Paní a pánové, dovolím si nyní dotknouti se některých materielních podkladů osnovy a osvětlili vám celý ten velký rozdíl, který se nám jeví právě u vázaných vkladů proti roku 1919. Nebudu se dotýkat znovu celkového stavu oběživa, poněvadž oběživa bylo skutečně asi 97 miliard podle nejnižších odhadů a podle nejvyšších asi 115 miliard. Budu se zabývat pouze číslicemi vázaných vkladů.

Vázaných vkladů bylo u našich bank celkově za 250.031 mil. K tomu vázané žiro u Národní banky celkově 109.312 mil. Závazek vůči Národní bance 17.572 mil., vázané pojistky v celkové výši 13.686 mil. a válečné škody vyjádřené částkou 73 miliard. Celkem činí tedy celý velký komplex vkladů 463.601 mil. Naproti tomu jsou ovšem aktiva v tomto rozložení: Volné vklady u bank v částce 61.029 mil., žiro u Národní banky v částce 104.291 mil., pohledávky za státem 275.838 mil., takže schodek činí celkem 275.838 mil. K.

Poněvadž uvnitř fondu bude provedeno odděleně hospodářství, uvedu číslice pro každou tuto oddělenou skupinu zvlášť. Tak ve skupině české to bude vypadat takto: Aktiva: volné vklady u bank celkem 53.862 mil., žiro u Národní banky celkem 90.243 mil. a pohledávky za státem 8.114 mil. K. Rozložení pasiv bude toto: Vázané vklady u bank 228.764 mil., vázané žiro u Národní banky 93.416 mil. a závazek vůči Národní bance 14.721 mil. K. Vázaných pojistek bude 13 miliard a válečných škod 48 miliard, takže schodek zde je vyčíslen částkou 245.682 mil. K.

U skupiny slovenské činí aktiva: volné vklady u bank 7.167 mil., žiro u Národní banky 14.048 mil., pohledávky za státem 14.329 mil. korun. Rozložení pasiv bude takovéto: vázané vklady u bank 21.267 mil., vázané žiro u Národní banky 15.896 mil., závazek vůči Národní bance 2.851 mil., vázané pojistky 686 mil., ale válečné škody 25 miliard. Celkem tedy 65.700 mil. K a schodek bude činiti 30.156 mil. K.

Vyjádříme-li krytí v procentech, činí u české skupiny: finanční nároky 83.5 %, t. j. 244.937 mil. K, váleč. škody 16¹/₂ %, t. j. 48 miliard K. U slovenské skupiny činí finanční nároky 23.801 mil K, t. j. 49 %, a válečné škody 25 miliard K, t. j. 51 %. Úhrada činí celkově u slovenské skupiny - bez válečných škod - 37¹/₂ %, u české skupiny bez válečných škod jenom 16 %. Je to tedy rozdíl dosti značný a z toho potom také vyplývá opatření, které učinil rozpočtový výbor, jak ještě o něm budu mluviti v kapitole o změnách, které rozpočtový výbor provedl.

Teď ještě si dovolím uvésti několik číslic o rozdělení příjmů v těchto skupinách: V české skupině 60 miliard činí propadlé vklady podle dekretu č. 95/45 Sb., 26 miliard výnos majetkových dávek, 39 miliard výnos konfiskovaného majetku, to znamená prodej i výnos, 8 a ¹/₂ miliardy korun výnos reparací, 500 mil. propadlá platidla. Ve slovenské skupině činí propadlé vklady podle dekretu č. 95/45 Sb. 1 miliardu, výnos majekových dávek 4 miliardy, konfiskovaný majetek, prodej i výnos, 1 miliardu, výnos reparací 1 a ¹/₂ miliardy, propadlá platidla pak také 1 a ¹/₂ miliardy. Celkem tedy u české skupiny 134 miliard K, u slovenské skupiny 9 miliard K.

Z toho připadá v české skupině 86.500 mil. K na snížení závazků fondu a 47.500 mil. K na zvýšení krytí závazků fondu, ve slovenské skupině pak 6.500 mil. K na snížení závazků fondu a 2.500 mil. K na zvýšení krytí závazků fondu.

