Pan min. předseda prohlásil, že připustí oposici, ale ne oposici proti státu. Z dosavadní tiskové prakse a ze zkušeností na schůzích mám obavu, aby dnešní koalice se příliš neztotožňovala se státem a aby nedošlo k takovým absurdnostem, že náš tisk byl konfiskován, naše schůze rozbíjeny příslušníky koaličních stran, kdežto henleinovci byli na svých schůzích chráněni bataliony četníků, aby jim byla zabezpečena svoboda slova a volnost projevu a mínění. I v tom jsme odhodláni hájiti všemi prostředky práva konstruktivní oposice.

Oposice naše nebude tudíž nikdy oposicí proti státu, nýbrž bude státi proti dnešnímu režimu. Ostatně dnes máme ještě větší důvod státi v oposici, než v té chvíli, kdy jsme z vlády vystupovali. Tenkráte jsme vystoupili z koalice a z vlády pro připravovanou devalvaci, pro hrozící monopol a proto, že bychom těmito opatřeními rušili slovo dané státním a veřejným zaměstnancům při posledních srážkách, poněvadž jsme jim řekli, když oni se usnesou na tom, že strpí srážky, že my, koalice, budeme všemožným způsobem hledět, aby ceny životních potřeb klesly; a právě po tomto slibu byl vytvořen monopol a byla provedena devalvace, prostředky, které směřovaly úplně jinam, než aby ceny životních potřeb byly sníženy. Toto bylo také důvodem, ale vedle toho byl ještě další důvod, že místo dosavadního skupinového dohodování v koalici nastoupil diktát ne osoby jedné, ale dvou nejsilnějších politických stran; již se nedebatovalo, má-li býti devalvace, má-li odůvodnění a argumenty hospodářské, prostě se řeklo: »Kdo nepůjde plně za devalvací; nemůže zůstati v koalici«. Nemohli jsme při vší své snaze zůstati ve vládě, nemohli jsme zůstati v koalici, poněvadž bychom pod tímto diktátem musili býti činěni odpovědnými za to všechno, co by se potom stalo.

Dnes ovšem máme trpké zadostiučinění. Devalvace neměla těch účinků, které byly slibovány. Snad způsobila, že export v prvních měsících poněkud oživlý vyrovnal svou kalkulaci se svým zahraničním konkurentem, ale ve skutečnosti export, který poněkud v prvních 3 měsících stoupl, zase klesl do dřívější stagnace. Ceny nestouply sice nějak závratně, ale přece jen stouply a stoupají - a přiznám - nejen vlivem devalvace, nýbrž také vlivem monopolu obilního a ohlašovaného monopolu živočišného, zkrátka devalvace zklamala, ačkoli bylo do ní vkládáno tolik nadějí, že je to všelék, který nás z těch těžkostí vyvede.

V monopolu obilním jsme uspokojeni, totiž nikoliv uspokojeni, jsme trpně uspokojeni, že jsme vlastně prorokovali takřka do poslední cifry správně. Upozorňovali jsme na to, že i při podprůměrné úrodě bude míti monopol veliké obtíže, že zbude mnoho do nové žně, a bude-li nová žeň trochu snesitelná, že při přejímání staré žně bude tolik obtíží finančních a škod následkem vyschnutí, uskladnění a všechno to, co s ním je spojeno, že může monopol dojíti přímo ke katastrofě. Dnes přejímáme a budeme přejímati podle předběžných odhadů do nové sklizně 30.000 vagonů pšenice, 13.000 vagonů žita, 7.400 vagonů ječmene a 9.000 vagonů ovsa. Tedy musíme převzíti do nové žně 60.000 vagonů obilí. Co to bude znamenati za náklad, můžete si jistě představiti. (Předsednictví se ujal předseda dr Soukup.)

Když jsem já tenkráte před monopolem varoval a uváděl své cifry, které jsem dostal od odborníků, tedy mi z oficielních míst bylo řečeno, že tyto cifry jsou přehnané, že jsou tendenční, ale tyto cifry, které teď říkám, potvrzuji cifry, které jsem tenkráte uváděl, ba dokonce cifry, které se řekly v monopolu samém, převyšují cifry, které jsem tenkráte uváděl.

