Superrevisní komise pokládala za vhodné, aby se při záměně zástavního práva vespolného zástavním právem novým v této souvislosti umístila poslední věta § 40 třetí novely o tom, že nové právo zástavní se stane právně účinným, bude-li starší vespolné právo zástavní vymazáno na veškerých předmětech knihovních. Smysl toho předpisu je ovšem jen ten, že při konversi nesmí ze starého vespolného práva zástavního v některé vložce nic zůstati. Přirozeně ovšem je také možno, že nově zapsané právo zástavní je taktéž vespolné. Nato byly zařaděny již podle dřívějšího zákona §§ 370, 371 (§ 471 obč. zák.) o právu zadržovacím. Přijat tu byl návrh subkomitétu s malými stylistickými změnami ("pro věc" místo "na věc", "z ruky do ruky" místo "současně", "zanikne" místo "může se odvrátiti").

Občanský zákoník měl o reálných břemenech jen některé nepostačitelné předpisy [§§ 443, 530 a 848 a)]. Superrevisní komise nijak neustanovila jejich obsah, poněvadž pojem reálného břemene je již v právní nauce obecně běžný. Nicméně považovala za potřebné, aby se pro jejich právní povahu vytklo, že jsou to závazky dočasného vlastníka nějaké nemovitosti, které, založeny smlouvou nebo posledním pořízením, vznikají zápisem do knih veřejných. Dle uvedené jejich povahy může býti plnění vymáháno od vlastníka, za jehož vlastnictví k splatnosti dospěly, tak i od vlastníka přítomného, ale od tohoto pouze z nemovitosti, která reálným břemenem je zatížena. Při tom ovšem, pokud reálné břemeno záleží v dávkách naturálních nebo v podobném plnění, změní se v peněžitou náhradu, která při exekuci z nemovitosti může dojíti uhrazení. Superrevisní komise připojila, že o zhoršení zatíženého předmětu platí i při reálných břemenech tytéž předpisy jako při právu zástavním (§§ 336 až 338).

Ustanovení § (1), odst. 2 osnovy subkomitétu o reálných břemenech bylo zařaděno s některými změnami jako § 1315 osnovy.

Jak návrh subkomitétu, tak i návrh superrevisní přibližují se - snad více než jinde - v právu dědickém i po stránce systematické i obsahem občanskému zákoníku z roku 1811 ve znění, vytvořeném první a třetí novelou. Nedotčeny zůstaly základní zásady dědického práva proto, že se jednak stoletým zachováváním vžily, jednak že vcelku, zejména budou-li odklizeny jisté rozpory a dvojakosti, vyhovující po stránce vědecké i po stránce praktické a nelze předvídati, zda energické zavedení novot, sahajících do hloubky, bylo by konec konců pokrokem - v dobrém smyslu slova.

Následkem zákona o zrušení fideikomisů (č. 179/1924 Sb. z. a n.) odpadla skupina ustanovení, jež tuto látku upravovala (§§ 618 až 645 obč. zák.), vypuštěna byla také některá příliš kasuistická ustanovení o odkazech. Zato však přišla četná ustanovení rázu materiálně právního, která dosud byla v rámci patentu o nesporném řízení. Po tomto sjednocení materiálně právních ustanovení v zákoníku občanském bylo voláno s různých stran, posléze sjezdem německých právníků v Brně roku 1925. Subkomitét tuto změnu sám nenavrhl, protože se obával, že by změna taková vybočovala z původně určených mezí revise občanského zákoníka. Jako jinde, uplatnilo se i zde rozšíření hranic práce revisní, a jistě právem: aby na delší dobu provedena byla vyhovující úprava občanského práva a dospělo se potřebného ustálení a vžití nového zákoníka.

Komise superrevisní si byla vědoma toho, že dědické právo patří s hlediska vědecké systematiky na konec, ale přes to se rozhodla, ponechati je tam, kde je měl občanský zákoník z roku 1811, jen s tou změnou, že všechny hlavy, jednající o právu dědickém, budou shrnuty ve skupinu pod společným záhlavím "Právo dědické".

