Proto byste neměli úctu ke státní vlajce komandovat podle vzoru starých rakouských byrokratů takovými policejními prostředky a pod., nýbrž měli byste ji budovati ze spodu tím, že byste splnili požadavky pracujícího lidu Československa, že byste odbourali všechny reakční zákony, které byly odhlasovány, že byste odhlasovali takové zákony jako je zlepšení sociálního pojištění nebo drahotní přídavek v nynější době stálého zdražování, zkrátka takové zákony, které by povznesly poněkud životní úroveň pracujícího lidu. Žádný byrokrat svým nařízením nepřidá úcty státní vlajce. Státní vlajka bude vztyčena vysoko jenom sjednoceným pracujícím lidem tenkráte, až povalí celou reakcí, všechen fašismus, který se dnes snaží v Evropě vyprovokovat světovou válku, nová jatka, nové krveprolévaní. Chci končiti tím, že my ve své rudé vlajce vidíme stále symbol lepší budoucnosti pracujícího lidu v Československu. (Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda dr. Heller (zvoní): Slovo má dále pan sen. dr. Tischer.

Sen. dr. Tischer (německy): Slavný senáte! Byly zde již velmi často pronášeny stížnosti do toho, že se zákony v senátě probičují, takže je zbytečně o tom ještě něco říkati. ovšem nutno však říci, že při tomto způsobu zákonodárné práce není divu, když zákony, které sotva byly přijaty, nutno zase novelisovati, poněvadž se ukazuje, že jsou nedostatečné. Tyto novelisace jsou u nás na denním pořádku, zahanbující to známka naší nedostatečné zákonodárné techniky, zákony, chtějí-li býti dobré, musí býti především jasné. Každý státní občan musí míti možnost jasně porozuměti, jaké povinnosti mu zákon ukládá a co má činiti nebo čeho má opomenouti, aby nepřišel do rozporu se zákony a vydával se po případě trestu.

Předložený zákon o vlajkách ukazuje však tak jako většina našich zákonů vůbec jasnou tendenci ponechati všechno pokud možno nejasné, provádění těchto nejasných ustanovení ponechati uvážení nižších správních úřadů anebo bezpečnostních orgánů, kteří velmi často těchto nejasností používají k tomu, aby určitým skupinám státních občanů, kterým nejsou dobře nakloněni, způsobilí nějakou nepříjemnost a zneužili své moci k různým šikanám.

Bylo by možno radovati se z toho, že se konečně přikročilo k zřetelné úpravě otázky vlajek, odznaků a stejnokrojů, která dosud všem, kteří jsou činní ve veřejném organizačním životě, způsobovala nesmírně mnoho potíží a nepříjemností. že však nynější zákon v té příčině nezjednává jasno, vysvítá již z několika podrobností, které jsou typickými pro ducha, jenž ovládá naše zákony. Zákon neobsahuje ani definici toho, co je vlajka, ani co je stejnokroj. Nadpis §u 2 zní sice: "Pojem vlajky", v textu paragrafu není však o vlajkách vůbec řeči, nýbrž o praporech, praporcích, standartách a podobných předmětech, pro které platí tatáž ustanovení jako pro vlajky. Je vlastně nějaký rozdíl mezi pojmem vlajka a prapor? Nevím. Spočívá snad rozdíl ve způsobu upevnění na žerdi samotné anebo na příčném břevnu anebo je vlajka upevněna na lanu, které běží přes kladku a že tak vlajka může býti vztyčena anebo spuštěna na polovinu žerdi. Také v zákoně ze dne 30. března 1920, č. 252 sb. z. a n., není pojem "vlajka" stanoven: Víme ovšem, jak vypadá státní vlajka a státní znak. Ale co si máme představiti pod "podobnými předměty" v §u 2? Je vůbec nějaký rozdíl mezi vlajkou a praporem anebo je to týž pojem?

Právě tak je tomu s pojmem "uniforma" nebo stejnokroj. Pojem vojenského nebo četnického stejnokroje je každému úplně jasný. Stejnokroj pro příslušníky branné moci nebo četnictva jest jednoduše stanoven předpisy o stejnokrojích. Ale co jsou "jiné nežli vojenské stejnokroje"? V §u 17 zákona objevuje se pojem "národní stejnokroj" Takového něčeho přece na celém světě není, neboť není národa jednotně uniformovaného. Jsou sice národní kroje, jejichž pestrost a různost jsou právě jejich podstatným znakem. Byl bych panu zpravodaji vděčen, kdyby mne poučil o tom, čemu rozuměti pod "národním stejnokrojem". Patří sem snad také t. zv. "dirndly", které mohou míti stejný střih a býti zhotoveny z téže látky, anebo patří krátké kožené kalhoty, které ponechávají koleno volné, se širokými vyšívanými šlemi a pokud možno bílými punčochami lýtkovými ke stejnokrojům, o kterých se mluví ve třetí části? Anebo jsou druhem národního stejnokroje, uvedeného v §u 17?