Následkem těchto věcí uvažuje monopol dnes o tom, že ceny ze staré sklizně budou musiti býti ve výši cen červnových, poněvadž za tyto ceny by nikdo obilí nechtěl, a usneseno přiděliti nuceně starou sklizeň mlynářům a aby mlynáři nemleli z nové sklizně. Bude mlynářům zakázáno do 1. září t. r. semílati z nové sklizně. Zemědělci mají býti nuceni, aby místo hotových peněz za novou sklizeň přijímali staré obilí ke zkrmení.

Všechno toto má býti kontrolováno revisním sborem, který bude musiti býti rozmnožen na 200 osob. Ale poněvadž to všechno nestačí k odvrácení ztrát, navrhuje se zvýšení cen žita a pšenice o 5 Kč na 1 q. K tomu bude potřebí podle mého mínění ovšem ihned novelisovati vládní nařízení o obilním monopolu.

Ale bude-li to všechno přijato, nebude to nic platné, neboť nebudou uhrazeny všechny ztráty a zbudou tu stamilionové schodky. Jestli skončí monopol tak pasivně při podprůměrné úrodě, co bude s monopolem, když bude úroda taková, jak se ukazuje?

Pokud se týče devalvace, už jsme ukazovali na to, že nesplnila všechny naděje, které v ní byly kladeny, že to není takové, jak to bylo řečeno, že nás to vyvede z močálu na tvrdé místo, že nás to vrhne do hospodářského pohybu. Ale já bych řekl, že devalvace sama neškodila tolik přímo jako škodila nepřímo tím, že vyrostla u nás taková chiliastická víra, že devalvace je takový všelék, který všechno spraví. (Výkřiky.) Následek toho je ten, že se přestalo uvažovati o tom, jak podporovati export. My jsme dávali návrhy na obrodu hospodářského života a podporování exportu. Všechno to bylo házeno do koše, poněvadž se řeklo: Devalvace způsobí všechno, co vy chcete svými návrhy. Místo abychom dělali exportní ústav před půldruhým rokem, dělali jsme jej nedávno, kdy vlastně exportní ústav nemůže zdolati těžké úkoly, které měl, poněvadž všechny státy jsou ohroženy devisovými opatřeními, vysokými cly, clearingem a největším nebezpečím pro náš export - kontingentem. Exportní ústav nemůže dnes konati úkoly, které by mohl konati, kdyby byl býval včas zřízen. Bohužel tato exportní podpora se zanedbávala jenom při průmyslovém exportu. Při zemědělství jsme měli dovozní listy, které nás stály hodně peněz, a při dovozu ječmene snažili jsme se exportovati a to nás stálo přes 200 mil. Kč. Jen průmyslový export byl devalvací odstaven. Před několika lety jsme podali návrhy, zřízení exportního ústavu bylo oddalováno, poněvadž došlo ke kompetenčnímu konfliktu mezi ministerstvem zahraničí, obchodu a financí.