Superrevisní komise důsledně se vyhýbá takovým ustanovením, která by obsahovala pouhou definici. Ale § 531 obč. zák. vedle definice má i normativní obsah, ježto ustanovuje, že práva a závazky pouze osobní k pozůstalosti nepatří. Byl proto do nového ustanovení § 378 pojat jen tento normativní obsah bývalého § 531. § 532 obč. zák. byl rozložen na §§ 377 a 379, ale jinak ponechán, až na to, že na místě málo vhodného slova "nazývá se" užito bylo slova "je" a vynechána byla věta, která charakterisovala dědické právo jako právo věcné, což je jednak zbytečné, jednak nesprávné. Ostatní změny mají ráz toliko stylistický. Ale při jednání o §§ 800 a násl. se shledalo nutným výslovně ustanoviti v § 378, že nároky zažalované (t. j. byť i jinak byly povahy pouze osobní) do pozůstalosti náležejí.

§§ 533, 534 obč. zák. byly podstatně zkráceny a sloučeny v § 380. Na místě nepřesného rčení, že dědické právo se zakládá "na zákoně", užito správného "na poměru rodinném " (t. j. příbuzenském nebo manželském). Slovem "působiti" na místě "trvati" má se pregnantně vyjádřiti možnost současného uplatnění různých důvodů. Důvody byly seřaděny podle své síly. Malá tekstová odchylka proti osnově z r. 1931, záležející ve škrtnutí slova "zpravidla" a citace paragrafu odpovídajícího § 726 obč. zák., vyvolána byla změnou § 546; srv. níže.

Komise si byla vědoma toho, že lze diskutovat o vhodnosti rozlišování "dědictví" a "odkazu". Po vydání návrhu subkomitétního ozvaly se hlasy pro i proti. Ale po uvážení, že, kdyby se tento vžitý a v jistém smyslu slova základní rozdíl odstranil, nastanou reflexní účinky na celou soustavu dědického práva, při čemž nejistota nebo i nebezpečí takové radikální změny nebude jistě úměrné tomu, co by se změnou získalo, rozhodla se komise soustavu občanského zákoníka podržeti. Změny učiněné v převzatém § 535 obč. zák. (§ 381) jsou jen rázu stylistického.

V § 536 obč. zák., jak je formulován v § 382, vyjadřuje se lépe než v tekstu původním, že před smrtí zůstavitele dědické právo nevzniká, a že tedy, když někdo zemřel před zůstavitelem nebo zároveň s ním, nevstupují jeho dědicové v právo, jehož dosud nenabyl. Druhá věta ovšem logicky plyne z první. Ale ponechává se, tvoříc antithesu k větě první.

Na připomínku nejvyššího soudu vynechávají se v § 537 obč. zák. (§ 383) slova. "volně zděditelná práva" jako zbytečná. Slova "dědictví se ujal" ani navrhované "v dědictví se uvázal" nebylo uznáno vhodným, aby se nemyslilo na to, co nastane až po přikázáni (odevzdání) dědictví. Proto bylo zvoleno slovo "nabyl". Slovy "přechází jeho právo" se míní, že dědicové nabývají práva, jaké měl dědic předčasně zemřelý. Dědickou způsobilost musí míti takoví dědicové v době, kdy na ně dědické právo přechází, t. j. zpravidla v době smrti prvního dědice.

Při logickém rozboru § 538 obč. zák. shledáno, že první věta obsahuje samozřejmost, kterou zde nelze výslovně vytýkati, nevytýká-li se jinde (zejména při vlastnictví). Druhá věta mluví o zřeknutí a patří do § 390. Třetí věta, připojená subkomitétem podle dvorského dekretu č. 888/1845 sb. zák. soud., patří pod ustanovení předchozí skupiny. Proto bylo z této věty utvořeno samostatné ustanovení § 384 a přiřaděno pod rubriku "Nápad dědický".

Uvažováno bylo o připomínce finanční prokuratury v Praze, že se má pamatovati na možnost, aby zůstavitel posledním pořízením zůstavil svoje jmění nadaci, která se teprve tímto ustanovením utvoří. Této připomínce komise vyhověla v § 385. Námitka, že jsou i útvary, o nichž je sporné, jsou-li právnickými osobami, a na něž by se toto ustanovení mělo také vztahovati, odmítnuta byla poukazem na to, že se zde neřeší otázka, jaké trvající útvary mohou děditi, nýbrž jen případ, že zůstavitel může platně poříditi na prospěch subjektu, který zatím ještě neexistuje. Ale tu přijde prakticky v úvahu jen nadace.

