Vládní prohlášení uznávajíc, že mnichovský diktát srazil nás ve prach ponížení, zná jen jedinou útěchu: Přinesli jsme oběť míru. Ale je zbytečno utěšovat dnes lid, i když uznáváme, že útěchu potřebuje, nepravdami. Naše ponížení v prach nám mír nezajistilo. Posílilo jen válečné síly, které ohrožovaly náš národ a naši republiku, k novým výbojům. Krvavě pravdivými zůstávají nadále památná a mužná slova dr Ladislava Riegra, napsaná přede dny osudové kapitulace: "Dnes chápe kde kdo, že Německo sahá po podílu na světovládě a že po pádu Rakouska jsme to my, kteří především stojíme v cestě jeho expansi na východ a jihovýchod Evropy. Musil by být raněn slepotou, kdo by neviděl, že to znamená vzdáti se na milost a nemilost silnému sousedu, státi se vasalem, a že národ, který by nechtěl bojovati za svoji svobodu, byl by brzy donucen bojovati za cizí cíle proti dnešním spojencům!"

Za dobu dvacetiletého trvání první republiky slyšel národ celé tucty vládních prohlášení. Slyšel mnoho krásných plánů a slibů a splnění jejich zaručovala státotvorná koalice. Dnes se všichni ti. kteří jménem této koalice prohlášení koncipovali a pronášeli, zaříkají jednosvorně, že ona státotvorná koalice vlastně za nic nestála. Že dovedla národ ke katastrofě a že na její éru činnosti je lépe nevzpomínati. Státotvorná koalice pohřbila první republiku. Ti, kdož koalici udržovali, pohřbili proto ve vší rychlosti státotvornou koalici.

Dnešní vládní prohlášení, předkládající národu směnky nových požadavků, nové plány a sliby, zaručováno jest už novým podpisem národní jednoty.

My, komunisté, jsme jistě stoupenci jednoty. Nikdo se tolik nenamáhal o to, aby byla vytvořena nejen dělnická a lidová, nýbrž široká všenárodní jednota na obranu demokracie republiky proti hrozbám válečného útoku. Usilujíce o tuto jednotu, vždycky jsme zdůrazňovali: Nikoho z této obranné jednoty nevylučujeme, kdo se sám z ní nevyloučí. Pro příslušnost k této jednotě známe jedinou podmínku: obranu republiky, její samostatnosti, celistvosti hranic a demokratického zřízení. Tato jednota pohříchu vytvořena nebyla a došlo ke kapitulaci. Nebylo to jen selhání spojenců, byly to i rejdy reakcionářských kapitulantů a nacionálních iredentistů v domácím táboře, které republiku oslabily.

Když katastrofa byla hotovou věcí, začalo se najednou hovořit o nutnosti jednoty všude tam, kde byla dříve obranná jednota národa odmítána. První cestou k vytvoření této pokapitulantské jednoty bylo zastavení činnosti komunistické strany. Příčiny jsou zde jasné. Ve dnech přípravy obrany republiky žádná politická strana ani její tisk tak úzce nesplynul se zájmy národa a nikdo nevyjadřoval tak jasně přání a touhy širokých lidových mas jako komunisté. Národ byl bez boje sražen na kolena. Byl poražen a ponížen. Proto důsledky této porážky sklízejí především komunisté, kteří stáli v čele obranné fronty národa. (Posl. Haščík: Tak ako vo Francii!) Kdyby republika nebyla tak žalostně okleštěna, kdyby zde dnes rozhodovala jen vůle národa a lidu a nikoliv mocný tlak cizího vítěze, nebylo by dnes možno rozpouštět komunisty.

Vládní prohlášení mluví o nové orientaci zahraniční politiky. Nevím, do jaké míry se v osobním složení dnešní vlády uplatňuje staré lidové rčení: Co Čech - to muzikant! Vládní prohlášení o směrnicích zahraniční politiky je přímo hudebně modulováno. Sledujte jen ty škály! "Náš poměr k Německu: Půjde nám především o úpravu našeho přátelského poměru k největšímu sousedu, k Německu. - Nasloucháme pozorně hlasu z Říma. - Dobrý sousedský poměr chceme vytvořiti rovněž k Polsku a Maďarsku. - Rumunsku a Jugoslavii zachováme vděčnost. - Budeme udržovati a rozšiřovati styky především s Francií, Anglií a Severoamerickou Unií."