Před 1 ½ rokem bylo oddáleno zřízení exportního ústavu proto, že se věřilo, že se devalvací provede to, co měl provésti exportní ústav. Dnes máme trpké zkušenosti, a v tomto směru Exportní ústav musil se vrátiti ke všem návrhům, které jsme podali na oživení hospodářského života. Sám exportní ústav uznal, že devalvace nestačila a že nutno sáhnout ke všem těm návrhům, jimiž jsme chtěli oživiti hospodářský život a export. Naše návrhy na oživení hospodářského života tu byly, nemůže se nám vytýkat, že jsme jenom kritisovali, my, naše strana, jsme návrhy podávali, a to na oživení hospodářského života. Byl to dr Preiss, který podal návrh na oživení hospodářského života a já sám jsem podával svůj návrh jako ministr obchodu ještě na podporu exportu, a to zvláštními automatickými premiemi. (Sen. Sláma: To jste měl prosaditi ve vládě!) Byl jsem sám a uznejte, že jsem musil odejíti proto, poněvadž jsem nemohl prosaditi, aby byla odstavena devalvace škodlivá a devalvace špatná. (Hluk a výkřiky.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Sen. dr Matoušek (pokračuje): Poněvadž dnes sousední státy sahají k podobným opatřením, jako na př. v Rumunsku, k opatřením, jaká jsem já navrhoval, dovolte, abych svoje návrhy ve stručnosti rekapituloval. Můj návrh se lišil od Englišova, který chtěl, aby se podporoval dovoz, i od Preissova, který chtěl, aby se podporoval vývoz, t. j. refundacemi daňovými, poněvadž proti Englišovým návrhům se namítalo, že se zavádí dvojí měna, a proti Preissovým, že není úhrady. Uznal jsem s Englišem, že dovoz hotových výrobků z ciziny přináší určité zisky, a navrhoval jsem proto, aby tyto ne vždy odůvodněné zisky byly dány ztrátovému vývozu. Tomu totiž, kdo vyveze pravděpodobně se ztrátou zboží do zemí, kde není absolutních zábran dovozu - a to byly země zámořské, jak si sám pan min. předseda stěžoval, že se tam nemůžeme dostati, protože ten vývoz je pasivní - chtěl jsem pomocí fondů, které by se získaly z poplatků dovozu a vývozu vývoz těchto výrobků prémiovat. To by nestálo nic; a vedle toho, že by celní úřad za vývoz dal certifikát tomu, kdo vyveze zboží, a za tento certifikát by si mohl vymoci dovoz hotových výrobků a nemusil to dovážeti sám, toto potvrzení stalo by se cenným papírem, a tím se mohl sanovati ve svém pasivním exportu do zámořských zemí.

Řekl bych, že tento prostředek by pomohl a podnítil vývoz právě do těch zemí, kde ještě dnes nemají těch zábran dovozu jako v ostatních zemích. Ale snažil jsem se nejenom takovým návrhem prosaditi podporu exportu průmyslového, také ve své publikaci jsem hájil názor, že je třeba, abychom si pokud možno všímali také zámořských trhů. Ve své publikaci jsem vypočítal, že r. 1933 82% celého našeho obchodu zahraničního dálo se se zchudlou Evropou, zatím co do ostatního světa, který počtem obyvatelstva převažoval počet obyvatelstva Evropy, se děje vývoz jedné pětiny našeho obchodu a při tom naše obchody s kontinentem, jako je Asie a Čína, která bojuje s naším nejnebezpečnějším konkurentem Japoncem, činí sotva tři procenta celkového našeho zahraničního vývozu.

Svým návrhem na automatické prémie, na to, abychom si všímali exportu do zahraničí, byl bych rád učinil zbytečnou stížnost pana min. předsedy ve vládním prohlášení, že se nedostáváme s vývozem svých výrobků do zemí, kde ještě není zábran dovozu. Myslil jsem přeorientovati náš trh tím, že by export, který je posud pasivní, byl dotován zvláštními automatickými prémiemi, které by ostatně stát ani krejcar nestály. Bohužel, ani to nebylo přijato. My jsme příliš věřili v dobrodiní devalvace, která nás ovšem zklamala.

Já jsem si ovšem nikdy nezapíral při všech svých návrzích, že ani exportní prémie, ani náš exportní ústav nám nepomůže, jestliže doma budeme zatěžovati výrobu na export odkázanou neúměrnými břemeny daňovými a sociálními, takže se naši exportéři sejdou na cizích trzích s mnohem levnějšími výrobky ze zemí konkurujících. Odtud vyvěrala naše daňová politika, návrhy úsporné komise a snaha po skutečném vyrovnání rozpočtu. Bohužel, v tom směru vládní prohlášení skoro jedním dechem hlásí, že není možno dále zatěžovati výrobu daněmi, ale ihned hlásí, že bude třeba reformovati zvláštní daň výdělkovou a také nařízení o stabilisačních bilancích a že bude třeba celou berní praksi a způsob vybírání daní reformovati. Řekl bych, že příčina dnešní krise a jmenovitě dnešního daňového úbytku není jen ve způsobu vybírání daní a jen ve výši sazeb.