Stran spolkových praporů a spolkových stejnokrojů, jež povolovati také dosud náleželo zemskému úřadu, nepřináší zákon nic nového. Čeho však obzvláště postrádáme, to jest úprava otázky praporů a odznaků politických stran. Politické strany tvoří v demokratickém státě základ veřejného života, a to bez rozdílu, jsou-li to vládní nebo oposiční strany. Dodnes však není vyjasněno, jakou právní povahu má politická strana vůbec. Ještě nejasnějším se však věc stává, přistoupíme-li k otázce, zdali politické straně přísluší právo používati praporů a odznaků, ačkoli každá politická strana nosí veřejně určité odznaky a symboly, aby v demokratické veřejnosti osvědčovala politické přiznání. Tyto symboly politických stran. subsumují se patrně pod bod 6 §u 3, který praví, že "jiné vlajky a znaky než uvedené v odstavcích 1 a 2 nevyžadují povolení". Na tyto vlajky a znaky vztahuje se patrně také bod 2 §u?, který však má negativní znění a nic positivního neobsahuje.

Stalo se nesčíslněkrát, že četnictvo nebo jiné bezpečnostní orgány prosadily odstranění znaků stran s odůvodněním, že takovýto odznak není dovolen, ačkoli také podle dosavadního zákonodárství není třeba povolení pro nošení nějakého odznaku strany. Tito orgánové staví se právě na stanovisko, že je všechno zakázáno, co není výslovně dovoleno. Samozřejmě bude se vždy postupovati jen proti takovým politickým stranám, které jsou v oposici a málo oblíbeny. Také politické úřady mohou se při takovýchto malicherných metodách velmi lehce schovávati za to, že by používáním symbolu strany, ať to je prapor nebo odznak, veřejný klid a pořádek mohl býti ohrožen, podobně jak jsme to při zákazech svých projevů a schůzí nesčíslněkrát zažili. zpravidla má se však věc naopak. Nikoli nošením odznaků strany anebo používáním praporů a jiných symbolů porušuje se veřejný klid a bezpečnost, nýbrž šikanující namnoze postup úřadů vnáší zcela zbytečně rozrušení mezi obyvatelstvo a porušuje tím veřejný klid.

Je správné: jsou to zpravidla zcela podřízení orgánové, kteří zaujímají takovéto stanovisko. Ale bylo by přece potřebí vydati jasná ustanovení, aby se takovýmto přehmatům zásadně zabránilo. Takovýto postup zvyšuje nedůvěru obyvatelstva a budí v něm přesvědčení, že se měří dvojím loktem, že se děje bezpráví, že se jednomu zakazuje, co se druhému dovoluje, že jednoho hýčkají a druhého šikanují. Takovýmto postupem odůvodňuje se nedůvěra psychologicky. Toho dlužno v zájmu státu velice litovati. Za dnešní těžké kritické doby, ve které všechny síly, ochotné pracovati, mají vystoupiti, aby čelily nouzi doby, bylo by naším nejtoužebnějším přáním, aby strženy byly konečně zdi vzájemné nedůvěry. To se nám však činí velmi těžkým, ba skoro nemožným, neboť při každém zákoně vidíme nějaké ostří, které se obrací proti sudetskoněmecké straně anebo které podle uvážení úřadu možno proti nám obrátiti.

Tisk nám nepřátelský využívá také každé příležitosti, aby štval proti nám. Tak píše "Polední list" o projevu sudetskoněmecké strany v Teplicích (čte): "Jedno dlužno Henleinovi přiznati že neprovokuje. V čele průvodu v Teplicích neseny byly státní vlajky, které vzornou čistotou přímo zářily a snad pro tuto neděli byly zvlášť vyžehleny. Není nejmenšího zákonitého důvodu, aby se proti projevu - alespoň proti jeho vnější výpravě nějak zakročilo." Nyní přichází čertovo kopýtko: "Jinou otázkou ovšem jest, s jakými pocity tito dva praporečníci tuto naši trikoloru nesli, když vedle nich nebo bezprostředně za nimi následovaly červené prapory s bílým polem a velkým znakem sudetskoněmecké strany."