Ale není ani tak zajímavé, o kom všem vládní prohlášení mluví a s kým chce vláda do budoucna dobré styky udržovat, jako to, o kom se nemluví a na koho vládní prohlášení zapomnělo. Vládní prohlášení ostentativně vynechává Sovětský svaz. O udržení přátelského anebo aspoň normálního poměru k této velmoci vláda nemluví. To není nedopatření, to jest úmysl. Mám jen malou poznámku. Pokládají representanti dnešní vlády mezinárodní situaci už za tak vyjasněnou a stabilisovanou, ze je státnicky moudré tak činiti? Mír není ještě zajištěn. Nikdo neví, co přinese zítřek. Není ani diplomaticky slušné, ani státnicky prozíravé, bagatelisovat stát zaujímající jednu šestinu světa, i když v tom státě vládne snad jen obyčejný lid. (Potlesk komunistických poslanců.) Vždyť ještě 30. září 1938 byla pronesena věta z rozhodujících úst, že "jediný spojenec, který nás nezradil, je Sovětský svaz".

Jestli se u nás dnes odpovědní státníci při nové orientaci zahraniční politiky dávají inspirovat coctaily melantrišského tisku, které pro p. Šaldu zvláště pikantně míchá známá propagační kancelář, je to jejich věcí. Upozorňuji jen, že vedle nás, u sousedů, to také tak dělali. Sovětský svaz to vydržel, ale u "Proše - pána" je z toho dnes těžká kocovina. (Posl. Haščík: Tak ako robia sovety tu demokraciu? Každý deň noví ľudia!) Jen abyste se těch sovětů ještě nedovolávali jako pan Beck. (Posl. Haščík: My nebudeme!) Ještě jste neumřel, neříkejte něco, co zítřek může změniti. (Výkřiky posl. Haščíka.)

Pokud se týče hospodářské a sociální politiky, vládní prohlášení slibuje především všestrannou podporu soukromokapitalistické podnikatelské činnosti a péči o prosperitu soukromého podnikání. To znamená, že vláda se zavazuje starati se o to, aby kapitalisté nejen mohli podnikat, nýbrž aby dosahovali zisků. Do jaké míry tyto zisky mohou a smějí jíti, se neříká, a podle toho je vidět, že výše kapitalistických ziskű nijak se neomezuje. Jinak je tomu u pracujících. Vládní prohlášení říká (čte): "Zdůrazňujeme-li v hospodářské politice státu význam a poslání podnikání soukromého, neznamená to, že zapomínáme na svoji povinnost k vrstvám pracujícím, především k vrstvě dělnické a zemědělské. Právě naopak, jsme hluboce přesvědčeni, že spravedlivá sociální politika je základní zárukou udržení a rozvoje každého moderního státu. Důsledná spravedlnost mzdová předpokládá, aby se nikomu nedostávalo odměny, neúměrné významu jeho práce, rozsahu jeho výkonu a odpovědnosti."

U podnikatelů uznává vláda zásadu starati se o to, aby docilovali zisků bez ohledu na to, jsou-li to zisky úměrné či neúměrné. U zaměstnanců naopak slibuje vláda, že se bude starat, aby nedostávali odměny neúměrné významu své práce. To znamená starati se, aby dělnické a zaměstnanecké mzdy nestoupaly.

Vládní prohlášení zdůrazňuje: "Spravedlnost mzdová vylučuje vysoké důchody z několikerého zaměstnání". Uznává se, že vysoké důchody z několikerého zaměstnání pocházející jsou nemravné, ale vysoké důchody dosahované bez zaměstnání, tedy bez práce, anebo dosažené z využitkovávání práce jiných, jsou mravné a nedotknutelné. Při tom se dnes všeobecně mluví o nutnosti odstranit třídní boj a nastolit sociální mír. Nebudu s těmito názory široce polemisovat, je lhostejno, chce-li dnes kdo v třídní boj věřit či se ho zříkat. Můžete ho tisíckrát zakazovat a proklínat, on prostě existuje. "A přece se točí!", řekl Galilei umíraje. Místo dlouhých polemik uvedu praktický příklad. Dělník Matějka obdržel tento výměr:

"Panu Josefu Matějkovi v Praze. Akciová společnost "Českomoravská-Kolben-Daněk a. s." v Praze, kde jste zaměstnán, jest podnikem důležitým na obranu státu. Policejní ředitelství v Praze na podkladě provedeného šetření považuje vás za osobu státně nespolehlivou. Důvod pro toto opatření neuvádím. Za policejního presidenta . . . . podpis nečitelný."