Konečně dlužno poznamenati, že první věta. původního tekstu občanského zákoníka týkala se nepřímo také omezení řeholníků co do způsobilosti k právům. Komise superrevisní se nestaví za zmínku důvodové zprávy subkomitétu k § 538 obč. zák., nýbrž shodla se na formulaci, že, uzná-li zákon, že řeholníci jsou k dědictví způsobilí, jest opačné snad stanovisko církevního práva pro stát irrelevantní.

Vzhledem k četným připomínkám, které žádaly přiostřeni § 540 obč. zák., byla do tekstu v § 386 vložena za slovy "proti zůstaviteli" další slova "jeho dětem, rodičům nebo manželu". Vrátiti se, vůbec k tekstu přednovelovému považovala komise za přílišné. Slovo "zločin" pokládala komise za vhodno ponechati přes to, že snad trestním zákonem v budoucnosti nabude poněkud jiného smyslu. I tak postihne činy, které má na mysli § 386. Otázkou činů za hranicemi spáchaných není třeba se zabývati. Tu zasáhnou jednak kolisní normy práva trestního, jednak i klausule o ordre public. "Rodiči a dětmi" myslí se ve smyslu § 75 ascendenti a descendenti v linii přímé bez rozdílu stupně.

Výrazy "pokud lze z okolností souditi, že..." vynechávají se proto, že odpuštění je projev vůle a jako takový se může samozřejmě státi buď výslovně nebo mlčky. Doplněno bylo, že po smrti zůstavitele stačí prominutí toho, komu bylo ublíženo; pomýšlí se zvláště na případy, kdy zločin byl spáchán až po smrti zůstavitele. Po stránce stylistické se sjednocuje terminologie tak, že se v §§ 386 a násl. klade v stejném smyslu výraz "vyloučení z dědictví".

Logicky správné přemístění §§ 542, 541 obč. zák. provedla již osnova subkomitétu, takže § 542 obč. zák. odpovídá § 387, § 541 obč. zák. pak § 388.

Rozšířením tekstu § 542 obč. zák. v § 387 o slova "zfalšoval nebo podvrhl" jednak se rozvíjí myšlenka, kterou měl zahrnouti výraz "potlačil", jednak se koordinací těchto tří pojmů jasně vyjadřuje, že vždy musí jíti o čin úmyslný. Ustanovení o náhradě se vypouští (jako jinde), protože je samozřejmé, že nárok takový vznikne, kdykoliv budou splněny podmínky §§ 1120 a násl. Slovo "změna" bylo vypuštěno, protože je také projevem poslední vůle.

Proti § 541 obč. zák. se především namítalo to, že se jeho vlivem značně stlačuje význam §§ 540, 542 obč. zák., ježto potomci dědice vyloučeného budou děditi, když vyloučený předek jejich zůstavitele přežije. Dále bylo namítáno, že tu je rozpor mezi tímto ustanovením a §§ 780 a 795 pův. tekstu. Konečně bylo uvažováno o tom, že § 542 obč. zák. nemluví o odpuštění, ač i tu může se taková situace vytvořiti. První námitka odmítnuta byla poukazem na to, že není důvodu trestati děti za vinu otcovu. Rozpor s §§ 780 a 795 obč. zák. byl odklizen novou formulací § 780 obč. zák. v § 590 a § 795 obč. zák. v § 608 této osnovy. Ustanovení o prominutí bylo vsunuto. Poznamenává se, že v případech § 387 nemusí jíti o činy trestné. Po těchto úvahách se setrvalo při tekstu navrženém se změnami rázu stylistického.

§ 543 obč. zák.byl škrtnut, protože jednak je málo praktický a v jiných zákonodárstvích se nevyskytuje, jednak byl jeho obsah dosti sporný. Podobně bylo usneseno škrtnouti i § 544 obč. zák.

V souhlasu s připomínkou nejvyššího soudu byla vypuštěna poslední věta připojená subkomitétem k § 545 obč. zák. Sporná otázka, má-li býti rozhodnou způsobilost v době od nápadu do přihlášky dědicovy (Unger-Strohal) nebo v době od nápadu do přikázání dědictví, byla rozhodnuta v § 389 na prospěch možnosti druhé. Tím se stalo zbytečným zvláštní ustanovení o případech § 387, které nastanou v době projednávání pozůstalosti. Ostatní změny mají povahu stylistickou.

Vzhledem k této formulaci se vypouští § 546 obč. zák., který ani dosud neměl valného významu.

