Pokud pak jde o výsledek činnosti mimořádných lidových soudů, dovolte, paní a páni poslanci, abych se ještě jednou než skončím, dovolal úsudku presidenta republiky, který o tom podle zprávy Československé tiskové kanceláře řekl deputaci Svazu osvobozených politických vězňů toto:

"Ale dodávám upřímně, že jsem nečekal, že retribuční zákon bude uplatňován v takové míře a poměrně celkem dobře a bez větších politických sporů. Čekal jsem křivd daleko více a čekal jsem také daleko více chyb, denunciací jedněch proti druhým a všechno, co je s tím spojeno. To všechno jsou věci, které přinášívá nutně katastrofa tak veliká, jakou byla poslední válka. Vždyť se pamatujeme, jak na nás i tyto věci měli Němci dobře promyšlené a připravené. Myslím, že jenom málo národům se podařilo vyoperovat z národa všechny ty přečiny a zločiny z doby války a potrestat je, a to exemplárně. Myslím, že jsme to vcelku udělali dosti slušně, a to jak v našem táboře československém, tak zejména i mezi Němci. Vždyť při žádném trestu nejde jen o to, aby se každému naměřilo spravedlivě na sto procent, nýbrž především o to, aby byla dána výstraha všem pro budoucnost a aby druzí byli navždycky varováni. A to se nám - jak aspoň myslím - vcelku podařilo. Takto se snad na věc můžete dívat i vy, političtí vězni. Já sám jako president soudím, že bylo v celku učiněno zadost spravedlnosti, pokud to vůbec je v lidské možnosti. Tento pocit mám a soudím, že retribuce byla tudíž vcelku provedena poměrně slušně."

Myslím, že tato slova muže, jenž neváhal na sebe vzít spoluodpovědnost za retribuční dekrety, patří též do naší diskuse, i když jsou to slova hlavy státu. Také ona nám mohou pomoci najít správnou odpověď na otázku, zda byl či nebyl splněn onen úsek vládního programu, pod nějž retribuce spadá.

Zdržel-li jsem vás, paní a pánové poslanci, dnes tolik, mám na svou omluvu ten důležitý argument, že touto parlamentní diskusí končíme úkol rovněž zcela mimořádný a - jak jsem řekl již ve svém exposé - úkol vpravdě historický. Úkol, který bude posuzován nejen dneškem a s hlediska dnešních našich starostí i rozporů, ale který bude posuzován i naší budoucností. Byl jsem si toho vždy vědom a snažil jsem se podle toho postupovat, i když mně to často vynášelo někde neporozumění i mnoho politických a někdy i osobních útoků. Nedal jsem se tím mýlit. Dnes, kdy kapitola našeho vládního programu o potrestání válečných vin začíná být pomalu již kapitolou historickou, mám pocit, že kdybych byl znovu postaven před tuto odpovědnost, že bych v principu nemohl náš společný úkol chápat jinak, než jak jsem jej chápal. Předseda poslaneckého klubu, k němuž i já patřím, František Langr, řekl ve svém projevu v debatě jednu velmi důležitou větu, která jde dle mého mínění na kořen sporů, jež mezi námi o retribuci vznikly. Pravil: "Nemohli jsme nikdy také spojovat retribuci se svým bojem, který vedeme za lepší a spravedlivější společenský řád." Ano, pání a pánové, my jsme skutečně nemohli trestání válečné viny spojovat s tímto bojem. A základ našich rozporů tkví právě v tom, že někteří v této sněmovně retribuci se svým bojem za nový sociální řád spojovali a spojují. Ale to může dělat jen ten, kdo věcný výklad zákona může pokládat za "pochybnou cestu jakési úzkostlivé spravedlnosti." Slavná sněmovno, taková slova by ve sněmovní síni, jež nese ve svém čele desku s nápisem "T. G. Masaryk zasloužil se o stát", vůbec odeznít neměla. Pro nás žádná cesta, která směřuje k úzkostlivé spravedlnosti, nemůže být cesta pochybná. Neboť je jen jedna spravedlnost, a to spravedlnost úzkostlivá, která v rukou chybujících lidí vždycky je ještě dost omylná, než aby její úzkostlivost jí dopomohla k dokonalosti. Ale není žádná spravedlnost neúzkostlivá, neboť spravedlnost, která není úzkostlivá, to již není spravedlnost, to je nespravedlnost. Tomáši Masarykovi stačil jen jediný ubohý človíček, jeden ubohý žid Hilsner k tomu, aby šel po této cestě úzkostlivé spravedlnosti, třeba i proti mínění zdrcující většiny celého národa. Ti, jimž osud takového ubohého člověka nestál za cestu úzkostlivé spravedlnosti, ti nakonec došli až k plynovým pecím na spalování celých milionů takových ubohých bezbranných lidí. Pro nás není v tomto protikladu výběru. Pro nás může být jen jedna jediná cesta. Masarykova cesta úzkostlivé spravedlnosti. Dík tomu pak, že jeho působením a jeho výchovou celých generací dnes tuto cestu sdílí převážná většina našeho lidu, je to pro nás též cesta snadná, protože jsme si jisti, že dnes již je většinou národa přijímána a schvalována. Kéž by náš národ ani dnes, ani v budoucnosti se s této cesty masarykovsky chápané spravedlnosti nikdy neuchýlil. Sám jsem se ve své vládní odpovědnosti za činnost mimořádných lidových soudů snažil postupovat tak, abych pomohl úzkostlivou spravedlnost hledat, ne se jí vysmívat. Nevím, zda se mně to vždy podařilo, ale předkládám-li nyní ústavodárnému Národnímu shromáždění účty z této práce, prosím, aby mému postupu takto rozumělo a aby chápalo, proč při plnění úkolů mimořádného lidového soudnictví jsme ani já, ani československá justice nemohli postupovat jinak. (Dlouho trvající potlesk.)

