Chci zase říci, že naši ministři na tom vinni nejsou. Ministr dr Stránský, ministr dr Dolanský, ministr Nosek jsou ochotni tyto věci udělat, ale oni to nemohou za ty úředníky vyřídit, napsat a expedovat, oni to nemohou udělat za úředníky v ministerstvu vnitra, kteří tuto záležitost měří ne na metry, ale na celé kilometry.

Paní a pánové, chci se zmínit o § 11 retribučního dekretu, který se, žel, dotýká jedině udavačství okupantům. Tady se soudilo často smrt za smrt, a správně. Ale vedle okupantských udavačů jsou zde další zlovolní udavači našim československým autoritám, tedy ne ti, kteří udávali právem, těch se má slova netýkají, ale zlovolní udavači, kteří udávali často lidi poctivé z důvodů nikoli čestných. Na to myslil náš soudruh dr Bělehrádek, když zamýšlel doplněk k § 11 retribučního zákona, aby postihl ty lidské parasity, kteří si z udavačství vytvořili výnosný kořistnický obchod anebo nástroj své pomsty. Tito podlidé žili z lidského neštěstí. Máme zde o tom celý svazek spisů, jimiž vás však nechci zdržovat, ze kterých bych vám mohl prokázat, že to, co říkám, je plně opodstatněno. Ba my jsme šli tak daleko, že jsme mnohé lidi přímo svedli, když jsme i v tisku vykládali, jak žádoucí je toto udavačství. Někdy se mi zdá, a nemějte mi to za zlé, že jsme národ, který miluje zlo, že jsme národ, který je vytrvale hledá, že jsme národ, který je šťasten, když najde zlo, že je to kus naší národní povahy, že nás do toho bahna znovu dostalo těch šest strašných roků okupace a že musíme hledět stát se tak dobrými lidmi, jako jsou oni ruští mužíci, o kterých jsem četl ve skvělé kapitole knihy Johna Reeda "Deset dnů, které otřásly světem ". To je skvělá kniha, však ji také sám Lenin pochválil za to, jak krásně vystihla mravní duši ruské revoluce a jaký je ten ruský člověk docela jiný, než jak se to jevilo u nás.

Paní a pánové, řekl jsem, že nemluvím o udání zdůvodněném. Mně jde o epidemii zlovolného udavačství; ta je nejhroznějším zjevem, jako to udávání Němcům, tak konec konců nesprávné a zlovolné udávání nám.

K tomu se pojí dekret z 8. května 1946 o beztrestnosti zločinů, učiněných k trestání těch, kdo pracovali proti republice. Tady je ku př. plzeňský případ Mazancův. Dělal to Mazanec proto, aby ztrestal toho kolaboranta, skutečně, ošklivého kolaboranta, za to, že byl proti republice, že zrazoval republiku? Nikoli, dělal to proto, poněvadž se mu chtějí pomstit, že jako jeho nadřízený v jakési komisi už před časem hlasoval pro jeho potrestání. Šlo tedy o osobní pomstu. Proč má zlovolný udavač požívat výhody trestního zákona s dlouhým řízením a proč by na něho neměl platit podobný dekret, podobná norma, jaká platí v retribučním zákoně? Nutno si ovšem uvědomit, že až do 25. října neplatily na zlovolné udavače ani naše trestní zákony. Sám pan ministr Drtina ukazuje na některé ty omyly a křivdy revoluce. Nebylo jednotného a vyrovnaného hlediska při posuzování viny. Bylo tu již ukázáno soudr. Jelínkem, jak pro jeden a tentýž čin byl jeden prohlášen vinným, druhý nevinným. Byla rozdílná míra pro Slovensko a pro nás. Vynikající člen tohoto parlamentu prohlásil svého času, že u nás v Československu lze získat za 5.000 Kčs na všechno svědka. V prvních dobách, jak už bylo řečeno, užívalo se gestapa proti našim lidem a docházelo k takovým ostudným procesům, jako byl s dr Pospíšilem v Olomouci. A že retribučního řízení ve velmi mnohých případech bylo užíváno k vyřizování osobních účtů, k pomstě, bylo už také, vážení pánové a dámy, prokázáno.