§§ 547 až 550 obč. zák. i s doplňujícím návrhem Dr. Reissmanna na sjezdu německých právníků r. 1925 souvisí těsně s ustanoveními o nabývání dědictví. Proto v této souvislosti se vynechávají a bude o nich jednáno až při §§ 613 a násl.

Z § 551 obč. zák., jenž byl převzat do § 390, byla k návrhu Svazu soudců vynechána věta "není sice nutno zachovati obřadnosti posledního pořízení", připojená subkomitétem, jako samozřejmá a zbytečná. Po této změně bylo nutno vynechati i slovo "však" v dalším tekstu. Jinak byl § 551 obč. zák. převzat beze změny, a to i s presumpcí poslední věty. Ač bylo navrhováno presumpci obrátiti, bylo setrváno při znění dosavadním, a to z důvodů praktických. Neboť zřeknutí bývá vyváženo jiným poskytnutím a na tom pravděpodobně participují i dědicové renunciantovi. Ke zrušení smlouvy renunciační stačí contrarius consensus, vyjádřený jakoukoli formou.

§ 552 obč. zák. byl přijat v § 391 bez podstatné změny. Komise však pokládala za účelné vysloviti v zákoně všeobecné pravidlo o výkladu posledního pořízení. Bylo pro ně navrhováno místo v § 565 obč. zák., komise volila nejprve samostatný paragraf za § 393, ale na konec je umístila jako samostatný § 392. Zásada sama pochází z konečných slov § 558 obč. zák.

§ 553 obč. zák. byl v § 393 převzat bez věcné změny.

Aby se zjednodušila terminologie, byl položen v § 394 na místě slov "pouhý díl" výraz "podíl". Jinak byl převzat § 554 obč. zák. v § 394 beze změny.

§§ 555, 556 obč. zák. byly jen se stylistickými změnami převzaty jako §§ 395 a 396, jen bylo v druhé větě § 396 ostřeji vyjádřeno, že jde o pouhé vykládací pravidlo.

§§ 557 a 558 obč. zák. byly sloučeny do § 397 bez věcných změn, ježto tvoří myšlenkový celek. Učiněné změny jsou jen stylistické a z poslední věty § 558 obč. zák. byl utvořen samostatný § 398, aby bylo jasné, že se vztahuje na všechny předcházející paragrafy.

§ 559 obč. zák. byl v § 399 jen stylisticky upraven, zejména pak vypuštěno slovo "vždy" vzhledem k tomu, že jde o pravidlo vykládací a není třeba slov tak kategoricky znějících.

Pod rubrikou " Uvolněný podíl" za § 560 obč. zák., který byl převzat jen s malou zrněnou stylistickou jako § 400, následují spojené §§ 561, 562 obč. zák. v § 401. Při projednávání § 689 obč. zák. (srv. níže §§ 503 až 505) bylo shledáno, že za dnešních poměrů často by formulace přijatá subkomitétem odporovala skutečné vůli zůstavitelově, a proto bylo připojeno vykládací pravidlo poslední věty, formulované podobně jako druhá věta § 396. Vzhledem k tomuto doplňku byla pak škrtnuta první věta § 562 obč. zák., v osnově z r. 1931 ještě převzatá, neboť svým kategorickým zněním byla s přijatým doplňkem vlastně v rozporu.

Vzhledem k námitce Svazu soudců, že subkomitétem nově připojená druhá věta § 563 obč. zák. se příčí zásadě přiblížení skutečné vůli zůstavitelově, a dále z obavy, aby nevznikaly přílišné komplikace, byla tato věta v § 402 vypuštěna a setrvalo se tak při dosavadní zásadě "portio accrescit cum suo onere".

V §§ 564, 565 obč. zák., převzatých v §§ 403, 404, nebyly provedeny věcné změny. Slovem "ustanovení dědice" rozumí se nejen pojmenování dědice nýbrž i určení podílu. Vypuštěna byla zmínka o "plných smyslech", poněvadž je kryta buď slovy "s rozvahou" nebo § 406 pak zmínka o "podvodu a podstatném omylu", protože je kryta §§ 409, 411.

V následující skupině ustanovení (§§ 566 až 569 obč. zák.) byla především provedena změna systematická, aby podobně jako jinde v zákoně při obdobných ustanoveních se začalo nezpůsobilostí pro nedostatek věku (což umožní i zjednodušení § 568 subkomitétu). Pak následuje v § 406 § 566 obč. zák. (skutková nepříčetnost) a v § 407 § 568 subkomitétu (formální zbavení svéprávnosti).

