Prozatímní Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

Vymezení nároků a jejich obsahu.

(1) Ustanovení tohoto zákona platí o nárocích plynoucích z neplatnosti majetkových převodů a jakýchkoliv majetkově-právních jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, ke kterým došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce (§ 1, odst. 1 dekretu presidenta republiky ze dne 19. května 1945, č. 5 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů).

(2) Majetkovým převodem podle odstavce 1 není přechod majetku, ke kterému došlo výrokem soudním nebo úředním; bude-li však příslušný výrok soudní nebo úřední při obnovování právního pořádku zrušen nebo změněn, platí pro vypořádání nároků z takového zrušení nebo změny vzcházejících ustanovení tohoto zákona přiměřeně. Stejně platí ustanovení tohoto zákona přiměřeně pro vypořádání nároků vzcházejících z jakýchkoliv jiných v době nesvobody provedených zásahů do majetku, ať k nim došlo neplatným právním předpisem anebo výrokem soudním nebo úředním, který bude při obnovování právního pořádku zrušen nebo změněn.

(3) Pokud se dále ustanovuje o nárocích, rozumějí se tím nároky, na které se tento zákon podle předchozích odstavců vztahuje.

(1) Nárok přísluší tomu, kdo neplatným převodem pozbyl věci nebo kdo jiným neplatným majetkově-právním jednáním byl poškozen, aneb o jejich právním nástupcům; byla-li by však podle toho oprávněna osoba státně nespolehlivá, přísluší nárok státu jako majetek konfiskovaný podle dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Pokud nárok uplatňuje národní správa zavedená do podniků (závodů) a jiných majetkových podstat podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., hledí se na ni jako na osobu státně spolehlivou.

(2) Nárok směřuje proti tomu, kdo věci neplatným převodem nabyl nebo kdo měl z jiného neplatného majetkově-právního jednání prospěch, anebo proti jejich právním nástupcům, ačli právní nástupce, který není osobou státně nespolehlivou, neprokáže, že nevěděl ani nemusil věděti, že k majetkovému převodu anebo k jinému majetkově-právnímu jednání, z něhož se nárok odvozuje, došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce. Směřuje-li nárok zároveň proti několika osobám, zejména zároveň proti osobám podle předchozí věty na prvním místě zavázaným a proti jejich právním nástupcům, odpovídají všichni rukou společnou a nerozdílnou.

(1) Osobami státně nespolehlivými se v § 2 rozumějí:

1. Německá říše, Království maďarské, osoby veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německá strana nacistická, fašistické strany maďarské a jiné útvary, organisace, podniky, zařízení, osobní sdružení, fondy a účelová jmění těchto režimů nebo s nimi souvisící, jakož i jiné německé nebo maďarské osoby právnické;

2. osoby fysické národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem;

3. osoby fysické, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanisaci nebo maďarisaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i osoby, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik.

(2) Ustanovení odstavce 1, č. 3 platí i pro osoby právnické, pokud lze fysickým osobám, které jsou jejich členy nebo podílníky na majetku nebo podniku (kapitálovým účastníkům) přičítati vinu na postupu orgánu zastupujícího právnickou osobu nebo pokud tyto osoby zanedbaly přiměřenou opatrnost při jeho volbě a dozoru naň.

(3) O tom, spadá-li fysická neb o právnická osoba pod ustanovení předchozích odstavců, rozhoduje v pochybnostech orgán příslušný podle § 1, odst. 4 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.

(1) Nárok jde na vrácení věci nebo na jiné navrácení k předešlému stavu, a není-li to dobře možno anebo nemá-li ten, komu nárok přísluší, zájem na vrácení věci nebo na jiném navrácení k předešlému stavu, na peněžitou náhradu. Vrácení věci nebo jiné navrácení k předešlému stavu je považovati za nikoliv dobře možné i tehdy, když by tím byly ohroženy důležité zájmy veřejné; prohlásí-li ministerstvo spravedlnosti v dohodě s věcně příslušným ministerstvem, že důležité zájmy veřejné by byly ohroženy, jsou tím strany i soud vázány.