Konečná bilance by pak byla tato: česká skupina 158.437 mil. finanční nároky, 48.000 mil. náhrada válečných škod, celkem tedy 206.437 mil. K, slovenská skupina pak 17.301 mil. finančních nároků a 25.000 mil. náhrady válečných škod, celkem tedy 42.301 mil. K.

Z těchto uvedených číslic vidíte, paní a pánové, jak celá problematika zlikvidování vázaných vkladů je za dnešní situace daleko jiná, obtížnější než byla v roce 1919, a jestliže se nám po této stránce podařilo v tak krátké době připravit osnovu tak dalekosáhlých důsledků, pak je to jenom velmi pěkné vysvědčení pro naši vládu Národní fronty, jak jsem již jednou prohlásil. K těmto škodám ovšem je třeba ještě připočísti škody přímo na měně. Nebudu vás dlouho unavovati číslicemi. Beru jenom základní číslice, které se jeví takto: celkové škody na měně činí 135 a půl miliardy, kromě toho v peněžnictví a pojišťovnictví 64.900 mil., v průmyslu a obchodu 38.400 mil., v zemědělství 44.500 mil., v dopravě 25.100 mil., u kulturních podniků 6 a půl miliardy, na matrikulárním příspěvku 42.300 mil., na židovském majetku 30 miliard, na vojenském majetku u jednotlivců 42 a půl miliardy, škody na budovách, na životech, na zdraví, které tvoří individuální nároky na náhradu válečných škod, činí 300 miliard, takže celkové škody, které utrpělo československé národní hospodářství po dobu německé okupace, nutno vyčísliti nejméně částkou 730 miliard Kčs.

To je materiální podstata právě projednávané osnovy. Nyní bych se chtěl několika slovy dotknouti otázek, vyjádřených v připomínkách k právě projednávané osnově. Předem podotýkám, že se budu zabývati pouze těmi důležitými otázkami a připomínkami, které jsme buď akceptovali v rozpočtovém výboru, anebo které jsme odmítli. Je zajímavé ovšem podložiti tyto návrhy, tyto připomínky různými theoriemi, o které se opíraly. Máme dnes takovou dobu, že na mnoha místech při diskutování otázek, týkajících se uvolnění vázaných vkladů, docházelo i k prodeji vázaných vkladů za 20 % jejich hodnoty. V té době vyskytly se i řeči, vyjádřené také v připomínkách z Olomouce, že by bylo třeba provésti výzkum veřejného mínění pomocí státního ústavu a že bychom došli k zajímavému poznání, že řada našich občanů si přeje škrtnutí všech vázaných vkladů. To znamená, že tyto připomínky navrhovaly jíti cestou tak zvanou repudiační.

Kdybychom byli akceptovali toto opatření, bylo by znamenalo největší sociální postižení těch nejširších vrstev, právě nejmenších vkladatelů, těch nejpotřebnějších, na které se dnes mnozí při volání po uvolňování vázaných vkladů odvolávají. Tato cesta přirozeně pro nás, pro vládu Národní fronty, nebyla schůdná.

Druhý takový názor, který se v připomínkách objevil, byl ten, že by bylo třeba provésti zvýšení cenové hladiny na takovou výši, aby se celá částka vázaných vkladů v ní utopila. Jinými slovy, provádět takové zvyšování cen, aby se přebytečná kupní síla tímto způsobem uklidila se světa; cesta, po které jsme také nemohli jít. I dnes, kdy jsme provedli tak zvaný trojnásobek zvýšení cen, máme určité těžkosti a vláda Národní fronty má ve svém programu během dvouletky dosáhnout desetiprocentního snížení cen. Byli bychom se přiblížili cestě, po které šel Rašín. Musím konstatovat, že v devatenáctém a dvacátém roce jsme měli patnáct a půlnásobek cen proti roku 1914 a teprve v dvacátémsedmém roce nám tento patnáct a půlnásobek cen poklesl na desetinásobek.

Pak byla ještě jedna theorie, která se obrazila v připomínkách, které jsem dostal jako zpravodaj, a to theorie, že by bylo docela dobře možné zvýšit o tuto částku státní dluh a tyto peníze ihned uvolnit. I když připustíme fakt, že by se především zvýšil státní dluh uvnitř našeho státu, čili že by nám jeho umořování a úrokování neodčerpávalo část národního důchodu za hranice, ani tato cesta nebyla by pro naši vládu Národní fronty přijatelná, třebaže nebyla tak nebezpečná jako cesta druhá nebo jako cesta prvá. Tolik uvádím po stránce ideologií a theorií, které se skrývaly za připomínkami.

