Posl. Štekl: Slavná sněmovno, paní
a pánové!
Jménem komunistické strany Československa
chci přičinit několik poznámek k výkladu
pana ministra spravedlností o činnosti jeho resortu.
Prohlašuji především, že béřeme
s povděkem na vědomí rychlé a účinné
zrušení německého a obnovení
československého soudnictví. Zároveň
chci za svou stranu ohlásit zásadní souhlas
s tím, co označil pan ministr za hlavní a
aktuální otázku svého resortu, t.
j. s výkonem oné mimořádné
spravedlnosti, která souvisí s provedením
důsledné očisty národa ode všech,
kteří se v době nesvobody provinili a pomáhali
okupantům, i s nelítostným potrestáním
nacistických válečných zločinců.
Provedení této očisty uzavře truchlivou
kapitolu v dějinách našeho národa. Zločinné
vyhlazovací tažení nacistů vyžádalo
si statisíce čs. obětí, a na konci
tohoto tažení mělo být úplné
vyhlazení a zničení národa. Potrestání
takových zločinů nemá tedy mnoho společného
s normálními trestními zákony, neboť
zde jde o zločiny povahou i rozsahem zcela mimořádné.
Právním základem velkého díla
národní očisty je retribuční
dekret presidenta republiky č. 16, ze dne 19. června
1945, kterým byly zřízeny mimořádné
lidové soudy, a dekret č. 17, jímž se
zřizuje Národní soud. Tyto dekrety jsou doplněny
známým dekretem o národní cti, který
orgánům lidové správy, v daném
případě okr. národním výborům,
umožňuje stíhat, soudit a odsuzovat zrádcovské
a kolaborantské činy, které nespadají
pod dekret o lidových soudech.
Praxe už dnes jasně ukazuje velkou mezeru, která
je mezi malým dekretem o národní cti s nejvyšším
trestem na svobodě do jednoho roku a mezi retribučním
dekretem s nejnižším trestem 5 let. Při
provádění těchto dekretů zápasí
orgány očisty i s jinými potížemi.
Jednou z největších potíží
je zdlouhavost jejich jednání. Je správné,
chtějí-li vyšetřující
a trestní komise prověřiti každý
případ tak všestranně, aby jednak žádný
vinník neunikl trestu, a na druhé straně
aby žádnému řádnému občanu
nebyla učiněna křivda. Právě
tím však vzniká nebezpečí, že
pro nával materiálu nebude možno vyříditi
včas všechny případy, a dnes se ukazuje
nutnost prodloužiti terminy pro činnost těchto
orgánů tak, aby bylo umožněno důkladné
projednání všech případů
a zjednání tě spravedlností, po níž
všechen lid volá.
Potrestání hlavních nacistických válečných
zločinců je věc tak samozřejmá
a jasná, že při ní nemůže
býti žádných potíží.
Otázka kolaborantů je však daleko palčivější
a složitější, než se na první
pohled zdá. Mravní hledisko a cítění
volá po nejpřísnějším
potrestání právě těch lidí,
které národ a lid učinil strážci
svých politických a státních institucí,
kterým svěřil representaci národa
a státu za hranicemi a správu svého národního
bohatství doma. Právní hledisko pak obrací
zřetel na zločiny, které byly spáchány,
a na zákony, které byly porušeny, a hledá
především skutkovou podstatu zrady a kolaborantství,
aby je postihlo trestními sankcemi.