(2) Co se týká toho, co nemůže býti vráceno, dále plodů těžených a zanedbaných a přírůstku, jakož i nákladů na věc učiněných a náhrady škody vzešlé znehodnocením věci, platí o osobě, proti které nárok směřuje, ustanovení občanského zákoníka o nepoctivém držiteli. Byla-li však tato osoba sama tlakem okupace donucena k účasti na neplatném majetkovém převodu nebo jiném majetkově-právním jednání, anebo lze-li jí přičísti k zásluze, že věc zachránila před propadnutím, zkázou nebo před podstatným znehodnocením, posuzuje se co do náhrady škody a co do nákladů na věc učiněných jako držitel poctivý.

(1) Kdo nárok uplatňuje, je povinen vrátit všechno, co z neplatného majetkového převodu nebo z jiného neplatného majetkově-právního jednání obdržel, a nemůže-li to dobře vrátit, dát za to přiměřenou náhradu; přitom se, pokud jde o vrácení určité věci, posuzuje jako poctivý držitel.

(2) Plnění toho, co by mělo býti podle odstavce 1 vráceno, může býti se zřetelem k sociálním a majetkovým poměrům stran na přiměřenou dobu odloženo nebo může býti povoleno plnění na splátky, zejména poskytne-li ten, kdo nárok uplatňuje, přiměřenou jistotu.

(3) Vyvinula-li osoba, proti které nárok směřuje, sama nátlak, aby k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právním jednání došlo, nebo působila-li spolu jakkoliv při takovém nátlaku, anebo pokoušela-li se nárok zmařit, připadá to, co by mělo býti podle odstavce 1 vráceno, státu podle obdoby dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.

Nárok se promlčuje ve třech letech ode dne, kdy tento zákon nabývá účinnosti, jde-li však o nárok vzcházející ze zrušení nebo ze změny soudního nebo úředního výroku (§ 1, odst. 2), ve třech letech od právní moci rozhodnutí, které onen soudní nebo úřední výrok zrušilo nebo změnilo.

Před uplatněním nároku na soudu má se oprávněný pokusiti dohodnout se s osobou, proti které nárok směřuje, mimosoudně.

Nárok na vrácení majetku, který by měl býti vrácen podle § 24 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., lze proti národní správě zavedené na takový majetek uplatnit na soudu, teprve když orgán příslušný podle § 7 uvedeného dekretu žádost o vrácení majetku zcela nebo zčásti zamítne nebo když rozhodnutí o takové žádosti nedoručí žadateli do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána.

(1) Pro rozhodnutí o nároku je příslušný okresní soud, u kterého má osoba, proti níž nárok směřuje, svůj obecný soud, anebo podle vol by oprávněného okresní soud, v jehož obvodu je věc, o jejíž vrácení jde.

(2) Pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení ustanovení soudního řízení nesporného.

(1) Soud má s účastníky jednat zpravidla ústně a působit při tom k tomu, aby se dohodli po dobrém.

(2) Soud může za řízení nařídit prozatímní opatření, která považuje se zřetelem na uplatněný nárok za nutná nebo za vhodná; může zejména tomu, kdo nárok uplatňuje, svěřit držbu věci movité nebo uvésti ho v držbu věci nemovité, o jichž vrácení v řízení jde. Proti rozhodnutí o prozatímním opatření není samostatný opravný prostředek; soud je však může kdykoliv na návrh nebo z úřední moci zrušit.

(3) Soud přeruší řízení, pokud v něm jde o nárok na vrácení věci nebo na jiné navrácení k předešlému stavu, navrhne-li to věcně příslušné ministerstvo, protože by rozhodnutí mohlo mít nepříznivý vliv na úpravy, které se v dotčeném odvětví hospodářského života provádějí.

(4) O útratách platí zásady řízení sporného.