Druhý den po obdržení výměru byl zavolán do kanceláře firmy a propuštěn z práce okamžitě bez výpovědi a náhrady. Ředitel zavolal dva muže závodní policie a dal dělníka jimi vyprovoditi před vrata továrny. Závodní výbor podal proti propuštění žalobu k rozhodčímu soudu, poněvadž dělník byl členem závodního výboru a jako takový nemůže býti podle zákona z práce propuštěn. Rozhodčí komise zamítla stížnost, poněvadž na základě policejního výměru je prý správa závodu nejen oprávněna, nýbrž povinna okamžitě dělníka z práce propustiti. Kdo je dělník Josef Matějka? (Výkřiky: Asi kradl!) Neurážejte, pane, neznáte ho nikdo, možná že o zlodějství mohlo by se mluviti na adresu, která zde ty výkřiky dělá.

Je to 38letý pomocný dělník. Živí manželku, dvě své vlastní nezletilé dítky a dva sirotky, které přijal za vlastní po zemřelém, nemajetném bratru, také dělníkovi. Pracoval v ČKD 11 let. Měl důvěru svých spoludělníků a byl proto po 7 roků volen do závodního výboru. Od loňska byl jeho místopředsedou. V době příprav na obranu republiky, kdy se jednalo o sbírky na obranu státu, referoval jako hlavní referent na třech celozávodních schůzích a na jeho návrh usnesli se zaměstnanci Českomoravské odváděti dobrovolné srážky ze mzdy ve prospěch obrany státu. Když byla vyhlášena mobilisace, narukoval Matějka za 2 hodiny po vyhlášení mobilisační výzvy k svému útvaru. Měl býti přidělen k divisi, ale hlásil se dobrovolně pro službu v poli. Byl zařazen jako kulometčík a poslán do pole. Na vojně byl přes 3 neděle. Správa závodu mimo povinné náhrady mzdy za 48 hodin, nedala za tu dobu jemu ani jeho rodině haléře podpory. Po kapitulaci, kterou Matějka nezavinil, byl demobilisován, vrátil se do práce a ještě před uplynutím povinné 14 denní lhůty, v níž podle zákona demobilisovaný vojín nesmí býti z práce propuštěn, byl na hodinu ze zaměstnání vyhozen. Dnes žije v bídě se svými dětmi i za vlastní přijatými sirotky, o které se léta poctivě staral. Proč? Protože mu byl do čela vypálen cejch státní nespolehlivosti a znemožněno mu tak, aby se poctivou prací živil, i když pracovat chce.

Myslím, že každý bude zvědav, jaký důvod mělo pražské policejní ředitelství k tomu, aby označilo Matějku za státně nespolehlivého. V čem a jak byl státní zájem ohrožován? Pražské policejní ředitelství ve svém výměru důvod neuvádí. Neuvedlo jej ani Matějkovi, když jej den před vydáním výměru povolalo k výslechu. Není podle zákona povinno důvody udávat. Ale důvody jsou zde a jsou jasné. [ ]. Matějka je dělník. Uvědomělý dělník! Podle názoru kapitalistů každý uvědomělý dělník ohrožuje třídní, vykořisťovatelsky zájem kapitalistů. Matějka jako uvědomělý dělník byl ochoten přinášeti oběti ve. prospěch obrany státu, přispívat ze svého skromného výdělku, i když živil vlastní dítky a přijaté sirotky, na sbírku pro obranu státu. Matějka bez váhání, když ho vlast volala, šel se zbraní v ruce ji bránit. A byl ochoten obětovat i svůj život. Matějka však jako uvědomělý dělník a občan byl přesvědčen, že řádná obrana státu a republiky nedá se organisovat bez obrany existence pracujících. Staral se proto, aby existence pracujících i existence jeho spoludělníků byla zlepšována. Jako člen a místopředseda závodního výboru hájil proti správě závodu dělnická práva, nároky a požadavky. Zúčastnil se akcí za zvýšení mezd, úpravu pracovních poměrů a pod. Pod tlakem těchto akcí musela Českomoravská i ostatní kovodělné závody ze svých milionových zisků vyplatiti několikrát přídavky nebo drahotní výpomoci dělníkům. To se dotýkalo třídních zájmů kapitalistů. Snižovalo to o několik set tisíc jejich desetimilionové zisky. A proto Matějku ne osobně, nýbrž třídně nenáviděli. Byl pro ně prostě příslušníkem pracující třídy, jejíž příslušníci mají býti vykořisťováni. A Matějka se vykořisťování bránil. To je jeho zločin. Poslední drahotní výpomoc byla v ČKD a v ostatních kovodělných závodech vyplacena za rok 1937. Za letošek vyplacena nebyla, protože dělníci nevedli akci.