Stručně vám řeknu, jak dnes vypadá daňový úbytek. Je to přímo katastrofální, kam jdeme. To vidíme, když pročteme statistiku za poslední 4 měsíce. Přehlížíme-li výnos daní za poslední 4 měsíce a srovnáme-li výnos ten s výnosem za prvé 4 měsíce loňského roku, vidíme, že úhrnný čistý výnos všech veřejných dávek po srážce samosprávných přídělů činil za toto období letos 1553 mil., kdežto loni 1775 mil., tedy úbytek 231 mil., čili 13%. Když to srovnáte s rozpočtovým preliminářem, je to úbytek o 26%. Úhrnný hrubý výnos všech daní za 4 měsíce t. r. vykazuje schodek proti rozpočtu 600 mil., kdežto loni to bylo 194 mil. Je tedy viděti, že schodky proti rozpočtu vzrůstají jak v hrubých, tak v čistých výnosech. Ovšem mýlil by se, kdo by myslil, že je možno tento daňový úbytek nahraditi zvýšenými sazbami nebo přísnější technikou vybírací. Ne, příčina leží hloub. Není to také jen všeobecná krise, která dnes tíží celý svět, nýbrž je to po mém přesvědčení hospodářský režim, proti němuž se rozhodně stavíme a za který jsme nemohli dále bráti spoluodpovědnost. Je to také důsledek nových směrnic naší hospodářské politiky. Dnes již ovšem v prohlášení se skromně mluví o t. zv. plánovitém, dirigovaném hospodářství, ale ještě před rokem slyšeli jsme velmi učené výklady o tom, že celá struktura našeho hospodářství se musí přeměniti, že musíme individuální podnikání přetvořiti v podnikání kolektivní, že musíme tvořiti družstva, zkrátka musíme po etapách a etatisací dojíti k socialisaci. Proti tomu jsme se stavěli vždycky. Zůstával jsem skoro sám v ministerských radách, když jsme o této věci mluvili, a dnes jsem se divil, když jsem poslouchal kol. dr Base, který s takovou emfasí prohlásil, že liberalismus je mrtev. Já bych právě z úst zástupce strany středostavovské nerad slyšel, aby on s takovou emfasí hlásal, že liberalismus je mrtev. Ptal bych se ho při tom, což když není liberalismus mrtev? Jsou zde ty zdravé zásady liberalismu, které i konservativec Bráf hájil jako principy! Bude stát proti svobodnému obchodu, bude stát proti volné soutěži? Je možno, aby stát nakazoval řezníkovi, zač má prodávati maso, aby stát zasahoval u pekaře a vláda aby určovala cenu pekařských výrobků? Jistě že ne. Přál bych si, když strana živnostenská je ve vládě, aby tam hájila principy zdravého liberalismu, poněvadž nikdo jiný tam již není. Myslím, že je to v zájmu obchodníků a živnostníků, aby, když strana živnostenská je ve vládě, hájila tam tyto principy liberalismu. (Výkřiky senátorů čsl. živn.-obchodnické strany středostavovské.) Vím, že liberalismus není principem, na kterém by se stavěl hospodářský život, ale jde zde o odpovědnost každého jednotlivce, že každý má býti strůjcem svého osudu, ne aby se ohlížel, kde mu dá kdo prostředky, na př. oddlužení a jiné. To Bráf, který byl konservativec - budu ho citovat.. (Sen. dr Bas: Kdepak dnes citovat Bráfa!) Budu ho citovat, poněvadž je živý a kdyby sis ho přečetl, viděl bys, co říkal. Doslova ti to řeknu: Už se u nás nic jiného nedělá, nežli že se jednotlivé vrstvy scházejí, jak by si případně pomohly subvencemi státními a subvencemi obcí, ne aby každý sám se ohlédl, že je strůjcem svého osudu a že je odpovědný za sebe, ne aby měl za sebou stát a obec. Tento princip, kdy se mluví o etatisaci a socialisaci, je potřebí hájiti tou stranou, která je zástupcem svobodných živností a obchodu. Jestliže ještě tato strana bude říkat, že se chce dát na cestu etatisace, na cestu socialisace, jak to říkají, potom tam nezbude nikdo, kdy by ty principy hájil. (Sen. dr Bas: Proto nejsme ve vládě, abychom hájili liberalismus!) Dnes se říká, že právě dnešní krise byla zaviněna liberalismem a že proto musíme sahati k etatismu, musíme sahati k pricipům moderního zasahování do hospodářství státem, poněvadž liberalismus zklamal. Říkám, že 70 let se již liberalismus nepraktikuje. Již 70 let je vázané hospodářství, vždyť v r. 1859 byl dělán živnostenský řád a od 80tých let pracuje se na zasahování státu do živnostenské politiky a už od let osmdesátých začalo to, čemu říkáte nutné zasahování do hospodářského života. Je-li někde vinník, není to liberalismus, nýbrž vázané hospodářství před válkou, za války a dnes. Když vzpomínám, jak to vypadalo, když se dělalo vázané hospodářství s moukou, a co nás to stálo za ohromné miliony, než jsme z těchto těžkostí vyšli! Takové to byly zásahy státu do hospodářského života a kam to vedlo? Myslím, že bychom se v tomto smyslu měli poučiti. Když celý svět zasahuje regulaci, nemůžeme my neregulovati, ale chci, abychom rozvážili, co stát snese. Když uděláte monopol a ten obchoduje obilím a rafinovaně odstrčí obchodníka, který musil koupiti pult, musil platiti cestující, který musel platiti daně, kdo to zaplatí? Dnes chce monopol, aby mu stát zaplatil rozdíl mezi cenou prodejní a nákupní, kdežto dříve nesl risiko obchodník. Touto etatisací musíme dojíti ke zkrachování celého systému etatisačního.