Na žádost toho, kdo nárok uplatňuje, nařídí soud, aby návrh byl poznamenán v knihovních vložkách, v kterých je třeba zápisu, aby byl nárok proveden. Rozhodnutí o nároku vydané má účinek i proti osobám, které po poznámce nabyly knihovních práv na věci nebo na právu, které jsou předmětem nároku.

Byl-li nárok uplatněn před účinností tohoto zákona pořadem práva a řízení v první stolici nebylo dosud skončeno, převede soud z úřední moci věc do řízení nesporného, a není-li sám příslušný, odevzdá ji, vyslechna podle potřeby žalobce, soudu příslušnému podle § 9. Náklady provedeného řízení sporného jsou pak součástí dalšího řízení nesporného.

Právní jednání, listiny, jakož i knihovní podání a zápisy, kterými se podle tohoto zákona upravují právní poměry mezi účastníky, jsou osvobozeny od poplatků. Byla-li však věc vrácena nebo náhrada poskytnuta právnímu nástupci původního vlastníka nebo poškozeného, vyměří se poplatek, případně daň z obohacení, jako by věc nebo náhrada přešla s původního vlastníka (poškozeného) na jeho právního nástupce právním jednáním mezi živými nebo pro případ smrti.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a platí jen v zemích České a Moravskoslezské; provede jej ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry.

Dekret presidenta republiky ze dne 19. května 1945, č. 5 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, ustanovil v § 1, odst. 1, že jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání; ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce. V odstavci 2 bylo slíbeno, že způsob uplatnění nároků plynoucích z ustanovení odstavce 1 bude upraven zvláštním dekretem presidenta republiky, pokud se tak již nestalo tímto dekretem (tím se míří na § 24 cit. dekretu).

Přítomná osoba plní slib vyslovený v cit. § 1, odst. 2, pojala však svůj úkol poněkud šíře a pokusila se - už jen také, aby usnadnila užívání předpisů cit. § 1, odst. 1 - vymezit přesněji obsah a rozsah nároků tímto předpisem založených. V tom smyslu jsou §§ 1 až 6 osnovy jaksi doplněním, resp. autentickou interpretací předpisu § 1, odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., jehož obsah je v § 1, odst. 1 osnovy pro úplnost reprodukován bez věcných změn nebo doplňků. Zejména nebylo považováno za nezbytné vysvětlit v osnově pojem "majetkově-právních jednání"; že sem náležejí vedle smluv trhových a směnných (které jsou zachyceny už zmínkou o majetkových převodech) zejména smlouvy nájemní a pachtovní, nemůže být pochybné.

Protože ústavní dekret presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, republikovaný vyhláškou ministra vnitra č. 30/1945 Sb., má zvláštní ustanovení o přezkoušení rozhodnutí soudů a veřejné správy z doby nesvobody a také se zřetelem na znění § 1, odst. 1 dekretu č. 5.1945 Sb. (arg. slova "byla uzavřena"), nelze pod cit. § 1 podřadit případy, kdy majetek přešel výrokem soudním nebo úředním, tedy na př. byl vyvlastněn nebo rozsudkem trestního soudu prohlášen za propadlý. Teprve když bude příslušný výrok soudní nebo úřední zrušen nebo změněn podle čl. 6 a násl. cit. ústavního dekretu ze dne 3. srpna 1944 a půjde už jen o vypořádání vzájemných nároků vzcházejících z takového zrušení nebo změny, bude na místě užít přiměřeně ustanovení osnovy. Druhá věta § 1, odst. 2 osnovy rozšiřuje tuto myšlenku na všechny případy, kdy bylo v době nesvobody jakkoliv zasaženo do majetku, ať se tak stalo přímo právní normou, která je s hlediska čl. 1 a 2 ústavního dekretu ze dne 3. srpna 1944 neplatná, anebo soudním nebo úředním výrokem, který pak byl podle čl. 6 a násl. téhož dekretu zrušen.