A zase chci ukázat na zvláštní věc, která doprovází celý ten náš retribuční proces. V ministerstvu školství známý vlivný úředník jednoho dne s několika kamarády vyhnal bez jakéhokoliv oprávnění na 40 svých kolegů z úřadu. Jednoho z nich vsadil do kriminálu na Pankrác a ostatní zbavil chleba, cti a všeho, co s tím souvisí. A přece tento vysoký úředník nebyl čistý jako lilium. Za doby okupace učil za německé peníze, ačkoliv nebyl z němčiny zkoušen - tedy práce z pilnosti - úředníky ministerstva školství německému jazyku. (Hlas: A sedí na ministerstvu dál!) Bohužel, snad někdo má strach z toho, kdyby ho vyhnal, že by se na něho jiní hněvali. (Smích.)

V zemské školní radě je jiný úředník. Četl jsem jeho studii o tom, že na československých středních školách musí vládnout duch nacismu. Já tu studii měl v rukou a odevzdal jsem ji na správné místo. A vidíte, paní a pánové, tento vysoký úředník byl povýšen ještě výše. (Hlasy: To je hanba! - Není to pravda!) Je to pravda! Pane, Vy se mýlíte, já to vím lépe než vy. Je zbytečné takhle popírat něco, o čem nic nevím. Je to pravda! Právník, který analysoval jeho německou přednášku, zakončil svůj rozbor slovy: "Jde o článek nehodný československého školského úředníka."

A tak jedni za pronacistickou školu byli biti, do krve trestáni, a druzí odměňováni. Paní a pánové, tohle není spravedlnost. Jak chcete vychovávat své děti pro výstrahu z této tragedie, když jsou zde takové zjevy a když tady bylo ukázáno na mnoho podobných případů? Není, paní a pánové, potřeba připomínat, že kácí-li se les, lítají třísky. To je samozřejmé. I u nás lítaly třísky, některým se zabodly do těla, kvasí v ranách, bolí, dokonce otravují celý organismus. Nemám za to, že by bylo zájmem a v zájmu československé revoluce, nechat bolavé rány dále kvasit a utrpěné křivdy udržovat. Myslím, že je naší mravní povinností provést co nejrychleji nápravu nerovnoměrných rozsudků a napravovat křivdy.

A zase jedna křivda, která už se nedá napravit. Jako inspektor v Brandýse n. L. míval jsem nadřízeného dr Říhu, který se za okupantů stal pražským primátorem, protože na něho přišli větší páni, než byl on sám, a vykládali mu, že musí přijmout pražské primátorství, aby tam neposadili Němce a aby nám nebylo ještě hůř. Dr Alois Říha! Tomuto muži bylo 70 let, když ho zahnali na Karlovo náměstí do kriminálu, kde nebylo lože, kde prostál a proseděl na židličce 30 dnů a kde byl tento 70letý člověk nelítostně bit. Je pravda, že byl v Lize proti bolševismu, je pravda, že se dal jmenovat primátorem, ale já nevím, zdali všichni ti, kteří se dali do Ligy proti bolševismu, byli tak biti a utýráni jako on, že po 30 dnech v kriminále zemřeli. Já toho člověka znal, znal jsem ho celá dlouhá léta a srdečně lituji toho, že tento muž, otec dobrých českých dětí, musil sejít se světa takovým zlým způsobem. (Hlas: A k tomu ti hodní Němci přihlíželi! To udělali ti dobří Němci!) Nikoli Němci. Ti už tady nebyli, to už byli všichni právem vyhnáni. To udělali ti hodní Češi, a neměli to udělat! (Výkřiky.) Že nebyl příliš milý ani těm Němcům, o tom svědčí to, že mu ani orlici nedali. (Hlas: Ale kdo viděl umírat takového starého, zasloužilého bratra Patejdla a tisíce jiných v koncentrácích, ten nebude tak mluvit!) Podívejte se, milý příteli, já jsem v těch koncentrácích, jak už jsem řekl, měl tři nejbližší příbuzné. Ti tam zahynuli v plynových pecích. Nebudu vám o nich vyprávět, ale to neznamená, že bych měl zahmuřovat oči nad případem dr Říhy. Já jsem a zůstanu proti všem a proti každému, kdo není napřed člověkem a teprve potom tím ostatním. (Bouřlivý potlesk.) A mohu vám říci zase: Váš primátor dr Vacek byl jedním z těch lidí, kteří se aspoň k mrtvému dr Říhovi a k jeho rodině krásně a čistě zachovali. Nikdy jsem s ním nemluvil, ale kdybych s ním mluvil, půjdu a srdečně mu za to poděkuji, protože nemám stranické nenávisti. Já mám nenávist jenom k nenávisti a ke špatnosti lidské (Potlesk.), ne ke komunistům, ani k nikomu jinému. Jsem přesvědčen o tom, že tuze mnoho nenávisti plodí zase jenom tuze mnoho nenávisti.