Místopředseda Petr: K věcné poznámce je přihlášen pan posl. dr Kokeš. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Kokeš: Slavné ústavodárné Národní shromáždění, paní a pánové!

Budiž mi, prosím, dovoleno, abych se dotkl ještě několika otázek, které pan ministr spravedlnosti rozebral ve svém doslovu. My komunističtí poslanci jsme u příležitosti exposé pana ministra provedli věcnou kritiku retribučního soudnictví. Naše snaha, jak zde již bylo zdůrazněno, vedla k tomu, abychom panu ministru spravedlnosti pomohli odstranit věci, se kterými nesouhlasíme, a aby bylo dosaženo nápravy. My jsme v naší věcné kritice snesli mnoho případů, se kterými jsme nemohli souhlasit a se kterými také nesouhlasíme.

Dnešní doslov pana ministra spravedlnosti nikterak nevyvrátil naši kritiku, argumenty a fakta, která jsme snesli. Pan ministr spravedlnosti se dnes obšírněji zabýval zákonem shromažďovacím z roku 1867 a článkem 7 a 8 trestní novely č. 6 z roku 1863. Jádro věci leží v tom, že my komunisté spatřujeme v zákonu shromažďovacím zákon, který nyní v lidové demokracii měl být použit ministrem vnitra ve prospěch republiky proti těm, kteří se snaží tuto republiku poškodit, po případě rozbít. A naproti tomu článek 7 a 8 trestní novely čís. 6 z roku 1863 sloužil ve prospěch kolaborantů a vedení kampaní ve prospěch zrádců národa.

Dále se pan ministr spravedlnosti dotkl otázky partyzánů. Kvitujeme s radostí prohlášení pana ministra spravedlnosti a jsme rádi, že naší kritikou byl přiveden k tomu, aby zahájil šetření a provedl nápravu. Konstatujeme jenom, že naše věcná kritika přispěla k nápravě věci. - Dále zde pan ministr spravedlnosti mluvil o gestapismu. Z jeho prohlášení jasně vysvítá, že nejde o nějaké zjevy, které jsou líčeny v novinách jako zjevy masové, ale že jde jenom o několik případů, z nichž dokonce teprve u 4 došlo k odsouzení. Podle našeho názoru jde o obvyklé přehmaty některých jednotlivců, které my samozřejmě odsuzujeme. (Potlesk.)