§ 569 obč. zák. byl přijat v § 405 se změnou stylistickou, aby k námitce nejvyššího soudu proti nepřesné větě motivů subkomitétního návrhu bylo konstatováno, že soud nebo notář v každém případě pořízení sepíše, a že o platnosti jeho rozhodne soudce ve sporu, bude-li popíráno. Zpravidla bude míti ovšem zaznamenaný výsledek šetření význam rozhodující, ale nutné to není.

Po úpravě stylistické byl převzat v § 406 i § 566 obč. zák., v němž bylo však úmyslně užito slova "opojení", aby zahrnovalo i případy opojení narkotickými jedy (morfiem, kokainem atd.).

K obšírné debatě dal podnět § 567 obč. zák. S jedné strany byl názor, že tento paragraf by měl býti vůbec škrtnut, protože s hlediska psychiatrického je "lucidum intervallum" věc dávno překonaná, uznaná za omyl. Na druhé straně nelze přehlédnouti možnost, že se někdo úplně uzdraví, ale chtěl by učiniti poslední pořízení ihned, nečekaje, až bude úplné zbavení svéprávnosti pravoplatně zrušeno. Proč by testament zdravého člověka měl býti neplatným, kdyby snad zemřel před znovunabytím svéprávnosti, pořídiv před tím v řádné formě? Těmto nesnázím se vyhovuje tím, že se do prvé věty § 407 vkládá výraz "ledaže by se byl uzdravil". Nebude tedy kriteriem platnosti "jasný okamžik", nýbrž duševní zdraví v době testamentu, a platnosti nevadí, že úplné zbavení svéprávnosti ještě trvalo. Vznikl-li by o platnost testamentu takové osoby spor, musilo by býti bezpečně prokázáno, že ona osoba při zřízení testamentu byla při plném duševním zdraví (jinak by platnosti vadil § 406). Poslední pořízení zřízené osobou svéprávnosti zbavenou ve stavu nepříčetnosti, nestane se platným, když se zřizovatel později uzdraví. Myšlenka, vyjádřená formulací subkomitétu o osobách zbavených částečně svéprávnosti pro choromyslnost nebo slabomyslnost, dochází vyjádření poslední větou § 407. Z poslední věty subkomitétního návrhu § 568 byl utvořen nový § 408, při čemž byla tato věta návrhu přiměřeně přestylisována. Dodatek pomýšlí na případy, nebylo-li by zákonných dědiců, a řeší je akrescencí.

§ 570 obč. zák. byl převzat v § 409 z návrhu subkomitétního jednak s některými změnami stylistickými, jednak s meritorními změnami, a to že byla vypuštěna zmínka o podstatných vlastnostech osoby a že vedle věci uveden byl i podíl dědický, který sotva bylo možno zahrnouti do pojmu věci podle § 80. Tato formulace byla přijata zejména proto, že se nechce prejudikovati rozdílu mezi omylem v pohnutce a omylem v obsahu.

§ 571 obč. zák. se přijímá v § 410 beze změny a upozorňuje se na důraz, položený na slovo "jen". V § 572 obč. zák., převzatém v § 411, se škrtá slovo "výslovně" jednak vzhledem k připomínce nejvyššího soudu, jednak i vzhledem ke změně provedené v § 570 obč. zák. (§ 409). Superrevisní komise schvaluje i škrtnutí §§ 573, 574 obč. zák.

Před §§ 575, 576 obč. zák. (§§ 412, 413 této osnovy) byla přesněji formulována rubrika. V ustanoveních samých provedena jen ta změna, že na místě slov "okolností" položeno bylo přesnější slovo "závady"; § 413 byl upraven stylisticky.

V obšírné povšechné debatě o otázce obřadností posledního pořízení bylo jednáno o dvojím směru: jednom, který by měl formy posledního pořízení zostřiti, čímž by se přiblížil právu slovenskému a podkarpatoruskému, a o druhém, který pokládá volnost pořizovací, jak jest obsažena v dosavadních ustanoveních občanského zákoníka, za velkou přednost, od které nemá býti upuštěno. Důvodem, proč superrevisní komise se přiklonila k směru druhému, jest jednak to, že škody z uvolnění forem nemohou býti nikdy tak veliké jako škody vznikající z jich zostření (množství neplatných pořízení), jednak to, že uvolnění forem testamentních vyhovuje i kulturnímu vzestupu obyvatelstva, jednak i to, že všechny vědecké autority - i zahraniční - zabývající se osnovou subkomitétu, vyslovily se proti zostření forem testamentu. Zásadně se tedy zostření odmítá. Odmítá se však také opačná myšlenka dalšího uvolnění formálností posledního pořízení, protože v jisté míře obřadností, ustanovených donucující normou zákona, je důležitá záruka pravosti, ale i rozvážnosti posledního pořízení.