Mohl bych mluvit i o dr Drachovském. Také jsem ho znal, pracoval jsem 50 let v Péči o dítě a on tam léta pracoval se mnou. Dopustil se chyby, já to Vím, ale já tento případ považuji za jeden z těch, který by musel být okamžitě řešen, kdyby dekret presidentův připouštěl opravné řízení, poněvadž myslím, že je rozsudek nad dr Drachovským nepřiměřený. Poslala mně Národní rada, ta stará, Československá Národní rada, nedávno spis o tom, jak členové Národní rady: Lány, Eliáš, dr Mainer, Kamil Krofta, Jaroslav Kvapil, Dérer, Stašek a jiní pracovali s podzemním hnutím. A mezi nimi 7krát je uváděn jako zasloužilý činitel prof. Drachovský.

A uvádím ještě případ dr Šusty, toho skvělého historika, který mohl pro nás ještě mnoho vykonat a jehož kniha o Karlu IV. právě nedávno byla vydána. Profesor Šusta odešel dobrovolně a s ním celá řada jiných lidí, kteří se zase a tuze báli hanby od našich vlastních lidí.

Mám doma a i s sebou sta dopisů lidí, kteří se dostali do kriminálů, kteří tak přišli o jmění, atd. Nenapadá mi, abych říkal, že jsou nevinni. A přece nelze jejich nářky kategoricky odmítat. Je mezi nimi dopis ženy odsouzeného Plzeňáka, o kterém mně současně jeho advokát, jeden z nejlepších advokátů města Plzně a člověk čistého charakteru, píše: "Nevím, co byste mohl v její prospěch podniknout, je to však vyložený justiční omyl." A já mám k tomu mlčet, když o tom případu vím? Tomáš Masaryk nám říkal: Nebuďte lhostejni k cizím bolestem! Lhostejnost je strašlivá cesta k národní smrti.

Paní a pánové, píše mně železničář: "Od mládí jsem pracoval v Pošumaské jednotě, od mladých let jsem byl pokladníkem v hasičské jednotě, pěvecké župy, členem Sokola atd. Byla to má jediná radost pracovat pro národní cíle. A dnes jsem kolaborant, trestán, bez chleba a beze všeho.- Neznám ho, nevím, jak dalece je vinnen, ale já říkám, že jsme si vinu kolaborantství až příliš rozmnožili, že jsme zapomněli na to, o čem jsem mluvil na počátku své řeči, a že jsme na to zapomenout neměli.

