Začátek schůze v 17 hod. 24 min.
Přítomni:
Předseda dr. Soukup.
Místopředsedové Donát, Klofáč, dr. Bas, dr. Heller, dr. Buday.
Zapisovatelé Kianička, Pázmán.
Celkem přítomno 114 členů podle presenční listiny.
Členové vlády předseda vlády dr. Hodža ministři dr. Dérer, dr. Kalfus, Machník, ing. Nečas, Tučný, dr. Zadina, Zajíček.
Z kanceláře senátní tajemník senátu dr. Bartoušek jeho zástupce dr. Trmal.
Pořad
43. schůze senátu Národního shromáždění republiky československé svolané na
čtvrtek dne 8. října 1936 na 17 hod.
1. Zpráva výborů národohospodářského a rozpočtového o iniciativních návrzích na poskytnutí státní podpory poškozeným živelními pohromami (tisky 6 až 9, 12, 13, 18 až 21, 23, 44, 45, 127, 194, 208 až 217, 224, 226, 227, 233, 238, 244) (tisk 268).
2. Zpráva imunitního výboru o žádosti kraj. soudu trest. v Praze ze dne 25. ledna 1936, č. j. Nt XIX 1/36-4, za vydání sen. Javornického k trest. stíhání pro přečin proti bezpečnosti cti spáchaný tiskem (čís. 1796/1936 předs.) (tisk 180).
Předseda (zvoní) Zahajuji 43. schůzi senátu Národního shromáždění.
Slavný senáte! (Senátoři povstávají.) Od doby co jsme se rozešli na letní prázdniny, až do schůze dnešní, zasáhla úmrtí krutě do našich řad. Odešli nám rychle za sebou tři naši kolegové a spolupracovníci.
Je to senátor Jan Filipínský, jehož činnost na půdě parlamentní obsáhla celých třicet let jeho života, je to dále senátor Karl Wilhelm Michler, jenž byl zákonodárné práce účasten v posledních 14 měsících svého života, a je to konečně senátor ing. Gustav Mayr, jehož parlamentní činnost potrvala pouze posledních 10 měsíců jeho života.
Jan Filipínský zemřel v neděli dne 12. července v Brně ve věku 77 let. Byl předsedou klubu senátorů soc.-demokratické strany dělnické. Byl to nejenom jeden z nejstarších průkopníků československého soc.-demokratického hnutí dělnického, jenž déle jednoho půlstoletí svého života obětoval výchově, organisací a zvýšení životní úrovně našeho dělnictva Jan Filipínský byl také jedním z našich nejstarších, dosud žijících pracovníků na půdě parlamentní, na níž v době svého úmrtí dovršil celých třicet let, byv po prvé r. 1906 zvolen poslancem tehdejšího zemského ještě kuriového sněmu moravského, pak říšským poslancem všeobecného práva hlasovacího ve vídeňském parlamentě, poté členem našeho revolučního Národního shromáždění a na konec členem senátu od jeho počátku 1920 až do konce svého života.
Tato životní dráha zasluhuje v této chvíli našeho vděčného uznání. Z tkalcovského dělníka brněnského vyrostl buditel a vychovatel našeho dělnictva, jeden z organisátorů naší dnešní Moravy, přesvědčený a rozhodný bojovník za naši národní a státní samostatnost a pilný i odborně zdatný zákonodárce, jehož všechen život byl věnován zejména v době obnovené naší samostatnosti zdaru našeho státu, upevnění jeho demokratických řádů a sociální spravedlnosti vůči všem pracujícím a výrobním třídám v republice.