Úvodní ustanovení o formách posledního pořízení v § 577 obč. zák. bylo zachováno v § 414 po menší stylistické úpravě, ačkoliv nemá normativního obsahu a jest jen dobrým úvodem pro další ustanovení.

Vzhledem ku předem zaujatému stanovisku vrací se komise superrevisní v § 415 zásadně k § 578 obč. zák. Pořízení musí býti vlastní rukou napsáno - nestačí tedy písmo strojové - a podepsáno jménem (po případě i trvale a nesporně užívaným pseudonymem) zůstavitelovým. Při tom nebude zásadně neplatno (není-li jiných důvodů) ani to, co zůstavitel snad dopíše po podpisu hlavních ustanovení posledního pořízení, lze-li míti za to, že i tento dodatek je podpisem kryt. Následkem škrtnutí poslední věty § 580 obč. zák. ve formulaci subkomitétu je zřejmé, že lze užíti kteréhokoli vlastnoručního písma při posledním pořízení. Proto se také v uvozovacím zákoně implicite zrušuje dvorský dekret č. 938/1846 sb. zák. soud. o písmu hebrejském. K doporučení občanského zákoníka co do datování se připojuje podle návrhu subkomitétu i doporučení co do sešití volných listů posledního pořízení. Toho ovšem nebude třeba, podpíše-li se ke konci každý list, ale i jinak bude účinek nezachování se podle doporučení zákona otázkou jednotlivého případu. Nebylo výslovně zdůrazněno "celou závět" nebo "celý dovětek", poněvadž stačí, bylo-li vlastnoručně napsáno, co tvoří projev právně závažný.

Také při projednávání § 579 obč. zák. se komise superrevisní vrátila v § 416 ke znění občanského zákoníka. Není tedy třeba současné přítomnosti všech tří svědků, doporučuje se jen spojiti listy, aby nevzniklo nebezpečí podvrhu, není třeba, aby zůstavitel listinu podepsal před svědky. Doložka "která nasvědčuje svědeckému poslání" může býti nejrůznější, třebas i slova "jako starosta" nebo podobné, vyznačující solemnitu svědectví. Komise pokládá dvorský dekret ze dne 4. září 1771 (Kropatschek, VI, str. 377), zakazující duchovním osobám sepisovati poslední pořízení, za zrušený a nepotřebující tudíž výslovného zrušení v uvozovacím zákoně. Podnět nejvyššího soudu, aby se vytklo, že svědkové musí býti s to potvrditi, že v osobě zůstavitelově se nepřihodil ani podvod ani omyl, řeší se zvláštním ustanovením (§ 430). V závěrečné redakci byl § 416 ještě doplněn dalším doporučením, aby svědkové připojili k svému podpisu znaky je blíže určující. Účelem je umožniti, aby se totožnost svědků v případě potřeby dala snadno zjistiti. Doporučení tomu bude vyhověno nejúplněji připojením přesné adresy, ale pomýšlí se také na případy, zvláště v některých krajích časté, že je v obci několik osob stejného jména, které se rozlišují rozmanitými přívlastky nebo přezdívkami, atp.

V § 580 obč. zák. převzatém v § 417 byla škrtnuta poslední věta, připojená subkomitétem, v první větě pak slovo "rovněž", které pozbylo smyslu formulací předchozího paragrafu. Tím, i formulací druhé věty, vrací se osnova k původnímu znění § 580. Slova "nemůže psáti" znamenají jak to, že zůstavitel psáti neumí, tak to, že psáti nemůže na př. pro ochrnutí ruky atp. V následujícím § 418 přijata první věta § 581 obč. zák. ve znění subkomitétu. Ustanovení druhé věty bylo vloženo do věty první a bylo formulováno záporně, aby bylo patrno, že platnosti nevadí, přečetl-li pořízení také pisatel, jen když bylo přečteno i svědkem, který je nepsal. Zdůrazniti třeba, že jde o zůstavitele, který právě toto poslední pořízení nemůže čísti (i když třebas jinak čísti umí a může), a dále že čtením nutno rozuměti i pochopení toho, co se čte (znalosti řeči), zůstavitelem i všemi třemi svědky.