Nároky, které mohou býti uspokojeny podle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., jsou, pokud plynou z neplatných majetkových převodů, osnovou zachyceny přímo a platí pro ně jen odchylka vyslovená v § 8, že totiž má být o nich, než se oprávněný obrátí na soud, vyvoláno rozhodnutí orgánu, na který odkazuje cit. § 24, odst. 3. Vyzní-li rozhodnutí příslušného orgánu zcela nebo zčásti zamítavě, je oprávněnému cesta na soud hned otevřena a nemusí se ani obracet k opravné stolici; aby se nečinností příslušných orgánů uplatnění nároků příliš nezdržovalo, staví se nevyřízení žádosti na roveň jejímu zamítnutí.

Co se týká aktivní legitimace, bylo nutno v § 2, odst. 1 pamatovat na to, že i osoby, které dnes musíme kvalifikovat za státně nespolehlivé, mohly býti svého času tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce donucený k majetkovým převodům, anebo k jiným majetkově-právním jednáním. Těm, kdož z neplatných převodů a právních jednání s takovými osobami měli zisk, ať přímo či nepřímo, nezůstane ovšem tento zisk zachován, neboť nárok ve smyslu osnovy třeba, považovat za součást majetku podrobeného konfiskaci podle dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskací nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Tento právní stav osnova, aby se předešly možné pochybnosti, výslovně vyzdvihuje.

Zvláštní ustanovení § 2, odst. 1, druhé věty je nutné, neboť až do provedení § 24, odst. 4 dekretu č. 5/1945 Sb. zůstávají vlastnická práva k majetku danému pod národní správu formálně nedotčena. Národní správa však může míti zhusta velký zájem na tom, aby dostala zpět na př. nemovitosti, které byly za doby nesvobody a pod tlakem nesvobody od podniku odprodány atp. Pokud půjde o nároky namířené proti národní správě jako zástupci zajištěného majetku, bude ovšem nutno - v zájmu těch, kdož budou takové nároky uplatňovat - posuzovati ji při užití odstavce 2 podle povahy osoby, jejíž majetek spravuje.

Podotknouti sluší, že pokud osnova v § 2, odst. 1 a na jiných místech mluví o "věci", bere tento pojem v širokém smyslu § 285 obč. zák. a tedy jej vztahuje netoliko na věci hmotné, nemovité i movité, nýbrž i na všecka práva, která mohou být předmětem majetkově-právních jednání.

Při úpravě pasivní legitimace působí jistou obtíž případy, kde na př. věc neplatně převedená později přešla do dalších rukou; navazujíc na myšlenku § 2, odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. a v duchu obecných ustanovení občanského práva přiznává osnova v § 2, odst. 2 rozhodný význam okolnosti, zda státně spolehlivý sukcessor (ať přímý či nepřímý) byl dobré víry. Tomu, kdo se z toho důvodu nebude moci domáhat na př. vrácení věci na nynějším vlastníku, zůstává ovšem vždy nárok na peněžitou náhradu škody (srv. § 4, odst. 1) proti osobě, na kterou věc neplatným převodem přešla, nebo proti jejímu právnímu nástupci malae fidei.

Odchylkou od obecných ustanovení občanského práva ukládá osnova právnímu nástupci, aby dokazoval svou bonam fidem. Legislativním důvodem je tu snaha usnadnit posici oprávněného.

Také závěr § 2, odst. 2 je v své všeobecnosti odchylkou od obecných ustanovení, nesenou stejným legislativním důvodem. Vzájemné regresní nároky mezi solidárními dlužníky posoudí se ovšem už podle ustanovení obecných.

Co do státní spolehlivosti či nespolehlivosti mají býti podle § 3 rozhodné zásady stanovené v předpisech o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy. Rozhodnutí, zda jde o osobu státně spolehlivou či nespolehlivou, zůstává vyhrazeno příslušnému orgánu veřejné správy. Nebude si tedy soud tuto věc rozhodovat ani prejudiciálně, nýbrž podle potřeby sám vyvolá ve smyslu § 23 nesp. říz. potřebný výrok.