Přicházím k závěru, a to k tomu, jaké připomínky akceptoval náš rozpočtový výbor a které změny provedl. Musím zde konstatovat, že v rozpočtovém výboru se myšlenka Národní fronty projevila ve své nejkrásnější podobě, že rozpočtový výbor jednomyslně učinil všechna usnesení a na rozdíl od některých jiných výborů tohoto parlamentu projednal tak důležitou osnovu v čase určeném a přesto provedl dosti značné změny, i změny po stránce materiální. Nebudu se zabývat všemi změnami, které jsou více méně formální. Jen bych se chtěl dotknouti § 7, kde se provedly nejvážnější změny. V §u 7, odst. 1 jsme totiž akceptovali část připomínek Pojišťovací rady. Je to otázka, která se dotýká tak zvaných vázaných pojistek. V této části připomínek, které byly akceptovány, jsme zhodnotili část pojistek, které byly splaceny ve starých vkladech, podle jejich hodnoty ku dni 31. prosince 1945. To jsou nejvážnější ústupky, které jsme udělali, a myslím, že to je opatření, které se dá omluvit, poněvadž se dotýká těch, kteří si životní pojistku platili jako zajištění na své stáří. Je to tedy sociálně přijatelné ustanovení a svědčí jenom o pochopení rozpočtového výboru pro otázky sociálně nejslabších.

V § 4 jsme též přijali nový odstavec, kterým jsme zpevnili podstatu Likvidačního měnového fondu.

K § 5 přišly připomínky Rady židovské náboženské obce. Paní a pánové, tyto připomínky rozpočtový výbor akceptovati nemohl. Poukazuji na zprávu výborovou, kde se mluví o důvodech, které vedly k odmítnutí těchto připomínek, poněvadž naše ústava nezná před zákonem nerovnosti občanů, a kdybychom tyto připomínky akceptovali, byli bychom protiústavně a protizákonně zaváděli nerovnost občanů před zákonem. Z těch důvodů jsme nemohli připomínky Rady židovské náboženské obce akceptovati, ale rozpočtový výbor jednomyslně, aby dokumentoval dobrou vůli a pochopení pro otázky Rady židovské náboženské obce, přijal resoluci, kde se mluví o tom, že vláda při schvalování plánu Likvidačního měnového fondu má přihlížeti ke kultovým a sociálním potřebám židovské náboženské obce.

Zbývá jenom v závěru zdůrazniti, že osnova o Likvidačním měnovém fondu nám dává nástroj, kterým můžeme dosáhnout schůdné cesty k uvolnění vázaných vkladů. Sjednocuje pohledávky a sjednocuje také aktiva. Kdybychom nebyli provedli sjednocení pohledávek a aktiv, nebylo by bývalo možné rovnoměrně u všech peněžních ústavů provádět uvolňování vázaných vkladů. Vláda tím, že dává fondu možnost, aby sám sestavil plán, jak uvolňovat vázané vklady, a tím, že si dává právo schvalovat tento plán o uvolňování vázaných vkladů, zaručuje, že uvolňování vázaných vkladů nepovede k žádné inflaci. Osnova má zřejmě konstruktivní charakter, konsoliduje nám vázané vklady, a proto myslím, že s plným pocitem odpovědnosti vůči občanům tohoto státu i vůči parlamentu mohu jako zpravodaj rozpočtového výboru tuto osnovu doporučiti ke schválení.

Ke konci bych chtěl znovu ještě poděkovat všem členům rozpočtového výboru, příslušníkům všech politických stran Národní fronty, za jejich vzornou spolupráci a za jednomyslnost, s jakou tuto tak závažnou osnovu prodiskutovali a připravili.

Paní a pánové, doporučuji proto osnovu i se všemi připomínkami, jak je obsahuje zpráva výboru rozpočtového, ke schválení tak, jak ji přijal výbor rozpočtový. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce pořadu a přistoupíme k projednávání druhého odstavce, pořadu, jímž je

2. Rozprava o prohlášení ministra spravedlnosti dr Drtiny o činnosti a výsledcích retribučního soudnictví, učiněném v 55. schůzi dne 29. května 1947 - pokračování.