Jan Filipínský se narodil dne 15. srpna 1859 v Brně-Židenicích a tomuto svému rodišti zůstal věren až do své smrti. Byla to tenkráte před 77 lety zbědovaná proletářská vesnice, odkud se rekrutoval porobený lidský materiál do továren textilních německých magnátů brněnských. Dětství zesnulého bylo zalito smutkem, podvýživou a mučednictvím dělnického pária. Ještě skoro jako dítě místo do školy byl nucen jíti již do fabriky. Stal se tkalcovským dělníkem, jako celé řady jeho kamarádů, jeho pracovní doba byla neomezená a jeho výdělek sotva stačil krýti animální potřeby člověka. Řadu let prožil v tehdejších brněnských hladomornách. Ale byla to hlava otevřená, energická a bystrá. Sotva mu bylo 16 let, tedy před celými 60 lety, počal se uplatňovati v tehdejším hnutí dělnickém, mnoho se po večerech a nocích vzdělával, učil a četl, a mladý pilný dělník se stal záhy učitelem svých druhů a organisátorem ve všech zápasech, kde šlo o zkráceni pracovní doby, úpravu mzdy a zvýšení životní úrovně dělnictva. Tato činnost vedla ovšem k tomu, že propadl záhy nelítostné persekuci jak svých zaměstnavatelů, tak i tehdejších rakouských úřadů, byl propuštěn z práce, zbavován chleba a stíhán pokutami i vězením skoro při každém svém počinu. Ale neohrožený jeho duch nikdy nepoklesl. Když mu bylo 34 let, byl povolán do služeb strany a stal se nejdříve administrátorem a později redaktorem soc.demokratického listu brněnského "Rovnost", pak "Červánků", "Rašple" a "Textilníka", čímž byla politická a organizační činnost Jana Filipínského rozšířena na celou Moravu.
Tento mladý, nadšený, osobně tolik sympatický a obětavý dělnický pracovník moravský byl pak povolán i k práci parlamentní. Je tomu letos 30 let, co byl Jan Filipínský r. 1906 zvolen za zemského poslance tehdejšího zemského sněmu moravského. Jeho účast v tehdejších slavných zápasech za všeobecné a rovné právo hlasovací ve staré monarchii jest nám ještě v živé paměti Jan Filipínský stál na Moravě v prvých řadách bojovníků za občanskou rovnost, jež ve svých důsledcích nesmírně zvedla sílu a sebevědomí všech utlačovaných národů a ve světové válce vedla k revoluci proti dynastickému a šlechtickému feudalismu staré monarchie a ke svobodě a sjednocení jejích národů Jan Filipínský byl již v prvých volbách všeobecného práva hlasovacího roku 1907, stejně jako v druhých volbách r. 1911 zvolen poslancem říšské rady vídeňské a svou osobní prací se mezi jinými zasloužil také o to, že z moravského Valašska byl na říšskou radu vídeňskou vyslán náš president Osvoboditel.
V době světové války byl Jan Filipínský všude, kam ho volala jeho povinnost k dělnictvu a k naší národní revoluci, věrným a spolehlivým druhem v našem domácím odboji a byl proto také vyslán do revolučního Národního shromáždění. Byl tu pracovníkem pilným a oddaným, jenž věrně plnil zejména vše to, čeho vyžadoval zájem jeho řádného Brna a celé naší Moravy. Když pak r. 1920 došlo k prvým volbám do senátu Národního shromáždění, vstoupil Jan Filipínský na půdu našeho senátu a zůstal jeho členem po celých jeho dosavadních 16 let až do své smrti. Měl tu neobyčejný smysl zejména pro problémy vojenské obrany naší republiky a byl také po řadu let místopředsedou branného výboru senátu. Po úmrtí Gustava Habrmana byl zvolen předsedou klubu senátorů československé soc. demokracie. Velká byla řada funkcí, jež obětavě vykonával v hnutí dělnickém a ve své straně. Na Moravě byl všeobecně ctěn a vážen jako skutečný patriarcha jejího dělnického hnutí.
I v senátě chováme kol. Filipínského v nejživější paměti. Obdivovali jsme všechnu jeho neobyčejnou pružnost a zdatnost duševní a fysickou v době, kdy již přestoupil 70 rok svého života. Byl to člověk dobrý, na výsost poctivý a spravedlivý. Nikdy nikomu v životě neukřivdil. V životě soukromém měkký jako dítě, byl pevný a tvrdý všude tam, kde šlo 0 obhajobu pravdy proti křivdě a práva proti násilí. Byl bez míry obětavý. Sta a tisíce lidí chodilo za ním ve všech trampotách a úzkostech svých životů a Jan Filipínský pomáhal, kde mohl, a vléval novou důvěru a sílu do srdcí zoufalých. A proto za vše to, co Jan Filipínský vykonal pro lepší život pracujících, pro svobodu našeho národa a pro upevnění naší demokratické republiky, jest hoden naší trvalé, upřímné vděčnosti.