Mluví se také o tom, že proto musíme sahati k t. zv. plánovitému hospodářství, poněvadž celý svět dnes etatisuje, dává se na tuto novou cestu moderní hospodářské politiky. Není to pravda. Ve Francii byl to právě nedávno president Lebrun, který prohlásil, že se musíme vrátiti k svobodnému obchodu. Byl to Flandin, býv. min. předseda, který prohlásil, že budeme musiti přejíti k volnému hospodaření, že budeme-li chtíti diktovati v hospodářských věcech, dojdeme důsledně i k diktatuře politické, a poněvadž francouzský národ není pro to, aby trpěl diktaturu nebude ji chtíti ani v těchto věcech. Zrovna tak Doumergue a nejrozumnější lidé Francie pohlížejí takto na všechno to dirigování, plánování a celý ten etatismus.

Není pochyby, že v těchto těžkých, přechodných dobách stát někde musí zasáhnouti, ale jde o to, aby se to dělo jen potud, pokud to stát snese, abychom prostě nezchudli a nedošlo k úplnému krachu této hospodářské politiky. Považte na př., jak se hospodaří s tuky. Řeklo se: aby máslo bylo dražší, musíme zakázati, aby se nevyrábělo tolik umělých tuků, snad jen 4.000 místo 6.000 vagonů. Tím jsme v době nezaměstnanosti vyhnali dělníky, drahé stroje zůstaly státi - nehledě k tomu, že se vystavěly nové družstevní - ale jaké je to zdražení, když pomocí tohoto prostředku nezdražilo máslo, nýbrž z jiných důvodů a na jiném podkladě.