S hlediska mravního a právního jsou tyto
zločiny otevřené zrady nejtěžší
a nejvíce trestuhodné. Tak zv. pouzí kolaboranti
jsou však mnohdy pokládání za lidí,
kteří zasluhují shovívavosti anebo
i beztrestnosti. Nic není politicky nebezpečnější
než takový názor. Vyložení a hlavní
zrádci byli totiž ihned vyloučení z
národa, naproti tomu kolaboranti, kteří prováděli
zradu skrytě a řadu let, kolaboranti jako lidé
s dvojí tváří, kteří
předstírali, že jdou s národem a zrazovali
jej, byli tak rafinovaní, že měli často
v ohni dvě želízka a zajišťovali
se na obě strany, pro případ vítězství
nacismu i pro případ vítězství
demokracie. Zjevní a hlavní zrádci jsou dnes
odhalení a nemohou už škodit. Ale kolaboranti
stále unikají, shánějí alibi
a svědky, mají namnoze silné posice a velké
prostředky a korupci, zastrašováním
i šikovností chtějí sítem národní
očisty projiti nedotčeni. Právě zde
se skrývá veliké nebezpečí
pro příští vývoj a dokonce pro
samu existenci republiky. A právě zde také
musíme prokázati tvrdost a sílu. Jakákoli
shovívavost, liknavost nebo kompromis znamenaly by nebezpečí
pro příští vývoj republiky, která
musí býti budována od samého počátku
na zdravých základech. Od falešné sentimentality
k novému Mnichovu a fašismu nebylo by tak daleko.
Zrada na národě a státě a spolupráce
s Němci musí být proto trestána krutě
a neúprosně, abychom vytvořili předpoklady,
že tato historie se nebude opakovat při nějakém
podobném nárazu v budoucnosti, a aby bylo každému
jasné, že zločiny proti národu nikomu
neprojdou beztrestně.
Činnost trestních komisí i lidových
soudů která vyžaduje mnoho namáhavé
a obětavé práce, a její výsledky
ukazují, že soudci z povolání i z lidu
jsou z veliké většiny prodchnuti vědomím
o nutnosti očisty. Přiklad lidového soudu
v Budějovicích, který za leden vyřídil
112 a za únor 114 případů a s nímž
je ve veřejnosti naprostý souhlas, ukazuje veliké
výkony našeho lidového soudnictví a
dokazuje zároveň, že soudci jsou uvědomělými
demokraty a vlastenci, řídí se ve výkonu
své funkce jen zájmy národa a státu
a ničím jiným a nebojí se odpovědnosti
za svá rozhodnutí. Takovým lidem patři
právem uznání a dík za to, že
věrně chrání zájmy republiky,
národa a lidu. Jsou však bohužel i výjimky
z tohoto pravidla, třeba nečetné, které
vyvolávají oprávněné rozhořčeni
a stížnosti a které podle názoru nejen
stěžovatelů, ale všeho obyvatelstva působí
v mnoha místech rozruch a neklid. Je naší povinností
kritisovat takové výjimky poctivě a otevřeně
se zřetelem k zjednání nápravy. Bylo
by omylem domnívati se, že stížnosti proti
nim jsou inspirovány některou politickou stranou
nebo politickými motivy, a přehlížeti
nebo podceňovati takové stížnosti. Jsou
často celonárodní, nadstranické organisace,
jako na př. Svaz osvobozených politických
vězňů. které konstatují souhlasně,
bez ohledu na příslušnost svých členů
ke všem politickým stranám Národní
fronty, že někteří úřední
činitelé, kteří byli pověřeni
prováděním očisty, neplní svoje
povinnosti v duchu retribučního dekretu a vládního
programu, že mají málo vůle rádným
výkladem zmíněného dekretu postihnouti
skutečné vinníky a že retribuční
dekret nerespektují a sabotují. Dokladem tohoto
tvrzení je Klatovsko, kde se rejdům agrárních
a mnichovských reakcionářů daří
mařiti výkon lidové spravedlnosti takovým
způsobem, že to vyvolává vření
a pobouření v celé pokrokové veřejnosti.