Dne 5. srpna t. r. zemřel ve věku 54 let v Liberci senátor Karl Wilhelm Michler, člen klubu senátorů strany sudetskoněmecké. Narodil se dne 15. listopadu 1882 jako syn lesníka v obci Busch-Ullersdorf. Liberec se pak stal jeho obcí domovskou a obvod liberecký základnou jeho celoživotního působení. Absolvoval textilní školu a státní školu živnostenskou v Liberci, pracoval v různých továrnách jako tkadlec a koželuh, načež vykonal řadu studijních cest v Německu, Francii, Itálii a Belgii a věnoval se povolání učitelskému jako odborný učitel na textilní škole v Šluknově. V době války se přihlásil dobrovolně k vojenské službě, byl tu povýšen na důstojníka a ke konci války byl jmenován inspektorem ministerstva války ve Vídni nade všemi textilními závody ve staré monarchii. Po převratu r. 1920 byl jako učitel pensionován, načež se snažil uplatniti v soukromém podnikání v oboru textilním, aby na konec převzal úřad ředitele zastavárny města Liberce, kterýž úřad spravoval až do své smrti.
Na poli veřejném pracoval zesnulý v německém hnutí tělocvičném, v posledních letech pak vstoupil do politické skupiny dr. Rosche, v níž byl až do r. 1933 členem říšského vedení a organizačním pracovníkem strany. Ve volbách r. 1935 byl pak jako příslušník strany sudetskoněmecké zvolen do senátu Národního shromáždění. V senátě byl členem výboru zahraničního techn.-dopravního a inkompatibilního. Jeho úmrtí bylo překvapením protože se nám jevil mužem pevného zdraví a mladistvého vzezření. Ve své straně požíval obecné vážnosti jako pracovník odborně zdatný a jako člověk skromný, pilný a obětavý. Předsednictvo senátu zaslalo jak rodině zesnulého, tak i představenstvu klubu senátorů strany sudetskoněmecké projevy své upřímné účasti nad úmrtím tohoto člena senátu a položilo věnec na jeho rakev.
Dne 4. září t. r. zemřel nám ještě ve věku 64 let ing. Gustav Mayr, člen klubu téže strany sudetskoněmecké jako sen. Michler. Tento klub ztrácí tedy v několika týdnech své dva členy.
Zesnulý ing. Mayr narodil se dne 28. listopadu 1872 v Kojetíně na Moravě. Jeho dětství bylo pohnuté, protože se se svými rodiči musil stěhovati z jedné stanice do druhé. Otec byl nejdříve úředníkem a přednostou různých stanic ve službách Severní dráhy Ferdinandovy na Moravě, později pak byl jmenován vrchním inspektorem ve Vídni a jako chéf různých tratí této dráhy byl nucen svůj pobyt ze služebních důvodů stále měniti. Matka zesnulého pocházela ze staré německé měšťanské rodiny v Brně. Zesnulý vychodil obecnou školu německou v Brně, načež studoval na gymnasiu ve Vídni a v Olomouci, kde maturoval. Po studiu středoškolském absolvoval horní akademii v Lubně a věnoval se jako inženýr povolání hornickému. Od r. 1897 se stala jeho působištěm Mor. Ostrava. Vstoupil tu nejdříve do služeb důlních podniků Severní dráhy, r. 1911. se pak stal ředitelem dolu ve Slezské Ostravě, odkud pak přešel r. 1916 jako ředitel ke správě dolu Hubertova. Na tomto svém místě byl pak r. 1932 jako vrchní horní inspektor pensionován.