Nechci mluvit o Kolíně, o Mirošově, Bílině a Kamenici; o tom psali jiní, a já své mínění povím upřímně; doufám, že tak loyální a snášenliví budete, abyste je snesli. Vy nemáte rádi Peroutku, já ho mám rád. A mám rád i Michala Mareše. Možná, že se v lecčems mýlí, ale ta jejich statečnost v tomto prostředí strachu, který pořád ještě trvá i po revoluci, ta je krásná a já jim tady vzdávám za to čest. (Potlesk.)

Paní a pánové, nedávno jsem četl článek Jiřího Veltruského v Cíli, ve kterém povídá: "Dokud tyto zločiny nebudou potrestány, bude na naší revoluci lpět hanba, skvrna zlodějství a gestapáctví." Myslí na to zlovolné udavačství, na činy hanebného násilí, které šlo za ním, a na všechno, v čem očista ještě provedena nebyla.

Jsem přesvědčen s panem dr Gregorem, že očista ještě provedena nebyla. A ovšem, že bude provedena teprve tehdy, až budeme reparovat tyto své omyly a až postavíme retribuci na touhu po spravedlnosti a dáme budoucím pokolením velkou výstrahu z naši strašné národní tragedie. (Potlesk.)

Paní a pánové, já vím, že vy, kolegové komunisté, neradi slyšíte tyto věci, poněvadž na to máte jiný názor. Nemohu vám vzít váš názor, ale upozornil bych vás na knihu Thomase Paina, Rights of Man. Mluví tam o francouzské revoluci. Když Edmund Burke, vynikající Angličan, se vrhl na francouzskou revoluci a pro zločiny, které prováděla, ji odsuzoval, tenkrát Thomas Paine, také Angličan, sedl a psal svou slavnou knihu, ve které povídá: "Neodsuzujte francouzskou revoluci; ta byla ve svých cílech čistá a krásná, ta byla veliká, a já ji budu hájit proti každému právě proto, že měla tak velké a krásné cíle. To zločinné, čím se projevila, tím není vinna revoluce. Tím je vinna doba před revolucí, doba monarchistického a jiného násilí." On prostě hájil revoluci, protože to považoval za svou mravní povinnost; ovšem nehájil a nebránil při tom zlo, kterým se tak jevila.

O retribucích mluvili dva páni ministři, pan ministr Nosek v zemském národním výboru, pan ministr Drtina u nás. Když jsem sečetl všecký případy, o kterých mluvili, bylo by jich asi 372.000. Ale počítám s tím, že o některých případech, o kterých mluvil pan ministr Nosek, mluvil také pan ministr Drtina a že je jich tedy značné méně. Počítám asi 300.000. A uvažuji dále: Kdyby s každým případem bylo spojeno jenom pět příbuzných, otců, matek, synů, dětí, kteří společně s odsouzeným duševně trpí, bylo by tu kolem nich 1,500.000 duší. Jak veliký je mravní otřes a jak veliký je mravní rozklad, který jde s povodní těchto nešťastných případů! A já se ptám: Kolik z nich je nařčeno nevinně, kolik z nich bylo trestáno nevinně? A ptám se dále: Můžeme být lhostejni k těmto věcem? Tady má československá revoluce - a nikdo jiný - povinnost, aby se zbavila těchto bolestí a aby se představila národu jako revoluce, která mu má přinést požehnání.

Mluvil jsem 8. srpna 1945 do chicagského velikého anglického radia o revoluci v Československu. Jednou svou přednášku otisknu, aby kdekdo viděl, jak radostně, jak šťastně jsem se díval na naši budoucnost. Neomlouval jsem kolaboranty a neomlouvám je ani dnes, ani mi to nenapadá, nikoli, milý příteli, ale já se těmto věcem nechechtám, jsou příliš bolestné, než abych se jim mohl chechtat. (Potlesk.) Mě při tom srdce bolí. Jsou to také naši bratři, i když pobloudili, vždyť mnozí z nich dokonce ani nepobloudili a přece jsou trestáni. A mám právo tohle říci. Ani já jsem těch šest roků nezahálel, já jsem nikdy svou vlast nezrazoval, a proto i já mám právo mluvit otevřeně jako muž v demokratickém státě k demokratickým mužům. (Potlesk.)