Ve všeobecné debatě o §§ 585, 586 obč. zák. projevilo se shodné mínění že ústní pořízení nutno zachovati, a to jako formu řádnou, jejíž platnost nebude časově omezena. V § 585 obč. zák. převzatém v § 419 byla vypuštěna slova "a jsou s to... ani omyl", protože budou vyjádřena všeobecným ustanovením o způsobilosti svědků.

§§ 419 a 420 pak rozšířeny byly vsunutím podstatného obsahu § 65 nesp. pat. Podstatný obsah byl zčásti připojen k § 419, zčásti formulován jako nový § 420. § 586 obč. zák. byl přijat v § 421 jen se stylistickými změnami.

Změna formulace § 587 obč. zák. v §§ 422, 423 má ten smysl, že se oddělují při soudním posledním pořízení písemném náležitosti podstatné (§ 422) od nikoliv podstatných (§ 423 - viz slovo "nechť"). První věta § 587 obč. zák. byla vypuštěna, ježto nemá normativního obsahu. V § 423 bylo doplněno, že soud vydá zůstaviteli potvrzení mohlo by se tak státi zvláště vydáním ověřeného opisu protokolu.

§ 588 obč. zák. byl přijat do § 424 se stylistickými změnami, které byly nutné, aby se mohlo odkázati na obsah §§ 422 a 423. Bylo konstatováno, že by nevyhovovalo, aby pořizovatel přinesl zápisek svého pořízeni a připojil jej k protokolu, že však je přípustné, aby pořizovatel svou poslední vůli četl ze zápisku, který s sebou přinesl.

Při jednání o § 589 obč. zák. převzatém v § 425 bylo přes učiněné námitky setrváno na tom, že je třeba dvou přísežných osob soudních, a obnoveno ustanovení občanského zákoníka, že jednou z nich musí býti osoba, které v místě přísluší úřad soudcovský. V § 426 (§ 590 obč. zák.) bylo vyhověno stylistické připomínce nejvyššího soudu a závěrečná slova o zřízení protokolu byla vynechána jako zbytečná.

Uvažovalo se o testamentu zřízeném na venkově (§ 2249 něm. obč. zák.), ale superrevisní komise se usnesla nezařaditi podobné ustanovení, protože toho není třeba a forma taková poskytuje poměrně málo záruk.

Nový § 427 byl jednodušeji formulován než v tekstu subkomitétu. Upozorňuje se, že řádně zřízeným pořízením notářským je takové, které přesně vyhovuje podmínkám ustanoveným v notářském řádu.

Superrevisní komise se usnesla na podnět nejvyššího soudu obnoviti v § 429 první větu § 582 obč. zák. se stylistickou změnou. Druhá věta se však pokládá za zbytečnou ve shodě s důvody subkomitétu. Po delší debatě byl pak schválen i návrh subkomitétu na škrtnutí § 1248 obč. zák. a na formulaci § 583 obč. zák. v § 428 ve znění navrženém subkomitétem. Oba paragrafy obdržely rubriku "Společná ustanovení". Škrtnutí § 584 obč. zák. jako bezobsažného bylo rovněž schváleno.

Pod rubrikou "Svědkové posledního pořízení" klade se nejprve ustanovení všeobecné, o němž bylo jednáno již při ustanoveních předchozích. Vychází z názoru, že úkolem svědků je především, aby potvrdili totožnost zůstavitelovu.

V § 431 (§ 591 obč. zák.) provedena byla ta změna, že svědecká nezpůsobilost postihuje osoby částečně zbavené svéprávnosti vůbec (nejen choromyslné a slabomyslné), a jazyková znalost se žádá, jen co se týká projevů zůstavitelových, jež mají býti učiněny vůči svědkům, na př. při allografu jen co do prohlášení, že listina obsahuje vůli zůstavitelovu.

Po delší debatě bylo usneseno neobnoviti původní § 592 obč. zák. Při tom byly rozhodnými jednak důvody justiční komise panské sněmovny (str. 86, 87), jednak zejména úvaha, že by skutečnosti, zůstaviteli neznámé a neseznatelné, mohly býti důvodem neplatnosti jeho posledního pořízení.