Zesnulý byl činný na poli odborovém a kulturním, do politického života však vstoupil
teprve po svém pensionování jakožto člen strany sudetskoněmecké. Členem našeho senátu se stal po sen. Josefu Hockem, jenž se svého mandátu vzdal dne 23. října roku loňského. Svou funkci senátora vykonával tedy ing. Mayr sotva 10 měsíců. Záhy onemocněl, byl ošetřován na klinice prof. Schloffera v Praze a dne 4. září zemřel. Dnes je tomu, právě jeden měsíc, co byl zpopelněn v krematoriu mor.-ostravském. Také rodině tohoto zesnulého, jakož i jeho senátorskému klubu zaslalo předsednictvo senátu projev své hluboké soustrasti, položilo věnec na jeho rakev a vážený senát souhlasí s tím, aby také tento projev naší účastí byl zapsán do stenografického protokolu o dnešní schůzi. (Senátoři usedají.)
Dal jsem dovolené na dnešní schůzi sen. Fritschovi, Nentvichovi, Pfeiferové, Slámovi, Zmrhalovi, na dnešní a zítřejší schůze sen. Udržalovi na tento týden sen. dr. Havelkovi dr. Krčmérymú, ing. Löhnertovi, dr. Polyákovi.
Senát je způsobilý se usnášeti.
Navrhuji, aby byly dány zdravotní dovolené sen. dr. Hrubanovi na 14 dnů, sen. Tschakertovi do 19. října a sen. Roudnickému na 6 měsíců.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zdvihne ruku. (Děje se.)
To je většina. Můj návrh je přijat.
Místopředseda Donát (převzav předsednictví zvoní) Došel přípis předsedy vlády č. j. 5291/909/S/36 m. r. z 3. července 1936, o jmenování posl. Zajička ministrem.
Žádám p. zapisovatele sen. Pichla, aby přípis ten přečetl.
Zapisovatel sen. Pichl (čte). Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze
Pan president republiky jmenoval rozhodnutím ze dne 2. července t. r. poslance Národního shromáždění republiky Československé Erwina Zajíčka ministrem.
Jmenovaný složil předepsaný slib do rukou presidenta republiky dne 3. července 1936. O tom kladu si za čest učiniti sdělení.
Předseda vlády Dr. M. Hodža v. r.
Místopředseda Donát (zvoní): Došly přípisy sen. Hakena ze dne 4. října 1936, sen Niessnera ze dne 6. října 1936 a sen. dr. Gregera ze dne 7. října 1936 o resignaci na senátorský mandát.
Došel přípis ministerstva vnitra ze dne 10. srpna 1936, č. 5610/36/71, o úmrtí člena senátu Filipínského a o povolání náhradníka Rudolfa Havlíka, jako člena senátu Národního shromáždění.
Žádám p. zapisovatele sen. Pichla, aby jej přečetl.
Zapisovatel sen. Pichl (čte)
Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.
Na místo zemřelého člena senátu Národního shromáždění Jana Filipínského povolávám podle u 2 zákona o složení a pravomoci senátu a §u 56 řádu volení do poslanecké sněmovny za člena senátu Národního shromáždění náhradníka Rudolfa Havlíka, knihkupce n. o. v Ivanovicích na Hané, a vydávám mu ověřující list, opravňující jej ke vstupu do senátu.
Zároveň to vyhlašuji v Úředním listě republiky Československé.
Ministr Dr. Černý v. r.
Místopředseda Donát (zvoní): Do dnešní schůze dostavil se pan sen. Rudolf Havlík a vykoná ústavou předepsaný slib do mých rukou.
Žádám p. tajemníka senátu, aby přečetl příslušnou formuli slibu, a p. sen. Havlíka žádám, aby vykonal do mých rukou slib podáním ruky a slovem "slibuji". (Senátoři povstávají.)
Tajemník senátu dr. Bartoušek (čte)
Slibuji, že budu věren republice Československé a že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Sen. Havlík (podávaje místopředsedovi Donátovi ruce) Slibuji. (Senátoři usedají.)
Místopředseda Donát Došel přípis ministerstva vnitra ze dne 28. srpna 1936, č. 61.189/36/7, o úmrtí člena senátu Michlera a o povolání náhradníka Františka Wernera, jako člena senátu Národního shromáždění.
Žádám p. zapisovatele sen. Pichla, aby jej přečetl.
Zapisovatel sen. Pichl (čte)
Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.