Republika byla ohrožena nepřítelem. Dělníci v zájmu obrany republiky zachovávali sociální mír, i když věděli, že kapitalisté na jejich práci dále vydělávají a dosahují zvýšených zisků. Kapitalisté dobrovolně sami žádnou drahotní výpomoc nevyplatili. Dnes se však blíží vánoce. Drahota stoupá. Dělníci v ČKD a jinde mají plné právo se drahotní výpomoci dožadovat. V takové situaci stávají se Matějkové nebezpečnými. Neohrožují zájem státu, nýbrž ohrožují třídní zájem kapitalistů. ČKD dosáhla sice za minulý rok 22 milionů čistého přiznaného zisku, má 300 milionů přiznávaných kapitálových reserv, vyzískaných také jen z dělnické práce, a doufá, že za letošní rok její zisky se ještě o řadu milionů zvýší. Ale drahotní výpomoc dělníkům vyplatit nechce. Vláda by měla vyšetřit, kdo požádal pražské policejní ředitelství o vydání výměru o státní nespolehlivosti Matějkově. Byly to snad vojenské kruhy? [ ]. Opovážlivostí je tvrditi, že Matějka ohrožoval bezpečnost státu. Ne! Dělník Matějka se zasloužil o stát. Tak jako se o stát zasloužilo statisíce a miliony nejmenovaných pracovníků, dělníků, úředníků, zemědělců, živnostníků, státních zaměstnanců, četníků, strážníků, vojáků, legionářů a hraničářů různých národností, kteří byli ochotni republiku v těžkých chvílích poctivě bránit, pro ni pracovat i bojovat.

O jejich existenci a budoucnost dnes v druhé republice jde, tak jako o existenci Matějky. Tyto statisíce pracujících lidí nežádají, aby jejich existence byla řešena dobrovolným almužnictvím, jakým je dobrovolná sbírka národní pomoci. Ať se vláda postará o to, aby Českomoravská a ostatní kapitalistické podniky, které v době, kdy se všichni musili v zájmu obrany státu uskrovniti, dosáhli těžkých milionů zisků, upravili dělnictvu řádné mzdy, odpovídající dnešním drahotním poměrům. Ať vyplatí okamžitě z těchto zisků drahotní a vánoční výpomoc. Tím by se dosáhlo pro zamezení hladu a zlepšení existenčních poměrů pracujících daleko více než apelem na majetné, aby "přispěli úměrně svému jmění a úměrně k obětem osob méně majetných ke zmírnění bídy svých spoluobčanů".

Bude to špatná sociální péče a špatná sociální politika, bude-li se vláda starati jen o to, aby žádný pracující nedostával odměnu neúměrnou jeho práce. Skutečná sociální péče by vyžadovala, aby vláda donutila zaměstnavatele, aby každému pracujícímu člověku dávali nejméně takový plat, aby umožňoval lidskou existenci jemu a jeho rodině. Řádná sociální péče a zajištění sociálního míru by vyžadovalo bezohledný třídní boj proti třídní vykořisťovatelské politice kapitalistů. To by vyžadovalo, aby Matějkové nebyli persekvováni, nýbrž podporováni.

Není správné a není to spravedlivé uznávati Matějky za státně spolehlivé, když jde o to, jíti pro zájem republiky bojovat a život obětovat, a prohlašovati je za státně nespolehlivé, když je obava, že se budou hlásiti o své lidské a občanské právo na existenci pro sebe o své rodiny. Matějkové nezradili a nekapitulovali. Matějkové tvoří lid a lid nezrazuje. Dějiny nás učí, že zrazovat a kapitulovat dovedli vždy jen páni. Lokaje cizákům a karabáčníky nad vlastním lidem dovedla dělat šlechta a vysoká byrokracie. Národ mohl býti poražen, lid mohl býti znásilněn, ale pod šosy vítězů nelezl a důtky otrokářů poníženě nelízal. Věříme, že to nebude dělat ani dnes český, slovenský a podkarpatoruský lid.

My komunisté nepřezíráme třídní boj a věříme i ve vítězství. To nevylučuje, že můžeme býti dočasně na určitých místech i poraženi. Není hanbou porážka, hanbou je zrádná a dobrovolná kapitulace. Naše činnost může býti zastavena, můžeme býti i rozpuštěni. Avšak idea, kterou my v národě zastávali, že je lépe bojovat než kapitulovat a nechat se zotročit, že je potřebí jednoty k odboji za samostatnost a svobodu a ne jednoty k lokajství a otročině, v národě žije a tato idea zvítězí.

Končím slovy nezapomenutelného buditele českého národa Jana Amose Komenského: "Věřím pevně, že po přejití vichřice hněvu vláda věcí Tvých k Tobě se opět navrátí, ó lide český." (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Černý. Dávám mu slovo.