V § 4 jsou vytčeny právní následky neplatnosti celkem ve shodě s obecnými zásadami práva občanského, ale tyto zásady jsou prolomeny několika důležitými výjimkami. Především se dává tomu, kdo má nárok na restituci, volba mezi restitucí a peněžitou náhradou, neboť nutno očekávat; že nezřídka nebude mít na př. majitel závodu, který třebas pozbyl sil a schopností k dalšímu vedení závodu, zájem na tom, ,by závod dostal zpět. Druhá výjimka se týká podmínek, za kterých si musí dát oprávněný líbit, že nedojde k restituci; případu uvedenému v druhé větě v § 132; obč. zák. se klade na roveň případ, že by důležité zájmy veřejné (na př. zájmy veřejné bezpečnosti nebo veřejné dopravy, zřetel na výrobu státně důležitou nebo na sociální povahu nynějších držitelů reklamovaných věcí, zájem ochrany památek atp.) naléhavě vyžadovaly, aby k restituci nedošlo; posouzení s hlediska důležitosti veřejných zájmů je v zájmu jednotnosti postupu vyhrazeno věcně příslušnému ministerstvu v dohodě s ministerstvem spravedlnosti. Poslední výjimka znamená zase určité privilegium pro některé osoby, proti nimž bude nárok uplatňován. Myšleno je na případy, že třebas zemědělci, který pozbyl majetku na území okupovaném v r. 1938 Maďarskem nebo který byl o své hospodářství připraven při zřizování cvičišť německé vojenské správy, byla jaksi vnucena náhrada zprostředkováním koupě nebo pachtu arisované půdy, dále na případy, že se včasným získáním věci předešlo propadnutí, které později postihlo ostatní majetek prodávajícího anebo že jediné péči toho, kdo věci neplatným převodem nabyl, lze děkovati za to, že věc ušla zkáze atp. Ve všech takových případech přiznává se osobě, proti které se nárok uplatňuje, ve směrech v osnově naznačených postavení possessora bonae fidei.

Podobně jako § 4 je i § 5 do osnovy pojat hlavně proto, aby náležitě vynikly odchylky od obecných zásad, vyslovené v odstavcích 2 a 3. V odstavci 1 je ustanovení o nemožnosti vrácení protějškem k obdobnému předpisu § 4, odst. 1. Závěrečná slova, odkazující co do závazku vrátit věc in specie na zásady platné pro poctivého držitele, znamenají, že nebude povinnosti k peněžité náhradě, pozbyl-li oprávněný této věci způsobem, za který poctivý držitel podle § 329 obč. zák. neodpovídá. Odstavec 2 je dán v zájmu osoby, která byla neplatným majetkovým převodem nebo jiným neplatným majetkově-právním jednáním postižena; třeba počítat s tím, že leckdy ne bude tato osoba s to, aby z ruky do ruky vrátila, co svého času obdržela, nebo aby za to zaplatila peněžitou náhradu. Odstavec 3 pak stíhá majetkovou újmou každého, kdo se dopustil jednání nepochybně hodného odsouzení; při ustanovení o pokusu nárok zmařit bylo pomýšleno zejména na fingované převody z doby krátce před osvobozením. Je jistě spravedlivé, aby prostředky takto uvolněné - podobně jako je tomu u nároků osob státně nespolehlivých podle § 2, odst. 1 - připadly státu.

Časové obmezení pro uplatnění nároku je nutno, aby v těchto věcech brzy bylo jasno a tak se vrátil hospodářskému životu potřebný klid. V § 6 se navrhuje tříletá promlčecí lhůta. Co do vypořádání nároků, které vzejdou až po úspěšném využití práv zaručených v čl. 6 a násl. ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, může běh této lhůty počít teprve po právní moci příslušného rozhodnutí.

§ 7 nemá juristicky velký význam, ale přece se zdálo vhodným zdůraznit, že se účastníci mají co možná dohodnout mim o soud.