Na místo, uprázdněné úmrtím sen. Karla Michlera povolávám podle §u 2 zákona o složení a pravomoci senátu a u 56 řádu volení do poslanecké sněmovny za člena senátu Národního shromáždění Františka Wernera, obchodníka ve Varnsdorfu, a vydávám mu ověřující list, opravňující jej ke vstupu do senátu.
Zároveň to vyhlašuji v Úředním listě republiky Československé.
Ministr Dr. Černý v. r.
Místopředseda Donát: Do dnešní schůze dostavil se pan František Werner a vykoná ústavou předepsaný slib do mých rukou.
Žádám p. tajemníka senátu, aby přečetl příslušnou formuli slibu, a p. sen. Wernera žádám, aby vykonal do mých rukou slib podáním ruky a slovem "slibuji". (Senátoři povstávají.)
Tajemník senátu dr. Bartoušek (čte): Slibuji, že budu věren republice Československé a že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Ich gelobe, der Čechoslovakischen Republik treu zu sein und die Gesetze zu beobachten sowie mein Mandat nach bestem Wissen und Gewissen auszuiiben.
Sen. Werner (podávaje místopředsedovi Donátovi ruku) Ich gelobe. (Senátoři usedají.)
Místopředseda Donát (zvoní): Došel přípis ministerstva vnitra z 8.října 1936, č. 70.64/ 36/7, o resignaci sen. Hakena a o povolání náhradníka JUDr Václava Vacka jako člena senátu Národního shromáždění.
Žádám p. zapisovatele sen. Píchla, aby jej přečetl.
Zapisovatel sen. Pichl (čte):
Předsednictvu senátu Národního shromáždění republik Československé v Praze.
Na místo, uprázdněné resignací sen. Josef Hakena povolávám podle §u 2 zákon o složení a pravomoci senátu a §u 56 řád volení do poslanecké sněmovny za člena senátu Národního shromáždění JUDra Václav Vacka, redaktora v Praze-Nové Dvory, vydávám mu ověřující list, opravňující jej k vstupu do senátu.
Zároveň to vyhlašuji v Úředním listě republiky Československé.
Ministr Dr. Černý v. r.
Místopředseda Donát (zvoní): Do dnešní schůze dostavil se pan JUDr Václav Vacek a vykoná ústavou předepsaný slib do mých rukou.
Žádám p. tajemníka senátu, aby přečetl příslušnou formuli slibu a p. sen. dr.Vacka žádám, aby vykonal do mých rukou slib podáním ruky a slovem "slibuji". (Senátoři povstávají.)
Tajemník senátu dr. Bartoušek (čte):
Slibuji, že budu věren republice Československé a že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Sen. dr. Vacek (podávaje místopředsedovi Donátovi ruku) Slibuji. (Senátoři usedají.)
Místopředseda Donát (zvoní): Ke slovu se přihlásil pan předseda vlády dr. Hodža. Prosím, aby se ujal slova.
Předseda vlády dr. Hodža: Slávny senát!
Navrhujeme vám devalváciu československej koruny, to je zníženie jej zlatého obsahu. Devalvácia táto, ktorú vám navrhujeme, má byť doplnením devalvácie z r. 1934. Vtedy snížili sme zlatý obsah československej koruny s 44,58 mg na 37,15 mg, tedy o 7,43 mg, to znamenalo o 16 2/3 % vtedajšej parity. Terajšie sníženie zlatého obsahu je menej intenzívne, lebo v strednej polohe činí len 5,94 tým, že z dosavádneho obsahu, tedy 37,15 mg snižujeme alebo navrhujeme snížiť na 32,21 mg až do 30,21 mg. Vzdor tomu, že dnešné sníženie zlatého obsahu je menej intenzívne nežli r. 1934, jeho význam je o veľa väčší a ďalekosiahlejší, lebo týmto krokom prevedieme definitívnu úpravu československej meny. Prispôsobujeme svoju menu stavu, ktorý nastal po rozklade zlatého bloku. Obe devalvácie dohromady, terajšia a z r. 1934, činia priemerne 30 % zlatej parity pred r. 1934. Je to miera, a ku ktorej siahla i Francia a Švajčiarsko. Je u to miera, ktorú určuje nám situácia na devízových trhoch západných zemí, v ktorých má a dojsť ku konečnej stabilizácii meny.