Retribuce měla veliké poslání a buďme jí za to poslání, pokud je vykonala dobře, upřímně vděčni. Budou se k ní vracet naše školy, a všechna naše školská výchova má, jak jsem řekl, sloužit naší národní výchově jako veliká historická výstraha. Pánové, vy jste vesměs mladší než já, ale možná, že tu mezi vámi sedí někdo, kdo jako malý hoch čítával tak jako já známé verše Jana Erazima Vocela: "List." Jsem starý chlap a dobře si pamatuji mnohé ty verše, když tam mluví: "Již půlnoc se rozložila po táboře českém..." a nakonec povídá o Milotovi z Dědic, jak zradil, aby nejenom vlast a krále, i Boha oklamal. Starý Vocel byl zbožný muž, vlastenecký buditel, a my jsme mu byli za tu básničku nesmírně vděčni. Kdykoliv jsme ji citovali a mysleli na Milotu z Dědic, tu námi prochvívalo něco nesmírně bolestného, co cítíme ještě dnes, když se k Vocelovi vracíme. Paní a pánové, rád bych, aby naše děti a naše pokolení, až se budou vracet k těmto retribučním problémům, mohly se k nim vracet tak, jako my jsme se vraceli k Vocelovu "Listu". Nemůžeme ovšem omlouvat násilí, ba, my je omlouvat nesmíme. Jsme malý národ a nemůžeme žit násilím a nechceme jím žíti. A proto je tu retribuční dekret a také s nim spojená diskuse, za niž jsem hluboce vděčen těm, kteří ji vyvolali - je-li to pan ministr, tedy panu ministrovi - abychom zůstali dobrými přáteli, jako lidé, kteří se nebojí podívat pravdě do očí bez nenávisti. Já nemám, Bůh je mi svědkem, nejmenší nenávisti k žádnému člověku. Jsem už stár, jakpak dlouho tu budu? Budu sytit a živit svou duši nenávistí? Není možná. A myslete si o mně, co chcete! Takový jsem, takového mě tu máte. (Potlesk.)

Neujímám se kolaboborantů, já se ujímám revoluce; nejenom ve svém, také ve vašem zájmu. (Různé výkřiky.) Ano, i ve vašem zájmu, poněvadž si myslím, že byste měli stát se mnou na stejném stanovisku. Budiž, vy myslíte, že se má trestat přísněji. To je jiná věc! Ale spravedlivě se má trestat a křivdy a omyly se mají napravovat. To je jediná věc, která může být výsledkem - a měla by být výsledkem - této debaty.

Proto žádám a prosím, aby byla obnovena všechna řízení, při kterých došlo v poměru k jiným výrokům soudním k nesrovnalostem ve výměře trestu, aby byla provedena zmatečná řízení všude tam, kde se k tomu ukáží a ukazují důvody; nakonec, aby cestou milosti byly pokud možno co nejdříve odčiněny křivdy na těch, u kterých trest neodpovídá vině, nebo dokonce nevinně odsouzených. Naproti tomu žádám, aby byli stíháni a spravedlivě souzeni zlovolní udavači a prokázaní násilníci, kteří se dopouštěli bestiálních činů na našich spoluobčanech. (Potlesk.) A jestliže o to žádám, myslím, že by bylo nejlépe, aby byl vytvořen politický výbor ze všech stran podle jejich počtu, který by tento problém projednával, na něj myslel a vykonal to, čeho je naší retribuci třeba a za co nám bude svět salutovat. Poláci dali pardon, Jugoslávci dali amnestii a my tu budeme hýřit nenávistí, zatím co bychom měli zkoumat svůj problém se všech stránek, psychologicky, sociologicky i historicky.