V § 432 (§ 594 obč. zák.) přijato bylo dosavadní znění občanského zákona "jeho placení lidé domácí" a vynechána slova "bydlí-li s ním ve společné domácnosti". Návrhům na rozšíření § 594 obč. zák. na další kategorie osob nepovažovala superrevisní komise za vhodné vyhověti. Poslední věta byla zachována, neboť znamená, že jen onen určitý passus potřebuje čtvrtého svědka, a nebude-li ho, nebude to míti vliv na platnost ostatního obsahu pořízení.

Ustanovení § 433 (§ 595 obč. zák.) bylo ponecháno, ač si komise superrevisní uvědomila, že judikátem č. 55 z 26. května 1863 bylo označeno jako zbytečné a bezvýznamné. Judikát přehlíží, že, bude-li něco zůstaveno pisateli testamentu atd., nestačí pouhý podpis přítomných tří svědků, nýbrž bude podle druhé věty § 432 třeba, aby zůstavitel před těmito třemi svědky výslovně prohlásil, že napsané poslední pořízení obsahuje nařízení ve prospěch toho, kdo poslední pořízení psal, což je další důležitou garancií, že listina obsahuje skutečnou vůli zůstavitelovu. Z toho důvodu byl § 595 obč. zák. převzat, a to tak, jak byl navržen subkomitétem.

§ 596 obč. zák. byl v § 434 zkrácen a stylisticky upraven. Osobami zúčastněnými jsou míněny osoby, jejichž účast je podmínkou platnosti posledního pořízení, nikoli však ten, kdo snad poslední pořízení psal a takovou osobou není.

Z § 597 obč. zák., jak byl formulován subkomitétem, nebyla především do § 435 převzata poslední slova "pro choromyslnost nebo slabomyslnost", a to vzhledem k předchozím usnesením, která nechtějí v tomto směru činiti rozdíl mezi osobami částečně zbavenými svéprávnosti. Na místě slov "mor... obecná" položen byl výraz lépe vystihující povahu epidemie.

Z § 598 obč. zák. nebyl převzat do § 436 passus "z nichž jeden může psáti pořízení", jednak proto, že mohou býti i ústní pořízení s dvěma svědky, jednak proto, že je samozřejmé, že svědek může býti pisatelem, jednak proto, že platí obdobně i § 433, t. j. že, má-li býti pisateli něco zůstaveno, musí toto opatření býti před dvěma způsobilými svědky zůstavitelem potvrzeno nebo vlastnoručně napsáno.

§ 437 je ustanovení nové. Vyhovuje se jím námětům vzešlým z meziministerského řízení, aby totiž pamatováno bylo na možnost posledních pořízení při důlních katastrofách a pod. Jinak byla po opětných poradách odmítnuta snaha případy privilegovaných testamentů rozšířiti. Naopak byl z § 597 obč. zák. vypuštěn i případ plavby námořní, ježto plavby ty samy o sobě nejsou již tak mimořádně nebezpečné, a při stylistické úpravě tohoto paragrafu jasněji bylo vyjádřeno, jednak že "místem" může býti i jednotlivý dům ("na místech"), jednak že nemoc musí býti v příčinné spojitosti se vznikající hrůzou ("plodíc hrůzu, ochromuje..."). Tím spíše byl odmítnut podnět, aby byl § 435 rozšířen i na cestování letadlem, protože, nastane-li v letadle nebezpečí, sotva bude čas na pořizování, a bude malá pravděpodobnost, že, zahyne-li pořizovatel, se zachrání svědci.

Po velmi obšírných debatách, při nichž bylo hleděno zejména k návrhu ministerstva národní obrany, byl formulován § 438 o posledním pořízení válečném. Je rozšířeno na všechny osoby nevojenské a na celou oblast státní. Počátek a konec doby, v které lze zřizovati poslední pořízení válečné, se určuje ministerskou vyhláškou (čl. XLVIII uvoz. a prov. předpisů) a tyto dny jsou pro soudy určeny závazně, takže se nemohou v konkrétních případech zvláště ustanoviti vzhledem k panujícím snad skutečnostem. Doba, určená ministerskou vyhláškou, nemusí nutně zahrnovati celou dobu válečnou ve smyslu branných předpisů a zákona na ochranu republiky.