Posl. dr Černý: Slavná sněmovno!

K vládnímu prohlášení kladu si za čest učiniti jménem strany národní jednoty tento projev:

Strana národní jednoty přijímá program vlády. Staví se zaň a bude vládu ze všech svých sil podporovati. Program přednesený předsedou vlády Beranem se tak stává programem národní jednoty, tedy programem strany, která dala vládě jejího předsedu a všechny české členy vlády a která má stejně i ke všem členům vlády slovenské a podkarpatoruské poměr nanejvýše kladný.

Strana národní jednoty povstala, slavná sněmovno, z mravní potřeby národa. Politické strany s velkou dřívější tradicí hospodářskou, kulturní a sociální se rozešly samy bez jakéhokoliv přinuceni, dobrovolně. Národ pochopil vážnost doby, spojení se stalo kategorickým příkazem. Překlenouti dosavadní rozdíly, jíti společně, netříštit se a každému tříštění bránit je programem národa i do budoucna.

Slavné sněmovně byl přednesen vládní program, za kterým stojí národ ve své velké většině, program národní obrody, program výstavby nové Česko-Slovenské republiky, zemí historických, stejně tak jako Slovenska i Podkarpatské Rusi. Jeho dalekosáhlost, jeho hluboký zásah do národní, hospodářské i sociální struktury našeho státu staví vládu, staví však také stranu národní jednoty před dějinnou odpovědnost. Realisace programu bude vyžadovati nejvyššího vypětí všech morálních sil vedoucích činitelů. Program tento může býti realisován pouze nekompromisně, vůlí nejen vlády, nýbrž i celého národa, rozhodným odhodláním tvořiti, pracovati a žíti. Ano, žíti jako národ svobodný, zapojiti se do slavné historie i slavné národní tradice, přemoci nepřízeň doby a projíti vítězně kalvárií jednou pro náš národ z nejtěžších. Vzkřísiti mravní hodnoty národa, otevříti mu novou cestu do budoucnosti a dát mu novou víru. Nebyla otřesena morální síla národa, nebyla otřesena jeho vůle žít, jeho víra v dějinné jeho poslání, v jeho velikou historii, stejně slavnou jako smutnou.

Slavná sněmovno! Vláda řeší ve svém prohlášení všecky důležité problémy hospodářské, kulturní i sociální. Řešení sociálních problémů je jednou ze stěžejních zásad vládního programu. Vzhledem k důležitosti otázky chceme zde řešení naprosto spravedlivé, přijatelné pro celý národ a pro všecky jeho složky. Nikdo nebude a nesmi býti protežován na úkor druhého. Sociální pomoc bude pro nás pro příště pomocí národní.

Vítáme počiny vlády, kterými chce dát lidu práci. Vždyť práce je podmínkou veřejné morálky. Nebude a nesmí tu býti zdravých, kteří by nepracovali. Nesmí býti podpor ve starém smyslu. Každý bude míti povinnost pracovat. Práce ať je náležitě odměňována, nechť každý dostane tolik, aby mohl žíti sám i se svou rodinou.

Slavná sněmovno! Jdeme do těžké zimy, do jedné z nejtěžších od převratu. Bude to práce, dostatek práce, kterou vláda svým velkým investičním programem opatřuje a která nám pomůže řešit jeden z nejtěžších problémů, nezaměstnanost. Nebude a nesmí býti trpěna lichva, nesmí býti trpěno vyděračství s předměty denní spotřeby (Výborně), nebude trpěno bohatnutí z lidské bídy. To by byl národní zločin, to by byla skvrna na poctivých našich zemědělcích, živnostnících, obchodnících i průmyslnících. Oni ji sami nebudou trpět.

Rádi konstatujeme rozhodnutí vlády, ze bude podporovat i kulturní statky národa. Vláda bude podle svého prohlášení podporovat umění a vědu. Ano, správně bylo podotčeno, že uměním stává se národ věčným. Při této příležitosti dovoluji si zde vznést na vládu apel. Prosím, aby rozřešila dávný a těžký problém a přistoupila neprodleně ke stavbě Moderní galerie, zachovala a soustředila vše, co je výsledkem národní kultury, aby tak učinila národní kulturu přístupnou i cizině. Stavba Moderní galerie stala se svými odklady trapnou otázkou celé naší veřejnosti. Jsem přesvědčen, že vláda Beranova, zejména předseda vlády sám, jehož vřelý poměr k umění je znám, přispěje k rychlému a definitivnímu řešení této otázky.