Dále zde mluvil pan ministr spravedlnosti o tom, že ten, kdo seje vítr, klidí bouři. Z úst pana ministra znějí tato slova divně. Je to vlastně výhrůžka a mohla by se nadhodit otázka, komu se vyhrožuje. Mohl by vzniknouti mylný výklad, že se dokonce snad vyhrožuje těm, kteří zde na půdě parlamentu provedli věcnou kritiku. My bereme prohlášení pana ministra jako přeřeknutí (Veselost.) a doufáme, že takováto mluva zde v parlamentě nebude zaváděna, poněvadž by to mělo nedozírné následky.

Dále zde mluvil pan ministr spravedlnosti ještě o otázce tak zvané úzkostlivé spravedlnosti. Je mylně vykládána, věty jsou vytrženy ze souvislosti, neboť posl. dr Gregor ve své řeči jasně uvedl, jaký je jeho názor na tuto věc. My jsme rovněž pro úzkostlivou spravedlnost, ale jsme proti methodě vykládat zákony úzkostlivě ve prospěch kolaborantů a zrádců. (Potlesk komunistických poslanců.)

A nakonec mi, paní a pánové, dovolte, abych jménem komunistické strany prohlásil, že jako členové Národní fronty máme nejvyšší zájem na tom, aby spolupráce v Národní frontě pokračovala, abychom se v Národní frontě opravdu vystříhali všech věcí, které by nás rušily, a naopak abychom věcnou kritikou prohlubovali naši práci. Bereme proto na vědomí prohlášení pana ministra spravedlnosti a přes nedostatky, které jsme kritisovali, prohlašuji jménem komunistické strany Československa, že budeme pro výklad pana ministra hlasovat, dávajíce tím najevo, jak veliký význam přikládáme byť i nedostatečné očistě aniž bychom tím kryli nebo zastírali velké nedostatky, které retribuce vykazuje. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Podle § 65 jednacího řádu jest rozpravu o vládním prohlášení ukončiti hlasováním, zda sněmovna prohlášení schvaluje.

Budeme tudíž hlasovati.

Národní shromáždění jest způsobilé se usnášeti.

Kdo souhlasí s tím, aby Národní shromáždění schválilo prohlášení pana ministra spravedlnosti dr Drtiny o činnosti a výsledcích retribučního soudnictví, učiněné v 55. schůzi dne 29. května 1947, nechť pozvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Prohlášení pana ministra spravedlnosti je schváleno. (Potlesk.)

Tím je vyřízen 2. odstavec pořadu.

Přistoupíme k přerušenému projednávání třetího odstavce pořadu, jímž je

Ad 3. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 619) o Likvidačním fondu měnovém (tisk 702) - pokračování.

Zpravodaj posl. Janouš již promluvil.

K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájím proto rozpravu.

Přihlášeni jsou pp. posl.: dr Novák, Cígler, Souček, dr Neuman, Valo a dr Josko.

Uděluji slovo prvnímu z nich, panu posl. dr Novákovi.

Posl. dr Novák: Slavné Národní shromáždění!

V předposlední schůzi rozpočtového výboru pronesl jeden poslanec skeptický dotaz, zda dostanou vkladatelé, jejichž vklady byly obstaveny, buď ve formě uvolněných peněz nebo ve formě papírů všecko, co jim bylo zadrženo. A pan ministr financí důrazně a řekněme i trochu rozhořčeně na to odpověděl, že nikdo nebude - přirozeně číselně - zkrácen na vkladech, že tedy dostane všecko buď v penězích anebo, jak výslovně užil výrazu, v hodnotných cenných papírech.