Krajský sekretariát Svazu osvobozených politických
vězňů v Plzni informoval o některých
z těchto případů, a zejména
o případu národního zrádce
a kolaboranta Kohouta z Úsilova, o kterém jsem se
zmínil při svém nedávném projevu
v plenu tohoto shromáždění, poslance
všech politických stran. Mohl bych se dovolávati
svědectví poslance lidové strany Limpoucha,
poslanců nár. soc. strany dr Horákově
a Děda i poslance soc. demokratické strany
Hatiny, že stížnost Svazu osvobozených
politických vězňů na tento případ
jsem tlumočil pravdivě a nezkresleně. Na
toto pravdivé vylíčení poměrů
došel od vyšetřujícího soudce krajského
soudu v Klatovech, který se tímto případem
zabývá, dr Milady Piťhové, redakcím
časopisů Pravda v Plzni a dále Svobodného
slova, Práva lidu, Lidové demokracie a Svobodných
novin tento dopis:
"Otevřený list panu poslanci KSČ Karlu
Šteklovi: V čísle 37 deníku KSČ
Pravda, ze dne 13. února 1946 jest otištěn
Váš projev v Prozatímním Národním
shromáždění ze dne 12. února
1946. V projevu tom je mimo jiné uvedeno toto: ... jsou
známy případy, že se soudí tvrdě
malí a nemajetní provinilci a že důsledně
unikají milionářští kolaboranti
za vydatného přispění některých
advokátů a funkcionářů justiční
služby. Jedním z takových pobuřujících
případů je případ statkáře
Kohouta z Úsilova u Klatov. Tento důvěrný
přítel gestapáků, hostitel E. Moravce,
jenž u něho trávil své dovolené,
a usvědčený udavač českých
lidí byl krajským soudem v Klatovech, kde je funkcionářem
jistý jeho příbuzný, po třídenní
vazbě propustěn. U téhož soudu v Klatovech
je referentem trestní komise jiný funkcionář,
proti němuž je vedeno očistné řízení
závodní radou a jemuž nebylo vydáno
osvědčení o národní spolehlivosti.
Protože jako vyšetřující soudce
krajského soudu v Klatovech vedu přípravné
vyšetřování proti obviněnému
Josefu Kohoutovi a Miladě Kohoutové pro zločin
podle § 3, odst. 1 retribučního dekretu a pro
některé jiné činy podle obecných
zákonů trestních, žádám
Vás, abyste krajskému soudu v Klatovech neprodleně
sdělil důkazy pro své tvrzení a zejména
uvedl:
1. Se kterými gestapáky udržoval obviněný
Kohout důvěrné styky, od které doby,
zda před svým zatčením gestapem pro
přechovávání zbraní či
po svém propuštění, jak často,
kde a v čem pozůstávala důvěrnost
těchto styků,
2. za jakých bližších okolností
se dostal a byl ve styku s Moravcem a kterými konkrétními
činy se tento jejich styk projevil jako podpora a propagace
nacismu ve smyslu retribučního dekretu,
3. koho z českých lidi obviněný Kohout
udal, kolik jich udal, a důkazy, jimiž je z udavačství
usvědčen,
4. důkaz pro Vaše tvrzení, že obviněný
Kohout byl propuštěn po třech dnech vazby,
a to krajským soudem v Klatovech,
5. zda Vaše zmínka o "funkcionáři"
krajského soudu příbuzném s obviněným
je míněna v nějaké souvislosti s propuštěním
Kohouta a když ano, jaké důkazy máte
pro toto své tvrzení,
6. zda vaše zmínka o jiném funkcionáři
krajského soudu referentu trestní komise je rovněž
v nějaké souvislosti s Kohoutem a když ano,
v jakém směru. Pro Vaši informaci uvádím,
že u soudů rozeznáváme úředníky
soudcovské a nesoudcovské, senáty nebo samosoudce,
nikoliv však funkcionáře nebo referenty trestních
komisí. Uveďte, prosím, proto důkaz,
z něhož by bylo patrno, že některý
člen trestního senátu nebo některý
soudce vůbec vykonává svůj úřad,
ačkoliv je proti němu vedeno očistné
řízení.