Z dôvodov menovej bezpečnosti, ktorú chceme zachovať pre všetky prípady, navrhujem stanoviť krajné medze zlatého obsahu československej koruny, ako som už povedal, od 32,21 mg do 30,21 mg.
V tomto rámci bude stanovený obsah zlata vo výške strednej, tedy 31,21 miligramu. Prakticky to znamená devalváciu okrúhle 16 %, presne 15,98 %. Takto stanovená hodnota Kč pokladaná má byť a za takú ju pokladáme za pevnú a trvalú, tak ako je pevné a trvalé menové opatrenie západného bloku.
Dochádzali, slávny senát, k tak významnej skutočnosti, ako je dávno očakávaný a dávno nevyhnutný rozklad zlatého bloku, nemohli sme ani my dlho váhať so svojím rozhodnutím, poneváč sme povinní za všetkých okolností starať sa o to, aby sme od nášho hospodárstva odvrátili, všetky škody, ktoré by mu mohly vzniknúť z vývinu svetových devízových trhov.
Konečná štabilizácia západných mien a ich vzťah vzájomných relácií má svoju oporu v základnej potrebe veľkých štátov, aby došlo k ďalšiemu oživeniu svetových trhov a k zvýšeniu medzinárodnej výmeny tovarov.
Dokiaľ svet bol rozdelený na dve veľké skupiny štátov, na šterlingový blok, ktorý previedol devalváciu v priemernej výške asi 40 % pôvodnej zlatej parity, a na druhej strane na skupinu zemí zlatého bloku, ktorá do nedávna zotrvávala na starej zlatej parite, do tých čias nemohlo dojsť ku konečnej úprave menovej a v dôsledku toho ani nie k akémukoľvek obchodne-politickému uvoľňovaniu.
Zvláštne zeme zlatého bloku, ktoré sa nutne musely brániť proti lacnejšiemu tovaru z cudziny, tvorili so svojím čím ďalej zložitejším systémom dovozných kontingentov i na západe ťažko prekonateľnú brzdu medzinárodnej výmeny tovarov.
Po prevedenom prispôsobení zemí zlatého bloku odpadá teraz jedna zo základných príčin tých prekážok, ktoré i československé, tedy naše hospodárstvo tak intenzívne pociťovalo pri vývoze do zemí zlatého bloku. Úsilie, aby došlo konečne k definitívnemu ustáleniu svetových mien a následkom toho i k obchodne politickému uvoľňovaniu, patrí nesporne ku konštruktívnym silám v dnešnej dobe, ktoré môžu prispieť ku zvýšeniu medzinárodnej výmeny tovaru a ku zvýšeniu blahobytu národov.
Najväčší záujem majú na medzinárodnej výmene tovarov zvlášť tie zeme, ktoré si prajú mier a u ktorých celé dosavádne zloženie ich hospodárstva viedlo k intenzívnemu styku so svetovým trhom. Niet pochyby že na vývoji, ktorý vedie k vyššej medzinárodnej výmene zbožia, tedy tovarov, má v prvom rade záujem Anglia, ktorej nielen veľká obchodná a výrobná tradícia v minulosti, ale i zloženie dnešného hospodárstva ako vývozného štátu vyžaduje pokiaľ možno najintenzívnejšej účasti na svetovom obchode. Obdobný so záujem má však medzí inými štátmi i hospodárstvo československé. Aj keď naša účasť na svetovom obchode v pomere k celkovému rozsahu je menšia než účasť Anglie, preca v pomere k nášmu vlastnému hospodárstvu je význam nášho vývozu a naša účasť na svetových trhoch nemenej dôležitá. Nemôžeme a nechceme stáť stranou, pojde-li o definitívnu úpravu svetových mien ako predpokladu lepšieho vývoja medzinárodných obchodných stykov. Tedy nie devalvácia k vôli devalvácii, ale devalvácia kvôli oživeniu medzinárodného obchodu a následkom toho celého svetového hospodárstva.