Několik slov o protežování družstev. Myslím, že zde už by měl jednou vysloviti své mínění pan kol. Modráček, který je nejlepším družstevníkem. On prohlásil před určitou dobou: Musíme družstva podporovati i subvencovati, ale jakmile nadejde chvíle, kdy družstva budou dosti hospodářsky silná, budou musiti být postavena na roveň obchodníkovi a živnostníkovi a nebudou směti míti žádných privilegií. Myslím, že se to už mělo dnes, poněvadž když pročítáme bilance, vidíme, čím vládnou tyto družstevní podniky, jaké mají kapitály a že by skutečně už teď nepotřebovaly žádných privilegií, měly by platiti řádně daně jako každý řádný obchodník a že by neměly býti účastny žádných výhod na drahách. Ovšem panu ministru Najmanovi při jeho vstupu do ministerstva obchodu byl dán špatný dárek, byl vydán výnos, kde se prodejní kompetence družstev ještě rozšiřuje. Myslím, že kol. Najman je jistě největším odpůrcem tohoto protežování, poněvadž nám pomáhala i jeho strana, abychom ukázali, že zde chceme provésti úplnou rovnost ve zdaňování, že nepřipustíme protežování.

Ministr dr Engliš psal v »Lidových novinách« o usměrněném hospodářství a prohlásil zásadu, že když má býti usměrňováno hospodářství, musí to byti jako celek a v zájmu celého hospodářství. A ne v zájmu určitého výseku, ne jednou brambory, jednou len, jednou chmel, jednou tuky a jednou máslo a ještě k tomu z toho důvodu, že si to určitý člen vládní strany prosadil ve své straně. Takovým způsobem nelze usměrňovati, musí z toho býti větší celky. Tyto větší celky musí býti usměrňovány pod vyšším hlediskem národohospodářským. Pak usměrňování bude prospěšné celému národnímu hospodářství a nikoliv, aby se omezilo jenom na určitý výsek ne jedné strany nebo třídy, nýbrž jenom na určitý výsek určité třídy.

Proto můžeme jenom vítati, že ministerský předseda podtrhl podporu soukromého podnikání. Ale jedno bych žádal, aby tato podpora byla skutečně účinná, abychom vedle toho negativně nebránili soukromým podnikatelům. Podnikatelé si nestěžují na to, že nejsou podporováni, nýbrž říkajíc: Kdyby nám dali pokoj a nevydávali nové zákony, bylo by dobře! Zasahuje se do regulace výroby, na př. umělých tuků, mléka, následkem toho žádný nebude podnikati a já se divím ještě dnes, že někdo podniká pod těmito těžkými risiky, poněvadž nevíme, co bude zítra, nevíme, jestli zítra stát nezasáhne do určitého sektoru jiného, do určitého produktu jiného, na př. do textilu, kůže atd. Proto je potřebí, aby člověk, který chce opravdu inicírovat, který chce opravdu podnikat; nebyl vháněn do této hospodářské a právní nejistoty.

Pokud se týká nezaměstnanosti, myslím, že je to důsledek nejen dnešní krise, nýbrž také důsledek dnešního hospodářského režimu. A proto, když chceme odstraňovati nezaměstnanost, stojíme proti tomuto hospodářskému režimu, poněvadž jsme přesvědčeni, že zvětšuje nezaměstnanost. Ukázali jsme na to, když nezaměstnanost tak vzrůstá, že bylo velmi nebezpečným prostředkem zastavovati výrobu umělých tuků a vyháněti lidi z práce. To se nemůže díti, právě v době, kdy tíseň nezaměstrnanosti čím dále tím více roste a přivádí mnohdy finance do úplné katastrofy.

Jestli to shrnu, tedy bych řekl toto: Jestli dnešní vládní koalice v době největší nezaměstnanosti zmenšuje výrobu umělých tuků, vyhání lidi z práce, jak jsem řekl, přímo rafinovaným způsobem a nechá zaháleti drahé stroje, vyhání daněschopné obchodníky z obchodu obilím, moukou, dobytkem a dřívím, instaluje drahé syndikáty a monopoly, jimž platí režii a hradí risiko ztrát, takže podnikají na účet státu; fedruje družstevnictví, jež daleko tolik daní neplatí jako svobodný obchod; jestliže převádí na železniční správu velkou část autodopravy, čímž zase vyhání z podnikání plno daněschopných subjektů, způsobuje tímto falešným způsobem hospodaření státního na jedné straně zmenšení daňových příjmů a na druhé straně zvětšení státních vydání. Nemůže si pak naříkati, proč se zmenšují daně důchodové. Poněvadž není důchod, není výdělku, když stát sám vyhání subjekty z hospodářského procesu. Na druhé straně zvětšuje státní vydání, poněvadž co dříve riskoval sám obchodník, výrobce a živnostník, to riskuje a platí stát na útraty státní kasy. Pak se samozřejmě nesmíme divit, že nemáme dosti peněz na investice a na produktivní péči a že stát nemůže touto nejzdravější cestou odstraňovati nezaměstnanost.