Protože je nutno předpokládat, že důkazy
ohledně tohoto nově najevo vyšlého a
soudu dosud neznámého materiálu, o jejichž
předložení Vás žádám,
máte po ruce protože jinak byste zajisté nebyl
o tom mluvil před forem Národního shromáždění
nebude vám zajisté činiti obtíží,
když Vás požádán, abyste je shora
zmíněným úřadům předložil
obr tem a abyste podání na soud, resp. na státní
zastupitelství, ony důkazy obsahující
dal otisknouti rovněž v deníku Pravda, případně
též v novinách jiných, aby veřejnost
byla o nich informována stejně jako o Vašem
projevu parlamentním.
Nestane-li se tak do týdne od uveřejnění
tohoto otevřeného listu, který současnou
poštou posilám redakcím Pravdy, Svobodného
slova, Práva lidu, Lidové demokracie a Svobodných
novin, byla bych nucena pokračovati ve vyšetřování
proti Kohoutovi zjišťováním podle §
96 trest. řádu průvodních prostředků
příhodných k usvědčení
nebo k obhájení obviněného na podkladě
materiálu dosud ve spisu se nacházejícího,
v přesvědčení, že jste byl, vážený
pane poslanče, mystifikován někým,
jemuž jde pod pláštíkem očisty
národa o všechno jiné, jenom ne o zjištění
objektivní pravdy, což naproti tomu je právě
úkolem neodvislého a nezávislého soudce.
A myslím, že po zrušení této soudcovské
neodvislosti bychom neměli volat, neboť v ní
tkvi právě mnohými snad ještě
dnes nechápaný rozdíl mezi soudci našimi
a soudci a státními zástupci nacistického
Německa, kteří stojí dnes před
našimi soudy právě proto, že nedbali své
soudcovské přísahy, nýbrž že
se stali vykonavateli vůle a přání
strany, která si osobovala právo mluviti jménem
národa a lidu. V Klatovech dne 14. února 1946. Milada
Piťhová, vyšetřující soudce
krajského soudu v Klatovech."
K tomuto dopisu chci především ke chvále
všech časopisů, které zmíněný
dopis dostaly, zjistit, že v žádném z
nich nebyl uveřejněn. Je to pro mne dokladem naprosté
nevhodnosti tohoto dopisu. Už nemožná forma dopisu,
který nebyl poslán na mou adresu, nýbrž
jako otevřený list redakcím pěti časopisů,
ukazuje, že nebyl psán v zajmu věcného
zjištění materiálu proti Kohoutovi.
Toho by byl soudce dosáhl jednoduše tím, že
mne mohl obeslat jako svědka přímou svědeckou
obsílkou. Pouze jiná snaha, snaha omýt a
očistit veřejně Kohouta, mohla býti
důvodem pro napsání otevřeného
listu, který se mi dostal do rukou jenom oklikou. K mému
projevu o případu kolaboranta Kohouta došlo
jen proto, abych upozornil pana ministra spravedlnosti, že
se strany vyšetřujícího soudce se nepodniká
naprosto nic ke Kohoutovu usvědčení. Doufám,
že pan ministr je se mnou stejného názoru,
že je to nejen mým právem, nýbrž
mou přímou povinností, a že vystoupení
tohoto soudce i forma, jíž se to stalo, jsou svrchovaně
nevhodné. Dopis sám to dokazuje a usvědčuje
pisatele i z toho, že nechápe, že obstarání
důkazů a dokladů proti Kohoutovi, kterých
je víc než dost a které jsou na Klatovsku notoricky
známy, je povinností a funkcí vyšetřujícího
soudce a ne povinností a funkci poslance. Přímo
negramotně působí pak výzva v dopise
obsažená, abych podání ony důkazy
obsahující dal otisknout rovněž v denníku
Pravda, případně též v novinách
jiných. Pro poučení tohoto vyšetřujícího
soudce musím poznamenat, že vyšetřování
je totiž tajné a že mne ani nemůže
napadnout, abych z jejího návodu porušil příslušný
předpis. Tím by bylo také kolaborantu Kohoutovi
umožněno, obstarávati si předem důkazní
prostředky proti důvodům žaloby, které
mají býti obžalovanému věcně
sděleny až po ukončení vyšetřování.