Vezmeme-li toto prohlášení pana ministra financí jakožto výsledek naší snahy o odstranění měnové zkázy, kterou jsme prošli, a necháme-li současně před svými zraky promenovat způsoby, jakými měnovou zkázu odstraňovaly ostatní evropské státy, uvážíme-li, že na příklad Jugoslavie znehodnotila téměř všecko svoje oběživo způsobem lineárním, podobně tak Polsko, že Rumunsko prožívá křeče inflace, že - jak to vidíme na kursu francouzského franku - i Francie těžko zápolí s obtížemi měnovými, a postavíme-li naproti tomu výsledek naší snahy, že naši vkladatelé dostanou všecko buď v uvolněných vkladech nebo v hodnotných cenných papírech, pak se domnívám, že můžeme býti hrdi na to, že náš stát způsobem důstojným spořádaného státu, a řekl bych, skoro státu v mírových poměrech se s tímto těžkým problémem vypořádal. V tomto směru máme už několik zákonů, které tuto otázku řeší ne lineárně, t. j. stroze, nespravedlivě a vůči mnohým nesociálně. Všecky zákony jsme zaměřovali tak, abychom byli právi spravedlnosti a sociálním potřebám, jak se o tom také zmínil pan zpravodaj, ale také abychom si nezničili hospodářskou strukturu našeho státu.

O co tu běží? Běží tu o zájmy vkladatelů, o jejich úspory, o výsledek jejich práce. A tu se domnívám, že bychom této příležitosti projednávání zákona o Likvidačním fondu měnovém měli použíti k tomu, abychom u této části našich občanů - a není jich málo, vždyť těch přihlášek je 3¹/₂ milionu, týká se to tedy velké části našeho občanstva - vzbudili přesvědčení, že náš stát s občany zachází slušně a že se o jejich blaho hospodářské i sociální poctivě stará. Bylo by to důležité proto, poněvadž ve vrstvách vkladatelů nejvíce kolují různé zprávy, které nejsou právě příznivé státnímu myšlení občanů a poměru občana k vlastnímu státu. Vkladatelé se musejí dovědět - a rád bych, aby to bylo alespoň s tohoto místa, z řečnické tribuny parlamentu - jak veliké dílo se pro ně dělá, jakož i to, že bez pomoci státu by byli nejenom poškozeni, ale že by byli mnozí úplně hospodářsky i sociálně ruinováni. (Potlesk.) To je hezké, když tleská i p. posl. Zápotocký, jsem za to velice vděčen. Chci odůvodnit, proč to máme dělat. Když začala válka, měli jsme 60 miliard vkladů a 10 miliard oběživa a všecko to bylo kryto hodnotnými aktivy, poněvadž jsme měli měnu vyrovnanou, podloženou, kdy za každou korunou stála plná její hodnota věcná podle tehdejší úrovně cenové. A když jsme po válce, po okupaci provedli zúčtování té katastrofy, toho tajfunu, který se přes nás převalil, zjistili jsme, že je zde přes 250 miliard - nebudeme se o nějakou tu miliardu hádat - vydaných peněz, a že hodnoty, které je kryjí nebo mají krýti, nejenom že nejsou větší než byly v dobách mírových, nýbrž že dokonce během války zmizely a že podle zjištění, které bylo provedeno v peněžních ústavech, činí 60 miliard korun. Tedy proti 250 miliardám vkladů stály hodnoty v ceně kolem 60 miliard vkladů. Proč to všecko bylo? Když tu Němci vládli, všecko rabovali. Rabovali suroviny, které odváželi, rabovali práci, za kterou musela naše Národní banka podle jejich rozkazu vydávat ony nekryté, a řekl bych, hospodářsky nesprávně vydávané bankovky nebo peníze, které tím nadouváním celého volumenu ztrácely na ceně, takže nakonec měly pomalu menší cenu než papír, na kterém byly natištěny. Velevážení, zjistili jsme, že jsme po válce podle Ignáta Herrmanna u snědeného krámu. Kdybychom měli posuzovat a řešit tento problém nápravy měny nebo vyrovnání podle občanského zákoníka, pak bychom vůbec ani vyrovnání nemohli provést, poněvadž náš stát, pokud se týče měnové stránky, byl by ve stavu konkursu, a také hodnoty, které by tady zbyly, by téměř, bojím se, nestačily ani na výlohy konkursního řízení. Velevážení, uvědomme si, že kdyby náš stát nezakročil, znamenalo by to, že by cena peněz nebyla taková, jak ji stanovíme, nevím, měla-li by cenu jedné desetiny dřívější reálné hodnoty. Nebudu se rozšiřovat o tom, co by se stalo dále, že by to znamenalo zničení všech peněžních ústavů bez rozdílu, že by tyto peněžní ústavy byly konkursní jeden vedle druhého, že by přestala vůbec důvěra k peněžním podnikům a že bychom si tady asi do daleké budoucnosti podvrátili svůj hospodářský systém, který hodně byl vybudován na exploitování vkladů našich střádalů. Nechci ani rozvíjet dál - jsou to věci obecně známé - že by provedením konkursu anebo snížením ceny koruny až na ty mizerné částky staly se ilusorními všechny naše sociální zákony, sociální pojištění, pojištění soukromá a vše to, co s tím souvisí. Aby se toto nestalo, přistupuje sem stát, a to ne jako správce konkursní podstaty - o tuto funkci prý byla vždycky snaha aby se advokát stal správcem konkursní podstaty, poněvadž měl tady možnost spravovat to tak dlouho, dokud tam nějaká hodnota byla - nýbrž jako rukojmí a plátce. Musíme tomuto slavnému sboru i vkladatelům říci, že je to sice groteskní, že my musíme ručit za Německo a přistoupit na jeho místo, když Německo zaplatit nemůže, ale náš stát z povinnosti a ze správného chápání funkce státu tady přistupuje jako takový generální prokurátor nebo vyrovnávací správce, který převzal ručení za vyrovnávací koty. To je obrázek k tomu asi nejlépe vhodný.