Důvody pro § 8 jsou naznačeny výše.

V § 9 se rozhodla osnova, nikoliv bez jistého váhání, pro řízení nesporné. Podle své povahy by se nároky vymezené v §§ 1 a násl. měly uplatňovat pořadem práva a bylo už často opětovně zdůrazňováno, že by se hranice mezi řízením sporným a nesporným neměly posunovat bez naléhavé nutnosti ve prospěch řízení nesporného. Ale v oblasti upravené osnovou lze sotva takovou naléhavou nutnost popírat, neboť právě zájem, aby tyto věci byly co nejdříve vypořádány, odůvodňuje dostatečně, aby se dala přednost řízení méně formálnímu a tím rychlejšímu, a v kterém nadto má soudce při sbírání materiálu a jeho třídění a hodnocení daleko volnější ruku než ve sporu. Navržené řešení se zdá také vhodnější než myšlenka zřizovat pro obor osnovy nějaké zvláštní rozhodčí soudy nebo podobné instituce. Případné odchylky od zákona č. 100/1931 Sb. jsou upraveny v § 10. V něm prakticky asi nejdůležitější bude odstavec 2, který zejména umožní soudci, aby dříve, než bude věc zralá k rozhodnutí, učinil ve formě prozatímního opatření - bez obmezení stanovených v §§ 379 a násl. ex. ř. - všechno, co bude považovat za nutné a vhodné, aby posice účastníků už za řízení byla upravena se zřetelem na hladké provedení očekávaného rozhodnutí; příklady takových prozatímních opatření, uvedené v druhé části věty první, navazují na čl. 8, odst. 2 ústavního dekretu ze dne 3, srpna 1944. Aby se rozhodováním o prozatímních opatřeních řízení neprotahovalo, vylučuje se proti všem takovým rozhodnutím (tedy i proti rozhodnutím, kterými se návrh na prozatímní opatření zamítá nebo kterými se učiněné prozatímní opatření mění nebo ruší) samostatný rekurs.

V odstavci 3 se pomýšlí na případy, že by na př. zestátňovací akce, která bude prováděna stran četných oborů podnikání, mohla býti rušena tím, že by podnik přešel z jedněch rukou do druhých; za takových podmínek bude moci věcně příslušné ministerstvo dosáhnout přerušení řízení v nutném rozsahu (o nárocích na náhradu škody a vůbec na peněžité vypořádání jednalo by se i pak dále).

V ustanovení odstavce 4 o nákladech dochází zase výrazu myšlenka, že vlastně jde o věci, které by patřily na pořad práva.

§ 11 přejímá myšlenku § 46 konk. řádu, resp. § 21 odpůrčího řádu, aby usnadnil výkon rozhodnutí úspěšného pro navrhovatele.

§ 12 počítá s tím, že oprávněná osoba třebas nevyčkala provedení § 1, odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. a obrátila se na soud normální žalobou. Odchylkou od zásady § 29 j. n. se navrhuje, aby se takové spory, nebylo-li řízení v první stolici ještě skončeno, převedly na kolej řízení nesporného, a to u soudu příslušného podle § 9; měl-li by oprávněný padle, § 9, odst. 1 volbu mezi dvěma okresními soudy, bude mu dána příležitost, aby volbu vykonal. Je málo pravděpodobné, že by takový spor byl už v první stolici skončen; stalo-li by se tak, je už jednodušší, aby i opravné řízení proběhlo ve formách civilního řádu soudního.

§ 13 poskytuje účastníkům přiměřené finanční výhody pro potřebné právní jednání a listiny, i pro knihovní podání a knihovní zápisy.

V § 14 bylo nutno obmezit rozsah územní platnosti osnovy vzhledem k tomu, že dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb. neplatí na Slovensku (srov. Úřední list ze dne 1. června 1945, č. 14).

Provedení navrhovaného zákona si nevyžádá řádných nákladů ze státní pokladny.