Paní vyšetřující soudce mi tento
dopis poslala ne soukromě, ale formou otevřeného
listu, zaslaného pěti časopisům, formou
veřejnou. Považuji za svou povinnost dát na
tento otevřený list otevřenou a nevyhýbavou
odpověď, jak to vyžaduje důležitost
případu tohoto velikého kolaboranta s mnoha
vlivnými přáteli a interventy a jak to vyžaduje
také vážnost tohoto shromáždění.
Celé Klatovsko zná a mluví o případu
Josefa Kohouta z Úsilova u Klatov. Tento muž dlouhá
léta okázale pěstoval styky se členy
klatovského gestapa a s jeho vedoucím kriminálním
radou Winkelhoferem, okresním hejtmanem Němcem Stauberem
z Domažlic, hauptmanem Sicherheitsdienstu dr Patygem z Plzně,
ředitelem Herdanym ze Kdyně a Untersturmführerem
Erichem Schneiderem z Teplic-Šanova. Na svém statku
v Úsilově pořádal časté
pitky pro tyto své kumpány a bohatě hostil
jejich ženy i konkubíny. Řada úředně
ověřených svědeckých výpovědí,
které mám po ruce, mluví o tom, že mnoha
lidem nepokrytě vyhrožoval gestapem. Svého
zaměstnance Němce Jana Zettela přiměl,
aby udal gestapu Aloise Hrabíka z Úsilova pro výrok
o Hitlerovi, pronesený v hostinci Tomáše Mayera
v Úsilově. Při svém zatčení
dne 16. 6. 1943 pro nedovolené ukrývání
zbraní udal Josef Kohout jako spolupachatele praporčíka
legionáře Šmída, ačkoliv jmenovaný
orgán bezpečnosti nebyl v žádné
spojitosti s jeho činem. Kohout sám byl po krátké
vazbě na intervenci Emanuela Moravce propuštěn
Četnický praporčík Šmíd
byl však poslán do koncentračního tábora
v Terezíně a Flossenbürgu, odkud se vrátil
až v květnu 1945. Celé řadě osob
jemu nepohodlných vyhrožoval Kohout pracovním
úřadem a prostřednictvím svých
styků zařídil jejich přikázání
na práci do říše. Tak tomu bylo v případě
Jana Hambeka z Úsilova, Marie Kvitové z Dlažova,
Anežky Machové z Dlažova a Ladislava Svobody
z Úsilova.
Na svém statku v Úsilově - jak o tom přinesla
zprávu také Práce - hostil často bývalého
ministra Em. Moravce, a to konkrétně od 24. VII.
do 6. VIII. 194 2, 3. XI. 1942, 5. a 6. I. 1943 a od 15. V. do
17. V. 1943, spolu s jeho konkubínou Jolanou a synem Emanuelem.
S Moravcem si tykal, byl s nim ve velmi přátelském
a důvěrném poměru a v častém
telefonickém styku a byl hostem na jeho poslední
svatbě. Podle svědecky ověřeného
Kohoutova výroku slíbil mu Moravec statek na Kavkaze.
Asi na revanš zprostředkoval Kohout pro Moravce jak
rovněž uveřejnil časopis Práce
prodej 2 ha pozemků u Úsilova, prodej, který
vynutil pohrůžkou gestapem. Dále je po ruce
opis Kohoutova dopisu Moravcovi z 15. dubna 1945, kde Kohout sděluje,
že v okolních lesích byli shozeni parašutisté.
Podle zjištění četnických stanic
z okolí se toto tvrzení opravdu shodovalo se skutečností.