Slovo k doslovu si vyžádal p. ministr spravedlnosti. Prosím, aby se ujal slova.

Ministr dr Drtina (uvítán potleskem): Paní místopředsedkyně! Slavná sněmovno!

Dovolte, prosím, abych odpověděl nyní zevrubně na diskusi, která zde byla provedena ve dnech 10. a 11. června tohoto roku k mé zprávě o skončení činnosti mimořádných lidových soudů a Národního soudu. A protože tato diskuse byla výjimečně rozsáhlá a protože mou zprávou končíme splnění úkolu, jenž má historický význam, prosím slavnou sněmovnu za omluvení, že také mé závěrečné slovo bude klást na pozornost pánů poslanců a paní poslankyň větší požadavky, než to bývá při podobných příležitostech obvyklé.

Hlavní výtka, jež se mimořádnému lidovému soudnictví činila v debatě k mé zprávě o skončení činnosti tohoto soudnictví, není výtka nová. Je to výtka, kterou jsme slyšeli s této strany kritiků retribuce již téměř od samého počátku činnosti těchto soudů, že totiž výsledky tohoto soudnictví nesplnily vládní program o očistě našeho veřejného života od všech zrádcovských, kolaborantských a slabošských živlů. V debatě pouze bylo snad poněkud přesněji konkretisováno, v čem se spatřuje oprávnění k tvrzení, že v tomto bodě vládní program byl nejliknavěji prováděn. A tato liknavost se shledává ve dvojím směru: za prvé v některých osvobozujících rozsudcích a v některých rozsudcích mimořádných lidových soudů, v nichž rozsudek nevyzněl na takový trest, jaký někteří i bez podrobné znalosti výsledků konkretního trestního řízení pokládali za jedině přiměřený; a za druhé se tito pokládají za oprávněny domnělé nesplnění tohoto bodu vládního programu spatřovati v tom, že veřejná žaloba odložila řadu trestních oznámení a že nepodala žalobu na obviněné v těch případech, kde z výsledků šetření dospěla k přesvědčení, že by taková žaloba neměla žádné naděje na úspěch.

Vypořádejme se především s výtkou první. Již nejednou jsem v této slavné sněmovně i v jiných svých projevech zdůraznil, že ani ministr spravedlnosti, ani ministerstvo spravedlnosti nemohou být činěni odpovědnými za vynesené soudní rozsudky ať odsuzující, ať osvobozující, neboť ani ministr sám, ani úřad, jemuž stojí v čele, nemůže vykonávat vliv na rozhodování soudů. Takovou ingerenci právem vylučuje § 98 ústavní listiny, kde se výslovně prohlašuje, že veškeří soudcové vykonávají svůj úřad nezávisle, jsouce vázáni jen zákonem. Soudce se řídí jedině zákonem a svým svědomím a soudce si tedy také za svá rozhodnutí odpovídá sám. Toto oddělení moci soudcovské od moci výkonné je jednou z nejvyšších vymožeností demokracie a vymožeností osvícenské revoluce francouzské. Je to fundamentální zásada, která je ve všech demokratických státech úzkostlivě zachovávána. Tuto zásadu a vymoženost velké revoluce francouzské přejala též revoluce sovětská a sovětské právo.

Ti, kdož vytýkali, proč jsem v retribuci nezasahoval, ač jsem zdánlivě zasáhnout měl, na př. proti domněle mírné praxi, proti různosti judikování lidových soudů, proti liberálnímu používání ustanovení § 16 retribučního dekretu a pod., nedomyslili po mém soudu rozsah pravomoci ministra spravedlnosti v poměru k soudcovské nezávislosti. Zapomínají též, že to, co v normálním soudnictví chrání jednotu judikatury, co zabraňuje nebo ztěžuje nesprávný výklad zákona, je instanční postup a korektura, kterou provádějí odvolací stolice. Nic takového jsme v mimořádném lidovém soudnictví neměli a proto nebylo a není takové korektury ani pro zpřísnění, ani pro zmírnění rozsudků mimořádných lidových soudů. Domníval-li se kdo, že funkci odvolacích soudů může nahradit moci vládní, dopustil se základního omylu a je proto zklamán.