Tu mohli bychom se přece tázati, zdali také pocity dvou praporečníků, kteří nesli naši trikoloru, mají býti uniformovány.

Skutečnost, že naše strana představuje skoro tři čtvrtiny všech Němců v naší republice, nelze se světa sprovoditi. Tím srdečněji bychom si přáli, aby také a vaší strany, kteří representujete český národ, podniknuty byly konečně kroky, aby stržena byla zeď vzájemné nedůvěry, aby slova našeho pana presidenta státu která pronesl v Liberci, v Bratislavě a na jiných místech, proměněna byla skutečně ve skutek. To bylo by ku blahu národů a ku blahu celého státu.

Nemůžeme pro tuto osnovu zákona v této formě hlasovati, nikoli snad, že bychom jako oposiční strana chtěli provozovati oposici za každou cenu, nýbrž se stanovisek zásadních. (Potlesk senátorů sudetskoněmecké strany.)

Místopředseda dr. Heller (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Frank. Uděluji mu slovo.

Sen. Frank (německy): Pánové!

Když jsme šli v létě na prázdniny, nebyla všeobecná situace jistě nijak růžová. Obzvláště na sudetských Němcích spočíval obrovský tlak, mimořádná krise v ohledu hospodářském i politickém. Vylíčili jsme ve výborových schůzích a v plenu dostatečně zánik průmyslu, nezaměstnanost, bídu lázeňských míst a všechnu ostatní nouzi sudetských Němců. Vláda dala si přece zákonem uděliti zmocnění, aby umožnila ve všech těchto oborech rychlejší prací zlepšení, jaké přivoditi může menší korporace, která o všech těchto otázkách měla jednati a je také zmoci. My sudetští Němci jsme však dosud z této práce pocítili velmi málo. Také nyní, na počátku podzimního zasedání, nalézáme na stole jen hubenou stravu devalvačního zákona, který by byl musil býti přijat a proveden již před lety, kdyby byl měl docíliti účinků, které si z něho slibují a jež by byl mohl míti. Pak nalézáme na stole zákon o vlajkách a řádech. Jistě jsme mnoho neočekávali. Neboť víme, že nemůžeme očekávati velkorysé řešení v hospodářských věcech, poněvadž vláda toho není schopna, ježto ve vládě stranicko-politická stanoviska a různosti vykonávají příliš svůj brzdící vliv, než aby bylo možno dojíti k velkorysému řešení.

Ale jedno byli bychom přece alespoň očekávali: pokrok v řešení ožehavé národnostní otázky. Myslíme, že tato otázka jest jednou z otázek, které potřebují nejnaléhavějšího řešení. Řešení této otázky se také nevyhneme. Je tam jednou tak, že národové jsou danými skutečnostmi, je tomu jednou tak, že každý národ má nárok na životní prostor a právo na život, a udržení míru a zdárný další rozvoj Evropy a světa je právě také možný jen tehdy, nastane-li v těchto věcech poctivé dorozumění od národa k národu. Při touze národů po zachování míru je přerozeno, že boj jednotlivých národů o životní prostor a právo na život není vice individuelní věcí toho kterého národa samotného, nýbrž že také všichni ostatní národové maji na tom stejnoměrný a veliký zájem. Měli bychom se tedy domnívati, že právě státy, které se skládají z několika národních skupin, v prvé řadě by se musily snažiti, aby těmto národním skupinám zabezpečily jejich živo2ní prostor a právo na život.

