nejstrašnější, nejkatastrofálnější. Aby udržela svoje třídní panství a výsady, spolčila se česká a slovenská buržoasie nejprve s vnitřními rozbíječi republiky, s německými a maďarskými fašisty. Z těchže sobecky třídních důvodů kapitulovala česká a slovenská velkoburžoasie ve dnech Mnichova a odmítla vojenskou pomoc, nabízenou Československu Sovětským svazem. A opět v zájmu peněžního měšce a majetku obětovali čeští a slovenští páni národní a státní věc dne 15. března 1939, přijali potupný protektorát a odtržení Slovenska od českých zemí a postavili se úplně a otevřeně do služeb Hitlera, ačkoliv věděli, že v případě vítězství je hitlerovské Německo odhodláno rozprášit Čechy a Slováky a vyhubit je jako národy. Tak se tedy česká a slovenská velkoburžoasie ukázala ne dobrým správcem, nýbrž bídným zrádcem naší národní a státní věci. Tak v době historických zkoušek byli čeští a slovenští páni zváženi - a ukázali se lehkými.

Poznání této skutečnosti proniklo do vědomí velké části českého a slovenského lidu už za dob cizácké okupace. To se dělo tím rychleji, neboť všichni viděli: zatím co se lid okupantům pasivně i aktivně bránil, páni s okupanty kolaborovali a na německé válce a bídě národa spoluvydělávali. Stávalo se proto stále jasnějším, že po vyhnání německých okupantů se nemůžeme vrátit do poměrů předmnichovských. Stávalo se stále jasnějším, že po Němcích musí býti od politické moci odehnáni i jejich čeští a slovenští pomahači a že musí býti sáhnuto také na kořen jejich moci, to jest na jejich velké majetky, nahromaděné dlouholetým vykořisťováním lidu. Prostě bylo jasné, že v osvobozené republice musí mít rozhodující slovo lid. Ne na papíře, nýbrž ve skutečnosti.

A tak po osvobození Československa sovětskou armádou došlo k tomu, že jsme znárodnili peněžnictví a těžký a velký průmysl; že jsme odsunuli Němce a dali dříve jim patřící půdu, banky a fabriky ne do rukou českých a slovenských pánů, nýbrž do rukou českých a slovenských zemědělců, dělníků a živnostníků, do rukou národa; že jsme dále odstranili policejně byrokratický systém a zřízením národních výborů jsme zlidověli veřejnou správu; že jsme nepřipustili obnovení předmnichovských reakčních politických stran, které byly přímými politickými nástroji české a slovenské velkoburžoasie; že jsme vytvořili vládu Národní fronty, která měla být výkonným orgánem svazku dělníků, rolníků, živnostníků a inteligence. Tím vším byla dříve vládnoucí vrstva skutečně odsunuta od rozhodující politické moci a postižena na svém nejcitlivějším místě, na majetku. A v nové lidově demokratické republice se začalo uskutečňovat, že zdrojem veškeré moci je lid.

Přitom byl lid k bývalým neomezeným vládcům velkomyslný. Znárodnil jejich majetek pouze zčásti a za znárodněné jim zaručil náhradu. Ponechal v rukou soukromých mnoho průmyslových a jiných podniků a znárodněním vůbec nezasáhl do oblasti velkoobchodu domácího, jakož i do vývozu a dovozu. Kapitalistům zůstala tedy i nadále možnost vydělávat, obchodovat a hromadit zisky. A kapitalisté toho plně využili. Vrhli se v první řadě na obory, které byly s hlediska ziskového nejvýnosnější, při čemž v honbě za ziskem se pramálo starali o zákon, mravnost a čisté ruce. Lid to vidí názorně tak: při měnové reformě na konci roku 1945 každý formálně začal s pěti sty korunami. Dnes však má spousta kapitalistů na hotovosti miliony a miliony. Je jasné, že toho nemohli nabýti čestnou a poctivou vlastní prací, nýbrž nečestným vykořisťováním a šmelinařením. Výsledek tohoto, ,vývoje" pak je, že majetková základna buržoasie, zúžená a oslabená znárodněním, začala se opět rozšiřovat a sílit.

Avšak nejen to. Ponechali jsme po osvobození dřívějším pánům a vládcům všechna občanská politická práva. Byli jsme svědky, jak se souzení zrádců a kolaborantů zvrhlo v přímý výsměch právnímu a mravnímu cítění našeho lidu. Jak zrádci a kolaboranti byli šmahem osvobozováni nebo trestní řízení proti nim zastavováno a jak pouze nepatrná část z nich byla - a to ještě většinou mírně - postižena. Není divu, že jim tedy velmi brzy opět narostl hřebínek. Plně využili či lépe řečeno zneužili politických práv, která jim byla velkomyslně ponechána. Vstupovali sami nebo posílali své agenty do legálních politických stran a legálních zájmových organisací. Prosazovali na vedoucí místa v těchto stranách a organisacích sami sebe nebo své lidi a z pozadí, z tajných konventiklů řídili jejich práci. Na tom, jak některé strany dřívější Národní fronty postupovaly ve vládě, v parlamentě, v národních výborech, v zájmových organisacích, v tisku, na schůzích a ve veřejném životě vůbec - na tom všem se dalo přímo nahmatat, jak tyto strany postupně podléhají reakční nákaze a jak nakonec se úplně zvrhají v nástroj reakce. Výsledek tohoto, "vývoje" pak byl, že po květnu 1945 velkoburžoasie, odsunutá od politické moci, zesílila i politicky, že její vliv sahal až do vlády a že tento vliv nemohl být jiný než reakční. Jinými slovy: v květnu 1945 jsme ze zasedací síně vlády vyhodili reakci dveřmi a v únoru 1948 se ukázalo, že nám tam reakce vlezla oknem.