Opakuji a shrnuji: ministr spravedlnosti neodpovídá za žádný rozsudek nezávislého soudu.

Naproti tomu byli veřejní žalobci podle § 24, odst. 2 retribučního dekretu přímo podřízeni ministru spravedlnosti, který jim mohl dávat příkazy, ovšem v rámci zákonných předpisů. Veřejné žalobě byl vytýkán v debatě domněle velký počet zastavených případů. Tuto výtku považuji za neodůvodněnou, a to z několika důvodů. Nejprve však bych chtěl připomenout významná ustanovení trestního řádu, na která se ve veřejnosti velmi často zapomíná a kterými se veřejní žalobci při hájení státních zájmů musí řídit. Je to ustanovení trestního řádu, že "mají se stejnou péčí věnovat pozornost okolnostem k usvědčení obviněného i k jeho obraně příhodným", a že 2. "mají přihlížet k tomu, aby se náležitě použilo všech prostředků vhodných k vyzkoumání pravdy". To jsou tedy zásadní směrnice, jimiž se musí veřejní žalobci při výkonu své funkce řídit.

Vytýká-li se v debatě k mé zprávě, že bylo mnoho mírných nebo dokonce osvobozujících rozsudků, pak je sotva logická výtka, že veřejní žalobci sami zastavili značný počet trestných případů, neboť jistě nelze pochybovat o tom, že žalobu vypracovali v těch případech, kde mohli očekávat pravděpodobný její úspěch. Poměrně značný počet osvobozujících rozsudků mimořádných lidových soudů nasvědčuje - podle mého přesvědčení - právě tomu, že veřejní žalobci úzkostlivě zkoumali všechny jim předložené případy a že všude tam, kde bylo jen poněkud odůvodněno podezření ze spáchaného trestného činu, ponechali rozhodnutí lidovým soudům. (Předsednictví převzal místopředseda dr Ševčík.)

Bylo to patrno též ze zpráv předkládaných veřejnými žalobci ministerstvu spravedlnosti. To také - právě z přesvědčení, že jde o mimořádné lidové soudnictví - nikdy nebránilo veřejným žalobcům v podání takových žalobních návrhů, i když bylo často zřejmo, že hlavní líčení může skončit sotva jinak než osvobozujícím výrokem. O rigorosním postupu veřejných žalobců mne přesvědčuje také okolnost, že v dobách mírových, kdy bylo možno provádět vyšetřování beze spěchu, odborně školenými silami, podle úředních statistických výkazů, docházelo k obžalobě průměrně jen asi v 27 % případů, kdežto ostatní případy byly zastaveny nebo přerušeny.

Před mimořádnými lidovými soudy naproti tomu veřejní žalobci žalovali téměř 30 % všech případů, které u nich napadly. Mnoho dalších z odložených věcí bylo ještě stíháno u řádných soudů a veliký počet před okresními národními výbory. Nelze tedy ani na podkladě tohoto zkoumání dojíti k nepříznivým závěrům, při čemž nutno ještě uvážit, že veřejní žalobci měli za podklad svého rozhodování, jak zde bylo ostatně více řečníky zdůrazněno, velmi často jen kusé výsledky předběžného šetření, které prováděly vyšetřující komise často vadně, neodborně, někdy i jednostranně.

Byla dokonce vznesena jedna všeobecná námitka, že veřejní žalobci vůbec neměli mít oprávnění zastavovat řízení a že tuto pravomoc měly vykonávat komise z lidu. Takové ustanovení retribuční dekret nezná a nelze tuto námitku proto pokládat za kritiku justiční správy, nýbrž spíše za kritiku retribučního zákonodárství. Přesto dovolte, paní a pánové, abych vyslovil pochybnost, že bychom touto cestou byli dospěli k výrazně jiným výsledkům retribuce. Neboť kdo bedlivě sledoval v tisku referáty o rozhodování ve věcech malého retribučního dekretu, ví, že ani lidové orgány (okresní národní výbory) nebyly ušetřeny podobných výtek, jaké byly vzneseny proti postupu veřejných žalobců. Také před nimi musila být řada trestních udání pro jejich nepodloženost zastavena.