Paní a pánové, věřím, že jsme tím povinni svým dětem. To žádali u nás, u sociálních demokratů, naši právníci, to žádá Jiří Veltruský, to žádá plzeňský Nový den, tak jako to žádají jiní, ku příkladu dr Josef Macek v Naší době, Občanský klid a mír zajistily si touto cestou už Polsko a Jugoslavie a podobné výsledky by to přineslo jistě i nám. Myslím také, nebylo-li by možno hledat legislativní cestu k tomu cíli.

Mám k vám otázku, paní a pánové. Z celého tohoto odpoledne je patrno, že nebylo u nás spravedlivé retribuce. To se domníváte vy, a to se domníváme také my, sociální demokraté, ovšem v jiném smyslu než vy. (Potlesk. - Projevy posměchu. Hlas: Pochybuji, že je to mínění celé soc. demokracie.) Buďte šťastni, že aspoň ona takové mínění má; když už vy ne, tož aspoň ona. Buďte tomu rádi! - Paní a pánové, prosím vás, abyste přemýšleli, jak by tato hnisající a náš národní organism otravující rána byla odčiněna. Když kdysi Jan Neruda psal své hluboce cítěné, krví psané verše, napsal o československém národu také tento verš: "Jak bílý Bůh to národ spravedlivý!" Nebudou to lidé po skončené retribuci opakovat s ironií, s krvavou ironií, protože už to není pravda? A mohla by to být pravda a měla by to být pravda! Měli bychom se vrátit k této retribuci v pevném odhodlání napravit omyly a křivdy, neboť spravedlnost je plamen a oheň očišťující a jako olej nalitý do lidských, do našich národních ran. O to vás žádám a o to vás prosím. (Bouřlivý, dlouho trvající potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo pí posl. Uhlířové.

Posl. Uhlířová: Pane předsedo, paní a pánové!

Slyšeli jsme tu teď dvě řeči a myslím, že není bez zajímavosti je srovnat. Řeč kolegy Vojty Beneše, která od a až do zet působila na nás všecky dojmem opravdu uklidňujícím, řeč člověka spravedlivého, velkých životních zkušeností (Tak jest!), který se dovede dívat i na tyto věci a poměry, jež přinesla revoluce, s hlediska vyššího, s hlediska člověka opravdového. (Potlesk.) Já s ním souhlasím opravdu ve všech bodech jeho řeči a řeknu vám: tady on uhodil hřebík na hlavičku. O to tady jde. On mluví o mravním pozdvižení národa. To je to, čeho jsme chtěli dosáhnout také retribucí: ozdravit duši českého lidu, vymýtit z ní poslední zbytky nacismu, vymýtit ho z našich domovů, odnacisovat náš veřejný život tak, jako nám řekl Masaryk po první světové válce "odrakouštit" to je dnes tentýž smysl. Vychovat nového člověka! (Potlesk.) Už jsme o tom tady - a já sama s tohoto místa - nejednou mluvili. To je to, co chce i president republiky - a jaká je tu podobnost myšlení těchto dvou rodných bratrů: nového člověka, čistého, spravedlivého, takového, jakého potřebuje osvobozený národ v druhé republice. (Potlesk.) Zbavit lidi strachu, zbavit náš veřejný život teroru, zbavit ho násilí, vzbudit v duši člověka vědomí spokojenosti, vědomí svobodného občana, který se nemusí nikoho a ničeho bát. To je smysl retribuce: vykonat spravedlnost, ale nic víc než spravedlnost. Aťsi byly případy špatnosti a zrady, musíme je vzít na vědomí a trestat. Byly tyto případy i u jiných národů, protože mravní bída vnesla rozklad morální do celého světa. Ale, prosím, vezměte si národ v celé jeho velikosti a většině: musíme všichni uznat, že jádro československého lidu zůstalo zdravé, že se nejlépe i za těchto strašných let zkoušky ukázaly výsledky výchovy Masarykovy a Benešovy (Potlesk.) a že se tento národ dovede do poslední písmenky vypořádat i s tím vším, o čem tu dnes už od 14 hodin hovoříme. (Předsednictví převzal místopředseda Tymeš.)