Jestliže naléháme na řešení sudetskoněmeckého problému a důležitost tohoto řešení klademe před všechno ostatní, pak to také nečiníme jen v zájmu naší strany. Myslíme, že stát sám musil by míti největší zájem na tom, aby vnitřním uspokojením národních skupin, jež žijí ve státě, umožnil zdárný další vývoj státu. Sudetskoněmecký problém vznikl při vzniku státu, kdy 3 1/2mil. sudetských Němců vtěleno bylo do státu se svými hospodářskými, kulturními a národními statky. Sudetskoněmecký problém uznaly také již tehdy mocnosti sjednávající mír. Neboť již tehdy učinili tito národové smlouvy o ochraně menšin základem uznání státu. Smyslem a duchem těchto smluv na ochranu menšin bylo právě zabezpečení, životního prostoru a práva na život různých národních skupin, v tomto státě sloučených. Pohlížíme-li na vývoj ad té doby, musíme bohužel jen konstatovati, že z tohoto ducha smluv o ochraně menšin dnes již mnoho nezbylo. Jinak bychom neměli jazykový zákon, který příslušníky mnoha set německých obcí vylučuje z užívání jejich vlastního mateřského jazyka před úřady, neměli bychom správní reformu, která svobodnou správu všemi možnými způsoby rdousí, neměli bychom speciální nezaměstnanost a speciální bídu sudetskoněmeckých krajin, nemuseli bychom konstatovati, že se v německých krajinách přibírají do práce dělníci jiného jazyka a tím ubírají německým dělníkům pracovní místo, nemusiti bychom konstatovati, že přesídlením průmyslu z německého do českého území tvoří se uměle nezaměstnanost v německém území, nemuseli bychom konstatovati, že se při obsazování úřednických míst nepřihlíží ke klíči našeho obyvatelstva, že naopak jsme poškozováni, nemuseli bychom snad také v té míře konstatovati zastavení našeho průmyslu a zbídačení našich lázeňských míst, čehož příčinou jsou přece speciálně obchodně-politické smlouvy, které se sjednávají nikoli s hledisek hospodářských, nýbrž politických, nemuseli bychom konstatovati výnos Machníkův, nemusili bychom konstatovati, že jsme pozemkovou reformou pozbyli tolik a tolik německé půdy, neměli bychom lex Uhlíř, neměli bychom 16.000 německých školních dítek, které nějakými opatřeními jsou nuceny navštěvovati českou školu.

Nebyli bychom snad také četli tento projev "Národní politiky" ze dne 8. října, ve kterém, se doslova praví: "Máme zato, že také Československo a země Malé dohody mají velmi bolestivý bod, který by se dal odstraniti okamžitě, ježto takovéto operace možno provésti bez bolesti. Je to ochrana menšin, na kterou dohlíží Společnost národů. Jde o smlouvy z let 1919/1920, kterými jsme se spojeným mocnostem zavázali k ochraně svých menšin jiné národnosti. Budeme se proto snažiti, aby se politické strany ujaly této věci, která náš stát ponižuje. Skutečnost, že Společnost národů je oprávněna naše zákonodárství o menšinách kontrolovati, je vzhledem k svrchovanosti našeho státu nedůstojná."

Myslím, že jasněji nelze na situaci poukázati, nežli skutečností tohoto projevu v "Národní politice", který nebyl censurován. Slyšíme přece často mnohé krásné řeči, Ale když tyto řeči srovnáváme se skutečností, musíme v mnohých případech konstatovati, že se spolu nesrovnávají. Také náš pan president státu mluvil k nám v Liberci a řekl tam otevřeně, že se staly chyby, že však tyto chyby mají býti také odstraněny. Ale co máme nyní říci tomu, když dále slyšíme, že se v Chebu při státní stavbě, která zadána byla české firmě, zaměstnávají čeští dělníci, když se v okresu chebském při stavbě železnice, při pracích na vrchní stavbě, zaměstnávají čeští dělníci, když se v okresu tachovském při stavbě státního telefonu práce zadávají nikoli domácím německým dělníkům, nýbrž zdaleka přivedeným českým dělníkům, anebo když se ve Stříbře při státních pracích němečtí dělníci, kteří žádají za práci u české firmy, jež tyto práce provádí, zamítají s odůvodněním, že jsou členy sudetskoněmecké strany? Jak s to máme vykládati? Máme si to vykládat tím, že zde je snad nějaká vedlejší vláda která je tak mocná, že slova presidentovi mohou zaniknouti ve větru? Anebo máme s to vykládati tak, že příslušné správní úřad jsou tak národnostně-politicky anebo stranicko-politicky zakotveny, že se přes takovéto věci přenesou? Chceme věřiti dobré vůli a šlechetnému úmyslu pana presidenta, ale co nám pomohou, když je správní orgánové takovýmto způsobem sabotují? Také pan ministr věcí zahraničních Krofta mluvil k nám a označil nás jako druhý státní národ. Ale my se tážeme: Což by tento druhý státní národ nebyl schopen své vlasti si národní věci sám spravovati? Nebyl by tento druhý státní národ schopen, aby z jeho řad bráni byli důstojníci a úředníci podle klíče obyvatelstva. Což není schopen, aby z jeho řad bráni byli úředníci pro četnictvo a policii, ba což není ani schopen, aby z jeho řad k roznášení dopisů v německém území vzat byl německý člověk, takže se tam musí ustanovovati české síly, které vůbec neovládají jazyka obyvatelstva Anebo nemáme býti ani schopni, aby na německé škole mohl býti ustanoven německý školník, takže se tam ustanoví český školník, který se s německými dětmi nemůže dorozuměti?