Ještě bych chtěl hned v úvodu říci - zmínil jsem se o tom také v rozpočtovém výboru - že pokládám tento zákon v hospodářském životě za zákon konsolidační, který se obrací k věcem starým, k těm ssutinám, které tady zbyly po válce, a snaží se materiálu, který tady je, použít k novému hospodářskému budování, třeba už podle nových revolučních plánů, které jsme si v hospodářském i sociálním zákonodárství, ať o znárodněném průmyslu, ať o tom ostatním, vybudovali.

Nyní bude snad dobře, když si uvědomíme modus procedendi, t. j. způsob, jak má býti zajištění měny a vrácení ceny naší koruně provedeno, a to i té staré koruně, těm vkladům, které jsou vázány. Nebudu mluvit o pasivech. Pasiva jsou vždycky přesně spočtena a vždycky jistá. Ta neutekou. Takové je to vždy při vyrovnání. S aktivy už je to často povážlivé, tam už to tak jisté není. Musím prohlásit, že tak, jak je to u vyrovnání obyčejného, je to, bohužel, i u tohoto našeho velkého vyrovnání, které za patronance státu má provésti Likvidační fond. Tedy co je tady jistého? My tady máme ke krytí vázaných vkladů hodnoty domácí. Máme je zjištěny přesně, poněvadž jsou uloženy a zachyceny v peněžních ústavech jako jejich hodnotná aktiva. Jsou to zápůjčky, které byly poskytnuty našim lidem, jsou to nemovitosti, které vlastní peněžní ústavy, jsou to cenné papíry a akcie, naše domácí hodnoty, které budou v dalším vyrovnávání také přeměněny na hotové peníze. Prosím, já vím, že toto je jisté. Peněžní ústavy těch 60 nebo 61 miliard zaplatí a já jako správce jednoho takového ústavu opět poctivě s tohoto místa vznáším apel na ministerstvo financí, aby ve spolku s Likvidačním měnovým fondem tato likvidace, která se bude provádět mezi peněžními ústavy a Likvidačním fondem, byla prováděna tak, aby peněžní ústavy mohly přejít klidně do nových poměrů, kterýžto přechod skýtá dnes některé obtíže. Hodnotná aktiva budeme muset zaplatit. Tedy aby se nehartusilo příliš na rychlé zaplacení, aby zúročení pohledávky, kterou bude mít Likvidační fond měnový vůči peněžním ústavům, mohu-li o to žádat, bylo provedeno bezúročně nebo za nějaké uznávací procento, aby z výnosu toho mohly se obtíže vyrovnat a přejít do mírových poměrů.