Také státní zaměstnanci samozřejmě budou trpěti proto, poněvadž vláda, když je svědomitá, nemůže dosti dobře beze všeho státním zaměstnancům ve svém prohlášení bezpečně slíbiti, že bude dále odbourávati platové srážky s platů státních zaměstnanců, poněvadž na to státní kasa nestačí, neboť budeme-li takto etatisovat, hospodařit, státní pokladna to nesnese, ve státní pokladně nezbude nic a budeme stále trpět.

Abych nezdržoval. Ze všech těchto důvodů, z důvodů nacionálně hospodářských stojíme proti dnešnímu režimu, nejsme oposicí proti státu, nýbrž proti režimu a dnešnímu způsobu hospodaření. Chceme, abychom se vrátili ke zdravým zásadám a základům hospodářského života, abychom ne najednou jako to Flandin řekl, nýbrž usměrňováním, plánováním, pozvolna se vraceli k dřívějšímu volnému hospodaření jak v obchodní politice zahraniční, tak i ve vnitřním hospodářství.

V zahraniční politice, myslím, že všichni jsme za jedno, že musíme směřovati k volnému hospodaření, k odstranění cel a autarkie, které ničí státy na export odkázané. Jenom ve vnitřním hospodářství, myslím, právě krise nás rozloučila, že některé složky hledí všemožným způsobem na úkor ostatních zasahovat do hospodářského života způsobem nevhodným a proto pravím, že nemůžeme souhlasiti s dnešním režimem a proto budeme hlasovati proti vládnímu prohlášení. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Enhuber.

Sen. Enhuber (německy): Velevážené dámy a pánové! Dovolte mi, abych jakožto vedoucí živnostenského a obchodnického stavu sudetskoněmecké strany zaujal stanovisko k vládnímu prohlášení. Živnostenský a obchodnický stav nemá žádné příčiny, aby byl spokojen s dosavadní vládou. 15 roků trpkého utrpení nás vedlo k poznání... (Sen. H. Müller [německy]: Na tom mají vinu marxisté?) Většinou!

15 roků trpkého utrpení nás vedlo k poznání, že naše dosavadní nepolitické organisace se projevily bezmocnými pomoci našemu obchodnictvu a živnostnictvu. Neschopnou... (Německé výkřiky: Jste přece důstojníkem!) Do to vám nic není! Neschopnou se však ukázala také politická organisace živnostenského stavu, dřívější strana živnostenská, neschopným se ukázalo ministerstvo obchodu. Ministerstvo obchodu muselo dosud každým krokem ustupovati před jinými resortními ministerstvy. A následek toho byl, že obchod a živnosti dospěly tam, kde jsou dnes, skoro k žebrácké holi. (Sen. H. Müller [ německy ]: Ačkoliv jste byl tajemníkem!) Vy jste mně při tom nepomáhal. Nyní mohou živnostníci a obchodníci přece jen projeviti naději, že se to v mnohém zlepší, poněvadž v panu ministru Najmanovi známe energického muže, který od mnoha let byl činným v zájmu stavu obchodnického a živnostenského.