Konečně Kohout ve funkci vládního
komisaře obce Úsilova, jímž byl ustanoven
na přímluvu Moravce a svých německých
přátel, vymáhal na osobách jemu nepříjemných
větší kontingenty v dodávkách
a předpisoval vysoké pokuty. Rozvracel národní
a mravní vědomí obyvatelstva obce Úsilova,
rozleptával vzájemnou důvěru občanů,
rozséval nesvár v obci a popouzel jednoho Čecha
proti druhému. Tento Josef Kohout byl v květnové
revoluci zatčen, krátkou dobu vězněn
ve Kdyni, v Domažlicích a konečně u
krajského soudu v Klatovech. Do Klatov byl převezen
26. září 1945, ale propuštěn
dne 16. října 1945 na příkaz veřejného
žalobce dr Vrby, který podle spisu o propuštění
Td 42/45 nezjistil, že by trestné činy jím
spáchané byly dostačující pro
stíhání podle retribučního
dekretu. Na Klatovsku se má všeobecně za to,
že se tak stalo vlivem jeho příbuzného,
presidenta klatovského krajského soudu vrch. rady
Baumgartnera, jehož dcera má za muže statkáře
Leo Kohouta ze Soustova, bratra kolaboranta Josefa Kohouta. Tímto
příbuzenstvím se také všeobecně
vysvětlují průtahy ve vyšetřování,
odklady rozhodnutí a podivný způsob vyšetřování,
který v celém kraji vyvolal rozruch. Mám
po ruce písemné výpovědí dvou
svědků, kteří tvrdí, že
vyšetřování bylo vedeno tak, aby Kohoutoví
ulehčilo a vyznělo v jeho prospěch. Jeden
svědek výslovně. uvádí, že
se ho vyšetřující právnička
ptala, zda ke Kohoutoví jezdili Moravec a gestapo, a pak
říkala, že k němu jezdili možná
proto, aby něco skryli nebo někomu pomohli. "Od
chvíle, kdy jsem pravdivě vypovídal proti
Kohoutoví," praví svědek", osopila
se na mne vyšetřující a začala
na mne křičet, takže jsem se musel ohradit."
Když byl Kohout před krátkou dobou opětně
zatčen a uvězněn v Klatovech, říkalo
se otevřeně v celém kraji, že mimořádný
lidový soud v Klatovech bude posuzovat zločiny Kohoutovy
pod dojmem všech intervencí vlivných osob Kohoutoví
nakloněných. Kohoutův šafář
Vosmík, který by měl být korunním
svědkem proti němu, nebyl soudem dosud vůbec
vyslýchán. Nelze se divit, že se lidé
v kraji domnívají, že jejich svědecká
výpověď u klatovského soudu je úplně
zbytečná, a nehlásí se za svědky,
protože, jak říkají, stejně prý
Kohouta jeho přátelé znovu pustí.
Veřejný žalobce lidového soudu v Klatovech
dr Vrba prohlásil v rozhovoru se čtyřmi svědky,
z nichž tři byli právníci, že Kohout
byl propuštěn mimo jiné i proto, že na
př. dopis Kohoutův Moravcovi, v němž
se mluví o vysazení parašutistů, prý
nesvědčí o podávání
zpráv Moravcovi, nýbrž naopak svědčí
pro Kohouta, poněvadž prý chtěl Moravce
tímto dopisem odradit od cesty do Úsilova. To, že
Kohout odposlouchával pomocí telefonního
automatu, ve svém bytě umístěného,
a dvou drátů telefonické hovory četnických
stanic a jiných účastníků,
prý není nic závažného, naopak
by bylo nutno stíhat poštmistra, který odposlouchával
v době okupace nezákonně telefonické
rozhovor mezí Kohoutem a Moravcem. Mám za to, že
všechny uvedené okolnosti, doloženě úředně
ověřeným materiálem, který
jsem ochoten předložit panu ministru spravedlností,
budou dostatečným důvodem, aby ve vyšetřování
Kohoutova případu učinil podobné rázné
opatření, jako učinil už v případě
kutnohorském, které s povděkem kvitují,
a aby pro projednání Kohoutova případu
delegoval jiný mimořádný lidový
soud, nejlépe v blízké Plzni, která
má pro svědky také příznivé
spojení.