Je preto záhodno našu devalváciu chápať ako krok stredoeurópskeho štátu, ktorý chce vždy stáť v prvom rade s tými, ktorí všetkými prostriedkami chcú pracovať k hospodárskej stabilite, tedy ku zvýšeniu všeobecného hospodárskeho, avšak i sociálne prehĺbeného blahobytu národov. Patričným pohľadom na toto svetové hľadisko plníme veľkú povinnosť k myšlienke hospodárskeho sbližovania medzi národmi. Pre nás bolo ovšem najdôležitejšie, aby sme svoje menové opatrenie učinili v pravý čas a aby sme pri ňom volili správnu mieru, správny rozsah. Má-li dojsť ku konečnej stabilizácii meny, musí sa tak stať v dobe, keď i väčšina sveta a to je hlavne západný svet pripravuje definitívnu úpravu svojich mien. Krok tak významný, ako je menové opatrenie, ktoré vám navrhujeme, môže celému hospodárstvu v plnej miere prospieť, menovite ide-li o krok definitívny. Sme presvedčení, že ide o krok konečný, a toto presvedčenie má svoju oporu v tom fakte, že k svojmu menovému opatreniu neprikročujeme dnes z nejakej vnútornej, tedy izolovanej nutnosti svojho hospodárstva, ani nie z dôvodu doktríny, ale prikročujeme k nemu po plnej rozvahe dnes preto, aby sme sa pripojili k všeobecnej, súbornej chcem použiť toho slova ku kolektívnej úprave meny, ku ktorej muselo dojsť po rozklade zlatého bloku.
Tým, že naše menové opatrenie nie je izolované, ale že zapadá organicky do celej sústavy menových opatrení celého bloku západných štátov, týmto činom, touto skutočnosťou je nášmu opatreniu daný znak definitívnosti a stálosti. Doba, keď dochádza k nášmu menovému opatreniu, je tedy volená iste dobre. Rovnako však je dôležité pre nás, aby aj rozsah našej devalvácie bol volený správne, aby odpovedal integrálnym záujmom celého nášho národného hospodárstva. Vo svojom návrhu nemohli sme sa riadiť len ohľadom na niektoré dielčie vývozné obory, ktoré by snáď boly žiadali devalvačné procento vyššie, ani sme sa nemohli riadiť tými, ktoré zase z iných dielčich dôvodov žiadali, aby devalvačné procento bolo značne nižšie, eventuálne aby k devalvácii nedošlo vôbec.
Československý priemysel nehľadí na devalváciu ani dnes ešte jednotne. Zostáva ale skutočnosť, že jeho predstavitelia vo Zväze priemyselníkov vyslovovali sa proti devalvácii z r. 1934 uvádzam doslovne ich štylizáciu hlavne z toho dôvodu, že "úprava měnová může se setkati s čekaným výsledkem jen tehdy, děje-li se ve spojitosti mezinárodní, t. j. ve spojitosti s jinými státy."
Terajšie doplnenie československej devalvácie deje sa konštatujme si to skutočne v medzinárodnej spojitosti. Tento predpoklad naša terajšia devalvácia skutočne má. Nezabúdajme ani na to, že doplnením svojej devalvácie na to procento, ktoré odpovedá devalvácii meny francúzskej a švajčiarskej, pohybujeme sa v medziach, proti ktorým nikto vo svete nemôže mať žiadnych obchodne-politických námietok. Nečiníme v prospech svojho vývozu viac, než robí skupina západných štátov, a je-li jasné, že z tohoto titulu nemôže vzniknúť proti nim žiadne odvetné opatrenie, je jasné, že aj pre nás platí to samé. Z toho plynie, že pri našom menovom opatrení tak pokiaľ sa týka doby, ako i jeho intenzity rozhodovala u nás rozvaha o hospodárskej účelnosti, rozhodovala pevná vôľa, aby sme pričlenením Československa k veľkej skupine západných štátov prispeli ku zvýšeniu svojej účasti na svetových trhoch, t. j. aby sme odstránili cenové prekážky vývozu, pokiaľ tuná ešte boly, aby sme pracovali k odstráneniu nezamestnanosti a hospodárskej krízy zvláštne tých krajov, ktorých celkový dôchod je tak silne závislý na zvýšení vývozu.