Stojíme před smutnou bilancí, že náš stav je zničen. Tato bilance se projevila také ve volbách, při kterých se obchodníci a živnostnici z 90% postavili do řad sudetskoněmecké strany. Učinili tak hlavou a srdcem; hlavou, poněvadž poznali, že jen všechny stavy dohromady mohou vzájemnou pomocí nalézti východisko z této strašné přítomnosti. Jen nezadlužený a nezbídačelý stav dělnický, nezadlužený stav úřednický, nezbídačelý a nezadlužený stav rolnický a konečně daněmi neutiskovaný stav živnostenský a obchodnický mohou nás osvoboditi z této bídy. Nad to dal se sudetskoněmecký stav živnostenský a obchodnický vésti svým vřelým citem k domovině a semkl se bok po boku s kamarády všech jiných stavů v pevném očekávání, že se mu jen společným postupem může dostati pomoci.

Co se týče podrobností vládního prohlášení, vítáme živě, že vládní prohlášení slibuje spolupráci se všemi dobře smýšlejícími a že vyslovuje naději, že na této cestě nebyl ještě učiněn poslední krok. Sudetskoněmecký stav obchodnický a živnostenský počítá sebe jakož i celou stranu k těmto dobře smýšlejícím a očekáváme, že vláda v dozírné době z těchto svých slov vyvodí důsledky. Na základě trpkých zkušeností jsme se naučili, že musíme čekati. Budeme také ještě nyní čekati, ale dlouho tak činiti nemůžeme, poněvadž jsme dospěli ke konci svých sil. Ke slibovanému zákonu ve věcech železnic a silnic vyslovujeme očekávání, že konečně jednou bude odstraněno křiklavé bezpráví, které vytvořil známý zákon o dopravě automobily z 22. prosince 1932 č. 198. Dvě miliardy škod nadělal tento zákon, podle výpočtu známého presidenta obchodní a živnostenské komory v Praze a Ústředí komor dr Třebického, na přímých daních a ve formě dubiosních pohledávek na nepřímých daních. Měl pomoci železnicím, ale železnicím se nepomohlo, nýbrž statistiky železniční správy ukazují, že na příklad pokles příjmů z dopravy nákladů činil od r. 1929 do 1932 37%. Jestliže nyní železnice potlačí dopravu nákladními auty, dopravu autobusovou a autodrožek, pak jeví se účinky ciferně takto: Správa státních drah má přes 108.000 nákladních vozů. To odpovídá asi 1 milionu tun. Všechny nákladní automobily Československé republiky obsahují podle záznamů Ústředí obchodních komor asi 40.000 tun, tedy zcela nepatrný zlomek toho. I kdybychom chtěli mítí za to, že všech těchto 40.000 nákladních automobilů dělá železnicím konkurenci, dospěli bychom ke snížení deficitu na příjmech z dopravy nákladů o 4%, tedy z 37% na 33%, což není v žádném poměru ke způsobené škodě. Poněvadž však velká část těchto nákladních automobilů je zaplombována a vůbec nejezdí, poněvadž dále velká část nákladních aut a také autobusů dováží a odváží pro dráhu, můžeme říci, že úhrnná kvota by činila snad nejvýše 2%, to znamená, že se vlastně střílelo na mouchu dělem. Je nejvýš na čase, aby tento zákon byl konečně zrušen. Má-li to vláda v úmyslu, jak to stálo v jejím prohlášení, vítáme to co nejvřeleji a prosíme vládu, aby nezapomněla na několik podrobných přání s naší strany.

Sem patří především § 7 zákona. Tam se praví, že se koncese mohou nyní udělovati nejvýš na 15 let, a sice působí to zpět na koncese již dříve udělené. To je průlom do základních zásad živnostenského řádu. Je však také s ryze lidského stanoviska nejvýš škodlivé, nehumánní a nedemokratické stanoviti něco takového zákonem. Takový majitel nákladního auta nebo autobusu, který použil všech svých peněz a úvěru celé rodiny, aby zaplatil splátku na vůz, protlouká se s bídou špatnými časy, do kterých se bez viny dostal, a když se nyní konečně snad ukáže paprsek naděje - ovšem teprve po dvou nebo třech letech, jak bylo stanoveno ve vládním prohlášení - pak těchto 15 let uplynulo a kdo ví, zdali koncesi zase dostane. Pak je z něho žebrák a celé jeho příbuzenstvo s ním.