Nevěříme, že se takovýmto způsobem prospívá poctivému dorozumění od národa k národu. Věříme však, že nutno konečně učiniti začátek k poctivému dorozumění. Neboť, Evropa stojí před dalekosáhlými rozhodnutími. A jen vnitropoliticky konsolidovaný stát bude míti sílu k tomu, aby iniciativně a činně spolupracoval na utváření nové Evropy a nevydával se v nebezpečí, že ve vleku starých překonaných a rozpadávajících se politických koncepcí s pevně přibitým kormidlem hnán bude bez cíle na politických vlnách. (Potlesk senátorů sudetskoněmecké strany.)

Místopředseda dr. Heller (zvoní): Ke slovu již není: nikdo přihlášen,

Dávám slovo k doslovu panu zpravodaji sen. dr. Milotovi.

Zpravodaj sen, dr. Milota: Slavný senáte!

Aby nebylo nedorozumění, dovoluji si upozorniti, že nebylo správné, jestliže pan sen. dr.Vacek zde vytýkal, že ústavní výbor a jeho referent projednávali tuto osnovu zákona úplně nepřipraveni. Dovoluji si zde konstatovati, pokud jde o mě jako referenta, jak jsem též v tom protestu uvedl, že jsem mohl věnovati včerejší dopoledne přípravě a prostudování tohoto návrhu a že také v ústavně-právním výboru jsem referoval právě proto, že nebylo možno požadovati, aby všichni páni členové výboru se připravili, jednotlivě o každém paragrafu. Při této krátké přípravě aspoň já, jako zpravodaj, jsem se mohl na svůj úkol připraviti.

Pokud jde o výtku pana sen. Tischera, že některá ustanovení zákona jsou velmi neurčitá a nejasná, muslim si, že tato výtka není podstatná. Žádný zákon nemůže svá ustanovení precizovati tak, aby nebyla vyloučena určitá neurčitost. Zákon musí pracovati s pojmy, ovšem výklad těchto pojmů náleží potom těm orgánům, kteří se mají starati o uskutečňování těchto ustanovení. Tak zejména i trestní zákon sám nemůže jinak učinit než pracovati s určitými pojmy, neboť nemůže vystihnouti všechny možné případy, ve kterých dojde k jeho aplikaci. Máme také v dějinách zákonodárství příklad takového pokusu o zákon co možná jasný. První francouzský revoluční trestní zákoník se postavili na stanovisko, že má dáti soudci určité směrnice, podle kterých se musí on říditi, takže tedy vlastně soudce zde měl býti pouze mluvčím, který pronáší to, co jest uvedeno v zákoně.

Ale ukázalo se, že tak přesně stylizovaný trestní zákon je v praksi naprosto neuskutečnitelný, a již za tři roky nato byl tento zákon zaměněn novým zákonem, který již přijal větší, volnější dikci nežli původní zákon.

Proto tedy na př. není možno vypočítávati v zákoně všechny případy, kdy je státní vlajka, jak je v tomto zákoně uvedeno, nedůstojně umístěna. To je naprosto nemožné. Zákon musí zde říci: Nedůstojné umístění státní vlajky a pod.

Jenom tolik jsem si dovolil podotknouti k vývodům pp. předřečníka. (Souhlas.)

Místopředseda dr. Heller (zvoní): Budeme hlasovati o osnově zákona, jeho nadpisu, nadpisech jednotlivých částí a paragrafů, jakož i úvodní formuli podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Jsou námitky? (Nebyly.)

Není námitek.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formulí podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. osnova zákona s nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formulí byla schválena padle zprávy výborové ve čtení prvém, souhlasně s předchozím usnesením posl. sněmovny tisk 299.

Z usnesení předsednictva senátu podle §u 54 jedn. řádu budeme ještě v této schůzi hlasovat o projednávané osnově také ve čtení druhém.

Táži se pana zpravodaje, zda navrhuje textové změny?

Zpravodaj sen. dr. Milota: Nikoliv.

Místopředseda dr. Heller: Není tomu tak.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formulí, schválenou právě ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formulí byla schválena podle zprávy výborové také ve čtení druhém, souhlasně s předchozím usnesením posl. sněmovny tisk 299.

Kdo souhlasí s resolucí, otištěnou ve zprávě výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Resoluce se přijímá.

Tím je pořad schůze vyřízen.

mezi schůzí:

Vládní návrhy tisky 296, 300 přikázány výborům zahraničnímu a národohospodářskému.

Zpráva tisk 303.

Místopředseda dr. Heller sdělil usnesení předsednictva podle §u 40 jedn. řádu, že

příští schůze bude svolána písemně nebo telegraficky s pořadem, jenž bude určen.